Přehled ověřených výroků

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože ve strategických materiálech, které jako jediné přímo schvaluje vláda a které se týkají bezpečnostní situace ČR, není nikde uveden terorismus jako největší riziko.

Vláda se samozřejmě zabývá bezpečností ČR a na prvním místě schvaluje komplexní materiály jako je například Audit národní bezpečnosti (. pdf, 2016), či skrze Bezpečnostní radu státu strategické dokumenty jako je například Bezpečnostní strategie ČR (. pdf, 2015). Zde se riziko terorismu zmiňuje, ale vždy dohromady ve skupině s ostatními riziky, tedy nemá žádné přednostní postavení jako největší nebo zásadní riziko či hrozba.

Pokud budeme brát v potaz další bezpečnostní materiály ve spojitosti s vládou ČR, pak je nutné zmínit každoroční pravidelné analýzy BIS. Ani zde, alespoň v jejich veřejné publikovaných částech, neexistuje za posledních deset let popis terorismu jako největšího rizika pro bezpečnost. Přesto je ale nutné připomenout, že přibližně v letech 2003–2010 BIS svoje zprávy strukturovala tak, že terorismus byl zmiňován v souboru zpravodajské činnosti jako první položka. Přestože je tématika terorismu pro BIS jednou z dominantních, je na stejné úrovni jako například ochrana významných ekonomických zájmů státu či kontrarozvědná činnost. Opět jsou zde jednotlivá rizika pojímána komplexně a nelze tvrdit, že by terorismus byl mezi riziky brán jako primární.

V neposlední řadě musíme zmínit panem Hynkem zmiňované zprávy o bezpečnostní situaci na území České republiky, které vydává ministerstvo vnitra a jsou opravdu projednávané vládou formou usnesení. V nich jsou shrnuté poznatky ministerstva vnitra ohledně vývoje kriminality a bezpečnostních rizik. Podobně jako u předešlých bezpečnostních dokumentů není riziko terorismu vyzdvihováno nad ostatní, ani není považováno jako největší v žádné ze zpráv za posledních deset let. Vždy je uváděno jen jako jedno z rizik.

Na základě dat Českého statistického úřadu lze konstatovat, že je Kulhánkův výrok pravdivý. Dovoz z Číny převyšuje český export do této země zhruba desetkrát.

V roce 1989 byl Michal Horáček skutečně aktivním účastníkem listopadových událostí. Spolu s Michaelem Kocábem založili na jaře roku 1989 iniciativu MOST, která měla zprostředkovat komunikaci mezi vládními strukturami a disentem. Tato iniciativa byla aktivní i v listopadu roku 1989, kdy Horáček a Kocáb jednali s tehdejším předsedou vlády Ladislavem Adamcem.

Během nejen listopadových demonstrací byli jejich účastníci napadáni ze strany složek Sboru národní bezpečnosti a Lidových milic. V případě Horáčkova tchána šlo konkrétně o Pohotovostní pluk Veřejné bezpečnosti.

Tchán Michala Horáčka, profesor Jiří Hořejší, působil v 80. letech na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy a dále také v Laboratoři teoretické fyziky Spojeného ústavu jaderných výzkumů v ruském Dubně. Ředitelem Ústavu částicové a jaderné fyziky MFF UK byl mezi lety 1999 a 2009.

Jak již Demagog.cz ověřil, informace o vyhození profesora Hořejšího z auta nebyla přesná. Profesor Hořejší byl po demonstraci 28. října 1989 spolu s dalšími demonstranty převezen autobusem do Nymburka, podroben výslechu a další den nad ránem odvezen na Černý most, kde byl propuštěn.

Celkově hodnotíme výrok jako pravdivý navzdory nepřesnosti v popisu dané události.

Mirek Topolánek během pořadu zmínil velký počet různých koalic opakovaně. Mluvil o tom, že existuje řada různých vládních uspořádání, o kterých lze vyjednávat, a situace nestojí tak, že by současná deklarovaná menšinová Babišova vláda neměla alternativu.

Pro sestavení většinové koalice je potřeba nadpoloviční většina křesel v Poslanecké sněmovně. Do té se v roce 2017 dostalo devět stran a hnutí. Vyjdeme-li z přirozených limitů (obecně strany Demokratického bloku odmítají vstup do vlády s KSČM nebo SPD), je zřejmé, že v každé koalici musí být zastoupeno hnutí ANO. To získalo totiž 78 mandátů, přičemž zbytek sněmovny je výrazně fragmentovaný.

Alternativ pro vznik vlády je skutečně hodně. Řada stran deklarovala před volbami, že má problém jít do vlády s trestně stíhaným premiérem, což je limit skládání vlády s hnutím ANO. Pokud bychom ovšem sledovali primárně to, zda je vůbec možné postavit jinou než menšinovou vládu, lze Topolánkovi dát za pravdu.

Veřejně se probírala např. možnost o pokračování současné koalice ČSSD-ANO-KDU-ČSL (103 mandátů), nebo také koalice ANO-ODS (103 mandátů). Ale teoreticky jde namodelovat velkou řadu koalic. Např. s Piráty má hnutí ANO 100 mandátů, tudíž by mu chyběl jeden subjekt pro získání většiny. Je také možné sestavit vícero nadměrných koalic (to jsou koalice, v nichž je více členů, než kolik je potřeba pro zisk většiny).

Pokud bychom tedy k výroku přistoupili jako k teoretickému cvičení, ve kterém budeme ignorovat předvolební deklarace, lze modelovat skutečně velký počet koaličních půdorysů. Výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť je skutečně možné vytvořit celou řadu většinových uspořádání, i když s ohledem na veřejné deklarace a projevy se nezdá, že by byla tato možnost v tuto chvíli příliš pravděpodobná.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože se nepodařilo dohledat přesné počty vězňů, kteří byli po amnestiích znovu odsouzeni, a zda se jich tedy vrátila většina. Dodáváme, že velké množství vězňů opravdu skončilo opět ve vězení a počty vězňů se do tří let dostaly na původní úroveň.

Poslední dvě amnestie vězňů byly v ČR vyhlášeny v letech 1998 a 2013. V roce 1998 bylo v důsledku amnestie propuštěno podle dostupných údajů 930 vězňů, v roce 2013 bylo propuštěných 6 471.

Řada vězňů se v průběhu několika let vrátila zpět do vězení. Během dvou let od vyhlášení amnestie z roku 2013 policie znovu obvinila 3 400 amnestovaných, což činí více než polovinu původního počtu. Ovšem dostupné údaje o tom, kolik z těchto obviněných skončilo ve vězení, chybí. Na počátku roku 2015 jich za mřížemi bylo 1 498, tedy necelá čtvrtina původního počtu.

Podobně neexistují dostupná data ani pro amnestii z roku 1998. Pro srovnání lze uvést, že během dvou let po velké amnestii z roku 1990 se zpátky do vězení vrátila zhruba polovina vězňů.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť situace kolem zmíněných agentur nebyla postavena tak, že by byl vyjednán jejich přesun do Prahy, resp. Bratislavy a na popud jejich zaměstnanců by k této věci nakonec nedošlo.

Velmi podobný výrok (Hannig zde vyměnil Fica za Orbána) jsme již v rámci kampaně ověřovali.

Přesunutí Evropského bankovního úřadu a Evropské lékové agentury se opravdu neuskutečnilo. Není však pravdou, že by český premiér Sobotka a slovenský předseda vlády Fico vyjednali přesun těchto agentur do Prahy a Bratislavy.

O přesunutí agentur se samozřejmě jednalo a každý stát se snažil vyjednat podporu pro své město. O postupu o přidělení agentur rozhodla Evropská rada, která 22. června 2017 zveřejnila pravidla pro kandidaturu měst. Již 5. června česká vláda delegovala zmocněnce pro kandidaturu Karla Dobeše, samotnou kandidaturu Prahy schválila až vláda 24. července 2017. Bratislava pak figurovala v seznamu měst ucházejících se o umístění Evropské agentury pro léčivé přípravky.

O novém sídle agentur rozhodovali ministři států Evropské unie 20. listopadu 2017. Společně s Prahou se o sídlo Evropského bankovního úřadu ucházel i Frankfurt nad Mohanem, Vídeň, Dublin, Paříž, Varšava, Brusel a Lucemburk, přičemž Praha patřila podle sázkařů spíše k outsiderům. Praha od ministrů států EU nedostala potřebný počet hlasů a byla vyřazena už v prvním kole. Ministři států rozhodli, že se agentura přesune do Paříže, Evropskou agenturu pro léčiva ministři přesunuli do Amsterdamu.

O přesunutí rozhodli ministři států EU. Je pochopitelně možné, že zaměstnanci agentur mohli vyvíjet tlak na dané rozhodnutí, to je ovšem neměřitelná veličina a veřejně není dostupná informace, že by toto mělo být rozhodujícím faktorem. Je tedy otázka, z jakého zdroje Hannig vychází.

V květnu 2003 pozval prezident Václav Klaus na jednání do zámku v Lánech vrcholné politiky k jednání o budoucím postavení České republiky v Evropské unii.

Tato pracovní schůzka se nazývala E8 a kromě prezidenta Klause se skládala z předsedů obou komor Parlamentu a šéfů všech parlamentních stran.

Schůzky se tedy účastnil i tehdejší předseda KSČM Miroslav Grebeníček. Zejména tehdejší předseda KDU-ČSL Cyril Svoboda nebyl spokojen s tím, že Klaus k jednání přizval také KSČM. Uvedl, že nechápe, proč by měla být řešena budoucnost ČR v EU se stranou, která oznámila, že si vstup ČR do Evropské unie nepřeje.

Tehdejší ředitel tiskového odboru Kanceláře prezidenta republiky Hájek připomněl Klausovo dřívější rozhodnutí, že k zásadním politickým tématům bude zvát všechny parlamentní strany.

Foto: Mladá fronta DNES

Velvyslanec mezi ústavní činitele nepatří, neboť jeho působnost není vymezená v Ústavě, nýbrž v běžném zákoně. Ústava se o velvyslanci zmiňuje pouze co do vymezení jedné z kontrasignovaných pravomocí prezidenta republiky. Výrok tak hodnotíme jako nepravdivý.

Mezi ústavní činitele patří osoby, které jsou členy orgánů (nebo případně samy funkci daného orgánu vykonávají, například prezident), jejichž působnost vymezuje Ústava. V České republice jsou tak ústavními činiteli prezident republiky, poslanci a senátoři, členové vlády, a dále soudci (bez ohledu na soud, na kterém působí) prezident a viceprezident NKÚ a členové bankovní rady ČNB. Někdy se mezi ně řadí i členové zastupitelstev územně samosprávných celků (obcí a krajů), jejich působnost však v Ústavě není zakotvena.

Co se týče velvyslanců, jedinou zmínku o nich najdeme v článku 63 Ústavy upravující kontrasignované pravomoci prezidenta republiky. Prezident má pravomoc velvyslance pověřovat funkcí a také je z funkce odvolat. Funkce velvyslance tak sice obsažena v ústavě je, nikoliv však jako funkce jednoho z ústavních činitelů, nýbrž jako jedné z osob, jejíž pověřování do funkce a odvolávání z ní přísluší prezidentu republiky. Působnost velvyslance Ústava nijak neupravuje.

Vymezení působnosti velvyslance nalezneme až v běžném zákoně (o zahraniční službě), který velvyslance definuje jako nejvýše postaveného stálého představitele České republiky v přijímajícím státě. Do jeho působnosti spadá například " jednání se zástupci přijímajícího státu nebo mezinárodní organizace a se zástupci diplomatických misí jiných států." Z tohoto pak nutně vyplývá, že velvyslanec je aktérem zahraniční politiky, který však dle zákona zastupuje Českou republiku, nikoli prezidenta či vládu.

Pro úplnost doplňme, že o prezidentovi Akademie věd se Ústava nezmiňuje.

Ukazatel HDP na obyvatele sice v současné době na Slovensku dosahuje v porovnání s Ukrajinou přibližně osminásobné hodnoty, Kalouskův výchozí předpoklad, že v roce 2004 byly ukazatele obou zemi srovnatelné je však mylný a výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť počet 6 200 ve skutečnosti neznamenal přísun ilegálních migrantů v tomto počtu, ale potenciální vytvoření nástroje, jak zvládnout případné navýšení přílivu lidí s udělenou mezinárodní ochranou. Vláda pouze schválila veřejnou zakázku v této věci, jelikož ale nebyla podána nabídka, veřejná zakázka byla zrušena.

Záměr, který má prezident Miloš Zeman na mysli, byla vládní veřejná zakázka s názvem Generální poskytovatel integračních služeb pro osoby s udělenou mezinárodní ochranou pro období let 2017-2019. Zakázku v původně odhadované hodnotě 520,5 milionu korun (.docx, str. 5), kterou vláda 31. srpna 2016 přijala, předložilo ministerstvo vnitra.

Cílem této zakázky bylo vybrat hlavního poskytovatele integračních služeb pro cizince na období mezi lety 2017 a 2019. Tuto službu dříve zajišťovala Charita České republiky. Jednalo se o program zaměřený na pomoc oprávněným osobám při jejich začlenění do společnosti, a to zejména v oblasti bydlení, vzdělávání a odstranění jazykové bariéry a pomoci při vstupu na trh práce.

Podle tohoto programu měla Česká republika v období 2017–2019 integrovat 6 000 oprávněných osob. Tento počet zahrnoval osoby přijaté v rámci přesídlování, relokací i spontánně příchozí osoby (tedy například z Ukrajiny nebo Kuby). Nicméně počet osob, které by mohly na českém území požádat o mezinárodní ochranu, nešlo předem určit. Samotné ministerstvo vnitro uvedlo: „Veřejná zakázka nikterak nepredikuje skutečný počet osob s mezinárodní ochranou, tedy, že by ČR přijala do roku 2019 šest tisíc migrantů, ale zároveň může umožnit řešit i případný nárůst žadatelů (například z Ukrajiny).“ Počet šest tisíc příchozích byl spíše nadlimitní a byl zvolen tedy proto, aby vláda mohla reagovat a byla připravená na nečekané zvýšení příchozích cizinců.

Výběrové řízení u této zakázky bylo 4. ledna 2017 zrušeno (.pdf), protože nebyla podána žádná nabídka.

Výrok prezidenta Zemana hodnotíme jako nepravdivý, protože vláda vypsáním veřejné zakázky nedeklarovala, že přijme 6 200 migrantů. Vládní zakázka měla být zaměřena na pomoc šesti tisíc oprávněným osobám, tedy nikoliv ilegálním migrantům, a to nejen na pomoc těm, kteří jsou spojeni s migrační krizí (tedy na základě kvót z Řecka či Itálie), ale například i příchozím z Ukrajiny či jiných států. Každopádně počet šest tisíc neměl znamenat, že Česká republika takový počet osob přijme. Jednalo se spíše o počet, na který by Česká republika dokázala reagovat i v případě nějaké neočekávané situace. Maximální výše zakázky měla být o 79,5 milionu nižší, než tvrdil prezident Miloš Zeman.