Přehled ověřených výroků

Výrok je hodnocen jako pravdivý, protože Poslanecká sněmovna návrh zákona o Nejvyšším kontrolním úřadu skutečně přijala, Senát ji naopak svým hlasováním zamítl a to z důvodu nesplnění podmínek jím stanovených.

Návrh zákona, který by měnil ústavu, měl Nejvyššímu kontrolnímu úřadu rozšířit pravomoci, kdy by NKÚ mohl kontrolovat hospodaření s veřejnými prostředky, resp. měl získat pravomoci kontrolovat obce, kraje či právnické osoby s podílem státu.

V souvislosti s tímto je potřeba zmínit i prováděcí předpis nebo také doprovodný zákon, který v tomto případě provádí zmíněné rozšíření pravomocí na úrovni zákona. Zde se jedná o zákon o Nejvyšším kontrolním úřadu.

Senát dne 26.5.2016 hlasováním zamítl návrh ústavního zákona, který mu byl předložen 26.5.2014 a stejně tak usnesením zamítl návrh novely prováděcího zákona o NKÚ. Ze stenoprotokolu z projednávání zákona o NKÚ po vrácení poslanecké sněmovně vyplývá, že důvody pro zamítnutí, respektive podmínky pro přijetí ústavního zákona byly podle Miloše Vystrčila, který byl senátem jmenován, aby rozhodnutí senátu odůvodnil, dvě. A sice:

"Ta první byla, aby znal obsah doprovodného zákona, což se stalo tím, že ten doprovodný zákon do Senátu, byť s velkým zpožděním, doputoval. A ta druhá byla naplnění slibu vlády, který je dokonce obsažen i v programovém prohlášení vlády, a to je, že současně - a to slovo současně je tam napsáno - s návrhem rozšíření pravomocí NKÚ bude předložen návrh na snížení, resp. zjednodušení systému kontrol samospráv. Toto se nestalo, a tudíž Senát pouze dodržel slovo - opakuji, pouze dodržel slovo -, a proto neodsouhlasil ústavní návrh zákona...."
Senát tedy dal ke schválení ústavního zákona dvě podmínky. Kvůli tomu, že návrh prováděcího zákona nebyl předložen, trvalo senátu rozhodnutí přesně 2 roky a kvůli tomu, že prováděcí zákon neobsahoval to, co podle programového prohlášení vlády (bod 3.1.) obsahovat měl, byl ústavní zákon zamítnut. V návaznosti na to bylo potvrzeno i senátní veto o prováděcím zákonu o NKÚ, protože jak říká Miloš Vystrčil - "nemá v tomto okamžiku smysl hlasovat pro doprovodný zákon, protože ten doprovodný zákon bez schválení ústavního zákona by nebyl aplikovatelný a dostali bychom se do patové situace."
Na základě výše uvedeného odůvodnění a tedy toho, že jsou pravdivě popisovány skutečnosti o přijetí, respektive zamítnutí ústavní novely, je výrok hodnocen jako pravdivý.

Vojtěch Filip má pravdu v tom, že zákonodárnou iniciativu má zastupitelstvo kraje, to je přesto zastupováno hejtmanem Jiřím Zimolou.

Zastupitelstvo Jihočeského kraje 19. května 2016 schválilo iniciativu podání návrhu změny zákona č. 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (.pdf, str. 4) a uložilo hejtmanu Zimolovi podat za zastupitelstvo návrh. Pravomoc zastupitelstva pramení z čl. 41 Ústavy.

Jihočeský kraj navrhl (.doc, str. 6) zdanění finančních náhrad, které dostávají církve za majetek nevydaný v církevních restitucích. Pro návrh na úrovni kraje hlasovalo 31 ze 48 přítomných zastupitelů, z toho 18 z ČSSD a 13 z KSČM (zip. č. hl.20160519-11-13861). Dodejme, že hovoříme o uplynulém volebním období, kdy zastupitelstvo i Radu ovládla koalice těchto dvou stran.

Návrh zákona je aktuálně v 1. čtení, na pořad jednání 54. schůze se dostane po 31. lednu 2017.

Předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek debatoval s Vojtěchem Filipem o církevních restitucí 6. června 2016 v pořadu Partie na TV Prima. Z přepisu diskuse jasně vyplývá, že podle Pavla Bělobrádka církevní restituce darem nejsou.

Vojtěch FILIP, místopředseda PS, předseda strany /KSČM/

--------------------

Protože to nejsou restituce. To je dar státu církvím za to, že budou souhlasit s odlukou církví od státu. To je poměrně jednoduché. Druhý důvod je a každé, každý dar je zdaňován, to je evidentní, ať už jde o darování mezi občany...

....

Pavel BĚLOBRÁDEK, vicepremiér, předseda strany /KDU-ČSL/

--------------------

Tak s jediným, s čím souhlasím s panem předsedou, je, že se nejedná o restituce. To s ním souhlasím, tomu se tak říká, ale v podstatě to restituce nejsou. Dar to samozřejmě není.

Pavel Bělobrádek se k církevním restitucím podobně vyjádřil i v roce 2013 v online diskusi se čtenáři iHned.

Není dohledatelný žádný televizní pořad, v němž by předseda KDU-ČSL pojmenoval tzv. církevní restituce jako "dar církvím". Naopak ve svých mediálních vystoupeních opakuje, že se o žádný dar nejedná a že jde o nápravu křivd.

Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi definuje finanční náhrady pro celkem 17 církví a náboženských společností. Z nich jedna, Luterská evangelická církev a.v. v České republice, se v roce 1995 zaregistrovala jako samostatná církev. Do té doby bylo součástí velké luteránské církve sdružující několik evangelických uskupení, Slezské církve evangelické augsburského vyznání v Československu.

Kontroverze se točí rovněž kolem Apoštolské církve, která vyrovnání původně dokonce odmítala (pdf., str. 67). Ta potvrzení své existence získala až v roce 1989. Do té doby vytvářela aktivity v ilegalitě pod hlavičkou zaregistrované Jednoty českobratrské a průběžně až do devadesátých let usilovala o vlastní registraci.

Ani v jednom z těchto případů nejde o církve, které by před rokem 1989 neexistovaly. I ostatní církve prošly po Sametové revoluci transformacemi (např. Rada židovských náboženských obcí se změnila na Federaci židovských obcí v České republice), vyvozovat tedy ze samotného roku registrace církve i její nárok na vyrovnání se státem je zavádějící.

Vzhledem k neexistenci problematických otázek v oblasti česko-německých hranic, je zavádějící tvrdit, že tehdejší ČSFR se měla chovat při jednání o sjednocení Německa (1990) jako tehdejší Polská demokratická republika, pro které bylo mezinárodní zajištění a potvrzení své západní hranice zcela zásadní. Samotné jednání 2+4 (Obě německé republiky čtyři vítězné mocnosti druhé světové války) muselo probíhat v tomto formátu, protože spojením Německých republik a jejich sjednocením by došlo k narušení dohod a světového uspořádání po roce 1945, což nemohlo proběhnout legitimně bez souhlasu vítězných mocností jako garantů těchto poválečných dohod.

Jak ukazuje následující mapa, Polsko od 20. let 20. století prošlo zásadními teritoriálními změnami. Asi nejvýznamnější změnou bylo posunutí jeho západní hranice po porážce Německa v roce 1945. Vzhledem k tomu, že tento akt byl Německu vnucen diktátem vítězných mocností, především tehdejšího SSSR, je proto nutné chápat jaký význam mělo pro Polsko přednesení tohoto problému při jednáních 2+4 v roce 1990 a konečné potvrzení západní hranice.

zdroj: wikipedia

Oproti tomu neměla ČSFR k sjednocení SRN žádné podobně významné výhrady. Pro Českou republiku se ukázala ve vztahu k SRN mnohem podstatnější otázka definice odsunu či vyhnání sudetských Němců, což zkomplikovalo přijetí dohody o dobrém sousedství (1992) a vedlo k stagnaci vzájemných vztahů. Narovnání vzájemných vztahů a odblokování sporných bodů zajistila až dohoda na tzv. Česko-německé deklaraci (1997), kde sporná definice byla ponechána stranou s tímto vysvětlením:

„Právě proto, že si zůstávají vědomy tragických kapitol svých dějin, jsou rozhodnuty nadále dávat při utváření svých vztahů přednost dorozumění a vzájemné shodě, přičemž každá strana zůstává vázána svým právním řádem a respektuje, že druhá strana má jiný právní názor. Obě strany proto prohlašují, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti."
V textu deklarace se otázka hranic neřeší. Tato skutečnost byla již vyřešena v předešlé Smlouvě o dobrém sousedství s Německem (1992), kde v článku 2 smlouva praví:

Vzájemně (ČR a Německo - pozn. Demagog.cz) respektují svou svrchovanou rovnost, územní celistvost, neporušitelnost svých hranic, svou politickou nezávislost, jakož i zásadu nevměšováni do vnitřních záležitostí a zásadu zákazu hrozby silou nebo použití sily.

Článek 3 pak uvádí:

(1)Smluvní strany potvrzují mezi nimi existující státní hranice. Potvrzují, že nemají vůči sobě žádné územní nároky a nebudou takové nároky vznášet ani v budoucnu.

Dohoda potvrzuje uznání současné podoby státní hranice s tím, že obě strany se zříkají jakýchkoliv teritoriálních nároků a proklamují snahu o společnou spolupráci " v níž hranice ztratí povahu dělící čáry na základě vzájemného porozumění a odstraňováním hospodářských a sociálních rozdílů." (článek 1)
Samotnému schválení deklarace předcházelo poměrně bouřlivé několikadenní projednávání na půdě parlamentu v únoru 1997. Zde se proti textu deklarace v rozpravě postavili poslanci za KSČM, SPR-RSČ a někteří členové ČSSD. Deklarace byla přijata 131 hlasy pro a 59 proti.

Ministr Herman reaguje ve výroku na vyjádření Vojtěcha Filipa, které srovnává polský a český přístup vůči svým hranicím s Německem, resp. jejich smluvní ošetření. Herman popisuje korektně, že narozdíl od Polska, které získalo po 2. světové válce na úkor tehdejšího Německa území, Československo zůstalo v předmnichovských hranicích. Resp. v hranicích, které mu vytýčila Versailleská smlouva (kromě postoupení Podkarpatské Rusi Sovětskému svazu). Popisuje tak rozdíly korektně, uvádí rovněž výjimku při okleštění hranic, kterou ale popisuje správně co do nulitního aktu. Smluvní otázka hranic s Německem je řešena v předchozím výroku.

Prvně je třeba podotknout, že debata se týkala českoněmeckých vztahů. Tento výrok je proto hodnocen zejména z pohledu hranic Česka a Německa. Pro hodnocení je též relevantní pouze období od roku 1918, kdy vznikl samostatný československý stát („stoletá hranice“).

Právně relevantní vytyčení hranic s Německem pochází z Versailleské mírové smlouvy, podepsané v r. 1919. S určitou mírou tolerance se dá potvrdit, že současné hranice ČR souhlasí s hranicí tehdejší českou částí ČSR. Jedná se tedy o hranici stoletou.

Po většinu doby své existence se první Československá republika ve své české části měla teritoriálními rozpory s Rakouskem (Sudetenland, Deutschböhmen, Böhmenwaldgau, Deutschsüdmähren), Německem (Sudetenland), tak Polskem (Těšínsko). Ve slovenské části to byly územní nároky Maďarska. Ze států, které měly s ČSR hranice, to byl pouze Sovětský svaz a Rumunsko, kdo plně respektoval územní celistvost Československé republiky. (cit. ve VOJÁČEK, Vladislav, et al., České právní dějiny, Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, s. 318-322).

Jen pro úplnost, Mnichovská dohoda (a následné vytvoření protektorátu) byla markantní změnou českých hranic. Z pohledu mezinárodního práva veřejného a ústavního práva ČSR je Mnichovská dohoda smlouvou neplatnou od svého počátku (tamtéž, s. 331). Dle norem mezinárodního práva není možné uzavřít smlouvu v neprospěch třetí strany. Stejně tak neplatnost způsobuje nedostatek svobodné vůle státu – ČSR dle smlouvy konala pod výhrůžkou války. Ze strany Německa je neplatnost dána tím, že tento signatář neměl vůli své závazky nikdy dodržet, jak je patrno z historického vývoje v r. 1939. Z důvodů ústavněprávních se jedná o zjevné porušení ústavy. Mnichovský diktát přijala jen vláda a prezident, nikoliv Národní shromáždění, které bylo jediným orgánem, které bylo pro toto pravomocné. Dá se tedy souhlasit s tím, že se jedná o akt nulitní (tamtéž, s. 332).

Diskuze se točila kolem poválečných hranic, v tomto konkrétním výroku šlo o smluvní nastavení mezi ČR a znovusjednoceným Německem. Zde je mu třeba dát za pravdu v tom, že o českých hranicích nebylo dále diskutováno. V průběhu května 1945 byly obnoveny hranice ČSR ke stavu před Mnichovskou dohodu (tamtéž, s. 371) a tak již zůstaly.

Vývoj hranic Polska je odlišný od vývoje českých hranic. Hranice moderního Polska mají původ v r. 1918, kdy byla ustanovena Prozatimní lidová vláda Polské republiky. Na základě Versailleské smlouvy sahaly východní hranice Polska až k městům Tarnopol, Lachva a Vilnius. Na počátku druhé světové války bylo Polsko napadeno Německem a Sovětským svazem a r. 1939 přestalo existovat. Polsko bylo rozděleno na dvě části, a to podél tzv. Curzonovy linie (cit. ve SCHELLE, Karel, Právní dějiny, Plzeň: Aleš Čeněk, 2007, s. 786). Je třeba podotknout, že „Curzonova linie“ poměrně věrně kopíruje současnou východní hranici Polska.

Zde je zároveň třeba dát za souhlas tvrzení, že „polská státnost měla být vygumována“. Zatímco u českého národa byla vytvořena alespoň iluze samostatného státu, tedy Protektorátu Čechy a Morava, u polska zvolili Němci přístup „vygumování státnosti“. Část území byla připojena k Německu, na zbylé části byl vytvořen tzv. Generální gouvernement. Karel Schelle k tomu uvádí: „[generální gouvernement] byl jakousi zemědělskou kolonií Říše, dočasná rezervace polského národa…“ Po válce nedošlo k obnovení původních hranic Polské republiky. Namísto toho byla západní hranice posunuta na západ, a to až k řece Odře. Polsko od Německa též obdržela jižní část Východního Pruska.

Je pravdou, že po skončení 2. světové válce měl proces potrestání kolaborantů a válečných zločinců mnoho podob. Od lynče a živelných trestů domnělých kolaborantu, přes státem organizované procesy s tzv zrádci - ve Francii například známé tzv. "legální čistky (Epuration Legale)", mezinárodními soudy s vrcholnými představitely nacistického režimu (soudy v Norimberku), až po hromadné odsuny/vyhnání německy mluvících obyvatel.

Faktem zůstává, že tyto tresty vůči Němcům a místním kolaborantům probíhaly po celé Evropě, jen ve střední a východní Evropě, kde existovaly významné historické německé menšiny došlo i k trestání německých obyvatel bez ohledu na skutečnou vinu či podporu nacistického režimu formou odsunu/vyhnání.

Velké posuny obyvatelstva proběhly také v Polsku, kterému se více na západ posunuly hranice. Německé obyvatelstvo z Polska bylo odsunuto dále do Německa a z území Sovětského svazu byli do nového Polska přesunuti Poláci, kteří zde do té doby žili.

Obecně lze tedy konstatovat, že země, které se měly zanedlouho ocitnout za tzv. Železnou oponou, přistoupily k vypořádání po 2. světové válce plošněji, podle etnického klíče. Je ovšem třeba dodat, že právě na území těchto zemí žily široké německé menšiny. To se dělo na základě tzv. Postupimské smlouvy. Šlo o výstup z Postupimské konference mezi Spojenými státy, SSSR a Velkou Británií, na jehož zákadě mělo být z Polska, Československa a Maďarska odsunuto německé obyvatelstvo (článek XII).

V případě československých německých antifašistů či odbojářů dle odhadů historiků, tehdejší republika uznala do roku 1946 jen 150 tisicům českých Němců status antifašisty. Odhaduje se, že je to jen přibližně polovina těch, kterým tento status měl náležet (pdf., s.22). Otázkou zůstáva i skutečnost, že přiznání statusu antifašisty a s ním spojených "úlev a lepšího zacházení" bylo pro některé skupiny německých antifašistů nedosažitelné. Jednalo se především o katolické německé občany či Němce nestraníky (tamtéž., s.21). Z tohto počtu se vědomím toho, že se stávají i tak jen občany druhé kategorie rozhodla většina německých antifašistů k "dobrovolnému" odstěhování se. Do roku 1946 odešlo takto v rámci antifašistických transportů 96 176 osob a s tím, že dalších cca 30 tisíc čekalo na potvrzení dokladů k vystěhování.

Česko-německé vztahy hodnotí politici z obou zemí kladně, Německo také představuje našeho nejvýznamnějšího obchodního partnera.

Na nedávné berlínské schůzce českého ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka s jeho německým protějškem Frankem-Walterem Steinmeierem se na dobrém stavu česko-německých vztahů shodli oba aktéři, dokonce za nejlepší v naší novodobé historii je označil v říjnu minulého roku premiér Sobotka. Ze strany Německa chválila vztahy obou zemí kancléřka Merkelová při srpnové návštěvě v Praze. Přestože v superlativech mluvil pouze český předseda vlády, česko-německé vztahy popisují čelní představitelé obou zemí jako dobré a první část výroku považujeme za pravdivou. Spolková republika Německo představuje skutečně nejdůležitějšího obchodního partnera Česka, předloni se vzájemná výměna zboží podílela na celkovém zahraničním obchodu 29,5 %, což je zdaleka nejvíc mezi ostatními českými obchodními partnery (viz graf). V pořadí zemí obchodujících s Německem se s takovýmto objemem Česko umístilo (.pdf, str. 44) na 11. místě, nejvíce si obě země vyměňují automobilové příslušenství. Celkový obrat v roce 2015 se vyšplhal na 75,67 miliard euro, při dnešním kurzu tato částka přesahuje hranici dvou bilionů korun.

Graf znázorňuje podíl obratu zahraničního obchodu s devíti největšími českými obchodními partnery vzhledem k celkovému zahraničního obchodu ČR. Vytvořili jsme jej pomocí aplikace ČSÚ, země uvedeny pod svým kódem (AT – Rakousko, CN –Čína, DE – Německo, FR – Francie, IT – Itálie, NL – Nizozemsko, PL – Polsko, RU – Rusko, SK – Slovensko).

Sudetoněmecké krajanské sdružení (SL) se skutečně vzdalo majetkových nároků (0:30) a diskuze nad otázkou vysídlených Němců byla bezprostředně po válce i v nedávné minulosti značně konfrontační. Dnes se politický diskurz orientuje na přátelské navázání vztahu a řešení otázky. Hermanův (KDU-ČSL) výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, jakožto odnož německé SL, působí v Česku od roku 2009. Oficiálně zaregistrován byl ale až v roce 2015. Ve stejném roce chtěla německá SL vypustit ze svých stanov článek d) (.pdf), kde požaduje navrácení nebo náhradu za konfiskovaný majetek po druhé světové válce. Namísto toho přichází s alternativou v článku c), kde se vymezuje vůči vyvlastňování po celém světě.

Část členů, kteří nesouhlasili s vyjmutím zmíněných bodů, dala změnu stanov k Mnichovskému soudu. Ten jejich snahu zamítl, ale stanovy přesto zrušil. SL v čele s Berndem Posseltem proto návrh na úpravu stanov začátkem roku 2016 podala znova. Tzv. sudetští Němci se tedy skutečně ve většině vzdali majetkových nároků.

Otázka sudetských Němců byla původně zakotvena v Benešových dekretech z roku 1945. Dekret č. 33/1945 Sb., čl.5, který odjímal české nebo slovenské občanství i dekret o konfiskaci majetku 12/1945 Sb. byly hojně diskutovány i v prezidentských volbách roku 2013. Miloš Zeman v té době kriticky vystupoval vůči Karlu Schwarzenbergovi, který se přikláněl k navrácení majetku odsunutým Němcům (2:15) i sudetské otázce obecně.

Naproti tomu německá kancléřka Angela Merkelová odsoudila odsun poměrně jasně. Snahu o navázání diskuze se sudetskými Němci se pokusil Petr Nečas (ODS) už v roce 2013 v Bavorsku.

"Litujeme, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny. (...) Je ale nadevší pochybnost jasné, že se nemůžeme vrátit do doby před 80 lety. Musíme si přiznat, že můžeme napravit jen velmi málo z toho, co špatného se v dějinách stalo."

Sudetoněmecké dny navštívil v roce 2015 i vicepremiér Pavel Bělobrádek (.pdf)(KDU-ČSL). Je tedy patrné, že existuje snaha o navázání pozitivních vztahů mezi oběma stranami.

Nepodařilo se nám zjistit, zda se KDU-ČSL plánuje vydat na sudetoněmecký sněm, který se každoročně koná vskutku o letnicích.

Sněmy připadají na svatodušní svátky, sedm týdnů po Velikonocích se konaly v roce 2015 (.pdf), 2016 a budou se konat i letos. O záměru KDU-ČSL vydat se na sněm pořádaný v Augsburgu 3. a 4. června 2017 jsme se bohužel ve veřejných zdrojích nikde nedočetli.

Protože jsme nedokázali zjistit informace k druhé části výroku, řadíme jej k neověřitelným.