Přehled ověřených výroků

Miloš Zeman sám mluvil o tom, že je některými lidmi popisován jako český Trump (zda a jak často se tak má dít, není součástí hodnocení). Prezident o této nálepce ví a je na ni, jak sám říká, hrdý.

Ztotožňuje se s ní především proto, že jej s jeho novým americkým protějškem pojí (podle vlastních slov) podobný pohled na velká témata, která dnes resonují společností – tedy hlavně migrace a islámský terorismus. Zeman však kromě těchto dvou témat další paralely s Trumpem nepopisoval a výrok Němcové o „všech zásadních pohledech“ tak Zemanovo prohlášení značně posouvá.

Na tiskové konferenci 9. listopadu, tedy následně po oznámení výsledků prezidentských voleb v USA, Zeman přiznal, že má radost ze zvolení Trumpa prezidentem. Uvedl, že souhlasí s jeho názory na migraci či boj proti islámskému terorismu. Váží si také způsobu Trumpova vystupování, které je podle něj někdy drsné, ale srozumitelné. „Jsem si vědom toho, že někteří novináři mě označují za českého Donalda Trumpa, a musím se přiznat, že jsem vždy toto označení bral nikoli jako urážku, ale naopak jako ocenění“, doplnil.

Téhož dne na svém twitterovém účtu zveřejnil mluvčí prezidenta Ovčáček dopis, který Miloš Zeman poslal nově zvolenému americkému prezidentovi. Ten rovněž obsahuje frázi hovořící o tom, že jej jeho političtí oponenti označují za českého Donalda Trumpa kvůli stejnému pohledu na dvě stěžejní témata, a to migraci a boj proti terorismu.

Miloš Zeman v minulosti prohlásil, že kdyby byl americkým občanem, rozhodně by volil Donalda Trumpa. Ocenil by totiž změnu v současné americké politice a jejím vedení, neboť jméno Baracka Obamy je podle Zemana spojeno s celou řadou neúspěchů.

Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi definuje finanční náhrady pro celkem 17 církví a náboženských společností. Z nich jedna, Luterská evangelická církev a.v. v České republice, se v roce 1995 zaregistrovala jako samostatná církev. Do té doby bylo součástí velké luteránské církve sdružující několik evangelických uskupení, Slezské církve evangelické augsburského vyznání v Československu.

Kontroverze se točí rovněž kolem Apoštolské církve, která vyrovnání původně dokonce odmítala (pdf., str. 67). Ta potvrzení své existence získala až v roce 1989. Do té doby vytvářela aktivity v ilegalitě pod hlavičkou zaregistrované Jednoty českobratrské a průběžně až do devadesátých let usilovala o vlastní registraci.

Ani v jednom z těchto případů nejde o církve, které by před rokem 1989 neexistovaly. I ostatní církve prošly po Sametové revoluci transformacemi (např. Rada židovských náboženských obcí se změnila na Federaci židovských obcí v České republice), vyvozovat tedy ze samotného roku registrace církve i její nárok na vyrovnání se státem je zavádějící.

Slovenská republika podala žalobu k Soudnímu dvoru Evropské unie dne 2.12. 2015. Žalovanou stranou je Rada Evropské unie ve věci přerozdělování uprchlíků v zemích Evropské unie za základě povinných kvót.

O tomto případu zatím skutečně nebylo rozhodnuto, rozsudek by měl dle informací webu EurActiv.sk padnout v létě letošního roku.

Podle Slovenska bylo rozhodnutí o kvótách přijato v rozporu s evropským právem. Povinné kvóty schválili v září roku 2015 ministři vnitra členských států EU a podle názoru Slovenska je toto jejich rozhodnutí v rozporu s rozhodnutím summitu státníků EU. Zde bylo podle slovenského premiéra Fica řečeno, že se povinné kvóty jakožto nástroj pro přerozdělování uprchlíků přijímat nebudou.

Dále bylo podle Slovenska porušeno právo národních parlamentů členských zemí a Evropského parlamentu podílet se na přípravě rozhodnutí a špatný měl být i hlasovací mechanismus, jímž ministři vnitra v září 2015 kvóty přijali. Rozhodnutí bylo přijato většinovým hlasováním, ačkoliv mělo být dle Slovenska jednomyslné, neboť se jednalo o návrh Evropské komise, u něhož došlo ke změnám.

Andrej Babiš mluví o rozsudku v kauze Agrotec. Tato firma ze svěřenského fondu měla podle obžaloby manipulovat se zakázkami České Pošty. Nepravomocný rozsudek padl jen před několika dny a není tedy ještě zveřejněn, vycházíme proto z mediálních zdrojů. Neboť v kauze jednoho ze zaměstnanců ještě nepadl rozsudek vůbec a rozhodnutí ve věci firmy je nepravomocné, hodnotíme výrok jako neověřitelný.

Podle vyjádření státního zástupce Matuly bylo prokázáno, že firma spáchala skutek, který byl předmětem obžaloby podané v červnu 2015. V mezičase však došlo ke změně zákona, který nově zprošťuje trestní odpovědnosti ty podniky, které vynaložily dostatečné úsilí, aby zabránila svým zástupcům páchat trestnou činnost. V tomto případě firma měla etický kodex, který toto zástupcům zapovídal.

Dle práva je tedy Agrotec jako společnost v tuto chvíli nevinný. Spáchal skutek, který je popsaný jako trestný čin, nicméně díky loňské novele se viny zprostil tím, že vydal etický kodex a podnikl tak údajně veškeré možné kroky k zabránění trestné činnosti. Toto rozhodnutí je zatím nepravomocné, může být tedy ještě zvráceno Vrchním soudem v Praze.

Vedle toho je však možné obžalovat jednotlivé zaměstnance, kteří se pochybení dopustili, a tak tomu bylo i v této kauze. Dva ze zaměstnanců zapojení do této aféry stanuli rovněž před soudem, o vině jednoho z nich nebylo dosud rozhodnuto (podle vyjádření samotného koncernu).

Nebylo tedy rozhodnuto o vině společnosti, neboť té umožnila legislativní změna (v den podání obžaloby platná pouhý den) zprostit se. Toto rozhodnutí je ovšem nepravomocné a případ bude nadále řešit vrchní soud. I další kauza je zatím bez pravomocného rozhodnutí, proto je tento výrok neověřitelný. Nakolik byla celá kauza účelová či nikoli, neposuzujeme.

Podle dat Eurostatu i Eurofundu z roku 2016 má ze čtveřice jmenovaných zemí nejnižší minimální mzdu Maďarsko. Je nicméně jen o málo nižší, než v současnosti v ČR, Polsko a Slovensko mají minimální mzdu opravdu vyšší. Jelikož se hodnota minimální mzdy v České republice bude příští rok zvyšovat ze současných 9 900 Kč na 11 000 Kč, je zřejmé, že takto formulovaný výrok je nepravdivý.

Výše minimální mzdy u všech zemí Visegrádské čtyřky je značně pod unijním průměrem. Současná minimální mzda v České republice dosahuje 9 900 Kč, tedy asi 365 euro za měsíc.

Vyšší hodnotu má aktuálně podle Eurofundu Polsko (430 euro) i Slovensko (405 euro). Naopak nižší minimální mzdu než ČR má Maďarsko, a to 353 euro. Porovnáme-li tedy současnou hodnotu maďarské minimální mzdy s plánovanou hodnotou u nás v roce 2017, rozdíl mezi oběma zeměmi by se ještě zvětšil, nikoli srovnal.

Je však důležité připomenout, že podobně jako Českou republiku čeká i Maďarsko v příštím roce zvyšování minimálních mezd. U nekvalifikovaných zaměstnanců se bude jednat o navýšení o 15 % - místo současných 111 000 forintů (9 740 Kč) si tak přijdou v přepočtu na přibližně 11 200 Kč, tedy v podstatě stejně jako u nás v témže roce.

U lidí se středoškolským vzděláním je plánováno zvyšování dokonce o čtvrtinu (o rok později o dalších 12 %). Pokud tedy porovnáme minimální mzdy v ČR a Maďarsku v roce 2017, obě země se budou pohybovat na částce 407 euro.

Zdroj dat: Eurofund

Výrok je hodnocen jako zavádějící. Ministr vnitra korektně popisuje Babišův posun i aktuální mediální zdrženlivost ministra spravedlnosti k tématu migrace. Interpretace Chovance ve smyslu, že Pelikán kritizoval vlastní zemi a dělal ostudu po celém světě, je ovšem značně nadsazená. Pelikán pouze veřejně popisoval stav v jednotlivých detenčních zařízeních a není pravdou, že byl vždy kritický.

Vládní kabinet se v červenci 2015 usnesl na přijetí 1500 uprchlíků mezi lety 2015 a 2017. Tento mandát nijak nespecifikuje požadavky a kritéria, která musí uprchlíci splňovat. Jak dokládá zápis z tohoto jednání vlády (.doc, bod 24), pro toto hlasovalo všech 16 přítomných členů vlády, tedy i ministři z hnutí ANO (ale také ČSSD).

Ministr financí Andrej Babiš v té době tvrdil:

„Každá země má nějakou uprchlickou tradici, já preferuju Ukrajince. Preferuju lidi slovanského původu, které potřebujeme, aby zde manuálně pracovali. Je potřeba, abychom přijímali uprchlíky, kteří se zapojí do pracovního procesu a nebudou brát podporu v nezaměstnanosti a sociální dávky.“

V září 2015 Babiš argumentoval podobně. Český rozhlas přinesl například jeho vyjádření po jednání v Lucemburku: „Uprchlíci ze Sýrie a dalších zemí by podle ministra financí Andreje Babiše z hnutí ANO mohli v Česku obsadit tisíce pracovních míst, o která místní nemají zájem. Babiš to řekl v Lucemburku po jednání ministrů financí zemí Evropské unie.“

Konkrétně ministr uvedl:

„Máme 18 tisíc volných míst pro pomocné dělníky. Pokud naši občané nechtějí obsazovat tyto pozice, tak ano, proč ne.“

Dále však zopakoval, že stejně jako vláda odmítá povinné kvóty na přijímání uprchlíků. Podle twitterového účtu Andreje Babiše došlo k výrazné změně jeho postoje na téma a řešení migrace. Již v listopadu 2015 razantně vystupoval proti přijímání uprchlíků. Stejně tak v únoru 2016 na svém účtu uveřejnil video, ve kterém mluví o přímém zastavení přijímání uprchlíků formou potápění prázdných lodí pašeráků.

V srpnu zopakoval, že nebude respektovat kvóty na přerozdělování uprchlíků a odmítl jejich přijímání. „Nebudu respektovat kvóty. Situace se změnila,“ napsal Babiš na svém twitterovém účtu. Jako hlavní důvod tohoto rozhodnutí uvedl selhání multikulturalismu a nedůvěru v úspěšnou integraci. Lze tedy opravdu vypozorovat změnu pozice Andreje Babiše týkající se otázky migrace a přijímání uprchlíků do ČR.

V případě ministra spravedlnosti Pelikána došlo k uveřejnění tweetu s textem, který poukazuje na výhody přijetí migrantů v souvislosti se zaměstnaností, v němž označuje migranty za příležitost. V říjnu 2015 kritizoval stav detenčních zařízení, jenž byl podle něj v jednotlivých případech horší než ve vězení.

Podobně se vyjádřil také u Martina Veselovského v DVTV v září 2015, kde řekl: „... já prostě na té vládě, zcela otevřeně zastávám toto stanovisko (negativní postoj k odmítnutí kvót českou vládou) a pochopitelně se o tom snažím přesvědčovat i ty ostatní.“ (9:31), „režim v řadě věznic, je mnohem příjemnější a mírnější, než režim v našich detenčních zařízeních.“ (17:29)

Stejně tak upozornil na možné riziko žalob na zadržování migrantů. V listopadu 2015 se však zmínil o detenčním táboře v Drahonicích, který označil za nejlepší zařízení ze všech.

Ve stejném duchu mluvil Pelikán i do médií. Např. web ČT24 uvádí jeho vyjádření z návštěvy tohoto zařízení:

„Když si vezmu, že tohle zařízení jsme v dost strašném stavu předali vnitru před dost krátkou dobou, tak je to tady velmi dobré. Lidé se velmi snaží (...) Jsem spokojený, je to velký rozdíl proti tomu, co jsme viděl dřív.“

V poslední době se ministr Pelikán vyjadřoval spíše k tématu reorganizace policie, přímo k pozměněným postojům Babiše už ne.

Jak stanovuje Ústava, český politický systém je typický silnou pozicí předsedy vlády - je to pouze on, kdo určuje personální sestavení svého kabinetu. Rozhoduje o složení vlády a stejně tak má pravomoc nechat člena vlády odvolat. Jeho postavení je silnější i v tom, že pokud podá demisi, znamená to dle ústavní zvyklosti, že jde zároveň o demisi vlády, což u „běžného“člena kabinetu neplatí.

Mimo personální pravomoc ale předseda vlády nemá možnost přímo působit na rozhodování daného člena. Vláda rozhoduje ve sboru, tedy většinou, a předseda má jeden hlas, stejně jako každý ministr. Nemůže tedy členům vlády přikazovat, co mohou, či nemohou konat. V tomto ohledu je jeho vliv spíše politického charakteru.

Není ale možné souhlasit s tím, že by premiér byl „první mezi rovnými“, pokud je to právě on, kdo rozhoduje, zda daný člen vlády nadále členem bude, či nebude. Je samozřejmě nutné podotknout, že pokud by k tomuto kroku Bohuslav Sobotka přistoupil a Andreje Babiše navrhl na odvolání, porušil by tím koaliční smlouvu (.pdf, str. 33). Vystavil by se tak značnému riziku, že jeho vládě bude vyslovena nedůvěra. V tomto ohledu je síla jeho role značně oslabena.

Byť tedy existuje politická realita, která premiérovi svazuje ruce při možnosti např. odvolávat členy vlády z jiných stran, není pravdou, že z pohledu Ústavy by předseda vlády byl takto limitován. Jelikož se Valachová odvolává přímo na ústavní systém, je její výrok hodnocen jako nepravdivý.

Od existence této vlády došlo k několika zemětřesením na jednotlivých ministerstvech. První výměna ministra se odehrála na ministerstvu pro místní rozvoj. V tomto případě byl hlavním důvodem odchod ministryně Věry Jourové (ANO) do Bruselu na pozici eurokomisařky za ČR. Nově jmenovanou ministryní do tohoto resortu se stala Karla Šlechtová, kterou prezident jmenoval do funkce 8. října 2014.

Dalším ministrem, který skončil ve vládě, byl ministr dopravy Antonín Prachař (ANO). Ten po vlně kritiky ze strany opozice a médií, především v otázce vedení ŘSD nebo vypsání tendru na nového provozovatele mýtného systému, nabídl svou rezignaci. Hnutí ANO na jeho místo nominovalo (nestraníka) ředitele Skansky Daniela Ťoka. Toho jmenoval prezident Zeman 4. prosince 2014.

Ministryně spravedlnosti Válková rezignovala na svou funkci po dohodě s hnutím ANO dne 10. února 2015 s tím, že skončí k 1. březnu. Jako jeden z důvodů uvedla „zdravotní indispozici“. Na toto místo byl jmenován její dosavadní náměstek Robert Pelikán dne 12. března 2015.

Prvním skutečně odvolaným ministrem byl ministr školství Marcel Chládek za ČSSD. Žádost o jeho odvolání předal premiér Sobotka prezidentovi 29. května 2015. Důvodem byly informace o šikaně podřízených na ministerstvu zveřejněné v Mladé frontě Dnes. Vedením ministerstva byla dočasně pověřena ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová. Novou ministryní školství byla dne 17. června jmenována (tehdy ještě nestranická) Kateřina Valachová. O pár měsíců později však vstoupila ministryně školství do ČSSD.

Po neúspěšných krajských volbách se Bohuslav Sobotka rozhodl pro obměnu ministrů ve vládě. Na odvolání navrhl ministra zdravotnictví Svatopluka Němečka a ministra lidských práv Jiřího Dienstbiera (oba ČSSD). Jako důvod těchto odvolání Sobotka uvedl únavu ministrů. Ministr Němeček uvedl, že tento krok přijímá, protože chce, aby ČSSD uspěla ve sněmovních volbách v roce 2017. Dienstbier naopak považuje jako důvod pro své odvolání fakt, že Sobotka nebude mít na nadcházejícím volebním sjezdu protikandidáta. Na pozici ministra zdravotnictví byl navržen ředitel nemocnice Motol Miloslav Ludvík a Jan Chvojka na ministra pro lidská práva (oba ČSSD). Ministři byli do funkce jmenováni dne 30. listopadu 2016.

Podle ČTK Sobotka chystanou obměnu označil „za příležitost pro koaliční partnery, aby zvážili, zda jejich týmy ve vládě jsou ty nejlepší, které mají k dispozici.“ Jak předseda hnutí ANO Andrej Babiš, tak předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek však uvedli, že „o žádné změně svých ministrů neuvažují a obměna ministrů za ČSSD je v kompetenci premiéra“.

Hnutí ANO vyměnilo za dobu vlády celkem tři své ministry, stejně jako ČSSD. Na druhou stranu je zbytek výroku pravdivý, takže jej stejně hodnotíme i celkově.

Zda byla smlouva „blbě nastavená“, nelze posoudit. Částka vybraná na elektronických mýtných branách za loňský rok se však skutečně blíží 10 mld. Kč.

Tabulka níže představuje výnosy z mýtného systému od jeho zavedení v roce 2007. Objem peněz vybraných na mýtném v roce 2015 se rovná takřka dvojnásobku objemu, který systém generoval při svém zavedení. V první polovině roku 2016 ministerstvo na mýtném vybralo 4,97 mld. Kč (. pdf, str. 1).

Rok200720082009201020112012201320142015Výnos z mýta (v mld. Kč)5,576,145,546,578,138,688,568,729,73zdroj: Ceskemyto.cz, Mytocz.eu

V srpnu letošního roku uzavřelo ministerstvo s konsorciem společností pod vedením firmy Kapsch dodatky smluv. Na obrázku níže jsou jednotlivé detaily dodatku znázorněny graficky. Kontrakt na maximálně tři roky má hodnotu nejvýše 5,3 mld. Kč a zohledňuje 28% slevu ve výši 1,54 mld. Kč za provoz systému.

Zrušen byl také dodatek původní smlouvy z let 2006 a 2007 ke stavbě mýtných bran po roce 2017. Dodatky také počítají s tím, že po skončení kontraktu bude moci vláda vypsat tendr na technologicky neutrální mýtný systém. Původní smlouva nepočítala se svým koncem a s předáním systému jinému provozovateli.

Zdroj: ministerstvo dopravy

Proti smlouvě dojednané mezi resortem dopravy a Kapschem protestovala pravicová opozice, které se nelíbilo, že ministerstvo nebylo s to vypsat transparentní výběrové řízení. Podle místopředsedy Poslanecké sněmovny Petra Gazdíka by měly být dodatky smlouvy zrušeny antimonopolním úřadem.

Identický výrok Klementa Gottwalda se nám sice nepodařilo nalézt, ovšem už během války, ale také v dobách před únorem 1948 existjí svědectví o tom, že Gottwald zastával vůči paušálnímu potrestání českých Němců negativní stanovisko, dokonce se některých něměckých antifašistů zastával. Gottwald podle všeho uznával zvláštní postavení německých antifašistů (pdf., s.24) a to dokonce do té míry, že byl ochotný u vybraných antifašistů po splnění podmínek zajistit návrat plnohodnotného československého občanství (doc., s.38). Podobně i někteří jeho vládní kolegové, jmenovitě tajemník vlády Šrámek, ministr vnitra Nosek, ministr zdravotnictví Procházka, ministr průmyslu Laušman, ministr výživy Majer a přednosta vojenské kanceláře prezidenta republiky Hasal, poukazovali na negativní následky odsunu a neštrného paušálního zacházení s českými Němci (pdf., s.7-8).

Postoj Klementa Gottwalda, ale nemění nic na tom, že v době 1945-1948 byly výrazně patrné protiněmecké nálady napříč politickým spektrem. Není žádným tajemství jakou pozici hájili v dobách odsunu (1945-1946) ve výroku zmiňovaní ministři spravedlnosti za Československou stranu národně socialistickou - Jaroslav Stránský a Prokop Drtina (tito zastávali funkci ministra spravedlnosti v první resp. druhé Fierlingerově vládě). Obecně lze tvrdit, že nejvíce protiněmecky se profilovaly právě strana ČSNS, ale také KSČ, jak ukazuje třeba rozhlasový proslov ministra Noska či tento příklad:

„Podle protokolu jednání vlády z 12. května předložil Zdeněk Fierlinger „zprávy ze spolehlivých pramenů, podle nichž došlo při opatřeních proti Němcům k jednotlivým případům lynčování a týrání a že oběťmi byli někdy Němci, kteří nebyli nacisty a neprovinili se“... Václav Nosek, Václav Kopecký a Jaroslav Stránskýbyli proti z obavy, aby to nepoškodilo „zájmy vlády a pokoj v zemi“; prý šlo „o ojedinělé zjevy revoluční doby“, jejichž opakování se mělo čelit „vhodnými vnitřními pokyny bezpečnostním orgánům a národním výborům“.

Mnohdy ještě tvrdší přístup zastávali i komunističtí funkcionáři v pohraničí.

Obecně by se dalo shrnout, že komunisté, oproti zcela nepřátelské ČSNS, k německým antifašistům přistupovali dost pragmaticky, jak popisuje historik Tomáš Staněk (pdf., s.69):

"...vyvinuli také komunisté alespoň zčásti jakousi snahu ochránit německé antifašisty. Když ale doba o něco pokročila, nebylo pro ně opět žádným větším problémem změnit názor a zatlačit na jejich „dobrovolný odchod“ ze země. Souhrnně řečeno,pro KSČ představovala nacionální mobilizace spojená s přípravou a provedením odsunu jeden z velmi důležitých instrumentů ve vnitropolitickém zápasu poválečného období."