Reforma evropské směrnice o kontrole nabývání a držení zbraní doposud nebyla schválena plenárním zasedáním Evropského parlamentu.

Evropská komise v listopadu 2015 navrhla změnu pravidel o kontrole nabývání a držení zbraní. Týká se například zákazu poloautomatických či deaktivovaných zbraní. Původní návrh komise byl přísnější, s Evropským parlamentem a Radou EU se však nakonec dohodla na kompromisu. Směrnici již schválil také Výbor stálých zástupců členských států (COREPER).

Návrh však musí ještě schválit Výbor Evropského parlamentu pro vnitřní trh, který směrnici projedná na svém dalším setkání 26. ledna. Následovat bude hlasování v plenárním zasedání Evropského parlamentu a formální schválení Rady ministrů členských států. Výrok Pavla Blažka proto hodnotíme jako pravdivý.

Současný předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský adresoval koncem roku ministrovi vnitra své připomínky (.docx) k předkládanému návrhu novely ústavního zákona o bezpečnosti. Jde o běžnou součást připomínkového řízení v případě, že se jej návrh může týkat. V připomínkách mimo jiné poznamenává:

„Na obsahové úrovni nejsem přesvědčený o její nezbytnosti (nezbytnosti novely, pozn. Demagog.cz), zcela se vymyká evropské právní kultuře, navíc se obávám řady nezamýšlených důsledků. Na formální úrovni váhám nad uspěchaností a nepřipraveností celého návrhu. Jedná se o změnu ústavního pořádku, která by měla být ze své podstaty odůvodněnou, promyšlenou, dlouhodobě společensky diskutovanou a náležitě projednanou všemi resorty. Tyto představy však podle mě nesplňuje. Z těchto důvodů k ní vznáším svou zásadní připomínku.“ Polčákův výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Vojtěch Filip v tomto případě zachází s daty z výzkumů veřejného mínění zavádějícím způsobem. Nesouhlas s postavením protiraketové základny v ČR ve výzkumech veřejného mínění nikdy nepřesáhl 70 % (pohyboval se mezi 50 a 70 %).

80 % občanů pouze vyslovilo spokojenost s rozhodnutím Obamy základnu v ČR nepostavit, což nelze interpretovat jako postavení se proti protiraketovému deštníku.

Postoje občanů k protiraketové základně v ČR a Polsku pravidelně monitorovalo (.pdf) Centrum pro výzkum veřejného mínění Akademie věd ČR (CVVM) od roku 2006. V prvním šetření ze září 2009 vyjádřilo 62 % lidí nesouhlas s budováním základny (sloučení kategorií „rozhodně proti“ a „spíše proti“, str. 4). Při posledním výzkumu (.pdf) v červnu 2009 bylo proti 67 % obyvatel (str. 1).

Jak je vidět na následujícím grafu, nesouhlas s budováním základny se pohyboval mezi 60 a 70 %.

Zdroj: CVVM

CVVM se také zajímalo o spokojenost lidí s rozhodnutím Obamovy administrativy ustoupit od budování základny v ČR. V tomto výzkumu bylo 80 % občanů s rozhodnutím spokojeno.

Zdroj: podle dat CVVM

Kromě CVVM se postoji k radaru zabývaly i další ústavy. Podle agentury STEM bylo v roce 2008 52 % lidí proti spolupráci s USA na zajištění protiraketové obrany ČR a zemí Evropy. Podle agentury Median (citováno v médiích) bylo v roce 2008 65 % lidí proti radaru, podle SC&C v témže roce 53 % proti (taktéž z mediálních zpráv). Dodejme, že výsledky jsou často ovlivněny konkrétní formulací pokládané otázky (a jejím kontextem).

Žádný z nalezených výzkumů však nehovoří o 80% nesouhlasu s vybudováním radaru. Vojtěch Filip proto očividně dezinterpretoval výzkum CVVM týkající se souhlasu s rozhodnutím amerického prezidenta od plánů na výstavbu základny upustit. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako zavádějící.

V březnu 2011 vyhlásila Rada bezpečnosti OSN rezoluci č. 1973 v reakci na situaci v Libyi, cíl rezoluce byl zastavit násilí páchané na civilistech ze strany vládnoucího režimu. Rezoluce požadovala kromě bezletové zóny, o které hovořil Vojtěch Filip také, „okamžité příměří“, zahraniční intervenci za účelem ochrany civilního obyvatelstva a také zpřísnění sankcí vůči Kaddáfího režimu a jeho podporovatelům.

Rezoluce povolila členským zemím, které oznámily svou účast v operaci, použít všechna nezbytná opatření k zajištění bezletové zóny a vyzývá členské státy k poskytnutí pomoci a udělení povolení pro nezbytné přelety nad Libyí. Není tedy pravda, že by neexistoval mandát pro členské státy do situace v zájmu ochrany civilistů zasahovat, i když praktická aplikace výzvy z rezoluce už byla na výkladu každého státu.

V bodu 4 rezoluce týkajícího se ochrany civilistů stojí: „Pověřuje členské státy (...), aby podnikly potřebná opatření (...) k ochraně civilistů a civilisty obývané oblasti v Libyi ohrožené útokem, včetně Benghazi, a zároveň vyloučit zahraniční okupační síly jakékoliv formy na jakoukoliv část libyjského teritoria."“

Je tedy vidět, že v dokumentu nejde jen o bezletové zóny, jak říká Filip.

Rezoluce byla přijata deseti členy Rady, zbylých pět se hlasování zdrželo.

Vojenská intervence začala 19. března útokem francouzských stíhaček na cíle spojené s Kaddáfího režimem. Do první fáze intervence se zapojila koalice deseti států (devět členských států NATO a Katar), později se počet států operující v Libyi rozrostl na 19.

Na konci března se po francouzské iniciativě do akce zapojilo i NATO v rámci operace Unified Protector. Severoatlantická aliance dohlížela na vymáhání bezletové zóny, zbrojního embarga uvaleného na provládní jednotky a ochranu civilistů.

Nejasnosti se objevily, když reportéři kanálu Al-Jazeera natočili několik západních vojáků pohybujících se po libyjském území, rezoluce totiž přítomnost armád ochotných zapojit se do intervence na libyjské půdě nepovolovala.

Rada bezpečnosti ukončila mandát Alianci k 31. říjnu 2011, stalo se tak krátce poté, co Kaddáfího usmrtili vojáci povstalecké Dočasné národní přechodné rady.

V současné době se zákonnými náležitostmi extradice (vydání do jiného státu) zabývá zákon č. 104 /2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Tento zákon v roce 2014 nahradil úpravu obsaženou v trestním řádu.

Řízení samotné pak probíhá ve třech stádiích:

• předběžné šetření - státní zástupce zkoumá možnosti a přípustnost vydání, zadržení osoby a předběžnou vazbu,
• rozhodnutí soudu - rozhoduje příslušný krajský soud,
• povolení o provedení vydání - po nabytí právní moci rozhodnutí soudu, uděluje ministr spravedlnosti.

Doba trvání předběžného šetření není vymezena, jde o jakousi „přípravnou fázi“, na konci níž vznese státní zástupce návrh na soud. Strany mají nárok na pět dní určených k přípravě na veřejné zasedání(§ 233 odst. 2 trestního řádu). Pro rozhodnutí soudu lhůta opět dána není, dle zásady hospodárnosti by však měl postupovat bez zbytečných průtahů.

V případě kladného i záporného výsledku lze dle § 95 odst. 1 využít tzv. stížnosti, a to do tří dnů od oznámení rozhodnutí. Stížnost nejprve vyhodnotí soud, který rozhodoval, pokud však své rozhodnutí nezmění, předá ji nadřízenému orgánu. Ten může stížnosti vyhovět a rozhodnout sám, příp. vrátit soudu k přepracování. Stejně jako výše pro rozhodnutí soudu neexistuje lhůta, případy se rozhodují individuálně.

Pokud osoba vyčerpá tyto prostředky, může do dvou měsíců od posledního rozhodnutí (např. zamítnutí stížnosti) podat ústavní stížnost, která se ovšem musí vázat na porušení ústavně zaručených práv. Ústavní soud uvádí standardní dobu rozhodnutí mezi dvěma měsíci a třemi lety. Ústavní stížnost však zpravidla neodkládá vykonatelnost, o to je možné ve výjimečných okolnostech zažádat.

Co však lze učinit po původním rozhodnutím soudu, resp. po dalších třech dnech vyhrazených pro stížnost, je podat žádost o přezkum. To musí učinit ministr spravedlnosti, zákon mu k tomu poskytuje tři měsíce. Pokud žádost o přezkum podá, Nejvyšší soud opět není vázán lhůtami k rozhodnutí - může ji okamžitě zamítnout, nebo také vyhovět. V tom případě buď proběhne řízení u něj, nebo může případ vrátit původnímu soudu k doplnění.

Ústavní soud také judikoval, že ministr musí s vydáním počkat, běží-li například azylové řízení, které (nezohledníme-li opravné prostředky a možné prodloužení) může trvat až šest měsíců.

Vyjma tříměsíční lhůty a další řízení, můžou výrazné průtahy vzniknout právě v obdobích rozhodování soudů, při nařízení projednání a v přípravné fázi. Každé řízení je samozřejmě individuální, jako vodítko k časové náročnosti práce soudů je však možné použít například analýzu iDNES z roku 2014. Z ní plyne, že doba řízení v řádu měsíců je běžným jevem. Přestože řízení o vydání je velmi specifickým řízením a zmíněná analýza vychází převážně z jiných typů, z uvedených informací je zjevné, že řízení o vydání osob mohou běžně trvat i několik měsíců. Robert Pelikán má tedy pravdu.

Můžeme zmínit také některé konkrétní případy - např. Rusa Torubarova či Rusky Paraskevičové, o kterých informovaly Lidovky.cz. V těchto případech vydání skutečně trvalo dlouhou dobu.

Ministerstvo vnitra navrhuje změnu ústavního zákona o bezpečnosti České republiky. Tato změna by měla umožnit držitelům zbraní použít tuto zbraň k zajištění bezpečnosti země. „Víceméně jde o to, aby lidé mohli použít zbraň pro osobní ochranu v principu ústavního zákona,“ říká Chovanec.

Jedná se o doplnění nového odstavce do zákona o bezpečnosti (.doc, čl. 3, odst. 3). „(3) Občané České republiky mají právo nabývat, držet a nosit zbraně a střelivo za účelem ochrany životů, zdraví a majetkových hodnot a podílet se tak na zajišťování vnitřního pořádku a bezpečnosti a ochraně územní celistvosti, svrchovanosti a demokratických základů České republiky. Podmínky a podrobnosti stanoví zákon.“

Doposud je nakládání se zbraněmi upraveno v zákonu 119/2002 Sb., o střelných zbraních. Tento zákon umožňuje použít zbraně k ochraně života, zdraví a majetku. Předkládací zpráva (.doc) uvádí, že nově by mělo být ústavně zakotveno užívání zbraně k zajištění bezpečnosti země. Podmínky by měly být blíže upraveny v novele zákona o zbraních, jejímž cílem je mimo jiné vyvinout vyšší nároky na držitele zbraní.

Co se týká práv držitelů zbraní, důvodová zpráva (.doc,str. 4) uvádí: „Navrhuje se v ústavním zákoně zakotvit právo občanů nakládat se zbraněmi a střelivem v rozsahu odpovídajícím ochraně života, zdraví a majetku. Avšak toto nakládání se zbraněmi, které je již dnes pevnou součástí českého právního řádu, má být napříště zahrnuto do širšího rámce zajišťování bezpečnosti České republiky, a to včetně jejích základů v podobě ochrany svrchovanosti, územní celistvosti a demokratických základů České republiky.“

Výrok je hodnocen jako pravdivý, protože Poslanecká sněmovna návrh zákona o Nejvyšším kontrolním úřadu skutečně přijala, Senát ji naopak svým hlasováním zamítl a to z důvodu nesplnění podmínek jím stanovených.

Návrh zákona, který by měnil ústavu, měl Nejvyššímu kontrolnímu úřadu rozšířit pravomoci, kdy by NKÚ mohl kontrolovat hospodaření s veřejnými prostředky, resp. měl získat pravomoci kontrolovat obce, kraje či právnické osoby s podílem státu.

V souvislosti s tímto je potřeba zmínit i prováděcí předpis nebo také doprovodný zákon, který v tomto případě provádí zmíněné rozšíření pravomocí na úrovni zákona. Zde se jedná o zákon o Nejvyšším kontrolním úřadu.

Senát dne 26.5.2016 hlasováním zamítl návrh ústavního zákona, který mu byl předložen 26.5.2014 a stejně tak usnesením zamítl návrh novely prováděcího zákona o NKÚ. Ze stenoprotokolu z projednávání zákona o NKÚ po vrácení poslanecké sněmovně vyplývá, že důvody pro zamítnutí, respektive podmínky pro přijetí ústavního zákona byly podle Miloše Vystrčila, který byl senátem jmenován, aby rozhodnutí senátu odůvodnil, dvě. A sice:

"Ta první byla, aby znal obsah doprovodného zákona, což se stalo tím, že ten doprovodný zákon do Senátu, byť s velkým zpožděním, doputoval. A ta druhá byla naplnění slibu vlády, který je dokonce obsažen i v programovém prohlášení vlády, a to je, že současně - a to slovo současně je tam napsáno - s návrhem rozšíření pravomocí NKÚ bude předložen návrh na snížení, resp. zjednodušení systému kontrol samospráv. Toto se nestalo, a tudíž Senát pouze dodržel slovo - opakuji, pouze dodržel slovo -, a proto neodsouhlasil ústavní návrh zákona...."
Senát tedy dal ke schválení ústavního zákona dvě podmínky. Kvůli tomu, že návrh prováděcího zákona nebyl předložen, trvalo senátu rozhodnutí přesně 2 roky a kvůli tomu, že prováděcí zákon neobsahoval to, co podle programového prohlášení vlády (bod 3.1.) obsahovat měl, byl ústavní zákon zamítnut. V návaznosti na to bylo potvrzeno i senátní veto o prováděcím zákonu o NKÚ, protože jak říká Miloš Vystrčil - "nemá v tomto okamžiku smysl hlasovat pro doprovodný zákon, protože ten doprovodný zákon bez schválení ústavního zákona by nebyl aplikovatelný a dostali bychom se do patové situace."
Na základě výše uvedeného odůvodnění a tedy toho, že jsou pravdivě popisovány skutečnosti o přijetí, respektive zamítnutí ústavní novely, je výrok hodnocen jako pravdivý.

Ukončení možnosti nedanit korunové dluhopisy skutečně prohlasovala Poslanecká sněmovna 21. března 2012, a to v rámci novely zákona o investičních podmínkách. Zákon samotný poslalo do Poslanecké sněmovny ministerstvo průmyslu a obchodu, nikoli Miroslav Kalousek.

Návrh původně změnu zdanění dluhopisů neobsahoval, ta zde přibyla až v rámci jednání na Hospodářském výboru PSP. Zde je k dispozici zápis z výboru (.pdf, str. 4–5) z 29. února 2012, ze kterého vzešel pozměňovací návrh obsahující danou změnu. Jde o návrh Hospodářského výboru.

Sobotka hlasoval ve třetím čtení v této věci dvakrát, neboť ukončení daňové výhody bylo načteno jako pozměňovací návrh. Nejprve tedy musel být schválen ten a posléze zákon jako celek.

Jak v hlasování o pozměňovacím návrhu, tak i ve finálním hlasování se Bohuslav Sobotka zdržel. V hlasování o pozm. návrhu se zdržel rovněž Kalousek.

Byť tedy nešlo přímo o Kalouskův návrh, formálně se jednalo o návrh Hospodářského výboru a protlačila jej koaliční většina. Výrok tedy hodnotíme s výhradou k přílišné personifikaci jako pravdivý.

Premiér Sobotka popírá, že by ČR byla jednou z nejvíce rovnostářských společností v Evropě, což ale není pravda. Dokazují to data Eurostatu i Českého statistického úřadu.

Co se týká důchodů, tak podle ČSÚ se vysoce rovnostářské příjmy dají najít mezi důchodci, naopak například osoby samostatně výdělečně činné mají rozpětí příjmů široké. Sociální politika je sice jedním z činitelů, které ovlivňují příjmovou nerovnost, ale je zde také řada dalších faktorů. Například aktuální rozdělení bohatství, fiskální politika (zejména daňový systém) nebo také míra zohlednění úspor ze společného hospodaření domácností či struktury domácností.

Ministryně Valachová hovoří o podpoře pedagogických fakult, která podle ní v minulých letech dosahovala sta milionů korun.

Podle Rozpisu rozpočtu VŠ na rok 2017 (.xlsx, tabulka Bilance zdrojů pro rozdělení příspěvku a dotací vysokým školám v roce 2017) se finance na podporu pedagogických fakult sice zvýšily oproti roku 2016 o 210 mil. korun, ale v minulých letech se rovnaly pouze 50 mil. korun a nikoliv stovkám milionů.

Zdroj: Rozpis rozpočtu VŠ na rok 2017

Dalších 650 mil. korun pro pedagogické fakulty má být doplněno z evropských zdrojů.

V ČR je problém s nízkými platy učitelů, kteří proto pracují raději v jiných oborech. Problém je také s platy zaměstnanců pedagogických fakult, kde jsou platy nižší, než na ostatních fakultách. Průměrný plat akademických pracovníků na pedagogických fakultách byl v roce 2015 33 019 korun, přitom na veřejných školách obecně byl průměrný plat 41 871 korun. Platy akademických pracovníků na pedagogických fakultách jsou tedy podprůměrné.

260 milionů přidělených pedagogickým fakultám v roce 2017 by mělo jít na platy pedagogů připravujících budoucí učitele. Pedagogické fakulty podle příslibu ministryně budou moci využít také zmíněných 650 milionů korun z evropských zdrojů. Celkem mají být tedy pedagogické fakulty podpořeny asi 1 miliardou korun. Celá částka však nepochází od ministerstva školství, jak avizuje ministryně.

Vystudovaní pedagogové kvůli nízkým platům na pedagogických fakultách často raději odchází do regionálního školství, například na střední školy, kde za současné situace mají lepší platy.