Petr Pavel ve svém projevu připomíná, že letos oslavíme 25. výročí vstupu do Severoatlantické aliance (NATO) – Česká republika do ní vstoupila 12. března 1999. Prezident zároveň upozorňuje na závazek dávat na obranu země 2 % hrubého domácího produktu (HDP), který Česko dle Pavla vstupem do Aliance přijalo, a který by mělo v roce 2024 po dlouhé době znovu splnit.

Přijetí závazku

Výše výdajů na obranu není zakotvena v tzv. Washingtonské smlouvě, kterou bylo NATO založeno. Až po skončení studené války na začátku 90. let ale obranné výdaje členských států výrazně poklesly, a s plánovaným rozšířením Aliance se tak objevila debata o povinném závazku vynakládat na obranu alespoň 2 % HDP.

Tento závazek ministři obrany členských zemí ústně odsouhlasili až v roce 2006. Kvůli finanční krizi v letech 2007–2008 ale řada zemí investice do obrany naopak snížila (.pdf, str. 4–6). Platnost a aktuálnost závazku pak potvrdili čelní představitelé členských zemí Severoatlantické aliance na summitu NATO ve Walesu v roce 2014.

Česká republika ale alokování 2 % HDP na obranu přislíbila již dříve. V rámci individuálních přístupových rozhovorů, které započaly v září 1997, se Česko zavázalo zvyšovat své vojenské výdaje o 0,1 % HDP ročně tak, aby v roce 2000 činily zhruba 2 % HDP. Tento závazek je zmíněn i v předkládací zprávě, na základě které Poslanecká sněmovna vyslovila souhlas s přístupem České republiky k Severoatlantické alianci.

Výdaje ČR na obranu

Jak je vidět na následujícím grafu, Česku se od vstupu do NATO podařilo 2% hranici překročit v letech 1999 až 2003 a dosáhnout jí v roce 2005. Od té doby však už naše výdaje na obranu této výše nedosáhly.

Pro úplnost doplňme, že data o výši výdajů na obranu v poměru k HDP, které uvádí Ministerstvo obrany ČR, se drobně liší od dat Severoatlantické aliance. Rozdíl je zde zřejmě způsoben odlišnými definicemi výdajů na obranu (.pdf, str. 1) a také tím, že české ministerstvo při výpočtu používá nominální hodnoty výdajů (.xlsx), ale Aliance (.xlsx) vychází z reálné výše výdajů (přepočtených na stálé ceny roku 2015).

Plnění závazku

Vláda Petra Fialy ve svém programovém prohlášení slíbila dodržet závazek tak, aby výdaje na obranu dosáhly úrovně 2 % HDP už v rozpočtu na rok 2025. Fialův kabinet tak na začátku roku 2023 schválil návrh (.pdf) zákona, který dle tiskové zprávy Ministerstva financí „garantuje minimální výdaje na obranu ve výši dvou procent HDP“, přičemž této hranice se mělo dosáhnout od roku 2024 (.pdf, str. 23). Tento návrh poté v průběhu roku 2023 prošel legislativním procesem.

V praxi má pak toto legislativní ukotvení 2% závazku fungovat tak, že vláda při přípravě rozpočtu musí na obranu vyčlenit částku odpovídající minimálně 2 % HDP. Podle vyjádření Ministerstva obrany poté poslanci při projednávání a schvalování rozpočtu ve Sněmovně nebudou moci výdaje pod tato 2 % snížit.

Tento zákon se následně odrazil ve schváleném rozpočtu na rok 2024, ve kterém byly pro Ministerstvo obrany vyčleněny výdaje ve výši 151,2 miliard korun (.pdf). V součtu s výdaji na obranu v jiných kapitolách rozpočtu (např. Správě státních hmotných rezerv, Ministerstva zahraničních věcí, nebo Národního úřadu pro kybernetickou bezpečnost) se jedná o 159,8 mld. Kč. Tato celková částka sice dosahuje hranice 2 % HDP, ke kterým se Česká republika zavázala, právě kvůli výdajům určeným na ostatní instituce než je Ministerstvo obrany ale není jisté, zda se tento závazek podaří splnit. Česko tak bude muset Severoatlantické alianci prokázat, že tyto výdaje s obranou státu souvisejí.

Závěr

Závazek vynakládat na obranu 2 % HDP se stal oficiální politikou NATO až v roce 2014, Česká republika se ho však zavázala plnit už během svého vstupu do Aliance v roce 1999. Státní rozpočet v souladu se schválenou legislativou alokoval na rok 2024 na obranu necelých 160 mld. Kč, čímž by se tyto výdaje vyšplhaly na hranici 2 % HDP. Výrok z těchto důvodů hodnotíme jako pravdivý. Dodejme ovšem, že Česko bude muset Alianci prokázat, že všechny navrhované výdaje skutečně souvisí s obranou státu.

Česká republika podepsala přístupovou smlouvu do Evropské unie 16. dubna 2003 v Aténách. Souhlas se zněním přístupové smlouvy vyslovili čeští občané o dva měsíce později v celostátním referendu, kdy se pro vstup vyjádřilo zhruba 77 % lidí. Česká republika se podpisem této smlouvy mj. zavázala přijmout euro.

V uváděné smlouvě je závazek vstoupit do eurozóny konkrétně obsažen v článku 4. Podle něj se každý nový členský stát EU účastní hospodářské a měnové unie, a to „jako členský stát, na který se vztahuje výjimka, ve smyslu článku 122“ starší Smlouvy (.pdf, str. 86-87) o Evropském společenství (ES). Ustanovení o této dočasné výjimce z účasti v eurozóně se v současnosti nachází v novější Smlouvě o fungování EU (tj. v Maastrichtské smlouvě).

V ní jsou vyjmenována tzv. maastrichtská konvergenční kritéria, tedy podmínky, které musí členská země splňovat, aby se mohla stát členem eurozóny. Doplňme ovšem, že není stanovena konkrétní lhůta, do kdy musí členská země tato kritéria naplnit – a tím pádem ani lhůta, do kdy musí euro zavést.

Zmíněná maastrichtská kritéria zahrnují:

• kritérium cenové stability,
• kritérium dlouhodobě udržitelného stavu veřejných financí,
• kritérium stability kurzu měny a účasti v ERM II (Evropském mechanismu směnných kurzů),
• kritérium dlouhodobých úrokových sazeb.

Také se přihlíží např. k výsledkům integrace trhů či situaci a vývoji běžného účtu platební bilance. Zda tato kritéria členský stát splňuje, posuzuje Evropská komise a Evropská centrální banka. Ty společně vypracovávají zprávu, od které se odvíjí další kroky evropských institucí směřující v případě splnění podmínek až k možnému zahájení procesu přijetí eura.

Dodejme, že státy pro splnění podmínek postupují dle vlastních strategií. V původním dokumentu Strategie přistoupení České republiky k eurozóně (.pdf) z roku 2003 vláda a Česká národní banka stanovily jako nejbližší možný termín (.pdf, str. 8) vstupu ČR do eurozóny období let 2009-2010. To však nebylo kvůli nadměrnému deficitu státního rozpočtu možné. V roce 2007 pak došlo ke schválení aktualizované strategie. Tento dokument už nejbližší možný rok vstupu do eurozóny neuváděl (.pdf, str. 9). Doba vstupu do eurozóny tak dle vyjádření České národní banky bude záležet na „politické vůli a schopnosti ČR plnit maastrichtská konvergenční kritéria“.

Na závěr shrňme, že se Česká republika skutečně při vstupu do EU zavázala k přijetí jednotné evropské měny. Tento závazek stvrdila podpisem přístupové smlouvy k EU v dubnu 2003, kterou následně o dva měsíce později v celostátním referendu odsouhlasilo i 77 % českých občanů. Proto hodnotíme výrok Petra Pavla jako pravdivý.

Nejprve uveďme, že Petr Pavel se výrokem zjevně odkazuje na některou z již existujících prognóz na rok 2024. V rámci našeho ověřování jsme se proto zaměřili na výstupy institucí, které ekonomické predikce pravidelně zveřejňují.

Míra inflace

V první řadě zmiňme prognózu z listopadu 2023 vydanou Českou národní bankou (ČNB). Ta se mj. věnuje i vývoji inflace a predikuje, že z téměř 11% míry meziroční inflace za rok 2023 by mělo v roce 2024 dojít k poklesu na 2,6 % (.pdf, str. 7). Prognóza pak předpovídá míru inflace i na rok 2025, ve kterém by se měla opět snížit, a to na 2,1 %.

Makroekonomickou predikci zveřejňuje i Ministerstvo financí, které je v předpovědi růstu meziroční inflace mírně skeptičtější. Podle jejich dat by měla v roce 2024 inflace dosahovat 3,3 % (.pdf, str. 1, 3). Ačkoliv se ministerstvem předpovídaná hodnota od predikce ČNB liší, obě prognózy počítají s prudkým meziročním poklesem – obě instituce předběžně uvádějí, že v roce 2023 meziroční míra inflace činila 10,8 %. Totožnou míru inflace jako resort financí na rok 2024 předpovídá i Hospodářská komora, která její hodnotu po snížení odhaduje rovněž na 3,3 %.

Doplňme, že pokud by se naplnila předpověď ČNB, míra inflace za rok 2024 by byla nejnižší za několik posledních let. Podle dat Českého statistického úřadu (ČSÚ) byla naposledy nižší v roce 2018, kdy dosahovala v průměru 2,1 %.

Vývoj reálných mezd

Prezident Pavel mluví i o růstu reálných mezd, kterými se rozumí nominální mzdy snížené o míru inflace. K samotnému růstu by podle něj mělo dojít „po několika letech“.

Zmíněná predikce Ministerstva financí předpokládá, že by se v roce 2024 skutečně měl obnovit růst průměrné reálné mzdy, a to postupně až na 2,8 % (.pdf, str. 2, 35–36). I Hospodářská komora, podobně jako ministerstvo, předpokládá růst reálných mezd (.docx, str. 3). Česká bankovní asociace (ČBA) ve své prognóze např. uvádí, že reálné mzdy v letošním roce porostou o 3,9 %, Česká národní banka mluví o celých 4 % (.pdf, str. 43–44).

Reálná mzda přitom skutečně klesala několik let v řadě. Poslední měření ČSÚ za 3. čtvrtletí roku 2023 zaznamenalo její meziroční pokles o 0,8 %, a klesala tedy už osmé čtvrtletí za sebou (.xlsx). Růst reálné mzdy úřad naposledy zaznamenal ve 3. čtvrtletí roku 2021, během kterého reálná mzda celkově narostla o 1,2 % (.xlsx). Od posledního čtvrtletí roku 2021 ale reálná mzda klesá.

Ekonomický růst

Jako poslední prezident Pavel uvádí i celkový růst ekonomiky. Ten se obvykle měří pomocí vývoje HDP. ČNB ve své prognóze predikuje růst HDP o 1,2 % za rok 2024 a o 2,8 % za rok 2025 (.pdf, str. 43). Predikce Ministerstva financí z listopadu 2023 dokonce v roce 2024 počítá s nárůstem ekonomiky o 1,9 % (.pdf, str. 3).

Dále také můžeme zmínit, že Evropská komise ve své listopadové predikci odhaduje, že v Česku v roce 2024 poroste reálné HDP o 1,4 %. Průměrný růst v celé EU přitom Komise predikuje na 1,3 %, tedy hodnotu o 0,1 procentního bodu nižší než pro Česko.

Závěr

Dostupné predikce skutečně říkají, že by všechny zmíněné ekonomické ukazatele měly v roce 2024 vykazovat lepší výsledky, než tomu bylo za uplynulý rok. Instituce jako ČNB nebo Ministerstvo financí předpokládají snížení inflace, růst reálných mezd i celkový růst ekonomiky, respektive růst reálného HDP. Výrok Petra Pavla tak hodnotíme jako pravdivý.

Petr Pavel zmiňuje navrácení milostí do rukou hlavy státu jako jednu ze změn, kterou učinil po nástupu na Hrad po konci funkčního období Miloše Zemana. Dodejme, že Pavel chce také změnit revizi kritérií pro udělování milostí.

Upřesněme, že pravomoc udělovat milosti dává prezidentovi Ústava, ve které konkrétně stojí, že prezident republiky „odpouští a zmírňuje tresty uložené soudem a zahlazuje odsouzení“. Podobou prominutí trestu je tzv. milost – podle § 366 trestního řádu může milost udělovat sám prezident nebo tuto pravomoc (případně její část) přenést na ministra spravedlnosti.

Milost a Miloš Zeman

Miloš Zeman v roce 2013 přenesl pravomoc zkoumat žádosti o milost na Ministerstvo spravedlnosti, na které tak tímto krokem přešla většina agendy týkající se vyřizování žádostí. Zeman si chtěl nechat předkládat pouze žádosti, které se týkaly lidí s nevyléčitelnou nemocí. Dodejme, že udělování milostí ze strany bývalého prezidenta jsme se dříve věnovali např. zde.

Milost a Petr Pavel

Už v září 2023 nynější prezident Pavel uvedl, že se s ministrem spravedlnosti Pavlem Blažkem dohodl na převedení agendy týkající se udělování milostí zpět na kancelář prezidenta. Stejnou informaci o několik dní později potvrdil i šéf resortu.

V prosinci 2023 pak odbor komunikace Hradu oznámil, že od 1. ledna 2024 bude o žádostech o milost opět rozhodovat prezidentská kancelář. „Agenda milosti přejde do Kanceláře prezidenta republiky, tedy do místa, kde se vždy o milostech rozhodovalo. Prezident republiky si bude od tohoto termínu rozhodovat o milostech sám – samozřejmě ve spolupráci s týmem, který mu bude podklady připravovat,“ prohlásil ředitel odboru komunikace prezidentské kanceláře Vít Kolář.

Rozhodnutí prezidenta, kterým k tomuto kroku došlo, vstoupilo v účinnost už 12. prosince 2023. Rozhodnutí předchozího prezidenta Zemana však bylo zrušeno až ke 31. prosinci 2023. Od 1. ledna letošního roku tak o milostech rozhoduje právě Kancelář prezidenta republiky, která pro tuto agendu získá čtyři nová pracovní místa, jež se přesunou z Ministerstva spravedlnosti.

Ústavní soud je tvořen 15 soudci, které se souhlasem Senátu jmenuje prezident republiky, a to na dobu deseti let. Opakování mandátu Ústava výslovně nezakazuje. Prezident jmenuje z řad soudců také dva místopředsedy a předsedu Ústavního soudu.

Proběhlá jmenování

Petr Pavel v minulém roce opravdu jmenoval sedm soudců, konkrétně:

• 5. června 2023 Josefa Baxu, Jana Wintra a Danielu Zemanovou. Ústavně-právní výbor Senátu podpořil jen Wintrovu nominaci, horní komora ale nakonec v květnu schválila celou trojici kandidátů. V srpnu 2023 se stal Baxa předsedou Ústavního soudu a nahradil Pavla Rychetského, kterému skončil mandát.
• 4. srpna 2023 Kateřinu Ronovskou,
• 8. srpna 2023 Veroniku Křesťanovou,
• 19. prosince 2023 Lucii Dolanskou Bányaiovou a Zdeňka Kühna.

Neúspěšní kandidáti

Petr Pavel navrhl v červnu 2023 pro funkci ústavního soudce Roberta Fremra, který působil mj. jako soudce Mezinárodního soudního tribunálu pro Rwandu. Ústavně-právní výbor i Výbor pro lidská práva jeho nominaci podpořily. Na začátku srpna ale server HlídacíPes zveřejnil článek o tom, že StB zmanipulovala případ, který v roce 1988 soudil právě Fremr. Konkrétně šlo o trojici mladých mužů, které shledal vinnými ze záškodnictví a propagace fašismu.

Robert Fremr (který byl členem Komunistické strany od října do listopadu 1989) připustil, že StB kauzu zmanipulovala. Popřel ovšem, že by měl informace o její činnosti, a na své kandidatuře i nadále trval. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že by jinak potvrdil tvrzení o vědomé spolupráci s StB, což odmítal.

Horní komora Fremra pro pozici ústavního soudce i přes výtky některých senátorů nakonec schválila. Prezident Pavel poté novinářům sdělil, že si jeho jmenování ještě rozmyslí. Ještě před tím, než došel k definitivnímu závěru, se ale sám Robert Fremr funkce vzdal. Jako hlavní důvod svého rozhodnutí uvedl tlak některých médií a připustil, že nedokázal eliminovat nedůvěru části veřejnosti ohledně jeho předlistopadového působení. Svým případným jmenováním prý nechtěl ohrozit důvěryhodnost Ústavního soudu.

Dalším neúspěšným kandidátem se stal v říjnu 2023 Pavel Simon, kterého ale na rozdíl od Fremra odmítl přímo Senát. Horní komoře vadila jeho podnikatelská činnost nebo využívání „úmyslně klamavého“ zkráceného titulu Dr. na webu společnosti, kterou vlastnil se svojí manželkou.

Budoucí nominace

Petr Pavel složil slib a zahájil svoje pětileté funkční období 9. března 2023. Jeho funkční období tedy trvá do března roku 2028. Během něj skončí mandát dalších pěti ústavních soudců, jejichž nástupce tak bude muset hlava státu jmenovat. V roce 2024 skončí mandát Jiřímu Zemánkovi, Tomáši Lichovníkovi a Davidu Uhlířovi. O rok později skončí Jaromíru Jirsovi a Josefu Fialovi.

Závěr

Prezident Pavel doposud opravdu jmenoval sedm nových ústavních soudců. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý. Dodáváme, že během svého funkčního období by měl jmenovat ještě dalších pět.

Petr Pavel po svém vítězství ve druhém kole prezidentských voleb uvedl, že by nejdříve rád navštívil ty kraje, ve kterých získal větší podporu jeho protikandidát Andrej Babiš. Ještě před svou inaugurací tak nejprve zamířil do Karlovarského kraje, kde Babiš získal takřka 51 % hlasů.

1) Karlovarský kraj

Prezident Pavel zahájil svou dvoudenní návštěvu regionu 15. února 2023 v Aši. Dle zprávy ČTK chtěl Pavel při své cestě hlouběji poznat problémy Karlovarského kraje, kterými jsou např. důsledky těžby uhlí, nižší vzdělanostní úroveň nebo mzdy. Do Karlovarského kraje se prezident vrátil také 4. září, kdy ve škole v Bukovanech zahájil nový školní rok. 

2) Ústecký kraj

Opět v únoru 2023 hlava státu zavítala do Ústeckého kraje, kde Babiš ve volbách také získal nadpoloviční většinu hlasů. Pavel se zde setkal se starosty, zástupci firem a žáky školy v sociálně vyloučené lokalitě Mojžíř. Návštěvu zakončil debatou se studenty a veřejností na ústecké Univerzitě J. E. Purkyně. 

3) Moravskoslezský kraj

První Pavlova cesta po inauguraci vedla do Moravskoslezského kraje, kam vyrazil ke konci loňského března. V Ostravě se setkal s vedením kraje, tedy s tehdejším hejtmanem Ivem Vondrákem (nezávislý, dříve ANO) a také tehdejším ostravským primátorem Tomášem Macurou (nezávislý, dříve ANO). Zmiňme, že Pavel jako jeden z hlavních problémů regionu označil odliv mladých lidí.

Kromě toho se Pavel zúčastnil debaty s žáky na Gymnáziu Petra Bezruče ve Frýdku-Místku, navštívil nově otevřený kampus Ostravské univerzity a také automobilku Hyundai v Nošovicích. Druhý den pak například sfáral do Dolu Darkov v Karviné.

4) Liberecký kraj

O necelý měsíc později přijel Petr Pavel i se svou manželkou do Libereckého kraje. Nejprve dorazili do Nového Města pod Smrkem, kde se Pavel setkal s hejtmanem Martinem Půtou (SLK). Pavel do své cesty zahrnul i návštěvu areálu zaniklého podniku Textilana, libereckých vojenských kasáren a krajské nemocnice.

Podle Pavlova vyjádření je v regionu patrná kombinace problémů způsobených zaniklým průmyslem v některých částech a technologickým rozkvětem v jiných oblastech. Při této návštěvě prezident kritizoval komunikaci vlády s kraji a obcemi o rušení poboček České pošty a finančních úřadů. Dodejme, že Liberecký kraj byl prvním navštíveným krajem, kde Petr Pavel zvítězil nad svým protikandidátem Andrejem Babišem. 

5) Kraj Vysočina

Na Vysočinu zavítali Petr Pavel s Evou Pavlovou na konci května 2023, kdy svůj program zahájili na základní škole v Pelhřimově. Prezident se na pozvání hejtmana Vítězslava Schreka (ODS) účastnil tradičního udílení záslužných medailí zástupcům krajských složek integrovaného záchranného systému (IZS). Kromě toho se zapojil také do běhu a střelby na biatlonové střelnici v Jihlavě.

6) Jihočeský kraj

Červencovou návštěvu Jihočeského kraje prezident začal ve firmě Koh-i-noor. Jedním z témat, kterému se podle hejtmana Martina Kuby (ODS) s prezidentem věnovali, byla specifika regionu s řídkým osídlením a vysokou sezónností pracovního trhu. Během dvoudenní návštěvy prezidentský pár navštívil také Letiště České Budějovice, Český Krumlov nebo Hořice na Šumavě. Cestu poté zakončili se záchranáři na vodní nádrži Lipno.

7) Hlavní město Praha

Na konci loňského června prezident Pavel poprvé oficiálně navštívil Prahu. S radními a starosty městských částí diskutoval o aktuálních problémech zejména v oblasti školství. Pavel také přijel na základní školu v Praze 3 a zúčastnil se pietního aktu u pomníku obětem komunismu. Návštěvou prezidenta provázel primátor Bohuslav Svoboda (ODS).

8) Jihomoravský kraj

Zářijovou cestu po Jihomoravském kraji zahájil prezident v Brně, kde se na krajském úřadě setkal s hejtmanem Janem Grolichem (KDU-ČSL), primátorkou Brna Markétou Vaňkovou (ODS) a jihočeskými zastupiteli i starosty obcí s rozšířenou působností. Hovořil taktéž se starosty obcí, které v červnu 2021 zasáhlo tornádo. Dodejme, že Pavel do Brna zavítal už v srpnu, kdy navštívil Ústavní soud. Nejednalo se ale o oficiální cestu do celého regionu.

9) Olomoucký kraj

Na podzim minulého roku Petr Pavel s manželkou navštívili také Olomoucký kraj. Během prvního dne se prezident setkal s rektorem a prorektorem Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a debatoval s tamními studenty. Následně jednal s hejtmanem a vedením Olomouckého kraje. Druhý den prezidentský pár navštívil oděvní firmu Woox, která mj. vyrábí flanelové košile. 

Doplňme, že do Olomouce přijel Pavel už v květnu 2023, kdy se zúčastnil 19. sněmu Svazu měst a obcí České republiky. Při této příležitosti kritizoval komunikaci Fialova kabinetu ohledně rušení poboček České pošty. Stejně jako v předchozím případě však nešlo o oficiální návštěvu,

10) Královéhradecký kraj

Prezidentova poslední cesta po regionech v roce 2023 vedla do Královéhradeckého kraje. Cestu s manželkou zahájili návštěvou dětské kliniky Fakultní nemocnice Hradec Králové. Také v tomto regionu se hlava státu setkala s hejtmanem, radou kraje a předsedy zastupitelských klubů. Druhý den Pavel např. absolvoval pěší turistický okruh broumovským skalním městem a následně se zúčastnil debaty se starosty obcí na území Krkonošského národního parku. 

Shrnutí

Petr Pavel tedy skutečně od vítězství v prezidentských volbách absolvoval během roku 2023 oficiální návštěvy deseti z celkově čtrnácti krajů České republiky. Oficiální cestu nepodnikl pouze do Pardubického, Plzeňského, Středočeského a Zlínského kraje. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Ministr zahraničí Jan Lipavský v rozhovoru reaguje na konstatování redaktorky, že v letošním roce končí desítky českých velvyslanců. Svojí poznámkou směřovala k otázce, jestli se nejedná o snahu zbavit se diplomatického personálu z éry prezidenta Zemana. To Lipavský odmítl a poukázal na vládní slib ohledně profesionalizace diplomatického sboru (.pdf, str. 26).

Jmenování velvyslanců

Prezident Petr Pavel letos v červenci pověřil vedením českých zastupitelských úřadů v zahraničí 26 diplomatů a diplomatek. Seznam konkrétních jmen zveřejnilo Ministerstvo zahraničí. Mluvčí Černínského paláce Daniel Drake serveru Lidovky.cz později sdělil, že se má do konce roku vystřídat celkem 29 velvyslanců.

Petr Pavel nové velvyslance sice pověřil, neznamená to ale, že jejich jmenování s ministrem Lipavským podepisoval. Velvyslanci jsou totiž z řad profesionálních diplomatů obyčejně vybíráni Ministerstvem zahraničních věcí. Šéf resortu poté navrhne velvyslance vládě, která jej schvaluje. Poté návrh svým podpisem odsouhlasí prezident, který tak s kontrasignací (spolupodpisem) premiéra velvyslance jmenuje.

Teprve poté je životopis schváleného velvyslance zaslán přijímající zemi ke schválení. V případě, že hostitelský stát s návrhem souhlasí, vydá tzv. agrément. Úřad prezidenta ČR vyhotoví po získání tohoto souhlasu pověřovací listiny, se kterými velvyslanec odjíždí do hostitelské země. Až v tomto momentě jsou tedy noví velvyslanci pověřeni vedením diplomatických misí a jejich jméno může být zveřejněno.

Závěr

K výše zmíněné výměně 26 velvyslanců došlo kvůli plánovanému střídání. Zda Jan Lipavský podepsal s Milošem Zemanem 42 výměn velvyslanců, se nám z veřejně dostupných zdrojů nepodařilo dohledat. Obrátili jsme se proto s dotazem na Ministerstvo zahraničí, které nás odkázalo na Kancelář prezidenta. Ke dni zveřejnění naší analýzy jsme však odpověď neobdrželi. Výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Ministr zahraničí Jan Lipavský v kontextu výroku reaguje na poznámku redaktora, že „v letošním roce končí desítky českých velvyslanců“. Zmiňuje, že se podle něj nejedná o zbavení diplomatů z doby prezidentství Miloše Zemana, ale o splnění slibu z vládního programového prohlášení ohledně profesionalizace diplomacie (.pdf, str. 26). V našem textu tedy stručně představíme kariéry nových diplomatů, přičemž „politické zabarvení“ interpretujeme jako působení v politické straně.

V následujících řádcích jsou seřazeni nově jmenovaní velvyslanci, kteří mají dlouholeté kariérní zkušenosti s diplomatickým prostředím:

Latinská Amerika

• Kolumbie: Vladimír Eisenbruk působil sedm let na pozici velvyslance na Kubě, přičemž se od vzniku samostatné České republiky jednalo o prvního velvyslance v Havaně. Již před svým působením na tomto karibském ostrově zastupoval Česko v Kostarice, Mexiku a Peru.

Evropa

• Maďarsko: Eva Dvořáková se dlouho pohybovala na pozicích na Ministerstvu zahraničí po boku velvyslanců. Pět let např. pracovala jako zástupkyně velvyslance v Německu a čtyři roky působila jako tajemnice politického úseku na velvyslanectví v Rakousku.
• Kosovo: Bohumil Mazánek dříve pracoval na velvyslanectvích v Asii – konkrétně v Laosu, Thajsku, Indii nebo Číně. Kromě toho byl také generálním konzulem v Polsku a velvyslancem v Litvě. Dodejme, že se jedná o prvního českého velvyslance v Kosovu.
• Nizozemsko: René Miko pracoval mj. jako ředitel Odboru OSN a globálních otázek při Ministerstvu zahraničních věcí. Česko zároveň zastupuje v Mezinárodním trestním soudu a v letech 2005–2009 byl politickým tajemníkem na velvyslanectví v Londýně.
• Španělsko: Libor Sečka působil jako velvyslanec v několika zemích už od roku 2000, konkrétně v Mexiku, Itálii a Maltě, Číně nebo Velké Británii. Na velvyslanectví ve Španělsku přitom působil již na začátku 90. let, kdy zastával funkci prvního tajemníka.
• Belgie: Jakub Skalník mezi roky 2015 a 2020 působil jako velvyslanec v Bosně a Hercegovině. Pracoval také na velvyslanectvích v USA a Nizozemsku.
• Bulharsko: Miroslav Toman působil přes 20 let v tajných službách, konkrétně u Bezpečnostní informační služby a rozvědky. Od roku 2015 do r. 2017 působil jako velvyslanec v Afghánistánu. Následující čtyři roky pak strávil jako velvyslanec v Severní Makedonii. Upřesněme, že se nejedná o bývalého ministra zemědělství za ČSSD v Babišově vládě Miroslava Tomana – jde pouze o shodu jmen.
• Lotyšsko: Martin Vítek byl dříve velvyslancem v Kuvajtu a Kataru. Působil také na velvyslanectvích v Dánsku, Irsku nebo Iráku.
• Irsko: Pavel Vošalík byl v roce 1997 jmenován prvním velvyslancem v Jihoafrické republice, kde strávil čtyři roky. Stejnou dobu byl později velvyslancem v Kanadě. Od roku 2008 až do dubna 2018 zastupoval Česko ve Vatikánu a San Marinu.

Afrika

• Keňa: Nicol Adamcová nepůsobila jako velvyslankyně, na přelomu tisíciletí však byla druhou tajemnicí na velvyslanectví v USA. Od roku 2012 do roku 2016 pak pracovala jako zástupkyně velvyslankyně v Jihoafrické republice.
• Ghana: Pavel Bílek několik let pracoval na velvyslanectvích v Maďarsku, Portugalsku nebo Malajsii. V posledních letech byl vedoucím zastupitelského úřadu v Kosovu.
• Jihoafrická republika: Tomáš Uličný se v české diplomacii pohybuje přes 20 let. Za tu dobu působil např. jako zvláštní zmocněnec pro oblast Sahelu, velvyslanec v Sýrii nebo také jako vedoucí delegace Evropské unie v Súdánu.

Asie

• Saúdská Arábie: Pavel Kafka byl celkem osm let velvyslancem v Egyptě (konkrétně v letech 1998–2002 a 2010–2014) a šest let strávil na velvyslanectví v Turecku.
• Malajsie: Juraj Koudelka působil jako velvyslanec necelých pět let, a to v Saúdské Arábii, Ománu, Bahrajnu a Jemenu. Vedle toho pracoval např. jako první tajemník stálé mise Česka v OSN v USA.
• Spojené arabské emiráty: Josef Koutský pracoval jako velvyslanec v Sýrii od roku 2002 do roku 2006. V roce 2010 se pak stal velvyslancem v Libyi, odkud se vrátil v roce 2014. V roce 2018 byl jmenován velvyslancem v Jordánsku, kde své působení ukončil v letošním květnu.
• Gruzie: Petr Kubernát se velvyslancem v Gruzii stal již v letošním srpnu. Diplomatické zkušenosti získával již v 90. letech, kdy pět let pracoval jako zástupce českého velvyslance v Belgii (.docx, str. 1). Od roku 2001 do r. 2006 byl velvyslancem v Nizozemsku a od roku 2015 byl čtyři roky velvyslancem v Lucembursku.
• Izrael: Veronika Kuchyňová Šmigolová se stala první ženou, která vede české velvyslanectví v Izraeli. Již na přelomu tisíciletí působila v diplomacii, a to konkrétně jako zástupkyně velvyslance v Polsku. V letech 2009–2013 pak byla velvyslankyní stálé české mise v několika mezinárodních organizacích ve Vídni. Tři roky také působila jako velvyslankyně v Egyptě, kdy byla zároveň akreditována i pro Súdán a Eritreu. Dodejme, že např. web Seznam Zprávy o ní psal jako o „kariérní diplomatce“.
• Jordánsko: Alexandr Sporýš v letech 2014 až 2019 působil jako velvyslanec ve Spojených arabských emirátech. Dva roky předtím pracoval např. jako zvláštní zmocněnec pro Afghánistán a Pákistán. V letech 1993 až 1997 a znovu od roku 1999 do roku 2004 zastupoval Česko ve stálé misi při OSN v USA.
• Pákistán: Ladislav Steinhübel velvyslancem nebyl, od roku 2015 do roku 2020 však působil jako zástupce vedoucího mise v Kazachstánu a Kyrgyzstánu.
• Kazachstán: Pavol Šepelák byl v letech 2002–2006 velvyslancem v Lucembursku. Dva roky pak působil jako velvyslanec v Pákistánu a následující čtyři roky v Lotyšsku. Pět let byl také generálním konzulem v Los Angeles. Zmiňme, že server Lidovky.cz Šepeláka již v roce 2010 označily za „kariérního diplomata“.
• Filipíny: Karej Hejč pět let pracoval jako zástupce velvyslance v Kanadě. Čtyři roky byl velvyslancem v Etiopii, kdy Českou republiku zároveň zastupoval v několika dalších státech (např. v Džibutsku nebo Somálsku). Od ledna 2022 do letošního srpna působil jako velvyslanec v Kongu.
• Uzbekistán: Lubomír Frebort již v 90. letech pracoval jako tajemník na velvyslanectví ve Vietnamu. Šest let byl i tajemníkem a zástupcem velvyslance v Indonésii. V letech 2011 až 2015 působil jako zástupce vedoucího Zastoupení Evropské unie na Filipínách. Čtyři roky pak strávil na pozici vedoucího Styčného úřadu EU v Turkmenistánu.
• Japonsko: Martin Klučar byl sedm let generálním konzulem v Los Angeles. Od února 2011 do prosince 2012 působil jako zástupce velvyslance v Rusku – na tuto pozici se vrátil v lednu 2014, přičemž skončil v srpnu 2015. Mezi tím v Rusku působil jako chargé d´affaires, tedy vedoucí zastupitelského úřadu. V nedávně době byl také zástupcem vedoucího stále mise ČR při OSN a dalších mezinárodních organizacích v Rakousku.

Austrálie

• Austrálie: Jana Tyrer od roku 2004 do roku 2009 působila jako tajemnice na zastupitelském úřadu na Slovensku. V letech 2012 až 2016 zastávala obdobnou funkci na zastupitelském úřadu ve Velké Británii.

V další části odůvodnění jsou uvedeni nově jmenovaní velvyslanci, kteří s diplomatickým prostředím dle veřejných zdrojů nemají víceleté zkušenosti z poslední doby. Zároveň ale v minulosti nepůsobili v politické straně.

• Kanada: Martin Tlapa působil jako úředník na Ministerstvu zahraničních věcí a jako náměstek státního tajemníka pro evropské záležitosti. Nedá se tedy říct, že by šlo o člověka s dlouholetou diplomatickou zkušeností, v první polovině 90. let pouze působil jako tajemník na velvyslanectví v Kanadě.
• Litva: Aleš Opata je bývalý náčelník Generálního štábu, přičemž v armádě sloužil od roku 1987. Působení v Litvě tak pro něj bude první diplomatickou zkušeností. Dodejme, že vyslání dlouholetého vojáka na nejvyšší diplomatický post v zahraničí podle Akutálně.cz „není obvyklé, ale nepředstavuje ani vyloženou vzácnost“. Opatova armádní zkušenost podle serveru dává smysl, jelikož by Litva případný ruský útok odrážela jako jedna z prvních.

Závěr

Většina nově jmenovaných diplomatů má tedy opravdu víceletou zkušenost s diplomacií, přičemž pouze dva tuto zkušenost z poslední doby nemají. Členy politické strany zároveň nebyl nikdo z nově jmenovaných velvyslanců. Někteří z nich působili přímo jako velvyslanci, jiní pak vedli generální konzuláty či pracovali na velvyslanectvích v různých pozicích. Výrok Jana Lipavského tak hodnotíme jako pravdivý.

Andrej Babiš kritizoval nejvyšší ústavní činitele za to, že podle něj nepogratulovali Robertu Ficovi, předsedovi strany Směr‑SD, která vyhrála slovenské parlamentní volby. To označil za ostudu. Zmiňme, že bývalý premiér Babiš Ficovi gratuloval na sociální síti X (dříve Twitter) 1. října v ranních hodinách, přičemž volební místnosti se uzavřely v předchozí den večer.

Prezident Petr Pavel vítězi parlamentních voleb na svých sociálních sítích negratuloval. Podle serveru iDNES.cz se Pavel o volbách vyjádřil pouze v tom smyslu, že „vůli občanů je třeba respektovat“ a že „je v našem zájmu, aby se naše cesty nerozcházely a aby dlouhodobě nadstandardní vztahy mezi Čechy a Slováky zůstaly zachovány." Dodejme, že hlava státu už před volbami řekla, že Ficovo případné vítězství ve volbách by mohlo vést k narušení vzájemných vztahů Česka a Slovenska. Fico následně Pavla kritizoval za údajné vměšování se do kampaně.

Premiér Petr Fiala a předsedkyně Poslanecké sněmovny Markéta Pekarová Adamová Robertu Ficovi rovněž neblahopřáli. Ve svých příspěvcích na síti X popřáli Slovensku sestavení „dobré vlády", respektive „vlády, která se přihlásí k euroatlantickému směru zahraniční politiky a dokáže uklidnit polarizovanou společnost.“

Předseda Senátu Miloš Vystrčil poté pouze uvedl: „Slovensko je náš nejbližší partner a věřím, že bude pro nás i zdrojem poučení.“ V pořadu Události, komentáře poté přiblížil, že Ficovi negratuloval, neboť by mu to přišlo pokrytecké vzhledem k tomu, že nesouhlasí s jeho názory a sám doufal v jiný výsledek voleb (video, čas 00:12–2:09).

Dodejme, že se ke slovenským volbám vyjádřili i další politici. Např. ministr pro místní rozvoj Ivan Bartoš gratuloval Michalu Šimečkovi, předsedovi hnutí Progresívne Slovensko, které ve volbách skončilo druhé. Ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka blahopřál k návratu do Národní rady straně KDH a jejímu předsedovi Milanu Majerskému. Ministr vnitra Vít Rakušan se poté vyjádřil v podobném duchu jako Miloš Vystrčil, když napsal, že výsledek voleb je „pro nás varováním i poučením." Předseda hnutí SPD Tomio Okamura pak Robertu Ficovi přímo poblahopřál k vítězství.

Shrňme tedy, že nejvyšší ústavní činitelé, které vyjmenovává Andrej Babiš, Robertu Ficovi k výhře ve slovenských parlamentních volbách skutečně negratulovali. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Petr Pavel mluví o Organizaci spojených národů (OSN) v kontextu své cesty do USA, kde na Valném shromáždění vystoupil s projevem. V námi ověřovaném rozhovoru naznačil, že bychom neměli podceňovat roli této organizace a uvedl, že podle něj mezi Čechy panuje názor, že je OSN zbytečná, „k ničemu, Rada bezpečnosti bezzubá“. Prezident sice uznává, že např. v případě ruské agrese na Ukrajině je Rada bezpečnosti paralyzovaná, dodává ovšem, že OSN je dle jeho názoru „jediné globální fórum, kde se všechny státy mohou sejít a diskutovat o problémech“, což pokládá za nenahraditelnou záležitost.

OSN oficiálně vznikla 24. října 1945, kdy signatářské země ratifikovaly Chartu OSN (.pdf). Mezi 51 zakládajícími členskými zeměmi bylo kromě velmocí jako Čína, Francie, Sovětský svaz nebo USA také Československo, které při podepisování Charty zastupoval tehdejší ministr zahraničí Jan Masaryk. Dodejme, že Československo bylo spoluzakladatelem také Společnosti národů, předchůdce OSN (.pdf, str. 14).

Po zániku Československa pak musela nově vzniklá Česká republika požádat o připojení do OSN jako nový členský stát. Samostatné Česko je tak členem OSN od 19. ledna 1993.