Přehled ověřených výroků

Výrok premiéra Sobotky hodnotíme jako pravdivý, strana ČSSD totiž dlouhodobě kritizuje tzv. zákon o církevních restitucích tak, jak byl přijat v roce 2012 a na protest o něm ani nehlasovali.

Zákon č. 428/2012, o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, byl schválený 8. listopadu 2012 tehdejší Nečasovou vládou. Tento návrh ČSSD dlouhodobě kritizovala a během závěrečného hlasování opustila jednací sál, tedy se hlasování nezúčastnila. Zákon byl schválen 102 hlasy ze 103 přítomných poslanců.

Předseda ČSSD Sobotka již tedy varoval, že tento návrh obsahuje hlavně riziko, že budou církvím připsány i majetky, které nikdy reálně nevlastnily. „Takto velké majetkové přesuny nemůžou procházet bez souhlasu veřejnosti a sto jedním hlasem. Chystáme ústavní stížnost.“ zdůrazňoval také tehdejší předseda poslaneckého klubu Jeroným Tejc.

Sobotka také shrnul 10 důvodů, proč hlasovat proti vládnímu narovnání s církvemi, stejně jako protinávrh z dílny ČSSD zavádějící daňové asignace. Kritika ze strany ČSSD vyvrcholila podáním ústavní stížnosti, které ale Ústavní soud nevyhověl.

Relokace lidí do České republiky probíhá pomalu: naposledy 29. 8. 2016 (den po odvysílání OVM) bylo přesídleno 8 lidí z Řecka a podle ministerstva vnitra k prověřování dalších lidí momentálně nedochází.

Dohromady se v ČR díky kvótám nachází 12 lidí. Nelze však ověřit, jaké jsou přesné důvody pomalého přijímání migrantů. Z povahy věci nejsme navíc schopni blíže zjistit, jak probíhají bezpečnostní prověrky lidí v Řecku, Itálii nebo Turecku, odkud mají být přesídleni. (Ministr Chovanec nicméně prohlásil, že ČR letos nebude kvůli politické situaci v Turecku přijímat žádné migranty přebývající v této zemi.)

Podle ministerstva vnitra, které vydalo slovníček pojmů týkající se migrační krize, je přesídlení definováno jako: „přemístění osoby v postavení uprchlíka která se nachází mimo území EU. ČR nemá právní povinnost tyto osoby přijímat. Zákon o azylu však takový postup v případě potřeby umožňuje.“

V případě relokace se jedná o proces transferu osob z jednoho členského státu EU, který jim udělil mezinárodní ochranu, do jiného členského státu EU, který jim zajistí ochranu podobného druhu.

Vláda se dobrovolně zavázala k přijetí 1500 uprchlíků a počet se dále zvýšil rozhodnutím Rady (.pdf, str. 14–15) z 22. září 2015, se kterým Česká republika nesouhlasila, na celkových 2691 osob.

Jak uvedl tajemník pro evropské záležitosti Tomáš Prouza:„Přijímací mechanismus je rozdělen do několika částí. Prvním z nich je kontrola. Dále budeme diskutovat s lidmi ještě v zemích, odkud přicházejí a seznámíme je s tím, co je zde čeká. Ve chvíli kdy přijedou do České republiky, musí projít standartním azylovým řízením.“

Rozhodnutí, zda žadatel obdrží azyl, či ne, vydá Ministerstvo vnitra do 90 dnů. Tato lhůta však může být prodloužena. V případě že je žádosti vyhověno, žadatel se stává azylantem a získává trvalý pobyt na území ČR.

Pokud je žádost odmítnuta, může azylant do 15 dnů podat proti rozhodnutí rozklad. Žádost je považována za neodůvodněnou, pokud žadatel například uvádí pouze ekonomické důvody nebo úmyslně uvádí nesprávné údaje. V průběhu tohoto ověřování je žadatel povinen pobývat v přijímacím středisku. Následně je přemístěn do pobytového střediska.

Podle ministerstva vnitra v případě přesidlování procházejí všichni uprchlíci šestiměsíčním integračním programem, jehož součástí je nejen velmi intenzivní kurz českého jazyka, ale také kulturně-orientačně integrační kurz. Po jeho skončení jsou jednotliví uprchlíci přestěhováni do integračních bytů v obcích po celé České republice, kde jejich integrace do české společnosti nadále pokračuje.

Výrok, ač faktický, je bohužel z principu neověřitelný. Nedovedeme podložit údaje o tom, nakolik se veřejnost se svými záležitostmi obrací na obecní úřad a nakolik se obrací na úřad krajský. Lze však předložit údaje o tom, jaké záležitosti se vyřizují na kterém úřadě.

Z hlediska kontaktu s občany vykonávají kraje i obce úkoly povětšinou v přenesené působnosti. Vykonávají tedy ve svém obvodu státní správu, ne jako v obvyklých případech samosprávu. Úkoly v přenesené působnosti přenáší na kraje a obce obvykle zákon (případně další právní předpisy vydávané vládou či ústředními správními orgány). Hlavním územním orgánem, který se agendou zabývá, je krajský či obecní úřad.

Obecní úřady jsou matričními úřady, které vedou matriční knihy a zároveň vedou i řízení o místních poplatcích. Na obecní úřad s rozšířenou působností (OÚ vyššího řádu, u malých měst a vesnic tedy OÚ v jiném městě) se občané obrátí, pokud chtějí vydat občanský průkaz, cestovní pas nebo řidičský průkaz.

Krajské úřady v těchto případech slouží jako odvolací a kontrolní úřady - typicky se tak děje například u odvolání proti rozhodnutí o přestupku. Podle ustanovení § 89 odst. 1 správního řádu je odvolacím správním orgánem nejblíže nadřízený správní orgán, nestanoví-li zákon jinak. Krajský úřad je nadřízeným orgánem stavebních úřadů obcí a měst. Ustanovení § 67 odst. 1 písm. a) pak svěřuje krajským úřadům i přezkum, když stanoví, že krajský úřad přezkoumává rozhodnutí vydaná orgány obcí na svém území ve správním řízení, pokud není zákonem tato působnost svěřena zvláštnímu orgánu nebo zákon nestanoví jinak.

Krajské úřady vedle toho například vykonávají některou činnost týkající se pěstounské péče. Mají i jisté kompetence při krajských volbách, těmi však disponují i pověřené obce. Některé další kompetence krajských úřadů přehledně shromáždil (.pdf) Karlovarský kraj, neboť jsou vždy stanoveny zákony upravující danou problematiku, těch je pak velké množství.

V záležitostech veřejné správy se mohou občané navíc obrátit libovolně na krajský či obecní úřad. Přes tento výčet však neumíme stanovit ani přibližná čísla záležitostí, se kterými se lidé obrací na obecní a krajský úřad. Z tohoto důvodu zůstává výrok neověřitelný.

Současná vláda, o které Petr Fiala hovoří, skutečně zavedla třetí sazbu DPH a udělala i řadu dalších změn v daňových zákonech, které schvalovaly předchozí vlády vedené ODS. Daňový systém se sice dramaticky nezměnil, jednalo se spíše o drobnější úpravy, mnohé z nich ale skutečně mohly vést ke komplikacím pro daňové poplatníky. Jedná se zejména o poslední velké úpravy - kontrolní hlášení a EET.

Jak popisujeme podrobněji u výroku Vojtěcha Filipa výše, vlády vedené ODS zavedly do systému takové úpravy jako například tzv. superhrubá mzda, jediná sazba pro daň z příjmu fyzických osob (byť později dočasně navýšena o tzv. solidární přirážku pro vysokopříjmové poplatníky), institut nespolehlivého plátce a ručení za daň či nový daňový řád. Tyto zákony byly současnou vládou pouze novelizovány.

Druhá snížená sazba (tedy celkově třetí sazba v našem zákoně o dani z přidané hodnoty) byla zavedena novelou č. 262/2014 Sb. s účinností od 1. ledna 2015.

Výčet změn daňových zákonů od roku 2015 i od roku 2016 je sice poměrně obsáhlý, při pohledu na jednotlivé položky se však nedá souhlasit s tvrzením, že by tyto změny vedly k výrazné komplikaci daňového systému. Došlo ke zpřísnění podmínek pro uplatnění daňového paušálu nebo daňového zvýhodnění pro životní pojištění, rozšířila se povinnost komunikovat s finanční správou elektronicky, byl rozšířen režim přenesené daňové povinnosti (reverse charge) na další položky a byl také zrušen tzv. II. pilíř důchodového pojištění. Došlo také ke zrušení již platné části zákona o dani z příjmů, který zaváděl tzv. Jednotné inkasní místo. Zřejmě největší změnou a zásahem do daňového systému je zavedení kontrolního hlášení DPH od 1. ledna 2016 a elektronická evidence tržeb, která bude postupně zaváděna od 1. prosince 2016.

Andrej Babiš cituje studii The keys to togetherness: Coalition agreements in parliamentary democracies autorů Kaare Strøma a Wolfgang C. Müllera. Tito autoři publikovali data o koaličních smlouvách (tabulka 1 na straně 264), která vycházela z období 1945-1996 a pokrývala celkem 13 evropských zemí.

Konkrétně šlo o Rakousko, Belgii, Dánsko, Finsko, Francii, Německo, Irsko, Itálii, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Portugalsko a Švédsko.

Studie shodně uvádí Babišem citovaná čísla. Celkem autoři napočítali v těchto zemích 223 koaličních vlád, z nichž 87 žádnou koaliční smlouvu nemělo. Zbývající kabinety měly různé druhy smluv. To odpovídá 61 %, jak ministr uvádí.

Výrok ovšem hodnotíme jako neověřitelný, neboť Babiš sice správně cituje studii, ta ovšem nepokrývá období posledních 20 let a navíc pracuje s omezeným vzorkem zemí. To je sice logické vzhledem k politické realitě poválečné Evropy, nicméně data mohou být nyní již výrazně odlišná - vzorek evropských zemí, ve kterých jsou skládány koaliční vlády, se po pádu východního bloku výrazně zvýšil.

Autoři také uvádějí (tabulka 2), že v průběhu času počet koaličních smluv stoupá. Zatímco ve 40. letech bylo takových dokumentů v koalicích 45 % a v 50. letech zhruba 50 %, v letech 90. mělo psanou koaliční smlouvu 70 % vládních koalic.

Dodáváme, že možnost zjistit přesná aktuální data o koaličních smlouvách v evropském prostoru po 2. světové válce přesahuje možnosti tohoto odůvodnění.

Letiště v Českých Budějovicích zahájilo provoz v dubnu 2006 (.pdf, str. 7) jako akciová společnost Jihočeské letiště České Budějovice. O rok později se stal vlastníkem (.pdf, str. 3) letiště Jihočeský kraj, přičemž druhým hlavním akcionářem je město České Budějovice. Všechny tři strany spolu sepsaly memorandum (.pdf), které zavázalo město i kraj k poskytování finanční podpory letišti.

Město a kraj podporují letiště prostřednictvím dotací. V účetních uzávěrkách letiště jsme dohledali, že Jihočeské letiště přijalo každý rok průměrně 30 milionové provozní dotace.

Za deset let fungování letiště tak přijalo v dotacích až 300 milionů korun. Jihočeský kraj dále investoval do projektu jeho modernizace, přičemž původně byly náklady vyčísleny na miliardu (.pdf, str. 6) korun. Očekávalo se přitom, že až 413 milionů korun přispěje Evropská unie. K tomu ale nakonec nedošlo a do modernizace letiště investoval Jihočeský kraj, který byl nucen náklady snížit.

Modernizace byla rozdělena do dvou etap. I. etapa modernizace trvala od prosince 2009 do června 2010 a stála kraj 110 milionů korun. II. etapa byla zahájena v červnu 2015. Její první fáze si vyžádala 120 milionů korun a byla ukončena v květnu 2016. Modernizace stále nebyla dokončena a budoucí náklady na druhou fázi II. etapy jsou odhadovány na půl miliardy korun.

To dohromady, pokud počítáme každoroční dotace na provoz a také investiční výdaje spojené s další předpokládanou modernizací, činí zhruba onu zmiňovanou miliardu korun z krajských peněz. Výrok je tedy hodnocen jako pravdivý.

Dne 16. března 2016 byl Senátem ČR schválen senátní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Iniciátorem byl senátor Škromach a skupina senátorů. V návrhu bylo ohledně zrušení neplacení prvních tří dní nemocenské uvedeno toto:

„V § 192 odstavci 1 větě druhé se zrušuje středník a slova ‚ náhrada mzdy nebo platu nepřísluší za první 3 takovéto dny dočasné pracovní neschopnosti, nejvýše však za prvních 24 neodpracovaných hodin z rozvržených směn ‚ se zrušují včetně středníku.“ (senátní tisk, str. 3)

Vláda k danému zákonu 19. dubna 2016 nepřijala stanovisko. Jeho projednávání bylo navrženo na pořad 50. schůze Poslanecké sněmovny 18. října 2016.

Otázkou zůstává možnost úspěchu tohoto návrhu zákona vzhledem k faktu, že sněmovna ve třetím čtení dne 7. září 2016 zamítla poslanecký návrh zákona, který taktéž podobně řešil znovuzavedení proplácení prvních tří dnů nemocenské.

V případě druhého zákona dne 13. května 2015 Senát ČR schválil senátní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 120/2001 Sb., zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Iniciátorem návrhu byl opět senátor Škromach a skupina senátorů.

Návrh zákona se především zaobírá určením místní příslušnosti exekutorů a jejich kompetencí, například:

„§ 28 Exekuci vede ten exekutor, kterého v exekučním návrhu označí oprávněný, je zapsán v rejstříku zahájených exekucí a jehož sídlo exekutorského úřadu je v obvodu krajského soudu, ve kterém je exekuční soud povinného. Úkony exekutora se považují za úkony exekučního soudu.“. (senátní tisk, str .3)

Tento návrh byl schválen vládou a jeho projednávání bylo navrženo na pořad 50. schůze Poslanecké sněmovny 18. října 2016.

Výrok hodnotíme jak pravdivý, protože oba návrhy byly schváleny Senátem ČR a v současnosti mají být projednávány Poslaneckou sněmovnou.

Data ČSÚ toto prohlášení potvrzují. Přímo na Vysočině (která je v celostátním srovnání na vrcholu mezi kraji) se střední délka života za posledních 10 let prodloužila u žen o 3,19 roku a u mužů o 3,46 roku.

První dvě oběti otravy čepovaného alkoholu obsahujícího jedovatý metylalkohol byly zaznamenány 3. září 2012 v Havířově. Případy otráveného alkoholu se následně začaly objevovat po celé České republice. Při tzv. metanolové kauze přišlo o život 48 lidí a u dalších desítek si pančovaný alkohol vyžádal těžké zdravotní následky. Nejvíce otrav bylo zaznamenáno v Moravskoslezském kraji, kde o život přišlo 23 osob.

První oběť ve Zlínském kraji byla nalezena v úterý 11. září ve svém bytě. Podle tehdejší zprávy webu iDNES.cz se už během úterý na zlínské radnici sešel kvůli otravám krizový štáb. Obyvatelé města byli varováni před pitím rozlévaného alkoholu s nejasným původem. Po městě rovněž chodili strážníci s megafony, kteří informace šířili mezi občany.

Ještě ten den večer byli v Krajské nemocnici Tomáše Bati hospitalizováni další dva pacienti kvůli otravě methylalkoholem.

Následující den zasedla také Bezpečností rada Zlínského kraje. Jak uvádí Zlínský deník, během středy 12. září městem projížděla městská policie s megafony a informace o hrozícím nebezpečí z pančovaného alkoholu byly rovněž šířeny skrze hlášení městského rozhlasu.

Podle zatím poslední dostupné ročenky ÚZIS (Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR) z roku 2013, která sčítá veškeré veřejné výdaje na zdravotnictví, a to jak ze státního a územních rozpočtů, tak výdaje pojišťoven, hodnotíme výrok jako pravdivý. Během působení Leoše Hegera na ministerstvu zdravotnictví se nepodařilo dosáhnout navýšení rozpočtu resortu, zároveň se z něj ale nic neubíralo, rozpočet resortu během této vlády stagnoval.

V letech 2010-2013, kdy vládla Nečasova vláda, jejímž ministrem Heger byl, se náklady na zdravotnictví z veřejných rozpočtů dokonce snižovaly, mezi lety 2012 a 2013 se podle předběžných údajů snížily i celkové výdaje pojišťoven. Celkové veřejné výdaje na zdravotnictví tak v tomto období stagnovaly či se meziročně dokonce mírně snižovaly.