Přehled ověřených výroků

Program schůzky s ministrem Ťokem nebyl publikován, proto výrok hodnotíme jako neověřitelný. Je však pravdou, že si starostka Prackovic dlouhodobě stěžuje, že není informována o postupu stavby dálnice.

Oficiální program bilanční schůzky s ministrem dopravy Ťokem nikde zveřejněn nebyl a ani jeden z aktérů se o údajně probírané obci nezmínil na tiskové konferenci. V prioritách v oblasti dopravy, které ministrovi premiér stanovil, se hovoří jen o samotném dokončení dálnice D8. Nedozvídáme se však, zda byly projednávány problémy této konkrétní obce. První část výroku tedy pokládáme za neověřitelnou.

Radnice v severočeských Prackovicích řeší problémy se zdvihající se podzemní vodou. Problémy pravděpodobně způsobily nešetrný postup stavebních prací během dokončení dálnice D8. V obci popraskala místní komunikace, v havarijním stavu se nachází vodovod a nefunguje ani čistička odpadních vod. Starostka Andrea Svobodová Křešová odhaduje výši škod na 30 milionů korun.

V elektronických médiích proběhly články o osudu obce povětšinou v minulých dvou měsících. Například pro Deník Křešová řekla: „Od začátku je celý problém v komunikaci. Kdyby za námi někdo přišel a sdělil nám, že hodlají dešťovou vodu vést naší kanalizací, jistě bychom našli lepší řešení a celá věc nemusela dojít tak daleko. Bohužel se s námi nikdo nebaví.“ (Zdroj: http://www.denik.cz/z_domova/znicena-kanalizace-voda-v-domech-prackovice-trapi-d8-20161102.html). Starostka na tento problém upozorňuje dlouhodobě, stěžovala si na něj už v roce 2014.

Dodejme, že se ministr Ťok plánuje setkat se starostkou obce v pondělí 12. prosince.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, je totiž problematické popsat, jak velkou část území Libye kontroluje „centrální vláda“. Její vyjádření o rozstřílení všeho, co tam má přijet, je rovněž nedohledatelné.

Dne 3. února 2017 se vrcholní představitelé a představitelé vlád EU sešli na Maltě k neformálnímu setkání. Hlavní témata byla dvě - nelegální migrace z Libye a příprava na oslavu 60. výročí uzavření Římských dohod.

Téma nelegální migrace bylo zásadnější. Evropští představitelé se dohodli na tom, že v nejbližší budoucnosti je třeba uzavřít a kontrolovat středomořskou migrační trasu. Cíle a prostředky definovalo společné memorandum, ve kterém byla akcentována nutnost aktivněji se podílet na stabilizaci Libye skrze spolupráci s Prezidentskou radou a OSN podporovanou vládou národní jednoty (GNA).

Bohužel zaznívá kritika o schopnostech mezinárodně uznávané vlády GNA, která má velké problémy zajistit si podporu významných libyjských politických a vojenských sil. Především se jedná o rozpory s „de facto“ vládou na východě (Tobruk) - sněmovnou zastupitelů (HOR) v čele s předsedou Salehem Issou a jí loajálními vojenskými jednotkami. Zde se především jedná o semiautonomní Libyjskou národní armádu (LNA) pod velením generála Haftara. Mapa ukazuje vojenskou situaci na konci roku 2016. Zelená barva zobrazuje jednotky loajální GNA, červená barva patří jednotkám LNA a HOR.

Současná vláda GNA má problém dosáhnout důvodu svého vzniku, a to být jednotným vládním orgánem celé Libye. Obecně je ale nadále považována mezinárodním společenstvím za představitele Libye. Jak dokazuje i nedávná smlouva s Itálií, jednání mohou fungovat zcela standardně, tedy v rámci zmíněného maltského memoranda.

V květnu 2013 Jan Husák (TOP 09) předložil Sněmovně novelu zákona o elektronických komunikacích (Zk. 258/2014 Sb.), kde v § 63 písm. p (.pdf, str.6) upravuje podmínky pro spotřebitele při ukončení smlouvy s operátorem. Tím skutečně došlo k posílení pozice spotřebitelů.

p) výše úhrady v případě ukončení smlouvy před uplynutím doby trvání, na kterou je smlouva uzavřena, výpovědí ze strany účastníka nebo podnikatele nebo dohodou obou smluvních stran, přičemž výše úhrady nesmí být vyšší než jedna pětina součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané doby trvání smlouvy, nebo jedna pětina součtu minimálního sjednaného měsíčního plnění zbývajících do konce sjednané doby trvání smlouvy, a výše úhrady nákladů spojených s telekomunikačním koncovým zařízením, které bylo účastníkovi poskytnuto za zvýhodněných podmínek,

Tento pozměňovací návrh podpořilo 114 ze 155 přítomných poslanců a byl tedy přijat.

Nově se tak skutečně snížila hrazená částka za předčasné ukončení smlouvy, a to na 1/5, tedy 20 % z celé zbývající částky. Tehdy platný zákon obsahoval § 63, odst. 1 písm. p) (.pdf, str. 10) v následujícím znění: „výše úhrady v případě ukončení smlouvy před uplynutím doby trvání, na kterou je smlouva uzavřena, včetně výše úhrady nákladů spojených s telekomunikačním koncovým zařízením, které bylo uživateli k využívání služby poskytnuto.“

Je problematické dohledat, jaké doplatky si diktovali operátoři, neboť to je předmětem smluvních podmínek mezi nimi a jejich zákazníky. Je ovšem pravdou, že zmíněná novela zákonem vymezila mantinel na maximální výši jedné pětiny. Výrok je tedy hodnocen jako pravdivý.

Evropská unie odhaduje (.pdf, str. 1) počet migrantů v Turecku na více než tři miliony. Prosincové statistiky UNHCR uvádějí, že se v Turecku nachází až 2,8 milionů Syřanů. Ministr Zaorálek má tedy v počtu migrantů pravdu.

Tvrzení, že Turci mu sdělili, že „řada Syřanů se chce vrátit zpátky, takže tím, že je tam drží, vytvářejí pro to podmínky“, však nemůžeme ověřit. Český ministr zahraničí naposledy navštívil Turecko 13. prosince, nejsou ale dostupné informace o tom, co konkrétně turečtí představitelé českému protějšku sdělili. Nelze ani doložit, kolik Syřanů se chce vrátit zpět domů.

Výrok proto hodnotíme jako neověřitelný. Upozorňujeme však, že podle šetření Amnesty International Turecko vracelo až 100 migrantů denně zpět do Sýrie, čímž porušovalo mezinárodní právo. Je to rovněž v rozporu s tvrzením, že Turecko Syřany udržuje na svém území, aby se mohli později vrátit zpět do Sýrie.

Jak stanovuje Ústava, český politický systém je typický silnou pozicí předsedy vlády - je to pouze on, kdo určuje personální sestavení svého kabinetu. Rozhoduje o složení vlády a stejně tak má pravomoc nechat člena vlády odvolat. Jeho postavení je silnější i v tom, že pokud podá demisi, znamená to dle ústavní zvyklosti, že jde zároveň o demisi vlády, což u „běžného“člena kabinetu neplatí.

Mimo personální pravomoc ale předseda vlády nemá možnost přímo působit na rozhodování daného člena. Vláda rozhoduje ve sboru, tedy většinou, a předseda má jeden hlas, stejně jako každý ministr. Nemůže tedy členům vlády přikazovat, co mohou, či nemohou konat. V tomto ohledu je jeho vliv spíše politického charakteru.

Není ale možné souhlasit s tím, že by premiér byl „první mezi rovnými“, pokud je to právě on, kdo rozhoduje, zda daný člen vlády nadále členem bude, či nebude. Je samozřejmě nutné podotknout, že pokud by k tomuto kroku Bohuslav Sobotka přistoupil a Andreje Babiše navrhl na odvolání, porušil by tím koaliční smlouvu (.pdf, str. 33). Vystavil by se tak značnému riziku, že jeho vládě bude vyslovena nedůvěra. V tomto ohledu je síla jeho role značně oslabena.

Byť tedy existuje politická realita, která premiérovi svazuje ruce při možnosti např. odvolávat členy vlády z jiných stran, není pravdou, že z pohledu Ústavy by předseda vlády byl takto limitován. Jelikož se Valachová odvolává přímo na ústavní systém, je její výrok hodnocen jako nepravdivý.

14. prosince 2015 schválila Vláda ČR žádost Nadačního fondu Generace 21 na přesídlení 153 iráckých uprchlíků křesťanského vyznání do České republiky. Jednat se mělo o předem vytipované rodiny z Iráku a Libanonu, které byly ohroženy činností teroristické organizace Islámský stát.

Uprchlíci začali do ČR přijíždět ve čtyřech vlnách od konce ledna 2016. První skupina deseti osob dorazila do Česka 24. 1.,druhá skupina o 17 osobách 5. 2., třetí skupina čítající 41 osob dorazila 19. 2. a zatím poslední,čtvrtá skupina uprchlíků přiletěla do ČR 20. 3. 2016.

Nespokojenost některých uprchlíků z druhé příjezdové skupiny, kteří byli ubytováni u Jihlavy, se začala projevovat na konci března a nespokojenost se týkala ubytovacích podmínek. Několik dní pak nebylo zcela jasné, jaké jsou další plány této skupiny uprchlíků. Zároveň v této době oznámil Nadační fond Generace 21, že se problémy vyskytují také ve skupině uprchlíků ubytované v Brně. Jedna osmičlenná rodina se totiž kvůli stesku rozhodla vrátit zpět do Iráku. Tato rodina odletěla zpět do Iráku 7. dubna 2016.

Pětadvacetičlenná skupina z druhé příjezdové vlny ubytovaná u Jihlavy odešla na počátkudubna 2016 do Německa, přičemž odmítla český azyl. Německo se následně rozhodlo tuto skupinu uprchlíků prostřednictvím oficiální žádosti vrátit do Česka.

10. srpna 2016 přinesla česká média informaci, že se většina z 25členné skupiny uprchlíků do Česka pravděpodobně nevrátí, protože tito lidé získali v Německu církevní azyl. Nárok na azyl Německo nepřiznalo jen trojici Iráčanů, které se pokusilo vrátit do ČR na konci července 2016. Tito lidé však zmizeli neznámo kam. Nové informace o zmíněné skupině uprchlíků přinesl webidnes.cz 17. září 2016. Soud v Drážďanech neuznal argumenty těchto uprchlíků pro azyl a rozhodl o jejich deportaci. Dle informací MF DNES měli utéct do Maďarska, kde by se mohli pokusit vydávat za nově příchozí uprchlíky a opětovně usilovat o azyl v Německu. 21. září 2016 přinesl web iDNES.cz informaci, že saské ministerstvo vnitra má v úmyslu vrátit do ČR 17 uprchlíků (z 25členné skupiny), kteří získali dočasný církevní azyl platný do 23. 12. 2016. Dalších 5 uprchlíků ze zmíněné skupiny může zůstat v Německu, neboť zde mají členy rodiny. U zbývajících 3 uprchlíků, kteří měli být taktéž navráceni k 21.9. 2016 platilo, že nejsou k nalezení. Nejnovější informace týkající se 17 uprchlíků pochází z poloviny ledna2017. Z nich vyplývá, že se tito uprchlíci možná ze Saska vracet do ČR nebudou a mají značnou šanci zůstat definitivně v Německu.

21. 4. 2016 pak odletěla do zpět do Iráku další, tentokrát šestnáctičlenná skupina uprchlíků.I tito lidé se nejprve pokusili odejít do Německa, byli však zadrženi cizineckou policií.

22. 9. 2016 opustila dobrovolně ČR další, tentokrát šestičlenná skupina uprchlíků z Iráku. Důvodem měly být dle informací iDNES.cz zdravotní důvody.

Vzhledem k uvedenému dění v březnu a na počátku dubna 2016 Vláda ČR program na přesídlování iráckých uprchlíků ukončila 7. dubna 2016.

Podle posledních informací Nadačního fondu Generace 21 z 22.9. 2016 je v její péči 35 uprchlíků, kteří se úspěšně integrují. V reportáži IHNED.cz mapující život křesťanských uprchlíků kteří v ČR zůstali se hovoří o 36 osobách.

V současné době se zákonnými náležitostmi extradice (vydání do jiného státu) zabývá zákon č. 104 /2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Tento zákon v roce 2014 nahradil úpravu obsaženou v trestním řádu.

Řízení samotné pak probíhá ve třech stádiích:

• předběžné šetření - státní zástupce zkoumá možnosti a přípustnost vydání, zadržení osoby a předběžnou vazbu,
• rozhodnutí soudu - rozhoduje příslušný krajský soud,
• povolení o provedení vydání - po nabytí právní moci rozhodnutí soudu, uděluje ministr spravedlnosti.

Doba trvání předběžného šetření není vymezena, jde o jakousi „přípravnou fázi“, na konci níž vznese státní zástupce návrh na soud. Strany mají nárok na pět dní určených k přípravě na veřejné zasedání(§ 233 odst. 2 trestního řádu). Pro rozhodnutí soudu lhůta opět dána není, dle zásady hospodárnosti by však měl postupovat bez zbytečných průtahů.

V případě kladného i záporného výsledku lze dle § 95 odst. 1 využít tzv. stížnosti, a to do tří dnů od oznámení rozhodnutí. Stížnost nejprve vyhodnotí soud, který rozhodoval, pokud však své rozhodnutí nezmění, předá ji nadřízenému orgánu. Ten může stížnosti vyhovět a rozhodnout sám, příp. vrátit soudu k přepracování. Stejně jako výše pro rozhodnutí soudu neexistuje lhůta, případy se rozhodují individuálně.

Pokud osoba vyčerpá tyto prostředky, může do dvou měsíců od posledního rozhodnutí (např. zamítnutí stížnosti) podat ústavní stížnost, která se ovšem musí vázat na porušení ústavně zaručených práv. Ústavní soud uvádí standardní dobu rozhodnutí mezi dvěma měsíci a třemi lety. Ústavní stížnost však zpravidla neodkládá vykonatelnost, o to je možné ve výjimečných okolnostech zažádat.

Co však lze učinit po původním rozhodnutím soudu, resp. po dalších třech dnech vyhrazených pro stížnost, je podat žádost o přezkum. To musí učinit ministr spravedlnosti, zákon mu k tomu poskytuje tři měsíce. Pokud žádost o přezkum podá, Nejvyšší soud opět není vázán lhůtami k rozhodnutí - může ji okamžitě zamítnout, nebo také vyhovět. V tom případě buď proběhne řízení u něj, nebo může případ vrátit původnímu soudu k doplnění.

Ústavní soud také judikoval, že ministr musí s vydáním počkat, běží-li například azylové řízení, které (nezohledníme-li opravné prostředky a možné prodloužení) může trvat až šest měsíců.

Vyjma tříměsíční lhůty a další řízení, můžou výrazné průtahy vzniknout právě v obdobích rozhodování soudů, při nařízení projednání a v přípravné fázi. Každé řízení je samozřejmě individuální, jako vodítko k časové náročnosti práce soudů je však možné použít například analýzu iDNES z roku 2014. Z ní plyne, že doba řízení v řádu měsíců je běžným jevem. Přestože řízení o vydání je velmi specifickým řízením a zmíněná analýza vychází převážně z jiných typů, z uvedených informací je zjevné, že řízení o vydání osob mohou běžně trvat i několik měsíců. Robert Pelikán má tedy pravdu.

Můžeme zmínit také některé konkrétní případy - např. Rusa Torubarova či Rusky Paraskevičové, o kterých informovaly Lidovky.cz. V těchto případech vydání skutečně trvalo dlouhou dobu.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, protože Poslanecká sněmovna návrh zákona o Nejvyšším kontrolním úřadu skutečně přijala, Senát ji naopak svým hlasováním zamítl a to z důvodu nesplnění podmínek jím stanovených.

Návrh zákona, který by měnil ústavu, měl Nejvyššímu kontrolnímu úřadu rozšířit pravomoci, kdy by NKÚ mohl kontrolovat hospodaření s veřejnými prostředky, resp. měl získat pravomoci kontrolovat obce, kraje či právnické osoby s podílem státu.

V souvislosti s tímto je potřeba zmínit i prováděcí předpis nebo také doprovodný zákon, který v tomto případě provádí zmíněné rozšíření pravomocí na úrovni zákona. Zde se jedná o zákon o Nejvyšším kontrolním úřadu.

Senát dne 26.5.2016 hlasováním zamítl návrh ústavního zákona, který mu byl předložen 26.5.2014 a stejně tak usnesením zamítl návrh novely prováděcího zákona o NKÚ. Ze stenoprotokolu z projednávání zákona o NKÚ po vrácení poslanecké sněmovně vyplývá, že důvody pro zamítnutí, respektive podmínky pro přijetí ústavního zákona byly podle Miloše Vystrčila, který byl senátem jmenován, aby rozhodnutí senátu odůvodnil, dvě. A sice:

"Ta první byla, aby znal obsah doprovodného zákona, což se stalo tím, že ten doprovodný zákon do Senátu, byť s velkým zpožděním, doputoval. A ta druhá byla naplnění slibu vlády, který je dokonce obsažen i v programovém prohlášení vlády, a to je, že současně - a to slovo současně je tam napsáno - s návrhem rozšíření pravomocí NKÚ bude předložen návrh na snížení, resp. zjednodušení systému kontrol samospráv. Toto se nestalo, a tudíž Senát pouze dodržel slovo - opakuji, pouze dodržel slovo -, a proto neodsouhlasil ústavní návrh zákona...."
Senát tedy dal ke schválení ústavního zákona dvě podmínky. Kvůli tomu, že návrh prováděcího zákona nebyl předložen, trvalo senátu rozhodnutí přesně 2 roky a kvůli tomu, že prováděcí zákon neobsahoval to, co podle programového prohlášení vlády (bod 3.1.) obsahovat měl, byl ústavní zákon zamítnut. V návaznosti na to bylo potvrzeno i senátní veto o prováděcím zákonu o NKÚ, protože jak říká Miloš Vystrčil - "nemá v tomto okamžiku smysl hlasovat pro doprovodný zákon, protože ten doprovodný zákon bez schválení ústavního zákona by nebyl aplikovatelný a dostali bychom se do patové situace."
Na základě výše uvedeného odůvodnění a tedy toho, že jsou pravdivě popisovány skutečnosti o přijetí, respektive zamítnutí ústavní novely, je výrok hodnocen jako pravdivý.

Presumpce neviny je princip ovládající trestní řízení, neboť tam se rozhoduje o vině a nevině. V trestním řízení se od principu presumpce nijak neupouští. Rasový nebo jinak diskriminační podtext se může projevit ve výměře a typu trestu, samostatným trestným činem ovšem diskriminace není a na antidiskriminační zákon není trestní zákoník nijak zvlášť vázán.

V souvislosti s antidiskriminačním zákonem měl místopředseda Kubera patrně na mysli povinnost unést tzv. důkazní břemeno, tedy povinnost nejen tvrdit, ale i dokázat oprávněnost svého nároku. Právě tato povinnost je otočena v případě, že žalobce uvede skutečnosti svědčící o tom, že byl diskriminován. V takovém případě je pak povinen dokazovat nikoli on, ale žalovaný (např. zaměstnavatel, lékař, pronajímatel,...).

Antidiskriminační zákon pak zakotvuje primární ochranu čistě proti diskriminaci v § 10, pokud nebyly naplněny např. znaky přestupku nebo trestného činu. Nároky však mohou vzejít i z jiných zákonů nezávisle na antidiskriminačním zákoně. V této rovině jde však o občanskoprávní nároky, tedy bez presumování viny či neviny. Otázkou je jen to, kdo bude primárně dokazovat a kdo naopak „pouze“ vyvracet důkazy.

Ve výjimečných situacích, kdy lze očekávat nepřiměřené obtíže při získávání důkazů jedné strany, zákon předpokládá zavinění jedné ze stran - ta druhá pak musí zavinění popřít. Děje se tak například u škody způsobené továrnou, která v případě zjištění, že z jejích zařízení unikly chemikálie a způsobily škodu, musí prokazovat, že podnikla veškeré rozumné kroky, aby úniku chemikálií zabránila.

Takových výjimek najdeme napříč zákony vícero, jsou ale vždy odůvodněny obtížnou důkazní situací na straně, jež by zpravidla měla dokazovat. Dalším příkladem může být povinnost uvést ty údaje o své činnosti, které jsou klíčové pro daňové řízení.

Předně, presumpce neviny je pojem trestního práva, kde rozhodně neztrácí na důležitosti. Co se dokazování týče, je přirozené, že výjimky z pravidla poutají pozornost zákonodárců a přibývá jich úměrně narůstání počtu zákonů. Nicméně jde stále o výjimky a nedá se říci, že by šlo o jakýkoli trend přesouvání důkazního břemene tak, aby bylo třeba prokazovat „nečinnost“ či „nepáchání“. Ani ve volném výkladu tedy presumpci neviny česká legislativa neopouští.

V červnu 2011 proběhlo první čtení vládního návrhu občanského zákoníku. Vojtěch Filip zde vystoupil s krátkým příspěvkem. Uvedl:

"Vážená paní předsedající, členové vlády, dámy a pánové, já bych opravdu klidně bez ideologického trička diskutoval na téma občanský zákoník, ale to by to úvodní slovo a slovo zpravodaje nemohlo být ideologické. Protože my jsme tu neslyšeli nic jiného než ideologické zdůvodnění novely. Po 50 letech nikdo nezpochybňuje, že je potřeba rekodifikace. Nikdo to nezpochybnil, ale prosím vás, jestli ministr spravedlnosti řekne, že není jiná cesta, tak i Švejk měl dvě."

Během rozpravy v 2. čtení návrhu a ani během jednání ústavně-právního výboru Poslanecké sněmovny, který tento důležitý zákon projednával, nevystoupil Filip ani jednou.

Při třetím čtení v listopadu se přihlásil Vojtěch Filip s návrhem k opakování druhého čtení, jelikož dle něj na expertních poradách nebyl zákon dostatečně projednán. Dle jeho slov vzhledem k důležitosti tohoto zákona a předpokladu, že bude platit desítky let, mu opakování druhého čtení neuškodí. Sám také uvedl, že je připraven chodit na expertní jednání, což do té doby nečinil.

"A já slibuji, že pokud to opakované druhé čtení bude, na expertní porady budu chodit. Ale já jsem opravdu nepočítal, že ústavněprávní výbor nařídí expertní porady už od července a srpna. Já jsem měl svůj program a kontrolní výbor také nezahálel."

Jelikož návrh na vrácení do 2. čtení neprošel, hlasoval Vojtěch Filip stejně jako všichni poslanci KSČM proti občanskému zákoníku.

K transparentnosti prostředí, které zákon vytváří, se za celou dobu projednávání návrhu Filip nevyjádřil. Stejně tak to od něj nezaznělo během jednání výboru, těch se totiž neúčastnil.

KSČM se v roce 2012 i po volbách v roce 2013 snažila odsunout účinnost tohoto zákona, zdůvodňovala to však především rozsáhlostí celého zákona. V prodloužené tzv. legisvakanční lhůtě by si tak mohly dotčené subjekty (soudci, advokáti, notáři atp.) lépe a podrobněji zákon nastudovat. Zdůvodnění však (poměrně pochopitelně) směřuje k pouhé rozsáhlosti zákona, k transparentnosti či přehlednosti prostředí, které měl vytvořit, nepadly ze strany KSČM žádné výtky.