V české Poslanecké sněmovně skutečně může navrhnout pozměňovací zákon kterýkoliv poslanec přímo Poslanecké sněmovně. Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť jsme nenalezli jinou zemi se stejnou praxí. Naopak uvádíme případy států převzaté ze studie Parlamentního institutu (.pdf, str. 4–7, 10), kde je tato možnost omezena.

V mnoha zemích má právo podat pozměňovací návrh pouze více poslanců. V Estonsku se sněmovna zabývá pouze pozměňovacími návrhy, které byly předloženy přinejmenším 2 poslanci, v Belgii 5, v Litvě 10, na Slovensku 15 poslanci a v Německu 5 % členů Bundestagu. I maďarští, polští a rakouští poslanci musí předem pro své pozměňovací návrhy získat širší podporu.

Více zemí také projednává pozměňovací návrhy (alespoň v některých případech) ve výborech. Tak tomu je i v Belgii, Francii, Litvě, Lotyšsku, Maďarsku, Polsku, Španělsku a Itálii.

Dle čl. 63 odst. 1 Ústavy ČR prezident republiky: "a) zastupuje stát navenek, b) sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy; sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy, e) pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí (v kontextu Ústavy můžeme dále ve vtahu k zahraniční politice doplnit i písm. d) přijímá vedoucí zastupitelských misí."

Při určení hlavních aktérů zahraniční politiky České republiky je nutné "zabrousit" do relevantní literatury věnující se mezinárodním vztahům a námi sledovanému tématu.

Např. sborník autorů – Belko, M., Kořan, M. & Hrabálek, M. 2007. Česká zahraniční politika: aktéři, struktura, proces. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita. Mezinárodní politologický ústav – říká dle analýzy legislativního rámce, že klíčovými aktéry české zahr. politiky jsou prezident (má specifické pravomoci) a vláda (tedy premiér a ministr zahraniční, vláda je vrcholným orgánem výkonné moci).

Vláda je za zahraniční politiku odpovědná jako celek. Ideálním uspořádáním je pak vytvoření jednotné koncepce zahraniční politiky mezi prezidentem a vládou, přičemž při jejím vytváření by měl převážit postoj vlády. Z Ústavy to ale přímo nevyplývá (kap. 2 sledované publikace).

I přes výše nastíněnou "dualitu" však můžeme s ohledem na praxi (např. účasti na jednání Evropské rady, či Rady EU atd.) souhlasit s tím, že českou zahraniční politiku zásadně definují tři zmínění aktéři – prezident, premiér a ministr zahraničí (poslední dva jako představitelé vlády, která rozhoduje jako kolektivní orgán).

Celkově je výrok s ohledem na výše uvedené označen jako pravdivý.

Stát si monopol na obchod se zahraničím udržel do roku 1989. Obchod se zahraničím realizovaly podniky zahraničního obchodu (PZO), které fungovaly na základě zákona č. 119/1948 Sb. o státní organizaci státního obchodu a mezinárodního zasilatelství. Andrej Babiš a jeho spojení s PZO podle webu nasipolitici.cz: " Mezi roky 1985–1991 zastupoval PZO Petrimex v Maroku. V letech 1991–1995 působil ve funkci ředitele obchodního oddělení 32 PZO Petrimex ".

Výrok je hodnocen na základě vyjádření mluvčí k této schůzce prezidenta republiky jako pravdivý.

Zcela konkrétní obsah této schůzky není znám, nicméně mluvčí prezidenta republiky Hana Burianová novinářům sdělila, že se jednalo o běžnou pracovní schůzku. Tím fakticky potvrzuje Rusnokova slova o "běžné pracovní informativní schůzce" a na základě tohoto vyjádření je výrok hodnocen jako pravdivý.

Na webové stránce Pražského hradu se pak objevila pouze krátká tisková zpráva o tom, že schůzka proběhla.

Premiér Bohuslav Sobotka sdělil (video, 0:06 min.) na brífinku, jenž se konal po jednání ÚVV ČSSD dne 8. února 2014, že Jan Keller získal na zasedání ÚVV ČSSD 136 ze 147 odevzdaných hlasů delegátů Ústředního výboru, což představuje 92% důvěru.

Vymáhání národního práva je zcela v kompetenci národních justicí, které v tomto mají naprostou autonomii. Míru supranacionalizace v rámci politiky Justice a vnitro shrnuje článek na serveru Euroskop, kde o vymáhání práva není žádná zmínka.

Pokud bychom však mluvili o vymahatelnosti evropského práva, nebyla by pravda, že instituce Evropské unie s ní nemají nic společného.

Evropské právo je ve většině případů začleněno do národního právního řádu, nad jehož dodržováním bdí národní justice. Subjekty evropského práva jsou však i jednotlivé členské státy, které pokud platné evropské předpisy nedodržují, mohou být žalovány u Soudního dvora EU.

Soudní dvůr se také angažuje v aplikování evropského práva národními soudy v rámci procesu tzv. předběžné otázky – národní soudy mohou vznést otázku spojenou s výkladem evropského práva ve spojení s konkrétním případem, Soudní dvůr EU pak rozhoduje o aplikační praxi evropského práva, a tím pádem pomáhá nastavovat i meze, v rámci kterých je evropské právo vymáháno.

Vymahatelnost práva obecně je skutečně ve výlučné kompetenci národních států, u práva evropského se sice mohou najít příklady, kdy instituce EU mají určitou roli, Jan Zahradil však mluví o vymahatelnosti práva v rámci národních států. Jeho výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Dne 28. ledna 2014 proběhl v Bruselu 32. summit EU – Rusko za účasti ruského prezidenta Vladimíra Putina, ruského ministra zahraničí S. V. Lavrova a nejvyšších představitelů EU – předsedy Evropské rady Hermana Van Rompuye a předsedy Evropské komise José Barrosa. Prezident Ruské federace Vladimír Putin na summitu řekl, že dodrží dohodu o půjčce Ukrajině bez ohledu na složení vlády.

V následujících dnech skutečně došlo ze strany Ruska k pozastavení druhé tranše úvěru v souvislosti s odstoupením ukrajinského premiéra Mykola Azarova. Ruská strana s další finanční pomocí vyčkává, podmínkou pro další pomoc je zformování nové ukrajinské vlády.

S tímto prohlášením přišla nová ministryně místního rozvoje za hnutí ANO Věra Jourová. Jourová dokonce uvedla, že je ČR v čerpání vůbec nejhorší. Jiný zdroj – např. zprávu Evropské komise, která by srovnávala efektivitu čerpání evropských peněz – se nám nepodařilo nalézt.

Výrok označujeme na základě znění memoranda o bezpečnostních zárukách z roku 1994 za pravdivý.

V rámci Sovětského svazu byl Krymský poloostrov přeřazen pod administrativu Ukrajinské sovětské socialistické republiky v roce 1954 za doby vlády Nikity Chruščova. Po vyhlášení ukrajinské nezávislosti zůstal Krym pod ukrajinskou kontrolou jako autonomní republika.

5. prosince 1994 v Budapešti podepsali představitelé Ukrajiny, Ruské federace, Spojených států a Velké Británie memorandum (.pdf, str. 8) o bezpečnostních zárukách. V tomto memorandu se, ve spojení s Ukrajinou a jejímu připojení ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní (NPT) z roku 1968, zaručily tyto státy v šesti článcích k respektování nezávislosti a suverenity Ukrajiny a jejích existujících hranic. Slíbily se také zdržet použití nebo hrozby síly proti její územní celistvosti nebo politické nezávislosti. Tyto bezpečnostní záruky byly poskytnuty Ukrajině při příležitosti jejího závazku eliminovat ze svého území všechny jaderné zbraně (do Ruské federace) a přistoupení k NPT jako stát nedisponující jadernými zbraněmi.

Názory na nadužívanost vazby se liší a data International Centre for Prison Studies o počtu vazebně stíhaných je možné interpretovat několika způsoby, výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

V České Republice (záložka „Further information“) je vazebně stíhaných 14 % ze všech vězňů, zatímco v Německu jich je 17 %, ve Švédsku 24 %, ve Francii 25 % a v Norsku 29 %. Česko má tedy v mezinárodním srovnání nízké počty vazebně stíhaných v poměru k vězněným.

Pokud je však český počet vězňů způsoben tím, že jsou celkově nadužívány tresty odnětí svobody, je potřeba sledovat i míru vazebně stíhaných v populaci. ČR se zahraničí v počtu vazebně stíhaných výrazně nevymyká; zvláště poté, co jejich počet klesl za třináct let o více než polovinu. Na 100 000 obyvatel má nyní Česko 22 vazebně stíhaných, Německo 14, Švédsko 16, Norsko 21 a Francie 25.

V poměru na počet obyvatel je tedy sice v Česku o polovinu více zadržovaných ve vazbě než v Německu, avšak při více než dvojnásobném počtu uvězněných. Určení, zda je česká vazba proti německé nadužívaná tudíž závisí na měřítku, k němuž jsou data vztahována.

Počty neoprávněně držených ve vazbě se v tuzemsku bohužel neevidují. V roce 2012 zůstávalo ve vazbě déle než půl roku 300 lidí, do jednoho roku 156 a do dvou let 204 osob. Déle než dva roky ve vazbě žilo 33 obviněných.

Helsinský výbor spolu s dalšími organizacemi přitom vyjádřil své „znepokojení nad nedostatkem konkrétních aktivit směřujících k reformě evropského systému vazby“ a žádal, aby se stanovily „společné minimální standardy pro užívání vazby. Systém vazby v členských státech EU se musí neodkladně reformovat, aby se ukončil tento neopodstatněný a často svévolný postih a zásadní porušení práv, které způsobuje.“

Po roce 2000 a velkém poklesu počtu vazeb však Výbor nezdůrazňoval nadužívání vazby jako specifického základního problému české justice. Varoval naopak před nadužíváním trestů odnětí svobody a upozorňoval na špatné podmínky ve vazebních věznicích.

Výzkum Fair Trials International (.pdf, str. 3) za hlavní problémy české vazby považuje její délku a přeplněnost věznic; o nadužívání se nezmiňuje.

Debata o vazbě se otevřela už v roce 2005 po sedmiměsíčním zadržováním Bohumila Kulínského. Tehdejší ministr spravedlnosti Pavel Němec i někteří další politici považovali používání vazby v české justici za excesivní. Nejvyšší státní zastupitelství na to reagovalo poukazem na to, že počet vazebně stíhaných klesl za pět let na polovinu.