Přehled ověřených výroků

Výrok pochází z relace Hyde Park, odvysíláno 16. 1. 2014 (čas 47:40).

Co se týče poslaneckých a ministerských platů, jejich souběh vylučuje zákon č. 236/1995 Sb. v §34 odstavci druhém, kde stojí, že „přisoučasném výkonu dvou funkcí představitele náleží představiteli plat stanovený tímto zákonem, který je vyšší." V souladu s §3a tohoto zákona činí platová základna pro výpočet platů představitelů v letech 2011-2014 51 731,- Kč. Nejvyšší možný plat poslance či senátora (v případě, že zastává funkci předsedy komory) se dle §8 písm. f téhož zákona vypočítává koeficientem 1,82 z platového základu, zatímco řadovému ministru pak podle §11 písm. a koeficientem 2,06. Poslanec-ministr tedy pobírá pouze ministerský plat.

Funkci hejtmana však upravuje Zákon o krajích, který ale rovněž nevylučuje platové ohodnocení hejtmana v případě souběžného výkonu jiné veřejné funkce. Jeho plat upravuje nařízení vlády, které na toto téma také mlčí. Není tedy důvod, aby hejtman nemohl zároveň pobírat další plat.

Proto potvrzujeme výrok Jana Hamáčka jako pravdivý.

Petr Fiala se takto vyjádřil v rozhovoru pro server Česká pozice 16. ledna 2014.

Výrok hodnotíme na základě níže uvedených informací jako pravdivý s výhradou.

CDU byla součástí vládní koalice od roku 2005, 2009 a rovněž také od roku 2013. Ve volbách v roce 2013 nicméně získala jen 37,2% hlasů. Přes 40% získal blok CDU/CSU, tedy strany CDU a CSU dohromady, které vystupují na federální úrovni společně. Nicméně obě tyto strany mají společný program a bývají často zahraničím vnímány jako jedna strana. V tomto výroku tedy dochází k mírnému zjednodušení a pojmem CDU se myslí obě strany dohromady.

Od roku 2005 zastává funkci kancléřky Angela Merkelová, která po osmiletém funkčním období získala od voličů skutečně silný mandát.

Pravdou také je, že strana nevládla sama, neboť od roku 2005 hovoříme o tzv. velké koalici tvořené stranami CDU, CSU a SPD (Sociálnědemokratická strana Německa). Od roku 2009 byla u moci také koaliční vláda (tzv. černo-žlutá) stran CDU, CSU a FDP (Svobodná demokratická strana). Od roku 2013 hovoříme opět o velké koalici ve složení CDU, CSU a SPD. Rovněž tedy platí, že strana tíhla ke kompromisům. Umění kompromisu je dle deníku.cz také jednou z vlastností Angely Merkelové.

Tomio Okamura svůj výrok pronesl v rozhovoru pro server Idnes.cz 21. ledna 2014.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, neboť mimo České republiky se dva dny volí ještě ve volbách (do dolní komory, obecních, regionálních i evropských) v Itálii.

Okamura nespecifikuje druh voleb, zda má na mysli volby parlamentní, obecní či regionální a evropské. Ve všech těchto typech však kromě ČR je ve dvou dnech voleno v Itálii.

Je pravdou, že ve 26 zemích EU se pro volby do dolních komor parlamentu volí zpravidla v jednom dni. Nicméně není pravda, že je Česká republika při dvoudenních volbách zcela osamocena. V Itálii se ve dvou dnech volí také. To dokládá jednak web parties and elections, který sleduje všechny evropské země a volby v nich, pak také zdroje o italských všeobecných volbách z let 2006 a 2008.

Mimo Itálii existují také případy, kdy se volí ve dvou dnech, nicméně zde nejde o dva po sobě jdoucí dny, o čemž poslanec Okamura pravděpodobně mluví. Jde např. o Francii, kde je používán (.pdf, s. 7- 9) dvoukolový většinový systém (pro představu je velmi podobný systému voleb do českého senátu).

Co se týče finanční náročnosti, např. organizace voleb do Sněmovny v r. 2010 údajně stála zhruba 463 milionů Kč. V r. 2012 pak krajské volby dosáhly ceny 494 milionů Kč a senátní volby 81 milionů. Na přípravu prezidentské volby dostal Český statistický úřad již v r. 2012 10 milionů a na r. 2013 pak bylo vyčleněno na organizaci 600 milionů. Pro ilustraci předchozí nepřímá volba vyšla stát na 15 milionů.

Tisk volebních lístků pak probíhá nezávisle na počtu dní a je také dán konkrétním volebním systémem v dané zemi. Při zavedeném všeobecném volebním právu není ani možné, aby se zmíněné miliony lístků netiskly.

Výrok pochází z rozhovoru Andreje Babiše pro deník Právo, který je dostupný na webových stránkách politického hnutí ANO.

Protože Andrej Babiš nesprávně uvádí, že měl stát na účtu ČNB částku 300 miliard, hodnotíme výrok jako nepravdivý. Druhou část nehodnotíme, protože nesplňuje kritéria faktického výroku.

Dle dokumentu Čtvrtletní informace o řízení dluhového portfolia vydaného Ministerstvem financí, činila výše státního dluhu k 31. 12. 2013 1 683,3 miliard Kč (.pdf, s. 19) a odhad Andreje Babiše je tedy přibližně správný a tato část výroku je tedy v pořádku.

Co se týče částky 300 miliard, která se měla „poflakovat“ na účtu ČNB, tak z materiálu Strategie financování a řízení státního dluhu vyplývá, že k 30. 6. 2013 činil průměrný denní zůstatek (.pdf, s. 51) účtů spadajících pod státní pokladnu 298,1 mld Kč, k poslednímu dni roku 2013 to však bylo již jen 278,7 mld Kč. Navíc se nejedná o jeden účet, který by byl vlastněn státem či Ministersvem financí, ale o více účtů různých organizací.

V roce 2013 došlo k rozšíření počtu účtů o některé organizace. Je zde zahrnuta (.pdf, s. 2) např. Správa železniční dopravní cesty, územní samosprávné celky, veřejné vysoké školy a další. Skutečná peněžní rezerva Ministerstva financí (.pdf, s. 51) pak v průběhu roku 2013 nepřesáhla výši 200 miliard Kč a ke konci roku pak kolísala kolem 50 miliard Kč.

Podobný výrok Andreje Babiše, kde hovoří dokonce o 350 miliardách, ČNB odmítla.

Jiří Paroubek použil toto tvrzení ve svém blogu na serveru Vaše Věc. Na zmíněné prohlášení Františka Tomáška se ale odkazoval již dříve, například ve svém projevu ve sněmovně a prohlášení je hojně citováno v diskusích, nezdá se však, že by se zakládalo na pravdě.

Arcibiskup František Tomášek měl tento výrok údajně pronést v srpnu 1991 poté, co byla díky výčtovým zákonům z roku 1990 a 1991 církvi vrácena část majetku. To však jednoznačně popírá Dominik Duka, který ve svém dopise papeži píše: „Kardinál Tomášek ve skutečnosti nikdy žádná jednání o církevních restitucích nevedl a ani se k této problematice veřejně nevyjadřoval.“

Nesedí ani časová souslednost, František Tomášek byl totiž 27. března 1991 zproštěn úřadu arcibiskupa, nemohl se tedy následně v srpnu téhož roku vyjadřovat k restitucím jménem katolické církve.

Tvrzení Jiřího Paroubka na základě výše uvedeného hodnotíme jako nepravdivé.

Tento výrok zazněl po schůzce Andreje Babiše s prezidentem Milošem Zemanem na Hradě, v období před jmenováním členů vlády.

Výrok hodnotíme v kontextu tvrzení Miloše Zemana, že služební zákon nevyžaduje lustrační osvědčení od ministrů.

Služební zákon 218/2002 z roku 2002 ani současná novela služebního zákona, projednávaná ve Sněmovně, otázku lustrační zákon skutečně sama o sobě neupravuje. Otázka lustrací je řešena až doprovodným zákonem č. 309/2002, který upravuje lustrační zákon tak, že z jeho působnosti vyjímá členy vlády (část 47.). Doprovodný zákon zde odkazuje na § 9 odst. 1 služebního zákona, který hovoří o „představených" pracovnících, v odst. 3 jsou pak vyjmenovány služební místa určená pro představené a ministerská pozice mezi nimi chybí. Samotný zákon o státní službě tedy skutečně žádný vliv na lustrační zákon nemá, tento vliv je zprostředkován až zákonem doprovodným.

Právě tento zákon skutečně Miroslav Kalousek celkem 2x (12. března a 13. června 2002) v hlasování podpořil.

Služební zákon byl v Poslanecké sněmovně projednáván poprvé 1. března 2001 a nikoli 12. března 2002, jak tvrdí Andrej Babiš (tehdy prošel třetím čtením ve Sněmovně). Kvůli této chybě a nepřímé souvislosti služebního zákona se zákonem lustračním hodnotíme výrok jako pravdivý s výhradou.

Miroslav Kalousek je takto citován v článku deníku Právo z 21. ledna 2014, který je dostupný na webu TOP 09.

Není úplně jasné o jakých krocích Miroslav Kalousek hovoří a jeho výrok tedy dává značnou možnost interpretace. Faktem je, že KDU-ČSL již v době Kalouskova výroku byla součástí nynější vládní koalice. V současné vládě usedl jako ministr financí Andrej Babiš, který nemá negativní lustrační osvědčení, což je poněkud neobvyklá situace. Lustrační osvědčení v minulosti pravděpodobně podle svých slov nepředkládal také Pavel Blažek, který jím nicméně údajně disponoval. Odborníci v současnosti nejsou jednotní v otázce, zda je dnes povinnost předkládat lustrační osvědčení zakotvena v zákoně či nikoli. Výrok však hodnotíme jako zavádějící, protože samotná účast KDU-ČSL ve vládní koalici, kde jeden z ministrů lustraci nemá, nemusí nutně znamenat podporu vyřazení lustračního zákona z účinnosti na všech ministerstvech. Co se totiž týče samotného lustračního zákona, tak KDU-ČSL se výrazně vymezuje proti jeho zrušení.

Pokud by měl Miroslav Kalousek na mysli podporu novely (.pdf) služebního zákona, jehož projednáním v 1. čtení podmínil Miloš Zeman jmenování Andreje Babiše ministrem bez lustrace, pak je nutné podotknout, že tato novela v současné podobě lustrace nijak neřeší. Ještě v lednu neměli lidovci o případné budoucí modifikaci služebního zákona v otázce lustrací jasno.

Nedá se tedy říct, že by KDU-ČSL kromě účasti ve vládě, ve které je ministrem Andrej Babiš bez lustrace, podnikala kroky k tomu, aby byl lustrační zákon vyřazen z účinnosti na všech ministerstvech a proto výrok hodnotíme jako zavádějící.

Výrok byl Andrejem Babišem pronesen 22. ledna 2014 v relaci Interview Daniely Drtinové.

Protože se nám nepodařilo dohledat celoevropskou statistiku výběru DPH (patrně neexistuje), musíme výrok hodnotit jako neověřitelný.

V rámci Evropské unie jsme pak v roce 2011 podle studie (.pdf) Evropské komise obsadili 7. místo (viz tabulka na str. 29) ve statistice mezi státy, jejichž rozdíl mezi částkou, která se měla vybrat a částkou, která byla skutečně vybrána, byl v poměru k HDP nejvyšší. Jde však o poměrně komplexní problematiku (.pdf, s. 24) a nelze tedy jednoznačně říci, že by toto dělalo z České republiky "jednu z nejhorších zemi z hlediska výběru DPH." Jako kritérium posuzování systémů DPH totiž lze použít i jiné něž kvantitativní měřítko zohledněné ve studii, například kvalitativní nastavení systému plátců DPH či subjektů podléhajících tomuto typu zdanění (kdo je a kdo není považován za plátce DPH atp.).

Tuto otázku také zpracovává článek serveru Novinky.cz

Výrok byl publikován 10. 2. 2014 na facebookovém profilu Tomia Okamury.

Švýcaři si skutečně odhlasovali, byť těsně, kvóty pro imigranty. Druhou část výroku o tom, že „bohaté Švýcarsko již nápor imigrantů nezvládá" z důvodů její subjektivnosti nehodnotíme. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

V neděli 9. 2. proběhlo ve Švýcarsku referendum, ve kterém občané rozhodovali o zavedení kvót pro počty přistěhovalců do země. Referendum,vyvolala Švýcarská lidová strana a zavazuje švýcarskou vládu do tří let přijmout imigrační kvóty pro všechny cizince, včetně občanů ze států EU. Přijetí tohoto imigračního omezení si vyžádá i změnu Švýcarské ústavy. Konkrétní kvóty ještě nebyly stanoveny, o těch později rozhodne vláda.

Referendum bylo přijato těsnou většinou 50,3 % hlasů a pomyslně tak rozdělilo zemi na dvě části. Na základě dřívějších referend s podobnou tematikou se ukázalo, že východ země, obývaný především německy mluvícími obyvately, se vyslovuje společně s italsky mluvícími obyvately pro kvóty, zatímco západ země, kde žijí převážně francouzsky mluvící obyvatelé, je znám svým kladným vztahem k EU a vyslovuje se ke kvótám spíše negativně.

Švýcarská spolková rada interpretuje výsledek tohoto referenda, jako odraz neklidu v zemi, který souvisí s nárůstem počtu cizinců, a to zejména v posledních letech.

Toto referendum může znamenat pro Švýcarsko do budoucna i velké problémy. Přestože není členem Evropské unie, tak ale patří do Schenghenského prostoru. Pokud země na základě referenda skutečně stanoví kvóty, které se budou týkat i obyvatel Evropské unie, tak tím dojde k porušení pravidel Schenghenského prostoru. Předseda Evropského parlamentu Martin Schulz se již nechal slyšet, že hrozí, že EU vypoví se Švýcarskem některé smlouvy. Například dohody, které švýcarským společnostem umožňují přístup k evropskému jednotnému trhu. Není totiž možné, aby Švýcarsko využívalo výhody vycházející ze spolupráce s Evropskou unií, ale na druhou stranu neakceptovalo podmínky ze strany EU.

Obavy též panují ve švýcarském bankovním sektoru, který považuje EU za nejdůležitější zahraniční trh. Problémy mohou postihnout i některé firmy, které jako levnou pracovní sílu využívají právě přistěhovalce.

Co se týče druhé části výroku, jak jsme avizovali výše, pro její subjektivnost ji nehodnotíme. Nevíme totiž, v jakém smyslu T. Okamura „nezvládání" myslel. Zda hovořil o sociálním systému, či např. nalády ve společnosti. Faktem ale také je, že do země se údajně každý rok stěhuje kolem 80 tisíc lidí. V oblasti sociální politiky se nám nicméně nepodařilo dohledat, že by švýcarský sociální systém nějakým způsobem významně kolaboval. Mezi dílčí problémy pak může patřit vyšší kriminalita u některých skupin přistěhovalců, např. z některých afrických zemí. Negativně může být ale také vnímána kvalifikovaná pracovní síla stěhující se či dojíždějící za prací ze zemí EU.

Tomio Okamura tento výrok pronesl v rozhovoru, který přinesl server iDNES.cz 21. ledna 2014.

Z kontextu rozhovoru je patrné že se hovoří o osnově návrhu zákona o celostátním referendu, zveřejněnou hnutím Úsvit.*

Ústavní soud by se teoreticky mohl vyjadřovat k zákonům v referendu přijatým, nicméně nikoliv k referendu samotnému a výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Celostátní referendum není v současnosti v české právní soustavě zakotveno a Ústavní soud tedy nemá ze zákona právo ho posuzovat. Platí zde pravidlo, že státní orgán může konat pouze v případě, kdy to zákon výslovně stanoví (článek 2, odst. 2). Postup by tedy musel být specifikován zákonem, podobně jako např. u referend místních a krajských.

Roli a pravomoci Ústavního soudu stanoví Ústava ČR a zákon o Ústavním soudu.

Výčet materie, kterou se může Ústavní soud zabývat je shrnut v článku 87 Ústavy ČR.

Dle § 72 zákona o Ústavním soudu jsou ústavní stížnost oprávněni podat a) fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a b) zastupitelstvo obce nebo vyššího územního samosprávného celku.

Dle § 64 zmíněného zákona je také při splnění určitých podmínek možno podat návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení.

Pravomoci soudů v případě místních a krajských referend jsou zakotveny v § 91a a § 91b soudního řádu správního. Na základě tohoto zákona se tedy může Ústavní soud vyjadřovat, ovšem jen pokud je podána stížnost.

* Hnutí Úsvit následně v Poslanecké sněmovně předložilo návrh zákona o celostátním referendu (.pdf, s. 2), kde je již na rozdíl od osnovy role Ústavního soudu explicitně definována.