Česká republika jako členský stát Severoatlantické aliance má závazek vydávat 2 % ze svého HDP na obranu. Tento požadavek se objevoval už v letech před nástupem Bohuslava Sobotky do funkce premiéra, kodifikován byl až deklarací (.pdf, str. 3, čl. 14) ze summitu NATO ve Walesu z roku 2014. Česká republika tento závazek dlouhodobě neplní, naposled vydala 2 % z HDP na obranu v roce 2005. Od nástupu vlády Bohuslava Sobotky v roce 2014 se situace mírně zlepšuje (viz tabulka), k naplnění dvouprocentní hranice má nicméně stále daleko.

Rok% výdajů na obranu z HDP20140,9120150,9620161,03Zdroj: Ministerstvo obrany

Dalším ze závazků České republiky je dle článku 3 Severoatlantické smlouvy závazek udržovat a rozvíjet svou individuální a kolektivní obranyschopnost. Pro Českou republiku z toho vyplývá povinnost účastnit se cvičení NATO a případně tato cvičení pořádat i na svém území. Tento závazek Česká republika plnila před nástupem vlády Bohuslava Sobotky a stále jej plní, v letošním roce se například účastnila cvičení Anakonda v Polsku, na území České republiky se letos konalo letecké cvičení, které se v ČR konalo i před 2 lety.

Česká republika má také povinnost přispívat do rozpočtu NATO, který se skládá ze 3 složek: civilního rozpočtu, vojenského rozpočtu a Programu bezpečnostních investic. Členské státy přispívají do rozpočtu v poměru ke svému HDP, Česká republika se dle dat serveru Natoaktual.cz k roku 2014 podílí na celkovém rozpočtu NATO 0,94 %.

Co se týče účasti vojáků ČR na misích NATO, Česká republika se v současnosti účastní misí v Afghánistánu a Kosovu, kterých se účastnila (.pdf, str. 2) i před nástupem vlády Bohuslava Sobotky.

Další konkrétní závazky vyjmenovává Jiří Šedivý, bývalý náčelník generálního štábu AČR. Ten ve svém textu pro server Natoaktual.cz z března 2014 vypisuje závazky a dodává, že řadu z nich Česká republika nesplnila.

Jedná se o veřejnou část zprávy (.pdf) Background to “Assessing Russian Activities and Intentions in Recent US Elections”: The Analytic Process and Cyber Incident Attributionvydanou 6. 1. 2017, v níž NSA, CIA a FBI hodnotí vliv Ruské Federace na prezidentské volby ve Spojených státech v roce 2016.

Server The Guardian nabízí výňatky z této zprávy, v nichž se můžeme dozvědět, že cílem ruské kampaně nařízené Vladimirem Putinem bylo zpochybnit demokratický proces v USA a očernit Hillary Clinton jakožto protikandidátku Ruskem preferovaného Donalda Trumpa.

Brian Bartholomew ze společnosti Kaspersky Lab (společnost zabývající se kyberbezpečností) serveru The Guardian řekl, že veřejná část zmíněné zprávy neobsahuje technické podrobnosti a že se v podstatě jedná o analýzu tiskových výstupů ruského zpravodajského kanálu Russia Today.

O tom, že zpráva přináší pouze veřejně dostupné agenturní informace, hovořil také server The Washington Post. Zpravodajský server The New York Times přinesl informaci o tom, že se někteří lidé z řad podporovatelů Donalda Trumpa domnívají, že zveřejnění části zprávy, která neobsahuje podrobné informace, má sloužit jako politický nástroj k napadení legitimity zvolení Trumpa prezidentem. Toto tvrzení zpravodajské služby odmítly.

Proces pořízení zbraně v České republice a ve Spojených státech amerických je značně rozdílný. V samotných Spojených státech se navíc podmínky na nákup zbraně výrazně liší stát od státu. V těch ke zbraním nejliberálnějším, jako je např. Arizona, je proces nákupu zbraně ještě jednodušší, než jak ho Milan Chovanec popsal.

Tradičně pozitivní vztah občanů USA vychází z Druhého dodatku ústavy přijatého v roce 1791, který zaručuje, že právo lidu vlastnit a nosit zbraně nebude porušeno.

„A well regulated Militia, being necessary to the security of a free State, the right of the people to keep and bear Arms, shall not be infringed.“ Každý z padesáti amerických států má konkrétní pravidla upravena jinak, nicméně na federální úrovní jsou všechny státy povinny řídit se zákonem o kontrole zbraní z roku 1968, který stanovuje základní pravidla:

- Ruční zbraň si může pořídit každý občan starší 18 let.

- Pušku nebo brokovnici si může pořídit každý občas starší 21 let.

Za předpokladu že splňuje následující požadavky:

- Kupující musí být občanem Spojených států nebo mít v USA trvalý pobyt.

- Kupující nesmí být obviněn z trestného činu nebo být za trestný čin odsouzený k jednomu roku vězení a více.

- Kupující nesmí být obviněn z domácího násilí podaným svým partnerem nebo potomkem.

- Kupující nesmí být na útěku nebo uživatelem státem kontrolovaných látek.

- Kupující nesmí být duševně nemocný.

Mezi státy s nejliberálnějšími zákony regulujícími zbraně patří bezesporu Arizona, kde kromě výše zmíněných pravidel kupující nepotřebuje žádné další povolení na nákup ruční zbraně či pušky a zbraň může být uživatelem dokonce volně nošena na veřejnosti (platí pro občany starší 21 let).

Takřka totožné zákony pro vlastnění zbraně platí i v jižanských státech Mississippi a Louisiana. Pravidla ve všech třech zmíněných státech se se zvyšujícím kalibrem a zásobníkem zbraní zpřísňují.

Naopak nejpřísnější pravidla platí v Kalifornii. Kupující je povinen předložit background check, tedy bezpečnostní prověrku nutnou k zakoupení zbraně. Obvykle je zde pak desetidenní čekající lhůta, během které úřady background check kupujícího prověřují. Kromě toho se musí do hlavně pistole vyrazit unikátní kód, jenž je přidružený kupujícímu. Slouží k tomu, aby v případě vystřelení bylo z kulky možné dohledat majitele zbraně. Kupující také musí splnit písemný test.

Pokud chce občan České republiky vlastnit zbraň, musí být držitelem zbrojního průkazu. Ten může být vydán pouze osobě starší 18 let, která má trvalé místo pobytu na území ČR, je způsobilá k právním úkonům, je zdravotně a odborně způsobilá, bezúhonná a spolehlivá.

Uchazeč o zbrojní průkaz musí splnit zkoušku odborné způsobilosti, která se skládá se ze dvou částí - teoretické a praktické. Po úspěšném složení zkoušek čeká uchazeč na vydání zbrojního průkazu. Posledním krokem je žádost o povolení ke koupi zbraně. Čekací doba od podání přihlášky ke zkoušce odborné způsobilosti až po vystavení průkazu zbraně je minimálně dva měsíce, zpravidla ale déle.

O problematice šíření ruské propagandy hovoří Výroční zpráva (podkapitola 2.3) Bezpečnostní informační služby (BIS) za rok 2015. V ní se uvádí, že cílem ruského informačního působení v kontextu hybridní války bylo mimo jiné oslabení informačního potenciálu země - to znamená utajená infiltrace českých médií a produkce ruské, státem řízení distribuce propagandy a dezinformací. Dále je dle této zprávy cílem ruského informačního působení informační a dezinformační zahlcení publika a relativizace pravdy a objektivity.

Problematikou přítomnosti propagandistických a dezinformačních serverů v českém mediálních prostoru se dlouhodobě a komplexně zabývá think tank Evropské hodnoty, který sestavil přehled aktivních dezinformačních webů v ČR.

V tomto přehledu bylo zmapováno fungování celkem 39 webů, které dezinformace a ruskou propagandu buď přímo šíří, anebo je přebírají.

Manipulativními technikami vybraných serverů se zabývali ve své analýze (.pdf) také politologové z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity - konkrétně Miloš Gregor a Petra Vejvodová.

Dochází též k opakované reinterpretaci událostí roku 1968 v Československu. Ve výroku zmíněná dezinterpretace vychází z návrhu tří poslanců komunistické strany ruské Státní dumy kteří navrhli, aby byly výhody válečných veteránům přiznány osobám starším 67 let, které se podílely na obsazení ČSSR v srpnu 1968. Zmínění ruští poslanci uvádí vlastní interpretaci událostí souvisejících s okupací socialistického Československa: opoziční síly v ČSSR údajně v roce 1968 zahájily přípravu státního převratu, jehož cílem mělo být zničení socialistického zřízení a zlepšení vztahů se Západním Německem, jehož armádní sbor měl na území ČSSR vytyčovat trasu chystaného útoku NATO. Podle této interpretace tak vojska Varšavské smlouvy ochránily ČSSR před útokem NATO a navíc upevnily ekonomický potenciál země.

Manipulacím s informováním o událostech roku 1968 v ČSSR se věnuje v rozhovoru pro Aktuálně.cz historik z Ústavu pro studium totalitních režimů Petr Blažek, podle něhož se ruští ideologové snaží zkreslit pohled na okupaci ČSSR dlouhodobě. Podle historika Blažka však zmíněná interpretace tří ruských poslanců nereflektuje oficiální doktrínu země, ta se totiž řídí výrokem Gorbačova, který označil vpád vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR za omyl.

Události roku 1968 byly v souvislosti s ruskou dezinformační kampaní řešeny například také kvůli dokumentu vysílanému v květnu 2015 na ruském televizním kanálu Rossija 1.Také tento dokument používá téměř stejnou interpretaci událostí roku 1968 jako skupina ruských poslanců zmíněná výše.

V červnu 2015 přinesl serverHlídacíPes.org informaci, že se Česká televize snaží k dokumentu nazvanému „Varšavská smlouva, odtajněné dokumenty“ dostat, aby ho mohla odvysílat v rámci komponovaného večerního vysílání k výročí srpna 1968. K vysílání propagandistického dokumentu na ČT nakonec nedošlo, protože ruská strana prodej práv na pořad zrušila.

Kvůli dokumentu došlo dokonce ksetkánína diplomatické úrovni. Ministr zahraničí Zaorálek ruskému velvyslanci v ČR Sergeji Kiseljovovi sdělil, že dokument a považuje za překrucování dějin a odmítá jakékoliv zkreslování událostí srpna 1968. Ruský velvyslanec situaci bagatelizoval, dle Zaorálka věc vysvětlil tak, že jde pouze o jednu televizní relaci. Zaorálek uvedl, že si nepřeje, aby byla tato záležitost ruskou stranou zlehčována. Za lživýoznačil dokument také prezident Miloš Zeman.

Negativnípostojzaujal k dokumentu také ruský zpravodajský server Gazeta.ru, podle kterého je natolik jednostranný, že poškozuje hlavně samotné Rusy. Server Gazeta.ru také připomněl, že je v rozporu s oficiálním odsouzením událostí 1968, které učinil Gorbačov a následně bylo převzato i prezidenty Jelcinem a Putinem.

Historik Blažek taképřipomíná, že jedním z tvůrců dokumentu je Jurij Šinělšikov - jeden z trojice poslanců, kteří provedli reinterpetaci událostí roku 1968 a navrhli udělení výhod válečných veteránů osobám, které se na okupaci Varšavských vojsk podílely.

ServerHlídacíPes.org si všiml zvláštní manipulace s obrazovým materiálem v dokumentu. Ve snímku se totiž objevil několikasekundový závěr z Prahy z května 1945, který je však umístěn mezi záběry z roku 1968.

Výrok je tedy hodnocen jako pravdivý byť s výhradou v tom, že daná interpretace vpádu vojsk do Československa v srpnu 1968 není přímo oficiální doktrínou Ruské federace, nicméně v rámci formování veřejného mínění prostřednictvím státem kontrolovaných médií dochází k takovému informování ruských občanů. Za všechny příklady uveďme výše zmíněný propagandistický dokument.

Stanislav Polčák hovoří o žalobě na neplatnost právního aktu, což je jeden z nástrojů, kterými Evropský soudní dvůr může ovlivnit unijní normotvorbu. Vedle Evropské komise a Evropské rady ji mohou podat také členské státy, za splnění dalších podmínek také další subjekty.

Pro úspěch žaloby je třeba podat ji do 2 měsíců od vydání směrnice či jiného právní aktu EU a tvrdit jednu z následujících situací:

1. Nepříslušnost instituce, která akt vydala (tj. unijní orgán neměl pravomoc k vydání aktu).

2. Porušení podstatných procesních náležitostí při přijímání aktu.

3. Porušení smlouvy ES nebo kteréhokoliv právního pravidla týkajícího se jejího provádění napadeným aktem (tj. konflikt s tzv. „ústavním pořádkem“ EU, zde například článek 5 Smlouvy o EU).

4. Zneužití pravomoci (tj. unijní orgán měl k vydání aktu pravomoc, ale využil ji nelegitimním způsobem).

Výrok je tedy korektní.

Data NATO za rok 2015 (u roku 2016 jde o předpověď) dokládají výši výdajů na obranu (tabulka 3) vůči HDP následovně.

• Německo - 1,19 %
• Slovensko - 1,14 %
• Maďarsko - 0,94 %
• Kanada - 0,98 %
• Španělsko - 0,92 %

Pokud tedy pomineme lehké odchylky, Stropnický se ve svém výroku nemýlí. Připomeňme, že mluvil v kontextu toho, že situace v NATO se stran nedostatečných výdajů netýká zdaleka jen České republiky. Dodal ovšem také, že je to širší problém a nebagatelizoval jej.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, byť z logických důvodů nelze kvantifikovat sumy, které Ruská federace na uvedenou činnost vydává.

Ve výroční zprávě (podkapitola 2.3) Bezpečnostní informační služby (BIS) za rok 2015 se uvádí, že cílem ruského informačního působení v ČR je mimo jiné narušování soudržnosti a akceschopnosti NATO a EU.

O cíleném narušování názorové jednoty na západě se lze dočíst v řadě článků zahraničních i českých médií, například The Telegraph nebo Der Spiegel.

Ruskou dezinformační kampaní se intenzivně od roku 2015 zabývá také Evropská unie. Vedoucí evropské diplomacie Federica Mogherini bylapověřena, aby připravila plán na boj s ruskou dezinformační kampaní. Stejným tématem se kromě jinéhozabývalotaké letošní říjnové zasedání Evropské rady.

Nelze přesně vyčíslit, jaké jsou finanční náklady Ruska na dezinformační kampaň, neboť nelze očekávat, že takovou informaci zpřístupní. Veřejně dostupné jsou tudíž pouze odhady a dílčí částky.

Například internetový zpravodajský deník EUobserver přinesl informaci, že Ruská federace investovala v roce 2014 643 milionů eur do zvýšení vlivu svých médií v souvislosti se spuštěním dezinformační kampaně po ruské anexi Krymu.

Web HlídacíPes.org převzal v létě 2016 informace britského deníku The Times, který se zabýval investicemi do ruských médií z ruského státního rozpočtu. Ruská vláda podle informací The Times hodlá během letošního roku investovat do rozpočtů stanic Russia Today (zejména její anglické mutace) a rádia i zpravodajského serveru Sputnik zhruba 8,5 miliardy rublů, což činí přibližně 3,2 miliardy korun.

O různých projevech ruské propagandy informovala také řada evropských i světových médií. Poměrně známý byl tzv. případ Lisa, který je vydáván za velmi známý příklad ruské propagandy ve Spolkové republice Německo. Obecnější popis nabízí např. New York Times.

Ruská státní společnost Gazprom, která produkuje 66 % objemu ruského plynu a koncentruje se především na export plynu do Evropy, dodala na evropský trh (včetně Turecka) v roce 2015 158,6 miliard kubických metrů plynu.

Velká část (přes 80 %) šla na západoevropské trhy, 18 % pak směrem do států střední a východní Evropy. Největším odběratelem ruského plynu z členských zemí EU je Německo (45,3 miliard kubických metrů), Itálie (24,4 miliard kubických metrů) a Velká Británie (11, 1 miliard kubických metrů). Ze státu východní Evropy odebírá nejvíce plynu Polsko (8,9 miliard kubických metrů).

Gazprom v roce 2015 vyprodukoval 418,5 miliard kubických metrů plynu. Podle odhadů z roku 2014 vyprodukovalo Rusko 669 miliard kubických metrů zemního plynu. Z toho necelých 200 miliard kubických metrů plynu bylo exportováno. To dělá z Ruska druhého největšího producenta zemního plynu na světě.

V roce 2014 bylo Rusko nejvýznamnějším dovozcem zemního plynu do EU. Ruský plyn tvořil 37,5 % dovozu, norský 31,6 % a plyn z Alžírska 12,3 %.

V témže roce šlo necelých 60 % exportu plynu společnosti Gazprom do členských států EU, přibližně 20 % do Společenství nezávislých států, které sdružuje 9 z 15 bývalých svazových republik SSSR, a 13 % do Turecka.

Rusko je rovněž nejvýznamnějším dovozcem ropy do Evropské unie. V roce 2014 tvořila ruská ropa 30,4 % importu této komodity. Druhým nejvýznamnějším importérem bylo Norsko se 13 % a třetí Nigérie s 9% podílem.

Evropský trh je nejdůležitějším odbytištěm ruské ropy, přes 70 % exportu míří právě do EU.

V roce 2015 tvořily zisky z prodeje ropy a plynu 8,6 % ruského HDP, v roce 2014 to bylo 10,8 % (. pdf, str. 24) a o rok dříve export ropy a plynu tvořil takřka 70 % příjmů celkového ruského exportu.

Ve stejném roce bylo Rusko třetím největším obchodním partnerem EU a EU byla hlavním obchodním partnerem Ruska.

Rusko dováželo do EU zejména ropu a zemní plyn, zatímco EU do Ruska vyvážela především stroje, automobily a zemědělské produkty. Vzájemná obchodní bilance byla nepříznivá pro EU. Rusko exportovalo zboží v hodnotě 135 miliard eur, zatímco EU exportovala do Ruska zboží za 74 miliard eur.

EU je rovněž pro Rusko nejdůležitějším investorem. Odhaduje se, že až 75% přímých zahraničních investic zásob v Rusku pochází z členských států EU.

Sám ministr financí šetří na daních díky mezeře v zákoně skutečně asi 13,5 milionu korun.

Jelikož cesta k majetkovým přiznáním politiků není zrovna snadná, informace o Babišových příjmech čerpáme z přehledu MF Dnes.

Ministr financí nakoupil v roce 2013 korunové dluhopisy Agrofertu v hodnotě 1,252 miliardy Kč, rok na to další část za 230 milionů Kč – celkově tedy za 1,482 miliardy korun. S šestiprocentním úročením mu dluhopisy vynáší 88,92 milionů korun ročně a pokud by ministr nevyužil daňové optimalizace a zdanil by tuto částku patnácti procenty, stát by získal 13,338 milionů korun. Všechny přibližné údaje, které Babiš v diskuzi použil, považujeme za pravdivé.

Andrej Babiš v tomto výroku reagoval na tvrzení Luďka Niedermayera, že pokud by měla finanční správa v tomto případě výnosy z dluhopisů dodanit, pohybovala by se daň kolem 25 či 30 milionů za rok. Europoslanec po hodnoceném výroku vysvětlil, že v odhadu počítal nejen s dodaněním Babišových výnosů, nýbrž také s penězi, které by navíc zaplatil Agrofert – výdaje za úroky jsou totiž daňově uznatelným nákladem. Ministr financí s Niedermayerem v této věci souhlasil, odvětil ovšem, že Václav Moravec mluvil o něm. Moderátor sice skutečně reagoval na Babiše ve smyslu, že se díky novele z dílny Miroslava Kalouska obohatil, neuvedl však žádnou konkrétní částku.

Je pravdou, že pokud se finanční správa skutečně odhodlá k dodanění úroků z dluhopisů, sám Andrej Babiš by musel uhradit asi 13,5 milionů korun za každý rok, kdy úrok získal. Toto tvrzení tedy považujeme za pravdivé.

Miloš Zeman se v uplynulých měsících k zákonu o střetu zájmů vyjádřil dvakrát, byť jednou nepřímo. Jeho tvrzení se však rozcházejí.

V září na návštěvě Pardubické kraje odpověděl na dotaz jednoho z občanů, že úspěšným starostům a úspěšným podnikatelům by se nemělo bráti, aby vstupovali do politiky a zůstávali v ní. Tato Zemanova věta spíše podporuje argument proti zákonu o střetu zájmů.

O pár dní později během setkání s českými novináři po Summitu OSN v New Yorku však prohlásil, že jeho veto by mělo jen symbolickou hodnotu, protože zákon byl schválen více než 130 hlasy.

Na konci listopadu informoval prezidentův tiskový mluvčí, že prezident se svou vůli ve věci tzv. zákona lex Babiš veřejnost seznámí v pravý čas.

Prezident Zeman doposud vetoval čtyři zákony, plnění jeho slibů Demagog.cz průběžně kontroluje - právě nepoužívání nástroje vet bylo jedním z jeho slibů. Zeman v kampani slíbil, že nebude vetovat zákon, aniž by předem informoval zákonodárce a pokusil se apelovat na zlepšení/nápravu daného návrhu.

Tento slib porušil. Jedno z jeho vet se totiž týkalo novely školského zákona.Tímto krokem byla nejvíce zaskočena ministryně školství, protože prezident se v průběhu legislativního procesu k zákonu nijak nevymezil. Zeman v tomto případě jako jeden z argumentů použil i odpor vůči inkluzi ve vzdělávacím systému, byť ta nebyla vůbec součástí zákona, který prezident vetoval.