Přehled ověřených výroků

Jak stanovuje Ústava, český politický systém je typický silnou pozicí předsedy vlády - je to pouze on, kdo určuje personální sestavení svého kabinetu. Rozhoduje o složení vlády a stejně tak má pravomoc nechat člena vlády odvolat. Jeho postavení je silnější i v tom, že pokud podá demisi, znamená to dle ústavní zvyklosti, že jde zároveň o demisi vlády, což u „běžného“člena kabinetu neplatí.

Mimo personální pravomoc ale předseda vlády nemá možnost přímo působit na rozhodování daného člena. Vláda rozhoduje ve sboru, tedy většinou, a předseda má jeden hlas, stejně jako každý ministr. Nemůže tedy členům vlády přikazovat, co mohou, či nemohou konat. V tomto ohledu je jeho vliv spíše politického charakteru.

Není ale možné souhlasit s tím, že by premiér byl „první mezi rovnými“, pokud je to právě on, kdo rozhoduje, zda daný člen vlády nadále členem bude, či nebude. Je samozřejmě nutné podotknout, že pokud by k tomuto kroku Bohuslav Sobotka přistoupil a Andreje Babiše navrhl na odvolání, porušil by tím koaliční smlouvu (.pdf, str. 33). Vystavil by se tak značnému riziku, že jeho vládě bude vyslovena nedůvěra. V tomto ohledu je síla jeho role značně oslabena.

Byť tedy existuje politická realita, která premiérovi svazuje ruce při možnosti např. odvolávat členy vlády z jiných stran, není pravdou, že z pohledu Ústavy by předseda vlády byl takto limitován. Jelikož se Valachová odvolává přímo na ústavní systém, je její výrok hodnocen jako nepravdivý.

Sobotka správně popisuje, že schvalovací proces úseku D8 vedoucího přes České středohoří probíhal poměrně nestandardně. Ne zcela přesně se vyjádřil ve věci vydání EIA (posudku o vlivu na životní prostředí) a režimu tzv. zkušebního provozu. Jde však o terminologické nepřesnosti, kterými výpovědní hodnota jeho výroku neutrpěla, a proto jej hodnotíme jako pravdivý. Dodejme, že jde o úsek Bílinka–Řehlovice o délce 12 kilometrů, který jako jediný ještě není dokončený a neprošel kolaudačním řízením.

Komplikace při schvalování a výstavbě tohoto úseku popisuje dokument (.pdf) ministerstva dopravy k úseku Lovosice–Řehlovice. Stanovisko EIA o vlivu stavby na životní prostředí bylo ve skutečnosti vydáno už v roce 1996. V roce 2002 byl schválen investiční záměr a dále bylo vydáno územní rozhodnutí. To ovšem v průběhu deseti let bylo opakovaně potvrzováno a rušeno, v roce 2012 byla zamítnuta (.pdf) poslední odvolání.

Bez obtíží se neobešlo ani stavebního povolení, stavět se však začalo nehledě na pozdější žaloby souběžně s jeho vydáním v roce 2007. V květnu 2012 se dostavěla část Lovosice–Bílinka a zároveň se začal stavět zbývající úsek Bílinka–Řehlovice. Podle údajů z roku 2014 bylo ohledně dálnice D8 podáno 27 žalob, situace se tedy stala velice nepřehlednou. V přiložené tabulce můžete vidět souhrn vydávaných povolení.

V roce 2013 se však na dostavěný úsek Lovosice–Bílinka sesunul půlkilometrový pás půdy, který musel být odstraněn a daný úsek přebudován. Zbývající úsek Bílinka–Řehlovice o délce 12 km by pak měl podle ministra dopravy Ťoka být konečně zprovozněn 17. prosince 2016.

Tento úsek by měl být otevřen v tzv. režimu předčasného užívání stavby, nikoli ve zkušebním provozu. Režim předčasného užívání stavby je upraven ve stavebním zákoně a společně se zkušebním provozem patří mezi instituty, které umožňují užívat stavbu před její kolaudací.

Zatímco zkušební režim ověřuje funkčnost a vlastnosti již dokončené stavby, režim předčasného užívání je určen pro stavby nedokončené, tedy také nezkolaudované. To je i případ diskutovaného úseku a zde se tedy Sobotka nevyjádřil přesně.

K nedokončené stavbě samozřejmě nelze vydat kolaudační souhlas a nelze zahájit ani zkušební provoz. Až po dokončení stavby bude k její kolaudaci třeba kolaudačního souhlasuministerstva dopravy. Jsou-li na stavbě zjištěny závady bránící jejímu bezpečnému užívání, příp. zjistí-li se, že stavba nebyla postavena tak, jak bylo schváleno v investičním záměru, územním rozhodnutí a stavebním povolení, kolaudační rozhodnutí by nebylo vydáno a stavba by tedy nemohla být nikdy plně zprovozněna.

Přes ne zcela přesné vyjádření hodnotíme Sobotkův výrok jako pravdivý, neboť korektně hodnotí současný stav i vidinu dalších přezkumů v rámci kolaudačního řízení.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, je totiž problematické popsat, jak velkou část území Libye kontroluje „centrální vláda“. Její vyjádření o rozstřílení všeho, co tam má přijet, je rovněž nedohledatelné.

Dne 3. února 2017 se vrcholní představitelé a představitelé vlád EU sešli na Maltě k neformálnímu setkání. Hlavní témata byla dvě - nelegální migrace z Libye a příprava na oslavu 60. výročí uzavření Římských dohod.

Téma nelegální migrace bylo zásadnější. Evropští představitelé se dohodli na tom, že v nejbližší budoucnosti je třeba uzavřít a kontrolovat středomořskou migrační trasu. Cíle a prostředky definovalo společné memorandum, ve kterém byla akcentována nutnost aktivněji se podílet na stabilizaci Libye skrze spolupráci s Prezidentskou radou a OSN podporovanou vládou národní jednoty (GNA).

Bohužel zaznívá kritika o schopnostech mezinárodně uznávané vlády GNA, která má velké problémy zajistit si podporu významných libyjských politických a vojenských sil. Především se jedná o rozpory s „de facto“ vládou na východě (Tobruk) - sněmovnou zastupitelů (HOR) v čele s předsedou Salehem Issou a jí loajálními vojenskými jednotkami. Zde se především jedná o semiautonomní Libyjskou národní armádu (LNA) pod velením generála Haftara. Mapa ukazuje vojenskou situaci na konci roku 2016. Zelená barva zobrazuje jednotky loajální GNA, červená barva patří jednotkám LNA a HOR.

Současná vláda GNA má problém dosáhnout důvodu svého vzniku, a to být jednotným vládním orgánem celé Libye. Obecně je ale nadále považována mezinárodním společenstvím za představitele Libye. Jak dokazuje i nedávná smlouva s Itálií, jednání mohou fungovat zcela standardně, tedy v rámci zmíněného maltského memoranda.

Oxfordský slovník definuje pojem „proxy war“ (zástupná válka) jako válku podnícenou významnou mocností, která však sama o sobě není v konfliktu zapojena.

Konkurenční slovník Univerzity v Cambridgi popisuje termín jako válku, ve které bojují skupiny nebo menší státy, z nichž každý zastupuje zájmy jiných, větších států nebo koalic. Jako příklad „proxy war“ je udávána válka v Sýrii táhnoucí se od roku 2011. Tento termín pro syrský konflikt používá britská BBC, americký deník NYT, britský Guardian, německý magazín Spiegel či americký Foreign Affairs.

V měnícím se konfliktu jsou přímo či nepřímo zapojeny kromě syrské vlády Bašára al-Asada také Rusko, Turecko, Spojené státy, Írán a Saudská Arábie společně s dalšími státy Perského zálivu, Svobodná syrská armáda, Hizballáh, Kurdská strana pracujících (PKK), kurdské Lidové obranné jednotky (YPG), ISIS a mnoho dalších převážně islamistických bojových skupin

Evropská unie odhaduje (.pdf, str. 1) počet migrantů v Turecku na více než tři miliony. Prosincové statistiky UNHCR uvádějí, že se v Turecku nachází až 2,8 milionů Syřanů. Ministr Zaorálek má tedy v počtu migrantů pravdu.

Tvrzení, že Turci mu sdělili, že „řada Syřanů se chce vrátit zpátky, takže tím, že je tam drží, vytvářejí pro to podmínky“, však nemůžeme ověřit. Český ministr zahraničí naposledy navštívil Turecko 13. prosince, nejsou ale dostupné informace o tom, co konkrétně turečtí představitelé českému protějšku sdělili. Nelze ani doložit, kolik Syřanů se chce vrátit zpět domů.

Výrok proto hodnotíme jako neověřitelný. Upozorňujeme však, že podle šetření Amnesty International Turecko vracelo až 100 migrantů denně zpět do Sýrie, čímž porušovalo mezinárodní právo. Je to rovněž v rozporu s tvrzením, že Turecko Syřany udržuje na svém území, aby se mohli později vrátit zpět do Sýrie.

Poslanci KSČM navrhli k usnesení Poslanecké sněmovny týkající se Česko-německé deklarace 2 návrhy. Návrh poslaneckého klubu, který předložil poslanec Exner, obsahoval ustanovení týkající se státních hranic i právní povahy deklarace. Avšak zatímco v případě státních hranic návrh odpovídá výroku poslance Filipa, ustanovení týkající se právní povahy jsou s jeho výrokem v rozporu, neboť Exnerův návrh nechtěl přiznat Česko-německé deklaraci právní závaznost a zároveň nechtěl deklaraci vůbec přijmout. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a budoucím rozvoji byla podepsána 21. ledna 1997 hlavou vlád a ministry zahraničních věcí České republiky a Německa. Poslanecká sněmovna o deklaraci jednala od 11. února do 14. února 1997, výsledkem bylo usnesení vyjadřující s deklarací souhlas. Senát vyslovil souhlas s deklarací 5. března 1997.

Co se týče návrhů KSČM k Česko-německé deklaraci, poslanci KSČM předložili celkem 2 návrhy na vydání usnesení Poslanecké sněmovny. První z nich od poslance Exnera, který tento návrh přednesl jménem poslaneckého klubu KSČM, obsahoval požadavek vyslovit nesouhlas s Česko-německou deklarací. Kromě toho požadoval vydat prohlášení, které uznává územní celistvost a státní hranice České republiky jako nezpochybnitelné. Důvodem pro zařazení tohoto ustanovení bylo finální znění deklarace, které obsahovalo pouze spojení "stávající hranice".

Návrh poslance Exnera dále požadoval, aby Česko-německá deklarace nebyla považována za mezinárodní smlouvu ve smyslu Vídeňské úmluvy o smluvním právu. Toto ustanovení reagovalo na předchozí dotaz poslance Melčáka vůči ministru zahraničních věcí Zieleniecovi na podřazení deklarace pod Vídeňskou úmluvu o smluvním právu. Pokud by se Česko-německá deklarace stala mezinárodní smlouvou, stala by se právně závaznou pro obě strany, naopak při zachování formy deklarace by právní závaznost neměla.

Druhý návrh poslance Filipa se nevyjadřuje k vyslovení souhlasu či nesouhlasu s Česko-německou deklarací, pouze souhlasí s návrhem poslance Exnera a přidává mj. bod o postavení Dekretů jako nedílné součásti právního řádu. Návrhy poslanců Exnera (hlasování 167-173) i Filipa (hlasování 179-181) však i přes podporu poslanců KSČM nebyly Poslaneckou sněmovnou přijaty.

KSČM tedy při jednání o Česko-německé deklaraci předložila návrhy, které požadovaly mj. vydání prohlášení o nezpochybnitelnosti územní celistvosti a státních hranic České republiky, tato část výroku poslance Filipa je tedy pravdivá. KSČM však zároveň požadovala nepřijetí Česko-německé deklarace a nezařazení Česko-německé deklarace do režimu mezinárodních smluv, což je v rozporu s tvrzením poslance Filipa, výrok je proto nepravdivý.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, Babiš popisuje všechny části návrhu Aleny Dernerové a dalších senátorů korektně.

9. února 2016 předložila skupina senátorů zastoupených Alenou Dernerovou novelu zákona o elektronických komunikacích. Kromě Dernerové spolupředložili (samotný senátor nemá zákonodárnou iniciativu) návrh senátoři napříč politickým spektrem.

Návrh obsahoval některé změny. Předně znovuzaváděl větší ochranu spotřebitele za situace, kdy operátor mění podmínky smlouvy. Do té doby to fungovalo díky přijatým návrhům tak, že operátor měl o zásadních změnách informovat zákazníka. Tyto zásadní změny ovšem nebyly nijak specifikovány.

Návrh Dernerové (.pdf, str. 3) a spol. do zákona zavádí větu, kdy „Pokud se jedná o změnu podstatných náležitostí smlouvy uvedených v odstavci 1 písm. c) až p), nebo změny jiných ustanovení, které nevedou ke zjevnému zlepšení postavení účastníka, je podnikatel povinen prokazatelně informovat účastníka rovněž o jeho právu ukončit smlouvu ke dni nabytí účinnosti této změny, a to bez sankce, jestliženové podmínky nebude účastník akceptovat.“

Pod zmíněným odstavcem 1 písm. c) až p) se skrývá následující:

Je tedy zjevné, že šlo o posun v právech zákazníka. Zákon ovšem, jak Babiš správně uvádí, řešil i další body. Stejný návrh přidává v § 63 odst. 1 novou část. Ta uvádí (tučně je popsán návrh Dernerové a spol.):

„Ve smlouvě o poskytování veřejně dostupné služby elektronických komunikací nebo připojení k veřejné komunikační síti musí být srozumitelným, úplným a snadno přístupným způsobem uvedeno vždy ujednání o rozsahu možných jednostranných změn i způsobu jejich oznámení účastníkovi,včetně oznámení možnosti odstoupení od smlouvy.“

Důvodová zpráva k návrhu Dernerové se odvolává na § 1752 občanského zákoníku, který danou oblast skutečně popisuje. ČTÚ pak podle návrhu měl získat možnost, aby byl ze zákona operátory informován, mění-li oni smluvní podmínky. Stejně tak měl být nově jako správní delikt zaveden (změna § 118 odst. 14 písm. v) stav, kdy operátor o těchto změnách ČTÚ neinformuje.

V neposlední řadě návrh řešil i přenos čísla mezi operátory. Do § 63 příslušného zákona měla být přidána následující formulace:

„(12) Je-li účastníkem požadováno přenesení telefonního čísla podle § 34, smluvníujednání stanovující výpovědní dobu podle odstavce 1 písm. g), jakož i jiné ujednání o době trvání smlouvy, se nepoužijí; telefonní číslo musí být přeneseno ve lhůtě stanovené opatřením obecné povahy vydaného Úřadem, která počíná běžet dnem následujícím po dni, ve kterém účastník podal poskytovateli výpověď smlouvy.“

Podle opatření obecné povahy Českého telekomunikačního úřadu (.pdf) ze dne 30. října jde pak skutečně o čtyři dny. Opatření v článku 5 odst. 4 uvádí:

„Lhůta pro přenesení telefonního čísla, a to včetně aktivace tohoto čísla v sítipřejímajícího operátora, činí čtyři pracovní dny a začíná běžet prvním pracovním dnemnásledujícím po dni, ve kterém je žádost účastníka o změnu poskytovatele služby doručenapřejímajícímu poskytovateli služby, pokud se účastník a přejímající poskytovatel službyvzájemně nedohodli na pozdějším datu přenesení.“

Stanislav Polčák hovoří o žalobě na neplatnost právního aktu, což je jeden z nástrojů, kterými Evropský soudní dvůr může ovlivnit unijní normotvorbu. Vedle Evropské komise a Evropské rady ji mohou podat také členské státy, za splnění dalších podmínek také další subjekty.

Pro úspěch žaloby je třeba podat ji do 2 měsíců od vydání směrnice či jiného právní aktu EU a tvrdit jednu z následujících situací:

1. Nepříslušnost instituce, která akt vydala (tj. unijní orgán neměl pravomoc k vydání aktu).

2. Porušení podstatných procesních náležitostí při přijímání aktu.

3. Porušení smlouvy ES nebo kteréhokoliv právního pravidla týkajícího se jejího provádění napadeným aktem (tj. konflikt s tzv. „ústavním pořádkem“ EU, zde například článek 5 Smlouvy o EU).

4. Zneužití pravomoci (tj. unijní orgán měl k vydání aktu pravomoc, ale využil ji nelegitimním způsobem).

Výrok je tedy korektní.

V květnu 2013 Jan Husák (TOP 09) předložil Sněmovně novelu zákona o elektronických komunikacích (Zk. 258/2014 Sb.), kde v § 63 písm. p (.pdf, str.6) upravuje podmínky pro spotřebitele při ukončení smlouvy s operátorem. Tím skutečně došlo k posílení pozice spotřebitelů.

p) výše úhrady v případě ukončení smlouvy před uplynutím doby trvání, na kterou je smlouva uzavřena, výpovědí ze strany účastníka nebo podnikatele nebo dohodou obou smluvních stran, přičemž výše úhrady nesmí být vyšší než jedna pětina součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané doby trvání smlouvy, nebo jedna pětina součtu minimálního sjednaného měsíčního plnění zbývajících do konce sjednané doby trvání smlouvy, a výše úhrady nákladů spojených s telekomunikačním koncovým zařízením, které bylo účastníkovi poskytnuto za zvýhodněných podmínek,

Tento pozměňovací návrh podpořilo 114 ze 155 přítomných poslanců a byl tedy přijat.

Nově se tak skutečně snížila hrazená částka za předčasné ukončení smlouvy, a to na 1/5, tedy 20 % z celé zbývající částky. Tehdy platný zákon obsahoval § 63, odst. 1 písm. p) (.pdf, str. 10) v následujícím znění: „výše úhrady v případě ukončení smlouvy před uplynutím doby trvání, na kterou je smlouva uzavřena, včetně výše úhrady nákladů spojených s telekomunikačním koncovým zařízením, které bylo uživateli k využívání služby poskytnuto.“

Je problematické dohledat, jaké doplatky si diktovali operátoři, neboť to je předmětem smluvních podmínek mezi nimi a jejich zákazníky. Je ovšem pravdou, že zmíněná novela zákonem vymezila mantinel na maximální výši jedné pětiny. Výrok je tedy hodnocen jako pravdivý.

Na krajské úrovni uzavřela po podzimních volbách Občanská demokratická strana s hnutím ANO koalice v sedmi krajích - Libereckém, Středočeském, Olomouckém, Zlínském, Moravskoslezském, Karlovarském a na Vysočině.

Informace o možné spolupráci těchto dvou stran na vládní úrovní vypouštějí spíše straničtí kolegové ministryně Valachové. Nedávno se o sbližování ANO s ODS vyjádřil v rozhovoru pro Aktuálně.cz předseda Senátu Milan Štěch, který řekl: „Je to vidět třeba ze zdrženlivých postojů předsedy ODS Petra Fialy, který už panu Babišovi nadbíhá.“ Po rozpadu koalice na radnici v Ostravě na podzim 2015 prohlásil ministr vnitra Milan Chovanec: „Pravděpodobně to je nový trend, že hnutí ANO bude spolupracovat s ODS, což může být i nějaký signál pro ostatní obce a další politické směřování hnutí ANO.“ To se následně po krajských volbách potvrdilo, když obě strany uzavřely koalice v sedmi krajích.

Předseda občanských demokratů Petr Fiala úvahy o spolupráci ANO s jeho stranou odmítá, nedávno pro Aktuálně.cz prohlásil: „Podle mě jsou úvahy o sbližování ODS a ANO směšné.“

Při své poslední účasti v Otázkách Václava Moravce v prosinci 2016 Fiala k tomuto uvedl:

„To je samozřejmě otázka do budoucnosti. My ještě ani nemáme takový mandát, abychom s někým sestavovali vládu. Já doufám, že my budeme tak silní, abychom vládu sestavovat mohli. Ale je to předčasná otázka. Já si to nedovedu představit. Já za sebe jako Petr Fiala teď říkám: toto si nedovedu představit.“

Podobně se na stejné téma vyjádřil v prosinci pro Info.cz. V podstatě totéž uvedla v rozhovoru na Seznam zprávy (čas 10:00) první místopředsedkyně strany Alexandra Udženija. Popsala, že se koalicemi bude ODS zabývat, až budou výsledky.

Z médií nejsou, oproti tomu, co uvádí ministryně Valachová, dostupné informace o vyjednávání vládní spolupráce mezi ODS a ANO. Tedy kromě těch, které uvádějí straničtí kolegové ministryně školství. V jejich případě jde ovšem spíše o politický výrok, než popis faktického stavu věci.