Nikita Sergejevič Chruščov se narodil (str. 1) v obci Kalinovka, v Kurské gubernii, která se dnes nachází poblíž ukrajinských hranic v Kurské oblasti v Rusku. V roce 1909 se přestěhoval do Doněcku (str. 1), který dnes leží na Ukrajině, toho času pod názvem Juzovka v Jekatěrinoslavské gubernii carského Ruska. Uveďme, že o sobě Chruščov mluvil jako o Rusovi (str. 114). Od roku 1953 byl Chruščov prvním tajemníkem Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS).

Krym byl v roce 1783 připojen k Ruskému impériu po vítězství nad Osmanskou říší v rusko-turecké válce. Poloostrov byl součástí Ruska až do roku 1954, kdy ho sovětská vláda předala z Ruské sovětské federativní socialistické republiky pod správu Ukrajinské sovětské socialistické republiky.

Po smrti J. V. Stalina v březnu 1953 došlo k mocenskému soupeření mezi jeho nástupci. Chruščov sice byl od září 1953 prvním tajemníkem ústředního výboru KSSS, ale nebyl v tak silné mocenské pozici, aby mohl exekutivně rozhodnout o darování Krymu Ukrajinské sovětské socialistické republice. Jeho pozice byla posílena až v roce 1955, kdy na místo předsedy rady ministrů Sovětského svazu místo Georgije Malenkova dosadil Nikolaje Bulganina, který byl spojencem Chruščova. Doplňme, že v roce 1958 se předsedou rady ministrů Sovětského svazu stal Nikita Chruščov.

Zasedání předsednictva Nejvyššího sovětu, na kterém bylo o darování Krymu rozhodnuto, proběhlo 19. února 1954 a výnos podepsal Kliment Vorošilov. Uveďme, že sovětské noviny Pravda se o roli Nikity Chruščova v předání Krymu nezmínily (str. 91). Iniciativa však patrně vzešla právě od Chruščova. O tom, že poloostrov byl Ukrajině předán na popud Chruščova, se zmiňuje i publikace (.pdf) Akademie věd České republiky (.pdf, str. 5).

Poloostrov Krym byl tedy Ukrajinské sovětské socialistické republice předán z iniciativy Nikity Chruščova. Ten se však narodil v Rusku a na území dnešní Ukrajiny se pouze v 15 letech přestěhoval. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

V České republice se v posledních letech počet případů vyhoštění diplomatů zvýšil. Až do vyhoštění 18 ruských diplomatů ze soboty 17. dubna 2021 byl nejvyšší počet vyhoštěných osob 4, a to již v roce 2003, kdy Ministerstvo zahraničí vyhostilo 4 nižší irácké diplomaty za činnost, která „se neslučuje s jejich statusem“. Co se týče pozdějších let, v březnu 2018 byly vyhoštěny 3 osoby, a to v případě celounijního odsunu ruských diplomatů po útoku na Sergeje Skripala a jeho dceru.

V historii samostatné České republiky bylo vyhošťování diplomatů spjato většinou právě s Ruskou federací, jako například v červnu 2020 v rámci tzv. ricinové kauzy. Tehdy byli kvůli hrozbě útoku na tři pražské politiky, primátora Hřiba a starosty Koláře a Novotného, vyhoštěni 2 ruští diplomatičtí pracovníci. Ačkoliv se kauza nakonec ukázala jako smyšlená, Rusko v duchu reciprocity vyhostilo stejný počet, tedy 2 české diplomaty.

V roce 2011 vyhostila Ukrajina 2 české vojenské pracovníky, kteří byli obviněni ze shromažďování tajných informací. České Ministerstvo zahraničí, tehdy pod vedením Karla Schwarzenberga, jako odvetný krok vyhostilo stejný počet ukrajinských diplomatů. Původní čin ukrajinské strany byl však chápán spíše jako odveta za předchozí poskytnutí azylu opozičnímu politikovi Bohdanu Danylyšynovi v České republice.

Kromě dalších vyhoštění dvou ruských diplomatů v roce 2009, u kterých se spekulovalo, že pracují pro tajné služby, byli v průběhu let z českého území vyhoštěni také pracovníci Běloruska (2005), Kuby (2006) nebo Iráku (2001), přičemž se vždy jednalo o jednu osobu.

V zahraničí, pokud se tedy nejedná o USA či Rusko, se většinou počty vyhoštěných diplomatů pohybují na podobné úrovni. Nejlépe to lze znázornit na případě výše zmíněné otravy Sergeje a Julie Skripalových. Země Evropské unie tehdy vyhostily více než 100 ruských diplomatů. V rámci tohoto čísla měla největší podíl Velká Británie s 23. K iniciativě členských států EU se připojila např. Ukrajina, která vyhostila 13 diplomatů. Ostatní země, včetně České republiky, se však pohybovaly v rozmezí 1–4 vyhoštěných. K evropským zemím se v tomto procesu připojily USA s 60, Kanada se 4 a Austrálie se 2 vyhoštěnými.

Dodejme, že v současné době se v Ruské federaci vedle odsunu 20 českých diplomatů řeší také vyhoštění 10 amerických diplomatů. Tento tah je reakcí na podobný krok z americké strany. Je však navíc rozšířen o zákaz vstupu na území Ruské federace pro některé vysoké představitele amerických bezpečnostních složek. Ruská diplomacie také americké straně doporučila stažení velvyslance v Moskvě zpět do Washingtonu na konzultace. Moskva sama takto učinila již v březnu.

Dne 4. března 2018 došlo v anglickém městě Salisbury k otrávení bývalého ruského dvojitého agenta Sergeje Skripala a jeho dcery nervovým jedem novičok. Tehdejší premiérka Velké Británie Theresa May poté 12. března řekla, že je „vysoce pravděpodobné“, že odpovědnost za tento útok nese Rusko. O dva dny později vyhostila Velká Británie 23 ruských diplomatů, které zároveň označila za tajné agenty. Rusko na to nejprve reagovalo vyhoštěním 23 britských diplomatů, později toto číslo ale ještě navýšilo. 

Evropská rada, která se skládá z hlav států nebo předsedů vlád členských zemí EU, se poté sešla 22. března 2018 a ve věci otrávení Sergeje Skripala podpořila Velkou Británii. Ve společném prohlášení lídři EU uvedli, že „souhlasí se závěry vlády Spojeného království, podle nichž je za útok s vysokou pravděpodobností odpovědná Ruská federace a žádné jiné věrohodné vysvětlení neexistuje“.

Na konci března 2018 pak Česká republika vyhostila tři zaměstnance ruské ambasády. „Když náš spojenec ve vážné situaci požádá o pomoc, máme mu vyjít vstříc,“ zdůvodnil jejich vyhoštění premiér Andrej Babiš. Rusko, v reakci na tento krok České republiky, označilo za nežádoucí tři české diplomaty, kteří museli Ruskou federaci opustit do 5. dubna 2018.

Z evropských zemí ruské vyslance na podporu Velké Británie vyhostila Francie, Německo, Polsko, Itálie, Španělsko, Belgie, Nizozemsko, Irsko, Litva, Estonsko, Lotyšsko, Norsko, Švédsko, Finsko, Dánsko, Chorvatsko, Rumunsko, Albánie, Maďarsko, Černá Hora, Moldavsko, Severní Makedonie a Ukrajina. Mimo evropské země přistoupily k tomuto kroku i Spojené státy, které vyhostily 60 ruských diplomatů, dále pak Gruzie, Austrálie a Kanada. V důsledku otrávení agenta Skripala vyhostilo sedm ruských diplomatů i NATO.

Budeme-li počítat i Velkou Británii, vyhostilo ruské diplomaty v reakci na otravu Sergeje Skripala dohromady 29 států, z nichž 25 bylo evropských.

Prezident Zeman o ruské společnosti Rosatom mluví v souvislosti s plánovanou stavbou nového bloku Jaderné elektrárny Dukovany, která by měla být zahájena v roce 2029. Poukazuje na to, že právě Rosatom má ze všech uchazečů nejlepší „skóre“, co se týče výstavby jaderných elektráren. Dokonce předčí i čínského uchazeče.

V našem odůvodnění se proto podíváme na jednotlivé uchazeče o český jaderný tendr a počty jaderných elektráren a reaktorů, jež dosud postavili či staví. Kromě Rosatomu má o dostavbu Dukovan zájem také francouzská společnost Électricité de France (EdF), jihokorejská KHNP a kanadsko-americký Westinghouse. Vláda v březnu 2021 rozhodla, že Česko pátého uchazeče, čínskou společnost China General Nuclear Power Group (CGN), s nabídkou neosloví.

Uveďme, že Rosatom je ruská státní korporace zaměřující se na jadernou energetiku a s ní související průmyslová odvětví, jako je strojírenství a stavebnictví. V Rusku provozuje 11 jaderných elektráren (38 jaderných reaktorů). V zemi jsou rovněž ve výstavbě 2 jaderné reaktory v Kurské jaderné elektrárně. 

V současnosti má Rosatom sjednanou výstavbu 36 jaderných reaktorů ve dvanácti zemích světa. Výstavba již probíhá u 9 elektráren v 8 zemích, např. Turecku, Číně, Bangladéši, Indii, Egyptě či Finsku. Doplňme, že se dále Rosatom také částečně podílel na výstavbě pěti dnes již fungujících jaderných elektráren mimo Rusko, např. na Ukrajině či v Bělorusku.

Nicméně je důležité upozornit na to, že byť byla společnost Rosatom formálně založena v roce 2007, její minulost je mnohem delší. Na jaderné energetice se v Sovětském svazu (.pdf) i dalších zemích východního bloku, mimo jiné i v Československu, podílela již od 50. let 20. století (str. 1–2). Miloš Zeman však zjevně mluví o jaderných elektrárnách, které dnešní Rosatom v současnosti provozuje, nikoli o těch, na jejichž výstavbě se v minulém století podílel předchůdce této společnosti.

Čína má dvě státní korporace zabývající se jadernou energetikou, a to China National Nuclear Corporation (CNNC) a China General Nuclear Power Group (CGN). V Číně je nyní v provozu 15 jaderných elektráren (50 jaderných reaktorů) a v zemi je ve výstavbě dalších 17 reaktorů. CGN má v zemi v provozu 6 elektráren (16 reaktorů), které rozšiřuje o 11 dalších reaktorů.

Francouzská společnost EdF provozuje (.pdf, str. 5) ve Francii 18 jaderných elektráren s celkem 56 reaktory, další blok elektrárny s jedním reaktorem je pak ve výstavbě. Ve Velké Británii má EdF 8 jaderných elektráren s 15 reaktory, které koupila v roce 2008. Skupina EdF se podílela také na výstavbě či provozu jaderných elektráren v Belgii, Číně a USA.

Jihokorejská společnost KHNP provozuje pět jaderných elektráren v Jižní Koreji a podílela se na výstavbě elektrárny ve Spojených arabských emirátech.

Společnost Westinghouse na svých stránkách uvádí, že po celém světě funguje 430 reaktorů postavených na základě její technologie, přičemž jen ve Spojených státech je technologie společnosti Westinghouse zastoupena v 60 % všech jaderných elektráren. To představuje přibližně 56 reaktorů. Přesto zmínka o této technologii zjevně neznamená, že by za výstavbou těchto reaktorů reálně stál přímo Westinghouse. Dle informací z března 2021 totiž funguje po celém světě přibližně 440 reaktorů (tedy jen o 10 více, než kolik uvádí Westinghouse), a společnost Westinghouse tak zřejmě poukazuje jen na svou roli v historii vývoje základních prvků technologie jaderného reaktoru.

Počet elektráren, respektive reaktorů, které skutečně společnost Westinghouse vybudovala, se nám bohužel z veřejně dostupných zdrojů nepodařilo dohledat. Obrátili jsme se proto s dotazem na společnost Westinghouse, zatím jsme však neobdrželi odpověď.

Na závěr ještě jednou uveďme, že výrok prezidenta Zemana se týká srovnání jednotlivých společností, které se ucházejí o dostavbu Jaderné elektrárny Dukovany. Toto porovnání může být z určitého pohledu problematické, např. s ohledem na skutečnost, že společnost Westinghouse byla založena o více než 100 let dříve než ruský Rosatom.

Prezident Zeman má pravdu v tom, že Rosatom má, co se týče výstavby jaderných elektráren, lepší „skóre“ než čínská společnost CGN. Nepodařilo se nám však ověřit, jaké je „skóre“ dalšího uchazeče o dostavbu Dukovan, společnosti Westinghouse, a výrok proto musíme hodnotit jako neověřitelný. 

Zatímco státy Evropské unie se dohodly na společném postupu při nákupu a obstarávání vakcín, balkánské neunijní státy postupují každý jednotlivě. To jim ztěžuje vyjednávací pozici s danými výrobci a obecně přístup k vakcíně. Některé země proto stále čekají na první vakcíny. V souvislosti s těmito problémy se zmiňuje především Albánie, Severní Makedonie, Kosovo, Černá Hora, Bosna a Hercegovina nebo Srbsko. Epidemiolog Dragan Danilovski ze Severní Makedonie tento nerovný přístup dokonce přirovnal k Titanicu: „Bohatí si vzali všechny dostupné záchranné čluny a ty, kteří neměli takové štěstí, nechali napospas osudu.“

Evropská komise koncem roku 2020 schválila v rámci tzv. předvstupní pomoci (mechanismus IPA II) finanční balíček ve výši 70 milionů eur. Využije se na pomoc balkánským zemím k přístupu k vakcíně, a to v podobě uhrazení nákladů pořízení či samotné aplikace látky. Země západního Balkánu proto budou moci využít již výše zmíněné dohody EU s farmaceutickými výrobci vakcín. „EU během pandemie ukázala, že jednáme se státy západního Balkánu jako s privilegovanými partnery. V tomto duchu také pokračujeme v případě vakcín, a to přijetím kroků, které umožní rychlý start vakcinace pro pracovníky kritické infrastruktury a nejohroženější skupiny (…),“ uvedl eurokomisař Olivér Várhelyi. 

Vzhledem k přístupu k dodávkám z nákupních unijních dohod měl být balkánský region dle původních plánů schopen zahájit hromadné očkování zároveň s ostatními unijními státy. To se však nepodařilo. Kupříkladu Albánie si obstarala dodávku zhruba 3 tisíc vakcín od jednoho z nejmenovaných unijních států, přičemž určitou část pak přislíbila zaslat i Kosovu. Albánský premiér Edi Rama u příležitosti vlastního očkování uvedl, že k okamžitému přístupu k dodávkám vakcín ze strany EU nedošlo. Severní Makedonie se zase domluvila na dodávce z Bulharska. Srbsko jako jediné dostává menší část dodávek, a to přímo od společnosti Pfizer a BioNTech, zároveň země obdržela i dodávky ruské vakcíny Sputnik V.

Ke zlepšení situace a přímému sdílení vakcín s balkánskými zeměmi a Ukrajinou proto 6. ledna vyzvali ministři zahraničí 13 unijních států, včetně České republiky.

Balkánské země se kromě přislíbené pomoci od Evropské unie spoléhají i na iniciativu COVAX. Jedná se o program vedený Světovou zdravotnickou organizaci (WHO) a dalšími dvěma organizacemi, jenž má umožnit univerzální a spravedlivý přístup k vakcíně. Prostřednictvím tohoto programu si však balkánské země předobjednaly dodávky zatím pouze pro část obyvatelstva. Ty navíc dorazí zřejmě až v následujících měsících.

Republika San Marino požádala Českou republiku o pomoc na konci března, ale vláda 6. dubna návrh ohledně zaslání desítek tisíc ochranných prostředků zamítla. Nicméně o tři týdny později byl návrh opět projednán a vyjádřen souhlas (.pdf). Již 29. dubna byl tento dar doručen a předán San Marinu Hasičským záchranným sborem ČR.

Co se týká států západního Balkánu, Severní Makedonie obdržela od České republiky dar v podobě (.pdf) 1 milionu zdravotnických ochranných roušek. Již v březnu Česko pomohlo Slovinsku formou výpůjčky v podobě několika tisíc ochranných pomůcek. 9. dubna vláda schválila humanitární pomoc v hodnotě 25 milionů korun pro země postižené pandemií koronaviru, a to pro Bosnu a Hercegovinu, Moldavsko, Ukrajinu, Gruzii a Kambodžu. Pomoc Řecku vláda schválila (.pdf) 23. dubna a poskytla materiální dar v hodnotě 4,3 milionů korun, jednalo se především o hygienické potřeby do uprchlických táborů.

Francii, která počátkem dubna měla přes 28 tisíc hospitalizovaných lidí s nemocí covid-19, Česká republika nabídla pomoc v podobě 14 míst v nemocnicích pro nakažené koronavirem. Fakultní nemocnice Brno byla připravena přijmout šest pacientů, kteří měli být dopraveni letadlem 6. dubna. Avšak po hovoru s francouzským premiérem Édouardem Philippem Andrej Babiš oznámil, že nabízenou pomoc Francie nevyužije, jelikož situace se začíná lepšit.

Pardubické letiště má dvojí využití – vojenské a civilní. Vojenská část letiště patří pod správu Armády České republiky, civilní provozuje společnost EBA (East Bohemian Airport a.s.). Společnost EBA vlastní statutární město Pardubice a Pardubický kraj, z toho Pardubice vlastní 66 % a Pardubický kraj 34 %, podíl kraje je tedy zhruba třetinový, jak říká Robert Hrdina.

Je také pravdou, že pardubické letiště v posledních letech vykazuje ztráty. Zprávy o špatných hospodářských výsledcích můžeme vysledovat např. z roku 2015, kdy letišti ubyla zejména ruská klientela, což tehdy souviselo s konfliktem na Ukrajině, a letišti dokonce hrozila insolvence. Finanční ztráty a pokles odbavených turistů nadále pokračoval, v roce 2016 letiště odbavilo 31 tis. cestujících oproti 184 tis. v roce 2013 a dostalo se do ztráty 10,6 mil. Kč, v roce 2017 činila ztráta 5,2 mil. Kč a v roce 2018 15,9 mil. Kč, přestože se počet odbavených cestujících navýšil na 88 tis. (2017), a následně na 147 tis. (2018). Rok 2019 poté znamenal finanční ztrátu 35 mil. Kč a opětovný pokles odbavených cestujících na 102 tis. Letošní finanční ztráta bude souviset také s uzavřením v důsledku epidemie koronaviru a odhaduje se na 40 mil. Kč.

Premiérův tweet reaguje na facebookový status české pobočky Světové zdravotnické organizace (WHO) ze 7. září 2020. Konkrétně se v prohlášení WHO ČR na facebooku uvádí, že „situace v České republice je nyní znepokojivá. Data ukazují zvýšenou a rostoucí úroveň šíření infekce napříč mnoha kraji a okresy. Mnoho evropských zemí nyní očekává zhoršení situace“, dále WHO vyzývá k nošení roušek. Pro doplnění uvádíme, že v tomto facebookovém statusu byly nalezeny a opraveny nepřesnosti týkající se schopnosti pražských orgánů hygieny trasovat nakažené.

Předseda vlády v první části výroku uvádí, že Světová zdravotnická organizace nedoporučila nosit roušky a nevěděla, že je pandemie.

V případě nošení roušek opravdu WHO vydala v březnu roku 2020 prohlášení, že nedoporučuje nošení roušek s odůvodněním, že k přenosu viru dochází především mezi rodinnými příslušníky, nikoliv na veřejnosti. Ovšem už na začátku dubna WHO svůj kritický postoj k rouškám zmírnila a připustila jejich pozitiva především kvůli omezení šíření kapénkové infekce. Poté, co došlo k potvrzení šíření koronaviru vzduchem, již WHO nošení roušek doporučovat začala.

Pokud jde o rozpoznání pandemie, WHO používá nepříliš striktní definici, podle níž je pandemie „epidemie vyskytující se celosvětově nebo přes velké území napříč státními hranicemi a většinou působící na velké množství lidí“. WHO prohlásila rozšíření covidu-19 za pandemii 11. března 2020, v době, kdy nemoc zasáhla už 114 zemí světa.

WHO dle dostupných údajů šíření nemoci od samotných počátků sledovala. 31. prosince 2019 jí byla dodána informace o šíření neznámé choroby v Číně a již 2. ledna 2020 WHO spustila první opatření. Dle stejného zdroje se nemoc v průběhu ledna šířila Asií, nicméně WHO situaci monitorovala a o nemoci věděla. Liknavý postup při vyhlašování pandemie kritizoval např. i epidemiolog Roman Chlíbek. Dříve o pandemii pak ještě před jejím vyhlášením referovala i zpravodajská televize CNN.

Vyjádření premiéra Babiše, že WHO o pandemii nevěděla, je do jisté míry zavádějící. WHO situaci monitorovala, podle některých kritiků pouze váhala s oficiálním vyhlášením pandemie. Je dobré také upozornit na to, že definice pandemie je poměrně vágní a nelze tak objektivně určit konkrétní bod v čase, kdy by pandemie měla být vyhlášena. Navíc právě WHO je tou institucí, která určitou epidemii za pandemii prohlašuje.

V další části svého tweetu Andrej Babiš uvádí, že česká média kritizují, že situaci státní orgány v ČR nezvládají. Aby jejich kritiku zmírnil a dokázal, „že jsme na tom velmi dobře“, vložil do tweetu tabulku počtu obětí nemoci covid-19.

Na adresu vlády a státních orgánů bezesporu po celou dobu pandemie od některých médií přichází kritika jak za konkrétní politická rozhodnutí, tak i za celkové fungování systémových prvků, které mají bránit v šíření koronaviru v populaci. Příklady této kritiky lze namátkou najít při procházení hlavních internetových médií – můžeme zde uvést upozornění serveru iRozhlas.cz na nedostatečnou připravenost republiky na světovou pandemii nebo kritiku chytré karantény, která dle zjištění serveru Seznam Zprávy nebyla dostatečně využívána hygieniky.

Nakonec premiér Babiš na zmiňovanou kritiku reaguje tím, že poukazuje na statistiku počtu úmrtí v evropských státech v přepočtu na milion obyvatel, která byla aktuální k 8. září 2020:

Jak v tabulce vidíme, Česká republika si stojí poměrně dobře, když má v přepočtu na 1 milion obyvatel 41 mrtvých. V této statistice si také ČR vede mnohem lépe než většina západních zemí EU. Nicméně tabulka jako taková obsahuje data za celé období šíření covidu-19 a neukazuje současný stav, pouze celkový výsledek za období delší než půl roku. Když se podíváme na graf všech úmrtí v čase, zjišťujeme, že od srpna dochází po útlumu k mírnému nárůstu počtu úmrtí.

Nyní pro srovnání využijeme statistiku úmrtí v čase u našich sousedů, tedy Rakouska, Německa, Polska a Slovenska od 1. srpna do 8. září 2020. Ačkoliv se nedá jednoznačně vybrat datum počátku druhé vlny, ke konci července už například Roman Prymula mluvil o možnosti, že druhá vlna nastupuje. I z grafu počtu nových případů je pak vidět, že právě od přelomu července a srpna dochází v Česku k čím dál většímu nárůstu počtu nově nakažených.

Dále je vhodné zmínit, že premiér do tabulky nezahrnul některé evropské státy. Neomezuje se přitom jen na státy EU (vizte např. Norsko či Švýcarsko) ani na státy určité velikosti (vizte Andorru). V níže uvedené tabulce, která již pochází od nás, jsou tedy doplněny Bělorusko, Ukrajina, Lotyšsko, Srbsko, Bosna a Hercegovina, Albánie, Černá Hora, Island a Moldávie. Naopak ani my jsme do tabulky nezahrnuli velmi malé státy jako San Marino či Lichtenštejnsko, protože kvůli jejich malému počtu obyvatel dokážou i jednotky úmrtí statistiku značně vychýlit a tamější data tedy nejsou příliš směrodatná.

Z tabulky vyplývá, že pokud vezmeme v potaz jen údaje od 1. srpna, tedy přibližně od nástupu tzv. druhé vlny v Česku, nevede si Česká republika tak dobře, když nižší počty úmrtí mají např. i Německo, Rakousko či Slovensko. Z celkových 40 států seřazených sestupně podle počtu úmrtí na počet obyvatel je na 25. místě, nikoli tedy na chvostu žebříčku, jako je tomu v tabulce premiéra. Pokud bychom pak za zmíněné období brali v potaz pouze 31 států, které se objevily v premiérově tabulce, je Česko 18., nikoliv 26., jak by vyplývalo z tabulky zveřejněné premiérem.

Výrok hodnotíme jako zavádějící: jednak proto, že nelze tvrdit, že by WHO o pandemii covidu-19 nevěděla, naopak situaci podrobně sledovala. Podle některých kritiků však s jejím vyhlášením váhala. Tabulka připojená k tweetu pak selektivně využívá data za celé období pandemie a nevěnuje se aktuální situaci, kterou kritizuje WHO. Dokládat příznivost současné situace dlouhodobými daty, když aktuální data ukazují podstatně horší stav, pak považujeme za zavádějící.

Ačkoliv i ostatní evropské státy letecky dovážely zdravotnický materiál z Číny, téměř žádný z nich tak nečinil v takovém objemu a ani neměl naplánovaných tolik leteckých spojů s dodávkami jako Česká republika.

Téměř žádná jiná země Evropy skutečně neměla navázaný s Čínou tak intenzivní letecký kontakt. Do České republiky dorazilo hned několik letadel se zásobami zdravotnických ochranných pomůcek a testů na nový typ nemoci COVID-19. Ve středu 18. března doletělo na letiště Kbely v Praze letadlo se 150 tisíci novými rychlotesty, v pátek 20. března přistálo v Praze letadlo s 1,1 milionem zakoupených respirátorů. V sobotu 21. března pak do Prahy a do Pardubic dorazila dvě letadla s dalšími zásobami roušek, respirátorů, ochranných obleků a brýlí. Od této doby byl letecký most naplánován na tři letadla týdně po dobu 6 týdnů. 

Ochranné pomůcky z Číny obdržely i jiné evropské země. Například Itálie, Ukrajina, Srbsko, Španělsko, Francie, Belgie, Rakousko či Polsko. V Itálii přistála dvě letadla. První 12. března s ochranným materiálem a expertním týmem z Číny, další letadlo dorazilo 18. března. Itálie, kterou koronavirová krize postihla jako první v Evropě, obdržela ochranné pomůcky kromě Číny ještě např. ze Spojených arabských emirátů či Srbska. V mnoha těchto případech se jednalo o jednorázové dodávky a někdy i formou daru.

Na Ukrajinu v pondělí 23. března doletělo první letadlo z Číny se zásobou testů na koronavirus a dále se očekávala hlubší spolupráce. Podobná situace je i v Srbsku, které si dlouhodobě buduje s Čínou poměrně úzké vztahy a kam kromě zdravotnického materiálu také dorazili čínští zdravotníci.

Výjimku se podařilo dohledat u Španělska, které vybudovalo podobný „letecký koridor“, který z Číny do Španělska dodával ochranné pomůcky od konce března až do 6. června v objemu přibližně tří letadel týdně. Nutno říci, že Španělsko bylo nemocí COVID-19 zasaženo výrazně více než Česká republika a řadí se mezi nejpostiženější země světa.

Pořad Reportéři ČT dokonce zmiňuje, že ochranné pomůcky z Číny ve stejných dnech jako do ČR putují do „většiny evropských zemí“ a uvádí, že jsme jedna z mála zemí Evropy, které neobdržely žádné ochranné pomůcky zdarma (Reportéři ČT, 6. dubna, čas 9:25).

Mapa evropských zemí, které obdržely ochranné pomůcky z Číny zdarma:

Z výše uvedeného vyplývá, že Česká republika rozhodně nebyla jedinou zemí, která by dokázala dovézt ochranné pomůcky z Číny. Výjimečná však byla forma pravidelného leteckého mostu či „leteckého koridoru“, kdy k nám po dobu 6 týdnů měla létat tři letadla týdně. Výjimečné bylo i množství dovezeného materiálu v čase. Vzhledem k tomu, že poslanec Kobza uvádí, že Česká republika byla jedním z mála států, který byl schopen ochranné pomůcky z Číny dovážet, což implikuje jistou míru systematického a opakovaného úsilí, hodnotíme výrok jako pravdivý.

Podmínky udělení azylu stanovuje zákon č. 325/1999 Sb., o azylu. Pro upřesnění uvádíme také pojem mezinárodní ochrany. Podle zákona se mezinárodní ochranou myslí ochrana poskytnutá cizinci formou azylu nebo doplňkové ochrany.

Azyl je „ochranný status, který stát poskytuje státnímu příslušníku třetí země nebo osobě bez státní příslušnosti v souvislosti s rizikem jejího pronásledování (…)“. Zatímco doplňkovou ochranou se myslí „(…) další forma mezinárodní ochrany, která se uděluje cizincům, kteří nesplňují důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jejich případě jsou důvodné obavy, že pokud by byli tito cizinci vráceni do státu, jejichž jsou státními občany (v případě osob bez státního občanství do státu jejich posledního trvalého bydliště), by jim hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy (…)“.

Tomáš Petříček zde ovšem mluví pouze o osobách s azylem (přičemž nebereme v potaz slovo politický, protože se pojem používá také pro nepolitické azylanty). Důvodů k jeho udělení může být celá řada, jako například odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství atd. Podle (.pdf) Ministerstva vnitra je počet lidí se statutem azylanta 954 (k 31. prosinci 2019). Z toho je 354 azylantů z Evropy, nejvíce z Ruské federace (129), Běloruska (108) a Ukrajiny (92). Asijských azylantů je 480, nejvíce z Myanmaru (145), Iráku (51) a Sýrie (48). Z Číny pochází 19 azylantů. Celkem je tedy u nás v současné době 834 azylantů z Evropy (převážně té východní) a Asie. Tomu pak zhruba odpovídá (.pdf, str. 43) i celkových 1 111 udělených azylů v období 2008–2018. Pro srovnání uvádíme, že doplňková ochrana byla v tomto období udělena 1 862 lidem (.pdf, str. 43).