Přehled ověřených výroků

Vzhledem k tomu, že Česká republika vstoupila do Evropské unie referendem, by měla užít stejného nástroje i pro případ vystoupení. Pro vyhlášení „vstupního“ eferenda bylo nutné schválit speciální ústavní zákon o referendu, který dovolil vyhlásit referendum pouze o vstupu do EU. Z tohoto důvodu by nemělo být možné svolat referendum o vystoupení pomocí obecného referenda, tedy zákona, který by předkládal obyvatelstvu zákony či předpisy ke schválení nebo zamítnutí.

Znění ústavy však teoreticky připouští možnost vystoupení z EU prostřednictvím hlasování Parlamentu.

Obecné náležitosti vystoupení členského státu z EU upravuje článek 50 Smlouvy o Evropské unii, který stanovuje možnost vystoupení členského státu z Evropské unie pouze v souladu s ústavními předpisy příslušného členského státu.

Český právní řád však proces vystoupení z EU výslovně neupravuje. Je nepochybné, že případné oznámení Evropské radě o vystoupení přísluší vládě jako vrcholnému orgánu moci výkonné, zastupujícímu Českou republiku v mezinárodních vztazích. Vláda samotná však, vzhledem k dopadům, o vystoupení z Evropské unie rozhodnout nemůže.

Z hlediska ústavního práva je pak třeba zmínit, že Evropská unie je mezinárodní organizací, na kterou byly přeneseny určité pravomoci orgánů ČR. Unijní smlouvy (účinné v ČR na základě Smlouvy o přistoupení) jsou pak mezinárodními smlouvami podléhajícími režimu podle článku 10a Ústavy.

Pro tyto smlouvy platí oproti běžným mezinárodním smlouvám speciální režim schválení – ten spočívá buď v podmínce souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a přítomných senátorů, nebo souhlasu vysloveného v referendu konaném na základě ústavního zákona (tímto způsobem Česká republika vstoupila do EU).

V případě vystoupení z EU by musel být vypovězeny i unijní smlouvy. Vzhledem k tomu, že podmínky odstoupení od mezinárodní smlouvy jsou obdobné podmínkám pro její schválení (což potvrzují i oba jednací řády komor Parlamentu), musely by být pro odstoupení od unijních smluv splněny tytéž podmínky.

Ústava tak připouští možnost vystoupení jak hlasováním v Parlamentu, tak referendem. Vzhledem k tomu, že Česká republika vstoupila do Evropské unie referendem, jeví se jako legitimnější volbou z EU referendem také vystoupit. Pravdou však je, že referendum o vystoupení z EU by muselo být ústavně svoláno – nemohlo by se jednat například o obecné referendum.

Během vystoupení ve Valném shromáždění OSN, které proběhlo 19. září 2017, Miloš Zeman prohlásil:

„Chápu lidi, kteří říkají, že migranty musíme uvítat. Mé námitky ale plynou z faktu, že masivní migrace z afrických a dalších zemí představuje odliv mozků. Mladí, zdraví lidé, hlavně muži, kteří odcházejí ze svých zemí, představují oslabení potenciálu těchto zemí a kdokoliv, kdo migranty v Evropě vítá, souhlasí s tímto odlivem mozků a s permanentní zaostalostí těchto zemí. To, co potřebujeme udělat, je pomoci těmto zemím se zavedením elektřiny, se školami, nemocnicemi, vodními zdroji a podobně, aby se populace v domovských zemích stabilizovala, nikoliv podporovat migraci.”

Druhý dodatek americké Ústavy opravdu zaručuje občanům právo na držení zbraně. Jako většina oblastí, i držení zbraní je ve Spojených státech regulováno ze tří zdrojů – rozhodovací praxí soudů, federálními zákony a zákony jednotlivých států. Klíčový federální zákon je tzv. Gun Control Act z roku 1968, který společně s dodatkem z roku 1986 zapovídá držení zbraně např. osobám závislým na návykových látkách či duševně chorým. Konkrétnější pravidla pak přináší tzv. Brady Act (např. § 922 (d) omezuje okruh osob, kterým lze zbraň poskytnout).

Konkrétní podmínky k získání a držení zbraně však vymezují zákony jednotlivých států. Ty se ovšem zcela zásadně liší. Zatímco v Kalifornii vás čeká psaný test (.pdf) o bezpečnosti zbraní a ukázka (.pdf) bezpečného nakládání se zbraní pod dohledem instruktora, ve státě Idaho není třeba zbraň registrovat ani žádat o povolení, a závazné jsou tak pouze obecné federální normy. Zeman má však pravdu, když říká, že za dodržení dalších regulací mají Američané obecně právo držet zbraň.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, nicméně nad otázkou, kdo rozhodl o „darování” Krymu Ukrajině v roce 1954 dodnes panují otazníky.

Krymský poloostrov byl v únoru 1954 rozhodnutím Nejvyššího sovětu SSSR připojen k Ukrajině. Po smrti J. V. Stalina v březnu 1953 došlo k tzv. válce diadochů mezi jeho nástupci. Nikita Chruščov rozhodně nebyl v roce 1954 v tak silné mocenské pozici, že by mohl exekutivně rozhodnout o darování Krymu Ukrajině. Zasedání Sovětu, na kterém bylo o darování rozhodnuto, předsedal Georgij Malenkov a zákon podepsal Kliment Vorošilov. Iniciativa však patrně vzešla právě od Chruščova.

V roce 1994 bylo podepsáno Budapešťské memorandum, ve němž byl Krym mezinárodně uznán jako součást Ukrajiny. Ruské obsazení Krymu a následné referendum o jeho nezávislosti jsou všeobecně považovány za nelegální a nelegitimní. Protože Republika Krym, která po sporném referendu vyhlásila nezávislost, okamžitě požádala o připojení k Ruské federaci, spadá nyní poloostrov Krym pod ruskou správu i jurisdikci.

Zemanovy výroky na adresu Krymu jsou sporné. Například v roce 2014 řekl, že patří „… spíše k těm, kteří se snaží pochopit připojení Krymu. Jednak z toho důvodu, že tam bylo hloupé Chruščovovo rozhodnutí z roku 1954. Jak víte, Krym Ukrajině nikdy nepatřil. A jednak proto, že evidentně si většina obyvatelstva to připojení přála.”

O nelegálnosti anexe Ruskem se však prezident Zeman opravdu několikrát vyjádřil, například v rozhovoruse čtenáři Parlamentních listů vyzdvihl porušení mezinárodních dohod: „Anexe znamená porušení mezinárodních dohod a je nesporné, že byly porušeny dohody, které zajišťovaly územní integritu Ukrajiny.“

Společně s dalšími prezidenty Visegrádské skupiny se také shodli, že anexe Ruskem byla agresí. Slovenský prezident Kiska řekl, že „… všechny země V4 potvrdily to, že to, co se (v březnu) stalo na Krymu, byla anexe a agrese. Všechny země V4 se společně shodly, že je potřebný jednotný postup EU a že (protiruské) sankce byly potřebné.“

Během debaty Jan Outlý, člen Úřadu pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí (ÚDHPSH), napsal na svém twitterovém účtu, že do chvíle, kdy výrok ve vysílání zazněl, nebyl obeznámen s tím, že by byl úřadu takový seznam odevzdán (přiznává, že může být ještě na cestě).

Zároveň Outlý připomíná, že takový seznam ÚDHPSH po lidech vedoucích kampaň bez vědomí kandidáta nevyžaduje. Naopak tento seznam finančních přispěvatelů musí být vyvěšenna webových stránkách této tzv. třetí osoby, která je zároveň povinna zřídit transparentní účet. Spolek Přátelé Miloše Zemana však provádí kampaň na podporu s jeho vědomím, proto nemusí mít transparentní účet, prostředky kampaně musí obsahovat pouze informaci o zadavateli a zpracovateli jednotlivých reklam, jakuvádí ÚDHPSH.

Martin Nejedlý, člen spolku Přátelé Miloše Zemana, zároveň prohlásil, že seznam dárců a sponzorů spolku zveřejní až několik měsíců po volbách, jak je zmíněno včlánku Respektu analyzujícím problematiku financování kampaně spolku.

Financování kampaně podporující Miloše Zemana prošlo kontrolou Úřadu pro dohled nad hospodařením politických stran a hnutí jen zčásti. Respekt totiž 24. ledna uvedl, že nakladatelství Olympia bude udělena pokuta, poněvadž se neregistrovalo jako třetí osoba podporující prezidentského kandidáta.

Mirek Topolánek svůj záměr kandidovat na post prezidenta ve volbách v roce 2018 oznámil médiím v neděli 5. listopadu 2017. V úterý 7. listopadu pak pořádal první tiskovou konferenci z pozice kandidáta na prezidenta, kde oznámil, že získal nutné podpisy senátorů ze čtyř senátorských klubů (video od 4:10).

Do kandidatury oproti jiným kandidátům vstoupil skutečně později – z devíti kandidátů oznámil Mirek Topolánek kandidaturu jako poslední, a to jen dva dny před posledním termínem odevzdání kandidátních listiny (7. listopadu 2017, do 16:00).

Chronologicky svou kandidaturu oznámili:

• Marek Hilšer dne 28. června 2016 na tiskové konferenci (od 1:30);
• Michal Horáček taktéž na tiskové konferenci, dne 3. listopadu 2016 (video od 0:12);
• Miloš Zeman na Pražském hradě dne 9. března 2017 pozvaným příznivcům (video od 0:18);
• Jiří Drahoš dne 28. března 2017 v Jablunkově (video z Twitteru Jiřího Drahoše);
• Vratislav Kulhánek dne 29. června 2017;
• Petr Hannig pak o pár týdnů později, dne 19. července 2017.
• Politická strana Realisté představila prezidentského kandidáta, kterého podporuje, Jiřího Hynka dne 21. srpna 2017 (video).
• Konečně, Pavel Fischer oficiálně oznámil médiím svou kandidaturu dne 5. října 2017.

Dle Ústavy České republiky je sice prezident republiky vrchním velitelem ozbrojených sil, jeho role je však spíše ceremoniální.

Prezident konkrétně

• schvaluje základní vojenské řády,
• propůjčuje čestné nebo historické názvy či bojové prapory vojenským útvarům a vojenským zařízením.
• Kromě toho také jmenuje a povyšuje generály,
• jmenuje a odvolává náčelníka Vojenské kanceláře prezidenta republiky, který disponuje oprávněními nad příslušníky hradní stráže,
• a zejména jmenuje na návrh vlády náčelníka Generálního štábu, který stojí v čele Generálního štábu. Ten zabezpečuje velení armádě a reálně tedy armádě velí.

Dodejme, že civilní kontrolu nad ozbrojenými silami provádí ministerstvo obrany, k čemuž má ministr pravomoc vydávat rozkazy.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť Miloš Zeman během svého funkčního období jmenoval jak předsedu Ústavního soudu, tak guvernéra ČNB. Rovněž doplnil Ústavní soud na odpovídající počet 15 osob a bankovní radu ČNB na sedm osob.

V srpnu 2013 skončil Pavlu Rychetskému jeho desetiletý mandát coby předsedy Ústavního soudu. Miloš Zeman ho ovšem navrhl na další funkční období a v červnu 2013 byla jeho nominace schválena v Senátu. Dne 7. srpna 2013 byl poté Rychetský znovu jmenován ústavním soudcem.

Prezident Zeman dále skutečně doplnil soudce Ústavního soudu na 15 osob, jelikož každý ze soudců byl jmenován prezidentem Zemanem během jeho funkčního období.

Od července 2016 byl Milošem Zemanem jmenován do funkce guvernéra ČNB Jiří Rusnok, jehož ještě předtím v únoru 2014 jmenoval Zeman řadovým členem ČNB. Další jména oznámil prezident Zeman v květnu 2016. Od července 2016 posílili bankovní radu ČNB Vojtěch Benda a Tomáš Nidetzký. V lednu 2017 znovu doplnil prezident bankovní radu na sedm osob, když do ní coby její nové členy jmenoval Oldřicha Dědka a Marka Moru.

Kateřina Šimáčková sice souhlasí s církevními restitucemi, avšak je zavádějící tvrdit, že byla Milošem Zemanem jmenována soudkyní Ústavního soudu za situace, kdy tento soud bude dříve nebo později o církevních restitucích rozhodovat. O jejich ústavnosti totiž rozhodoval již dva měsíce před jmenováním Šimáčkové.

Prezident tento příklad uvedl v souvislosti s výrokem Pavla Fischera o (ne)jmenování homosexuála soudcem Ústavního soudu, protože by v budoucnu mohl rozhodovat o právech sexuálních menšin. Zeman se tak snažil prezentovat, že on sám v minulosti jmenoval osobu, která měla silný názor na otázku, kterou měl dle něj Ústavní soud v budoucnu řešit.

Miloš Zeman ve výroku podle všeho myslí soudkyni Kateřinu Šimáčkovou. Jak uvádí Česká televize, právě jí měly být při jejím schvalování některými senátory vyčítány její názory na církevní restituce. Tato otázka se podle všeho řešila na základě iniciativy tehdejšího senátora Zdeňka Škromacha, který dle iDnes.cz zadal svému poradci Radovanu Suchánkovi (dnes již také soudci ÚS), aby vyhledal, co si navrhovaní kandidáti myslí o církevních restitucích. O názoru Kateřiny Šimáčkové před jejím jmenováním informovaly také Lidové noviny, když uvedly, že „v levicovém Senátu by její schválení mohlo ohrozit to, že pokud jde o církevní restituce, stojí na opačné straně než ČSSD (jako advokátka zastupovala církve)“. Z veřejných zdrojů je možné dohledat také třeba to, že Šimáčková církevní restituce podpořila při své přednášce na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Je tedy možné říct, že názor Šimáčkové na restituce je pozitivní.

O církevních restitucích Ústavní soud rozhodl 3. 6. 2013 (návrh na jejich zrušení podali senátoři 5. 2. 2013). Jako kandidátka na soudkyni ÚS byla Šimáčková představena již 15. 5. 2013 (Lidovky.cz). Její nominaci schválil Senát svým usnesením z 20. 6. 2013. Šimáčková byla soudkyní Ústavního soudu jmenována až 7. 8. 2013, tedy dva měsíce poté, co o církevních restitucích Ústavní soud rozhodoval. Je tedy zavádějící, pokud na tomto případu Zeman prezentuje, že soudkyní jmenoval osobu, která podle něj má silný názor na otázku, kterou by měl ÚS řešit. Posuzování ústavnosti církevních restitucí se totiž dostalo k Ústavnímu soudu ještě před jejím jmenováním.