Bohuslav Sobotka
Já jsem zjistil po nástupu do funkce, že my neplníme řadu závazků, které se týkají naší pozice vůči NATO.
Česká republika jako členský stát Severoatlantické aliance má závazek vydávat 2 % ze svého HDP na obranu. Tento požadavek se objevoval už v letech před nástupem Bohuslava Sobotky do funkce premiéra, kodifikován byl až deklarací (.pdf, str. 3, čl. 14) ze summitu NATO ve Walesu z roku 2014. Česká republika tento závazek dlouhodobě neplní, naposled vydala 2 % z HDP na obranu v roce 2005. Od nástupu vlády Bohuslava Sobotky v roce 2014 se situace mírně zlepšuje (viz tabulka), k naplnění dvouprocentní hranice má nicméně stále daleko.
Rok% výdajů na obranu z HDP20140,9120150,9620161,03Zdroj: Ministerstvo obrany
Dalším ze závazků České republiky je dle článku 3 Severoatlantické smlouvy závazek udržovat a rozvíjet svou individuální a kolektivní obranyschopnost. Pro Českou republiku z toho vyplývá povinnost účastnit se cvičení NATO a případně tato cvičení pořádat i na svém území. Tento závazek Česká republika plnila před nástupem vlády Bohuslava Sobotky a stále jej plní, v letošním roce se například účastnila cvičení Anakonda v Polsku, na území České republiky se letos konalo letecké cvičení, které se v ČR konalo i před 2 lety.
Česká republika má také povinnost přispívat do rozpočtu NATO, který se skládá ze 3 složek: civilního rozpočtu, vojenského rozpočtu a Programu bezpečnostních investic. Členské státy přispívají do rozpočtu v poměru ke svému HDP, Česká republika se dle dat serveru Natoaktual.cz k roku 2014 podílí na celkovém rozpočtu NATO 0,94 %.
Co se týče účasti vojáků ČR na misích NATO, Česká republika se v současnosti účastní misí v Afghánistánu a Kosovu, kterých se účastnila (.pdf, str. 2) i před nástupem vlády Bohuslava Sobotky.
Další konkrétní závazky vyjmenovává Jiří Šedivý, bývalý náčelník generálního štábu AČR. Ten ve svém textu pro server Natoaktual.cz z března 2014 vypisuje závazky a dodává, že řadu z nich Česká republika nesplnila.
Andrej Babiš
2,5 roku jsem to musel prosazovat (změnu v reverse charge, pozn. Demagog.cz). Pan komisař Moscovici má představu o ‚one stop shop', to znamená, že by všechny české firmy přeshraničně fakturovaly DPH, dneska nefakturují. A čekaly by na odpočty z Řecka.
Babiš s návrhem na změnu v reverse charge přišel již v červnu 2014, Evropská komise vyjádřila svůj návrh na konci roku 2016. Návrh se týkal změny v daňové povinnosti - u DPH by se přenesla daňová povinnost z dodavatelů na odběratele, a to u veškerého zboží a služeb. DPH tak nepřiznává dodavatel (prodejce), ale je povinností odběratele daň přiznat. Podle Babiše bylo účelem tohoto opatření bojovat proti daňovým podvodům v rámci EU. EK v prosinci 2016 představila návrh, Babiš proti němu ale měl výhrady.
Evropská unie předložila v dubnu 2016 Akční plán týkající se změn DPH. One stop shop systém spočívá v jednotném výběru a správě daní. „Zároveň by vznikl celounijní internetový portál, který by podnikům zajišťoval jednoduchý systém výběru DPH a členským státům spolehlivější výběr příjmů,“ uvádí tisková zpráva z dubna 2016.
Současný systém funguje tak, že jsou přeshraniční transakce osvobozeny od DPH. Firmy tak DPH nefakturují a prodávají za cenu bez DPH. DPH se až poté přidá k ceně a platí se ve státě, kde byl produkt nebo služba koupena. Nově by přeshraniční transakce měla být zdaněna tak, že se DPH zaplatí v původní zemi, tento stát následně tuto částku převede do státní pokladny země, ve které bylo za zboží/službu zaplaceno (.pdf, str. 2 a 3). DPH by tak fakturovaly všechny firmy, u nichž by docházelo k přeshraničním obchodům. Jedná se o návrh o správní spolupráci a boji proti podvodům v oblasti DPH z prosince 2016.
Jaroslav Faltýnek
Rozšíření pravomocí NKÚ, to bohužel tedy ztroskotalo v Senátu.
V dubnu 2016 schválila Poslanecká sněmovna novelu (.pdf), která by rozšířila pravomoci Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ). Ten by tak mohl kontrolovat hospodaření s veřejnými prostředky v obcích, krajích a ve firmách, kde mají obce, kraje či stát podíl.
Následně hlasoval o této novele Senát, který ji vetoval. Horní komora zároveň vládě doporučila, aby novelu předložila znovu, avšak v souladu se svým programovým prohlášením souběžně s návrhem na odstranění duplicit kontrolních systémů.
Poslanecká sněmovna, jíž byl návrh vrácen Senátem, jeho veto podpořila a zákon nepřijala potřebnou většinou.
Celý proces projednávání novely zákona o NKÚ v obou komorách Parlamentu lze nalézt na webu Poslanecké sněmovny zde.
Vojtěch Filip
Když jste zmínil Turecko, tak v členském státu NATO také mizí novináři, jsou zavíráni nejen novináři, soudci atd.
Přestože je Turecko členskou zemí NATO, tak se netají snahou omezovat svobodu slova a věznit novináře či soudce. KSČM ani Vojtěch Filip se však k problému věznění nevyjádřili, řeší spíš otázku členství v NATO či válečné konflikty s Islámským státem.
V červenci 2016 se v Turecku pokusila armáda o puč. Neúspěšně. Podle CNN se Prezident Erdogan po tomto kroku rozhodl zatknout 1684 státních zástupců a soudců a 1019 členů policie. Odvoláno bylo 2745 soudců. Celkem bylo zadrženo přes 35 tisíc osob.
To se dotklo i 24 medií, jimž byly odebrány licence. Turecká vláda má s novináři dlouhodobý problém. Poslední data Evropské federace novinářů z 23. listopadu 2016 ukazují, že v Turecku je vězněno 121 novinářů. Toto číslo od minulého měsíce vzrostlo o 20 případů.
Turecko se ovšem svým postojem k nezávislým novinářům netají, proto je počet zmizelých novinářů nízký. Od roku 1982 zmizelo 53 novinářů napříč světem. Většina zmizení se odehrála v sousedních zemích Turecka: Sýrie (6) a Irák (8). Ačkoliv řada případů uvádí, že zmizelí cestovali do Turecka, kam se už nedostali. V Turecku je znám od roku 1994 případ Nazım Babaoğlu.
Lubomír Zaorálek
Američané nejsou v dobré pozici v Sýrii, protože tam nemají partnera na zemi, nemají tam silného partnera, se kterým by mohli jednat. (...) To je daleko horší situace než v Iráku, kde se angažují a je jisté, že se ještě angažovat budou.
Od roku 2014 Obamova administrativa otevřeně vyznává novou politiku (.pdf, str. 18) vůči Sýrii.
Hlavním bodem je podpora Syřanů v boji proti ISIS a dalším radikálům, přičemž osud Asadova režimu nechává spíše na politickém, než vojenském řešení. A to i přesto, že je Asadův režim dle Obamovy administrativy jedním z faktorů obecné podpory islámských radikálů v Sýrii.
Tento přístup či omezení, kdy je zdůrazňována rovina boje proti ISIS a marginalizována podpora skupinám, které bojují hlavně proti režimu, je jedním z hlavních důvodů, proč mají Američané v Sýrii problém nalézt vhodné syrské partnery. Tato nejednoznačnost podpory vede také k problémům s dlouhodobými spojenci třeba v případě Turků, kterým vadí podpora syrských Kurdů (.pdf, str. 19).
Výrok hodnotíme jako pravdivý, vzhledem k tomu, že USA mají opravdu problém nalézt silného partnera jako cíle pro svoji podporu na území Sýrie.
Luděk Niedermayer
Zatížení firmy vysokým úrokem na úvěr, který navíc nemá ekonomickou racionalitu, je jedním ze základních technik obcházení daně a agresivního daňového plánování. To je jedna z těch prvních věcí, kterou jsme schválili v rámci evropské legislativy proti obcházení daní.
Výrok hodnotíme jako pravdivý, zatížení firmy vysokým úrokem je jednou základních technik obcházení daně, kterou se nejprve zabývala OECD, na jejíž závěry zareagovala Evropská unie. Ta v červenci 2016 vydala směrnici zdaňující tyto praktiky, přičemž ta je jedním z prvních výsledků evropské legislativy v oblasti boje proti obcházení daní.
Zatížení firmy vysokým úrokem na úvěr funguje následovně: Společnost A si založí dceřinou společnost B v zemi, která má velice nízkou nebo dokonce žádnou daňovou sazbu. Tato dceřiná společnost B půjčí společnosti A peníze s vysokým úrokem. Společnost A pak platí půjčené peníze zpět dceřiné společnosti B a s nimi vysoký úrok, který pak dceřiná společnost B v zemi s nízkou daňovou sazbou zdaní. Původní finanční prostředky společnosti A tak nepodlehnou vysoké daňové sazbě, nýbrž se zdaní nízkou či žádnou sazbou v zemi, kde působí dceřiná společnost B. Společnost A si však mohla půjčit peníze s daleko nižší úrokovou sazbou a chovala se tedy ekonomicky iracionálně. Daleko jednodušeji tuto praxi znázorňuje tento obrázek:
Zdroj: Evropská komise
Tato praxe je pro státy nežádoucí, neboť jim unikají zdanitelné příjmy. Proto v roce 2013 vydala OECD a státy G20 Akční plán eroze základu daně a přesouvání zisku (anglická zkratka BEPS), jehož součástí je omezit erozi daně prostřednictvím vysokých úroků na úvěr (.pdf, str. 19, Akční oblast 4). Na výsledky Akčního plánu zareagovala v prosinci 2015 Rada EU, načež v lednu 2016 podala Komise návrh na vydání směrnice týkající se praktik vyhýbání se daňovým povinnostem. Tato směrnice byla přijata 12. července 2016.
Směrnice reaguje na předchozí snahy OECD a v článku 5 pak vymezuje počet případů, ve kterých je daňový poplatník povinen platit daň při přesunutí svých aktiv do jiného členského státu nebo třetích zemí. Nová situace tak kopíruje situaci na obrázku vpravo, kdy by při použití stejného postupu jako předtím musela nyní společnost A zaplatit daň při převodu svých aktiv již ve svém členském státě.
Návrh směrnice byl součástí balíčku opatření proti vyhýbání se daňovým povinnostem a patří mezi první schválené předpisy týkající se obcházení daní. Komise v říjnu 2016 navrhla další daňové směrnice, konkrétně směrnici, jež se zabývá hybridními nesoulady se třetími zeměmi, a směrnici o společném základu daně z příjmu právnických osob. Žádná z nich však prozatím nebyla schválena.
Milan Chovanec
... Tunisko, které například dodneška nemá systém otisků prstů. Oni nejsou schopni de facto říci, jestli to je nebo není jejich občan...
Není pravdou, že Tunisko nemá systém otisků prstů. Otisk prstů je již dnes součástí identifikačních průkazů Tunisanů, přinejmenším těch, kterým byl průkaz vydán po zavedení této normy.
Je však jasné, že v důsledku rizik spojených například s výměnou starších průkazů se budou (jako i jinde) vyskytovat případy jedinců, jejichž otisk prstů nebude v konečném důsledku zaznamenán. Přestože nemůžeme říci, že každý jednotlivý Tunisan má zaznamenán svůj otisk prstu, nelze říci, že Tunisko s tímto systémem vůbec nepracuje. Země na modernizaci systému navíc dále pracuje.
Ve zprávě (ang) ministerstva zahraničí USA o terorismu v Tunisku z roku 2016 se píše:
„Tunisia has an Automated Fingerprint Identification System (AFIS) and maintains fingerprint records for identification cards, criminal records, and latent prints. Tunisia currently has only one AFIS system, and it is not known if the records can be shared with other government agencies via automated responses. Tunisia also maintains a DNA database and has expressed an interest in becoming a Combined DNA Index System member. Tunisia does not currently share its biometric data with any countries. The Tunisian government has undertaken a sweeping overhaul of its civilian border security arrangements and plans to implement the reforms in phases starting in early 2016.“ Není známo, zda k této databázi mají volný přístup jednotlivé složky státu, ze zprávy vyplývá, že tato data nejsou běžně dostupná ani třetím státům , i když v minulosti v některých případech byla data poskytnuta.
Národní identifikační karta je v Tunisku zavedena od roku 1993. Již dnes obsahuje informace o držiteli včetně otisku prstu. Milan Chovanec se tedy mýlí.
Tunisko se v roce 2014 zavázalo modernizovat svoje identifikační dokumenty - ID kartu a nové biometrické pasy, a to do konce roku 2016. Jednou z novinek (fr) by mělo být odstoupení od klasického otisku prstu a nahrazení elektronickým čipem, skrze který by měly příslušné autority k digitálnímu otisku prstu přístup. Návrh nové biometrické karty ovšem vyvolal rozsáhlý odpor, možnost nekontrolovatelného sběru informací o občanu a jejich zneužití vyvolává reminiscence na praktiky předchozího režimu.
Jaroslav Kubera
Naše země má dluh zhruba 1 bilion 832 nebo 1 bilion 835, takže všechno, co dělá tato vláda, dělá na dluh.
Podle dat z ČSÚ byla výše dluhu vládních institucí v roce 2015 rovna 1 836 255 mil. Kč. Poslední dostupná data pochází ze třetího čtvrtletí roku 2016, kdy byla výše dluhu rovna 1 812 797 mil. Kč. Jedná se o pokles jak v nominálním vyjádření, tak ve vyjádření v podílu k HDP. V roce 2014 při nástupu současné vlády měla ČR dluh roven 1 821 327 mil. Kč.
Zavádějící je však tvrzení, že by tato vláda všechno dělala na dluh. Existence dluhu je nezpochybnitelná, podstatné ovšem je, aby se dále nezvyšoval. Dluh může být umořován průběžně, země by se však neměla dostat do dluhové pasti. Jeho nominální vyjádření roste, ovšem vyjádření pomocí % dluhu k HDP od nástupu této vlády kleslo.
Robert Pelikán
Jednací řád vlády na rozdíl od Poslanecké sněmovny nezavádí to, že když jeden z ministrů navrhne nějaké usnesení, tak se o něm také hlasuje. To znamená, že by musel pan premiér dobrovolně zařadit takové hlasování.
Výrok je hodnocen jako pravdivý, protože jednací řád Poslanecké sněmovny stanovuje svým členům pravomoc navrhnout změnu programu, o které se hlasuje bez rozpravy. Naproti tomu jednací řád vlády sice dává ministrům možnost podat návrh na usnesení, premiér však nemá povinnost zařadit jej do programu.
Co se týká usnesení jako formy rozhodnutí obecně, zákon o jednacím řádu Poslanecké sněmovny ve svém § 1 stanovuje, že se jím upravují vnitřní poměry a podrobnější pravidla jednání sněmovny a jejích orgánů. Dle článku 1 odst. 3 jednacího řádu vlády platí, že rozhodnutí vlády mají formu usnesení vlády.
Jak již bylo zmíněno, jednací řád Poslanecké sněmovny dává poslancům, poslaneckým klubům a výborům možnost zařadit návrh do programu. O této změně se hlasuje bez rozpravy.
Při jednání vlády je situace také výslovně upravena, když je v článku 2 odst. 5 jednacího řádu vlády stanoveno, že návrhy na usnesení podávají členové vlády. Podle článku 6 odst. 4 pak platí, že vláda jedná podle programu stanoveného předsedou vlády.
Ačkoliv tedy jednací řád vlády stanovuje pravidla pro zařazení návrhu na usnesení do programu jednání, stanovuje tento program předseda vlády a je tedy na rozdíl od Poslanecké sněmovny pouze na něm, které body zařadí.
Robert Pelikán tedy uvádí možnost podání a hlasování o návrhu v Poslanecké sněmovně i na vládě správně a výrok je proto hodnocen jako pravdivý.
Petr Gazdík
Příštích 11 let máme mít každý rok volby.
Rok 2015 byl nadlouho posledním, ve kterém žádné volby neproběhly. V období do roku 2027 vždy alespoň jednou ročně volby proběhnou. Tedy za předpokladu, že se všechny uskuteční v řádném termínu a nebude například rozpuštěna Poslanecká sněmovna jako v minulém období. Přehled konaných voleb najdete na webu Volby.cz, pro stanovení dalších termínů je třeba přihlížet k funkčním obdobím jednotlivých institucí.
Poslanci jsou voleni na čtyři roky, stejně tak zastupitelé krajů a obcí, třetina Senátu se mění každé dva roky, prezident a poslanci Evropského parlamentu mají svůj mandát na pět let.
Včetně letoška jde tedy o deset volebních let, rozdíl jednoho roku ve výroku Gazdíka je v podstatě marginálním omylem. Výrok tedy i tak hodnotíme jako pravdivý.
