Přehled ověřených výroků

V současné době se zákonnými náležitostmi extradice (vydání do jiného státu) zabývá zákon č. 104 /2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Tento zákon v roce 2014 nahradil úpravu obsaženou v trestním řádu.

Řízení samotné pak probíhá ve třech stádiích:

• předběžné šetření - státní zástupce zkoumá možnosti a přípustnost vydání, zadržení osoby a předběžnou vazbu,
• rozhodnutí soudu - rozhoduje příslušný krajský soud,
• povolení o provedení vydání - po nabytí právní moci rozhodnutí soudu, uděluje ministr spravedlnosti.

Doba trvání předběžného šetření není vymezena, jde o jakousi „přípravnou fázi“, na konci níž vznese státní zástupce návrh na soud. Strany mají nárok na pět dní určených k přípravě na veřejné zasedání(§ 233 odst. 2 trestního řádu). Pro rozhodnutí soudu lhůta opět dána není, dle zásady hospodárnosti by však měl postupovat bez zbytečných průtahů.

V případě kladného i záporného výsledku lze dle § 95 odst. 1 využít tzv. stížnosti, a to do tří dnů od oznámení rozhodnutí. Stížnost nejprve vyhodnotí soud, který rozhodoval, pokud však své rozhodnutí nezmění, předá ji nadřízenému orgánu. Ten může stížnosti vyhovět a rozhodnout sám, příp. vrátit soudu k přepracování. Stejně jako výše pro rozhodnutí soudu neexistuje lhůta, případy se rozhodují individuálně.

Pokud osoba vyčerpá tyto prostředky, může do dvou měsíců od posledního rozhodnutí (např. zamítnutí stížnosti) podat ústavní stížnost, která se ovšem musí vázat na porušení ústavně zaručených práv. Ústavní soud uvádí standardní dobu rozhodnutí mezi dvěma měsíci a třemi lety. Ústavní stížnost však zpravidla neodkládá vykonatelnost, o to je možné ve výjimečných okolnostech zažádat.

Co však lze učinit po původním rozhodnutím soudu, resp. po dalších třech dnech vyhrazených pro stížnost, je podat žádost o přezkum. To musí učinit ministr spravedlnosti, zákon mu k tomu poskytuje tři měsíce. Pokud žádost o přezkum podá, Nejvyšší soud opět není vázán lhůtami k rozhodnutí - může ji okamžitě zamítnout, nebo také vyhovět. V tom případě buď proběhne řízení u něj, nebo může případ vrátit původnímu soudu k doplnění.

Ústavní soud také judikoval, že ministr musí s vydáním počkat, běží-li například azylové řízení, které (nezohledníme-li opravné prostředky a možné prodloužení) může trvat až šest měsíců.

Vyjma tříměsíční lhůty a další řízení, můžou výrazné průtahy vzniknout právě v obdobích rozhodování soudů, při nařízení projednání a v přípravné fázi. Každé řízení je samozřejmě individuální, jako vodítko k časové náročnosti práce soudů je však možné použít například analýzu iDNES z roku 2014. Z ní plyne, že doba řízení v řádu měsíců je běžným jevem. Přestože řízení o vydání je velmi specifickým řízením a zmíněná analýza vychází převážně z jiných typů, z uvedených informací je zjevné, že řízení o vydání osob mohou běžně trvat i několik měsíců. Robert Pelikán má tedy pravdu.

Můžeme zmínit také některé konkrétní případy - např. Rusa Torubarova či Rusky Paraskevičové, o kterých informovaly Lidovky.cz. V těchto případech vydání skutečně trvalo dlouhou dobu.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, protože Poslanecká sněmovna návrh zákona o Nejvyšším kontrolním úřadu skutečně přijala, Senát ji naopak svým hlasováním zamítl a to z důvodu nesplnění podmínek jím stanovených.

Návrh zákona, který by měnil ústavu, měl Nejvyššímu kontrolnímu úřadu rozšířit pravomoci, kdy by NKÚ mohl kontrolovat hospodaření s veřejnými prostředky, resp. měl získat pravomoci kontrolovat obce, kraje či právnické osoby s podílem státu.

V souvislosti s tímto je potřeba zmínit i prováděcí předpis nebo také doprovodný zákon, který v tomto případě provádí zmíněné rozšíření pravomocí na úrovni zákona. Zde se jedná o zákon o Nejvyšším kontrolním úřadu.

Senát dne 26.5.2016 hlasováním zamítl návrh ústavního zákona, který mu byl předložen 26.5.2014 a stejně tak usnesením zamítl návrh novely prováděcího zákona o NKÚ. Ze stenoprotokolu z projednávání zákona o NKÚ po vrácení poslanecké sněmovně vyplývá, že důvody pro zamítnutí, respektive podmínky pro přijetí ústavního zákona byly podle Miloše Vystrčila, který byl senátem jmenován, aby rozhodnutí senátu odůvodnil, dvě. A sice:

"Ta první byla, aby znal obsah doprovodného zákona, což se stalo tím, že ten doprovodný zákon do Senátu, byť s velkým zpožděním, doputoval. A ta druhá byla naplnění slibu vlády, který je dokonce obsažen i v programovém prohlášení vlády, a to je, že současně - a to slovo současně je tam napsáno - s návrhem rozšíření pravomocí NKÚ bude předložen návrh na snížení, resp. zjednodušení systému kontrol samospráv. Toto se nestalo, a tudíž Senát pouze dodržel slovo - opakuji, pouze dodržel slovo -, a proto neodsouhlasil ústavní návrh zákona...."
Senát tedy dal ke schválení ústavního zákona dvě podmínky. Kvůli tomu, že návrh prováděcího zákona nebyl předložen, trvalo senátu rozhodnutí přesně 2 roky a kvůli tomu, že prováděcí zákon neobsahoval to, co podle programového prohlášení vlády (bod 3.1.) obsahovat měl, byl ústavní zákon zamítnut. V návaznosti na to bylo potvrzeno i senátní veto o prováděcím zákonu o NKÚ, protože jak říká Miloš Vystrčil - "nemá v tomto okamžiku smysl hlasovat pro doprovodný zákon, protože ten doprovodný zákon bez schválení ústavního zákona by nebyl aplikovatelný a dostali bychom se do patové situace."
Na základě výše uvedeného odůvodnění a tedy toho, že jsou pravdivě popisovány skutečnosti o přijetí, respektive zamítnutí ústavní novely, je výrok hodnocen jako pravdivý.

Původní vládní návrh zákona, kterým by se změnil zákon o střetu zájmů, předložil Poslanecké sněmovně 31. 7. 2015 tehdejší ministr pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu Dienstbier. I přes přijetí několika pozměňovacích návrhů finální podoba novely obsahuje několik změn navržených Jiřím Dienstbierem.

Jedná se například o zavedení centrální správy majetkových přiznání, která tak nahradí dosavadních více než 6 tisíc evidenčních míst. Vedení se ujme ministerstvo spravedlnosti a bude mít elektronickou podobu.

Stěžejní novinkou je taktéž povinnost přiznat majetek již při nástupu do své funkce. Cílem je především rozpoznat, zda během výkonu funkce nedošlo k jejímu zneužití k osobnímu majetkovému prospěchu.

Novela také vytvořila nový systém sankcí podle závažnosti protiprávního jednání.

Během projednávání došlo k doplnění části pozměňovacího návrhu zmíněného Jana Chvojky. Ten členům vlády zakazuje vlastnit společnost, která provozuje rozhlasové a televizní vysílání, a také vydavatele periodického tisku. Jiná část Chvojkova návrhu týkající se obchodních korporací však neprošla.

K dalšímu rozšíření vládní předlohy přispěl i návrh poslance Plíška, který neumožňuje firmám vlastněným členy vlády dostávat nenárokové dotace, investiční pobídky a získávat veřejné zakázky.

Program schůzky s ministrem Ťokem nebyl publikován, proto výrok hodnotíme jako neověřitelný. Je však pravdou, že si starostka Prackovic dlouhodobě stěžuje, že není informována o postupu stavby dálnice.

Oficiální program bilanční schůzky s ministrem dopravy Ťokem nikde zveřejněn nebyl a ani jeden z aktérů se o údajně probírané obci nezmínil na tiskové konferenci. V prioritách v oblasti dopravy, které ministrovi premiér stanovil, se hovoří jen o samotném dokončení dálnice D8. Nedozvídáme se však, zda byly projednávány problémy této konkrétní obce. První část výroku tedy pokládáme za neověřitelnou.

Radnice v severočeských Prackovicích řeší problémy se zdvihající se podzemní vodou. Problémy pravděpodobně způsobily nešetrný postup stavebních prací během dokončení dálnice D8. V obci popraskala místní komunikace, v havarijním stavu se nachází vodovod a nefunguje ani čistička odpadních vod. Starostka Andrea Svobodová Křešová odhaduje výši škod na 30 milionů korun.

V elektronických médiích proběhly články o osudu obce povětšinou v minulých dvou měsících. Například pro Deník Křešová řekla: „Od začátku je celý problém v komunikaci. Kdyby za námi někdo přišel a sdělil nám, že hodlají dešťovou vodu vést naší kanalizací, jistě bychom našli lepší řešení a celá věc nemusela dojít tak daleko. Bohužel se s námi nikdo nebaví.“ (Zdroj: http://www.denik.cz/z_domova/znicena-kanalizace-voda-v-domech-prackovice-trapi-d8-20161102.html). Starostka na tento problém upozorňuje dlouhodobě, stěžovala si na něj už v roce 2014.

Dodejme, že se ministr Ťok plánuje setkat se starostkou obce v pondělí 12. prosince.

Otevření úseku dálnice D8 skutečně bylo naplánováno na 17. prosince 2016. O dodržení termínu jejího otevření dne 17. prosince 2016 ujistil ministr dopravy Ťok premiéra Sobotku na jejich bilanční schůzce, která se uskutečnila 14. listopadu 2016 (bod 4).

Poslanec Plíšek opravdu navrhl novelu zákona, která by rušila ustanovení postihující urážku úřední osoby při výkonu její pravomoci, jež jsou obsažená v zákoně o některých přestupcích.

Poslanec Plíšek s dalšími 16 kolegy z poslaneckého klubu TOP 09 a Starostů předložil novelu (.pdf) zákona o některých přestupcích, která by měla nabýt účinnosti od 1. července 2017. V paragrafu 5 novely (.pdf, str. 5) navrhují vypustit část, podle které se občané dopustí přestupku znevážením postavení úřední osoby při výkonu její pravomoci.

Projednávání novely bylo navrženo na pořad 53. schůze, která začíná 29. listopadu 2016.

Hospodářský výbor v květnu 2014 doporučil schválit novelu zákona ve znění pozměňovacích návrhů. Pozměňovací návrh poslance Urbana se týkal věci změny informování účastníků o změnách smlouvy (.pdf, str. 22).

Zápis z jednání popisuje návrh následujícím způsobem:

„Ve věci změny informování účastníků o změnách smlouvy, jedná se o PN pana poslance Urbana, upozornil (zástupce MPO - pozn. Demagog.cz) , že podle jejich názoru by navrhovaná úprava byla v rozporu se směrnicí o univerzální službě, která stanoví povinnost informovat účastníka o jakékoliv změně smlouvy a o možnosti ukončit smlouvu v případě všech změn, nikoliv jen změn některých náležitostí, jak to předpokládá předložený návrh.“

Návrh i přes neutrální stanovisko výborem prošel, výbor doporučil celé Poslanecké sněmovně přijmout návrh včetně tohoto návrhu.

Novela následně putovala do 3. čtení, kde však poslanec Laudát (TOP 09) navrhl opakování 2. čtení (tedy navrácení předlohy do výboru). To podpořil i předseda výboru Pilný (ANO), který k tomu řekl:

„...vzhledem k tomu, že se vyskytla velmi kontroverzní definice pojmu spotřebitel v pozměňovacím návrhu, tak přesto, že je to poněkud pozdě, tak jako předseda hospodářského výboru podporuji návrh pana poslance Laudáta.“

V následném hlasování poslanci rozhodli skutečně o vrácení návrhu do výboru. Tedy návrh poslance Urbana vůbec nebyl přijat, nebylo o něm dokonce ani hlasování. V opakovaném 2. čtení Urban totiž svůj návrh stáhl. Podobnou předlohu totiž načetl poslanec Pfléger z hnutí ANO. Opětovné jednání Hospodářského výboru se uskutečnilo 3.září 2014. V zápisu (.pdf, str. 5) se píše, že:

„Podstatou návrhu posl. Pflégera je, obdobně jako je tomu u návrhu posl. Urbana, taková úprava, kdy by podnikatel byl povinen informovat účastníka o možnosti ukončení smlouvy bez postihu a možnosti ukončení této smlouvy pouze v případě změny podstatných náležitostí smlouvy vedoucích ke zhoršení postavení účastníka.“

V této změně poslance Pflégera jsou pak uvedena slovní spojení „podstatná změna“ a „zhoršení postavení účastníka”. Podstatné změny nejsou nikterak specifikovány, skutečně tedy záleží na rozhodnutí operátora. Poslanec Pfléger pro Českou televizi (pořad 168 hodin) v září 2016 uvedl (čas 5:15):

„Bylo to na popud asociace provozovatelů komunikačních služeb, který měli v tý době výhrady k současnému zákonu a připravili tento pozměňovací návrh.“

Sněmovní tisk 135/3 (.pdf) po zapracování návrhů zní:

„Podnikatel poskytující veřejně dostupnou službu elektronických komunikací nebo zajišťující připojení k veřejné komunikační síti je povinen nejméně 1 měsíc před nabytím účinnosti změny smlouvy uveřejnit informaci o této změně v každé své provozovně a způsobem umožňujícím dálkový přístup. Zároveň je podnikatel povinen informovat účastníka o uveřejnění. Pokud se jedná o podstatnou změnu smlouvy vedoucí ke zhoršení postavení účastníka, je podnikatel povinen prokazatelně informovat účastníka, jehož smlouva obsahuje ustanovení o úhradě v případě ukončení smlouvy před uplynutím doby trvání, na kterou je smlouva uzavřena, rovněž o jeho právu ukončit smlouvu ke dni nabytí účinnosti změny, a to bez této úhrady, jestliže nové podmínky nebude účastník akceptovat. Informaci je podnikatel povinen poskytnout účastníkovi způsobem, který si účastník zvolil pro zasílání vyúčtování. Právo ukončit smlouvu podle tohoto ustanovení nevzniká, pokud dojde ke změně smlouvy na základě změny právní úpravy nebo v případě změny smlouvy podle odstavce 5.“.

Tento Pflégererův pozměňovací návrh pak skutečně prošel Poslaneckou sněmovnou, Senát schválil návrh ve znění, ve kterém k němu doputoval a v platném právním rámci je tedy to, co protlačil poslanec ANO.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý. Pravdou sice je, že došlo k oslabení a ztížení práv zákazníků a že návrh v tomto duchu podával Milan Urban z ČSSD. Nicméně ten během projednávání svůj návrh stáhl a reálně tak prošlo toto opatření díky předloze od poslance Babišova hnutí ANO.

V tomto výroku Andrej Babiš reaguje na slova Luďka Niedermayera, že je ČR mezi třemi zeměmi, které mají naplánovány projekty za méně než 10 % hodnoty celkové alokace. Má pravdu, že ČR mezi nimi opravdu není, je totiž na čtvrtém místě. Není však pravdou, že by východoevropské země obecně měly problém s plánováním čerpání: Maďarsko bylo v roce 2016 mezi trojicí nejúspěšnějších v rámci EU.

Podle souhrnných dat (.pdf, str. 21) dat Evropské komise jsou čtyři země, které zatím naplánovaly projekty za méně než 10 % svých přidělených prostředků: Kypr (5,1 %), Chorvatsko (9,1 %), Česká republika (9,6 %) a Rumunsko (7,2 %). Je tedy pravdou, že nejsme mezi třemi nejhoršími - tuto trojici tvoří Kypr, Rumunsko a Chorvatsko, ČR je čtvrtá.

Naopak nejefektivněji aktuálně čerpá Belgie (42 %), Finsko (40 %) a právě Maďarsko (39,1 %).

Problém s čerpáním se tedy netýká obecně východní Evropy, respektive vyjmenovaných zemí. Jak bylo zmíněno, Maďarsko je mezi trojicí nejlépe plánujících, i když se na tuto pozici vyšvihlo až v roce 2016. V předchozím roce (str. 20) naopak mělo problémy a naplánovalo pouze 5,8 % z peněz (ČR v roce 2015 vyčerpala 3 %).

Tabulka ukazuje, jak si v letech 2015 a 2016 vedly Babišem zmíněné země, hodnoty jsou v procentech:

Zdroj dat: Evropská komise

Jak je vidět, Maďarsko určitě s plánováním čerpání problém nemá. Ani Slovensko na tom není nijak špatně. Pobaltské státy si rovněž vedou poměrně dobře - Litva v roce 2016 naplánovala 23,9 %, Lotyšsko 22,6 %, Estonsko 13,3 %. Plánování čerpání je tedy problémem jen některých východoevropských zemí.

Výrazné problémy s čerpáním evropských dotací měla ČR především v programovém období 2007–2013. Fakt, že z hlediska čerpání dotací patřila ČR k nejhorším v EU, zmiňuje i zpráva EU Report 2015, kterou zveřejnil NKÚ. Podle něj byl na vině především velký počet programů a také složitost jejich implementační struktury (.pdf, str. 25).

V roce 2015 došlo ke zrychlení čerpání peněz z EU a čistá pozice za rok 2015 dosáhla rekordní výše (.pdf, str. 37). Následující rok 2016 z pohledu čerpání dotací nebyl tak úspěšný, což přiznává jak MMR, které je za čerpání evropských dotací zodpovědné, tak zpráva NKÚ, jež vytýká zpoždění s čerpáním dotací a absenci jasných cílů. Vyhodnocováním efektivního čerpání se však bude Evropská komise zabývat až příští rok.

Ze studií na téma whistleblowingu (tedy upozorňování na porušování pravidel v organizaci) vyplývá, že oznamovatelé většinou v prvé řadě řeší problém interně, tedy snaží se na něj poukazovat v rámci organizace. Až po neúspěchu se menší část z nich obrací na externí orgány. Zaměstnanci jsou navíc často v důsledku svých oznámení propuštěni, jde tedy o opačný mechanismus, než jaký Kubera popisuje.

Studie (.pdf) University of Greenwich a Public Concern at Work, založená na vyprávěních tisícovky whistleblowerů, přichází se zjištěním, že 82 % z nich nejdříve řešilo problém v rámci organizace, pouze 15 % externě (str. 4). 24 % respondentů z této studie bylo propuštěno po prvním vznesení požadavku na řešení problému, 29 % po druhém oznámení a 39 % po třetím oznámení. Z toho vyplývá, že většina lidí se snažila řešit porušení pravidel uvnitř společnosti, ale byla za to sankcionována.

S podobnými výsledky přichází studie O nás s námi (.pdf), na které se podílely organizace Bez korupce a Oživení. Zahrnuje poznatky o této oblasti z pěti zemí (Visegrádské čtyřky a Estonska). Také dochází k závěru, že whistlebloweři se typicky nejdříve snaží vznést poznatek o porušení pravidel dovnitř organizace, a to v 90 % případů (str. 17). Často jde ovšem o pochybení ze strany nadřízených, takže tento způsob bývá neefektivní. Tři čtvrtiny oznamovatelů proto opakují oznámení u veřejné instituce (str. 20).

Pouze pro představu pak dodejme, že některé konkrétní případy popisuje web organizace Oživení. Z poslední doby je znám případ, kdy dva zaměstnanci ministerstva financí upozornili na to, že jejich nadřízený vyzvídal v Bruselu, jak je prověřována kauza Čapí hnízdo OLAFem, a také na to, že se měly ve stejné věci nezákonně využívat rovněž interní systémy tohoto úřadu. V minulosti pak např. upozornil zaměstnanec ministerstva zahraničních věcí (2008) na podezřelé zakázky.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, je totiž problematické popsat, jak velkou část území Libye kontroluje „centrální vláda“. Její vyjádření o rozstřílení všeho, co tam má přijet, je rovněž nedohledatelné.

Dne 3. února 2017 se vrcholní představitelé a představitelé vlád EU sešli na Maltě k neformálnímu setkání. Hlavní témata byla dvě - nelegální migrace z Libye a příprava na oslavu 60. výročí uzavření Římských dohod.

Téma nelegální migrace bylo zásadnější. Evropští představitelé se dohodli na tom, že v nejbližší budoucnosti je třeba uzavřít a kontrolovat středomořskou migrační trasu. Cíle a prostředky definovalo společné memorandum, ve kterém byla akcentována nutnost aktivněji se podílet na stabilizaci Libye skrze spolupráci s Prezidentskou radou a OSN podporovanou vládou národní jednoty (GNA).

Bohužel zaznívá kritika o schopnostech mezinárodně uznávané vlády GNA, která má velké problémy zajistit si podporu významných libyjských politických a vojenských sil. Především se jedná o rozpory s „de facto“ vládou na východě (Tobruk) - sněmovnou zastupitelů (HOR) v čele s předsedou Salehem Issou a jí loajálními vojenskými jednotkami. Zde se především jedná o semiautonomní Libyjskou národní armádu (LNA) pod velením generála Haftara. Mapa ukazuje vojenskou situaci na konci roku 2016. Zelená barva zobrazuje jednotky loajální GNA, červená barva patří jednotkám LNA a HOR.

Současná vláda GNA má problém dosáhnout důvodu svého vzniku, a to být jednotným vládním orgánem celé Libye. Obecně je ale nadále považována mezinárodním společenstvím za představitele Libye. Jak dokazuje i nedávná smlouva s Itálií, jednání mohou fungovat zcela standardně, tedy v rámci zmíněného maltského memoranda.