Dne 14. února 2022 ruský ministr obrany Sergej Šojgu o vojenských cvičeních ruské a běloruské armády, která se konají v blízkosti ukrajinských hranic, uvedl: „Chci ještě jednou zopakovat, že cvičení proběhnou, některá z nich byla dokončena, některá se dokončují, něco zbývá udělat (…).“

Podle vyjádření mluvčího ruského ministerstva obrany Igora Konašenkova z 15. února ruské jednotky Jižního a Západního vojenského okruhu splnily své úkoly a začaly se vracet na svá původní stanoviště. Uveďme, že oba vojenské okruhy sousedí s Ukrajinou. Dále však Konašenkov upozornil na to, že cvičení ruských a běloruských jednotek v Bělorusku a další cvičení, do kterých jsou zapojeny „prakticky všechny vojenské okruhy, flotily vojenského námořnictva a výsadková vojska“, nekončí.

Pro úplnost doplňme, že média a politici spekulují, co je Putinovým záměrem. Po tom, co bylo oznámeno stažení části jednotek, například stoupla hodnota rublu a zlepšila se situace na ruském trhu. Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg zmínil, že vidí důvod k mírnému optimismu, zároveň ovšem poukázal na to, že velká část ruských vojenských jednotek zůstává v blízkosti hranic s Ukrajinou. Americký prezident Joe Biden pak ruský útok stále nevylučuje.

Samotný Pavel Žáček svým výrokem upozorňuje na to, že by zprávy o ukončení cvičení mohly být falešným signálem a že by Rusko mohlo mít zcela opačné plány.

Předně uveďme, že tzv. minské dohody (.pdf, str. 2–4) měly vést ke zklidnění krizové situace na východě Ukrajiny, která má počátek na jaře 2014. V době obsazení Krymu Ruskem v březnu 2014, tedy poté, co v čele Ukrajiny stanulo nové proevropské vedení, začaly proruské a protivládní skupiny v oblasti kolem Doněcku a Luhansku proti této nové ukrajinské vládě https://www.theguardian.com/world/2014/mar/03/pro-russia-groups-government-buildings-ukraine">protestovat.

V dubnu 2014 separatisté v Doněcku a později i v Luhansku vyhlásili nezávislost, proti čemuž zasáhla ukrajinská armáda a situace vyústila v ozbrojený konflikt. Na jedné straně zde tedy stojí ukrajinská armáda a na druhé proruské a protivládní skupiny, které podporuje ruská armáda.

Po těžkých bojích byl 5. září 2014 podepsán první minský protokol (.pdf), jenž měl konflikt zastavit. Byl však často porušován a v lednu 2015 (.pdf, str. 3) kompletně padl, čímž byla zahájena další fáze ozbrojených střetů. V únoru 2015 poté zástupci Ukrajiny, Ruska i ukrajinských separatistů podepsali druhou minskou dohodu, která dodnes stále alespoň formálně platí.

Upřesněme, že druhý minský protokol se skládá ze 13 bodů. Mezi ně patří například požadavky na okamžité příměří v Doněcké a Luhanské oblasti, stažení těžkých zbraní, stažení všech ruských vojenských formací či techniky i žoldnéřů z území Ukrajiny či obnova kontroly ukrajinské vlády nad rusko-ukrajinskou hranicí. Podle minských dohod také mělo například dojít k uskutečnění místních voleb v Doněcku a Luhansku, to se ale nestalo. Proběhnout měla také ukrajinská ústavní reforma, která měla vést k decentralizaci státu, a zaveden měl být i zvláštní status pro Doněcký a Luhanský region.

Rusko a Ukrajina se nicméně navzájem obviňují z nedodržování dohod a mají odlišné představy o ústavních změnách (.pdf, str. 4) i o podobě voleb. Kontrola hranice je však navázána právě na ně. Obě země navíc požadují plnění bodů minských dohod v jiném pořadí. 

Minské dohody tak dlouhodobě neplní ani jedna strana. Proruští separatisté v Donbasu, kteří jsou podporovaní Ruskou federací, dlouhodobě nedodržují klid zbraní a Ukrajina s nimi odmítá jednat. Vedení Ukrajiny se také obává, že by plnění minských dohod mohlo znamenat zničení země. Z nedodržování dohod je pak obviňováno i Rusko, které z oblasti stále nestáhlo těžké zbraně.

Minské dohody tedy skutečně nejsou dlouhodobě dodržovány, jak ve výroku uvádí Radek Koten. Podmínky dohody nicméně neplní ani jedna strana, přičemž z dostupných zdrojů nevyplývá, že by míra porušování dohod byla v případě Ukrajiny vyšší. Ruské porušování minských dohod navíc zjevně není pouze reakcí na chování Ukrajiny. Výrok Radka Kotena proto hodnotíme jako nepravdivý.

Dodejme, že podle OSN zemřelo kvůli konfliktu na východě Ukrajiny během let 2014 až 2018 přes 3 000 civilistů. Přestřelky zde stále pokračují, do dnešního dne si vyžádaly více než 13 000 životů.

Radek Koten tento výrok pronesl v kontextu eskalace vztahů na rusko-ukrajinské hranici. Poukazuje na to, že podle něj Rusko vůči Ukrajině neprovádí žádné agresivní akce, jelikož se ruští vojáci nachází na území Ruské federace, a nikoliv na území Ukrajiny. 

Kromě ruských vojáků na území Ruské federace se dle odhadů v současné době účastní zhruba 30 tisíc ruských vojáků cvičení v Bělorusku. Cílem cvičení má být dle ruského ministerstva obrany příprava na případné napadení zvenčí. Navzdory ukončení některých vojenských cvičení společné cvičení ruské a běloruské armády pokračuje.

Další ruské jednotky jsou umístěny v Moldavsku, konkrétně v Podněsterské moldavské republice, která ovšem není mezinárodně uznána. Mimo jiné ji neuznává ani Rusko. Podle posledních dostupných informací z roku 2018 se mírové mise v Podněstří účastní 1 500 ruských vojáků. Jejich dalším úkolem je ochrana muničních skladů, ve kterých se nachází okolo 20 tisíc tun munice.

Rusko v poslední době posílilo také svou přítomnost na sporném poloostrově Krym. Spor o území Krymu se vede od roku 2014, kdy byl anektován Ruskem. Tato anexe byla následně odsouzena například OSN, která vydala rezoluci (.pdf) o územní celistvosti Ukrajiny. Počet ruských vojáků na Krymu v roce 2019, před současnou eskalací napětí, dosahoval 30 tisíc. Zároveň Rusové zvýšili počet stíhacích letounů na Krymu a rozmístili zde protiletadlové systémy S-400. 

Ve východní části Ukrajiny se nachází nespecifikovaný počet proruských separatistů, kteří jsou podporováni Ruskem. V roce 2014 premiér samozvané Doněcké republiky přiznal, že se bojů účastnilo několik tisíc ruských vojáků. Tvrdil ovšem, že se jedná o bývalé příslušníky ruské armády, či o vojáky na dovolené. 

Níže uvedená mapa zobrazuje rozmístění ruských jednotek v blízkosti Ukrajiny:

Kromě již zmíněných jednotek probíhá v současné době také ruské cvičení v Černém moři. Cílem tohoto cvičení je dle ruských zdrojů především příprava na případnou obranu anektovaného poloostrova Krym. 

Celkově se v blízkosti ukrajinských hranic nachází okolo 130 tisíc ruských vojáků (včetně cvičení v Bělorusku). Rusko na hranice přesunulo své jednotky prakticky z celého území, například ze Sibiře. 

Z počtu přibližně 130 tisíc vojáků se 30 tisíc nachází v Bělorusku, v Podněstří je umístěno přibližně 1 500 ruských vojáků a na krymském poloostrově přes 30 tisíc dalších.

Radek Koten má bezpochyby pravdu v tom, že ruští vojáci jsou rozmístěni na území Ruské federace, resp. na s Ruskem spřízněných územích. Koten však svým výrokem pomíjí významné navýšení počtu ruských vojáků v bezprostředním okolí Ukrajiny: Rusko posílilo své jednotky hned za hranicemi na ruském území, ale také v Bělorusku, na sporném Krymu či v Černém moři. Na základě tohoto kontextu výrok poslance Kotena hodnotíme jako zavádějící.

Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) je významnou organizací kooperativní bezpečnosti, která je součástí euro-atlantické bezpečnostní architektury a je tzv. regionálním bezpečnostním ujednáním dle hlavy VIII (.pdf, str. 22) Charty OSN. Členskou základnu OBSE tvoří státy z Evropy, Kavkazu, Střední Asie a Severní Ameriky, které spolupracují se středomořskými a asijskými partnery. Ministerstvo zahraničních věcí ji označuje za největší existující regionální bezpečnostní organizaci.

OBSE je primárním nástrojem pro včasné varování, prevenci konfliktů, zvládání krizí a obnovu po ukončení konfliktů. Jedná se o fórum pro politický dialog, které se zaměřuje na otázky bezpečnosti a stability nejen z politicko-bezpečnostní stránky, ale také z pohledu lidskoprávního, ekonomického a environmentálního. 

Zakládající dokument OBSE, Helsinký závěrečný akt z roku 1975, zmiňuje (.pdf, str. 10) „potřebu přispět ke snížení nebezpečí ozbrojeného konfliktu a nedorozumění nebo nesprávného vyhodnocení vojenských aktivit, které by mohly vyvolat obavy, zejména v situaci, kdy účastnickým státům chybí jasné a včasné informace o povaze takových činností“.

OBSE se proto věnuje i vytváření a prosazování opatření, která mají vést k budování bezpečnosti a důvěry. Tato opatření tak zahrnují výměnu informací, inspekce a ověřovací návštěvy, jakož i různé formy vojenské spolupráce. Jejich cílem je snížit rizika konfliktu, zvýšit důvěru mezi účastnickými státy OBSE a přispět k větší otevřenosti a transparentnosti v oblasti vojenského plánování a vojenských činností.

Klíčovým dokumentem OBSE je v tomto případě Vídeňský dokument o opatřeních k budování důvěry a bezpečnosti. V něm můžeme nalézt (.pdf, str. 20) povinnost států OBSE informovat minimálně 42 dní před zahájením vojenských činností většího rozsahu ostatní členské státy této organizace. Oznámení musí vždy podat také účastnický stát, na jehož území se daná vojenská činnost plánuje uskutečnit. 

Vojenskou aktivitou, která musí být OBSE nahlášena, je dle Vídeňského dokumentu každá aktivita (typicky cvičení), která zahrnuje alespoň 9 000 vojáků, 250 bitevních tanků, 500 obojživelných bojových vozidel nebo 250 kusů dělostřelecké techniky, přičemž tyto síly spadají pod strukturu divize či nejméně pod dvě brigády nebo pluky.

Dne 11. ledna 2022 informovala agentura Interfax s odkazem na vyjádření ruských ozbrojených sil, že ruská armáda vyslala na cvičení k ukrajinským hranicím asi 3 000 vojáků a 300 jednotek vojenské techniky. Dle odhadů agentury Reuters soustředilo Rusko v posledních měsících u hranic s Ukrajinou zhruba 100 000 vojáků. Podle představitelů Ruské federace se cvičení účastní například jednotky ruského Jižního i Západního vojenského okruhu, tedy více brigád. Počty ruských vojáků lze sledovat na interaktivní mapě deníku The New York Times.

Od 10. února pak začalo na území Běloruska (opět u hranic s Ukrajinou) společné rusko-běloruské cvičení Union Resolve 2022. Běloruská delegace oznámila toto cvičení 27. ledna a doplnila upřesňující informace na začátku února před začátkem cvičení. Běloruské oznámení ovšem dle výše zmíněných pravidel OBSE neznamená prominutí této povinnosti pro Ruskou federaci. Ruská delegace při OBSE nicméně 26. ledna 2022 uvedla (.pdf, str. 9), že podle náměstka ministra obrany počet účastníků a zbraňových systémů cvičení Union Resolve 2022 nepřesahují limity pro hlášení dle Vídeňského dokumentu. Podle odhadů se ale cvičení v Bělorusku mělo zúčastnit 30 tisíc ruských vojáků. Ministr zahraničí Spojených států amerických Antony Blinken naopak kritizuje nenahlášení vojenského cvičení Ruskem.

Ruská federace tedy uvádí, že k žádné vojenské aktivitě, kterou by bylo nutné hlásit OBSE, při cvičení v Bělorusku nedochází. Ani pro jiné vojenské aktivity Rusko neposlalo oznámení OBSE, zjevně tedy žádnou část svých vojenských aktivit nepovažuje za natolik významnou, aby ji bylo nutné ohlašovat. Zároveň však zjevně došlo k rozmístění velkého počtu ruských vojáků (převyšujícího limity OBSE) kolem ukrajinských hranic, což lze označit za „masivní vojenské cvičení“. Je tedy na místě očekávat, že by Rusko mělo takové cvičení nahlásit. Jelikož Pavel Fischer správně popsal pravidlo OBSE i rozsáhlost ruského působení v blízkosti Ukrajiny, hodnotíme jeho výrok jako pravdivý.

Poslanec Bašta svými slovy odkazuje na dění na rusko-ukrajinské hranici, kde lze od druhé poloviny ledna sledovat stupňující se napětí, které znepokojuje i západní státy. 

Ukrajinská vláda v pondělí 24. ledna 2022 stáhla návrh zákona, který se týkal reintegrace oblasti Donbasu a Krymu. Od roku 2014 je východoukrajinská oblast Donbasu v rukou proruských separatistů a Krym je anektován Ruskem. Média interpretují stažení návrhu zákona jako ústupek ze strany Ukrajiny, aby Rusko přistoupilo na schůzku v tzv. normandském formátu. Doplňme, že současná napjatá situace má vícero příčin a návrh zákona je pouze jedním z mnoha faktorů, které přispěly k nedůvěře mezi Ruskem a Ukrajinou.

Ve středu 26. ledna 2022 se pak v Paříži sešli zástupci Ukrajiny, Ruska, Francie a Německa. Francie a Německo v tzv. normandském formátu fungují jako zprostředkovatelé, kteří mezi Ruskem a Ukrajinou umožní jednání, jež by měla vést k ukončení konfliktu. 

V předchozích týdnech již jednali zástupci USA a Ruska ve švýcarské Ženevě. Německá ministryně zahraničí Annalena Baerbock a americký ministr zahraničí Blinken se shodli na diplomatickém řešení konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou na schůzi 20. ledna 2022. Rusko ovšem neustoupilo ze svých požadavků a neprojevilo snahu o deeskalaci konfliktu.

Před zmiňovaným 24. lednem, kdy ukrajinská vláda stáhla návrh zákona o reintegraci Donbasu a Krymu, tedy ruská strana žádný podnět k deeskalaci napětí neučinila. Ukrajinská vláda tedy skutečně byla v rámci dvou stran konfliktu tou první, která k takovému kroku přistoupila. Krátce poté následovalo jednání v tzv. normandském formátu, jak uvádí Jaroslav Bašta. Ten se však dopustil také dvou nepřesností: o stažení návrhu zákona rozhodla vláda, nikoliv prezident Zelenskyj, a nestalo se tak v úterý, ale v pondělí. Jedná se však o drobné nepřesnosti a vzhledem ke zbývajícím částem výroku, ve kterých poslanec Bašta správně popsal vývoj událostí v rámci rusko-ukrajinského sporu, hodnotíme výrok jako pravdivý s výhradou.

Historie moderních Ozbrojených sil Ukrajiny (Збройні сили України) započala rozpadem Sovětského svazu v roce 1991. Ukrajinská armáda tehdy „zdědila“ velké počty vojáků a výzbroje, díky čemuž byla ve své době největší armádou Evropy.

Při reformování této „zděděné“ armády byla zásadním krokem ratifikace Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě (.pdf), která značně omezila množství vojáků a techniky.

Do roku 2014 si podle Foreign Policy Research Institute ukrajinské Ministerstvo obrany vytyčilo 3 cíle, a to přípravu na obranu proti hrozbám terorismu, účast na mezinárodních humanitárních misích a mírových operacích a zajištění obranyschopnosti vlastního státu. Ukrajina plnila úlohu kooperace v rámci misí NATO (2004, 2008, 2012, 2014) nebo se například účastnila mírové operace OSN v Demokratické republice Kongo. Kvůli nedostatku peněz však ukrajinská technika postupně ztrácela využitelnost a nemohla být obměňována.

Dle serveru armadninoviny.cz disponovala v roce 2014 ukrajinská armáda 134 300 vojáky, více než 3 580 tanky (z toho 700 v provozu), bezmála 3 500 bojovými vozidly, 388 letadly (z toho 168 v provozu), 1 fregatou a 7 korvetami.

Boje na východě Ukrajiny, které začaly v roce 2014, poslaly vývoj ukrajinské armády novým směrem. Ukrajinská armáda se proměnila díky válečné zkušenosti i obrovskému impulsu od dobrovolníků, jak uvádí v rozhovoru pro ČT ukrajinský bezpečnostní analytik a ředitel iniciativy New Geopolitics Research Network Mychajlo Samus.

Podle serveru globalfirepower.com (způsob sběru dat zde), který se specializuje na srovnávání indexu síly armád, disponuje nyní v roce 2022 Ukrajina 200 000 vojáky (dalších 250 000 má v záloze), 2 596 tanky, 12 303 bojovými vozidly, 318 letadly a 38 loděmi. Doplňme, že globalfirepower.com neuvádí, jestli do své databáze započítává jen bojeschopné kusy techniky, nebo i ty ve skladech. I tak však můžeme pozorovat nárůst stavů ukrajinského vojska a některých segmentů armádní techniky.

Především však došlo od roku 2014 ke zvýšení bojeschopnosti ukrajinských ozbrojených sil. Došlo k reformě systému řízení a kontroly, modernizaci (.pdf, str. 1) a nákupu výzbroje podle standardů NATO a také k profesionalizaci armády. Výrok Jaroslava Bžocha proto hodnotíme jako pravdivý.

Kanada na Ukrajinu vyslala vojenskou jednotku složenou z vojáků speciálních sil zhruba v polovině ledna. Úkolem této jednotky má být mimo jiné zajištění evakuačního plánu pro kanadské diplomaty v případě, že by vypukl konflikt mezi Ukrajinou a Ruskem. 

Zároveň na Ukrajině již od roku 2015 působí 200 kanadských vojáků jako součást výcvikové mise. Kanadská vláda v lednu tohoto roku schválila navýšení jejich počtu o dalších 60 vojáků.

Velká Británie Ukrajině pomáhá především prostřednictvím dodávek lehkých protitankových zbraní. Britská vláda zároveň vyslala na Ukrajinu skupinu 30 vojáků, která má ukrajinské vojáky vycvičit v jejich používání. Britové zvažují také zvýšení počtu vojenských jednotek ve východní Evropě, především v Pobaltí a Polsku.

V podobném duchu se vyjádřil také generální tajemník NATO Jens Stoltenberg, který uvedl, že NATO je připraveno posílit vojenské jednotky ve východní Evropě. Vyslání dalších dvou tisíc vojáků do východní Evropy schválil také americký prezident Biden. Podle slovenského ministra zahraničí Ivana Korčoka by Slovensko mohlo být jednou ze zemí, kde budou v brzké době alianční vojáci rozmístěni. 

Obě Jaroslavem Bžochem zmíněné země, tedy Kanada a Velká Británie, skutečně vyslaly na pomoc Ukrajině několik desítek svých vojáků, jeho výrok tedy hodnotíme jako pravdivý. 

Podle Jaroslava Bašty je rozdíl mezi anglosaskými státy a jinými (evropskými) státy v přístupu k podpoře Ukrajiny. Dle jeho názoru posílají anglosaské státy (Velká Británie, Kanada) na Ukrajinu vojáky, zbraně či munici, zatímco evropské státy, které jsou geograficky blíže Ukrajině (zmiňuje Německo a Francii) vojenské vybavení či polní nemocnice. Český přístup je podle poslance Bašty „stejně radikální“ jako přístup anglosaských států.

Kanada Ukrajinu podpořila vysláním menší vojenské jednotky. Spojené státy plánují navýšení počtu vojáků ve východní Evropě (mimo jiné například na Slovensku). Velká Británie na Ukrajinu posílá protitankové zbraně a skupinu 30 vojáků, která má ukrajinské vojáky vycvičit v jejich používání. Britové zvažují také zvýšení počtu vojenských jednotek ve východní Evropě, především v Pobaltí. Česká vláda rozhodla o zaslání čtyř tisíc dělostřeleckých granátů na Ukrajinu.

Německo ke konci ledna 2022 zaslalo na pomoc Ukrajině pět tisíc vojenských přileb a přislíbilo finanční podporu pro stavbu polní nemocnice. Samotnou polní nemocnici ovšem postaví Estonsko. Německo je za formu pomoci, kterou Ukrajině poskytlo, kritizováno politiky i veřejností. Až v průběhu února, tedy po datu výroku Jaroslava Bašty, Německo začalo zvažovat posílení svých jednotek v Litvě.

Německo je však se svým zdrženlivým postupem v Evropě, a to i v Ukrajině geograficky blízké střední a východní Evropě, spíše výjimkou. K podobné formě konkrétní vojenské pomoci jako anglosaské státy či Česko se v rámci Evropy rozhodlo také Dánsko, pobaltské státy a Polsko. Pobaltské státy plánují Ukrajině poskytnout například rakety. Polsko přislíbilo Ukrajině darovat dělostřeleckou munici, drony, protiletadlovou munici či lehké minomety. 

Jaroslavem Baštou zmiňovaná Francie, kterou řadí do stejné kategorie jako Německo, podle médií již přislíbila dodatečné dodávky zbraní na Ukrajinu. Kromě toho Francie nabídla přesun svých vojáků do Rumunska. Postoj Francie je tedy zjevně odlišný od toho Německého.

Na druhou stranu některé evropské státy v tuto chvíli pomoc neplánují, případně ji poskytnout nechtějí. Slovensko s Ukrajinou v současné době o vojenské pomoci nejedná. Maďarsko je v otázce podpory Ukrajiny zdrženlivější, zejména kvůli sporu ohledně práv maďarské menšiny na Ukrajině.

Výrok Jaroslava Bašty hodnotíme jako nepravdivý, jelikož kromě Německa již velká část středo- a východoevropských států (včetně Francie) na Ukrajinu zbraně poslala nebo je poslat plánuje.

Europoslankyně Markéta Gregorová ve výroku zmiňuje tři události – konflikt v Gruzii v roce 2008, ruskou anexi ukrajinského Krymu v roce 2014 a současná jednání Ruska se Západem o rozšiřování NATO. Pojďme si tedy vše chronologicky rozebrat.

Konflikt mezi Gruzií a Ruskem

V dubnu roku 2008 se v Bukurešti uskutečnil summit Severoatlantické aliance. Mezi jeho hlavní témata patřilo i přizvání Gruzie a Ukrajiny do tzv. Akčního plánu členství (MAP), který pomáhá zemím ucházejícím se o vstup do NATO se na něj připravit a plnit klíčové požadavky. Státy NATO se nakonec na pozvánce Gruzie a Ukrajiny do Akčního plánu členství neshodly. Aliance nicméně ve své deklaraci podpořila jejich ambice stát se členy MAP a poměrně obecně uvedla, že se dohodla, „že se tyto země stanou členy NATO“. Také oznámila, že s Gruzií a Ukrajinou budou vést další politická jednání.

Jak v té době upozornil například analytik Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) Karel Svoboda, v Rusku vzbudil záměr rozšíření Severoatlantické aliance nesouhlas, protože Ruská federace vnímá obě země jako oblast svých životních zájmů. Podle tehdejšího vyjádření ruského ministerstva zahraničí by byl vstup Ukrajiny a Gruzie do NATO „obrovskou strategickou chybou, která bude mít nedozírné důsledky pro celoevropskou bezpečnost“.

Ještě před konáním summitu v Bukurešti také ruský velvyslanec při NATO Dmitrij Rogozin varoval, že vstřícný postoj Gruzie ke vstupu do NATO rozhodně nesdílí Jižní Osetie a Abcházie. Jedná se o dva proruské separatistické regiony, které oficiálně patří Gruzii, fakticky ale fungují jako nezávislé státy již od 90. let. „Jakmile Gruzie dostane od Washingtonu nějakou vyhlídku na členství v NATO, hned další den začne proces reálného odtržení těchto dvou teritorií od Gruzie,“ řekl tehdy Rogozin s tím, že podle něj není důvod, aby Rusko nezávislost Jižní Osetie a Abcházie neuznalo.

Vladimir Putin následně ještě v dubnu nařídil ruské vládě, aby s těmito regiony navázala těsnější vztahy, což mezi Ruskem a Gruzií způsobilo další vyostření vztahů. Na konci dubna také například Gruzie obvinila Rusko z toho, že nad Abcházií sestřelilo její průzkumný bezpilotní letoun.

V noci ze 7. na 8. srpna roku 2008 mezi Ruskem a Gruzií vypukla pětidenní válka, na jejímž konci došlo k územnímu rozšíření obou autonomních republik a k jejich oficiálnímu uznání Ruskem. Obě strany se přitom navzájem obviňovaly z toho, kdo boje vyprovokoval. Tehdejší prezident Gruzie Michail Saakašvili vojenský zásah gruzínských jednotek v Jižní Osetii, který celou válku spustil, obhajoval tím, že do oblasti nejdříve vnikly ruské jednotky. Tyto informace se však později nepotvrdily.

Pravděpodobně to tedy nebyla ruská vojska, která překročila hranice s Jižní Osetií jako první. Je však pravdou, že Rusko vojensky intervenovalo v Jižní Osetii nedlouho poté, co státy NATO jednaly o členství Gruzie v alianci. Zároveň je třeba uvést, že Česká Republika považuje Jižní Osetii za „nedílnou součást Gruzie“ a vstup ruských vojsk na území Jižní Osetie je tak z hlediska české zahraniční politiky vstupem na území Gruzie. Slova Markéty Gregorové v této části výroku tak lze hodnotit jako s výhradou pravdivé.

Anexe Krymu

Rusko-ukrajinská krize v roce 2014 měla svůj původ v sérii protestů označovaných jako „Euromajdan“, které nastaly poté, co v listopadu roku 2013 tehdejší ukrajinská vláda i prezident Viktor Janukovyč rozhodli o zastavení příprav podpisu asociační dohody Ukrajiny s Evropskou unií. Demonstrace vyvrcholily v únoru roku 2014 masakrem na kyjevském náměstí Nezávislosti. Ukrajinský prezident Janukovyč následně uprchl ze země. 

Na konci února poté obsadili ruští vojáci ukrajinský poloostrov Krym. Skutečnost, že šlo o ruské vojáky následně potvrdil i prezident Ruska Vladimir Putin. V dubnu roku 2014 začali ozbrojenci podporovaní Ruskem obsazovat také východní část Ukrajiny. I v tomto případě Vladimir Putin přiznal, že na východě Ukrajiny působí ruští vojáci.

Ukrajinské protesty se od podzimu 2013 postupně rozrostly proti vedení státu jako takovému. Uveďme, že ukrajinská vláda i Viktor Janukovyč zastávali spíše proruský postoj a místo dohody s EU dali přednost dohodě s Ruskem o finanční pomoci. Naproti tomu Olexandr Turčynov, který Janukovyče dočasně nahradil na postu prezidenta na konci února 2014, po svém jmenování uvedl, že se Ukrajina nově zaměří na bližší integraci s Evropskou unií. Kladně se po krymské anexi měl vyjádřit také o možném vstupu Ukrajiny do NATO: „Členství v EU a NATO bude spolehlivou ochranou před agresivními snahami Ruska,“ uvedl například. 

Právě těsnějšími vazbami Ukrajiny na EU se nicméně Rusko mělo cítit ohroženo. Například k asociační dohodě Ukrajiny s EU se Rusko stavělo (.pdf, str. 4) kriticky. V roce 2013 dokonce Kreml pohrozil Kyjevu, že v případě jejího podpisu omezí hospodářskou spolupráci, včetně dodávek plynu.

Shrňme tedy, že ke vstupu ruských vojsk na území Ukrajiny došlo poté, co Ukrajina začala vyjednávat s Evropskou unií o vzájemné bližší spolupráci a případně integraci. Europoslankyně Gregorová tedy nepřesně uvádí, že k tomuto došlo po projevení snahy Ukrajiny vstoupit do NATO, jelikož o tomto začala ukrajinská vláda výrazněji jednat až v prosinci 2014, a to po zrušení své zákonem dané neutrality, s čímž souvisela také deklarace zájmu o vstupu do NATO.

Současná jednání

Pojďme se nyní zaměřit na poslední část výroku, tedy na současný postoj Finska a Ukrajiny. Finský prezident Sauli Niinistö a premiérka Sanna Marinová letos v lednu ve svých novoročních projevech zmínili možnost vstupu Finska do Severoatlantické aliance. „Ještě jednou to zopakujme, manévrovací prostor a svoboda Finska zahrnují také možnost vojenského zapojení a podání žádosti o členství v NATO, pokud se tak sami rozhodneme,“ uvedl prezident této skandinávské země. „Finsko si ponechává možnost požádat o členství v NATO,“ řekla premiérka Marinová. Finský ministr zahraničí ale později dodal, že jeho země v současnosti vstup do Aliance neplánuje.

Ukrajina projevuje svůj zájem vstoupit do Severoatlantické aliance od vojenské eskalace v roce 2014. Jak jsme zmínili výše, ještě na konci roku 2014 zrušila svou zákonem danou neutralitu a deklarovala zájem o vstup do NATO, o tři roky později si jej dokonce uzákonila jako prioritu státní politiky. Pro kontext dodejme, že neutralitu do ukrajinské legislativy prosadil roku 2010 prezident Janukovyč. Nynější prezident Volodymyr Zelenskyj pak vyjádřil ambice Ukrajiny stát se členem NATO například i 4. června 2021, kdy vybídl Severoatlantickou alianci, aby celý vstupní proces urychlila. Vstup do NATO přitom označil za jediný způsob, jak ukončit boje s proruskými separatisty na východě země.

Doplňme, že koncem minulého roku eskalovala situace na rusko-ukrajinské hranici poté, co Moskva v blízkosti Ukrajiny začala hromadit vojenskou sílu. Kreml zároveň zveřejnil seznam požadovaných bezpečnostních záruk, mezi které patří i závazek, že se NATO nerozšíří o Ukrajinu. Generální tajemník NATO Stoltenberg ho ale odmítl. 

Ke schůzce v Ženevě mezi Ruskem a USA, jak zmiňuje europoslankyně Gregorová, došlo 21. ledna tohoto roku. Obě strany jednaly právě o bezpečnostních požadavcích Moskvy, které zahrnovaly i nerozšiřování NATO. Pro úplnost dodejme, že schůzky se účastnili ministři zahraničí Antony Blinken a Sergej Lavrov, nikoliv Vladimir Putin. Přímo Vladimir Putin však jednal v Ženevě s americkým prezidentem Joem Bidenem 16. června minulého roku, přičemž tématem jednání byla i Ukrajina. Poslední část tohoto výroku tak hodnotíme jako pravdivou.

Na závěr shrňme, že Markéta Gregorová nepopsala události zcela přesně, zejména v tom, co předcházelo vniku ruských jednotek na Ukrajinu v roce 2014. S touto výhradou však její výrok hodnotíme jako pravdivý. Ve všech zmíněných případech Rusko jedná poté, co daný stát projevil vůli vstoupit do bezpečnostních a ekonomických struktur západních zemí.

V reakci na krizi na Ukrajině v roce 2014 Evropská unie přistoupila k zavedení některých omezujících opatření. Po krymském referendu o připojení k Rusku z 16. března 2014, které EU označila za nezákonné, Unie nejdříve schválila sankce vůči 21 představitelům Ruska a Krymu. Přesněji se jednalo o zmrazení jejich vkladů v evropských bankách a zákaz cest do zemí EU. 

Po ruské anexi Krymu ve druhé polovině března 2014 se Evropská unie dohodla na dalším rozšíření protiruských sankcí, a na seznam sankcionovaných lidí tak přidávala další jména. V květnu 2014 pak na něj EU zařadila i dvě ruské společnosti, které krymský parlament vyvlastnil původním majitelům. Následně Unie také zakázala dovoz zboží z Krymu a v červenci 2014 rozšířila právní základ sankcí tak, aby se mohly vztahovat na „subjekty, které materiálně nebo finančně podporují činnost namířenou proti Ukrajině“.

29. července 2014 se pak členské státy EU dohodly na cílených hospodářských sankcích, které se týkaly obchodování s Ruskem ve vybraných odvětvích. Tyto sankce omezily (.pdf) přístup ruských finančních institucí ve vlastnictví státu na kapitálové trhy EU. Omezily také přístup Ruska k citlivým technologiím (zejména v oblasti ropného průmyslu) a zákazaly obchodování s vojenskými materiály

Představitelé Unie také v prohlášení (.pdf, str. 1) uvedli, že nový soubor opatření podpírá i předešlé „rozšíření seznamu osob a subjektů narušujících územní celistvost a svrchovanost Ukrajiny, mimo jiné i o příslušníky ‚mocenské kliky’, pozastavení financování ze strany Evropské investiční banky a Evropské banky pro obnovu a rozvoj, omezení investic a obchodu s Krymem a Sevastopolem a přehodnocení dvoustranné spolupráce mezi Ruskem a EU za účelem omezení míry spolupráce“.

Doplňme, že mezi osoby na sankčním seznamu podle zprávy Rady EU (.pdf, str. 3) z 29. července 2014 patří například Sergej Valerijevič Aksjonov, který byl v únoru 2014 zvolen „premiérem Krymu“, Denis Valentinovič Berezovskij, tehdejší velitel ukrajinského námořnictva, který složil přísahu krymským ozbrojeným silám, nebo Jurij Žerebcov, který byl jedním z vedoucích organizátorů referenda o osamostatnění Krymu.

Výše popsané sankce EU postupně prodlužovala či rozšiřovala o další osoby, organizace a společnosti. Na konci roku 2021 sankční seznam zahrnoval více než 200 lidí a zhruba 50 dalších subjektů. Jde například o separatistické organizace, jako jsou Vostocká brigáda či Donbaské lidové milice, nebo firmy, které byly původně v ukrajinském vlastnictví, ale nezákonně je vyvlastnila krymská samospráva. Dále jsou na seznamu i společnosti, které se podílely na výstavbě železničního či mostního spojení mezi Ruskem a Krymem, čímž podle EU podpořily začlenění nezákonně anektovaného Krymu do Ruské federace. Podobně je tomu i u firem, které se na Krymu podílely na výstavbě nových elektráren, čímž pomohly krymskému režimu zajistit dodávky elektřiny nezávisející na Ukrajinských zdrojích.

V případě Běloruska pak EU zvolila podobný model omezujících opatření. Sankce vůči běloruskému režimu kvůli represím a falšování prezidentských voleb vyhlásila 2. října 2020. Zatím poslední, již pátý balíček sankcí vůči Bělorusku přijala EU 2. prosince 2021. Právě tento balíček přidává na sankční seznam dalších 11 subjektů, mezi kterými jsou i Belavia Airlines, tedy běloruské státní aerolinky, jež se podílely na přepravě migrantů z Blízkého východu do Běloruska. Doplňme, že Unie již v červnu 2021 zakázala všem běloruským dopravcům využívat vzdušný prostor a letiště v EU, a to v reakci na nezákonné vynucené přistání irského letadla v Minsku a zadržení běloruského opozičního novináře Ramana Prataseviče.

Celkově se nyní omezující opatření EU vůči Bělorusku týkají už 183 osob a 26 subjektů, kterým EU zmrazila majetek. V případě fyzických osob také platí zákaz cestování do EU. „Rozhodnutí je zaměřeno na významné představitele soudní moci, včetně Nejvyššího soudu a Výboru pro státní kontrolu, jakož i orgány propagandy podílející se na pokračujících represích vůči občanské společnosti, demokratické opozici, nezávislým sdělovacím prostředkům a novinářům,“ uvádí k tomu tisková zpráva Rady EU.

Mezi subjekty na sankčním seznamu se pak nacházejí nejen společnosti, které pomáhají organizovat nedovolené překračování hranic přes Bělorusko do EU, ale například i některé firmy významné pro běloruskou ekonomiku. Zmínit můžeme výrobce dusíkatých sloučenin Grodno Azot či výrobce pneumatik Belšina. Tyto firmy mimo jiné propustily zaměstnance, kteří protestovali proti režimu Alexandra Lukašenka. Sankce se pak vztahují i na další firmy, které jsou spjaty přímo s běloruským režimem či jeho podporovateli (.pdf, str. 141–144), případně režim samy podpořily.

Sankce se v případech obou zemí týkají jednotlivých osob a subjektů spojených s daným režimem, výrok proto hodnotíme jako pravdivý.