Olympijská charta se sice nedělí na články, Václav Moravec nicméně správně cituje šestý ze Základních principů olympismu (text dle webu Českého olympijského výboru zde, .pdf, str. 9).

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť se shoduje v základních rysech předcházení i pojetí vazby s některými opatřeními Německa a Norska.

Ačkoliv totiž není možné vinou odlišných metodik srovnat státy podle míry recidivy, dá se dovozovat, že Rath mohl vycházet právě i z německého nebo norského příkladu. Na Německo se totiž Rath v pořadu opakovaně odvolává. Článek Daily Mail se zase odkazuje na výzkum, podle něhož je průměrná evropská míra recidivy 70–75 %, zatímco v Norsku dosahuje jen 20 %. Německé Ministerstvo spravedlnosti si nechalo zpracovat studii, ze které vyplývá, že recidiva v Německu dosahoval v letech 2004 až 2007 33,7 % (strana 38), novější údaje nejsou k dispozici. I tato hodnota je tedy výrazně pod uvedeným evropským průměrem.

V Německu existuje jako alternativa k vazebnímu stíhání například nařízení, že obžalovaný musí zůstat na určitém místě v určitém čase (.pdf, str. 11). Tím se Rathova novela mohla inspirovat při zavedení nové alternativy k vazbě v podobě nařízeného pobytu (.pdf, str. 16).

Pokud je vazba nařízena, věnují v Norsku pozornost na více lidského kontaktu a více aktivit pro vazebně stíhané. Stejným směrem jde nepochybně i novela Davida Ratha (str. 1–13). Toto zaměření se zároveň dá označit za základní podstatu celé novely.

Výrok Andreje Babiše hodnotíme jako pravdivý, neboť je skutečností, že společnost Animalco nepatří výhradně Agrofertu/Babišovi. Má zde 70% podíl, což také v diskuzi uvedl.

Společnost Animalco a.s. má na svém webu odkaz na koncern Agrofert, stejně tak Agrofert uvádí Animalco ve svém portfoliu.

Podle obchodního rejstříku je vlastnická struktura firmy skryta v akciích na majitele. Ve sbírce listin pak najdeme výroční zprávu za rok 2012, která uvádí Agrofert jako 70% vlastníka (str. 22). Zpráva neuvádí další významné vlastníky (majitele více než 20 % akcií), což však není pro hodnocení výroku podstatné.

Vít Bárta je v současné době členem Věcí veřejných a předsedou této strany.

Výrok hodnotíme jako pravdivý s výhradou týkající se aktuální výše dluhu Ukrajiny vůči Gazpromu.

Ukrajina má již delší dobu problémy se solventností a zvyšuje se tak možnost státního bankrotu. To se prokáže 4. června, kdy Ukrajina bude muset splatit dluhopisovou emisi ve velikosti 1 mld. $.

Pod tlak se dostává také ukrajinská hřivna, která depreciuje a snižují se rezervy centrální banky.

Dluh Ukrajiny za plyn nyní dosahuje 1,8 mld. amerických dolarů. 1,5 mld. dolarů, které uvedl ministr Mládek, je dlužná částka za loňské dodávky plynu.

Snížená sazba za plyn, kterou koncem loňského roku dohodl bývalý prezident Janukovyč s ruským prezidentem Putinem znamenala, že v prvním čtvrtletí roku 2014 bude Ukrajina platit 268,5 $ za 1000 krychlových metrů plynu místo 400 $, jež bylo ustanoveno na základě dohody z roku 2009. Tato sleva tedy končí 1. dubnem letošního roku.

Výrok ministra Mládka tak hodnotíme jako pravdivý, až na výše uvedenou výhradu o aktuálnosti velikosti zadlužení Ukrajiny vůči Gazpromu.

Miroslav Kalousek se takto vyjádřil na svém facebookovém profilu 3. října 2013.

Podle studie finanční skupiny Allianz o světovém bohatství za rok 2012 hodnotíme tento výrok jako pravdivý.

Česká republika zde obsadila 27. místo a v žebříčku se umístila jako druhá země bývalého východního bloku hned po Slovinsku, které obsadilo 23. místo. Toto umístění znamená pohoršení o jedno místo oproti předchozímu roku.

Nevylučujeme, že mohou existovat i studie s odlišnou metodikou či jinými výsledky, nám se však data vyvracející slova Miroslava Kalouska dohledat nepodařilo.

Výrok hodnotíme jako pravdivý na základě odstavce 4 článku 39 Ústavy ČR, kde je uvedeno " K přijetí ústavního zákona (...) je třeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů".

Na základě povolebního přepočtu mandátů je tedy zřejmé, že současná vládní koalice, která v Poslanecké sněmovně disponuje 114 mandáty, nutně potřebuje ke schválení ústavního zákona podporu poslanců z dalších parlamentních stran.

Dále doplňujeme, že ani v Senátu nemá současná vládní koalice disponující 46 mandáty, při přítomnosti všech senátorů, potřebnou většinu ke schválení ústavního zákona.

Samotné věcné zadání zákona o obecném referendu se nám bohužel dohledat nepodařilo, doplňujeme pouze, že předložení návrhu tohoto zákona je součástí Programového prohlášení vlády z 14. 2. 2014 a dle Legislativního plánu vlády by měl být předložen v srpnu tohoto roku.Stručnou historii návrhů zákona o obecném referendu potom naleznete zde. Poslední návrh zákona o obecném referendu byl Poslanecké sněmovně předložen vládou Petra Nečase 11. 4. 2012., jeho projednání však bylo ukončeno s koncem volebního období.

Výrok je hodnocen na základě dohledané citace z knihy Kmotr Mrázek II od Jaroslava Kmenty jako pravdivý.

Autor knihy Kmotr Mrázek II, novinář Jaroslav Kmenta, popisuje Johnem vyřčené argumenty na straně 212 této knihy. V rámci výroku nehodnotíme, zda se uvedená skutečnost stala tak, jak popisuje Kmenta a interpretuje John, ověřujeme to, zda se podobné informace v knize skutečně vyskytují.

" Koncem roku 2000 hrozilo zvláštnímu policejnímu týmu úplné rozpuštění. Nový ministr vnitra Stanislav Gross byl pod tlakem svého nadřízeného premiéra Miloše Zemana a svých známých z Národního bezpečnostního úřadu, aby tým rozprášil. Grossovi tehdy přišlo velmi závažné obvinění protikorupční policie, že je s Mrázkem spojen i ředitel bezpečnosti NBÚ Martin Hejl.To bylo tehdy jediné veřejně známé téma z Krakatice, které se přetřásalo v médiích. A Gross chtěl, aby mu to policie doložila. A pokud by toho nebyla schopná, museli by detektivové všeho nechat, svléknout uniformy a odejít do civilu.
Mezi vánočními svátky a Silvestrem roku 2000 byla centrála protikorupční policie snad jediným místem v Praze, kde se pracovalo. Pro ministra vnitra Grosse tu vypracovávali speciální zprávu o aktivitách Františka Mrázka a celé jeho skupiny.
Popsali v ní drtivou většinu mezníků Mrázkovy činnosti. Zprávu nazvali pracovně Armagedon podle biblického místa, kde mělo dojít k závěrečné bitvě mezi vojskem Hospodina a Satana.
Když si Gross zprávu přečetl, navštívil centrálu protikorupční policie a chtěl mluvit s detektivy, kteří Armagedon sepsali. „Věděl jsem, co celá ta mafie kolem Mrázka dělá a jak je nebezpečná, ale tohle mě šokovalo. Netušil jsem, jaký rozměr to má a kam až to sahá," řekl Gross a ještě asi půl dne strávil v kanceláři, kde byla drtivá většina sesbíraného materiálu z kriminálního spisu Krakatice.
Gross tehdy policisty podržel a nechal je dál pracovat. Problém byl, že ani on nebyl úplně čistý. I on měl máslo na hlavě. Policie to věděla, a proto, když tehdy centrálu navštívil, raději některé odposlechy uložila do jiného trezoru. "

Zmíněné body se skutečně objevily v programovém prohlášení vlády Vladimíra Špidly v roce 2002 (.pdf), proto je výrok hodnocen jako pravdivý. Jako jednu z hlavních priorit si tehdejší vláda stanovila „rozvíjení sociálního státu na základě sociálně tržního a ekologicky orientovaného hospodářství a při udržení sociální soudržnosti a sociálního smíru“ (str. 2).

Jedním z bodů programového prohlášení bylo též provedení důchodové reformy. Vláda doslova deklarovala, že „[...] zabezpečí růst reálné úrovně vyplácených důchodů“ (str. 18).

V rámci programového prohlášení byl taktéž zmíněn růst reálných mezd. Konkrétně můžeme citovat pasáž, kdy „[v]láda bude hospodářskou politikou vytvářet podmínky pro růst produktivity práce a reálných mezd tak, aby se postupně snižoval rozdíl v úrovni odměňování mezi Českou republikou a Evropskou unií“ (str. 18).

V jistém smyslu bylo přislíbeno i navyšování některých sociálních dávek. Příkladem je rodinná politika, kde podle programového prohlášení „[v]láda ve vazbě na vývoj veřejných rozpočtů rozvine vyvážený systém podpory rodin s dětmi. přídavek na dítě vláda navrhne jako příspěvek společnosti na výživu a výchovu dětí, který má náležet všem dětem bez rozdílu, ve stejné výši a diferencovaný pouze podle věku dítěte s tím, že jeho součástí bude jednorázový školní příspěvek zvyšující se podle stupně školního vzdělání“ (str. 19).

Rozvoj infrastruktury byl zmíněn v souvislosti s dopravní politikou. „Vláda podpoří další rozvoj dopravní infrastruktury z veřejných i soukromých zdrojů s využitím fondů Evropské unie. Zaměří se na modernizaci železničních koridorů a výstavbu nových úseků dálnic a rychlostních komunikací zejména ve vazbě na transevropské dopravní sítě. Podpoří přestavbu velkých železničních uzlů a rozvoj dopravně logistických center v návaznosti na hospodářské zóny“ (str. 11).

Vladimír Putin ve svém výroku zmiňuje v podstatě správná historická fakta a hodnotíme jej proto jako pravdivý.

Na poloostrově Krym se skutečně nachází archeologická lokalita bývalého města Chersonésos (také označované jako Korsun či Chersones), řecké kolonie založené v době antiky. Podle jedné z křesťanských legend se zde svatý Vladimír, velkokníže Kyjevské Rusi, nechal pokřtít po úspěšném dobytí města drženého v té době Byzantskou říší. Požádal zde o ruku princeznu Annu, sestru spolucísařů, jejich podmínkou však bylo přijetí svatého křtu a byzantského pravoslavného křesťanství.

Roku 1783 anektovalo Ruské impérium pod vládou Kateřiny II. Veliké Krymský chanát, muslimský státní útvar a vazala Osmanské říše, jako důsledek ruského vítězství v rusko-osmanských válkách (podrobněji např. článek na Wikipedii nebo kniha Ukraine: A History, str. 176, ang.).

Do roku 1783 se také datuje výstavba Sevastopolu, města rozléhajícího se na jihozápadě Krymu. Na tomto území byla původně vystavěna pevnost a přístav, kde nyní kotví válečné loďstvo Ruska i Ukrajiny (ruská černomořská flotila zde byla umístěna již v roce 1804). Sevastopol byl například obléhán od října 1854 do září 1855 v době Krymské války nebo vojsky nacistického Německa v roce 1942. Sevastopol získal titul "město – hrdina" za zásluhy bezprostředně po druhé světové válce.

Držitelem stejného titulu (od roku 1973) je také město Kerč, nacházející se na východě Krymského poloostrova. Vojenskou slávu si Kerč vysloužil v roce 1942, kdy sovětští vojáci a civilisté vzdorovali 170 dní německým vojskům v důlních tunelech.

Balaklava, město a letovisko na jihozápadě Krymského poloostrova nedaleko Sevastopolu, je z tohoto hlediska důležité kvůli bitvě u Balaklavy, jedné z bitev Krymské války. Odehrála se 25. října 1854 mezi vojsky Ruského impéria na jedné straně a Velké Británie, Francie a Osmanské říše na straně druhé. Bitva skončila nerozhodně, Rusům se nepodařilo Balaklavu (v té době černomořský zásobovací přístav) obsadit, nicméně Britové, Francouzi a Osmané přišli o kontrolu nad zásobovací trasou spojující Balaklavu a vojska obléhající Sevastopol.

S obranou Sevastopolu za druhé světové války a jeho opětovného osvobozování sovětskými vojsky jsou spojeny i monumenty Malachovská mohyla a Sapun-hora, jež se staly místy významných bojů (viz monumenty u Sevastopolu nebo popis bojů z fóra vojna.net). O Malachovské mohyle byl v Sovětském svazu natočen i film.