Přehled ověřených výroků

Dávky hmotné nouze se vypočítávají individuálně dle konkrétní situace žadatele, neexistují pevné částky, jak uvádí Bohuslav Sobotka. Navíc člověk, který by opakovaně odmítal práci, byť za minimální mzdu, by na dávku v hmotné nouzi pravděpodobně vůbec neměl nárok. Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící, je možné, že případy, jaké premiér zmiňuje, skutečně existují, ale nevztahuje se to zdaleka na všechny příjemce podpory.

Pomocí mzdové kalkulačky za rok 2014, kdy platila minimální mzda 8 500 korun, zjistíme, že čistá mzda by v takové situaci činila 8 681 Kč (uvažujeme poplatníka, který uplatňuje pouze základní slevu na dani a daňový bonus za jedno dítě).

V roce 2017, po zvýšení minimální mzdy na 11 tisíc korun, bude podle kalkulačky čistá mzda 10 757 Kč (poplatník uplatňuje základní slevu na dani a bonus za jedno dítě).

Mezi dávky hmotné nouze patří příspěvek na živobytí, doplatek na bydlení a mimořádná okamžitá pomoc. Na dávky nemá nárok osoba, která „prokazatelně neprojevuje snahu zvýšit si příjem vlastním přičiněním“, osoby, které nejsou v evidenci úřadu práce nebo uchazeči, kteří nabídky úřadu práce bez vážných důvodů odmítají, a jiní.

Příspěvek na živobytí„je stanoven pro každou osobu individuálně, a to na základě hodnocení její snahy a možností“, jeho výše se odvíjí od existenčního a životního minima.

Doplatek na bydlení pak „řeší nedostatek příjmu k uhrazení nákladů na bydlení tam, kde nestačí vlastní příjmy osoby či rodiny včetně příspěvku na bydlení ze systému státní sociální podpory“. Je stanovena tak, aby „po zaplacení odůvodněných nákladů na bydlení (tj. nájmu, služeb s bydlením spojených a nákladů za dodávky energií) zůstala osobě či rodině částka živobytí“.

Obě tyto dávky hmotné nouze tedy nepatří k dávkám, kde by byla pevně stanovena částka pomoci, jejich výše se stanovuje individuálně dle konkrétní situace. Vyjdeme-li ale z životního minima, pak například pro domácnost dvou dospělých s jedním dítětem do 6 let činí životní minimum 8 290 Kč, tedy téměř stejně, jako by před zvyšováním minimální mzdy dostal člověk pracující za minimální mzdu. Pro jednotlivce ale životní minimum činí 3 410 Kč, to je podstatně méně, než čistý příjem s minimální mzdou.

Martin Stropnický nastoupil jako ministr obrany na začátku roku 2014. Rozpočet resortu (.pdf) byl pro tento rok schválen ve výši 41,99 mld. korun. Současností míní Stropnický rozpočtovanou částku na rok 2017. Ta je nyní jako součást návrhu zákona o státním rozpočtu projednávána Poslaneckou sněmovou.

Pro ministerstvo obrany je počítáno s výdaji ve výši 52,35 mld. korun. Pokud tedy porovnáme rozpočet z roku 2014, kdy Stropnický do úřadu nastoupil, s aktuálně navrhovanými výdaji, jde o zvýšení o 24,67 %.

Výrok ministra obrany hodnotíme tedy jako pravdivý, rozpočet se skutečně zvýšil o čtvrtinu.

Program jednání schvaluje na základě zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny celá Poslanecká sněmovna v hlasování. Na každé schůzi je navržen program, který může libovolný poslanec navrhnout, doplnit či upravit.

Do programu schůze je zařazována vládní legislativa a opozice má možnost využívat tzv. opozičních okének, kdy každá strana může zařadit k jednání jeden svůj návrh zákona. Jde ovšem o značně limitovaný prostředek, resp. počet návrhů.

Uveďme např., kolik návrhů zákonů předložil Miroslav Kalousek jako lídr jedné z opozičních stran a kolik jich koalice připustila na jednání. Předseda TOP 09 je spolu/autorem celkem 18 návrhů (k 21. listopadu 2016) zákonů. Z nich Poslanecká sněmovna projednala polovinu - tedy 9.

Jde ovšem o počty z celého volebního období. Vládní koalice funguje od února 2014 a od té doby Kalousek předložil celkem 11 návrhů. Z nich se poslanci zabývali jen dvěma z nich. Jeden zamítli, další pak prošel do druhého čtení, nicméně jde o návrh (ochrana zvířat proti týrání), který předložili poslanci napříč spektrem. Uveďme, že nejstarší Kalouskem podaný návrh leží v Poslanecké sněmovně již dva a půl roku.

Na příkladu Miroslava Kalouska lze tedy doložit, že vládní koalice návrhy zákonů z dílny TOP 09 na program jednání skutečně příliš nepřipouští. Dodejme, že Kalousek v tomto není výjimkou, podobně bychom mohli argumentovat u dalších poslanců TOP 09. Např. poslanec Ženíšek podal 17 návrhů a jednalo se od nástupu současné koalice o šesti z nich. Poslanec Plíšek pak přeložil 21 návrhů a jednalo se pouze o čtyřech - je třeba navíc vzít v úvahu, že tři z těchto čtyř návrhů spolupředložili i vládní poslanci.

Některé návrhy TOP 09 se na jednání Poslanecké sněmovny dostanou, jde ovšem o jejich významnou menšinu. Navíc jsou to nezřídka předlohy, které poslanci Kalouskovy strany spolupředkládají i s poslanci vládních klubů.

Na základě doplňujících informací bylo změněno hodnocení výroku z původní hodnoty pravda.

Andrej Babiš zavádí, když tvrdí, že Kalousek vytvořil úpravu umožňující vydávat nedaněné jednokorunové dluhopisy. Ve skutečnosti tato možnost měla právní základ položen v 90. letech. Následně byla návrhem Kalouskova ministerstva financí ze zákona krátce vypuštěna, záhy vrácena zpět (opět MF pod Kalouskem) a nakonec opět vypuštěna (pozměňovacím návrhem hospodářského výboru.) V krátkém období, kdy byla možnost vrácena zpět do zákona, pak Kalousek vydal v několika vlnách sérii státních korunových dluhopisů, které v nastartovaly vlnu takových emisí. Z tohoto pohledu nejde de facto o to, že by Kalousek takovouto možnost nově vytvořil, nicméně takovou možnost "oživil" a výrazně se tak zasadil o boom korunových dluhopisů.

Pátráme-li po původu nedaněných korunových dluhopisů, dostaneme se až do 90. let. Nezdanění takových dluhopisů zakládá na dvou ustanoveních - zaprvé umožňujícího zdanění jednotlivých cenných papírů (nikoli v jejich souhrnu), zadruhé ustanovení zaokrouhlujícího takto určenou daň směrem dolů. Z korunového dluhopisu je pak daň zaokrouhlena na nulu.

Ustanovení o zdanění jednotlivých dluhopisů stejného emitenta najdeme v zákoně o daních z příjmů k počátku roku 1995 (bod 128, odst. 3). Ustanovení o zaokrouhlení má původ již v roce 1993, a to v novele zákona o správě daní a poplatků (bod 41). V této době však Kalousek působil jako náměstek na ministerstvu obrany, jejich tvorbu mu tak nelze připsat.

V roce 2009 (s účinností 2011) je zákon o správě daní a poplatků zrušen novým daňovým řádem, navrženým ministrem financí Kalouskem. "Zaokrouhlovací" ustavení pro zvláštní sazbu daně v něm tehdy nebylo obsaženo,daň na dluhopisy od účinnosti zákona dopadala podle obecnéhopravidla zaokrouhlování nahoru. S odůvodněním, že při této změně zákonů však došlo k vytvoření dvojího rozporného postupu, byla ovšem takto vybraná daň subjektům následně vrácena a novela zákona o daních z příjmů, předložená opět ministrem financí Kalouskem, zaokrouhlování dolů (ergo nedanění korunových dluhopisů) do daňového systému vrací.

Ne ovšem na dlouho. Tři měsíce po účinnosti této novely byla navržena další změna zákona o dani z příjmů, tentokrát vládou zastoupenou ministerstvem průmyslu a obchodu. Opětovné zaokrouhlení nahoru (a prakticky tedy zdanění korunových dluhopisů) je pozměňovacím návrhem hospodářského výboru, přičemž ovšem ze záznamu z jednání výboru nelze zjistit, kdo je jeho autorem.

V mezidobí, tedy od poloviny roku 2011 do poloviny roku 2012, Miroslav Kalousek vydal několik sérií nedaněných korunových dluhopisů. Podle serveru Kurzy.cz byl stát prvním emitentem takových papírů, a to v roce 2011, kdy byl Kalousek ministrem financí. To spustilo vlnu dalších emisí, zejména ze strany soukromých subjektů, vzestup na konci roku 2011 následovalo markantní vyvrcholení na konci roku 2012. Od roku 2013 totiž měly být nově úroky z těchto dluhopisů zdaněny (bod 6) výše zmíněným návrhem z pera MPO.

Z technického hlediska tedy Kalousek úpravu, která umožňuje korunové dluhopisy nedanit, nevymyslel, její základ byl položen již mnoho let zpět. Nicméně podílel se na oživení takového zákona a ač (alespoň dle vyjádření TOP 09) šlo o krátkou, provizorní úpravu, kdy bylo nedanění dočasně umožněno, vydal v tomto období několik sérií korunových dluhopisů, což povzbudilo další subjekty k témuž postupu.

Je pravdou, že po skončení 2. světové válce měl proces potrestání kolaborantů a válečných zločinců mnoho podob. Od lynče a živelných trestů domnělých kolaborantu, přes státem organizované procesy s tzv zrádci - ve Francii například známé tzv. "legální čistky (Epuration Legale)", mezinárodními soudy s vrcholnými představitely nacistického režimu (soudy v Norimberku), až po hromadné odsuny/vyhnání německy mluvících obyvatel.

Faktem zůstává, že tyto tresty vůči Němcům a místním kolaborantům probíhaly po celé Evropě, jen ve střední a východní Evropě, kde existovaly významné historické německé menšiny došlo i k trestání německých obyvatel bez ohledu na skutečnou vinu či podporu nacistického režimu formou odsunu/vyhnání.

Velké posuny obyvatelstva proběhly také v Polsku, kterému se více na západ posunuly hranice. Německé obyvatelstvo z Polska bylo odsunuto dále do Německa a z území Sovětského svazu byli do nového Polska přesunuti Poláci, kteří zde do té doby žili.

Obecně lze tedy konstatovat, že země, které se měly zanedlouho ocitnout za tzv. Železnou oponou, přistoupily k vypořádání po 2. světové válce plošněji, podle etnického klíče. Je ovšem třeba dodat, že právě na území těchto zemí žily široké německé menšiny. To se dělo na základě tzv. Postupimské smlouvy. Šlo o výstup z Postupimské konference mezi Spojenými státy, SSSR a Velkou Británií, na jehož zákadě mělo být z Polska, Československa a Maďarska odsunuto německé obyvatelstvo (článek XII).

V případě československých německých antifašistů či odbojářů dle odhadů historiků, tehdejší republika uznala do roku 1946 jen 150 tisicům českých Němců status antifašisty. Odhaduje se, že je to jen přibližně polovina těch, kterým tento status měl náležet (pdf., s.22). Otázkou zůstáva i skutečnost, že přiznání statusu antifašisty a s ním spojených "úlev a lepšího zacházení" bylo pro některé skupiny německých antifašistů nedosažitelné. Jednalo se především o katolické německé občany či Němce nestraníky (tamtéž., s.21). Z tohto počtu se vědomím toho, že se stávají i tak jen občany druhé kategorie rozhodla většina německých antifašistů k "dobrovolnému" odstěhování se. Do roku 1946 odešlo takto v rámci antifašistických transportů 96 176 osob a s tím, že dalších cca 30 tisíc čekalo na potvrzení dokladů k vystěhování.

Na krajské úrovni uzavřela po podzimních volbách Občanská demokratická strana s hnutím ANO koalice v sedmi krajích - Libereckém, Středočeském, Olomouckém, Zlínském, Moravskoslezském, Karlovarském a na Vysočině.

Informace o možné spolupráci těchto dvou stran na vládní úrovní vypouštějí spíše straničtí kolegové ministryně Valachové. Nedávno se o sbližování ANO s ODS vyjádřil v rozhovoru pro Aktuálně.cz předseda Senátu Milan Štěch, který řekl: „Je to vidět třeba ze zdrženlivých postojů předsedy ODS Petra Fialy, který už panu Babišovi nadbíhá.“ Po rozpadu koalice na radnici v Ostravě na podzim 2015 prohlásil ministr vnitra Milan Chovanec: „Pravděpodobně to je nový trend, že hnutí ANO bude spolupracovat s ODS, což může být i nějaký signál pro ostatní obce a další politické směřování hnutí ANO.“ To se následně po krajských volbách potvrdilo, když obě strany uzavřely koalice v sedmi krajích.

Předseda občanských demokratů Petr Fiala úvahy o spolupráci ANO s jeho stranou odmítá, nedávno pro Aktuálně.cz prohlásil: „Podle mě jsou úvahy o sbližování ODS a ANO směšné.“

Při své poslední účasti v Otázkách Václava Moravce v prosinci 2016 Fiala k tomuto uvedl:

„To je samozřejmě otázka do budoucnosti. My ještě ani nemáme takový mandát, abychom s někým sestavovali vládu. Já doufám, že my budeme tak silní, abychom vládu sestavovat mohli. Ale je to předčasná otázka. Já si to nedovedu představit. Já za sebe jako Petr Fiala teď říkám: toto si nedovedu představit.“

Podobně se na stejné téma vyjádřil v prosinci pro Info.cz. V podstatě totéž uvedla v rozhovoru na Seznam zprávy (čas 10:00) první místopředsedkyně strany Alexandra Udženija. Popsala, že se koalicemi bude ODS zabývat, až budou výsledky.

Z médií nejsou, oproti tomu, co uvádí ministryně Valachová, dostupné informace o vyjednávání vládní spolupráce mezi ODS a ANO. Tedy kromě těch, které uvádějí straničtí kolegové ministryně školství. V jejich případě jde ovšem spíše o politický výrok, než popis faktického stavu věci.

Předseda vlády má více pravomocí než její „běžný“ člen - je to právě on, kdo určuje, jaké personální složení bude vláda mít.

Je „rovným mezi rovnými“, pokud hlasuje ve vládě. Zároveň je ale „rovnější“ než ostatní, neboť má možnost rozhodovat o tom, zda daný člen vlády nadále jejím členem bude.

Z hlediska toho, jak vláda funguje, je to ze všech členů pouze premiér, kdo má pravomoc podepisovat zákony, zákonná opatření Senátu a nařízení vlády. Kontrasignuje také rozhodnutí prezidenta. Je to rovněž předseda, kdo určuje, jak budou jednání vlády probíhat. Vystupuje jménem vlády a reprezentuje ji.

Data, která Faltýnek uvádí, odpovídají skutečnosti. Nicméně jeho interpretace je zavádějící, protože naznačuje, že před rokem 2014 byly investice výrazně nižší, což není pravda. Rozdíl vychází z toho, že v absolutních číslech byly výdaje dříve nižší, neboť celkový objem rozpočtu byl nižší, nepracovalo se rovněž vždy s evropskými penězi.

Pokud bychom se podívali na jednotlivá léta z pohledu procentuálního podílu investičních výdajů, tak je pravdou, že rok 2015 byl prozatím nejlepší. Ovšem rok 2014, který Faltýnek zprůměrováním ostatních let fakticky vyzdvihuje, nebyl nijak zvlášť úspěšný. Pokud se podíváme na podíl výdajů, tak hned 9 let od roku 1997 bylo vydáváno z rozpočtu na investice více.

RokKapitálové výdaje (mld Kč)Výdaje celkem (mld Kč)Podíl 1997 *65,76549,1011,98 % 1998 *46,30536,648,63 % 1999 XXX 2000 60,90632,279,63 % 2001 51,42693,927,41 % 2002 53,46750,767,12 % 2003 63,30808,707,83 % 2004 66,14862,877,67 % 2005 81,99922,858,88 % 2006 108,541020,6310,63 % 2007 118,421092,2710,84 % 2008 108,081083,949,97 % 2009 134,231167,0111,50 % 2010 134,911156,7911,66 % 2011 123,691155,5310,70 % 2012 117,571152,3910,20 % 2013 103,241173,138,80 % 2014 112,381211,609,28 % 2015 176,251297,3213,59 %

* Za roky 1997 a 1998 nejsou k dispozici data o pokladním plnění, uvádíme pouze rozpočtované částky.

Za rok 1999 se nepodařilo dohledat žádná data. Spočteme-li průměr let 1997–2013 bez roku 1999, dostaneme se na číslo 89,87 miliardy, což se výrazně neliší od toho, které uvádí Jaroslav Faltýnek.

V letech 2014–2015 bylo ještě možné dočerpávat prostředky z programového období 2007 – 2013, zároveň už běželo nové programové období, prostředky plynoucí z EU proto byly v těchto letech vyšší než v těch předchozích.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, ačkoliv skutečnosti nejsou popisovány zcela přesně. Výběr neprošel schvalováním vlády (nicméně nejde zde o obcházení) a zmiňovaným jedním člověkem, který byl původně vybrán za projektového manažera, je ve skutečnosti společnost.

Miroslava Němcová hovoří o výběru společnosti (projektového manažera), která by pomohla s přípravou tendru na provozovatele mýtného systému. Tím se stala v roce 2015 bez výběrového řízení společnost Deloitte Advisory a její cena měla být maximálně 52 milionů korun. Tuto zakázku pak zrušil Úřad pro ochranu hospodářské soutěže

Ze zprávy České televize je však zřejmé, že pro stejný úkol měla být v původním tendru vybrána společnost Arthur D. Little s cenou zakázky 23 milionů korun. Tuto soutěž však nový ministr dopravy Dan Ťok zrušil.

Co se týče obcházení vlády, ta ani nyní nezasahovala do výběrového řízení ministerstva dopravy, stejně jako to neudělala v předchozí soutěži. ÚOHS ve zprávě o rozhodnutí pouze vytkl, že zadavatel uzavřel smlouvu, aniž by uveřejnil oznámení o zahájení zadávacího řízení, ačkoliv podle zákona měl povinnost jej uveřejnit.

Nutno dodat, že v srpnu letošního roku se na základě výběrového řízení stala projektovým manažer znovu společnost Deloitte Advisory.

Zákon o církevních restitucích se projednával již v roce 2008, kdy Herman působil na tiskovém oddělení ministerstva kultury. KDU-ČSL, jako člen Sněmovny, se na tvorbě zákona podílela. Zákon tehdy neprošel 1. čtením, jeho projednávání bylo odročeny hlasy ČSSD, KSČM a 3 poslanci ODS a opětovně se k němu legislativci již nedostali.

Znovu se začal zákon projednávat v roce 2012, kdy KDU-ČSL neměla poslanecké zastoupení a nepodílela se na rozhodování o zákonu (vyjma Senátu). Hermanův postoj k oběma situacím při projednávání zákona nejde z veřejně dostupných zdrojů doložit. Tedy apel současného ministra na to, že se má více jednat s tehdejší opozicí, je neověřitelný.

Zákon 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církev. a nábož. společnostmi vstoupil v platnost 5. prosince 2012. V té době byla u vlády Nečasova ODS, TOP 09 a VV. Jak Herman správně uvádí, KDU-ČSL vůbec nehlasovala o zákoně (resp. pouze v Senátu), protože se nedostala do Sněmovny, jelikož ve volbách 2010 získala pouze 4,39 %.

Na nočním hlasování o majetkovém vyrovnání s církví byl patrný přetrvávající nejednotný postoj mezi vládou a opozicí. Vládní strany zákon nakonec prosadily.