Česká národní banka je dle hlavy šesté, článku 98 Ústavy České republiky ústřední bankou státu, jejímž hlavním cílem je cenová stabilita, a do jejíž činnosti lze zasahovat pouze na základě zákona (odst. 1). Tímto příslušným zákonem je předpis č. 6/1993 Sb., zákon České národní rady o České národní bance. Nejvyšším orgánem České národní banky je Bankovní rada, která rozhoduje mj. o měnové politice (§ 5, odst. 1). S ohledem na vztah České národní banky s ostatními institucemi je zásadním § 9, v němž se říká:

(1) Česká národní banka, bankovní rada ani žádný člen bankovní rady nesmějí při výkonu pravomocí a plnění úkolů a povinností svěřených jim Smlouvou o Evropské unii, Smlouvou o fungování Evropské unie a Statutem a při výkonu dalších činností vyžadovat ani přijímat pokyny od prezidenta republiky, Parlamentu, vlády a jiných orgánů České republiky, dále od orgánů, institucí nebo jiných subjektů Evropské unie, od vlád členských států Evropské unie nebo od jakéhokoli jiného subjektu.

(2) Česká národní banka a vláda se vzájemně informují o zásadách a opatřeních měnové, makroobezřetnostní a hospodářské politiky.

Česká národní banka je tedy nezávislou institucí, aby tak dokázala plnit svůj cíl daný Ústavou. V dotazu zmiňuje divák § 35, který měl premiér Rusnok porušit tím, že připustil zásah České národní banky. Toto ustanovení konkrétně říká, že Česká národní banka:

a) stanoví, po projednání s vládou, režim kurzu české měny k cizím měnám, přičemž však nesmí být ohrožen hlavní cíl České národní banky,

b) vyhlašuje kurz české měny k cizím měnám;

c) nakládá s devizovými rezervami ve zlatě a devizových hodnotách.

Je zřejmé, že divák měl na mysli písm. a), v tomto případě se však jedná o mýlku, protože režim kurzu české měny intervencí nedoznal žádné změny a projednání s vládou tedy nebylo na místě. Změnou režimu kurzu by bylo, kdyby se například Česká národní banka uchýlila zpět k fixnímu kurzu (s či bez oscilačního pásma), který byl například v první polovině 90. let. Česká koruna byla tehdy navázána na určité měny (zpočátku na měnový koš), z tohoto podkladového aktiva byla usuzována její cena a bylo nutné intervenovat v případě jakékoliv změny, aby kurz byl udržen v daném zvoleném pásmu.

Nynějším režimem kurzu je však řízený plovoucí kurz, který v praxi znamená, že banka ponechá vývoj kurzu české koruny na devizovém trhu, tedy na střetu nabídky koruny a poptávky po ní, a pouze pro zabránění extrémních výkyvů zasáhne pomocí intervence. Zároveň je nutné dodat, že argumentace České národní banky ohledně intervence na devizovém trhu směřuje k oddálení deflace (snížení cenové hladiny v ekonomice) a tedy zvýšení inflace (růst cenové hladiny v ekonomice). Jedná se tedy o naplňování cíle banky – cenovou stabilitu.

Zmíněno je ještě druhé ustanovení, konkrétně § 6, ten však hovoří o sedmičlennosti Bankovní rady a podmínkách, které musí člen rady splňovat. Není tedy zřejmé, jak by ho mohl premiér Rusnok porušit.

Náklady na olympiádu jsou skutečně kritizovány ruskými opozičními aktivisty, mezi nejvýraznější patří známý Putinův kritik Alexej Navalnyj, který spustil web mapující náklady na olympiádu a také to, kdo z ní má profitovat. Podle tohoto webu dosáhly náklady na pořádání olympijských her v Soči již 45,8 miliard dolarů, zatímco Vladimir Putin uvádí 6 a půl miliardy, jednu sedminu této částky. Při porovnání jednotlivých nákladů s cenami v zahraničí pak hovoří až o dvojnásobném předražení.

Česká televize pak cituje dalšího Putinova oponenta Borise Němcova, podle kterého se zpronevěřilo až 60 % těchto výdajů.

Korupci kritizoval i člen mezinárodního olympijského výboru Gian Franco Kasper, podle kterého byla rozkradena asi třetina výdajů.

O problémech novinářů pak informovala České televize s odkazem na reportáže mezinárodních organizací Human Rights Watch a CPJ (Komise na ochranu novinářů). HRW také již dříve popsala případy novinářů a aktivistů, kteří se v posledních letech dostali do problémů kvůli kritice přípravy olympiády, kdy poukazovali na korupci či enviromentální aspekty výstavby sportovišť.

Na začátku musíme upozornit na to, že vzhledem ke komplexnosti jednání v rámci EU a širokých možnostech neformálního jednání nelze ověřit, jestli navrhovaný rámec je nebo není kompromisním návrhem. V tomto výroku se tedy zaměřujeme na oficiální jednání, o kterých Evžen Tošenovský mluví v druhé části.

Ve středu 22. ledna 2014 vydala Evropská komise Sdělení nastiňující budoucí politický rámec EU v oblasti klimatické a energetické politiky – ZELENÁ KNIHA – Rámec politiky pro klima a energetiku do roku 2030 (pdf.).

Sdělení nejsou závaznými právními akty, ale některá z nich mají závažné faktické účinky v oblasti aplikace práva. Sdělení může mít různou povahu. Obsahově obecnější může mít formu tzv. zelené či bílé knihy, v níž se shrnují stanoviska členských států k určitému problému, která pak mohou být základem budoucího návrhu legislativního opatření.

Po uveřejnění sdělení Komise je postup následující: veřejná konzultace (do diskusí formou připomínek může vstoupit prakticky kdokoliv) → uveřejnění legislativního návrhu → legislativní proces. V samotné EU o legislativním návrhu zpravidla jedná Rada, Evropský parlament, Hospodářský a sociální výbor a Výbor regionů, přičemž klíčová je role dvou prvně zmiňovaných institucí.

(Podrobnější informace o legislativním procesu v jednotlivých institucích naleznete zde).

V tiskové zprávě Evropské Komise se uvádí, že se dále předpokládá posouzení tohoto rámce Evropskou radou na jarním zasedání ve dnech 20. – 21. března tohoto roku.

Na začátku února europoslanci na planetárním zasedání ve Štrasburku odhlasovali tři závazné cíle ve stanovisku, na jehož vypracování se podílely výbory pro energetiku a životní prostředí.

Redukce emisí skleníkových plynů o 40 %, navýšení podílu obnovitelných zdrojů energie na 30 % a zvýšení energetické účinnosti na 40 % do roku 2030 by mělo být podle Parlamentu závazné.

Evropští poslanci tak dali jasně najevo, že nepodpoří návrh Komise stanovující pouze jeden závazný cíl pro snížení emisí oxidu uhličitého o 40 % a nezávazný cíl pro obnovitelné zdroje.

Oficiální jednání mezi institucemi tedy skutečně neprobíhala, Evropská rada bude o rámci formálně jednat na teprve chystaném setkání.

Koaliční smlouva mezi ČSSD, ANO 2011 a KDU-ČSL počítá s posílením pravomocí NKÚ.

Prezident jmenoval Jiřího Rusnoka premiérem 25. června 2013 a pověřil jej sestavením „vlády odborníků“. Na tiskové konferenci po jmenování Rusnoka uvedl prezident Miloš Zeman, že právě jmenování vlády odborníků je jedinou cestou pro vyvolání předčasných voleb v České republice.

Prezident tak učinil i navzdory tomu, že Miroslava Němcová z ODS sehnala 101 podpisů (tedy většinu Sněmovny) pro podporu její případné vlády.

Přestože někteří tento krok (jmenování Rusnoka) označili za protiústavní, Pavel Rychetský, předseda Ústavního soudu, toto nařčení odmítá. Připouští ale, že ze strany prezidenta republiky šlo nepochybně o krok značně neortodoxní, avšak nevybočující z platného ústavního rámce.

Stejně tak hovoří bývalá ústavní soudkyně a senátorka Eliška Wagnerová, která říká, že prezident neporušuje ústavní řád, ale spíše ústavní zvyklost, dle které by měl sestavením vlády pověřit relativního vítěze voleb.

Ústava (čl. 68) České republiky dává právo a povinnost prezidentovi jmenovat předsedu vlády a podle premiérova návrhu ostatní členy kabinetu. Může tak učinit dvakrát za sebou. Pokud první takto vytvořená vláda nezíská do třiceti dnů od jmenování důvěru sněmovny, jmenuje podruhé předsedu vlády, a pokud ani druhý pokus nevyjde, prezident musí na třetí pokus jmenovat osobu, kterou navrhne předseda sněmovny.

Vláda Jiřího Rusnoka nicméně nezískala v srpnu důvěru a usnesla se na demisi, kterou následně podal Rusnok do rukou prezidenta Miloše Zemana. Prezident se rozhodl vládu Jiřího Rusnkova nechat vládnout i bez důvěry (v demisi) do té doby, než bude po předčasných volbách vytvořena nová vláda. "Samozřejmě po volbách jmenuji předsedou vlády představitele vítězné strany a budu se těšit na spolupráci s politickou vládou, která bude mít mandát provádět nezbytné reformy,"prohlásil Zeman.

Po volbách, které proběhly v říjnu roku 2013, uvedla mluvčí Jiřího Rusnoka Jana Jabůrková, že premiér plně respektuje výsledky letošních předčasných voleb. Nyní očekává, že lídři vedoucích stran vyjednají složení nové vlády a je připraven svůj úřad předat nové vládě vzniklé z demokratických voleb okamžitě, jakmile bude ustavena.

Dotaz diváka byl založen na tvrzení Andreje Babiše, že exministr Kalousek odpustil v rámci zákona č. 485/2012 církvím daň z převodu nemovitostí. Podobnou myšlenku reflektuje i článek na blogu ANO 2011.

V samotném zákoně (.doc) nic o odpuštění daně z převodu nemovitosti není, Miroslav Kalousek se ani nezapojil do připomínkového řízení. Sám tedy nikomu daň z převodu nemovitostí neodpustil ani ji nenavrhoval. V rámci církevních restitucí je pouze odpuštěna daň z příjmu (§15 odst. 5 zákona,) tak tomu je ovšem u všech bezplatných převodů.

Faktem je, že Miroslav Kalousek je navrhovatelem novely daňového zákona, která předpokládá přechod povinnosti odvést daň z převodu nemovitosti z prodávajícího na kupujícího. Toto by spadalo i na církve v případě, že by znovunabyté nemovitosti dále převáděly. Návrh ale nelze označit za účelový ve vztahu k církevním restitucím. Kromě toho neprošel senátem a prosadilo je až zákonné opatření současné vlády, které vypustilo spornou část se změnou plátce daně, jak komentuje článek Aktuálně.cz

K daňovému osvobození církví se samostatně vyjádřilo Ministerstvo kultury ČR (.doc).

Ve světle těchto informací tedy hodnotíme výrok jako pravdivý.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, vláda Jiřího Rusnoka skutečně od svého nástupu provedla citelné personální změny ve vícero resortech. O případu Moniky Šimůnkové, která byla odvolána z postu ředitelky vládní sekce pro lidská práva informovala např. Česká televize :"Šéf Úřadu vlády Radek Augustin (SPOZ) odvolal Moniku Šimůnkovou v úterý z funkce šéfky vládní sekce pro lidská práva. Ta následně ve čtvrtek rezignovala na post zmocněnkyně pro lidská práva. Šimůnková se s vládou dle svých slov neshodne v názoru na pojetí lidských práv. "V poslední době cítím tlak na svou osobu. Cítím snahy ministra vnitra o to, aby se celá lidskoprávní agenda dostala do gesce ministerstva vnitra. Nepovažuji to za dobré řešení. Agenda nemůže být takto zaštítěna, byla by to neúcta k občanské společnosti," řekla Šimůnková." Pro představu níže uvádíme ještě několik dalších příkladů personálních změn, tento výběr je však pouze ilustrativní. Server týden potom v souvislosti s personálním změnami nve vládních resortech uvádí následující: " Jen za první měsíc například ministr zemědělství Miroslav Toman vyměnil ve svém úřadě devět lidí a šéfy několika institucí, například Ústavu zemědělské ekonomiky a informací, Povodí Labe nebo Národního hřebčína v Kladrubech nad Labem. Teď se chystá vybrat nového ředitele státního podniku Lesy České republikyPersonální změny však nastaly i na jiných ministerstvech. Například na ministerstvu práce skončilo po nástupu Františka Koníčka pět manažerů. Ministr vnitra Martin Pecina zase odvolal exministra dopravy Radka Šmerdu z dozorčí rady České pošty. Ministr financí Jan Fischer se zbavil na svém úřadě například Radka Šnábla, bývalého spolupracovníka Miroslava Kalouska.(...)Nejvýraznější tažení však zahájil ministr dopravy Zdeněk Žák. Na svém ministerstvu vyměnil šéfa kabinetu a obměnil dozorčí radu Českých drah. Ta nová záhy odvolala generálního šéfa ČD Petra Žaludu. Na počátku října Žák odvolal šéfy Ředitelství silnic a dálnic Davida Čermáka, Ředitelství vodních cest Jana Skalického a Drážního úřadu Pavla Kodyma." Dalším známým případem personální změny (byť ne v politickém úřadu) bylo odvolání Jana Buriana z pozice ředitele Národního Divadla, Česká televize v souvislosti s tím uvádí následující:"Odvolání ředitele Národního divadla (ND) v Praze Jana Buriana vzbudilo reakce politiků napříč spektrem(...) Burian končí v čele ND, aniž začal. Dnes se měl totiž ujmout funkce. Důvodem k jeho odvolání je podle Balvína to, že Burianovo jmenování nevzešlo z výběrového řízení."

Klára Samková opravdu spolupracuje s Tomiem Okamurou na některých kauzách.

Advokátka Klára Samková ohlásila ústavní stížnost, směrovanou vůči údajným nedostatkům v zákoně o přímé volbě prezidenta ČR. Zároveň se stala právní zástupkyní Tomia Okamury a autorkou jeho ústavní stížnosti, kterou se domáhala odkladu voleb a prověření některých zákonných opatření týkajících se přímé prezidentské volby. Součástí stížnosti je i požadavek na zrušení změny související části ústavy, v níž je stanoven požadavek 50 tisíc podpisů občanů pro zaregistrování kandidatury.

Předseda hnutí Úsvit Tomio Okamura také navštívil ve věznici nacionalistu Vlastimila Pechance, který si tam odpykává trest 17 let za vraždu Roma Oty Absolona. Podle Okamury byl Pechancův proces zmanipulovaný a usiluje o jeho opětovné otevření. V tom mu má pomoci právě advokátka Klára Samková.

Sama Klára Samková nám ke svému výroku napsala následující: "Pana Okamuru zastupuji ve všech jeho žalobách na ochranu osobnosti. V současné době jsou vedeny proti Ornelle a Monice Štikovým, proti časopisu Reflex, v dalších sporech a výrocích jsem jeho stálou poradkyní v právním vztahům k médiím...Ty dvě jmenované jsou stále živé probíhající kauzy, tedy dosud neskončené".

Výrok tedy na základě výše uvedených informací hodnotíme jako pravdivý.

Článek obsahující inkriminované tvrzení vyšel deníku Právo 7. června 2010, autorem je Marek Přibil: " Školné připravoval ve vládě Mirka Topolánka už exministr Ondřej Liška (SZ) a rodící se koalice s jeho zavedením počítá*."

* Online verze článku není bohužel k dispozici.

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy skutečně vypracovalo během ministrování O. Lišky návrh reformy Bílou knihu terciárního vzdělávání. Dokument vláda projednala 26. ledna 2009 (dokument, pdf., str. 49). V kapitole Financování navrhuje několik modelů spolufinancování např: " Princip odloženého a kontingenčně spláceného školného, jak funguje například ve Velké Británii, Austrálii, Novém Zélandu a Holandsku (OECD 2008d/289) spočívá v tom, že studenti si mohou odložit splátky školného do doby po absolvování školy (odložené školné), a to formou procentní výměry z jejich příjmů převyšujících určitou minimální úroveň (kontingenční splácení)

Jedná se však o strategický, rámcový dokument k širší reformě vysokoškolského vzdělávání a nikoliv o konkrétní návrh zákona, který by byl nutný pro zavedení poplatků za studium na VŠ. Dokument Bílá kniha proto nelze označit jako "přípravu školného". Návrh školného neobsahoval ani věcný záměr zákona, a proto hodnotíme výrok jako pravdivý.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť se shoduje v základních rysech předcházení i pojetí vazby s některými opatřeními Německa a Norska.

Ačkoliv totiž není možné vinou odlišných metodik srovnat státy podle míry recidivy, dá se dovozovat, že Rath mohl vycházet právě i z německého nebo norského příkladu. Na Německo se totiž Rath v pořadu opakovaně odvolává. Článek Daily Mail se zase odkazuje na výzkum, podle něhož je průměrná evropská míra recidivy 70–75 %, zatímco v Norsku dosahuje jen 20 %. Německé Ministerstvo spravedlnosti si nechalo zpracovat studii, ze které vyplývá, že recidiva v Německu dosahoval v letech 2004 až 2007 33,7 % (strana 38), novější údaje nejsou k dispozici. I tato hodnota je tedy výrazně pod uvedeným evropským průměrem.

V Německu existuje jako alternativa k vazebnímu stíhání například nařízení, že obžalovaný musí zůstat na určitém místě v určitém čase (.pdf, str. 11). Tím se Rathova novela mohla inspirovat při zavedení nové alternativy k vazbě v podobě nařízeného pobytu (.pdf, str. 16).

Pokud je vazba nařízena, věnují v Norsku pozornost na více lidského kontaktu a více aktivit pro vazebně stíhané. Stejným směrem jde nepochybně i novela Davida Ratha (str. 1–13). Toto zaměření se zároveň dá označit za základní podstatu celé novely.