Výrok Jana Mládka označujeme na základě znění memoranda o bezpečnostních zárukách z roku 1994 za pravdivý.

5. prosince 1994 v Budapešti podepsali představitelé Ukrajiny, Ruské federace, Spojených států a Velké Británie memorandum (.pdf, str. 8) o bezpečnostních zárukách. V tomto memorandu se, ve spojení s Ukrajinou a jejímu připojení ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní (NPT) z roku 1968, zaručily tyto státy v šesti článcích k respektování nezávislosti a suverenity Ukrajiny a jejích existujících hranic. Slíbily se také zdržet použití nebo hrozby síly proti její územní celistvosti nebo politické nezávislosti. Tyto bezpečnostní záruky byly poskytnuty Ukrajině při příležitosti jejího závazku eliminovat ze svého území všechny jaderné zbraně (do Ruské federace) a přistoupení k NPT jako stát nedisponující jadernými zbraněmi.

Ačkoliv vzdušné útoky byly provedeny bez souhlasu OSN, na přítomnost bezpečnostních sil v Kosovu již existovala rezoluce. Proto výrok Vladimira Putina o neexistenci rezoluce hodnotíme jako zavádějící.

V březnu 1999 byly zahájeny vzdušné útoky NATO na cíle v Jugoslávii. Operace trvala od 24. března do 10. června 1999 bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN, který vetovalo Rusko a Čína.

Následně byla dne 10. června 1999 v OSN přijata rezoluce 1244, jež schvalovala rozmístění mezinárodních civilních a bezpečnostních sborů v Kosovu. S jejich přítomností souhlasilo i Kosovo.

Mírové síly Severoatlantické aliance KFOR vstoupily do Kosova 12. června 1999 na základě mandátu OSN. Cílem bylo nastolit a udržovat bezpečné prostředí, přičemž mohlo být dodržování dohod v případě potřeby vynuceno. Z počátku bylo přítomno 46 000 osob.

Kromě mise NATO byla v Kosovu přítomna i mise OSN s názvem UNMIK. Tato mise byla civilní a za úkol měla dočasnou správu Kosova. V roce 1999 bylo přítomno až 4 718 policejních příslušníků, 38 vojenských styčných důstojníků a další civilní osoby.

Vojenský útok NATO tedy nebyl podpořen souhlasem OSN, ale přítomnost jednotek v Kosovu byla výsledkem přijaté rezoluce 1244.

Výrok poslankyně Konečné hodnotíme vzhledem ke zjištěným informacím o věku poslaneckých nováčků KSČM jako zavádějící.

V rámci zjišťování informací k tomuto výroku jsem vyšli z personálního obsazení poslaneckého klubu KSČM po volbách v roce 2010 a po předčasných volbách 2013. Nováčků v klubu je oproti minulému volebnímu období 12. U nich jsme porovnávali ročník narození vzhledem k roku 1981, kdy se narodila poslankyně Konečná.

V parlamentních volbách 2010 získala KSČM celkem 26 mandátů, v letošních volbách pak posílila na 33 křesel.

Porovnáme-li personální složení poslaneckého klubu strany vzešlého z voleb, zjistíme, že se zde oproti roku 2010 nyní objevují noví poslanci, u nichž je v tomto výroku důležitý především jejich věk.

1. 1. Hana Aulická-Jírovcová (ročník 81)
2. 2. Jaroslav Borka (ročník 52)
3. 3. René Číp (ročník 74)
4. 4. Stanislav Mackovík (ročník 67)
5. 5. Alena Nohavová (ročník 60)
6. 6. Zdeněk Ondráček (ročník 69)
7. 7. Marie Pěnčíková (ročník 79)
8. 8. Ivo Pojezný (ročník 61)
9. 9. Václav Snopek (ročník 51)
10. 10. Jiří Valenta (ročník 65)
11. 11. Josef Vondrášek (ročník 50)
12. 12. Josef Zahradníček (ročník 57)

Je tedy patrné, že Kateřina Konečná má pravdu, když tvrdí, že z nováčků v klubu KSČM je několik takových, kteří jsou zhruba stejně staří, jako poslankyně sama. Jde konkrétně o 3 osoby - Hanu Aulickou-Jírovcovou, René Čípa a Marii Pěničkovou. Není však už pravda, že mladších kolegů poslankyně Konečně přišlo více, než nových poslanců, kteří jsou dříve narození.

Není pravdou, že by Jiří Pospíšil navrhoval Lenku Bradáčovou do funkce vrchní státní zástupkyně - první ji navrhl nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Pospíšil však chtěl Bradáčovou do funkce jmenovat. Dříve než to však mohl udělat, byl odvolán Petrem Nečasem. Bradáčovou později jmenoval nový ministr spravedlnosti Pavel Blažek.

Kůvli této nepřesné informaci co se týče jmenování Lenky Bradáčové do funkce vrchní státní zástupkyně tak hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Výrok zazněl v pořadu Interview Daniely Drtinové ze 14. ledna 2014, kdy hlavním tématem rozhovoru byly problémy s čerpáním evropských dotací.

Při posouzení výroku Miroslava Kalouska vycházíme z výroční zprávy (.pdf, en) Evropské komise za rok 2012. Podle této zprávy skutečně Česká republika nebyla jedinou zemí, která měla v roce 2012 problémy s pozastaveným certifikováním projektů z EU (strana 45).

Jak je ze zprávy patrné, v roce 2012 došlo ke zpřísnění kontrol čerpání a v důsledku toho také k výraznému nárůstu vytýkacích dopisů (warning letters) či dočasného přerušení (interruptions) čerpání peněz.

Za rok 2012 rozeslala komise 119 vytýkacích dopisů (warning letters) a rozhodla se pozastavit (interruptions) financování 69 operačních programů, celkem se tato opatření dotkla projektů v hodnotě přibližně 4 miliardy EUR.

Zpráva dále uvádí, že ke konci roku 2012 evidovala nevyřešené problémy u 64 programů ve 14 členských zemích.

Detailní přehled vidíme v příloze č. 12 (.pdf, s. 43-46) – podle tohoto přehledu se v průběhu roku 2012 potýkalo s problémy při čerpání 17 členských zemí plus Chorvatsko (Croatia) a Makedonie (FYROM) jako kandidátské země a několik přeshraničních operačních programů (ETC).

Příloha 13 (.pdf, s. 47) pak uvádí počet programů, které byly během roku skutečně pozastaveny – z přehledu vidíme, že se to týkalo programů ve dvanácti členských zemích a několika přeshraničních programů.

Miroslav Kalousek tedy trochu nadsadil problémy některých zemí – 17 zemí mělo opravdu problémy s čerpáním, ale ne ve všech nakonec došlo k pozastavení peněžních toků – a proto výrok hodnotíme jako zavádějící.

Ministerstvo financí figuruje v procesu nakládání s dotacemi jako platební a certifikační orgán a jako auditní orgán. O výběru projektů tedy skutečně nerozhoduje. Ministerstvo financí ze své pozice certifikuje a uvolňuje prostředky pro jednotlivé projekty a jako auditní orgán provádí kontrolu hospodárnosti celého systému. Kontrolu provádí také NKÚ, který vydává každoročně tzv. EU Report, zprávu o finančním řízení prostředků EU v ČR.

O postupech při případném pochybení pak rozhoduje Výbor pro koordinaci fondů (COCOF). Ten vydává pokyny určující výši opravy dle závažnosti pochybení. Regionální rada pak může vyměřené penále za podmínek stanovených v odst. 12, § 22 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, prominout, viz například usnesení č. 17–21 výboru Regionální rady regionu soudržnosti Severovýchod. Členové výboru jsou podle § 16d zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, volení členové zastupitelstva krajů, které tvoří daný region. Na jejich výběr tedy také nemá Ministerstvo financí vliv.

Výše uvedené informace potvrzují slova Andreje Babiše a jeho výrok je tak pravdivý.

Na stránkách Oldřicha Vlasáka najdeme projev k zahájení výstavy III. odboj v Československu z roku 2006. Projev je k otevření výstavy v Hradci Králové, ale zmiňuje se v něm i skutečnost, že před Hradcem Králové byla výstava právě v Evropském parlamentu.

Evropský komisař pro energetiku Günther Oettinger byl iniciátorem tzv. zátěžových testů jaderných reaktorů, jejichž nápad vznikl v důsledku událostí ve Fukušimě. Hlavním cílem testů bylo posoudit bezpečnost a spolehlivost jaderných elektráren v případě mimořádných přírodních událostí (povodně, zemětřesení).

Členské státy vyjádřily nesouhlas s původním plánem zátěžových testů, který neobsahoval testy simulující havárie letadel. EU se následně v květnu 2011 shodla na parametrech zátěžových testů, dle nichž byly zahrnuty do specifikace zátěžových testů účinky zřícení letadel na bezpečnost jaderných elektráren. Zátěžové testy následně proběhly a potvrdily vysokou úroveň bezpečnosti.

Tento výrok hodnotíme jako zavádějící. Je pravda, že s nápadem stresstestů přišel komisař Öttinger, a tyto testy jsou koncipovány na extrémní situace. Národní státy ale nesouhlasily s původním plánem zátěžových testů nikoli z důvodu jejich přehnanosti, ale naopak nedostatečnosti. Jejich názor byl navíc následně akceptován a zohledněn ve schváleném plánu.

Výrok musíme hodnotit jako neověřitelný, jelikož se nám nepodařilo k tomuto tvrzení dohledat žádné potvrzující informace.

Ministerstvo dopravy má skutečně 13 podřízených organizací, a to bez Českých drah a ČD Cargo. Jejich celý seznam je dostupný na stránkách Ministerstva dopravy.

České dráhy mají 25 dceřiných společností, jejich celý seznam je dostupný na stránkách Českých drah.

Skutečně došlo k výměně několika ředitelů společností, které spadají pod Ministerstvo vnitra, například byl odvolán ředitel Českých drah, Ředitelství silnic a dálnic, Ředitelství vodních cest nebo Drážního úřadu. Nepodařilo se nám dohledat další odvolané ředitele a jelikož sám Zdeněk Žák ve svém výroku vyčleňuje České dráhy ze seznamu podřízených organizací, tak se opravdu jedná o výměnu tří ředitelů.

Na základě těchto informací hodnotíme výrok jako pravdivý, pouze s jednou výhradou ke špatnému určení počtu dceřiných společností Českých drah.