Přehled ověřených výroků

Návrh Evropské komise ohledně reformy dublinského systému obsahuje povinný relokační mechanismus (kvóty), který by se spustil v případě přehlcení azylových systémů členských států Evropské unie. Členské státy by však disponovaly možností odmítnutí žadatelů výměnou za zaplacení finanční částky ve výši 250 000 eur (6,7 milionu Kč) na osobu. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Evropská komise v reakci na nedostatečné řešení migrační krize předložila 4. května 2016 několik návrhů legislativních aktů, jejichž cílem je reformovat společný evropský azylový systém. Mezi jeden z návrhů patří reforma tzv. dublinského systému, pravidel určujících stát odpovědný za projednání a rozhodnutí o žádosti cizince o mezinárodní ochranu.

Návrh nařízení upravující dublinský systém obsahuje tzv. korekční přidělovací mechanismus pro řešení situací, kdy azylové systémy členských států čelí nepřiměřenému počtu žádostí o mezinárodní ochranu přesahujících 150 % referenční hodnoty, která se vypočítá na základě (.pdf, str. 65, čl. 35) rozlohy a ekonomické situace členského státu. V takové situaci budou další noví žadatelé o mezinárodní ochranu v členském státě čelícímu takovému náporu po ověření přípustnosti jejich žádosti přemístění do jiných členských států. Tento mechanismus potrvá do té doby, dokud počet žádostí neklesne pod referenční hodnotu.

Návrh zároveň obsahuje i možnost (.pdf, str. 66, čl. 37) členských států neúčastnit se relokací. Členský stát by v takovém případě uvedl, že se na následujících 12 měsíců relokací nezúčastní. Následně by pak členský stát musel zaplatit za každého žadatele, za něhož by byl podle relokačního mechanismu odpovědný, 250 000 eur (6,7 milionu Kč). Tento příspěvek solidarity by se vyplatil členskému státu, který by byl k jednotlivým žádostem příslušný.

Návrh evropské legislativy tedy opravdu umožňuje možnost „vyvinění“ se z povinného přidělování žadatelů o mezinárodní ochranu, výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Miloš Zeman se na Ústavní soud skutečně obrátil, nepodal ovšem ústavní stížnost, podal návrh na zrušení celého zákona, popř. některých jeho částí. Ve veřejném prostoru tyto formy podání často splývají. Výrok i přes tuto terminologickou nepřesnost hodnotíme jako pravdivý.

Jan Chvojka byl skutečně zpravodajem služebního zákona. Při schvalování této novely prezident Miloš Zeman návrh nepodepsal a vrátil jej zpět Poslanecké sněmovně. Sněmovna nicméně na původním návrhu setrvala a nesouhlas prezidenta přehlasovala. Zákon tak vešel v platnost.

Prezident Zeman poté prohlásil: „Vláda udělala jednu chybu, že podlehla panu Kalouskovi a zkur..la služební zákon.“

Zeman poté podal ústavní stížnost (pozn.: pro vyhledání je nutné v kolonce „navrhovatel“ zadat „prezident republiky“ a zvolit rozhodnutí Pl.ÚS 21/14) k Ústavnímu soudu. Ten posoudil návrh prezidenta na zrušení služebního zákona, popř. na zrušení dvaceti jednotlivých ustanovení tohoto zákona.

Ústavní soud nakonec vyhověl prezidentovi republiky pouze v návrhu na zrušení ustanovení, které umožňuje vedoucím sedmi ústředních orgánů státní správy oponovat vládě v jejím případném záměru snížit v rámci systematizace počet služebních míst nebo objem prostředků pro platy. Všechny ostatní návrhy byly zamítnuty.

Dálnice D8 prochází územím s nestabilním podloží, následky sesuvu u Dobkoviček byly opravdu odstraněny po nástupu Sobotkovy vlády.

Otevíraný dvanáctikilometrový úsek dálnice D8 mezi Bílinkou a Řehlovicemi stojí na nestabilním geologickém podloží. Rozhodnutí stavby opakovaně kritizovala řada geologů, v roce 1995 se prý ministerstvo životního prostředí rozhodlo realizovat tu nejhorší možnou variantu trasy.

I mezi geology nicméně v odpovědích na tuto otázku panují značné rozdíly: zatímco geolog Vladimír Cajz stavbu opakovaně kritizuje, někteří jeho kolegové to považují za dezinterpretaci.

V červnu 2013 zatarasil část stavby mohutný sesuv půdy a pohřbil tak část téměř dokončeného dálničního tahu. Sobotkova vláda poté skutečně podnikla kroky k odstranění sesuvu, a to v listopadu 2014. Dálnice má již 17. prosince tohoto roku sloužit v předběžném provozu.

Autor: Juandev – Vlastní dílo, CC BY-SA 3.0

Podle dat Eurostatu i Eurofundu z roku 2016 má ze čtveřice jmenovaných zemí nejnižší minimální mzdu Maďarsko. Je nicméně jen o málo nižší, než v současnosti v ČR, Polsko a Slovensko mají minimální mzdu opravdu vyšší. Jelikož se hodnota minimální mzdy v České republice bude příští rok zvyšovat ze současných 9 900 Kč na 11 000 Kč, je zřejmé, že takto formulovaný výrok je nepravdivý.

Výše minimální mzdy u všech zemí Visegrádské čtyřky je značně pod unijním průměrem. Současná minimální mzda v České republice dosahuje 9 900 Kč, tedy asi 365 euro za měsíc.

Vyšší hodnotu má aktuálně podle Eurofundu Polsko (430 euro) i Slovensko (405 euro). Naopak nižší minimální mzdu než ČR má Maďarsko, a to 353 euro. Porovnáme-li tedy současnou hodnotu maďarské minimální mzdy s plánovanou hodnotou u nás v roce 2017, rozdíl mezi oběma zeměmi by se ještě zvětšil, nikoli srovnal.

Je však důležité připomenout, že podobně jako Českou republiku čeká i Maďarsko v příštím roce zvyšování minimálních mezd. U nekvalifikovaných zaměstnanců se bude jednat o navýšení o 15 % - místo současných 111 000 forintů (9 740 Kč) si tak přijdou v přepočtu na přibližně 11 200 Kč, tedy v podstatě stejně jako u nás v témže roce.

U lidí se středoškolským vzděláním je plánováno zvyšování dokonce o čtvrtinu (o rok později o dalších 12 %). Pokud tedy porovnáme minimální mzdy v ČR a Maďarsku v roce 2017, obě země se budou pohybovat na částce 407 euro.

Zdroj dat: Eurofund

Ze studií na téma whistleblowingu (tedy upozorňování na porušování pravidel v organizaci) vyplývá, že oznamovatelé většinou v prvé řadě řeší problém interně, tedy snaží se na něj poukazovat v rámci organizace. Až po neúspěchu se menší část z nich obrací na externí orgány. Zaměstnanci jsou navíc často v důsledku svých oznámení propuštěni, jde tedy o opačný mechanismus, než jaký Kubera popisuje.

Studie (.pdf) University of Greenwich a Public Concern at Work, založená na vyprávěních tisícovky whistleblowerů, přichází se zjištěním, že 82 % z nich nejdříve řešilo problém v rámci organizace, pouze 15 % externě (str. 4). 24 % respondentů z této studie bylo propuštěno po prvním vznesení požadavku na řešení problému, 29 % po druhém oznámení a 39 % po třetím oznámení. Z toho vyplývá, že většina lidí se snažila řešit porušení pravidel uvnitř společnosti, ale byla za to sankcionována.

S podobnými výsledky přichází studie O nás s námi (.pdf), na které se podílely organizace Bez korupce a Oživení. Zahrnuje poznatky o této oblasti z pěti zemí (Visegrádské čtyřky a Estonska). Také dochází k závěru, že whistlebloweři se typicky nejdříve snaží vznést poznatek o porušení pravidel dovnitř organizace, a to v 90 % případů (str. 17). Často jde ovšem o pochybení ze strany nadřízených, takže tento způsob bývá neefektivní. Tři čtvrtiny oznamovatelů proto opakují oznámení u veřejné instituce (str. 20).

Pouze pro představu pak dodejme, že některé konkrétní případy popisuje web organizace Oživení. Z poslední doby je znám případ, kdy dva zaměstnanci ministerstva financí upozornili na to, že jejich nadřízený vyzvídal v Bruselu, jak je prověřována kauza Čapí hnízdo OLAFem, a také na to, že se měly ve stejné věci nezákonně využívat rovněž interní systémy tohoto úřadu. V minulosti pak např. upozornil zaměstnanec ministerstva zahraničních věcí (2008) na podezřelé zakázky.

Česká republika opravdu přichází podle údajů Evropské komise každoročně na únicích z daně z přidané hodnoty o 60 miliard Kč, pro celou Evropskou unii pak tato částka činí 160 miliard eur ročně.

Evropská komise se však DPH zabývá, v dubnu loňského roku vydala akční plán a v prosinci pak navrhla úpravy stávajícího systému DPH, které reagují mj. i na snahy ministra Babiše, jenž na unijní úrovni prosazuje systém reverse-charge. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Evropská komise se DPH zabývá, v dubnu 2016 vydala akční plán, ve kterém navrhla zmodernizovat stávající systém DPH. 21. prosince 2016 pak předložila novelu směrnice o společném systému daně z přidané hodnoty, jež v článku 199c zavádí všeobecný mechanismus přenesení daňové povinnosti z dodavatele na odběratele, neboli tzv. reverse-charge systém. Jedná se o všeobecnou odchylku ze stávajícího mechanismu, kdy daň z přidané hodnoty musí až na výjimky platit dodavatel (.pdf, str. 39, čl. 193). Státy však mohou reverse-charge zavést pouze u transakcí přesahujících 10 000 eur, zároveň musí splnit podmínky stanovené v odstavci 1 a jejich žádost o zavedení musí schválit Evropská komise. Použití všeobecné reverse-charge je omezeno i časově, a to do 30. června 2022.

Andrej Babiš se k návrhu Komise vyjádřil 21. prosince 2016, přičemž jej vítá, avšak podle jeho názoru je hrubě nedostačující. 27. ledna 2017 pak na Radě pro hospodářské a finanční věci ECOFIN seznámil s výtkami ČR i ostatní ministry financí. Kritizoval zejména podmínku souhlasu Komise se zavedením reverse-charge, která ke schválení vyžaduje předepsanou minimální výši nevybrané DPH, a také pravomoc Komise zastavit po půl roce fungování reverse-charge.

Podle studie (.pdf, str. 19) zabývající se mezerou ve výběru DPH přichází všechny členské státy EU ročně dohromady o přibližně 160 miliard eur. Česká republika podle údajů za rok 2014 ročně přichází o 2,2 miliardy eur, což v přepočtu činí přibližně 60 miliard Kč. V procentuálním vyjádření tvoří tato mezera za rok 2014 v České republice 16 %, průměr v rámci EU je pak 14 %.

Údaje o únicích v korporátních daních v rámci České republiky se nám nepodařilo získat, analytická služba Evropského parlamentu odhaduje (.pdf, str. 3, pole Abstract) korporátní úniky způsobené agresivním daňovým plánováním v rámci celé EU na 50–70 miliard eur. Úniky z úmyslného zatížení společnosti vysokým úrokem na úvěr v rámci koncernu pak na 160–190 miliard eur.

Mechanismus kvót, kterým se přiděluje určitý počet žadatelů o mezinárodní ochranu jednotlivým členským státům Evropské unie, byl použit v rozhodnutí Rady EU z 22. září 2015, které přidělilo České republice 1591 žadatelů. Rada rozhodnutím reagovala na mimořádnou situaci v Řecku a Itálii, jejichž azylové systémy byly přehlceny.

Evropská komise v reakci na nedostatečné řešení migrační krize předložila 4. května 2016 několik návrhů legislativních aktů, jejichž cílem je reformovat společný azylový systém. Mezi jeden z návrhů patří reforma tzv. dublinského systému, pravidel určujících stát odpovědný za rozhodnutí o žádosti cizince. Nově nastoupivší maltské předsednictví usiluje v oblasti migrace mj. o posílení Společného evropského azylového systému za účelem rovnoměrnějšího rozložení migrační zátěže mezi členské státy. Systém povinných kvót se tedy sice „vrací“, nicméně v reformované podobě, která by měla napravovat nedostatky toho předchozího.

Co se týče názorů předsedy Evropské komise Junckera na povinný relokační mechanismus, sám předseda komise v květnu a září 2015 představil návrh relokace celkem 160 000 žadatelů o mezinárodní ochranu mezi jednotlivé členské státy. V lednu 2016 pak kritizoval členské státy za nepřijímání relokovaných žadatelů. V září 2016 uvedl, že „naše politika je silným znakem solidarity, které začíná být čím dál více, nicméně musí být dobrovolná a jít od srdce.“ Koncem měsíce pak dodal, že této náklonnosti ke kvótám se musí přivyknout a dát čas.

Tím ovšem nijak nevybočil ze své rétorické linky podporující kvóty. V říjnu 2016 již opět apeloval na členské státy, aby plnily stávající kvóty. Předseda komise Juncker tedy kvóty neodmítá, s výjimkou nepříliš určitého prohlášení v září 2016 intenzivně tlačí na dodržování naplňování kvót.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť zmíněný zákon naopak zapovídá kouření v zoologických zahradách s výjimkou vyznačených prostor, botanické zahrady vůbec neřeší. V těch už je ale dnes, když zákon není platný, kouření zakázáno návštěvními řády.

Zákon o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek (přezdívaný také někdy jako protikuřácký) prošel 18. ledna 2017 Senátem a aktuálně čeká na podpis prezidenta.

V § 8 odst. 1, písm l) je uvedeno: „(zakazuje se kouřit) v prostoru zoologické zahrady, s výjimkou vnějších prostor, které provozovatel zoologické zahrady ke kouření vyhradí“.

Tedy obecně zákon naopak zakazuje kouření v zoologických zahradách. Co se týče botanických zahrad, ty skutečně zákon nepopisuje. Samotné zahrady si mohou toto upravit ve svých vnitřních předpisech, resp. návštěvních řádech, což už nyní dělají.

Např. botanická zahrada v Teplicích, odkud senátor Kubera pochází, na svém webu v části Jak se chovat v botanické zahradě uvádí, že kouření je ve skleníku zakázáno. Pražská botanická zahrada pak popisuje, že „... v celém areálu BZ mimo terasy před vinotéku na vinici sv. Klára je zakázáno kouření“ . Zmiňme ještě, že stejné opatření panuje např. i na Výstavišti Flora Olomouc. Návštěvní řád (.pdf) v části 4 uvádí, že „... vpavilonech VFO je přísně zakázáno kouřit. V celém areálu VFO je pak zakázána i jinámanipulace s otevřeným ohněm.“

V březnu 2011 vyhlásila Rada bezpečnosti OSN rezoluci č. 1973 v reakci na situaci v Libyi, cíl rezoluce byl zastavit násilí páchané na civilistech ze strany vládnoucího režimu. Rezoluce požadovala kromě bezletové zóny, o které hovořil Vojtěch Filip také, „okamžité příměří“, zahraniční intervenci za účelem ochrany civilního obyvatelstva a také zpřísnění sankcí vůči Kaddáfího režimu a jeho podporovatelům.

Rezoluce povolila členským zemím, které oznámily svou účast v operaci, použít všechna nezbytná opatření k zajištění bezletové zóny a vyzývá členské státy k poskytnutí pomoci a udělení povolení pro nezbytné přelety nad Libyí. Není tedy pravda, že by neexistoval mandát pro členské státy do situace v zájmu ochrany civilistů zasahovat, i když praktická aplikace výzvy z rezoluce už byla na výkladu každého státu.

V bodu 4 rezoluce týkajícího se ochrany civilistů stojí: „Pověřuje členské státy (...), aby podnikly potřebná opatření (...) k ochraně civilistů a civilisty obývané oblasti v Libyi ohrožené útokem, včetně Benghazi, a zároveň vyloučit zahraniční okupační síly jakékoliv formy na jakoukoliv část libyjského teritoria."“

Je tedy vidět, že v dokumentu nejde jen o bezletové zóny, jak říká Filip.

Rezoluce byla přijata deseti členy Rady, zbylých pět se hlasování zdrželo.

Vojenská intervence začala 19. března útokem francouzských stíhaček na cíle spojené s Kaddáfího režimem. Do první fáze intervence se zapojila koalice deseti států (devět členských států NATO a Katar), později se počet států operující v Libyi rozrostl na 19.

Na konci března se po francouzské iniciativě do akce zapojilo i NATO v rámci operace Unified Protector. Severoatlantická aliance dohlížela na vymáhání bezletové zóny, zbrojního embarga uvaleného na provládní jednotky a ochranu civilistů.

Nejasnosti se objevily, když reportéři kanálu Al-Jazeera natočili několik západních vojáků pohybujících se po libyjském území, rezoluce totiž přítomnost armád ochotných zapojit se do intervence na libyjské půdě nepovolovala.

Rada bezpečnosti ukončila mandát Alianci k 31. říjnu 2011, stalo se tak krátce poté, co Kaddáfího usmrtili vojáci povstalecké Dočasné národní přechodné rady.

Ve svém volebním programu (.pdf, str. 17) pro parlamentní volby 2013 ČSSD definovala svou daňovou politiku jako „spravedlivou“. V jejím rámci se měla zvýšit daň z příjmů právnických osob o 1–2 %. Daň z příjmu fyzických osob měla být progresivní se dvěma sazbami (15 % a 27,5 %), oddělujícími v hrubé mzdě příjmy pod a nad 100 000 Kč. Zvýšen měl být podíl majetkových daní (mezi ně patří darovací, dědická, silniční, daň z nemovitých věcí).

Daň z hazardu měla být určena na 21–22 %, naopak neměla se zvyšovat daň z přidané hodnoty. Obecně tedy ČSSD skutečně chtěla řadu daní zvyšovat, není ovšem pravdou, že by chtěla zvýšit VEŠKERÉ daně. Chtěla zachovat výši sazeb DPH, které tvoří v daňovém inkasu nejvyšší položku a vytvořit 2. sníženou sazbu pro některé komodity.

K DPH pak ČSSD uvádí:

„Na rozdíl od pravicových stran nebudeme zvyšovat daň z přidané hodnoty, a zdražovat tak lidem život. Budeme hledat dohodu s Evropskou komisí buď pro vytvoření třetí sazby, nebo osvobození některých položek, především pak léků a knih, od této daně.“

Dále chtěla ČSSD měnit daně z příjmu fyzických osob tak, že by se prohloubila daňová progrese. Lidé se mzdou do 100 tisíc korun měsíčně by dále platili 15 % ze superhrubé mzdy, vysokopříjmovým by se sazba měnila na 27,5 %. Zde by tedy k navýšení došlo jen u lidí s vyššími příjmy, plošné zvýšení ČSSD nenavrhovala.

Volební program (.pdf, str. 4) KDU-ČSL hovořil o obnově společného zdanění manželů a tvorbě tří sazeb daně z příjmu fyzických osob, a to 12 %, 20 % a 28 % z hrubé mzdy. Lidovci chtěli také snížit DPH.

Ve volebním programu ANO je napsáno, že „další zvyšování daní je nepřípustné“. U daní z příjmu právnických osob je cílem ponechat sazbu 19 %. Zásadním bodem pro ANO je nezvyšovat daňovou zátěž.

V koaliční smlouvě nynější vlády se píše: „Nebudeme provádět žádné změny v daňových předpisech, které by měnily výše zdanění v roce 2014.“ Dále koalice chtěla usilovat o obnovení slevy na dani pro pracující důchodce a také o zvýšení zdanění hazardu (str. 11).

Daně byly jedním z vážných témat koaliční smlouvy. Dle ČT24 si nakonec hnutí ANO „prosadilo, že se nebudou zvyšovat daně“. Také server Novinky.cz hovořil o hnutí ANO jako tom, kdo trval na nezvyšování daní, naopak ČSSD nárůst požadovala.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť sociální demokraté sice růst některých daní měli ve svém programu a prosazovali jej také po volbách, nešlo ovšem o veškeré daně, jak Faltýnek uvádí.