Přehled ověřených výroků

Spojené státy opravdu disponují 17 zpravodajskými službami, vedoucím úřadem dozorujícím nad ostatními 16 je Úřad ředitele národních zpravodajských služeb. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Společenství zpravodajských služeb Spojených států, které má 17 členů, bylo založeno nařízením 12333 z roku 1984. Podle něj má společenství za úkol 6 základních cílů: 1. sběr informací pro prezidenta a ostatní výkonné orgány, které jsou potřebné pro výkon činností těchto orgánů, 2. vyhodnocování a analýza takových informací, 3. sběr informací a výkon činností potřebných k ochraně proti zpravodajským činnostem namířeným proti USA, mezinárodním teroristickým a drogovým činnostem a dalším nepřátelským aktivitám namířeným proti USA, 4. výkon speciálních činností, 5. poskytování administrativních a koordinačních činnosti potřebných pro výkon schválených činností na území USA i v zahraničí, 6. výkon dalších zpravodajských činností podle potřeb prezidenta.

Ze 17 zpravodajských služeb 5 vykonává služby pro složky ozbrojených sil (vojenské zpravodajství, zpravodajská služba leteckých sil, zpravodajská služba pobřežní stráže, zpravodajská služba námořní pěchoty, zpravodajská služba námořnictví) a 10 zpravodajských služeb spadá pod jednotlivá ministerstva (4 pod ministerstvo obrany (.pdf), 2 pod ministerstvo spravedlnosti (FBI a DEA) a jednou službou disponují ministerstva energetiky, vnitřní bezpečnosti, zahraničí a financí).

Samotná pak stojí CIA, jejíž ředitel až do roku 2005 řídil všechny ostatní zpravodajské služby. Nyní je však i CIA podřízena stejně jako všechny ostatní zpravodajské služby Úřadu ředitele národních zpravodajských služeb, zřízenému na základě zákona (.pdf, str. 7, titulek A) z roku 2004 o reformě zpravodajských služeb a ochraně před terorismem. Tento úřad dohlíží a řídí provádění Národního zpravodajského programu a zároveň slouží jako poradce prezidenta a Bezpečnostní rady státu.

USA opravdu disponují 17 zpravodajskými službami, které jsou součástí Společenství zpravodajských služeb. Jejich činnost řídí a dozoruje Úřad ředitele národních zpravodajských služeb, který je zpravodajskou službou. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Stejnou myšlenku vyslovil již Pavel Rychetský ve svých připomínkách (.docx) k novele ústavního zákona o bezpečnosti. Odkazoval zároveň na důvodovou zprávu (.docx) k novele, kde co se týče srovnání s evropskými zeměmi, poskytuje nám pouze odkazy na obecná ústavní pravidla v některých zemích. Tak například: „Ústava Slovenské republiky ve svém čl. 25 odst. 1 stanovuje, že obrana Slovenské republiky je nejen povinností, ale i věcí cti jejích občanů. Ústava republiky Litva pak přímo ve svém čl. 139 prohlašuje obranu Litvy za právo a povinnost (v tomto pořadí) litevských občanů. (...) Estonský státní občan je povinen být věrný estonskému ústavnímu řádu a bránit estonskou nezávislost.“ (str. 7–8) Ústavně zakotvené právo držet zbraň nebylo zdaleka běžné ani historicky, v dnešní době by se dalo označit jako spíš ojedinělé. Toto téma monitorovala analýza z pera agentury Bloomberg datovaná k r. 2013. Podle ní existovaly k tomuto datu pouze tři země, které ústavně zakotvovaly právo držet zbraň - Mexiko, Guatemala a Spojené státy americké.

Klesající tendenci pak stejný tým akademických autorů vizualizuje takto:

zdroj: http://comparativeconstitutionsproject.org/ccp-visualizations/

V Evropě by však ústavní zakotvení bylo naprostou anomálií. Ani Švýcarsko, země s třetím nejvyšším počtem držených zbraní na hlavu mezi vyspělými zeměmi, nezná zakotvení na ústavní úrovni, pouze v článku 107 vágně konstatuje, že jejich držení reguluje Švýcarsko jako konfederační stát.

Stanislav Polčák a potažmo i předseda Ústavního soudu Rychetský mají tedy pravdu, v případě schválení návrhu půjde v Evropské unii o naprostý unikát.

Objem peněz, o kterém předseda KSČM Filip hovoří, je přislíben jako součást dohody týkající se zejména spolupráce při řešení migrační krize (ověřovali jsme také zde). Dvakrát 3 miliardy eur mají být ve spolupráci s Tureckem vynaloženy na zařízení (bod dohody č. 6) pro uprchlíky v Turecku. První 3 miliardy se vynakládají nyní a poté co budou plně využity budou připraveny další tři miliardy do konce roku 2018.

Další body této smlouvy uzavřené v březnu 2016 jsou větší zapojení Turecka do zamezení nelegální migrace do Řecka, nastavení principů v jejichž rámci za každého syrského občana, který bude navrácen z Řecka do Turecka, bude jeden Syřan přímo z Turecka přesunut do EU a také znovuotevření přístupových rozhovorů či bezvízového styku mezi EU a Tureckem. V obou těchto posledních bodech je však jasně řečeno, že Turecko musí naplnit všechny zbývající požadavky.

Bezvízový styk Turecka s EU je dle Angely Merkelové podmíněn mimo jiné zrušením protiteroristického zákona, který je však dle prezidenta Erdogana potřebný. Ačkoliv Evropská komise v květnu letošního roku o podpoře hovořila, v létě už se situace změnila a vzhledem k dosavadním krokům Erdogana po neúspěšném puči v nejbližší době ke schválení bezvízového styku nedojde.

Přístupové rozhovory o členství Turecka v EU stojí na jednotlivých kapitolách, kterých je 35. Ty všechny musí kandidátská země naplnit (jinými slovy uzavřít). Turecko jich nyní má otevřeno 13 a uzavřeno 1. Rozhovory o vstupu Turecka do EU přitom začaly v říjnu 2005.

Angela Merkelová sice byla v kontaktu s prezidentem Turecka Erdoganem, avšak její vliv na zrušení víz Turků do EU není tak velký, jak Vojtěch FIlip tvrdí. Domluva mezi Merkelovou a Erdoganem může určovat pouze vztah Německa a Turecka. Dohodu EU-Turecko odsouhlasila Evropská rada, tedy skupina lídrů jednotlivých členských zemí unie. Nešlo tedy o dohodu Angely Merkelové s tureckým prezidentem, nýbrž o dohodu kompletní evropské osmadvacítky s Tureckem.

Filip tedy zavádí tvrzením, že by dohodu s Tureckem dohodlo a rozhodlo Německo o své vůli.

Nepodařilo se nám zjistit, zda ministr skutečně probíral svoje pozměňovací návrhy s profesorem Gerlochem, o konzultacích se však nezmiňuje poprvé.

Ve veřejných zdrojích jsme nenalezli informace o tom, jestli se ministr Chvojka skutečně radil s odborníkem na ústavní právo Alešem Gerlochem ohledně zákona o střetu zájmů, nicméně o posudku vedoucího Katedry ústavního práva Univerzity Karlovy mluvil předseda Legislativní rady vlády již v pořadu Interview ČT24 na začátku prosince minulého roku.

Není dohledatelná informace, že by Chvojka svůj návrh konzultoval s profesorem Gerlochem. Z veřejně dostupných zdrojů lze pak vyčíst jen tolik, že Gerloch vyjádřil názor, že jistější z pohledu ústavnosti by bylo, kdyby se omezení týkající se vlastnictví médií vztáhla až na nově jmenované členy vlády. Z důvodu nedostatku informací o konzultacích mezi předkladatelem a profesorem Gerlochem, jakož i jeho názoru na danou problematiku, je výrok označen za neověřitelný.

Co se týče dodržování Minské dohody z proruské strany, situace je velice podobná. Stejně jako v případě ukrajinské vlády platí, že podle Alexandra Huga z OBSE porušily obě stany několik bodů tím, že nestáhly těžké zbraně (bod č. 2), nepropustily či nevyměnily rukojmí (bod č. 6) a že pozorovatelé OBSE stále disponují pouze omezeným přístupem na území separatistů (bod č. 3, a tím pádem i bod č. 10). Obě strany zároveň ani nezačaly vést dialog o způsobu provedení voleb v bojových zónách, který by byl v souladu s ukrajinským právním řádem (bod č. 4).

Stejně jako ukrajinské straně se i té proruské daří částečně plnit bod č. 1. Podle nejnovějších zpráv speciální monitorovací mise OBSE na Ukrajině však stále pokračují boje okolo doněckého letiště. I v tomto případě tedy hodnotíme výrok jako pravdivý.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, protože jednak byla progresivní daň jako taková v ČR zrušena až k 1. lednu 2008 a jednak český právní řád již několik let obsahuje tzv. solidární daň, která u vysokopříjmových skupin progresi nastavuje. Slevy na dani pak u různých skupin efektivní daňovou kvótu diferencují. Sobotka má pravdu, že z Evropské unie má progresivní daň ve svém právním řádu v některé z jejích podob 21 zemí.

Progresivní daní je taková daň, jejíž percentuální sazba se zvyšuje, čím je vyšší daňový základ, tedy příjem. Tato daň byla v České republice zrušena k 1. 1. 2008, kdy byla novelou zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů zavedena rovná daň ve výši 15 % ze superhrubé mzdy.

Přehled vývoje daní z příjmů v ČR je pak přehledně znázorněn na webu Ucetnikavarna.cz.

Výjimkou z této rovné daně je tzv. solidární daň, při níž mají lidé s vyššími ročními příjmy povinnost zaplatit 7% daň, pokud byly splněny podmínky, tedy - kladný rozdíl mezi součtem příjmů a 48násobkem průměrné mzdy.

Před rokem 2008 fungovala progresivní daň tak, že bylo stanoveno několik sazeb daně podle výše příjmu. V současné době je dána jedna rovná sazba, která se navyšuje o zmíněnou solidární daň v případě překročení určité výše příjmu. Ta byla zavedena Nečasovou vládou v období ekonomické recese, a to na určitou dobu. Současná vláda dočasnost tohoto opatření zrušila a 7% daň navíc pro vysokopříjmové skupiny zůstala součástí českého právního řádu.

Není tedy přímo několik sazeb, jak tomu bývá v případě progresivní daně. Nicméně pro vysokopříjmové je progrese zajištěna solidární přirážkou. Kromě toho fungují také slevy na poplatníka, které efektivní daň u různých příjmových skupin mění. Nízkopříjmoví např. reálně daně neodvádí.

Dle dokumentu (.pdf, strany jednotlivých zemí dle obsahu na str. 8) Evropské komise z roku 2015, jenž shrnuje daně v EU, je zemí, které mají progresivní daň v některé z podob, opravdu 21. Pro úplnost je však třeba dodat, že čistě progresivní daň má 16 zemí, čtyři mají zavedené dvě sazby. U Dánska je pak situace komplikovanější. Podle dokumentu se v jeho daňovém systému projevuje jak progresivní, tak rovné zdanění.

Zatím poslední data o přerozdělení uprchlíků vydala Evropská komise 6. prosince 2016. Toto přerozdělení lze klasifikovat do dvou dílčích procesů. V rámci „relocation“, tedy relokace, má být od září 2015 přesunuto 160 000 žadatelů o azyl z Itálie a Řecka. Jedná se o přesun uprchlíků v rámci členských států Evropské unie.

Od října 2016 do prosince 2016 bylo v rámci této relokace přerozděleno 8 162 uprchlíků, z toho 1 950 z Itálie a 6 212 z Řecka. Podle „European Resettlement Scheme“ z července 2015 má být přemístěno přes 22 000 osob ze zemí mimo EU do členských zemí EU.

Doposud (k 6. prosinci 2016) bylo v rámci těchto programů přemístěno 13 887 osob (.pdf). Výrok hodnotíme jako pravdivý, protože vzhledem k celkovému počtu lidí, kteří mají být přerozděleni, vystihl Stanislav Polčák dosavadní stav poměrně přesně.

Miloš Zeman avizoval, že v případě, že bude jeho veto novely zákona o střetu zájmu přehlasováno, obrátí se na Ústavní soud. Doposud podal jeden návrh na zrušení zákona popř. jeho částí, konkrétně se jednalo o služební zákon. U zákona u střetu zájmů mu vadí zejména paragrafy, které dopadnou na Andreje Babiše. Lze tedy předpokládat, že využije možnosti podání návrhu na zrušení části zákona a ne instrument stížnosti. Jde spíše o terminologickou diferenci, která je ve veřejném prostu nezřídka zaměňována.

Prezident má skutečně právo podat stížnost k Ústavnímu soudu. Stejně tak může hlava státu podat návrh na zrušení zákona nebo jeho některých částí.

Ze zákona (§ 64, odst. 1) o Ústavním soudu citujeme:

„Návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení (...) je oprávněn podat
a) prezident republiky,
b) skupina nejméně 41 poslanců nebo skupina nejméně 17 senátorů,
c) senát Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti,
d) vláda (...)“ Každý občan má pak právo na podání ústavní stížnosti. To ovšem může využít, vyčerpá-li možnosti k domáhání se spravdlnosti u obecných soudů. Více o samotném průběhu řízení se dozvíte přímo na webových stránkách Ústavního soudu.

Bojové skupiny Evropské unie zahájili svojí operační způsobilost k začátku roku 2007. S velikostí přibližně 1500-2500 mužů měly tyto síly rychlé reakce dát EU větší pružnost při řešení konfliktních nenadálých situací.

Do projektu se zapojila i Česká republika. V roce 2009 vytvořila bojovou skupinu se Slovenskem, v roce 2012 s Německem, Rakouskem a Irskem. Letos v první polovině 2016 došlo vytvoření skupiny na základě zemí V4.

Projekt bojových skupin ukázal, že země EU jsou schopny poměrně zásadní spolupráce v otázkách obrany a bezpečnosti. Podařilo se utvořit stabilní rámec a koncepci. Přesto ještě nedošlo na ověření tohoto konceptu v praxi formou zapojení se do nějaké mise.

Problematické je tu především dosažení rychlého konsenzu mezi státy, kde se jako vždy projevují různé zájmy a představy o způsobu nasazení bojových skupin se mnohdy liší. Nasaditelnost skupin také naráží i na dlouhodobý problém podfinancování obraných rozpočtů států EU a logistickou náročnost možné mise.

Podle informací z Rady Evropské unie pro zahraniční věci, která proběhla 14.-15. listopadu 2016 bylo potvrzeno, že BG zůstávají jedním ze základních nástrojů pro řešení bezpečnostních otázek EU a předpokládá se jejich výraznější zapojení.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, protože i když existují občasné kritiky či výtky směrem ke konceptu bojových skupin, tak má prakticky tento systém zatím spíše podporu mezi členskými státy NATO, jak dokazují jednotlivé rotace skupiny během let a participace členských států včetně ČR. Otázka tlaku na větší efektivitu v užívání BG je zmiňována jen nepřímo a nebyla ještě nikým oficiálně potvrzena.

V současnosti je zákon 112/2016 Sb. o elektronické evidenci tržeb přijat a v platnosti. Je v něm také dán postup, jakým do systému budou podnikatelé zapojováni. Výrok však hodnotíme jako neověřitelný, protože neustále jsou navrhovány změny a nelze určit, zda tento fakt pro podnikatele nezpůsobuje nejistotu a zmatek.

Zákon vyjmenovává explicitně evidované tržby, u kterých je platnost zákona o EET dočasně pozastavena v §37 zákona 112/2016 Sb. Ve stejném paragrafu je v bodě 3 uvedeno:

„Vláda může stanovit nařízením, že některé tržby nejsou ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona dočasně evidovanými tržbami.“
Zároveň není pravdou, že by obecně nebylo známé, co do EET patří a odkdy. Finanční správa totiž vydala 31. srpna 2016 metodické pokyny výkladu zákona formou příručky. Na druhou stranu bylo vydání výše popsané příručky částí odborné veřejnosti přijato s kritikou, že byla zveřejněna na poslední chvíli.

K vysvětlení dotazů mají sloužit i tzv. roadshow EET, které finanční ředitelství a ministerstvo financí koná průběžně přibližně od června roku 2016, nebo setkání s lidmi z oboru.

Na jednotlivá vyjádření v tisku se ministerstvo financí také snažilo reagovat a vysvětlovat je pomocí svých stránek. Navíc provozuje portál ETržby.cz, kde jsou dostupné aktuální informace včetně toho, na koho a odkdy se daný zákon vztahuje.

Určité nejasnosti se objevily při začátku projednávání daňového vládního balíčku dne 30. listopadu 2016, ke kterému byly přiloženy k projednání i pozměňovací návrhy týkající se zákona o EET.

Zájem vzbudil návrh ministra financí Andreje Babiše na základě jednání s Asociací malých a středních podniků v ČR. Ten měl provést některé změny v novém zákoně s tím, že by se části obchodníků, kteří by přijali paušální daň a mají obrat do 250 tisíc korun, netýkal provoz EET.

Bylo také navrženo, aby z kontroly byly vyjmuty platby kartou přes platební brány. Otázkou zůstává, zda by o paušální zdanění výměnou za vyjmutí z EET byl zájem, což by podle předsedy Asociace Karla Havlíčka neměl být zásadní problém. V zavedení EET nevidí potíž, horší je prý dle jeho slov pocit hysterie vyvolaný mezi podnikateli.

Určité změny navrhla i vládní KDU-ČSL, která by taktéž uvítala vyjmutí podnikatelů, jež jsou plátci paušální daně. Konkrétně těch, jejichž obrat je do 414 tisíc korun ročně či podnikají jako vedlejší činnost s výdělkem do 5041 korun měsíčně, a prodejců na farmářských trzích, kteří na nich prodávají více jak dvě třetiny produkce.

Poslanci opozice za ODS a TOP 09 ve svých návrzích rovnou chtějí celý zákon zrušit.