Přehled ověřených výroků

Podle dat Eurostatu za rok 2014 činí podíl pracovní chudoby v České republice 18,7 %. Definice pracující chudoby od premiéra Sobotky není úplně přesná, neboť zahrnuje i osoby pobírající minimální mzdu, výrok však i přesto hodnotíme jako pravdivý.

Eurostat vydává statistiky o výdělcích občanů Evropské unie každé čtyři roky, nejnovější data jsou dostupná z roku 2014. Ve svých šetřeních se Eurostat zaměřuje na několik údajů, mezi které patří i procentuální vyjádření zaměstnanců s nízkým výdělkem v dané zemi neboli podíl pracující chudoby.

Data pokrývají podniky s deseti a více zaměstnanci ze všech sektorů ekonomiky kromě zemědělství, rybářství, lesnictví, veřejné správy a obrany. Prahová hodnota pracující chudoby je stanovena jako mzda menší než dvě třetiny mzdového mediánu v dané zemi, neboť jsou mzdové úrovně v jednotlivých zemích rozdílné. Celkový průměr zaměstnanců nacházejících se v rámci pracující chudoby v rámci EU činí 17,2 %, v České republice pak 18,7 %.

Zdroj: Eurostat

V porovnání s údaji (.pdf, str. 1, tabulka č. 1) z let 2006 a 2010 se unijní i český průměr průběžně zhoršují, unijní každé čtyři roky o 0,2 %, český pak v roce 2010 o 1,1 % a v roce 2014 o 0,5 %.

Vláda České republiky společně s USA plánovala vybudování radaru na českém území. Jednání však byla zastavena poté, co byl do Bílého domu zvolen demokrat Barack Obama a plány na radar byly zrušeny v září 2009. O dva roky později česká strana upustila od úvah účastnit se programu protiraketové obrany Spojených států, zejména z frustrace z oslabené role ČR v systému.

Protiraketová obrana byla v posledních několika letech tématem spíše pro republikány, kteří Obamovo odstoupení od plánů dlouhodobě kritizují. Bývalý prezidentský kandidát Mitt Romney označil kroky demokratů za „dárek Putinovi“.

John McCain, který v roce 2008 prohrál souboj o prezidentské křeslo s Obamou, prohlásil, že Obamova administrativa redukovala své plány na obranu v Polsku a České republice, aby uklidnila ruského prezidenta Vladimira Putina. Podobně se vyjádřil i bývalý viceprezident Spojených států Dick Cheney.

Spojené státy uvedly v květnu tohoto roku na vojenské základně v rumunském Deveselu do provozu protiraketový systém. Jen o pár dní později byla v Polsku zahájena stavba protiraketové základny, dokončena by měla být v roce 2018.

Je pravdou, že podle čl. 54 odst. 3 Ústavy ČR je prezident z výkonu své funkce (a rovněž tedy z jejího titulu) neodpovědný. S odpovědností vlády je to ovšem složitější. Protože Pavel Blažek ve vysílání důrazně vyjadřuje, že vláda je odpovědná za veškerou prezidentovu činnost, musíme výrok vyhodnotit jako nepravdivý.

Podle Ústavy totiž pouze„za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády,odpovídá vláda“. Mezi takováto rozhodnutí patří podle čl. 63 odst. 1, 2 například ratifikace mezinárodních smluv, pověřování velvyslanců, vyhlašování voleb, jmenování soudců a generálů, udělování amnestie či státních vyznamenání. V tomto případě je prezident povinen získat pro své rozhodnutí také kontrasignaci vlády, která je pak proto odpovědna.

Blažek s Pelikánem zde hovořili o zveřejnění tajné informace o možném pohybu teroristy na území ČR. Takové vyjádření však není ani rozhodnutím v právním slova smyslu, tím méně pak kontrasignovaným. Jak dříve ozřejmil Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 43/93: „... vydaným rozhodnutím nelze rozumět jakékoli ,se rozhodnutí‘ k určitému chování, byť je zakotveno v zákoně.“

Prezident navíc není nikomu generálně odpovědný tak, jako je například vláda odpovědná Poslanecké sněmovně. Výrok ve znění, v jakém ho Blažek předkládá, není pravdivý.

K tomuto problému se ani Vojtěch Filip, ani KSČM jako strana nijak nevyjádřila. Na oficiálních stránkách publikovala strana řadu prohlášení týkajících se Turecka. Ve většině případů jde o konflikt s tzv. Islámským státem nebo postoj k přítomnosti Turecka v NATO.

V Turecku jsou skutečně vězněni novináři i soudci. KSČM ani její předseda Vojtech Filip se k těmto případům nijak nevyjádřili a výrok proto musíme ohodnotit jako nepravdivý.

Presumpce neviny je princip ovládající trestní řízení, neboť tam se rozhoduje o vině a nevině. V trestním řízení se od principu presumpce nijak neupouští. Rasový nebo jinak diskriminační podtext se může projevit ve výměře a typu trestu, samostatným trestným činem ovšem diskriminace není a na antidiskriminační zákon není trestní zákoník nijak zvlášť vázán.

V souvislosti s antidiskriminačním zákonem měl místopředseda Kubera patrně na mysli povinnost unést tzv. důkazní břemeno, tedy povinnost nejen tvrdit, ale i dokázat oprávněnost svého nároku. Právě tato povinnost je otočena v případě, že žalobce uvede skutečnosti svědčící o tom, že byl diskriminován. V takovém případě je pak povinen dokazovat nikoli on, ale žalovaný (např. zaměstnavatel, lékař, pronajímatel,...).

Antidiskriminační zákon pak zakotvuje primární ochranu čistě proti diskriminaci v § 10, pokud nebyly naplněny např. znaky přestupku nebo trestného činu. Nároky však mohou vzejít i z jiných zákonů nezávisle na antidiskriminačním zákoně. V této rovině jde však o občanskoprávní nároky, tedy bez presumování viny či neviny. Otázkou je jen to, kdo bude primárně dokazovat a kdo naopak „pouze“ vyvracet důkazy.

Ve výjimečných situacích, kdy lze očekávat nepřiměřené obtíže při získávání důkazů jedné strany, zákon předpokládá zavinění jedné ze stran - ta druhá pak musí zavinění popřít. Děje se tak například u škody způsobené továrnou, která v případě zjištění, že z jejích zařízení unikly chemikálie a způsobily škodu, musí prokazovat, že podnikla veškeré rozumné kroky, aby úniku chemikálií zabránila.

Takových výjimek najdeme napříč zákony vícero, jsou ale vždy odůvodněny obtížnou důkazní situací na straně, jež by zpravidla měla dokazovat. Dalším příkladem může být povinnost uvést ty údaje o své činnosti, které jsou klíčové pro daňové řízení.

Předně, presumpce neviny je pojem trestního práva, kde rozhodně neztrácí na důležitosti. Co se dokazování týče, je přirozené, že výjimky z pravidla poutají pozornost zákonodárců a přibývá jich úměrně narůstání počtu zákonů. Nicméně jde stále o výjimky a nedá se říci, že by šlo o jakýkoli trend přesouvání důkazního břemene tak, aby bylo třeba prokazovat „nečinnost“ či „nepáchání“. Ani ve volném výkladu tedy presumpci neviny česká legislativa neopouští.

Výrok Jaroslava Faltýnka obsahuje řadu nepřesností, kvůli kterým výrok hodnotíme jako nepravdivý. Zároveň je nutné dodat, že rozpočet sestavuje vláda jako celek podle svých priorit, není tedy správné personifikovat výsledek hospodaření pouze do osoby ministra financí. Navíc Faltýnek vůbec nebere v úvahu vnější vlivy, které nemůže ministr financí České republiky (a potažmo ani vláda reálně ovlivnit) - např. globální ekonomickou krizi a následnou recesi eurozóny.

Miroslav Kalousek byl ministrem financí ve druhé vládě Mirka Topolánka a v kabinetu Petra Nečase, tedy v letech 2007 až 2013 s roční přestávkou v letech 2009–2010, kdy vládl úřednický kabinet Jana Fischera. Mohl tedy připravit rozpočty na rok 2008, 2009, 2011, 2012 a 2013 (modré sloupce v grafu). V roce 2014 byl již ministrem financí Andrej Babiš a krátce před ním Jan Fischer ve vládě Jiřího Rusnoka. Miroslav Kalousek skončil v létě 2013.

Bohuslav Sobotka byl ministrem financí ve vládě Vladimíra Špidly,Stanislava Grosse a Jiřího Paroubka, tedy v letech 2002 až 2006. Připravoval rozpočty na rok 2003, 2004, 2005 a 2006 (oranžové sloupce v grafu).

Zdroj dat: Český statistický úřad

Tempo růstu ekonomiky, jež uvádí Jaroslav Faltýnek v jednotlivých letech, odpovídá datům statistického úřadu, nikoliv však již uváděné hodnoty schodků, které jednotlivým ministrům přisuzuje. Počítáme-li pouze konečné schodky rozpočtů, jež sestavoval Miroslav Kalousek, dostáváme se celkem na 537,4 miliardy, v průměru dokonce 107,5 miliardy ročně. U Bohuslava Sobotky by to bylo celkem 356,7 miliardy, v průměru 89,2 miliardy ročně.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, protože roce 2009 byl podíl výdajů ministerstva obrany na HDP 1,43 %. Od té doby tento podíl klesal a nejníže sestoupil v roce 2014, kdy se rovnal 0,91 %.

Podle dat ministerstva práce a sociálních věcí (.zip, listopad 2016) se počet evidovaných nezaměstnaných snížil od konce roku 2013 o 202,5 tisíce osob (srovnání posledních dat s listopadem 2013).

zdroj: Portal.mpsv.cz (.zip, listopad 2016) Stále se najdou i lidé, kteří se nachází v tzv. hmotné nouzi. V roce 2013 vyplatilo (.pdf, str. 3) ministerstvo práce průměrně 221 100 dávek měsíčně. O rok později se tento počet zvýšil (.pdf, str. 3) na 240 800 dávek za měsíc. V roce 2015 se pak počet dávek opět snížil, a to o 17 300 na měsíc.

Podpora osob v hmotné nouzi je upravena zákonem č.111/2006 Sb., přičemž osoba v hmotné nouzi je podle ministerstva práce a sociálních věcí: „Osoba či rodina, která nemá dostatečné příjmy a její celkové sociální a majetkové poměry neumožňují uspokojení základních životních potřeb na úrovni ještě přijatelné pro společnost.“ Tyto příjmy se zároveň nemůže pokusit určitým způsobem navýšit (prodej majetku, uplatnění pohledávek).

Hmotná nouze představuje příspěvek na živobytí (zk. 111/2006 Sb., § 21), doplatek na bydlení (§ 33) či mimořádnou okamžitou pomoc (§ 36). Její výše je individuální a často souvisí s výší životního minima, které je pro jedince v současnosti 3 410 korun.

Bohuslav Sobotka má tedy pravdu, počet nezaměstnaných se v posledních třech letech snížil o zhruba 200 tisíc osob. Současně se také snížil počet lidí pobírajících dávky v hmotné nouzi, avšak počínaje až rokem 2014. Výrok se však stále zakládá na pravdě.

Dne 27. ledna 2017 při příležitosti Mezinárodního dne památky obětí holokaustu a předcházení zločinům proti lidskosti proběhlo v Hlavním sále Senátu Parlamentu ČR vzpomínkové setkání, jež již poněkolikáté pořádá Federace židovských obcí v ČR a Nadační fond obětem holocaustu. Mezi jeho účastníky patřili mimo jiné Milan Štěch, jakožto zástupce horní komory ČR i místopředseda Poslanecké sněmovny Jan Bartošek. Události se zúčastnila i předsedkyně Bavorského zemského sněmu Barbara Stammová s početnou delegací Mnichovského parlamentu. Jak uvádí oficiální stránky Bavorského zemského sněmu, tento rok poprvé došlo k uctění památky holocaustu v zahraničí.

Podle dat Eurostatu i Eurofundu z roku 2016 má ze čtveřice jmenovaných zemí nejnižší minimální mzdu Maďarsko. Je nicméně jen o málo nižší, než v současnosti v ČR, Polsko a Slovensko mají minimální mzdu opravdu vyšší. Jelikož se hodnota minimální mzdy v České republice bude příští rok zvyšovat ze současných 9 900 Kč na 11 000 Kč, je zřejmé, že takto formulovaný výrok je nepravdivý.

Výše minimální mzdy u všech zemí Visegrádské čtyřky je značně pod unijním průměrem. Současná minimální mzda v České republice dosahuje 9 900 Kč, tedy asi 365 euro za měsíc.

Vyšší hodnotu má aktuálně podle Eurofundu Polsko (430 euro) i Slovensko (405 euro). Naopak nižší minimální mzdu než ČR má Maďarsko, a to 353 euro. Porovnáme-li tedy současnou hodnotu maďarské minimální mzdy s plánovanou hodnotou u nás v roce 2017, rozdíl mezi oběma zeměmi by se ještě zvětšil, nikoli srovnal.

Je však důležité připomenout, že podobně jako Českou republiku čeká i Maďarsko v příštím roce zvyšování minimálních mezd. U nekvalifikovaných zaměstnanců se bude jednat o navýšení o 15 % - místo současných 111 000 forintů (9 740 Kč) si tak přijdou v přepočtu na přibližně 11 200 Kč, tedy v podstatě stejně jako u nás v témže roce.

U lidí se středoškolským vzděláním je plánováno zvyšování dokonce o čtvrtinu (o rok později o dalších 12 %). Pokud tedy porovnáme minimální mzdy v ČR a Maďarsku v roce 2017, obě země se budou pohybovat na částce 407 euro.

Zdroj dat: Eurofund