Přehled ověřených výroků

Výrok hodnotíme jako zavádějící, především z důvodu existence (nehodnotíme zdali jsou oprávněné či neoprávněné) "pochybností" v kontextu privatizace zbývajícího podílu státu ve společnosti OKD, a. s. vládou Stanislava Grosse v době výkonu funkce ministra financí právě Bohuslavem Sobotkou. Zmíněné pochybnosti a podezření jsou popsány v mnoha článcích a zdrojích (např. ČT, Deník Referendum, Neovlivní.cz atd.), přičemž je však zásadní zdůraznit, že k prokázání např. trestního činu či správního deliktu atd. v kontextu privatizace OKD v roce 2004 nedošlo (ba spíše naopak např. Rozhodnutí Evropské komise ve věci státní podpory při privatizaci společnosti OKD - .pdf). Tvrdit však to, že neexistuje "kauza OKD" spjatá s premiérem Sobotkou, by bylo závádějící podobně jako tvrdit skutečnost, že neexistuje "kauza Čapí hnízdo" spojená se současným vicepremiérem a ministrem financí Andrejem Babišem, neboť i v případě majitele Agrofertu k prokázání správního deliktu či trestního činu v souvislosti s případem prozatím taktéž nedošlo. Zbývající fakta uvedená ve výroku pak označujeme jako pravdivá - viz dále.

Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR vydalo dne

11. 10. 1993 rozhodnutí č. j. 630/2150/631/93 podle § 10 zákona č. 92/1991 Sb., kterým rozhodlo o privatizaci majetkové účasti státu na podnikání akciové společnosti Ostravsko-karvinské doly, a.s. Na základě výše uvedeného rozhodnutí byla část akcií OKD, a.s., privatizována kupónovou metodou (40%), část bezúplatnými převody na 12 obcí v regionu (Havířov, Horní Suchá, Doubrava, Orlová, Stonava, Ostrava, Petřvald, Paskov, Staříč, Albrechtice, Český Těšín - 3%), část byla převedena na RIF (Restituční investiční fond - 3%), přičemž rozhodující podíl si ponechal FNM (cca 52%).

Dne 28. května 1996 MSNMP ČR vydalo pod č.j.: 470/1295/96 na základě žádosti FNM ČR souhlas se snížením základního kapitálu OKD, a. s. z 27,8 miliard Kč

o 3,5 miliardy Kč na 24,3 miliard Kč (v důsledku pokračujícího útlumu těžby docházelo k podstatnému snižování majetku společnosti). Snížení základního kapitálu bylo provedeno tak, že společnost stáhla z oběhu 3 500 milionů kusů akcií, které jí odprodal FNM ČR za symbolickou 1,- Kč. Tímto krokem se snížil podíl FNM ČR ve společnosti OKD, a. s. pod 50 % základního kapitálu.

Usnesením vlády ČR (premiér Stanislav Gross, ministr financí Bohuslav Sobotka) č. 904 o změně usnesení vlády ze dne 23. března 2004 č. 264, ke zprávě o výsledku exkluzivního jednání se společností KARBON INVEST, a.s. o přímém prodeji majetkové účasti státu ve společnosti OKD, a.s., člen koncernu KARBON INVEST, a.s. vláda rozhodla o privatizaci majetkové účasti státu ve společnosti OKD, a.s. s tím, že kupní cena 45,88 % akcií OKD se zvyšuje na 4 miliardy 100 milionů Kč (367,2 Kč za jednu akcii).

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, politici jsou sice odpovědní za své jednání či hlasování, svým celým majetkem ale neručí.

František Gábor vyzdvihuje změnu režimu odpovědnosti před a po rekodifikaci občanského práva, v tomto případě však k výrazné změně nedošlo. I podle předchozího občanského zákoníku odpovídal každý za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti, do této situace spadala i odpovědnost zastupitele.

Od nabytí účinnosti nového občanského zákoníku má zastupitel zákonem danou povinnost vykonávat svou funkci s nezbytnou loajalitou a potřebnými znalostmi a pečlivostí, nebo-li s péčí řádného hospodáře. Při porušení této povinnosti odpovídá zastupitel za škodu. Omezení není dáno zde a nebylo dáno ani ve "starém" občanském zákoníku, v obou případech tedy zastupitel mohl být "dlužen" až do výše svého majetku (jinak je tomu například u zaměstnanců.) Právem žalovat zastupitele ale disponuje obec či kraj, ve které zastupitel působí, v takové situaci pak zastupitelé žalují sami sebe, potažmo své předchůdce, za své jednání či hlasování. Nutno je také zmínit, že v případě hlasování v kolektivním orgánu je zpravidla důsledkem dělená odpovědnost a dělená finanční náhrada.

Při vzniku nového občanského zákoníku se opravdu šířily informace, že budou zastupitelé ručit celým svým majetkem. Šlo pouze o nedorozumění v terminologii. Od 1.1. 2014 se přijetím zákona o obchodních korporacích pouze zpřísnily podmínky ručení členů statutárních orgánů obchodních korporací, mezi které obec či kraj ale nepatří. Kromě toho ručení je institutem, kdy určitý subjekt se stává povinným plnit za jiný subjekt v případě, že by ten nemohl plnit svůj dluh sám. Odpovědnost za škodu způsobenou špatným zastupitelským rozhodnutím s tímto zdaleka nesouvisí, zastupitelé by neplnili dluhy obce, pouze by zaplatili škodu, která vznikla v důsledku jejich podílu na hlasování.

Druhá část výroku hovoří o odměně pro zastupitele. Pokud přistoupíme na nejméně ohodnocenou zastupitelskou pozici v krajském zastupitelstvu, dle nařízení vlády (příloha 2) zjistíme, že zastupitel v kraji do 600 000 obyvatel pobírá odměnu až 3.859,- Kč měsíčně. Postupujeme-li stejně u obecního zastupitelstva (příloha 1), dojdeme k částce i menší než 299,- Kč měsíčně pro neuvolněné zastupitele obcí do 1000 obyvatel. František Gábor je však zastupitelem města Liberec, pohybuje se tedy přinejhorším v kategorii do 1.194,- Kč. Odměny zastupitelů se tedy mohou výrazně lišit. Výrok je však hodnocen jako nepravdivý především kvůli nekorektnímu vysvětlení zastupitelské odpovědnosti.

Poslední volby do krajského zastupitelstva se konaly 12. a 13. října 2012. Nová rada pak nastoupila 27. listopadu 2012. Půta tvrdí, že ekonomická rada hejtmana se sešla na začátku volebního období, ta se sešla v polovině dubna 2013.

Je skutečně pravda, že v této radě zasedá firma Denso - konkrétně ředitel Dr. Ing. Karel Balatka a akciová společnost Preciosa - generální ředitel Ing. Ludvík Karl. V tomto týmu zasedá také Lukáš Pytloun, který v roce 2009 získal titul Živnostník roku Libereckého kraje.

Co se týče tripartity, ta začala fungovat v listopadu roku 2014, jejímž předsedou byl zvolen Martin Půta. Členové Rady hospodářské a sociální dohody Libereckého kraje (RHSD) jsou rozděleni klasicky do tří stran (zástupci kraje, zaměstnanců a zaměstnavatelů) po sedmi členech. Půta zmiňuje, že tripartita byla obnovena. Skutečně byla, již v roce 2002 existovala Rada hospodářské a sociální dohody.

Občané Libereckého kraje mohou skutečně nahlédnout do relativně transparentní hospodářské politiky zmíněné oblasti.

K dispozici mají oficiální stránky kraje, výroční zprávy sumarizující počiny celého konkrétního roku i jednotlivé lokální věstníky, případně záznamy z jednání místních orgánů.

Právo veřejnosti na dostupnost informací z místa jejich trvalého bydliště, jim přiznává i zákon 128/2000 Sb. o obcích, konkrétně:

§ 16
e) nahlížet do rozpočtu obce a do závěrečného účtu obce za uplynulý kalendářní rok, do usnesení a zápisů z jednání zastupitelstva obce, do usnesení rady obce, výborů zastupitelstva obce a komisí rady obce a pořizovat si z nich výpisy,

Obecnou povinnost zveřejňovat informace z oblasti vlastní i přenesené působnosti přikládá všem státním institucím, včetně územních samosprávných celků, zákon 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím (především se jedná o § 5).

S ohledem na výše zmíněné předpisy poskytuje Liberecký kraj svým občanům k nahlédnutí interaktivní dokument přehledně mapující příjmy a výdaje kraje v letech 2012-2016. Současně archivuje záznamy týkající se hospodaření až po rok 2002.

Veškerá výběrová řízení, na nichž se kraj podílí, jsou veřejně dostupná. Od roku 2007 zadal Liberecký kraj celkem 440 veřejných zakázek, jejichž celkový objem činí 4 141 413 054 Kč bez DPH.

Zdroj: vsechnyzakazky.cz

Z necelých 70 % se jednalo o zakázky z oblasti stavebnictví a infrastruktury, které tvoří asi polovinu celkových nákladů.

Pavel Svoboda (ČSSD) má pravdu, že většina zakázek, jež zadal kraj jako celek, tedy 53,4 %, je otevřená. Z krajských orgánu jsou zadavateli veřejných zakázek pouze Hasičský záchranný sbor LK a Krajské ředitelství policie LK.

Mimo databázi veřejných zakázek informuje kraj o svých činnostech občany v nepravidelně vycházejícím Věstníku. V něm jsou k dispozici informace o veřejnoprávních smlouvách. Ty společně s vyhlášenými veřejnými zakázkami lze rovněž najít na úřední desce.

Výrok hodnotíme z výše zmíněných důvodů jako pravdivý.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, pro tvrzení Jiřího Hlavenky existují podklady, je ovšem nutné vzít v úvahu více obdobných výzkumů, kterých existuje celá řada a jejich výsledky se zpravidla liší jak v pořadí, tak i v samotném výběru měst. Nalezneme tak výzkum, který Vídeň řadí na první místo a v němž Brno nefiguruje, avšak do tohoto výzkumu Brno vůbec nebylo zařazené, proto není možné srovnání provést. Navíc existuje více podobných žebříčků, nelze se o ně tedy spolehlivě opřít, jejich výsledky jsou čistě orientační.

Výrok pana Hlavenky lze podpořit kupříkladu nedávným výzkumem společnosti Mercer srovnávající kvalitu života v jednotlivých městech, z nějž opravdu Vídeň vyšla jako vítěz. Praha se nachází na 69. místě a Brno pak do výzkumu skutečně není zařazeno, mezi těmito sledovanými 230 světovými městy vůbec nefiguruje, nelze tedy provést jeho srovnání s ostatními městy. Žebříček všech měst je dostupný v článku Guardianu.

Hlavenka ovšem zavádí v tom, když naznačuje, že Brno je v tomto žebříčku níže než v publikovaných místech. To ovšem není pravdou, 230 míst je vybráno a neznamená to, že Brno je horší, než města na posledních místech, jen se neúčastnilo srovnání. Jimi jsou např. irácký Bagdád, jemenské San'á, haitské Port-au-Prince nebo súdanský Chartúm.

Podobných žebříčků porovnávajících kvalitu života však existuje více. Pokud srovnáme závěry například s obdobným žebříčkem databáze Numbeo, zjistíme, že Brno v polovině roku 2016 obsadilo 40. pozici z celkových 141 sledovaných měst. Praha zde figuruje na 51. místě. Zmiňovaná Vídeň se pak nachází na osmém místě.

Každý z těchto žebříčků přitom sleduje obdobné proměnné. Mercer uvádí politické a společenské prostředí, ekonomické prostředí, sociokulturní prostředí, zdravotní péči, vzdělávání, veřejné služby a transport, kulturní vyžití, spotřební zboží, bydlení a přírodní podmínky. Numbeo sleduje náklady na bydlení, dostupnost bydlení, míru znečištění, kriminalitu, zdravotní péči a dopravní podmínky.

Výrok je označen jako pravdivý, protože Útvar odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality SKPV (často užívaná zkratka FIPO - finanční policie), který se problematikou zajišťování výnosů z trestné činnosti zabýval od roku 2004, byl k 1. ledna 2007 zrušen. Část policistů byla začleněna do Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, část do SKPV správ krajů. Došlo tak k delegaci faktického zajišťování výnosů z trestné činnosti ostatním útvarům Policie ČR.

V případě ÚOOZ je skutečně nehovoří o zrušení útvaru, nýbrž o sloučení Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) s Útvarem odhalování korupce a finanční kriminality (ÚOKFK).

Výrok je hodnocen, jako neověřitelný, protože i přes výklad ministerstva vnitra, existuje možnost, že se situace ohledně výkladu bude muset řešit před soudem.

Zákon o volbách do zastupitelstev obcí č.491/2001 sb. neřeší ve své části o volitelnosti institut státní služby. Je tedy opravdu možné, aby paní Drábová byla ve funkci neuvolněné místostarostky obce Pyšely.

Podobně se k místům zastupitelů pro obec či kraj vyjadřuje i zákon č.234/2014 sb. o služební poměru. Ten jen taxativně vymezuje pozice neslučitelné s přijetím do služebního poměru státního zaměstnance v §33. Neřeší tedy již ty osoby, které ve služebním stavu jsou.

Jediným zákonem, který nějakým způsobem hovoří neslučitelností funkcí je zákon o volbách do zastupitelstev krajů č.130/2000 sb.. Ten byl novelizován v dubnu 2016, i když je pasáž o neslučitelnosti stejná jak ve znění z roku 2000, a je tedy otázkou zda mluvit o modernosti zákona v této záležitosti jak tvrdí ministr Chovanec. Ve své novele řeší právo volit §5, neslučitelnost funkcí pak bod 2 tohoto paragrafu:

(2) Funkce člena zastupitelstva kraje je neslučitelná:

• a)s funkcí vykonávanou na ministerstvu, jiném ústředním orgánu státní správy nebo na orgánu státní správy s celostátní působností, obsazovanou volbou, jmenováním nebo ustanovováním
• b)s funkcí vykonávanou zaměstnancem kraje, zařazeným do krajského úřadu, zaměstnancem obce, zařazeným do obecního úřadu, nebo zaměstnancem jiného než ústředního orgánu státní správy, nejde-li o orgán s celostátní působností, jsou-li tyto funkce obsazovány volbou, jmenováním nebo ustanovováním
• c)s funkcí statutárního zástupce právnické osoby zřízené nebo založené krajem, anebo v níž má kraj majetkovou účast.

Podstatou současného sporu je právě rozpor mezi zákonem o volbách do zastupitelstev krajů, který slučitelnost funkcí neumožňuje a který by podle stanoviska ministerstva vnitra měl mít přednost před novějším zákonem o státní službě, který slučitelnost státní služby a zastupitele nezakazuje pro osoby, které již ve služebním stavu jsou.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože v současné době existují minimálně dva výklady těchto dvou zakonů, a je pravděpodobné, že se o soulad obou norem bude muset pokusit soud, jak naznačují někteří advokátní experti jako např. Pavel Mates.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože Valenta sice popisuje správně, že Zlínský kraj přichází o obyvatele, uvádí ovšem nesprávný absolutní počet lidí, kteří kraj opouštějí. Nekorektně popisuje také tento vývoj v čase a pomíjí, že do kraje se vrací mezi mladými skupinami také řada lidí. Mladých lidí do věku 30 let opouští kraj nanejvýš 300 ročně.

Podle dlouhodobého trendu se Zlínský kraj vylidňuje a opouštějí ho převážně mladí lidé. V tomto má Valenta pravdu. Nesouhlasí však počet lidí, kteří opustí kraj. Jenom „v roce 2015 se z kraje vystěhovalo (.pdf, str. 10) 3 725 lidí. Migrační saldo kraje v roce 2015 dosáhlo záporné hodnoty v počtu 142 osob“. Je tedy zjevné, že kromě odchodů lidí z kraje do něj obyvatelstvo také míří, byť v nižší míře.

Data ČSÚ od roku 2006 dokládají, že s výjimkou let 2007, 2008 a 2010 ze Zlínského kraje lidé odcházejí (v těchto 3 letech se více lidí do regionu přistěhovalo, než z něj odešlo). Největší rozdíl byl v roce 2012, kdy kraj přišel o 737 obyvatel. V žádném ze sledovaných let rozdíl mezi přistěhovanými a vystěhovanými nedosáhl na Valentou uvedených 900 lidí.

Na přiloženém grafu lze vidět, že nejvíc opouštějí kraj věkové skupiny 15–29 let a 30–49 let.

Stejně tak je ovšem v těchto skupinách nejvíce lidí, kteří do kraje míří.

Pokud budeme jako mladé lidi definovat skupinu do 30 let, saldo jejich odchodů z kraje od roku 2010 do roku 2015 dosahuje maximálně 300 lidí (viz grafy výše).

Výrok je hodnocen jako pravdivý, přístup k neveřejné zprávě Roberta Šlachty má pouze 7 členů vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny. Výhradu však udělujeme za skutečnost, že komise má i v tomto režimu rozhodnout o zpřístupnění materiálů třetí osobě.

Zápis o schůzi komise, který obsahuje všechny dokumenty na schůzi předložené (čl. 11 odst. 2 jednacího řádu vyšetřovací komise), je až na výjimky veřejně přístupný. Pouze pokud byly jednání komise nebo část jednání prohlášeny za neveřejné, mají právo do zápisu nahlížet pouze členové vyšetřovací komise (čl. 11 odst. 4 jednacího řádu vyšetřovací komise). Komise však také může usnesením rozhodnout o zpřístupnění zápisu i všech souvisejících podkladů třetí osobě (čl. 11 odst. 4 en fine jednacího řádu vyšetřovací komise).

Vyšetřovací komise se dne 11. července 2016 skutečně usnesla, že její další schůze budou neveřejné (.pdf, str. 1). Tzv. Šlachtovu zprávu předal členům vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny na její druhé schůzi dne 28. července 2016 (.pdf, str. 1) státní zástupce Ištván. Stalo se tak tedy již v režimu neveřejného projednávání. Přístup k zápisu má za standardních podmínek pouze 7 členů, kteří byli zvoleni Poslaneckou sněmovnou dne 29. června 2016.

Jan Bartošek má tedy pravdu, dodáváme však, že komise obecně může seznam oprávněných osob rozšířit. V tomto případě vzhledem k neveřejnosti zápisů nicméně nemůžeme ověřit, zda k tomu v tomto konkrétním případě došlo.

Ivan Mařák má pravdu v tom, že Zlínský kraj obdržel anticenu Zavřeno. Ve zbývající části výroku však skutečnost značně zkresluje. Spojuje totiž dohromady několik odlišných skutečností, přičemž z plnění nesprávně viní úředníka krajského úřadu.

Předně, anticenu Zavřeno obdržel Zlínský kraj za rok 2015, a to za rozsáhlé obstrukce v oblasti přístupu k informacím. V tomto případě v letech 2012–2015 krajský úřad ve Zlíně odmítal Luďku Maděrovi vydat údaje o odměnách vedoucích odborů a ředitele krajského úřadu Zlínského kraje.

Co se týče odškodnění Luďka Maděry, bylo mu přiznáno rozsudkem (.pdf) Okresního soudu ve Zlíně v dubnu 2015 a v prosinci téhož roku jej potvrdil (.pdf) Krajský soud v Brně. Maděrovi soudy přiznaly částku 40.171,23 Kč jako odškodnění za nemateriální újmu způsobenou v důsledku průtahů v řízení a s nimi spojeným, pro žalobce nepříznivým, stavem nejistoty (str. 13–14). Více o případu naleznete zde. V této věci není zpráv o tom, že by kdy došlo k exekuci.

Mařák tak patrně zaměnil dva případy, přičemž jeden z nich zcela dezinterpretoval. Případ, který došel až k exekuci, byl případ rozhodnutý Krajským soudem v Brně již v roce 2012, tedy 3 roky před přiznáním odškodnění, kdy bylo rozsudkem tohoto soudu zrušeno rozhodnutí krajského úřadu. To schválilo nevydání informace Magistrátem města Zlína a zároveň byla Maděrovi jakožto straně, která ze sporu vyšla vítězně, přiznána náhrada nákladů tohoto řízení.

Připomeňme, že kauza začala žádostí (.pdf) Luďka Maděry k Magistrátu města Zlína o poskytnutí informace o odměnách vedoucího oddělení informačního systému. Magistrát města Zlína žádosti nevyhověl, načež podal Luděk Maděra odvolání ke krajskému úřadu. Následovala řada rozhodnutí, přičemž nakonec krajský soud Maděrovi vyhověl a zrušil (.pdf, str. 1) rozhodnutí krajského úřadu ve Zlíně, který se zároveň zavázal zaplatit 12 200 Kč na nákladech řízení.

Kraj však v určené lhůtě náklady řízení Maděrovi nezaplatil, a proto se rozhodl podat návrh na exekuci. Dle mluvčí Zlínského kraje kraj včas nezaplatil kvůli selhání úředníka, který poté musel uhradit 6000 Kč exekutorovi. Zbylých 12 200 Kč poskytl kraj podle mluvčí ze svého rozpočtu.

Správně pak Maděra upozorňuje na to, že po vleklé kauze s nevydáváním informací a nezákonnými průtahy ani nyní nebyl krajský úřad schopen plnit v termínu.

Je tedy pravdou, že kraj dostal anticenu Zavřeno za rok 2015. V témže roce bylo vydáno rozhodnutí o odškodnění, které byl krajský úřad povinen zaplatit. V této věci není známo, zda došlo k exekuci. Mařák však zjevně zaměnil tento případ za případ o tři roky starší, kdy kraj měl stejnému aktéru zaplatit nikoli odškodnění, ale náklady na řízení. Zaplatit je musel z titulu soudního rozhodnutí - k plnění tedy muselo dojít, nehledě na činnost úředníků. Co se údajně stalo chybou jednoho úředníka byla skutečnost, že Maděra musel tyto náklady získat přes exekuci. Nakolik je zásadní chybou úředníka to, že navýší dlužnou částku o 50 % tím, že včas dluh nezaplatí, to ponecháváme mimo hodnocení.

Není však pravda, že by odškodnění, resp. náhradu nákladů, dostal Maděra vinou pochybení úředníka - dostal by jej tak jako tak. Důsledkem pochybení byla pouze nutnost sáhnout k exekučnímu řízení, což je právem každého úspěšného žalobce s vykonatelným rozsudkem.