Výrok je hodnocen jako pravdivý, protože vláda mohla svým usnesením zakázat reorganizaci policie a ministerstvo vnitra by se jím muselo řídit.

Obecně platí, že vláda může usnesením podle článku IV jednacího řádu vlády schvalovat a uložit úkol. Dále podle odst. 3 tohoto článku platí, že vláda může usnesením uskutečnit zákonem stanovenou pravomoc.

Odstavec 5 pak říká, že vláda bere určitou skutečnost na vědomí, doporučuje určité postupy nebo něco žádá.

Dle článku 69 odst. 3 Ústavy ČR mohou ministerstva, jiné správní úřady a orgány územní samosprávy na základě a v mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu zákonem zmocněny.

Kompetenční zákon o zřízení ministerstev ve svém § 12 uvádí rozsah kompetencí ministerstva vnitra, mezi které mimo jiné patří záležitosti vnitřní bezpečnosti, tedy záležitosti týkající se Policie ČR.

Stejný zákon pak v části třetí upravuje zásady činnosti ministerstev. V § 21 je stanoveno, že ministerstva se ve veškeré své činnosti řídí ústavními a ostatními zákony a usneseními vlády.

Z toho vyplývá, že ministerstvo mohlo reorganizaci policie provádět. Kdyby však vláda vydala usnesení zakazující provedení této reorganizace, muselo by se jím ministerstvo vnitra řídit.

Co se týká zmínky o dvou měsících, Pavel Blažek má na mysli nejspíše časové období mezi zveřejněním plánu na reorganizaci ministrem vnitra Chovancem a policejním prezidentem Tuhým na začátku června loňského roku a účinností tohoto opatření 1. srpna 2016.

Jelikož Pavel Blažek popisuje možnosti ministrů správně stejně jako dobu, kdy je mohli uskutečnit, je výrok hodnocen jako pravdivý.

V následujícím grafu je ukázaný vývoj a výhled strukturálního salda vládního sektoru, kde je patrné zhoršení během let 2014-2015 (nástup současné vlády, pozn. Demagog.cz), na které ale navazuje současné odhadované zlepšení v roce 2016. Toto zlepšení dle odhadů MFČR by mělo pokračovat i v letech 2017 a 2018.

Graf: Vývoj celkového a strukturálního salda vládního sektoru 2012–2018

Zdroj: MFČR (.pdf, str. 24)

Podle dat Ministerstva financí je zřetelné, že saldo se po konci Nečasovy vlády (rozpočty 2014 a dále) poměrně výrazně zhoršilo. Sobotkova vláda postupně od roku 2016 plánuje toto strukturální saldo snižovat, nicméně pořád jde i v tomto plánu o výsledky významně horší, než jakého dosáhl Kalousek v roce 2013.

Uvádíme ovšem, že toto je pouze jeden z indikátorů veřejných financí, jeho význam je dlouhodobě centrem střetu mezi současným ministrem financí a právě Kalouskem. O nakolik zásadní indikátor jde, nehodnotíme, popisujeme „jen“reálný stav v této věci.

Ze studií na téma whistleblowingu (tedy upozorňování na porušování pravidel v organizaci) vyplývá, že oznamovatelé většinou v prvé řadě řeší problém interně, tedy snaží se na něj poukazovat v rámci organizace. Až po neúspěchu se menší část z nich obrací na externí orgány. Zaměstnanci jsou navíc často v důsledku svých oznámení propuštěni, jde tedy o opačný mechanismus, než jaký Kubera popisuje.

Studie (.pdf) University of Greenwich a Public Concern at Work, založená na vyprávěních tisícovky whistleblowerů, přichází se zjištěním, že 82 % z nich nejdříve řešilo problém v rámci organizace, pouze 15 % externě (str. 4). 24 % respondentů z této studie bylo propuštěno po prvním vznesení požadavku na řešení problému, 29 % po druhém oznámení a 39 % po třetím oznámení. Z toho vyplývá, že většina lidí se snažila řešit porušení pravidel uvnitř společnosti, ale byla za to sankcionována.

S podobnými výsledky přichází studie O nás s námi (.pdf), na které se podílely organizace Bez korupce a Oživení. Zahrnuje poznatky o této oblasti z pěti zemí (Visegrádské čtyřky a Estonska). Také dochází k závěru, že whistlebloweři se typicky nejdříve snaží vznést poznatek o porušení pravidel dovnitř organizace, a to v 90 % případů (str. 17). Často jde ovšem o pochybení ze strany nadřízených, takže tento způsob bývá neefektivní. Tři čtvrtiny oznamovatelů proto opakují oznámení u veřejné instituce (str. 20).

Pouze pro představu pak dodejme, že některé konkrétní případy popisuje web organizace Oživení. Z poslední doby je znám případ, kdy dva zaměstnanci ministerstva financí upozornili na to, že jejich nadřízený vyzvídal v Bruselu, jak je prověřována kauza Čapí hnízdo OLAFem, a také na to, že se měly ve stejné věci nezákonně využívat rovněž interní systémy tohoto úřadu. V minulosti pak např. upozornil zaměstnanec ministerstva zahraničních věcí (2008) na podezřelé zakázky.

Neobjasněná vražda bývalého vicepremiéra Borise Němcova z února roku 2015, jenž patřil k hlasitým kritikům současném prezidenta Vladimira Putina, není jediným případem, kdy došlo k smrti oponenta režimu.

Americká Komise pro ochranu žurnalistů zařadila Rusko mezi 10 nejnebezpečnějších míst pro žurnalisty. Od nástupu Vladimira Putina do funkce prezidenta v roce 2000 je zde evidováno 26 případů vražd žurnalistů. Mezi nejznámější patří například Anna Politkovská, zavražděná v roce 2006 v Moskvě. V listu Novaja Gazeta psala o porušování práv v Čečensku a kritizovala politiku Kremlu.

Z dalších novinářských jmen můžeme jmenovat například Paula Klebnikova (2004), Alexeje Sidorova (2003), Ivana Safronova (2007) a jiné (viz seznam).

Ministryně Valachová hovoří o podpoře pedagogických fakult, která podle ní v minulých letech dosahovala sta milionů korun.

Podle Rozpisu rozpočtu VŠ na rok 2017 (.xlsx, tabulka Bilance zdrojů pro rozdělení příspěvku a dotací vysokým školám v roce 2017) se finance na podporu pedagogických fakult sice zvýšily oproti roku 2016 o 210 mil. korun, ale v minulých letech se rovnaly pouze 50 mil. korun a nikoliv stovkám milionů.

Zdroj: Rozpis rozpočtu VŠ na rok 2017

Dalších 650 mil. korun pro pedagogické fakulty má být doplněno z evropských zdrojů.

V ČR je problém s nízkými platy učitelů, kteří proto pracují raději v jiných oborech. Problém je také s platy zaměstnanců pedagogických fakult, kde jsou platy nižší, než na ostatních fakultách. Průměrný plat akademických pracovníků na pedagogických fakultách byl v roce 2015 33 019 korun, přitom na veřejných školách obecně byl průměrný plat 41 871 korun. Platy akademických pracovníků na pedagogických fakultách jsou tedy podprůměrné.

260 milionů přidělených pedagogickým fakultám v roce 2017 by mělo jít na platy pedagogů připravujících budoucí učitele. Pedagogické fakulty podle příslibu ministryně budou moci využít také zmíněných 650 milionů korun z evropských zdrojů. Celkem mají být tedy pedagogické fakulty podpořeny asi 1 miliardou korun. Celá částka však nepochází od ministerstva školství, jak avizuje ministryně.

Vystudovaní pedagogové kvůli nízkým platům na pedagogických fakultách často raději odchází do regionálního školství, například na střední školy, kde za současné situace mají lepší platy.

Smlouvu s rakouskou firmou Kapsch podepsal v roce 2006 dřívější ministr dopravy Milan Šimonovský, který působil ve vládě Jiřího Paroubka společně se současným premiérem Bohuslavem Sobotkou.

Kontrakt mezi ministerstvem a Kapschem má dlouhou historii obohacenou o několik smluvních dodatků. Jak vyplynulo z lednových slov ministra Ťoka, ten, kdo dodatky smluv uzavíral, vůbec nepočítal s tím, že by firma Kapsch mohla být v budoucnu nahrazena jiným dodavatelem. Posudky, které si resort nechal vypracovat, ukázaly, že jediná firma, která je technicky schopna spravovat, je právě rakouský Kapsch. Kontroverze vzbudily i ostatní dodatky.

Jedním z nich se v roce 2007 zabýval i antimonopolní úřad. Závěry šetření úřadu zjistily, že uzavření tohoto dodatku nebylo v souladu se zákonem o veřejných zakázkách. Zadavatel, tedy Ministerstvo dopravy ČR, se tak dopustil porušení tohoto zákona.

U dalšího z dodatků uzavřeného v prosinci 2007 ministerstvo zveřejnilo jen část dohody. Reportéři ČT později zjistili, že ta část dohody, která Kapschi přináší částku 4 mld. Kč, zůstala nezveřejněná.

Dodejme, že nelze postihnout, zda hnutí ANO, které prostřednictvím dvou ministrů kontroluje od vzniku koalice ministerstvo dopravy, vědělo o této situaci. Hodnotíme to, kdo a kdy danou smlouvu podepsal.

Je pravdou, že po skončení 2. světové válce měl proces potrestání kolaborantů a válečných zločinců mnoho podob. Od lynče a živelných trestů domnělých kolaborantu, přes státem organizované procesy s tzv zrádci - ve Francii například známé tzv. "legální čistky (Epuration Legale)", mezinárodními soudy s vrcholnými představitely nacistického režimu (soudy v Norimberku), až po hromadné odsuny/vyhnání německy mluvících obyvatel.

Faktem zůstává, že tyto tresty vůči Němcům a místním kolaborantům probíhaly po celé Evropě, jen ve střední a východní Evropě, kde existovaly významné historické německé menšiny došlo i k trestání německých obyvatel bez ohledu na skutečnou vinu či podporu nacistického režimu formou odsunu/vyhnání.

Velké posuny obyvatelstva proběhly také v Polsku, kterému se více na západ posunuly hranice. Německé obyvatelstvo z Polska bylo odsunuto dále do Německa a z území Sovětského svazu byli do nového Polska přesunuti Poláci, kteří zde do té doby žili.

Obecně lze tedy konstatovat, že země, které se měly zanedlouho ocitnout za tzv. Železnou oponou, přistoupily k vypořádání po 2. světové válce plošněji, podle etnického klíče. Je ovšem třeba dodat, že právě na území těchto zemí žily široké německé menšiny. To se dělo na základě tzv. Postupimské smlouvy. Šlo o výstup z Postupimské konference mezi Spojenými státy, SSSR a Velkou Británií, na jehož zákadě mělo být z Polska, Československa a Maďarska odsunuto německé obyvatelstvo (článek XII).

V případě československých německých antifašistů či odbojářů dle odhadů historiků, tehdejší republika uznala do roku 1946 jen 150 tisicům českých Němců status antifašisty. Odhaduje se, že je to jen přibližně polovina těch, kterým tento status měl náležet (pdf., s.22). Otázkou zůstáva i skutečnost, že přiznání statusu antifašisty a s ním spojených "úlev a lepšího zacházení" bylo pro některé skupiny německých antifašistů nedosažitelné. Jednalo se především o katolické německé občany či Němce nestraníky (tamtéž., s.21). Z tohto počtu se vědomím toho, že se stávají i tak jen občany druhé kategorie rozhodla většina německých antifašistů k "dobrovolnému" odstěhování se. Do roku 1946 odešlo takto v rámci antifašistických transportů 96 176 osob a s tím, že dalších cca 30 tisíc čekalo na potvrzení dokladů k vystěhování.

Je pravdou, že byla schválena dohoda o omezení íránského jaderného programu, která vedla ke zrušení sankcí s ním spojených. Tímto aktem ale nedošlo ke zrušení veškerých sankcí vůči Íránu, ani automatické liberalizaci vztahů se všemi státy.

Dle tehdejší administrativy prezidenta Bushe byl Írán spolu se Severní Koreou a Irákem významnou hrozbou pro USA a spojence v NATO. Dle Bushovy administrativy patřil Írán do tzv. osy zla, vzhledem ke svým snahám o vývoj jaderných zbraní a jejich nosičů. Ještě v roce 2007 prezident Bush věřil, že Írán bude schopen do roku 2015 vyvinout mezikontinentální střelu schopnou zasáhnout celou Evropu a východní pobřeží USA, což se neprokázalo. Projekt globální raketové obrany byl nahrazen v roce 2009 projektem regionální raketové obrany, který dle slov tehdejšího ministra obrany Gatese měl využívat současné možnosti obrany a být mnohem pružnější a efektivnější, pokud jde o hrozbu ze strany Íránu (.pdf, s. 2). Navíc tato změna byla kladně kvitována Ruskou federací a byla jedním z důvodu takzvaného restartu ruskoamerických vztahů mezi roky 2009-2012.

V této době ale nelze mluvit o dohodě mezi USA a Íránem. Americký tlak se stupňoval až červnu 2010 vyvrcholil přijetím rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 1929, která na Írán uvalila další sankce v oblastech obraného průmyslu, pohybu osob a zboží, omezení bankovních služeb a pohybu kapitálu.

Zlepšování vztahů s Íránem nastalo až po íránských prezidentských volbách v roce 2013. Na popud USA začala oficiální jednání s Íránem o omezení jeho jaderného programu ve formátu P5+1, tedy pěti stálých členů RB a Německa. Výsledkem byl podpis Společného komplexního akčního plánu v roce 2015, kterým se Írán zavazoval k užití jaderné energie striktně k civilním účelům a RB (rezoluce 2231) následně ruší předchozí sankce vůči Íránu tykajících se jaderných zbraní.

I přes významné omezení sankcí vůči Íránu nelze tvrdit, že byly zrušeny veškeré sankce jako celek. I nadále je Írán cílem sankcí tykajících se zneužití vyspělých vojenských technologií, íránské podpory terorismu či porušování lidských práv. Sankce jsou uplatňovány jak ze strany USA (.pdf, s. 2), tak například i EU (.pdf, s. 30). Z toho vyplývá i určitá opatrnost ohledně jednostranné liberalizaci vztahů s Íránem. Přijmutí Akčního plánu bylo přijato jako vstřícný krok Íránu směrem ven z mezinárodní izolace, ale nelze tvrdit, že by automaticky znamenalo zlepšení vztahů se všemi státy, nebo alespoň se sousedy.

Výrok hodnotíme jako zavádějící. Dohodou o íránském jaderném programu nedošlo k zrušení všech sankcí vůči Íránu. Stále zůstávají v platnosti sankce spojené například s íránským raketovým programem. Kromě toho rovněž liberalizace vztahů není tak jednoznačná, jak ji premiér předestírá.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť premiér Nečas sice navrhl odvolat předsedu Věcí veřejných (nebyl jím Bárta ale John), to však vyvolalo v koalici velkou roztržku, která byla zažehnána až dohodou mezi všemi subjekty. Tedy i v tomto případě muselo dojít k domluvě mezi koaličními partnery, aby tato změna nevyvolala např. pád vlády. Výrok je pronesen v tom kontextu, že by Sobotka mohl odvolat ministry z jiných koaličních stran, aniž by to směřovalo k rozpadu koalice.

Předně uveďme, že koaliční smlouva (str. 42, bod 4) Nečasova kabinetu obsahovala stejně jako u současné sestavy bod, kdy odvolání člena vlády je třeba probrat s příslušným předsedou koaliční strany.

Vít Bárta byl ministrem dopravy ve vládě Petra Nečase od 13. 7. 2010 do 21.4. 2011. Následně byl nahrazen do konce června 2011 Radkem Šmerdou (post ministra dopravy v Nečasově vládě následně vykonávali další dva muži: Pavel Dobeš a Zbyněk Stanjura).

Vít Bárta rezignoval na ministerský post v dubnu 2011 z vlastního rozhodnutí, nejednalo se tudíž o iniciativu premiéra Nečase, ačkoliv na toho pod pohrůžkou vyvolání hlasování důvěře vládě vyvíjela nátlak ve věci odvolání Bárty opozice (ta ovšem v tomto období vyvolávala taková hlasování opakovaně - celkem 5krát).

Poté, co premiér Nečas Bártovu rezignaci přijal a předal ji prezidentu Klausovi, oznámil, že chystá ve vládě další personální změny, k nimž následně došlo.

Jiná byla situace v případě ministra vnitra a předsedy koaliční strany Věci veřejné (VV) Radka Johna. Premiér Nečas trval na odchodu Johna z ministerské funkce (bez předchozí dohody s VV) vzhledem ke kauze údajného napojení VV na bezpečnostní agenturu ABL a pochybností v případě uplácení uvnitř strany. Věci veřejné považovaly požadavek na odvolání Johna za nepřijatelný, premiér Nečas však prezidentu Klausovi návrh na odvolání Johna doručil.

Prezident Klaus odmítl odvolání Johna (a přijetí rezignace Bárty) s tím že tak učiní, až bude mít vláda jasný plán, jak dále fungovat. Věci veřejné totiž podmiňovaly odchod svých ministrů rezignací ministrů Vondry a Fuksy z ODS, tudíž následovala koaliční vyjednávání. Vládní koalice se na svém jednání 18. dubna 2011 dohodla, že bude pokračovat ve stávajícím formátu a dále došlo ke shodě na jménu nového ministra vnitra, kterým se měl stát nestraník Jan Kubice. Tedy Nečasův návrh neznamenal pád vlády, ovšem k jejímu udržení byla i tak potřebná domluva mezi jednotlivými partnery ve vládní koalici.

S Kubicem jako svým nástupcem souhlasil i John. Prezident následně Johna odvolal. V květnu 2011 John rezignoval také na funkci vicepremiéra vlády pro boj s korupci, neboť údajně necítil od premiéra podporu v boji proti korupci.

Samotné odvolání Radka Johna ke konci vládní koalice nevedlo, nicméně přispělo k problematickému vztahu koaličních partnerů. Koaliční neshody vedly k tomu, že od jara 2012 fungovala vládní koalice, která úspěšně absolvovala hlasování o vyslovení nedůvěry, nově ovšem v pozměněné podobě: VV odešly do opozice, a vládu podporovaly lidé kolem Karolíny Peake (zvolena za VV), kteří vytvořili novou platformu (LIDEM), došlo tedy k rozštěpení strany Věci veřejné.

Důvodů pro ukončení spolupráce mezi ODS, TOP 09 a VV lze jmenovat více: jednalo se o nespokojenost VV s personální politikou premiéra, tato strana totiž neměla ve vládě čtyři ministry ze své strany tak, jak to slibovala koaliční smlouva. Dalším důvodem byla zveřejněná nahrávka Kristýny Kočí (VV), z níž podle VV vyplývalo, že se koaliční partneři podíleli na chystaném puči ve straně.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný kvůli nedostupnosti některých dat, především pro rok 2016.

Pro účely ověření tohoto výroku jsme kontaktovali ministerstvo financí, jež nám poskytlo grafy, které ministr financí Andrej Babiš v Otázkách Václava Moravce ukazoval a popisoval.

Ministr Babiš nejprve ukazuje graf navýšení základu daně a snížení ztráty z kontrol převodních cen a graf znázorňující doměření daně z převodních cen.

Grafy ukazoval Andrej Babiš v OVMZdroj: ministerstvo financí

Zvýšení základu daně nadnárodním firmám souvisí zejména s problematikou transferových (převodních) cen, což je oblast, ve které může docházet k nepřiměřenému vyvádění zisku ze země. Pro účel sledování těchto cen byla od roku 2014 vytvořena nová příloha daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob – přehled transakcí se spojenými osobami.

V roce 2015 podle informací ministerstva financí došlo ke zvýšení daňového základu u nadnárodních společností o 2 431 mil. korun, což zhruba odpovídá Babišovu grafu. Podobné údaje o daňovém základu nadnárodních firem za rok nejsou veřejně k dispozici.

V roce 2015 byla také doměřena daň ve výši 446 mil. korun, což také odpovídá grafu, který ukazuje Andrej Babiš. Za první čtvrtletí roku 2016 (.pdf, str. 14) pak byla doměřena daň ve výši 500 mil. korun. Za celý rok 2016 byla podle informací MF doměřena daň ve výši 0,8 mld. korun, což je dvojnásobek oproti roku 2015.

Když ministr financí říká, že „před nimi nebylo nic“ ukazuje na výši doměřené daně v roce 2012, 2013 a 2014. V roce 2013 (.pdf, str. 14) byla doměřena daň ve výši 71,7 mil. korun a v roce 2014 59,4 mil. korun. To je skutečně velmi málo oproti současným hodnotám doměřené daně.

Zdroj: Boj proti agresivnímu daňovému plánování (.pdf str. 14)

Na dalším grafu Andrej Babiš ukazuje celkový objem financí, který se podařilo uchránit díky „daňové kobře“. Tyto částky potvrzuje aktuální prezentace výsledků společného týmu Národní centrály organizovaného zločinu, Generálního finančního ředitelství a Generálního ředitelství cel, které jen v roce 2016 zachránilo státnímu rozpočtu 3,385 miliardy korun. Dodejme jen, že kobra není tak zcela projektem Andreje Babiše, přípravy na spolupráci Policie ČR a ministerstva financí na odhalování daňových úniků, inspirovanou na Slovensku, začaly již za předchozí vlády.

Graf ukazoval Andrej Babiš v OVM
Zdroj: ministerstvo financí

Co se týká srovnání mezery ve výběru daní, ukazuje Andrej Babiš na snížení mezery v letech 2013 a 2014, kdy byl pokles mezi těmito roky 10 miliard.

Podle informací zveřejněných ministerstvem financí se mezi roky 2013 a 2014 mezera ve výběru DPH v ČR podle studie Evropské komise rychle zmenšovala. Pokles mezi lety 2013 a 2014 byl 10 miliard, tedy z 19 % na 16 % z očekávaného výběru DPH. To znamená, že v roce 2014 se o tři procentní body oproti roku 2013 zlepšil výběr DPH. Česká republika se tak přiblížila průměru EU, který v roce 2014 byl 14 %.

Novější data nejsou k dispozici, lze však předpokládat, že v letech 2015 a zejména 2016, kdy nabývají účinnosti opatření zaváděná Andrejem Babišem, jako rozšíření reverse charge, kontrolní hlášení nebo zvýšená kontrolní činnost, bude tato mezera dále klesat.

Odliv dividend z přímých zahraničních investic, tedy tisky, které si ze svých účastí vyplatili zahraniční investoři, byl rekordní v roce 2014, kdy tento objem dosáhl 214 mld. korun. Do zahraničí jsme tak vyplatili 5 % HDP. V roce 2015 se tento poměr nepatrně snížil, pro rok 2016 ale opět nejsou dostupná data.

Zdroj: Analýza odlivu zisku (.pdf, str. 22)