Přehled ověřených výroků

Při analýze vycházíme ze statistiky (.pdf) poskytnuté ministerstvem vnitra v roce 2015, která monitoruje období let 2012 až 2014.

Na upozornění čtenářů doplňme, že zbraně z kategorie D podléhají zákonné regulaci (pořídit si je smí jen svéprávné plnoleté osoby, jde např. o vzduchovky, airsoftové zbraně či plynové pistole), ačkoli je není třeba registrovat. Ministr Chovanec i europoslanec Polčák hovořili o množině legálních zbraní, kam se tyto zbraně bezpochyby řadí. Z naší strany by bylo zcela zavádějící a proti metodice, abychom je z jakéhokoli důvodu ze statistik vyňali, nebylo-li to vyjádřeno samotnými diskutujícími. Zdůrazňujeme, že řeč je o obecné kriminalitě páchané se zbraní, není rozhodující, nakolik běžně zbraň způsobuje smrt.

Z čísel jasně vyplývá, že se trestná činnost legálně drženými zbraněmi nepohybuje v řádu jednotek případů a není tedy „téměř nulitní“, ale směřuje dokonce až ke dvěma stovkám případů ročně. V posledních letech dokonce převyšovala trestnou činnost páchanou nelegálně drženými zbraněmi, a to několikanásobně. Zdůrazněme, že statistiky monitorují pouze objasněné případy, celkově bude trestné činnosti s využitím zbraně samozřejmě více. Kromě toho pracují také s kolonkou „neurčená střelná zbraň“.

O čísla za roky 2015 a 2016 jsme požádali ministerstvo vnitra a Policii ČR, do dne zveřejnění ovšem nepřišla odpověď. K dispozici jsme přímo od europoslance Polčáka získali informaci o počtu objasněných trestných činů spáchaných s legálně drženou zbraní (poslední řádek tabulky v přiloženém snímku). Ani zde však nejde o jednotky a srovnání s trestnými činy spáchanými nelegálními zbraněmi pak zcela chybí.

Na základě dostupných dat tedy nelze souhlasit s europoslancem Polčákem, neboť legálně drženými zbraněmi se v Česku trestná činnost v posledních letech páchala, a to nikoli v jednotkách případů.

Výrok Jaroslava Faltýnka obsahuje řadu nepřesností, kvůli kterým výrok hodnotíme jako nepravdivý. Zároveň je nutné dodat, že rozpočet sestavuje vláda jako celek podle svých priorit, není tedy správné personifikovat výsledek hospodaření pouze do osoby ministra financí. Navíc Faltýnek vůbec nebere v úvahu vnější vlivy, které nemůže ministr financí České republiky (a potažmo ani vláda reálně ovlivnit) - např. globální ekonomickou krizi a následnou recesi eurozóny.

Miroslav Kalousek byl ministrem financí ve druhé vládě Mirka Topolánka a v kabinetu Petra Nečase, tedy v letech 2007 až 2013 s roční přestávkou v letech 2009–2010, kdy vládl úřednický kabinet Jana Fischera. Mohl tedy připravit rozpočty na rok 2008, 2009, 2011, 2012 a 2013 (modré sloupce v grafu). V roce 2014 byl již ministrem financí Andrej Babiš a krátce před ním Jan Fischer ve vládě Jiřího Rusnoka. Miroslav Kalousek skončil v létě 2013.

Bohuslav Sobotka byl ministrem financí ve vládě Vladimíra Špidly,Stanislava Grosse a Jiřího Paroubka, tedy v letech 2002 až 2006. Připravoval rozpočty na rok 2003, 2004, 2005 a 2006 (oranžové sloupce v grafu).

Zdroj dat: Český statistický úřad

Tempo růstu ekonomiky, jež uvádí Jaroslav Faltýnek v jednotlivých letech, odpovídá datům statistického úřadu, nikoliv však již uváděné hodnoty schodků, které jednotlivým ministrům přisuzuje. Počítáme-li pouze konečné schodky rozpočtů, jež sestavoval Miroslav Kalousek, dostáváme se celkem na 537,4 miliardy, v průměru dokonce 107,5 miliardy ročně. U Bohuslava Sobotky by to bylo celkem 356,7 miliardy, v průměru 89,2 miliardy ročně.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť jednak není pravdou, že by KSČM odmítla Rekonstrukci státu. Dvě třetiny současných poslanců komunistů se naopak zavázalo k podpoře zákonů, které projekt hájí. Sám Filip krátce před volbami 2013 uvedl, že KSČM je s projektem srozuměna a vítá jej.

Dále není pravdou, že by legislativní návrhy byla pouhá hesla, některé jsou popsány poměrně podrobně, některá úsporněji. Míra transparentnosti je spíše hodnotící záležitost, nicméně projekt na svém webu vede transparentní účet, má zveřejněny participující organizace, zveřejňuje seznam dárců. Pro úplnost dodáváme ovšem i kritiku, která se na projekt snáší.

Rekonstrukce státu je projekt, který zahájil činnost v březnu 2013 a jeho cílem se stalo prosadit do konce funkčního období 9 zákonů, které mají zlepšit fungování státní správy a politických stran. V projektu je zapojeno 18 nevládních organizací a již při jeho vzniku ho podpořilo 22 poslanců a senátorů z různých politických stran, kteří podepsali Prohlášení o podpoře Rekonstukce státu. Jedním z nich byl i poslanec KSČM Vladimír Koníček. Když v červnu 2013 padla vláda Petra Nečase, obrátil projekt svou pozornost na kandidáty do PS PČR, kteří se účastnili předčasných parlamentních voleb na podzim 2013. Cílem získání podpory kandidátů je to, aby později jako poslanci prosazovali zmíněných 9 zákonů vytyčených Rekonstrukcí státu.

Faktem je, že 67 % ze současných zákonodárců z KSČM písemně zavázalo hlasovat pro 6 a více zákonů s konkrétními parametry v Prohlášení o podpoře Rekonstrukce státu. Bližší pohled na hlasování poslanců KSČM vypovídá spíše o jejich odmítavému postoji k tomuto projektu: ze 33 poslanců KSČM jich 22 (tj. všichni, kdo ho podepsali) minimálně 1x porušilo Prohlášení o podpoře - hlasovali v neprospěch protikorupčních opatření a 11 se jich k podpoře vůbec nezavázalo.

Samotný předseda strany Vojtěch Filip k iniciativě 1. října 2013 (tedy krátce před volbami uvedl):

" Z tohoto pohledu je KSČM s touto iniciativou srozuměna a vítá Rekonstrukci státu jako projekt, který může KSČM pomoci prosadit opatření, jejímž cílem bylo snížit korupční prostředí v České republice, a která byla především pravicovými poslanci dlouhodobě v Poslanecké sněmovně PČR odmítána."

Není dále pravdou, že by bylo 9 vytyčených zákonů, o jejichž přijetí Rekonstrukce státu usiluje, prezentováno pouze heslovitě. U těchto devíti zákonů je popsáno, jaká opatření a proč je potřeba podle autorů přijmout, jaké návrhy se v Parlamentu objevily a jak o nich kteří poslanci hlasovaĺi. Některé jsou podrobněji rozepsány, jiné jsou skutečně úsporné.

Zdroj: Web Rekonstrukce státu.

Např. zákon obsahující majetková přiznání je popsán u Rekonstrukce státu v podstatě srovnatelně s volebním programem KSČM.

Srovnání KSČM a Rekonstrukce státu.

Filip také mluvil o míře transparentnosti. Kdo konkrétně projekt řídí je popsáno na jeho webu. Garanty projektu jsou zástupci pěti organizací: Oldřich Kužílek (Otevřená společnost), Pavel Franc (Frank Bold), Martin Kameník (o.s. Oživení), Jiří Skuhrovec (Centrum aplikované ekonomie) a Tomáš Trenkler (Naši politici). Jednotlivé organizace, které jsou v projektu zapojené, se podílí dle svého zaměření na práci odborných skupin, kampaních nebo monitoringu činnosti politiků.

Projekt také informuje o svém financování. Dary přichází na transparentní účet Rekonstrukce státu. Projekt uvádí, že není financován žádnou politickou stranou ani žádným představitelem některé politické strany. Finanční prostředky získává z grantů a darů od soukromých dárců. Web nabízí přehled nejvýznamnějších donorů. Rekonstrukce státu také několikrát čelila různým nařčením.

Nejprve na jaře 2015, a to od některých politiků z vládních stran KDU-ČSL a ČSSD. Jádrem kauzy bylo nařčení, že Andrej Babiš posílal přímo z jednání koaliční rady zabývající se návrhem zákona o registru smluv SMS zprávy Pavlu Francovi, jednomu z garantů Rekonstrukce státu. Ten informace z jednání zveřejnil ještě v jeho průběhu na Facebooku. Kritici tak došli k názoru, že Rekonstrukce státu informovala dle not Andreje Babiše a chovala se tak jako jeho PR agentura. Poslanec Chvojka (ČSSD) také uvedl, že Rekonstrukce státu Andreje Babiše neustále chválí.

Krátce po této kauze oznámila nevládní organizace Transparency International (TI), že z projektu Rekonstrukce státu vystupuje. Ačkoliv TI ve svém tiskovém prohlášení projekt nekritizuje, došel například web hlídacípes.org k závěru, že se tak stálo právě pod vlivem kauzy. Že TI opustila projekt Rekonstrukce státu i kvůli jeho věrohodnosti naznačil ředitel české pobočky TI David Ondráčka v rozhovoru pro server Echo24.cz, zároveň však dodal, že ukončení spolupráce nebylo přímou reakcí na kritická slova politiků z řad ČSSD a KDU-ČSL.

V červnu 2015 se Rekonstrukce státu bránila kritice, že firma Andreje Babiše, ministra financí a místopředsedy vlády, financuje projekt prostřednictvím Fondu Otakara Motejla, který podporuje neziskovou organizaci Frank Bold. Ve svém tiskovém prohlášení Rekonstrukce státu toto nařčení vyvrací.

Otázku míry (ne)transparentnosti Rekonstrukce státu lze jen těžko zodpovědět, jedná se spíše o hodnocení. Dojem netransparentnosti může vzbuzovat například fakt, že jedním z donorů projektu je také společnost Student Agency podnikatele Radima Jančury, který se, jak je zřejmé z videa " Radim Jančura hovoří o Andreji Babišovi" z října 2013 nebrání označení "podporovatel hnutí ANO". Jančura pak, poté co Babiše čím díl častěji kritizoval, v dubnu 2016 řekl médiím, že se nechal vymazat ze seznamu podporovatelů hnutí ANO vymazat.

S informací o reorganizaci tajných služeb přišel The Wall Street Journal. Podle nejmenovaného Trumpova blízkého spolupracovníka mělo dojít k reformě především u útvarů CIA a DNI. Toto tvrzení však následně vyvrátil server Politico.

Podle reportáže The Wall Street Journal mělo dojít především ke snížení velikosti kvůli obavám ze zpolitizování moci tajných zpravodajských služeb. Informaci o zamýšlené reformě mezitím převzala světová média a o tématu se hovořilo i v ČR.

Trumpův mluvčí Sean Spicer však podle zjištění serveru Politico (z 5. ledna 2017) odmítá jakékoliv plány na reorganizaci tajných služeb. Podle mluvčího Spicera jsou zprávy z The Wall Street Journal nesprávné. Všechna jednání jsou určena pro informační účely a hlavní prioritou zvoleného prezidenta je co nejeefektivnějším způsobem zajistit bezpečnost země. „Není pravda, že by mělo dojít k restrukturalizaci organizace zpravodajských služeb,“ tvrdí Spicer.

Sám Donald Trump má s tajnými službami komplikovaný vztah, žádné přímé prohlášení o plánované reformě však zatím nevydal. Explicitně o tajných službách nemluví ani ve svém programu, ale zabývá se zde tématem kyberbezpečnosti, která s tajnými službami souvisí.

Niedermayer korektně popisuje, že Česká republika nečerpá dobře evropské prostředky, udává však nepravdivě počet zemí a připisuje nám tak větší exkluzivitu, než jaká je v skutečnosti. Konkrétně nejde o šest zemí, jak uvádí, ale o osm členských států. Ve druhém případě se jedná o čtyři členy EU namísto tří.

Evropský parlament by měl projednávat návrh na usnesení„Zpoždění při provádění operačních programů financovaných z ESI – dopad na politiku soudržnosti a jak postupovat dále“ ve čtvrtek 16. února.

Poslanec Niedermayer hovoří o šesti zemích (mezi které patří také ČR), jež mají velký objem kohezní politiky a zároveň vyčerpaly pouze pod 2 % možných prostředků z programového období 2014–2020.

Kohezní politika, nebo také politika hospodářské, sociální a územní soudržnosti EU, je politikou, jejímž cílem je snižování rozdílů mezi úrovní rozvoje různých regionů, snížení zaostalosti nejvíce znevýhodněných regionů a posilování hospodářské, sociální a územní soudržnosti za účelem harmonického vývoje Evropské unie.

Podle dat Evropské komise náleží největší objem prostředků z Fondu soudržnosti Polsku. Dále má velký objem dalších čtrnáct států, např. Rumunsko, Česká republika, Maďarsko, Slovensko, Řecko (více viz graf).

Zdroj: Evropská komise

Mezi zmiňovaných šest států, které mají velký objem kohezní politiky a zároveň vyčerpaly pouze pod 2 % z programového období, patří: Kypr (0,9 %), Chorvatsko (0,4 %), ČR (0,4 %), Řecko (1,9 %), Malta (1,3 %) a Slovensko (1,5 %). Můžeme ovšem dodat, že dva státy zatím nevyčerpaly z programového období žádné finance, tedy 0 %. Těmito státy jsou Rumunsko a Slovinsko.

Když poslanec Niedermayer hovoří o 650 miliardách, má tím na mysli celkové přidělené prostředky pro Českou republiku. Konkrétně bylo České republice určeno 23,98 miliard eur, což odpovídá částce 648,16 miliard korun (.pdf, str. 71). Každá země má přidělený rozdílný objem finančních prostředků (.pdf, str. 16).

Zdroj: EU Report 2016

Podle dat Evropské komise jsou čtyři země, které zatím naplánovaly projekty za méně než 10 % svých přidělených prostředků: Kypr (5,1 %), Chorvatsko (9,1 %), Česká republika (9,6 %) a Rumunsko (7,2 %).

Presumpce neviny je princip ovládající trestní řízení, neboť tam se rozhoduje o vině a nevině. V trestním řízení se od principu presumpce nijak neupouští. Rasový nebo jinak diskriminační podtext se může projevit ve výměře a typu trestu, samostatným trestným činem ovšem diskriminace není a na antidiskriminační zákon není trestní zákoník nijak zvlášť vázán.

V souvislosti s antidiskriminačním zákonem měl místopředseda Kubera patrně na mysli povinnost unést tzv. důkazní břemeno, tedy povinnost nejen tvrdit, ale i dokázat oprávněnost svého nároku. Právě tato povinnost je otočena v případě, že žalobce uvede skutečnosti svědčící o tom, že byl diskriminován. V takovém případě je pak povinen dokazovat nikoli on, ale žalovaný (např. zaměstnavatel, lékař, pronajímatel,...).

Antidiskriminační zákon pak zakotvuje primární ochranu čistě proti diskriminaci v § 10, pokud nebyly naplněny např. znaky přestupku nebo trestného činu. Nároky však mohou vzejít i z jiných zákonů nezávisle na antidiskriminačním zákoně. V této rovině jde však o občanskoprávní nároky, tedy bez presumování viny či neviny. Otázkou je jen to, kdo bude primárně dokazovat a kdo naopak „pouze“ vyvracet důkazy.

Ve výjimečných situacích, kdy lze očekávat nepřiměřené obtíže při získávání důkazů jedné strany, zákon předpokládá zavinění jedné ze stran - ta druhá pak musí zavinění popřít. Děje se tak například u škody způsobené továrnou, která v případě zjištění, že z jejích zařízení unikly chemikálie a způsobily škodu, musí prokazovat, že podnikla veškeré rozumné kroky, aby úniku chemikálií zabránila.

Takových výjimek najdeme napříč zákony vícero, jsou ale vždy odůvodněny obtížnou důkazní situací na straně, jež by zpravidla měla dokazovat. Dalším příkladem může být povinnost uvést ty údaje o své činnosti, které jsou klíčové pro daňové řízení.

Předně, presumpce neviny je pojem trestního práva, kde rozhodně neztrácí na důležitosti. Co se dokazování týče, je přirozené, že výjimky z pravidla poutají pozornost zákonodárců a přibývá jich úměrně narůstání počtu zákonů. Nicméně jde stále o výjimky a nedá se říci, že by šlo o jakýkoli trend přesouvání důkazního břemene tak, aby bylo třeba prokazovat „nečinnost“ či „nepáchání“. Ani ve volném výkladu tedy presumpci neviny česká legislativa neopouští.

Andrej Babiš ve svém výroku zaměňuje vydání dluhopisů, které byly emitovány v roce 2012 s nákupem dluhopisů. Ty nakoupil až v letech 2013 a 2014, což je podstatou výměny mezi ním a Niedermayerem. Výrok je z tohoto důvodu hodnocen jako nepravdivý.

Co se týče dluhopisů Agrofertu, ty skutečně byly emitovány v roce 2012. Nicméně Babiš je jako fyzická osoba koupil až v letech 2013 a 2014, tedy v letech, kdy již v politice prokazatelně byl. Nedokážeme však určit, zda Babiš 1. část nákupu provedl v době, kdy byl poslancem. V roce 2013 byl předsedou hnutí, které se účastnilo voleb do Poslanecké sněmovny a stal se poslancem, v roce 2014 již přímo zasedl do vládního křesla.

Výroční zpráva skupiny Agrofert (.pdf, str. 45) za rok 2014 dokládá, že v roce 2012 byly dluhopisy emitovány. Zpráva uvádí:

„Společnost AGROFERT, a.s. k 31. prosinci 2012 emitovala dluhopisy s pevným úrokovým výnosem v celkové jmenovité hodnotě 3 000 000 tis. Kč. Dluhopisy jsou splatné v roce 2022. K 31. prosinci 2014 činily prodané dluhopisy1 482 270 tis. Kč (k 31. prosinci 2013: 1 252 270 tis. Kč).“

Babiš byl, jak je známo, jediným kupujícím těchto dluhopisů. V roce 2013, jak uvádí výroční zpráva společnosti za tento rok na straně 44, byly prodány dluhopisy ve výši 1,252 mld. V roce 2014 pak došlo k prodeji další části ve výši 230 milionů korun. Média (např. iDNES.cz nebo Seznam.cz) s odkazem na Babišova majetková přiznání, která jsou uložena v Poslanecké sněmovně, informují o tomtéž.

Je pravdou, že premiér Sobotka minulý týden zahájil kolečko bilančních rozhovorů se svými ministry a že mezi prvními byl i ministr dopravy Ťok, o kterém premiér před schůzkou řekl, že kdyby mohl tak by ho zahrnul do své výměny kabinetu. Premiér bude pokračovat dalšími pěti hovory s ministry tento týden.

Ministerstvo dopravy na svém briefingu potvrdilo zahájení výstavby dálnic v ČR v roce 2016 o celkové délce úseků více jak 70 km. V roce 2016 bylo také v realizaci 37,1 km nových úseků silnic I. třídy. Na rok 2017 počítá se zahájením výstavby 110,3 km nových dálnic, modernizaci 32,1 km dálnice D1 a 23,9 km silnic I. třídy.

nově zahájené úseky

20162017dálnice - km

109,1142,4silnice I. třídy - km

37,123,9 zdroj: MDČR (.xls)

Během posledního roku bylo také podle údajů ŘSD na dálnici D1 (úsek Mirošovice-Kývalka) uvedeny po modernizaci do provozu úseky o délce 8,4 km. V realizaci je dalších 26,5 km dálnice a ve stavu zadávání výběrového řízení jsou úseky o délce 33,4 km. Pokud tedy budeme brát poslední dvě oblasti jako ty zahájené dostáváme hodnotu 59,9 km. Podle údajů Ministerstva dopravy byly modernizovány úseky v celkové délce 40,9 km (.xlm).

Ministerstvo dopravy není investorem výstavby silnic II. a III. třídy. Tyto silnice a jejich rozvoj patří dle zákona o pozemních komunikacích č.13/1997 sb. do správy krajů. Ministerstvo dopravy mimořádně přispívá jen na opravy těchto silnic, za poslední dva roky částkou 7,5 miliardy korun.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, protože ani jeden z údajů místopředsedy Faltýnka se nepřiblížil údajům ministerstva doprav a ředitelství silnic a dálnic a to ani v případě modernizace D1 či plánovaní na rok 2017. Výrok je nepravdivý i přesto, že je pravdou, že ministr Ťok byl prvním z ministrů ANO, který se účastnil bilančního rozhovoru s premiérem Sobotkou.

Předseda Soudního dvora Evropské unieKoen Lenaerts začátkem února 2016 na Slovensku uvedl, že rozhodnutí ve věci žaloby Slovenska na přerozdělování uprchlíků dle povinných kvót bude rozhodnuto v řádu měsíců. Uvedl horizont konce roku 2016 či nejpozději začátek roku 2017.

Na začátku prosince 2016 pak Lenaerts sdělil, že místo běžných 12 až 14 měsíců bude rozhodování sporu trvat o půl roku déle, rozhodnutí tedy lze očekávat v létě roku 2017.

Jak píšeme i u výroku Vojtěcha Filipa, Koncepce výstavby Armády České republiky (.pdf) jako armádního programu na revitalizaci vojenské výbavy a výzbroje skutečně existuje. Dokument z prosince 2015 vypracovalo a vládě předložilo ministerstvo obrany, ta jej 21. prosince 2015 jednohlasně schválila (.pdf, příp. záznam ze zasedání, bod 60, .doc).

Je zde vysvětleno nejen to, jaké materiální a finanční požadavky armáda má. Ve dvou milnících (rok 2020 a 2025) jsou totiž rovněž vypočítány konkrétní kroky k dosažení cílů a u některých položek rovněž uvedeny počty nových zařízení, která by se měla pořídit (bod 4.1 a 4.2 koncepce).

Co se týče časové a druhové přesnosti, uvádí se tedy dva časové milníky. Stejně tak plán uvádí, zda počítá s pronájmem (jako v případě nadzvukového letounu JAS-39, str. 19), pořízením obecně (např. víceúčelový vrtulník, tamtéž) nebo mezi akvizicí a pronájmem alternuje (přípustná možnost pro zachování počtu nadzvukových letounů JAS-39, str. 20).

Co se týče závaznosti, nejde o právní předpis, ačkoli je koncepce schválena v souladu s § 6 zákona č. 219/1999 Sb. o ozbrojených silách České republiky. Právně závazný tedy není. Koncepce a jiné nezávazné dokumenty si mohou dát za cíl některé právně závazné akty vytvořit, jak zdůrazňuje např. vládní koncepce boje s korupcí (.pdf), když v bodě 2.1.1. cituje Programového prohlášení vlády (.pdf, str. 4.) Druhým způsobem, jak obsah koncepce učinit závazným, je zákonný odkaz. Takto je za závaznou prohlášena např. Státní energetická koncepce prostřednictvím § 3 odst. 2 zákona č. 406/2000 Sb. o hospodaření energií. To však není případ této koncepce. Více k charakteru koncepcí např. v metodice přípravy veřejných strategií (.pdf) nebo v metodice střednědobých koncepcí.

K prvenství konstatujeme toliko, že koncepce už sice ve svých úvodních řádcích tvrdí, že „poprvé za období platnosti zákona o ozbrojených silách se podařilo připravit ucelenou koncepci“ výstavby Armády České republiky, zde je ovšem nutné brát na vědomí několik věcí. Zaprvé, zde koncepce omezuje časové období, na které je výrok vztažen, platností zákona o ozbrojených silách, což Martin Stropnický nečiní. V tom případě je jako takovou možno vyhodnotit i Záměr koncepce výstavby Armády České republiky do roku 2000 s výhledem do roku 2005, (.pdf), který rovněž operuje s časovými i početními údaji (např. str. 9) Koncepce výstavby armády však vznikly i v letech 2002 (.pdf) a 2003 (.pdf), přičemž nutno říct, že svou komplexitou jsou přinejmenším srovnatelné s loňskou koncepcí. Koncepce z r. 2002 operuje se střednědobým horizontem do r. 2008, koncepce z r. 2003 pak plánuje až do r. 2010. Přinejmenším ve druhé z jmenovaných jsou v podobném rozsahu jako v aktuální koncepci řešeny otázky pořizování výzbroje (shrnutí na str. 37). Mimoto vzešlo z ministerstva obrany množství dalších strategií nezávazně řešící standardy a cíle armády. Pokud se tedy Martin Stropnický brání, že poprvé má armáda takovýto dokument s konkrétní vizí pro investice, není tomu tak.

Ministr Stropnický se však dříve vyjádřil v tom smyslu, že jde o první plán, který je vázaný na finance, což je ovšem pojem diametrálně jiného významu. V tomto můžeme dát ministru Stropnickému zapravdu, na rozdíl od předchozích koncepcí tato povšechně vyčísluje potřebné částky a váže realizaci plánu i na plánovaný nárůst rozpočtu obrany odvozený od HDP (str. 8, 19, 24 a 25). Vyjádření, které však poskytl v Otázkách Václava Moravce tak, jak jej uvádíme, a vyznění, které mu dal, je nepravdivé. Dle metodologie stejné pro všechny ověřované nemůžeme reflektovat předchozí vyjádření diskutujících jako odůvodnění toho, že se diskutující zmýlil a chtěl snad vyjádřit totéž.

K dosavadnímu plnění můžeme říct, že server E15 informoval o plánu ministerstva pořídit až stovky obrněných kolových vozidel Titus, což je v souladu s cíli koncepce (str. 19-20.) Přesné informace o stavu výzbroje však nejsou k dispozici, neboť ministerstvo tyto vydává pravidelně začátkem roku, poslední je tedy z ledna 2016.