Přehled ověřených výroků

První část výroku ministryně Valachové hodnotíme jako zavádějící, protože k plošnému zvýšení tarifů platů pedagogických pracovníků na úrovni 6 % došlo, zvýšení 2 % ze slibovaných 8 % mělo být vyplácené ve formě odměn z rozpočtu škol, teda dorovnané řediteli. Druhá část výroku je také zavádějící, protože návrh na plošné snížení platů učitelů se vyskytl jen v úřednické vládě Jana Fischera.

Záměr ministryně Valachové o zvýšení platů učitelů o 8 % byl představený 19. července minulého roku a vláda ho schválila na svém jednaní v srpnu minulého roku. Ministryně si v něm za cíl kladla zvýšení platu učitelům už po 2 letech praxe a ne až po šesti, jako tomu bývalo doposud. Tento záměr byl taktéž schválený a platy učitelů i s dvouletou praxí byly skutečně tarifně navýšené, avšak o 6 % ze zmíněných 8 %.

Zvýšení 2 % mělo být vyplácené od listopadu minulého roku ve formě odměn, tedy jako nadtarifní zvýšení platu, které mají dorovnat ředitelé škol ze svých rozpočtů.

Co se týká předcházejících vlád, jak v úvodu zmiňujeme, o snižování platů státních zaměstnanců se hovořilo za úřednické Fischerovy vlády a proti tomuto záměru Ministerstvo školství bojovalo. Větší, avšak klamná debata se vedla za následující vlády Petra Nečase, kdy došlo k nesprávnému výkladu vládních škrtů, které se negativně platů pedagogů netýkaly, avšak učitelé proti nim protestovali. Ve skutečnosti však, na rozdíl od ostatních státních zaměstnanců, platy učitelům stouply. Pokyn tehdejšího ministra školství, Josefa Dobeše, který ubezpečoval ředitele škol o tom, že po novém rozdělení platů na dvě tarifní třídy nedojde ke snížení žádného z platů pedagogických pracovníků, obsahoval též doporučení, aby ani oni nesnižovali osobní příplatky, které doposud učitelům vypláceli, pokud nedošlo ke snížení kvality či množství práce, kterou učitelé vykonávali. O navýšení platů od 1. ledna 2011, tedy od zavedení dvou tarifních tříd ministrem Dobešem, informuje Informační datová svodka „Zaměstnanci a mzdové prostředky za 1.–4. čtvrtletí 2011“ (.pdf, str. 1). Platy pedagogických pracovníků rostly přiměřeně o 2,9 %, ke škrtům došlo u pracovníků nepedagogických.

O problematice šíření ruské propagandy hovoří Výroční zpráva (podkapitola 2.3) Bezpečnostní informační služby (BIS) za rok 2015. V ní se uvádí, že cílem ruského informačního působení v kontextu hybridní války bylo mimo jiné oslabení informačního potenciálu země - to znamená utajená infiltrace českých médií a produkce ruské, státem řízení distribuce propagandy a dezinformací. Dále je dle této zprávy cílem ruského informačního působení informační a dezinformační zahlcení publika a relativizace pravdy a objektivity.

Problematikou přítomnosti propagandistických a dezinformačních serverů v českém mediálních prostoru se dlouhodobě a komplexně zabývá think tank Evropské hodnoty, který sestavil přehled aktivních dezinformačních webů v ČR.

V tomto přehledu bylo zmapováno fungování celkem 39 webů, které dezinformace a ruskou propagandu buď přímo šíří, anebo je přebírají.

Manipulativními technikami vybraných serverů se zabývali ve své analýze (.pdf) také politologové z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity - konkrétně Miloš Gregor a Petra Vejvodová.

Dochází též k opakované reinterpretaci událostí roku 1968 v Československu. Ve výroku zmíněná dezinterpretace vychází z návrhu tří poslanců komunistické strany ruské Státní dumy kteří navrhli, aby byly výhody válečných veteránům přiznány osobám starším 67 let, které se podílely na obsazení ČSSR v srpnu 1968. Zmínění ruští poslanci uvádí vlastní interpretaci událostí souvisejících s okupací socialistického Československa: opoziční síly v ČSSR údajně v roce 1968 zahájily přípravu státního převratu, jehož cílem mělo být zničení socialistického zřízení a zlepšení vztahů se Západním Německem, jehož armádní sbor měl na území ČSSR vytyčovat trasu chystaného útoku NATO. Podle této interpretace tak vojska Varšavské smlouvy ochránily ČSSR před útokem NATO a navíc upevnily ekonomický potenciál země.

Manipulacím s informováním o událostech roku 1968 v ČSSR se věnuje v rozhovoru pro Aktuálně.cz historik z Ústavu pro studium totalitních režimů Petr Blažek, podle něhož se ruští ideologové snaží zkreslit pohled na okupaci ČSSR dlouhodobě. Podle historika Blažka však zmíněná interpretace tří ruských poslanců nereflektuje oficiální doktrínu země, ta se totiž řídí výrokem Gorbačova, který označil vpád vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR za omyl.

Události roku 1968 byly v souvislosti s ruskou dezinformační kampaní řešeny například také kvůli dokumentu vysílanému v květnu 2015 na ruském televizním kanálu Rossija 1.Také tento dokument používá téměř stejnou interpretaci událostí roku 1968 jako skupina ruských poslanců zmíněná výše.

V červnu 2015 přinesl serverHlídacíPes.org informaci, že se Česká televize snaží k dokumentu nazvanému „Varšavská smlouva, odtajněné dokumenty“ dostat, aby ho mohla odvysílat v rámci komponovaného večerního vysílání k výročí srpna 1968. K vysílání propagandistického dokumentu na ČT nakonec nedošlo, protože ruská strana prodej práv na pořad zrušila.

Kvůli dokumentu došlo dokonce ksetkánína diplomatické úrovni. Ministr zahraničí Zaorálek ruskému velvyslanci v ČR Sergeji Kiseljovovi sdělil, že dokument a považuje za překrucování dějin a odmítá jakékoliv zkreslování událostí srpna 1968. Ruský velvyslanec situaci bagatelizoval, dle Zaorálka věc vysvětlil tak, že jde pouze o jednu televizní relaci. Zaorálek uvedl, že si nepřeje, aby byla tato záležitost ruskou stranou zlehčována. Za lživýoznačil dokument také prezident Miloš Zeman.

Negativnípostojzaujal k dokumentu také ruský zpravodajský server Gazeta.ru, podle kterého je natolik jednostranný, že poškozuje hlavně samotné Rusy. Server Gazeta.ru také připomněl, že je v rozporu s oficiálním odsouzením událostí 1968, které učinil Gorbačov a následně bylo převzato i prezidenty Jelcinem a Putinem.

Historik Blažek taképřipomíná, že jedním z tvůrců dokumentu je Jurij Šinělšikov - jeden z trojice poslanců, kteří provedli reinterpetaci událostí roku 1968 a navrhli udělení výhod válečných veteránů osobám, které se na okupaci Varšavských vojsk podílely.

ServerHlídacíPes.org si všiml zvláštní manipulace s obrazovým materiálem v dokumentu. Ve snímku se totiž objevil několikasekundový závěr z Prahy z května 1945, který je však umístěn mezi záběry z roku 1968.

Výrok je tedy hodnocen jako pravdivý byť s výhradou v tom, že daná interpretace vpádu vojsk do Československa v srpnu 1968 není přímo oficiální doktrínou Ruské federace, nicméně v rámci formování veřejného mínění prostřednictvím státem kontrolovaných médií dochází k takovému informování ruských občanů. Za všechny příklady uveďme výše zmíněný propagandistický dokument.

Původní vládní návrh zákona, kterým by se změnil zákon o střetu zájmů, předložil Poslanecké sněmovně 31. 7. 2015 tehdejší ministr pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu Dienstbier. I přes přijetí několika pozměňovacích návrhů finální podoba novely obsahuje několik změn navržených Jiřím Dienstbierem.

Jedná se například o zavedení centrální správy majetkových přiznání, která tak nahradí dosavadních více než 6 tisíc evidenčních míst. Vedení se ujme ministerstvo spravedlnosti a bude mít elektronickou podobu.

Stěžejní novinkou je taktéž povinnost přiznat majetek již při nástupu do své funkce. Cílem je především rozpoznat, zda během výkonu funkce nedošlo k jejímu zneužití k osobnímu majetkovému prospěchu.

Novela také vytvořila nový systém sankcí podle závažnosti protiprávního jednání.

Během projednávání došlo k doplnění části pozměňovacího návrhu zmíněného Jana Chvojky. Ten členům vlády zakazuje vlastnit společnost, která provozuje rozhlasové a televizní vysílání, a také vydavatele periodického tisku. Jiná část Chvojkova návrhu týkající se obchodních korporací však neprošla.

K dalšímu rozšíření vládní předlohy přispěl i návrh poslance Plíška, který neumožňuje firmám vlastněným členy vlády dostávat nenárokové dotace, investiční pobídky a získávat veřejné zakázky.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, protože Poslanecká sněmovna návrh zákona o Nejvyšším kontrolním úřadu skutečně přijala, Senát ji naopak svým hlasováním zamítl a to z důvodu nesplnění podmínek jím stanovených.

Návrh zákona, který by měnil ústavu, měl Nejvyššímu kontrolnímu úřadu rozšířit pravomoci, kdy by NKÚ mohl kontrolovat hospodaření s veřejnými prostředky, resp. měl získat pravomoci kontrolovat obce, kraje či právnické osoby s podílem státu.

V souvislosti s tímto je potřeba zmínit i prováděcí předpis nebo také doprovodný zákon, který v tomto případě provádí zmíněné rozšíření pravomocí na úrovni zákona. Zde se jedná o zákon o Nejvyšším kontrolním úřadu.

Senát dne 26.5.2016 hlasováním zamítl návrh ústavního zákona, který mu byl předložen 26.5.2014 a stejně tak usnesením zamítl návrh novely prováděcího zákona o NKÚ. Ze stenoprotokolu z projednávání zákona o NKÚ po vrácení poslanecké sněmovně vyplývá, že důvody pro zamítnutí, respektive podmínky pro přijetí ústavního zákona byly podle Miloše Vystrčila, který byl senátem jmenován, aby rozhodnutí senátu odůvodnil, dvě. A sice:

"Ta první byla, aby znal obsah doprovodného zákona, což se stalo tím, že ten doprovodný zákon do Senátu, byť s velkým zpožděním, doputoval. A ta druhá byla naplnění slibu vlády, který je dokonce obsažen i v programovém prohlášení vlády, a to je, že současně - a to slovo současně je tam napsáno - s návrhem rozšíření pravomocí NKÚ bude předložen návrh na snížení, resp. zjednodušení systému kontrol samospráv. Toto se nestalo, a tudíž Senát pouze dodržel slovo - opakuji, pouze dodržel slovo -, a proto neodsouhlasil ústavní návrh zákona...."
Senát tedy dal ke schválení ústavního zákona dvě podmínky. Kvůli tomu, že návrh prováděcího zákona nebyl předložen, trvalo senátu rozhodnutí přesně 2 roky a kvůli tomu, že prováděcí zákon neobsahoval to, co podle programového prohlášení vlády (bod 3.1.) obsahovat měl, byl ústavní zákon zamítnut. V návaznosti na to bylo potvrzeno i senátní veto o prováděcím zákonu o NKÚ, protože jak říká Miloš Vystrčil - "nemá v tomto okamžiku smysl hlasovat pro doprovodný zákon, protože ten doprovodný zákon bez schválení ústavního zákona by nebyl aplikovatelný a dostali bychom se do patové situace."
Na základě výše uvedeného odůvodnění a tedy toho, že jsou pravdivě popisovány skutečnosti o přijetí, respektive zamítnutí ústavní novely, je výrok hodnocen jako pravdivý.

Mustafa Kemal Atatürk vyhlásil krátce po rozpadu Osmanské říše v roce 1923 nezávislé Turecko a stal se jeho prvním prezidentem a národním hrdinou, kterým je u běžného obyvatelstva dodnes. Po roce 1923 provedl Atatürk sekularizaci a pozápadnění Turecka. Tedy oddělil náboženství od státu a minimalizoval vliv islámu na politické rozhodování, dále zavedl volební právo pro ženy a Turecko přešlo na křesťanský kalendář a latinskou abecedu. Turecko bylo také jako spojenec Západu vnímáno již během studené války.

V současné době se často hovoří o konci Atatürkova Turecka, neboť pod vedením prezidenta Erdoğana dochází k jeho islamizaci a ústupu principů parlamentní demokracie, kterou Turecko bylo. Tento trend směřování země ještě zesílil po nezdařeném armádním pokusu o puč v červenci 2016.

Armáda je silou snažící se zachovat Atatürkův odkaz a státní převrat provedla v minulosti již několikrát, aby zabránila politickým představitelům v islamizaci země.

V prosinci 2016 navrhla turecká vláda, tvořená představiteli politické strany Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP), rozsáhlé ústavní změny. Tyto změny by měly v Turecku fakticky zavést prezidentský režim, prezident by například měl právo vydávat dekrety.

Na jaře loňského roku přinesl server Reuters informaci, že turecký předseda parlamentu Ismail Kahraman hovořil o možnosti zavedení náboženské ústavy, neboť Turecko je muslimskou zemí. Kahraman tak naznačil možnost zcela opustit liberálně demokratické principy Turecka.

Česká republika za minulé programové období 2007–2013 vyčerpala 100 % celkové alokace. To znamená, že naplno využila objem finančních prostředků z fondů EU určených pro dané období na základě rozhodnutí Evropské komise.

Premiérův výrok je tedy pravdivý, nicméně ČR v programovém období zároveň nedočerpala zhruba 26 mld. Kč. Výše alokace se totiž v průběhu období snížila, a to právě o nedočerpané prostředky za jednotlivé roky.

Čerpání z fondů monitoruje ministerstvo pro místní rozvoj. „V uplynulém programovém období 2007–2013 se nakonec díkymimořádnému úsilí posledních let podařilo vyčerpat maximum možného, a to přes to, že šlo o zhruba 70 tisíc projektů, " uvedla Olga Letáčková, náměstkyně sekce pro koordinaci evropských fondů.

Zdroj: ministerstvo pro místní rozvoj

Poznámka: Grafy navazují na souhrnný stav čerpání a procentní podíl je vždy vztažen k podílu EU. Převis mezi proplacenými prostředky a alokací je způsoben změnou výpočtu podílu.

Upozorňujeme, že celková alokace byla snížena (.pdf, str. 15) o nedočerpané prostředky z roku 2013 a 2014. Původní alokace činila přes 700 mld. Kč, ale v roce 2013 došlo k nedočerpání (.pdf, str. 4) ve výši 11,4 mld. Kč a v roce 2014 ČR nevyčerpala dalších 8,5 mld. Kč.

Rok 2015 byl posledním rokem, kdy mohla ČR z programového období čerpat. Data z letošního října ukazují, že na konci programového období nebude využito 6 mld. Kč.

Za celé programové období 2007–2013 je tak očekáváno celkové nedočerpání ve výši cca 26 mld. Kč. Přesné hodnoty ale budou známy až po vyhodnocení všech projektů, což může trvat až do roku 2018.

Vzhledem k tomu, že nakonec skutečně došlo k výrazné změně v čerpání prostředků z EU a ČR nakonec 100% čerpá celkovou alokaci po snížení, výrok hodnotíme jako pravdivý.

Výrok hodnotíme jako pravdivý s ohledem na shodné parametry obou radarů a korektní popis lokalit. V tomto případě tedy hodnotíme technické parametry radaru, který funguje v Tichém oceánu a radaru, který měl vzniknout na území České republiky. Hodnocení tedy nepokrývá logiku toho, nakolik je výhodné, popřípadě bezpečné, budovat protiraketovou obranu na našem území a zda je to žádoucí, neboť jde o otázku politického rozhodnutí.

Jednání o možnosti vybudování amerického radaru na území České republiky začala v roce 2007. Radar, který měl vzniknout na americké základně v Brdech, měl být na první pohled k nerozeznání od toho, který funguje na atolu Kwajalein na Marshallových ostrovech v Tichém oceánu. Právě tento radar měl být „přestěhován“ do České republiky.

V případě protiraketového radaru, který měl vzniknout v Brdech, se jednalo o radar typu X-band, který používá přesně zamířený paprsek. Radar měl být koncipován tak, že většinu času by byl v pasivním stavu, aktivován by byl pouze v případě, že by americké družice zjistily vystřelení nepřátelské rakety. Následně by radar sledoval dráhu nepřátelské rakety a naváděl by na ni antiraketu, která by byla vyslána ze základny v Polsku. Radarová stanice měla být podle předběžných plánů zprovozněna v roce 2011 nebo 2012.

Tehdejší zástupce tiskového oddělení ministerstva obrany Jan Pejšek uvedl, že hlavní změna mezi těmito dvěma radary by měla být v ovládacím počítačovém programu radiolokační stanice. Tyto změny měly vyplývat z obecného vývoje programových technologií.

Zástupci českého ministerstva obrany, zdravotnictví a dvojice nezávislých vědců v roce 2007 navštívili radarovou základnu v Tichém oceánu, aby zjistili, jaký vliv by radar mohl mít na své okolí. Podle jejich závěrů a měření měl mít radar menší, respektive téměř žádné, negativní dopady na své okolí.

Protiraketový radar měl být vybudován na kopci Břízkovec v Brdech, který je od Prahy vzdálen asi 90 kilometrů.

Americký protiraketový radar se nachází na atolu Kwajalein na Marshallových ostrovech uprostřed Tichého oceánu.

Zdroj map: Google Maps

V současné době se zákonnými náležitostmi extradice (vydání do jiného státu) zabývá zákon č. 104 /2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Tento zákon v roce 2014 nahradil úpravu obsaženou v trestním řádu.

Řízení samotné pak probíhá ve třech stádiích:

• předběžné šetření - státní zástupce zkoumá možnosti a přípustnost vydání, zadržení osoby a předběžnou vazbu,
• rozhodnutí soudu - rozhoduje příslušný krajský soud,
• povolení o provedení vydání - po nabytí právní moci rozhodnutí soudu, uděluje ministr spravedlnosti.

Doba trvání předběžného šetření není vymezena, jde o jakousi „přípravnou fázi“, na konci níž vznese státní zástupce návrh na soud. Strany mají nárok na pět dní určených k přípravě na veřejné zasedání(§ 233 odst. 2 trestního řádu). Pro rozhodnutí soudu lhůta opět dána není, dle zásady hospodárnosti by však měl postupovat bez zbytečných průtahů.

V případě kladného i záporného výsledku lze dle § 95 odst. 1 využít tzv. stížnosti, a to do tří dnů od oznámení rozhodnutí. Stížnost nejprve vyhodnotí soud, který rozhodoval, pokud však své rozhodnutí nezmění, předá ji nadřízenému orgánu. Ten může stížnosti vyhovět a rozhodnout sám, příp. vrátit soudu k přepracování. Stejně jako výše pro rozhodnutí soudu neexistuje lhůta, případy se rozhodují individuálně.

Pokud osoba vyčerpá tyto prostředky, může do dvou měsíců od posledního rozhodnutí (např. zamítnutí stížnosti) podat ústavní stížnost, která se ovšem musí vázat na porušení ústavně zaručených práv. Ústavní soud uvádí standardní dobu rozhodnutí mezi dvěma měsíci a třemi lety. Ústavní stížnost však zpravidla neodkládá vykonatelnost, o to je možné ve výjimečných okolnostech zažádat.

Co však lze učinit po původním rozhodnutím soudu, resp. po dalších třech dnech vyhrazených pro stížnost, je podat žádost o přezkum. To musí učinit ministr spravedlnosti, zákon mu k tomu poskytuje tři měsíce. Pokud žádost o přezkum podá, Nejvyšší soud opět není vázán lhůtami k rozhodnutí - může ji okamžitě zamítnout, nebo také vyhovět. V tom případě buď proběhne řízení u něj, nebo může případ vrátit původnímu soudu k doplnění.

Ústavní soud také judikoval, že ministr musí s vydáním počkat, běží-li například azylové řízení, které (nezohledníme-li opravné prostředky a možné prodloužení) může trvat až šest měsíců.

Vyjma tříměsíční lhůty a další řízení, můžou výrazné průtahy vzniknout právě v obdobích rozhodování soudů, při nařízení projednání a v přípravné fázi. Každé řízení je samozřejmě individuální, jako vodítko k časové náročnosti práce soudů je však možné použít například analýzu iDNES z roku 2014. Z ní plyne, že doba řízení v řádu měsíců je běžným jevem. Přestože řízení o vydání je velmi specifickým řízením a zmíněná analýza vychází převážně z jiných typů, z uvedených informací je zjevné, že řízení o vydání osob mohou běžně trvat i několik měsíců. Robert Pelikán má tedy pravdu.

Můžeme zmínit také některé konkrétní případy - např. Rusa Torubarova či Rusky Paraskevičové, o kterých informovaly Lidovky.cz. V těchto případech vydání skutečně trvalo dlouhou dobu.

Program TOP 09 určený pro volby do Poslanecké sněmovny v roce 2013 má celkem 12 tematických okruhů. Patří mezi ně například boj s korupcí a kriminalitou, vzdělání, věda, výzkum a sport atd. Seznam nesvobod je spíše reakcí na aktuální témata a zákony prosazované vládou.

Mezi celkem 16 nesvobod definovaných TOP 09 skutečně patří kontrolní hlášení DPH, elektronická evidence tržeb, prokazování původu majetku a v neposlední řadě také výše zmiňovaný zákon na ochranu úředníků. Miroslav Kalousek ale upřesňuje, že „soudci jsou ústavní činitelé“ a „Úředníci s tím, že získali definitivu, tak také mají mít určitý nadhled na tím, že ten, kterému slouží, protože oni jsou ve službě, občas ztratí nervy a zachová se, řekněme nevhodně.“ (OVM, 13:25 – 13:42)

Co se týče praxe v Poslanecké sněmovně, klub TOP 09 a Starostové předkládá prostřednictvím svých zákonodárců řadu návrhů zákonů a pozměňovacích návrhů i mimo tzv. Seznam nesvobody. Chová se v tomto ohledu jako obvyklá opoziční strana. Např. samotný Kalousek se spoulupodílel na 18 návrzích zákonů, 1. místopředseda strany Ženíšek na 27 návrzích, místopředsedkyně strany Helena Langšádlová (33), Markéta Pekarová Adamová (24) a Jitka Chalánková (21) a poslední člen vedení, poslanec Leoš Heger, spolu/předložil 24 návrhů.

Tato jejich legislativní aktivita nesouvisí výhradně s tzv. Seznamem nesvobody, jak dokládá seznam předložených návrhů u každého člena z vedení strany v rámci odkazů výše.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý především z důvodu jeho začátku.TOP 09 svůj předvolební program má dostupný přímo na svých stránkách a dalším důvodem je fakt, že seznam 16 nesvobod nelze považovat za oficiální program strany, ale spíše jako upozornění na témata, která jsou stranou vnímána jako problematická. Navíc pokud sledujeme aktivitu poslanců klubu TOP 09 a Starostové v rámci Poslanecké sněmovny, tak zjistíme, že tito předkládají celou řadu návrhů, které jdou mimo záběr tohoto seznamu.

V červnu 2016 podal policejní prezident Tomáš Tuhý trestní oznámení kvůli prohlášení šéfa ostravské expozitury Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Jiřího Komárka. Komárek totiž pro Českou televizi uvedl, že Tuhý je podezřelý z úniku informací v souvislosti se stamilionovou hospodářskou kriminalitou.

V červenci 2016 pak Jiří Komárek podal trestní oznámení na ministra vnitra Milana Chovance, policejního prezidenta Tomáše Tuhého a jeho náměstka Zdeňka Laubeho.

„Podle mého názoru mohli uvedení pánové zneužít svého postavení a funkce k maření důležitého úkolu bezpečnostního sboru s úmyslem poškodit ústavní zřízení ČR,“ uvedl jako odůvodnění žaloby Komárek.

Tzv. Šlachtova zpráva je dokument, který zpracoval bývalý ředitel Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Robert Šlachta společně s bývalými kolegy, včetně Jiřího Komárka. Tento dokument měl dokazovat, že se policejní představitelé snažili prostřednictvím reorganizace zbavit Roberta Šlachty na vedoucím postu. Tento dokument měl podpořit žalobu Jiřího Komárka.

Začátkem ledna 2017 náměstek pražské vrchní státní zástupkyně Adam Bašný uvedl, že žalobci se nebudou zabývat žalobou na ministra vnitra Chovance, policejního prezidenta Tuhého ani jeho náměstka Laubeho. Podle rozhodnutí ve věci nelze spatřovat podezření ze spáchání trestného činu. Adam Bašný také uvedl, že po pečlivém vyhodnocení materiálů, které se měly týkat trestní činnosti spojené s reorganizací policie, bylo rozhodnuto o založení věci.