Politické spektrum v debatě Českého rozhlasu

Vztah unijního a vnitrostátního práva je dán judikaturou Soudního dvora Evropské unie a rozhodovací praxí národních ústavních soudů. Dle toho je i pohled na právo Evropské unie odlišný.

V primárním právu Evropské unie (Smlouva o Evropské unii a Smlouva o fungování Evropské unie) není nadřazenost práva EU výslovně zakotvena. V prohlášeních států ke sjednání Smluv, která mají pouze interpretační význam, je však stanoveno, že: „Konference připomíná, že v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora Evropské unie mají Smlouvy a právo přijímané Unií na základě Smluv přednost před právem členských států, za podmínek stanovených touto judikaturou.“

Soudní dvůr Evropské unie opakovaně rozhodl (.pdf, str. 8, bod 3), že před unijním právem „nemohou mít vzhledem k jeho povaze přednost vnitrostátní právní předpisy jakéhokoliv charakteru”. To znamená, že pokud je v rozporu unijní norma (ať už unijní smlouva, nebo sekundární předpisy jako např. směrnice) s vnitrostátní normou (tj. zákonem, a to i ústavním) členského státu, má přednost norma unijní.

Neznamená to však, že se vnitrostátní norma ruší, pouze se na daný případ neaplikuje. Stručně řečeno slovy ústavního právníka Jana Kysely, „stupeň právní síly není pro EU rozhodující“.

Druhý pohled pak představuje právo vnitrostátní. V rámci České republiky se k postavení vnitrostátního a unijního práva několikrát vyjádřil Ústavní soud (zejména v nálezech Cukerné kvóty III a Lisabon I a II). Český Ústavní soud tak zastává doktrínu, podle které jsou oba systémy relativně samostatnými, zároveň však uznává (část VI.–B, 4. odstavec) aplikační přednost unijního práva, avšak s výjimkou v případě, kdy by unijní právo porušilo základy státní svrchovanosti či podstatné náležitosti demokratického právního státu, tzv. materiální ohnisko ústavy. V případě rozporu s ním by nemohly být dané unijní akty v České republice závazné (bod 216).

Výrok tak hodnotíme jako pravdivý, jelikož z hlediska Evropské unie je možné mluvit o nadřazenosti, nebo přesněji přednosti před právem vnitrostátním. Vnitrostátní právo potom aplikační přednost akceptuje s výhradou zásahu do podstatných náležitostí demokratického právního státu.

V řádném legislativním postupu, kterým je přijímáno až 95 % legislativních návrhů (video, čas 0:03) má právo takzvaného legislativního návrhu (ekvivalent vnitrostátní legislativní iniciativy) pouze Evropská komise. Tento postup podrobně upravuje Smlouva o fungování Evropské unie ve článku 289 a následujících (.pdf). Po zahájení legislativního procesu však mohou jak Evropský parlament, tak Rada schvalovat pozměňovací návrhy a tím návrh Komise měnit. Individuální návrhy se sice mohu týkat pouze jediného článku, tzv. kompromisní pozměňovací návrhy schválené výbory (.pdf, str. 6–7) Parlamentu však mohou být komplexnější. 

Evropský parlament se pak podílí i na sestavení legislativního plánu, čímž může ovlivnit charakter legislativních návrhů. I obecné směřování (.pdf, čl. 17 odst. 1) Unie, které má také dopad na podobu jednotlivých legislativních aktů, je ovlivněno pozicí Evropského parlamentu.

Že Evropský parlament má své místo v legislativním procesu, a jeho účel není jen schvalovat návrhy Komise bez jakékoliv přidané hodnoty, pak dokazuje i existence tzv. trialogu. Ten typicky probíhá po předložení legislativního návrhu Komisí mezi zástupci Rady, Komise a Evropského parlamentu. Cílem je domluvit se na znění, které je přijatelné pro všechny tři aktéry legislativního procesu tak, aby mohl být příslušný návrh, včetně zapracovaných změn, schválen již v prvním čtení. Jen za rok 2013 pak proběhlo cca 1 000 těchto neformálních setkání. Právě trialog pak pomohl schválení např. víceletého finančního rámce EU na roky 2021–2017 či podoby společné zemědělské politiky. Protože je však tento proces ne zcela transparentní, byl v minulosti kritizován.

Kromě toho však právo Evropské unie v určitých případech zakotvuje i takzvané právo podnětu. Dle něj mohou určité orgány Evropské unie ve vymezených případech požádat Komisi, aby zpracovala vhodný návrh. 

V oblasti trestního práva, justice a policejní spolupráce tak může učinit čtvrtina členských států, v záležitostech statutu Soudního dvora Evropské unie Soudní dvůr. Evropský parlament tak může učinit podle článku 225 SFEU (.pdf) většinou svých hlasů, pokud se domnívá, že je k provedení Smluv třeba legislativní akt Unie. Pokud Evropská komise odmítne návrh zpracovat, musí parlamentu sdělit důvody.

Byť použití článku 225 SFEU není časté, v minulosti již vícekrát podněty Evropského parlamentu vedly k předložení konkrétního legislativního návrhu Evropskou komisí. Mezi lety 2009 a 2019 dal Evropský parlament Komisi 29 podnětů (.pdf, str. 7–11), z nichž 7 (str. 5) bylo alespoň částečně úspěšných.

Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící, neboť technicky vzato může legislativní návrhy předkládat pouze Evropská komise. Rozhodování Evropského parlamentu však není omezeno na prosté schválení/zamítnutí, jak naznačuje Vladimíra Vítová. Parlament stejně jako Rada může předkládat a schvalovat pozměňovací návrhy, čímž může text navržený Komisí změnit. Parlament se navíc podílí na sestavení legislativního plánu Komise, čímž ovlivňuje její legislativní aktivitu, a účastní se i tzv. trialogů o výsledné podobě legislativních návrhů.

Podle studie (.pdf) mnichovského Výzkumného institutu pro energetické hospodářství (Forschungsstelle für Energiewirtschaft) vytváří i elektromobily velkou uhlíkovou stopu, a to především kvůli emisím při výrobě elektrobaterie a také z důvodu neekologického zdroje elektrické energie. Při porovnání s automobilem se spalovacím motorem došla tato studie k závěru, že elektromobil má vyšší uhlíkovou stopu než auto na spalovací motor do doby, než obě auta najedou přibližně 50 000 km (.pdf, str. 5). Nad touto hranicí je kumulovaná uhlíková stopa auta se spalovacím motorem vyšší než v případě elektromobilu a rozdíl se s najetými kilometry prohlubuje.

Upřesněme, že podle serveru Portál řidiče je běžná životnost baterie elektromobilu při denním používání osm a více let. Podle serveru fDrive.cz poskytuje většina automobilek záruku 160 000 kilometrů nebo 8 let na kapacitu minimálně 80 %. Životnost elektromobilů, lépe řečeno jejich baterií, tedy přesahuje zmiňovanou hranici 50 000 km. 

Dodejme, že studie vychází z dat z roku 2015, kdy Německo na výrobu jedné kilowatthodiny elektrické energie produkovalo 580 g ekvivalentu CO₂, celá Evropská unie poté 460 g CO₂eq/kWh (.pdf, str. 5). Zmiňme také, že v roce 2020 produkoval český energetický mix 473 g CO₂eq/kWh, tedy srovnatelné množství emisí jako EU v roce 2015.

Tématu emisních dopadů elektromobilů se věnuje například i web CarbonBrief, který v květnu 2019 zveřejnil srovnání elektrického Nissanu Leaf a průměrného nového auta se spalovacím motorem ve Spojeném království. Za předpokladu, že obě auta najezdí 150 000 km za dvanáct let provozu, převýší uhlíková stopa auta se spalovacím motorem uhlíkovou stopu Nissanu Leaf po dvou letech.

Web také zmiňuje studii německého Institutu pro ekonomický výzkum (Ifo), podle níž je uhlíková stopa elektromobilu Tesla Model 3 za dobu jeho životnosti větší než v případě vozu se spalovacím motorem Mercedes C Class. Uveďme však, že metodiku a závěry této studie zpochybnila řada zástupců odborné veřejnosti (.pdf). Někteří vědci například poukazovali na to, že studie německého institutu u automobilů se spalovacími motory pracuje s nejlepšími možnými výsledky, zatímco u elektromobilů s těmi nejhoršími.

Doplňme, že web CarbonBrief upozorňuje také na velké rozdíly mezi uhlíkovými stopami při výrobě různých druhů baterií nebo na závislosti na energetickém mixu země, ve které je elektromobil dobíjen. Jak například upozorňuje BBC, dle studie britských a nizozemských vědců z roku 2020 mají elektromobily nižší uhlíkovou stopu než auta se spalovacím motorem v 95 % světa. Výjimkou je například Polsko, které stále vyrábí většinu elektrické energie z uhlí.

Pro zhodnocení daného výroku je nutné se podívat na absolutní výši státního dluhu. Tyto údaje poskytuje Ministerstvo financí na svých stránkách. Pro rok 2021 použijeme výši státního dluhu za první pololetí, novější údaje zatím nejsou k dispozici. 

Andrej Babiš je předsedou vlády ČR od 13. prosince 2017 (první i druhá vláda), vliv na státní rozpočet a tedy i celkový státní deficit za rok 2018 (.pdf) měla tedy ještě vláda Bohuslava Sobotky. Vláda Andreje Babiše pak dokázala namísto 50miliardového schodku dosáhnout lehce přebytkového rozpočtu. V roce 2018 činila výše státního dluhu 1 622 mld. Kč, tuto hodnotu budeme tedy považovat za výchozí pro hodnocení. 

Ministerstvo financí zveřejnilo 16. července 2021 tiskovou zprávu o řízení státního dluhu za první pololetí roku 2021. V ní uvádí, že výše dluhu k 30. červnu 2021 činila 2 416,3 mld. Kč (.pdf, str. 9). Dle makroekonomické predikce (.pdf, str. 11) Ministerstva financí by měl na konci roku 2021 státní dluh dosáhnout 2 632 mld. Kč. Do konce roku 2021 dojde od počátku vlády Andreje Babiše o navýšení státního dluhu o 1 010 mld. Kč.

Vláda Andreje Babiše je zároveň odpovědná i za přípravu státního rozpočtu na rok 2022. V něm Ministerstvo financí navrhuje schodek rozpočtu ve výši 376,6 mld. Kč, přičemž dle zmíněné predikce by měl státní dluh na konci roku 2022 dosáhnout (.pdf, str. 11) 2 970 mld. Kč, což představuje navýšení o 1 348 mld. Kč od roku 2018. Protože se jedná o zaokrouhlenou hodnotu jen velice těsně nad hranicí naší 10% obecně uznávané odchylky, hodnotíme výrok jako pravdivý.  

Na závěr zmiňme, že pokud bychom vzali v úvahu celé působení Andreje Babiše ve vládě, tedy již od ledna 2014, zjistíme, že výše státního dluhu v roce 2014 činila 1 663,7 mld. Kč. Rozdíl mezi aktuální a tehdejší výší státního dluhu činí 968 mld. Kč, resp. 1 306 mld. Kč oproti roku 2022.

Cílem iniciativy Euro 7, jež je součástí Zelené dohody pro Evropu, je vytvořit přísnější emisní normy pro všechny osobní automobily, dodávky, nákladní automobily a autobusy s benzinovým a naftovým motorem. 

Šéf automobilky Škoda Auto, Thomas Schäfer, uvedl, že pokud by byla připravovaná norma Euro 7 přijata ve své nejpřísnější variantě, došlo by ke zdražení modelu Škoda Fabia o minimálně 5 tisíc eur. Dle jeho slov by byl dopad na malé vozy mnohem větší než na velké modely. Schäfer taktéž uvedl, že by tato norma zdržela vývoj elektromobilů, protože automobilky by se v průběhu druhé poloviny tohoto desetiletí musely soustředit na prodej již existujících modelů. 

Doplníme, že ministr průmyslu a dopravy Karel Havlíček zaslal čtyřem eurokomisařům dopis, v němž navrhovanou normu Euro 7 kritizuje.

„Česká republika respektuje cíle Zelené dohody, ale máme zásadní problém se způsobem jejich naplňování, kdy se nebere v úvahu rozdílná průmyslová a energetická infrastruktura jednotlivých zemí Unie. Budeme důsledně požadovat takový plán, který nepoškodí konkurenceschopnost automobilového průmyslu, protože ten patří mezi pilíře české ekonomiky,” uvedl Havlíček v dopise. Dle Havlíčka by měla být norma technicky proveditelná a nákladově přiměřená.

Vodní pára je nejrozšířenějším plynem v atmosféře a řadí se do skupiny tzv. skleníkových plynů (.pdf, str. 1). Ty jsou zodpovědné za skleníkový efekt, při němž zmíněné plyny absorbují většinu (.pdf, str. 2) infračerveného záření vyzařovaného zemským povrchem, čímž dochází k ohřívání vzduchu (.pdf, str. 18). I tento vzduch poté vyzařuje infračervené záření, a část energie se tak vrací zpět k zemskému povrchu, který se spolu s nejspodnějšími částmi atmosféry ohřívá (.pdf, str. 1). 

Uveďme, že právě díky tomuto efektu má Země teplotu vhodnou pro život (.pdf, str. 18). Zvyšování koncentrace skleníkových plynů však způsobuje, že se množství infračerveného záření směřujícího k povrchu Země zvyšuje, čímž dochází „ke zvyšování teploty na Zemi se všemi jeho důsledky“ (.pdf, str. 2).

Vodní pára se na skleníkovém efektu podílí přibližně z 60 %, avšak častěji je uváděn (.pdf, str. 17) rozptyl 36–70 %. Určit přesnou hodnotu není snadné mimo jiné z důvodu, že určitou část infračerveného záření (určité rozmezí vlnových délek) může pohlcovat více skleníkových plynů najednou. Horní hranice 70 % v tomto případě odpovídá podílu, který by měla na skleníkovém efektu vodní pára, pokud bychom nepočítali s absorpcí stejné části spektra infračerveného záření dalšími skleníkovými plyny.

Dalším problémem při určení přesného čísla je i skutečnost, že se obsah vodní páry ve vzduchu liší v závislosti na místě a čase. Doplňme také, že se vodní pára v atmosféře neudrží dlouho, ale jen několik dní (.pdf, str. 153). Oproti tomu jiné skleníkové plyny, mezi které patří například oxid uhličitý, metan nebo oxid dusný, se mohou v atmosféře udržet několik let až staletí a působí tedy mnohem déle.

Uveďme, že obsah vodní páry ve vzduchu je dán především teplotou (.pdf, str. 77). Ta limituje maximální množství vodní páry, které vzduch může obsahovat. Zjednodušeně lze říci, že při vyšší teplotě dokáže vzduch pojmout více vodní páry (.pdf, str. 153). Když je vzduch vodní párou nasycen na maximum a dojde ke snížení teploty, část vodní páry zkondenzuje na malé vodní kapky, které poté tvoří oblaka. Následně se tak voda vrací na povrch Země v podobě deště.

Zde dodejme, že hodnota 85 %, kterou ve výroku zmiňuje Radim Špaček, odpovídá podílu, který má na skleníkovém efektu dohromady vodní pára spolu s oblaky (v kapalném či pevném skupenství). Dle serveru Yaleovy univerzity se přesněji jedná o 66–85 %. Oblaka se v určitém ohledu chovají podobně jako skleníkové plyny, protože také absorbují infračervené záření, které poté z části vyzařují zpět. 

V tomto případě však hraje roli také množství přítomných aerosolů, které se do atmosféry dostávají i kvůli činnosti člověka (.pdf, str. 4). Pokud se ve vzduchu nachází větší koncentrace aerosolů, jsou oblaka tvořena větším počtem vodních kapek o menší velikosti, a odrážejí tak více infračerveného záření. Na tvorbu oblaků a množství jimi odraženého infračerveného záření tak nemá vliv pouze vodní pára, ale také další faktory. Podíl oblačnosti na skleníkovém efektu proto nelze zaměňovat s podílem vodní páry nebo ho do něj zahrnovat.

Dále také uveďme, že na udržování teploty či jejím zvyšování se vodní pára podílí opačným způsobem než ostatní skleníkové plyny. Sama zvýšení teploty nezpůsobuje, naopak na něj reaguje. Čím vyšší bude teplota povrchu Země, tím vyšší bude také výpar a obsah vodní páry v atmosféře, čímž se dále zesílí skleníkový efekt (.pdf, str. 19). Z tohoto pohledu lze říci, že koncentrace vodní páry souvisí se změnou koncentrací ostatních skleníkových plynů v atmosféře – čím silnější bude skleníkový efekt způsobený ostatními plyny, tím větší bude teplota a tím větší bude koncentrace vodní páry. Tímto způsobem tedy vodní pára významně umocňuje skleníkový efekt způsobený jinými skleníkovými plyny.

Pro úplnost doplňme, že na rozdíl od ostatních skleníkových plynů můžeme množství vodní páry v atmosféře ovlivnit jen velmi málo. Lidstvem vytvářené emise vodní páry, způsobené například odlesňováním nebo zavlažováním půdy, jsou považovány za zanedbatelné (.pdf, str. 153) v porovnání s vypařováním vody z přírodních vodních ploch.

Na závěr shrňme, že 85 %, o nichž ve výroku mluví Radim Špaček, je hodnota podílu, který má na skleníkovém efektu vodní pára spolu s oblačností. Nikoliv vodní pára samotná, v jejímž případě se jedná o podíl 36–70 %. Jelikož se Radimem Špačkem zmiňovaných 85 % nevešlo do naší 10% tolerance, hodnotíme výrok jako nepravdivý. 

Ministerstvo zemědělství po dohodě s Ministerstvem životního prostředí představilo v roce 2011 dokument (.pdf) s názvem Generel území chráněných pro akumulaci povrchových vod a základní zásady využití těchto území (Generel LAPV). Jedná se o podklady pro návrh politiky územního rozvoje s cílem územní ochrany. V tomto dokumentu je obsažen seznam 65 (str. 5) lokalit vhodných k potenciálnímu budoucímu využití pro akumulaci povrchové vody. 

V rámci aktualizace z roku 2020 mělo být do tohoto seznamu zařazeno dalších 31 lokalit, do závěrečného Generelu (.pdf) jich bylo přijato pouze 21. Jak je však v dokumentu podotknuto (str. 8), nejedná se o plán na výstavbu přehrad, což potvrdil také ministr životního prostředí Richard Brabec. Uvedl: „Rozhodně nejde o vydání stavebního povolení. Lokality v generelu budou nyní chráněny proti případnému jinému strategickému využití území, aby nedošlo ke znehodnocení vynaložených investic v případě budoucí výstavby nádrží.“

I kdybychom tedy uznali 14% odchylku (Vladimírou Vítovou zmíněných 100 a reálných 86 lokalit), nejedná se o plánované výstavby. Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý.

Na závěr ještě podotkněme, že v roce 2019 se Ministerstvo zemědělství společně s Lesy ČR zavázalo k podpoře rekonstrukcí, obnov, odbahnění či vystavění více než 1 200 rybníků a malých vodních nádrží.

Norský zálohovací systém je unikátem, kterým se inspirují i ostatní evropské země. Od 90. let podléhají nápojové láhve v Norsku dvěma daním: základní dani a environmentální dani. Základní dani podléhají nápojové obaly, které se již nedají znovu použít v původní podobě. Environmentální daň platí výrobci vícerázových obalů. Její výše pak závisí na míře návratnosti. Pokud se podaří vytřídit nejméně 95 % vratných obalů (.pdf, str. 17), výrobci jsou od daně osvobozeni. Již od roku 2011 se přitom v Norsku daří recyklovat více než 95 % vratných obalů. Například v roce 2020 zde bylo recyklováno 97,7 % (.pdf, str. 58) všech vratných lahví a 99,4 % plechovek.

Zálohový systém v Norsku funguje na klasickém zálohovém principu, kdy získá zákazník zálohu zpět (.pdf, str. 51) při vrácení nápojového obalu do automatu na lahve, kterých je v norských obchodech celkově asi 3 700 (str. 42). Za malou PET lahev či hliníkovou plechovku je vrácena záloha ve výši 2 norských korun (cca 5 Kč), za nápojové obaly nad 500 ml (.pdf, str. 53) poté 3 norské koruny (7,50 Kč).

Pravidla pro projednávání návrhu zákona o stáním rozpočtu nalezneme v zákoně č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny. Ustanovení § 102 odst. 4 uvádí, že „schválí-li Sněmovna základní údaje návrhu zákona o státním rozpočtu, nelze je během jeho dalšího projednávání měnit“. Z tohoto ustanovení tedy vyplývá, že Sněmovna může vrátit vládě návrh zákona o státním rozpočtu k dopracování v případě, že ještě neschválila základní údaje. O takovém postupu uvažovala opozice například v roce 2020.

Pro kontext dodejme, že tento rok předložilo Ministerstvo financí vládě návrh státního rozpočtu na příští rok 1. září a vláda ho schválila 27. září. Návrh státního rozpočtu přitom musí být Poslanecké sněmovně předložen nejpozději tři měsíce před začátkem následujícího roku, což odpovídá termínu 30. září. 

V letech, kdy se na podzim konají volby do Poslanecké sněmovny, se ovšem návrhy státního rozpočtu po volbách znovu předkládají Poslanecké sněmovně. Není totiž možné, aby nově zvolená Sněmovna automaticky projednala návrhy, které byly předloženy předchozí Sněmovně. V důsledku toho má Poslanecká sněmovna na projednání návrhu státního rozpočtu méně času. Například v roce 2017, kdy se konaly volby do Poslanecké sněmovny, proběhlo první čtení tohoto zákona až 5. prosince, přičemž následující rok byl návrh státního rozpočtu projednáván v prvním čtení už 24. října. Na případné přepracování bude tedy tento rok méně času.

Poslanecká sněmovna tedy může vrátit vládě návrh státního rozpočtu k přepracování „základních údajů“, slovy poslance Dolejše „základních čísel“. Tento postup je ovšem vyloučen, pokud Sněmovna tyto základní údaje už odsouhlasila. Jelikož ale nelze změnit základní údaje návrhu státního rozpočtu jiným způsobem než vrácením tohoto návrhu zákona vládě k přepracování, hodnotíme tento výrok jako pravdivý.

Návrh rozpočtu na rok 2022 předložilo Ministerstvo financí (MF) poprvé na konci května 2021. V něm navrhlo deficit státního rozpočtu ve výši 390 mld. Kč a celkovou výši investic 189 mld. Kč. Vláda tyto předpokládané parametry rozpočtu schválila 7. června.

Na začátku září však předložilo MF nový aktualizovaný návrh rozpočtu, v němž plánovaný schodek snížilo na 376,6 miliard a navýšilo hodnotu investic na 218 miliard korun. Návrh je výsledkem jednání mezi ministryní financí a jednotlivými ministry. Tento návrh byl již zpracován (.zip) jako návrh zákona o státním rozpočtu, který musí vláda Poslanecké sněmovně předložit nejpozději do 30. září. Nový návrh byl nakonec vládou schválen 27. září. 

Výrok poslance Dolejše hodnotíme jako pravdivý, protože se nachází v rámci námi obecně tolerované 10% odchylky.

Ministerstvo orby (předchůdce rakouského Ministerstva zemědělství) bylo zřízeno v době Rakouska-Uherska, a sice v roce 1868, a fungovalo pod tímto názvem až do roku 1918, kdy zanikla monarchie. Ministerstvo mělo kromě zemědělství na starost také lesnictví, chov koní, veterinární záležitosti, agrární provozy či hornictví. Po svém vzniku nejprve ministerstvo sídlilo „ve druhém a třetím patře“ budovy kláštera svaté Barbory ve Vídni.

Jak je uvedeno v anotaci knihy zvané „Ministerstvo orby ve Vídni a české země v letech 1867–1918“: „Zemědělství tehdy v českých zemích zaměstnávalo největší část obyvatel.“ Z údajů ze sčítání lidu roku 1890 vyplývá, že v té době v zemědělství, lesnictví a rybářství pracovaly v českých zemích celkově zhruba 2,3 milionu lidí (včetně např. dělníků a nádeníků). Samostatných zemědělců, o nichž ve výroku mluví Pavel Sehnal, však v Čechách, na Moravě a ve Slezsku dle záznamů ze sčítání lidu mezi lety 1869 až 1910 bylo řádově půl milionu, nikoliv „3 miliony“.

Dle dostupných informací zaměstnávalo v roce 1891 tehdejší Rakousko celkem 35 903 státních úředníků, na jejichž platy v tomto roce vynaložilo zhruba 83,5 milionu korun. Průměrný roční úřednický plat tedy činil cca 2 324 korun. Ministerstvo orby v roce 1891 přitom za platy úředníků zaplatilo částku cca 2,2 milionu korun. Pokud bychom toto číslo vydělili průměrným platem, dostali bychom přibližný počet 926 úředníků pracujících pro Ministerstvo orby. Jde samozřejmě o velmi hrubý odhad, ovšem je nepochybné, že s takovými výdaji mělo ministerstvo počty zaměstnanců ve stovkách, nikoli v desítkách. I pokud bychom vzali do úvahy skutečnost, že Ministerstvo orby mělo na starost území celého Rakouska, nikoliv jen České země, zásadně by se počet nesnížil. Čechy, Morava a Slezsko totiž představovaly v roce 1890 přibližně 26,5 % rozlohy Rakouska.

Na závěr uveďme, že se Pavel Sehnal tímto výrokem snaží poukázat na skutečnost, že byl v minulosti poměr počtu zaměstnanců Ministerstva orby k počtu českých zemědělců nižší než dnes. Uvádí však nepřesná čísla, a jeho výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Pro lepší pochopení výroku Pavla Sehnala uveďme, co mu přechází a co po něm následuje: „Tak my, Aliance pro budoucnost říkáme: neutahujme opasky na straně občana, utahujme ze straně státu. A jenom pro srovnání, ministerstvo orby mělo 46 zaměstnanců v době, kdy bylo v České republice 3 000 000 zemědělců. Dneska počet zemědělců je 46 600 podle údajů Statistického úřadu a na Ministerstvu zemědělství sedí 6 000 úředníků včetně teda těch složek a podsložek. Tam vidíme tu obrovskou přezaměstnanost a prostě nám pak chybí ty lidé na trhu práce.“ Sehnal tedy poukazuje na to, že je poměr počtu úředníků a počtu zemědělců příliš vysoký a měl by se podle něj snížit.

Analýza zemědělství (.pdf), zpracovaná Asociací malých a středních podniků a živnostníků ČR v roce 2019, uvádí údaje ze zemědělského registru Českého statistické úřadu (ČSÚ) (str. 2): „Ke konci roku 2017 obhospodařovalo zemědělskou půdu (…) celkem 46 055 subjektů, z toho fyzické osoby představovaly 41 650 subjektů a právnické osoby 4 405.“

Zemědělský registr ČSÚ je neveřejný, aktuální údaje může obsahovat evidence Ministerstva zemědělství, podle něhož je k 30. červnu 2021 celkem 61 431 zemědělců. Je však důležité upozornit, že obsah obou zmíněných evidencí se liší. Zatímco Ministerstvo zemědělství vede evidenci každé osoby, která „hodlá podnikat v zemědělství“, Český statistický úřad pak eviduje pouze ty zemědělce, kteří hospodaří na pozemcích o rozloze nejméně 1 hektaru, vlastní vinice o rozloze 1 500 m², nebo splňuje jiné ve vyhlášce stanovené podmínky. Jak vidíme, obě evidence nejsou vzájemně zaměnitelné, přičemž Pavel Sehnal se výslovně dovolává evidence Českého statistického úřadu.

Co se týká aktuálních počtů zaměstnanců na Ministerstvu zemědělství a v dalších organizačních složkách v jeho gesci, údaje vychází ze Státních závěrečných účtů ČR. Následující graf zachycuje celkové počty zaměstnanců Ministerstva, Státní veterinární správy, Státní zemědělské a potravinářské inspekce, Státního pozemkového úřadu a dalších složek. V posledních deseti letech se celkový počet zaměstnanců spadajících pod Ministerstvo zemědělství pohyboval kolem 5 tisíc, v roce 2020 to bylo jen 4 894.

Zdroje: 2020, 2019, 2018, 2017, 2016, 2015, 2014, 2013 (.pdf, str. 25), 2012, 2011 (.pdf, str. 27), 2010, 2009 (.pdf, str. 28), 2008, 2007 (.pdf, str. 29), 2006, 2005 (.pdf, str. 30), 2004 (.pdf, str. 34)

Je tedy pravdou, že v Česku je dle ČSÚ cca 46 600 zemědělců, nepřesně (o cca 20 %) však Pavel Sehnal uvádí počet zaměstnanců Ministerstva zemědělství a jemu podřízených orgánů. Celkově tak hodnotíme výrok jako pravdivý s výhradou, jelikož Pavel Sehnal poukazuje především na z jeho pohledu příliš vysoký poměr počtu úředníků a zemědělců, který srovnává se stavem před více než 100 lety, kdy existovalo Ministerstvo orby, a samotné hodnoty jím uvedených čísel tak slouží jen k ilustraci tohoto rozdílu.

Pavel Sehnal, volební lídr Aliance pro budoucnost, mluvil (video, čas 30:23–31:45) o výdajích na veřejné školství a na zdravotnictví v souvislosti s deficitem státního rozpočtu, resp. ve kterých oblastech je významný prostor ke snížení výdajů státního rozpočtu. Níže na grafu můžeme vidět vývoj výdajů Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Z posledních let odpovídají údaji Pavla Sehnala (208 miliard) s naší 10% toleranční odchylkou roky 2018, 2019 a 2020. Výdaje schváleného rozpočtu na rok 2021 Sehnalovu sumu i se započtením odchylky převyšují.

Ve zdravotnictví je situace komplikovanější. Na celkových financích zdravotnictví se podílejí (.pdf, str. 8) zejména zdravotní pojišťovny prostřednictvím veřejného zdravotního pojištění, stát a domácnosti. Největší část financování, přibližně dvě třetiny, pochází právě od zdravotních pojišťoven, resp. veřejného zdravotního pojištění. Domácnosti se pak na financování zdravotnictví podílí cca 13 %. Zmiňme, že tato procenta vycházejí z čísel Českého statistického úřadu, přesněji Výsledku (.pdf) zdravotnických účtů 2010–2019. Jsou tedy navázána na výsledek roku 2019, kdy celková výše výdajů na zdravotnictví dosáhla necelých 478 miliard Kč. V dalších letech byla čísla pozměněna dopady pandemie.

Co se týče státu, resp. státního rozpočtu, ten se na financování zdravotnictví podílí dvojím způsobem. Tím prvním jsou přímé platby do zdravotnictví (viz předcházející odstavec, .pdf, str. 9), tím druhým pak placení veřejného zdravotního pojištění státem za tzv. státní pojištěnce. Na následujícím grafu můžeme vidět oba druhy plateb ze státního rozpočtu v letech 2015–2019.

Pro rok 2019, který pro kompletnost údajů sledujeme, můžeme prostředky, které šly ze státního rozpočtu na oblast zdravotnictví, vyčíslit na 76,8 mld. korun vypočtených Českým statistickým úřadem a na 71,8 mld. korun za státní pojištěnce. Celkem se tedy jedná o zhruba 148,6 miliardy Kč. V letech 2020 a 2021 můžeme počítat s navýšením výdajů z důvodu pandemie covidu-19. Například platba za státního pojištěnce se výrazně zvýšila. V roce 2019 činila 1 018 Kč, v současné době je výše pojistného za státního pojištěnce stanovena na hodnotě 1 767 Kč. Částka, se kterou státní rozpočet na tento rok počítá jen na platby za státní pojištěnce, tedy dosahuje dle odhadu na 127,3 mld. Kč. Příští rok se platba navýší o dalších 200 korun a tyto náklady by měly dosáhnout 141,65 miliard korun. I pokud k této částce přičteme 70–80 miliard korun přímých plateb, nelze předpokládat, že by se celkové výdaje státního rozpočtu na zdravotní péči dostaly až na výši 500 miliard, o kterých mluvil Pavel Sehnal.

Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící. Pavel Sehnal má pravdu v tom, že výdaje na školství se pohybují kolem 208 miliard korun a že výdaje na zdravotnictví odpovídají zhruba 500 miliardám za rok. Obě tyto částky však dává do souvislosti s možnými škrty ve státním rozpočtu. To je však právě v případě výdajů na zdravotnictví zavádějící, neboť státní rozpočet se podílí na výdajích na zdravotnictví jen malou částí. Většinu z nich tvoří výdaje zdravotních pojišťoven financované z veřejného zdravotního pojištění.

Dle Eurostatu (.pdf, str. 2) Česká republika skutečně patří k zemím s nejnižším vládním dluhem v Evropské unii. To vyplývá z dat za první čtvrtletí roku 2021, která Eurostat zveřejnil v červenci 2021. Nejvyšší vládní dluh v poměru k HDP má ze zemí EU Řecko, Itálie a Portugalsko. Naopak nejnižších hodnot vládního dluhu dosahuje Estonsko, následuje Bulharsko, Lucembursko, Švédsko, Dánsko a poté Česká republika.

Konkrétně Eurostat uvádí, že vládní dluh Česka dosáhl za první čtvrtletí 44,1 % (.pdf, str. 4) HDP. Vladimíra Vítová tedy uvádí správnou hodnotu vládního dluhu i pořadí ČR v žebříčku nejméně zadlužených zemí EU, a její výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Doplňme, že za stejné období, tedy za první čtvrtletí 2021, činil státní dluh podle Ministerstva financí 42,8 % (.pdf, str. 10) HDP, k 30. červnu 2021 pak dosáhl (.pdf, str. 9) 2 416,3 miliardy Kč, což představuje 41,4 % HDP. 

Jaký je rozdíl mezi vládním a státním dluhem? Státní dluh tvoří státní finanční pasiva, kterými jsou dluhy státu odpovídající hodnotám jím vydaných dluhopisů a vystavených směnek, dluhy ze státem přijatých zápůjček a úvěrů. Obecně tedy dluhy státu.

Vládní dluh je celkovým dluhem sektoru vládních institucí, zahrnuje tedy více subjektů. Jsou v něm obsažena jejich pasiva jako půjčky a cenné papíry. Do vládního sektoru patří kromě státního rozpočtu též operace státních fondů, Česká konsolidační agentura, veřejné vysoké školy, část ústředně řízených příspěvkových organizací, místní rozpočty nebo zdravotní pojišťovny. Jsou to tedy dluhy nejen státu, ale také dalších subjektů veřejného sektoru, a je tak pochopitelné, že je vyšší než státní dluh.

Vladimíra Vítová pravděpodobně čerpá z informací, které vychází z analýzy statistického úřadu Evropské unie, Eurostatu. Ten vydal 22. července 2021 analýzu (.pdf) stavu státních dluhů zemí EU a jejich porovnání k HDP.

Eurostat porovnává ukazatel zadlužení ku HDP evropských zemí a jeho vývoj. Srovnává tedy to, jak velký dluh mají evropské státy v poměru k výkonnosti, představované ukazatelem HDP. Pokud se podíváme na celkový stav tohoto ukazatele (.pdf, str. 4) na konci prvního kvartálu roku 2021, jsou nejvíce zadluženými státy Řecko (209,3 %), Itálie (160,0 %) a Portugalsko (137,2 %). Česká republika je se svými 44,1 % pátou nejméně zadluženou zemí v EU.

Vladimíra Vítová však zmiňuje tempo růstu zadluženosti. Eurostat porovnává i toto kritérium, a to jako změnu ukazatele zadlužení proti HDP mezi posledním čtvrtletím roku 2020 a prvním čtvrtletím roku 2021. Při tomto srovnání má Česká republika druhé nejvyšší tempo růstu v EU. Nejvýraznější zadlužování za toto období zaznamenala (.pdf, str. 4) kyperská ekonomika (+6,5 p. b.), poté již zmíněné Česko (+6,3 p. b.) a na třetím místě se pak nachází Španělsko (+5,3 p. b.). Jedná se ovšem pouze o mezičtvrtletní nárůst, nikoliv meziroční, o kterém ve výroku hovoří Vladimíra Vítová.

Co se týče meziročního nárůstu zadluženosti, je třeba se podívat na změnu hodnot mezi prvním čtvrtletím roku 2020 a prvním čtvrtletím roku 2021. Na grafu lze vidět, že český státní dluh „enormní růst“ meziročně nezaznamenal. Česko je se svými 11,7 procentními body až na 14. místě mezi členskými státy EU. Největší tempo růstu státního dluhu vykázala kyperská ekonomika (+29,5 p. b.). Na druhém místě se pak nachází Řecko (+28,6 p. b.) a na třetím Španělsko (+26,2 p. b.).

Pokud bychom se podívali na mezičtvrtletní nárůst zadluženosti, Vladimíra Vítová správně uvádí hodnotu tempa růstu ukazatele dluhu ku HDP u Kypru a s minimální odchylkou také u České republiky. Předsedkyně Aliance národních sil však mluví o meziročním nárůstu. Tempo růstu českého státního dluhu v meziročním srovnání činí 11,7 procentního bodu a je ve srovnání se zeměmi EU spíše nižší. Proto hodnotíme výrok jako nepravdivý. Poznamenejme také, že se Vladimíra Vítová dopustila terminologické nepřesnosti, jelikož se u výše uvedených hodnot jedná o procentní body, nikoli o procenta.

Nicméně zdůrazněme, že relativně vyšší mezičtvrtletní tempo zadlužování oproti meziročnímu nárůstu hodnoty dluhu ku HDP poukazuje na zrychlující se zadlužování Česka. Na to v rámci svého stanoviska (.pdf) k návrhu Státního závěrečného účtu za rok 2020 poukázal také Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ). NKÚ ve stanovisku uvádí (.pdf, str. 21): „Předpoklad rychlejšího tempa zadlužování než u ČR v letech 2021 a 2022 je pouze u Malty. Mnohem pomalejší tempo zadlužování v tomto období se očekává i u ostatních zemí V4.“ Dále na stejné straně doplňuje: „(…) přesto ČR i v roce 2020 patřila k nejméně zadluženým zemím EU. Na druhou stranu na roky 2021 a 2022 je v ČR očekáváno druhé nejrychlejší tempo zadlužování v EU v důsledku prohlubování strukturálního deficitu (mj. zrušení superhrubé mzdy, růst platů, sociálních dávek).“

Podle červencových dat (.pdf, str. 4) Eurostatu činila míra zadlužení Německa v prvním kvartálu letošního roku 71,2 % HDP. ČR měla ve stejném období vládní dluh 44,1 % vůči HDP.

Vladimíra Vítová svým výrokem poukazuje (video, čas 35:00) na to, že Česko má na rozdíl od Německa větší prostor pro zadlužení. ČR má ale, jak sama Vítová upozorňuje, mnohem vyšší tempo růstu zadluženosti. V porovnání s posledním čtvrtletím roku 2020 narostl v prvním kvartálu 2021 ukazatel českého vládního dluhu ku HDP o 6,3 p. b. a v Německu jen o 1,4 p. b. (.pdf, str. 4). Zdůrazněme, že se nejedná o čísla porovnávající stejné období předchozího roku, tedy meziroční růst, jak Vítová uvádí, ale nárůst mezičtvrtletní, tedy srovnání dvou následujících čtvrtletí. 

Meziroční nárůst zadlužení mezi prvními kvartály roků 2020 a 2021 činil v Německu 10,3 p. b. a v Česku 11,7 p. b. V meziročním srovnání byl tedy nárůst zadlužení mezi Německem a Českem srovnatelný, vyšší tempo zadlužování v Česku vyplývá pouze z mezičtvrtletního srovnání. Vzhledem k tomu, že Vladimíra Vítová poukazuje právě na vyšší tempo zadlužování v Česku, ale používá ukazatel, který tuto skutečnost nezachycuje, hodnotíme její výrok jako nepravdivý.

Na začátek uveďme, že z kontextu rozhovoru je patrné, že Pavel Sehnal, volební lídr Aliance pro budoucnost, hovoří (video, čas 38:31–39:07) o dotacích zemědělských. Jejich správu má v gesci Státní zemědělský intervenční fond (SZIF), většinu jehož rozpočtu tvoří právě dotace.

Zdroje: MF (.pdf, str. 28), SZIF.

Z tabulky výše vidíme, že aktuální výše hrubého domácího produktu je v běžných cenách vyšší než hodnota uvedená Pavlem Sehnalem. Rozpočet Státního zemědělského intervenční fondu, jenž zemědělcům rozděluje dotace, se však v posledních letech v rámci 10% odchylky okolo 40 miliard korun skutečně pohybuje.

Pavel Sehnal však upozorňoval (video, čas 38:31–39:07) na to, že zemědělské dotace představují oproti výši hrubého domácího produktu zanedbatelnou částku. Konkrétně řekl, že „je to méně než 1 %“. Podíl jeho zmíněných údajů je konkrétně 0,8 %. Na grafu níže vidíme, že ku příkladu v roce 2020 podíl dosáhl 0,76 %, v předchozích letech je podíl nižší. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý s výhradou za nesprávný údaj o výši HDP.

Ke státním podnikům či společnostem, do kterých stát pouze investuje, přistupují země různě. Klíčovými bývají většinou společnosti z odvětví dopravy, průmyslu a energetiky. U těchto také poslanec Dolejš uvádí (video, cca 43:20), že by se měly vrátit zpět do rukou státu. 

Česká republika například do mnoha společností jen investuje nebo je jejich akcionářem. Mezi podniky (.xlsx), které stát skutečně vlastní, spadají například státní podniky Lesy České republiky, Státní tiskárna cenin a Česká pošta, Letiště Praha, ČEPRO a stovky dalších společností. Vlastní kategorii pak tvoří veřejné finanční společnosti, například Pojišťovna VZP, a.s. Stát však může mít ve společnosti jen tzv. majetkovou účast, kdy drží jen část jejích akcií. Jako příklady můžeme uvést akciové společnosti ČEZ nebo Vítkovice a.s.

Průmysl, energetika a doprava jsou páteří také francouzského státního sektoru. Jako příklady můžeme zmínit hned několik velkých letišť a přístavů, společnost Renault, Airbus nebo společnost vyrábějící a distribuující elektřinu EDF (Electricité de France). 

Množství podniků, ve kterých mají státy podíly či je přímo vlastní, však není v tomto případě dostatečně průkazné. U akciových společností, ve kterých má stát jen určitý podíl, může navíc vzniknout pochybnost o tom, jestli spadají spíše do soukromé, či veřejné sféry. Pro lepší zhodnocení síly státního sektoru ale můžeme použít podíl vládních financí na celkové hodnotě HDP. Jinými slovy můžeme říct, že s čím více penězi stát nakládá a čím větší objem peněz přerozděluje, tím je silnější. Následující graf nám ukazuje, že francouzský státní sektor je skutečně silnější. Výdaje francouzské vlády v roce 2019 představovaly 55,3 % HDP, zatímco v České republice se jedná o 41 %. Ze zemí OECD je francouzský stát relativně „největší“, nejmenší podíl vládních výdajů na HDP má pak Irsko (24,5 %).

Landesbanky, tedy zemské banky, jsou (.pdf, str. 27–28) v Německu banky veřejného sektoru, v nichž většinový podíl vlastní německé spolkové země. Určitý podíl v nich obvykle vlastní také německé spořitelny, které spadají pod obce a okresy (.pdf, str. 12).

Zemské banky vznikly v Německu jako banky veřejného sektoru po roce 1908 (.pdf, str. 27). Jejich úkolem je sloužit jako regionální ústřední bankovní orgán, podporovat spořitelny ve svém regionu a sloužit jim jako clearingové centrum, tedy centrum pro zpracování a nepeněžní vypořádání finančních transakcí. Uveďme, že oblast podnikání zemských bank se po 1. světové válce rozšířila také na poskytování úvěrů a obchod s cennými papíry (.pdf, str. 27).

Dle zákona o bankách německých zemí z roku 1948 také landesbanky zajišťují finanční služby „pro orgány státní správy, orgány spolkových zemí, měst a obcí, investory, firmy, a to na meziregionální i na mezinárodní úrovni, např. zastoupením na zahraničních burzách“ (.pdf, str. 27). Zemské banky pak konkurují i soukromým bankám v Německu. Doplňme, že v současnosti existuje v Německu celkem pět zemských bank.

Vodohospodářská infrastruktura v České republice se z většiny nachází ve vlastnictví měst a obcí. Velká část z nich nicméně vodohospodářský majetek pronajímá nadnárodním společnostem, které spravují vodovodní potrubí a starají se o úpravu vody.

Uveďme, že jedním z programových bodů KSČM, jejímž členem je také Jiří Dolejš, je mimo jiné „vrácení správy vodních zdrojů do rukou krajů a obcí“. Navrácení vodohospodářských společností zpět pod správu státu je součástí volebního programu KSČM dlouhodobě (.pdf, str. 9), podobně jako ochrana zdrojů pitné vody a vodních zdrojů (str. 19).

Komunisté například v červnu 2019 předložili návrh (.pdf) na úpravu právního rámce týkajícího se ústavní ochrany vody. K dokončení jeho projednávání ve Sněmovně nicméně do dnešního dne nedošlo. 

Na podzim 2019 poté poslanec KSČM Pavel Kováčik předložil při projednávání státního rozpočtu na rok 2020 pozměňovací návrh (.pdf), na základě kterého bylo v rozpočtu Ministerstva zemědělství vyčleněno 300 milionů Kč „na nákup vlastnických práv ke kanalizacím a vodovodům“ (str. 2). Dle slov Pavla Kováčika měl návrh „vytvořit prostor pro obce, aby mohly dostat dotace pro výkup akcií vodárenských společností“. Tento návrh byl hlasy ANO, ČSSD a KSČM přijat.

Ministerstvo zemědělství následně vytvořilo program „Podpora odkupu a scelování infrastruktury vodovodů a kanalizací“, jehož prostřednictvím mohou obce a vodohospodářské společnosti, v nichž mají města a obce více než 90% podíl, čerpat finanční podporu na odkup vlastnických práv k vodohospodářské infrastruktuře (.pdf, str. 1). Žádosti o podporu je možné podávat od 15. února 2021 do 30. září 2022 nebo do vyčerpání přidělených finančních prostředků (str. 1).

Návrh poslance Kováčika tedy podpořili vládní poslanci a následně skutečně vedl k tomu, že Ministerstvo zemědělství připravilo program na podporu odkupu vodohospodářské infrastruktury do rukou měst a obcí. Lze tedy s jistou nadsázkou tvrdit, že komunisté vládu „přesvědčili, aby začala vykupovat vodohospodářské systémy“. 

DOPLNĚNÍ: Výrok Jiřího Dolejše byl původně hodnocen jako neověřitelný, jelikož se nám ve veřejně dostupných zdrojích nepodařilo nalézt žádné informace, které by jej potvrzovaly, či vyvracely a Ministerstvo zemědělství, na které jsme se obrátili, nám neodpovědělo před publikací hodnocení. Po zveřejnění odůvodnění jsme však získali odpověď, která vyvrací slova Jiřího Dolejše. Doplnili jsme proto odůvodnění výroku a změnili jeho hodnocení na nepravdu.

Vodohospodářská infrastruktura v České republice je z většiny ve vlastnictví měst a obcí. Buď je vlastní přímo, nebo vodohospodářský majetek pronajímají nadnárodním společnostem, které spravují vodovodní potrubí a starají se o úpravu vody.

Jiří Dolejš nejspíše naráží na program Ministerstva zemědělství nazvaný „Podpora odkupu a scelování infrastruktury vodovodů a kanalizací“, k jehož vzniku přispěli také komunisté, na což ostatně Dolejš upozorňuje (video, čas 43:53). Prostřednictvím tohoto programu mohou obce a vodohospodářské společnosti, v nichž mají města a obce více než 90% podíl, čerpat finanční podporu na odkup vlastnických práv k vodohospodářské infrastruktuře (.pdf, str. 1). Žádosti o podporu je možné podávat od 15. února 2021 do 30. září 2022 nebo do vyčerpání přidělených finančních prostředků (str. 1).

Z veřejně dostupných zdrojů se nám nicméně nepodařilo zjistit, jestli některé obce ve Zlínském nebo Jihočeském kraji již získaly dotaci na odkup vodohospodářské infrastruktury. Obrátili jsme se proto s dotazem na Ministerstvo zemědělství. To nám sdělilo, že v rámci zmíněného programu obdrželo Ministerstvo k 30. září 2021 pouze jednu žádost o dotaci, a to z Plzeňského kraje. Ve Zlínském ani Jihočeském kraji tedy doposud žádná obec dotaci na výkup vodohospodářské infrastruktury nedostala, ani o ni nepožádala.

Pro úplnost ale zmiňme také dotační programy, které vypisují kraje. Zlínský kraj v rámci programu „Podpora vodohospodářské infrastruktury“ v roce 2021 alokoval přes 30 milionů korun. Žádat mohly obce do 2 000 (.pdf, str. 3) obyvatel nebo svazky obcí, z nichž každá obec má do 2 000 obyvatel. Dotace Zlínského kraje však nemůžou být použity na odkup vodohospodářské infrastruktury (.pdf, str. 5–6), ale zejména na investice do jejího vylepšení.

Podobně zaměřený program existuje i v jižních Čechách. Na program „Podpora výstavby a obnovy vodohospodářské infrastruktury“ je vyhrazeno 40 milionů korun. Cílem je „podpora řešení problémů s odkanalizováním v obcích do 2 000 obyvatel, čištěním odpadních vod do 500 ekvivalentních obyvatel a zásobováním obyvatelstva pitnou vodou v obcích do 2 000 obyvatel,“ tedy opět ne přímo odkup infrastruktury.

V následujících odstavcích se podíváme na průměrné mzdy v členských zemích EU, zejména pak na jejich rozdíly oproti průměrné mzdě v Česku. To, zda jsou mzdy v ČR „otrocké“, je subjektivní hodnocení, a jako takové jej tedy ověřovat nebudeme. Zaměříme se jen na to, zda Vladimíra Vítová správně uvádí násobky českých výdělků.

Na grafu vidíme roční průměrné mzdy ve státech, které jsou členy Evropské unie a současně i Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Databáze OECD byla použita, jelikož Eurostat podobnými daty pro rok 2020 podle našeho pátrání nedisponuje. Měny států, které nepoužívají euro, byly na eura přepočítány dle kurzu k 22. září. Do kompletní unie zbývá pouze Bulharsko, Rumunsko (.pdf), Chorvatsko, Kypr (.xls) a Malta. Ani tyto státy čtyřikrát či vícekrát vyšší průměrnou mzdu nemají.

Nejvyšší průměrnou mzdu mělo z EU v roce 2020 Lucembursko, na čtyřnásobek českého průměru však těsně nedosáhlo. Vladimíra Vítová, kandidátka Aliance národních sil, dokonce mluvila o pětinásobku až desetinásobku. Na to už nepomůže ani naše 10% odchylka možné tolerance. Proto výrok hodnotíme jako nepravdivý.

Výdělkové úrovně v České republice sleduje Informační systém o průměrném výdělku (ISPV). Průběh a vývoj jeho šetření řídí komise složená ze zástupců Ministerstva práce a sociálních věcí, Českého statistického úřadu, Ministerstva financí, České národní banky, CERGE EI, VŠE v Praze, Českomoravské konfederace odborových svazů a Svazu průmyslu a dopravy ČR.

Poslední výsledky statistického šetření ISPV ukázaly, že k prvnímu čtvrtletí roku 2021 činil průměrný hrubý měsíční plat ve státním sektoru 39 782 Kč. Vzrostl tak meziročně o 5,2 %. Průměrná hrubá měsíční mzda v soukromém sektoru také vzrostla, konkrétně o 4,8 % na 38 625 Kč.

Výše průměrné mzdy v soukromém sektoru uvedená Pavlem Sehnalem, předsedou Aliance pro budoucnost, se oproti skutečné mzdě 38 625 korun liší o více než 10 %. Porušuje tím naši 10% toleranční odchylku, a výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Doplňme však, že rozdíl mezi platy ve veřejném sektoru a mzdami v soukromých firmách se v posledních letech prohlubuje. Na grafu níže lze pozorovat, že od roku 2011 platy státních zaměstnanců rostou rychleji.

V rámci systému Infoabsolvent, který se zaměřuje na uplatňování absolventů jednotlivých oborů, vidíme, že v roce 2021 registrují v oboru Řezník-uzenář 83 absolventů, tedy o 33 více, než uvádí Pavel Sehnal. V případě oboru pokrývač uvádí k dubnu 2021 9 absolventů, tedy o 51 méně. U obou těchto studijních oborů se jednalo střední odborné vzdělání s výučním listem.

Co se týče absolventů právnických fakult, Ministerstvo školství a tělovýchovy jich eviduje (.xlsx) za rok 2020 celkem 1 482. O rok dříve to bylo 1 585 absolventů. Ani v tomto ukazateli tedy Pavel Sehnal neuvádí správné hodnoty.

Středoškolský obor Informační studia, do kterého patří knihovnictví společně s informatikou a publicistikou, pak k letošnímu dubnu vyprodukoval 139 absolventů. Knihovnictví však lze studovat také na vysokých školách, nejčastěji jako obor Informační studia a knihovnictví. Počty absolventů vysokých škol v těchto oborech se nám však ve veřejně dostupných zdrojích nepodařilo dohledat.

Podle dat Českého statistického úřadu bylo v České republice k 31. prosinci 2020 zaměstnáno 741 967 cizinců, z toho 183 623 Ukrajinců. Ukrajinci tvoří po Slovácích druhou nejpočetnější skupinu zahraničních pracovníků v ČR.

Dodejme, že tyto údaje se týkají pouze legálně pracujících cizinců. Ovšem podle roční souhrnné zprávy (.pdf, str. 32) Státního úřadu inspekce práce jsou počty zjištěných nelegálně pracujících cizinců v jednotkách tisíc ročně. Konkrétně úřad zjistil, že v roce 2020 pracovalo v Česku 2 413 nelegálně zaměstnaných cizinců ze zemí mimo Evropskou unii (str. 34), z nichž většina (1 999) byli Ukrajinci.

Francouzský zákoník práce stanovuje běžnou týdenní pracovní dobu na 35 hodin.

S údajem pracovní doby se ve statistikách pracuje většinou jako s průměrem za týden nebo rok. Jako příklad můžeme uvést průzkum provedený Eurostatem v roce 2020. Průměrný zaměstnanec v Evropské unii při práci na plný úvazek v roce 2020 pracoval 39,7 hodiny týdně, ve Francii pak 39,1 a v České republice 40,5 hodiny.

Rozdíl mezi zákonnou týdenní pracovní dobou a reálným počtem odpracovaných hodin způsobuje zejména započtení přesčasů, se kterými Eurostat ve svém průzkumu pracuje.