Přehled ověřených výroků

Pavel Bělobrádek jako místopředseda vlády pro vědu, výzkum a inovace řídí Radu pro vědu, výzkum a inovace (RVVI), což je poradní orgán podporující„sjednocení vědní politiky, nastavení transparentních pravidel financování institucí zabývajících se VVI, identifikace a podpora excelence ve vědě a rozšiřování mezinárodní vědecké spolupráce.“

V rámci RVVI působí (již od roku 2007) Komise pro hodnocení výsledků výzkumných organizací a ukončených programů. Tato komise:

„... plní úkoly zadávané Radou související s problematikou hodnocení výzkumu, experimentálního vývoje a inovací a jejich výsledků, a to zejména:

a) připravuje návrh Metodiky hodnocení výsledků výzkumných organizací a výsledků ukončených programů,
b) zpracovává hodnocení podle schválené metodiky,
c) provádí kontrolu oprávněnosti zařazení konkrétních výsledků do informačního systému výzkumu, experimentálního vývoje a inovací,
d) vyjadřuje se v oblasti své působnosti k materiálům připravovaným Radou.“

Stran spolupráce různých typů organizací můžeme citovat výroční zprávu RVVI za rok 2015 (stejnou formulaci uvádějí i starší výroční zprávy). Ta uvádí:

„Při své činnosti a plnění úkolů Rada úzce spolupracovala s Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy s Akademií věd České republiky, Grantovou agenturou České republiky, Technologickou agenturou České republiky, Ministerstvem průmyslu a obchodu a Ministerstvem financí. Dále Rada spolupracovala s dalšími ministerstvy - dopravy, vnitra, kultury, pro místní rozvoj, obrany, práce a sociálních věcí, spravedlnosti, zahraničních věcí, zdravotnictví, zemědělství a životního prostředí, Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže, Českou konferencí rektorů, Radou vysokých škol, Asociací výzkumných organizací, Svazem průmyslu a dopravy ČR, s nově založenou Agenturou pro zdravotnickývýzkum ČR a s vysokými školami.“

Například v roce 2015 se komise obšírně zabývala metodikou hodnocení výzkumných organizací, a to jak plněním aktuálního plánu, tak vypracováváním Metodiky 17+ pro další období.

Na zasedání RVVI 25. 11. pak byly schváleny nové zásady hodnocení výzkumných organizací. Schůze se účastnily všechny zmiňované sektory. Schválené zásady představují snahu změnit současný systém hodnocení výzkumu, tzv. kafemlejnek (tj. bodování vědeckých výstupů, které v důsledku vede k zaměření na kvantitu, nikoliv kvalitu produkce).

Je pravdou, že RVVI skutečně schválila změny systému. V rámci rady jsou pak zapojeny nejrůznější instituce a sektory. Z výročních zpráv ovšem vyplývá, že Bělobrádkova rada již delší čas spolupracuje na formátu komunikace s různými aktéry. Nepodařilo se nám dohledat významnou změnu po nástupu předsedy KDU-ČSL do jeho vládní pozice.

Mechanismus kvót, kterým se přiděluje určitý počet žadatelů o mezinárodní ochranu jednotlivým členským státům Evropské unie, byl použit v rozhodnutí Rady EU z 22. září 2015, které přidělilo České republice 1591 žadatelů. Rada rozhodnutím reagovala na mimořádnou situaci v Řecku a Itálii, jejichž azylové systémy byly přehlceny.

Evropská komise v reakci na nedostatečné řešení migrační krize předložila 4. května 2016 několik návrhů legislativních aktů, jejichž cílem je reformovat společný azylový systém. Mezi jeden z návrhů patří reforma tzv. dublinského systému, pravidel určujících stát odpovědný za rozhodnutí o žádosti cizince. Nově nastoupivší maltské předsednictví usiluje v oblasti migrace mj. o posílení Společného evropského azylového systému za účelem rovnoměrnějšího rozložení migrační zátěže mezi členské státy. Systém povinných kvót se tedy sice „vrací“, nicméně v reformované podobě, která by měla napravovat nedostatky toho předchozího.

Co se týče názorů předsedy Evropské komise Junckera na povinný relokační mechanismus, sám předseda komise v květnu a září 2015 představil návrh relokace celkem 160 000 žadatelů o mezinárodní ochranu mezi jednotlivé členské státy. V lednu 2016 pak kritizoval členské státy za nepřijímání relokovaných žadatelů. V září 2016 uvedl, že „naše politika je silným znakem solidarity, které začíná být čím dál více, nicméně musí být dobrovolná a jít od srdce.“ Koncem měsíce pak dodal, že této náklonnosti ke kvótám se musí přivyknout a dát čas.

Tím ovšem nijak nevybočil ze své rétorické linky podporující kvóty. V říjnu 2016 již opět apeloval na členské státy, aby plnily stávající kvóty. Předseda komise Juncker tedy kvóty neodmítá, s výjimkou nepříliš určitého prohlášení v září 2016 intenzivně tlačí na dodržování naplňování kvót.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný. Je sice pravdou, že na tzv. „tvrdé projekty“ jde primárně v rámci Fondu pro regionální rozvoj větší část z přidělených finančních prostředků, nelze však jednoznačně určit, kolik peněz je vyčleněných na tvrdé a kolik na měkké projekty, protože ty se mohou v rámci pěti fondů, ze kterých lze finanční prostředky čerpat prolínat.

V programovém období 2014-2020 může Česká republika vyčerpat z evropských fondů částku pohybující se mezi 21 a 24 mld. € (Evropská komise uvádí částku 21,6 mld €, ministerstvo pro místní rozvoj pak částku 23,9 mld. €). Tento objem peněz je rozdělen mezi pět fondů: Fondu soudržnosti, Evropského fondu pro regionální rozvoj, Evropského námořního a rybářského fondu, Evropského sociálního fondu a Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova.

Takřka polovina celkové částky (11,94 mld. €) připadá Evropskému fondu pro regionální rozvoj (EFRR/ERDF). Tento fond na úrovni 29 členských zemí alokuje 43 % financí, které jsou pro země Evropské unie v kohezních fondech vyčleněny.

Fond pro regionální rozvoj podporuje projekty v oblasti infrastruktury, tedy zejména tzv. „tvrdé“ projekty (stavby dopravní infrastruktury, rekonstrukce kulturních památek, výsadba zeleně nebo rozvoj elektronické veřejné správy apod.). Naopak tzv. „měkké projekty“ tedy neinvestiční (neinfrastrukturní) projekty, které mají podporovat např. rozvoj vzdělávání, osoby se zdravotním postižením, etnické menšiny, nezaměstnané osoby nebo zvyšování kvalifikace úředníků veřejné správy apod. spadají pod Sociální fond, kterému bylo v programovém období vyčleněno 3,43 mld. €. Nelze však stoprocentně říci, že by Fond pro regionální rozvoj obsahoval výzvy pouze k tvrdým projektům, v rámci tohoto fondu mohou být vypsány i projekty měkké.

Babišem zmíněné opravy silnic spadají primárně pod Fond soudržnosti, ze kterého může během programového období Česká republika vyčerpat částku 6,25 mld. €.

Z čehož vyplývá, že na tzv. měkké projekty Evropská unie vyčlenila České republice zhruba sedminu/osminu celkové částky.

Hodnotit složitost a byrokratičnost zadávání a čerpání projektů je subjektivní, nicméně zjednodušení, centralizování a plná elektronizace celého procesu byla jedním z cílů, které si Unie pro programové období 2014–2020 předsevzala.

Mezi novinky také patří vyšší měřitelnost přínosu podpořených operací (důraz na plnění stanovených indikátorů), finanční závislost na rychlosti a kvalitě čerpání (výkonnostní rámec) a vyšší míra uplatnění finančních nástrojů na úkor dotací, což může v konečném důsledku působit, že čerpání peněz je pro uchazeče náročnějším úkolem než v minulém programovém období.

Webové stránky fondů ani ministerstva dopravy aktuálně nenabízejí přehled, jak se čerpání podnikatelským subjektům, obcím či krajům daří.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, Fiala popisuje jednotlivé údaje korektně. V celkovém objemu výdajů na vědu a výzkum se v návrhu rozpočtu na rok 2017 vracíme zhruba na úroveň let 2013 a 2014 a současně od roku 2013 zaznamenáváme pokles výdajů k HDP.

Předně uveďme, že národní oblasti do vědy a výzkumu rostou kontinuálně během fungování této vlády. Značný vliv na výsledný objem mají jednak peníze ze zahraničních zdrojů (primárně evropské) a také růst ekonomiky - to v pohledu na podíl výdajů k HDP.

Výdaje na výzkum mohou být tvořeny národními financemi, ale také financemi čerpanými z fondů EU. Při pohledu na vývoj obou druhů výdajů je patrný klesající trend (.xslx, tabulka 3 a 4).

Schválený rozpočet, který počítá s 0,68 % HDP z národních výdajů na výzkum, tedy není v souladu s Fialovým tvrzením, protože jde o nárůst v porovnaní s minulými lety. To demonstruje i následující graf z dílny Úřadu vlády, konkrétně ze sekce pro výzkum a vývoj.

40,2 miliard (.xlsx, tabulka č.18), což jsou plánované výdaje na výzkum v roce 2017 a obsahují v sobě i finance z fondů EU, vycházejí po přepočtu na 0,83 %. To by skutečně znamenalo pokles od let 2013 i 2014, který jinak dokazuje i druhý z grafů sekce pro výzkum a vývoj. Tento pokles však není způsobený národními financemi vlády, ale financemi ze zahraničních zdrojů.

Co se týká vývoje celkových výdajů na vědu a výzkum (vyjádřeno v podílu k HDP), popisuje Fiala jednotlivé výše korektně.

Podíl na vědu a výzkum ve výši 0,97 % HDP v roce 2013, který Fiala zmiňuje, je skutečně doložitelný tabulkou (.xlsx, tabulka č. 3) Českého statistického úřadu, jež shrnuje výdaje na vědu a výzkum za roky 2005–2015. Je však nutné podotknout, že tato hodnota je určená výdaji z celkových veřejných zdrojů, tedy i ze zdrojů EU, ne jen z veřejných zdrojů z České republiky. Ty dosahovaly v roce 2013 výše jen 0,66 %.

Co se týče návrhu rozpočtu pro rok 2017, opět rozlišujeme mezi veřejnými zdroji z ČR a mimo ČR. Tabulková část (.xlsx, tabulka č. 18) informuje o 32,7 miliardách z národních zdrojů a 40,2 miliardách, když se k nim připočítají i zdroje cizí, tedy prostředky z rozpočtu EU a finančních mechanismů. Suma poskytovaná z národních zdrojů je ještě o 3,27 miliard korun vyšší, než předpokládal střednědobý výhled (.pdf, str. 43) a jde o výši výdajů na úrovni 0,68 % HDP. To dokládá i bulletin Rady pro výzkum, vývoj a inovace, jíž předsedá Fialův dnešní oponent Bělobrádek.

Dále jsme postupovali výpočtem - pokud tedy 32,7 miliard tvoří 0,68 % HDP předpokládaného pro rok 2017, jednoduchou matematikou můžeme určit, že zmiňovaných 40,2 miliard je skutečně 0,83 % tak, jak tvrdí Fiala.

Fialou uvedená data teda odpovídají realitě, byť upozorňujeme na některé faktory, které je mohou významně ovlivňovat. Zejména pak vliv evropských peněz na celkový objem výdajů.

Robert Pelikán zde reaguje na Blažkův výrok, podle nějž vláda odpovídá za veškerou činnost prezidenta. Pelikán však správně uvádí, že vláda odpovídá pouze za kontrasignovaná rozhodnutí, tedy ta, na kterých se podílí svým podpisem.

Je pravdou, že podle čl. 54 odst. 3 Ústavy ČR je prezident z výkonu své funkce (a rovněž tedy z jejího titulu) neodpovědný. S odpovědností vlády je to ovšem složitější. Blažkovo zjednodušující vyjádření, že vláda je odpovědná za veškerou prezidentovu činnost, je tedy nepravdivé a ministr Pelikán jej zde uvádí na pravou míru.

Podle Ústavy totiž pouze„za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, odpovídá vláda“. Mezi takováto kontrasignovaná rozhodnutí patří podle čl. 63 odst. 1, 2 například ratifikace mezinárodních smluv, pověřování velvyslanců, vyhlašování voleb, jmenování soudců a generálů, udělování amnestie či státních vyznamenání. V tomto případě je prezident povinen získat pro své rozhodnutí také kontrasignaci vlády, která je pak proto odpovědna.

Blažek s Pelikánem zde hovořili o zveřejnění tajné informace o možném pohybu teroristy na území ČR. Takové vyjádření však není ani rozhodnutím v právním slova smyslu, tím méně pak kontrasignovaným. Jak dříve ozřejmil Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 43/93: „... vydaným rozhodnutím nelze rozumět jakékoli ,se rozhodnutí‘ k určitému chování, byť je zakotveno v zákoně.“

Prezident navíc není nikomu generálně odpovědný tak, jako je například vláda odpovědná Poslanecké sněmovně. Ministru spravedlnosti dáváme tedy zapravdu, když poslance Blažka opravuje v tom smyslu, že vláda je odpovědná pouze za kontrasignovaná rozhodnutí.

Vicepremiér Bělobrádek mluví o tom, že předseda poslaneckého klubu hnutí ANO veřejně popisoval pozměňovací návrhy k zákonu o střetu zájmů jako nespravedlivé, a to proto, že se vztahují jen na členy vlády. Aktuálně poslanci přijali takový návrh (pocházející ze Senátu), který zmíněné návrhy rozšiřuje na všechny veřejné funkcionáře. I toto má Faltýnek kritizovat podle Bělobrádkových slov.

Předseda KDU-ČSL popisuje tento fakt korektně. Jaroslav Faltýnek z hnutí ANO skutečně veřejně hovořil v březnu o tom, že má v úmyslu podat pozměňovací návrh, který změny rozšíří z členů vlády na všechny „placené politiky“. Tento svůj veřejně deklarovaný záměr opustil po čtyřech dnech, když princip označil za protiústavní. Tento názor si již podržel.

Jaroslav Faltýnek 17. března 2016 k novele zákona o střetu zájmů (resp. k pozměňovacím návrhům - konkrétně poslance Chvojky) uvedl:

„Informoval jsem koaliční partnery, že připravuji pozměňovací návrh. Zatím je to moje iniciativa. Myslím si, že by bylo dobré navrhované změny rozšířit na všechny uvolněné placené politiky, tedy i například na starosty nebo hejtmany a primátory. "

Již o čtyři dny později, tedy 21. března, pak opět první místopředseda hnutí ANO veřejně komentoval původní návrh, který se má týkat pouze členů vlády, následovně:

„Jde o návrh, který je na hraně ústavy, která podle článku 11 zaručuje právo vlastnit majetek.“

Veřejně vysvětlil i tuto změnu postoje. Pro Aktuálně.cz řekl, že „ten návrh jsem nepředložil. Chtěl jsem jen demonstrativně ukázat tu absurditu, kdy je snaha zákonem omezit vlastnická práva nějaké skupině lidí.“

Během projednávání návrhu v Poslanecké sněmovně po jeho vrácení Senátem Faltýnek označil za protiústavní obě diskutované možnosti. Tedy jak návrh, který zapovídá vlastnění konkrétně stanovených druhů médií, pobírání dotací a veřejných zakázek pro firmu člena vlády, tak i variantu, která totéž zavádí plošně pro všechny veřejné funkcionáře. Druhá možnost nakonec Parlamentem prošla. 29. listopadu v projevu předseda poslaneckého klubu ANO v Poslanecké sněmovně uvedl:

„Závěrem mi dovolte poslední větu, vyjádřit názor, že tento zákon, a je to většinový názor našeho poslaneckého klubu, ať už je to verze senátní, nebo sněmovní, je z našeho pohledu protiústavní, v rozporu s Listinou základních práv a svobod a v neposlední řadě také, jak už jsem uvedl například u dotací, i v rozporu s pravidly společné zemědělské politiky Evropské unie.“

Ministryně Valachová hovoří o podpoře pedagogických fakult, která podle ní v minulých letech dosahovala sta milionů korun.

Podle Rozpisu rozpočtu VŠ na rok 2017 (.xlsx, tabulka Bilance zdrojů pro rozdělení příspěvku a dotací vysokým školám v roce 2017) se finance na podporu pedagogických fakult sice zvýšily oproti roku 2016 o 210 mil. korun, ale v minulých letech se rovnaly pouze 50 mil. korun a nikoliv stovkám milionů.

Zdroj: Rozpis rozpočtu VŠ na rok 2017

Dalších 650 mil. korun pro pedagogické fakulty má být doplněno z evropských zdrojů.

V ČR je problém s nízkými platy učitelů, kteří proto pracují raději v jiných oborech. Problém je také s platy zaměstnanců pedagogických fakult, kde jsou platy nižší, než na ostatních fakultách. Průměrný plat akademických pracovníků na pedagogických fakultách byl v roce 2015 33 019 korun, přitom na veřejných školách obecně byl průměrný plat 41 871 korun. Platy akademických pracovníků na pedagogických fakultách jsou tedy podprůměrné.

260 milionů přidělených pedagogickým fakultám v roce 2017 by mělo jít na platy pedagogů připravujících budoucí učitele. Pedagogické fakulty podle příslibu ministryně budou moci využít také zmíněných 650 milionů korun z evropských zdrojů. Celkem mají být tedy pedagogické fakulty podpořeny asi 1 miliardou korun. Celá částka však nepochází od ministerstva školství, jak avizuje ministryně.

Vystudovaní pedagogové kvůli nízkým platům na pedagogických fakultách často raději odchází do regionálního školství, například na střední školy, kde za současné situace mají lepší platy.

Česko-německé vztahy hodnotí politici z obou zemí kladně, Německo také představuje našeho nejvýznamnějšího obchodního partnera.

Na nedávné berlínské schůzce českého ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka s jeho německým protějškem Frankem-Walterem Steinmeierem se na dobrém stavu česko-německých vztahů shodli oba aktéři, dokonce za nejlepší v naší novodobé historii je označil v říjnu minulého roku premiér Sobotka. Ze strany Německa chválila vztahy obou zemí kancléřka Merkelová při srpnové návštěvě v Praze. Přestože v superlativech mluvil pouze český předseda vlády, česko-německé vztahy popisují čelní představitelé obou zemí jako dobré a první část výroku považujeme za pravdivou. Spolková republika Německo představuje skutečně nejdůležitějšího obchodního partnera Česka, předloni se vzájemná výměna zboží podílela na celkovém zahraničním obchodu 29,5 %, což je zdaleka nejvíc mezi ostatními českými obchodními partnery (viz graf). V pořadí zemí obchodujících s Německem se s takovýmto objemem Česko umístilo (.pdf, str. 44) na 11. místě, nejvíce si obě země vyměňují automobilové příslušenství. Celkový obrat v roce 2015 se vyšplhal na 75,67 miliard euro, při dnešním kurzu tato částka přesahuje hranici dvou bilionů korun.

Graf znázorňuje podíl obratu zahraničního obchodu s devíti největšími českými obchodními partnery vzhledem k celkovému zahraničního obchodu ČR. Vytvořili jsme jej pomocí aplikace ČSÚ, země uvedeny pod svým kódem (AT – Rakousko, CN –Čína, DE – Německo, FR – Francie, IT – Itálie, NL – Nizozemsko, PL – Polsko, RU – Rusko, SK – Slovensko).

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, nelze totiž doložit, odkud a jak Babiš za dluhopisy platil. Stejně tak nelze doložit příjmy ministra financí. Ten ovšem sám veřejně slíbil na začátku březn 2017 doložit audit svého majetku.

Otázka velikosti parlamentů je velmi ošemetná vzhledem k tomu, že není lehké určit, jaká čísla ještě můžeme považovat za podobná a jaká již nikoliv. Co se však týče uvedených zemí, ty skutečně dosahují v porovnání s většími státy podobných počtů členů dolních komor jako Česká republika. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Bez ohledu na to, zda je v uvedených zemích zakotven unikameralismus (tedy jedna komora), nebo bikameralismus (dvě komory), jsou počty poslanců následující: v Česku tvoří dolní komoru 200 poslanců (Čl. 16), slovenská Národní rada má 150 poslanců (Čl. 73), nizozemská dolní komora taktéž 150 poslanců (Čl. 51) a Rakousko 183 poslanců. Maďarsko v roce 2014 snížilo počet svých zákonodárců z 386 na 199.

Rozdíl 50 poslanců není nikterak radikální v porovnání jinými evropskými zeměmi o větší rozloze. Například v německém Bundestagu zasedá více než 600 zákonodárců (počet není pevný), ve Francii 577 poslanců (Čl. 24), v polském Sejmu 460 (Čl. 96) a v Itálii dokonce 630 (Čl. 56 ).