V rozhovoru pro New York Post z dubna 2016 mluví Ivana Trump o svém bývalém manželu Donaldovi pozitivně. Rozvod byl z jejího pohledu náročný, ale jak sama řekla: „Od té doby, co se urovnala finanční stránka, chováme se k sobě přátelsky“.

V roce 1990 se Olga Havlová (podle informací z knihy Pavla Kosatíka Člověk má dělat to, nač má sílu) vydala do Spojených států, kde se účastnila mimo jiné dobročinného večírku, „který ve prospěch Výboru (lidí dobré vůle) uspořádala v newyorském hotelu Plaza Ivana Trumpová“.

Vzhledem k neexistenci problematických otázek v oblasti česko-německých hranic, je zavádějící tvrdit, že tehdejší ČSFR se měla chovat při jednání o sjednocení Německa (1990) jako tehdejší Polská demokratická republika, pro které bylo mezinárodní zajištění a potvrzení své západní hranice zcela zásadní. Samotné jednání 2+4 (Obě německé republiky čtyři vítězné mocnosti druhé světové války) muselo probíhat v tomto formátu, protože spojením Německých republik a jejich sjednocením by došlo k narušení dohod a světového uspořádání po roce 1945, což nemohlo proběhnout legitimně bez souhlasu vítězných mocností jako garantů těchto poválečných dohod.

Jak ukazuje následující mapa, Polsko od 20. let 20. století prošlo zásadními teritoriálními změnami. Asi nejvýznamnější změnou bylo posunutí jeho západní hranice po porážce Německa v roce 1945. Vzhledem k tomu, že tento akt byl Německu vnucen diktátem vítězných mocností, především tehdejšího SSSR, je proto nutné chápat jaký význam mělo pro Polsko přednesení tohoto problému při jednáních 2+4 v roce 1990 a konečné potvrzení západní hranice.

zdroj: wikipedia

Oproti tomu neměla ČSFR k sjednocení SRN žádné podobně významné výhrady. Pro Českou republiku se ukázala ve vztahu k SRN mnohem podstatnější otázka definice odsunu či vyhnání sudetských Němců, což zkomplikovalo přijetí dohody o dobrém sousedství (1992) a vedlo k stagnaci vzájemných vztahů. Narovnání vzájemných vztahů a odblokování sporných bodů zajistila až dohoda na tzv. Česko-německé deklaraci (1997), kde sporná definice byla ponechána stranou s tímto vysvětlením:

„Právě proto, že si zůstávají vědomy tragických kapitol svých dějin, jsou rozhodnuty nadále dávat při utváření svých vztahů přednost dorozumění a vzájemné shodě, přičemž každá strana zůstává vázána svým právním řádem a respektuje, že druhá strana má jiný právní názor. Obě strany proto prohlašují, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti."
V textu deklarace se otázka hranic neřeší. Tato skutečnost byla již vyřešena v předešlé Smlouvě o dobrém sousedství s Německem (1992), kde v článku 2 smlouva praví:

Vzájemně (ČR a Německo - pozn. Demagog.cz) respektují svou svrchovanou rovnost, územní celistvost, neporušitelnost svých hranic, svou politickou nezávislost, jakož i zásadu nevměšováni do vnitřních záležitostí a zásadu zákazu hrozby silou nebo použití sily.

Článek 3 pak uvádí:

(1)Smluvní strany potvrzují mezi nimi existující státní hranice. Potvrzují, že nemají vůči sobě žádné územní nároky a nebudou takové nároky vznášet ani v budoucnu.

Dohoda potvrzuje uznání současné podoby státní hranice s tím, že obě strany se zříkají jakýchkoliv teritoriálních nároků a proklamují snahu o společnou spolupráci " v níž hranice ztratí povahu dělící čáry na základě vzájemného porozumění a odstraňováním hospodářských a sociálních rozdílů." (článek 1)
Samotnému schválení deklarace předcházelo poměrně bouřlivé několikadenní projednávání na půdě parlamentu v únoru 1997. Zde se proti textu deklarace v rozpravě postavili poslanci za KSČM, SPR-RSČ a někteří členové ČSSD. Deklarace byla přijata 131 hlasy pro a 59 proti.

Není pravdou, že by se během období 2010–2013 zastavily veškeré práce na dálnicích a silnicích I. tříd. Jak ukazují výroční zprávy ŘSD, je sice pravdou, že během let 2011 (.pdf, str. 12–13) a 2012 (.pdf, str. 18–19) nebyla zahájena žádná významná stavba a na nových úsecích se začalo pracovat až v roce 2013 (.pdf, str. 21), na druhou stranu však ve stejném období probíhala příprava a plánování těchto staveb. Samozřejmě docházelo také k dokončování dříve naplánovaných úseků silnic a dálnic.

Stejný trend omezení výstavby, i když s poněkud jinými čísly, ukazují informace o počtu zahájených a zprovozněných staveb z prezentace generálního ředitele ŘSD na Žofínském fóru v roce 2016. Za období od roku 2011 do roku 2013 došlo k zahájení jedenácti staveb silnic I. třidy a pěti staveb dálnic.

Bohužel se nám nepodařilo získat údaje týkající se přesné délky úseků, na nichž začala ve sledovaném období stavba.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, protože s odkazem na minimální aktivitu při zahajování nových staveb je implikováno, že se nepostavilo nic. To není pravda vzhledem k tomu, že docházelo k dokončování dřívějších projektů a v roce 2013 byla znovuobnovena výstavba nových úseků silnic a dálnic.

Je faktem, že se čeští policisté podíleli či podílejí na úkolech spojených s ochranou vnějších hranic EU ve jmenovaných zemích. Výrok je tedy hodnocen jako pravdivý.

Čeští policisté se ve všech zemích v minulosti pomáhali řešit problémy spojené s migrační krizí. V Makedonii působí od února 2016, srbské hranice vyrazili střežit na konci minulého roku. Dohromady tehdy do obou zemí vyrazilo 55 strážců zákona a zdržují se zde dosud.

Maďarskou misi schválila vláda již v říjnu roku 2015, ministerstvo vnitra tehdy vyslalo do jedné ze zemí Visegrádské čtyřky na padesátku mužů, podle tiskového oddělení policejního prezidia však již v zemi nasazeni nejsou. Stejně tak již nepomáhá třicet strážců zákona řešit uprchlickou krizi na řeckém ostrově Lesbos, kam byli povoláni na jaře minulého roku.

Na italský ostrov Lampedusa a do Bulharska odletěla šestičlenná policejní hlídka na začátku tohoto roku, budou zde působit pod záštitou pohraniční agentury Evropské unie.

Střednědobý výhled státního rozpočtu ČR na roky 2017–2018 skutečně předpokládá navýšení výdajů na kapitolu ministerstva obrany z 47,8 mld. Kč pro rok 2016 na téměř 52 mld. Kč pro rok 2017, což představuje nárůst ve výši 8,8 %. Na rok 2018 se jedná o 57,2 mld. Kč, což je oproti předcházejícímu roku nárůst ve výši 10 %.

Druhá část výroku se týká evropského srovnání plánovaných výdajů na obranu v nejbližších letech. Takové mezinárodní srovnání se nám z veřejně dostupných zdrojů dohledat nepodařilo, proto výrok hodnotíme jako neověřitelný. Například i oficiální stránky NATO publikují ve své zprávě (.pdf) takové srovnání členských zemí, avšak poslední se týká období 2009–2016.

Česká republika opravdu přichází podle údajů Evropské komise každoročně na únicích z daně z přidané hodnoty o 60 miliard Kč, pro celou Evropskou unii pak tato částka činí 160 miliard eur ročně.

Evropská komise se však DPH zabývá, v dubnu loňského roku vydala akční plán a v prosinci pak navrhla úpravy stávajícího systému DPH, které reagují mj. i na snahy ministra Babiše, jenž na unijní úrovni prosazuje systém reverse-charge. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Evropská komise se DPH zabývá, v dubnu 2016 vydala akční plán, ve kterém navrhla zmodernizovat stávající systém DPH. 21. prosince 2016 pak předložila novelu směrnice o společném systému daně z přidané hodnoty, jež v článku 199c zavádí všeobecný mechanismus přenesení daňové povinnosti z dodavatele na odběratele, neboli tzv. reverse-charge systém. Jedná se o všeobecnou odchylku ze stávajícího mechanismu, kdy daň z přidané hodnoty musí až na výjimky platit dodavatel (.pdf, str. 39, čl. 193). Státy však mohou reverse-charge zavést pouze u transakcí přesahujících 10 000 eur, zároveň musí splnit podmínky stanovené v odstavci 1 a jejich žádost o zavedení musí schválit Evropská komise. Použití všeobecné reverse-charge je omezeno i časově, a to do 30. června 2022.

Andrej Babiš se k návrhu Komise vyjádřil 21. prosince 2016, přičemž jej vítá, avšak podle jeho názoru je hrubě nedostačující. 27. ledna 2017 pak na Radě pro hospodářské a finanční věci ECOFIN seznámil s výtkami ČR i ostatní ministry financí. Kritizoval zejména podmínku souhlasu Komise se zavedením reverse-charge, která ke schválení vyžaduje předepsanou minimální výši nevybrané DPH, a také pravomoc Komise zastavit po půl roce fungování reverse-charge.

Podle studie (.pdf, str. 19) zabývající se mezerou ve výběru DPH přichází všechny členské státy EU ročně dohromady o přibližně 160 miliard eur. Česká republika podle údajů za rok 2014 ročně přichází o 2,2 miliardy eur, což v přepočtu činí přibližně 60 miliard Kč. V procentuálním vyjádření tvoří tato mezera za rok 2014 v České republice 16 %, průměr v rámci EU je pak 14 %.

Údaje o únicích v korporátních daních v rámci České republiky se nám nepodařilo získat, analytická služba Evropského parlamentu odhaduje (.pdf, str. 3, pole Abstract) korporátní úniky způsobené agresivním daňovým plánováním v rámci celé EU na 50–70 miliard eur. Úniky z úmyslného zatížení společnosti vysokým úrokem na úvěr v rámci koncernu pak na 160–190 miliard eur.

Ruská státní společnost Gazprom, která produkuje 66 % objemu ruského plynu a koncentruje se především na export plynu do Evropy, dodala na evropský trh (včetně Turecka) v roce 2015 158,6 miliard kubických metrů plynu.

Velká část (přes 80 %) šla na západoevropské trhy, 18 % pak směrem do států střední a východní Evropy. Největším odběratelem ruského plynu z členských zemí EU je Německo (45,3 miliard kubických metrů), Itálie (24,4 miliard kubických metrů) a Velká Británie (11, 1 miliard kubických metrů). Ze státu východní Evropy odebírá nejvíce plynu Polsko (8,9 miliard kubických metrů).

Gazprom v roce 2015 vyprodukoval 418,5 miliard kubických metrů plynu. Podle odhadů z roku 2014 vyprodukovalo Rusko 669 miliard kubických metrů zemního plynu. Z toho necelých 200 miliard kubických metrů plynu bylo exportováno. To dělá z Ruska druhého největšího producenta zemního plynu na světě.

V roce 2014 bylo Rusko nejvýznamnějším dovozcem zemního plynu do EU. Ruský plyn tvořil 37,5 % dovozu, norský 31,6 % a plyn z Alžírska 12,3 %.

V témže roce šlo necelých 60 % exportu plynu společnosti Gazprom do členských států EU, přibližně 20 % do Společenství nezávislých států, které sdružuje 9 z 15 bývalých svazových republik SSSR, a 13 % do Turecka.

Rusko je rovněž nejvýznamnějším dovozcem ropy do Evropské unie. V roce 2014 tvořila ruská ropa 30,4 % importu této komodity. Druhým nejvýznamnějším importérem bylo Norsko se 13 % a třetí Nigérie s 9% podílem.

Evropský trh je nejdůležitějším odbytištěm ruské ropy, přes 70 % exportu míří právě do EU.

V roce 2015 tvořily zisky z prodeje ropy a plynu 8,6 % ruského HDP, v roce 2014 to bylo 10,8 % (. pdf, str. 24) a o rok dříve export ropy a plynu tvořil takřka 70 % příjmů celkového ruského exportu.

Ve stejném roce bylo Rusko třetím největším obchodním partnerem EU a EU byla hlavním obchodním partnerem Ruska.

Rusko dováželo do EU zejména ropu a zemní plyn, zatímco EU do Ruska vyvážela především stroje, automobily a zemědělské produkty. Vzájemná obchodní bilance byla nepříznivá pro EU. Rusko exportovalo zboží v hodnotě 135 miliard eur, zatímco EU exportovala do Ruska zboží za 74 miliard eur.

EU je rovněž pro Rusko nejdůležitějším investorem. Odhaduje se, že až 75% přímých zahraničních investic zásob v Rusku pochází z členských států EU.

Pavel Bělobrádek jako místopředseda vlády pro vědu, výzkum a inovace řídí Radu pro vědu, výzkum a inovace (RVVI), což je poradní orgán podporující„sjednocení vědní politiky, nastavení transparentních pravidel financování institucí zabývajících se VVI, identifikace a podpora excelence ve vědě a rozšiřování mezinárodní vědecké spolupráce.“

V rámci RVVI působí (již od roku 2007) Komise pro hodnocení výsledků výzkumných organizací a ukončených programů. Tato komise:

„... plní úkoly zadávané Radou související s problematikou hodnocení výzkumu, experimentálního vývoje a inovací a jejich výsledků, a to zejména:

a) připravuje návrh Metodiky hodnocení výsledků výzkumných organizací a výsledků ukončených programů,
b) zpracovává hodnocení podle schválené metodiky,
c) provádí kontrolu oprávněnosti zařazení konkrétních výsledků do informačního systému výzkumu, experimentálního vývoje a inovací,
d) vyjadřuje se v oblasti své působnosti k materiálům připravovaným Radou.“

Stran spolupráce různých typů organizací můžeme citovat výroční zprávu RVVI za rok 2015 (stejnou formulaci uvádějí i starší výroční zprávy). Ta uvádí:

„Při své činnosti a plnění úkolů Rada úzce spolupracovala s Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy s Akademií věd České republiky, Grantovou agenturou České republiky, Technologickou agenturou České republiky, Ministerstvem průmyslu a obchodu a Ministerstvem financí. Dále Rada spolupracovala s dalšími ministerstvy - dopravy, vnitra, kultury, pro místní rozvoj, obrany, práce a sociálních věcí, spravedlnosti, zahraničních věcí, zdravotnictví, zemědělství a životního prostředí, Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže, Českou konferencí rektorů, Radou vysokých škol, Asociací výzkumných organizací, Svazem průmyslu a dopravy ČR, s nově založenou Agenturou pro zdravotnickývýzkum ČR a s vysokými školami.“

Například v roce 2015 se komise obšírně zabývala metodikou hodnocení výzkumných organizací, a to jak plněním aktuálního plánu, tak vypracováváním Metodiky 17+ pro další období.

Na zasedání RVVI 25. 11. pak byly schváleny nové zásady hodnocení výzkumných organizací. Schůze se účastnily všechny zmiňované sektory. Schválené zásady představují snahu změnit současný systém hodnocení výzkumu, tzv. kafemlejnek (tj. bodování vědeckých výstupů, které v důsledku vede k zaměření na kvantitu, nikoliv kvalitu produkce).

Je pravdou, že RVVI skutečně schválila změny systému. V rámci rady jsou pak zapojeny nejrůznější instituce a sektory. Z výročních zpráv ovšem vyplývá, že Bělobrádkova rada již delší čas spolupracuje na formátu komunikace s různými aktéry. Nepodařilo se nám dohledat významnou změnu po nástupu předsedy KDU-ČSL do jeho vládní pozice.

Mechanismus kvót, kterým se přiděluje určitý počet žadatelů o mezinárodní ochranu jednotlivým členským státům Evropské unie, byl použit v rozhodnutí Rady EU z 22. září 2015, které přidělilo České republice 1591 žadatelů. Rada rozhodnutím reagovala na mimořádnou situaci v Řecku a Itálii, jejichž azylové systémy byly přehlceny.

Evropská komise v reakci na nedostatečné řešení migrační krize předložila 4. května 2016 několik návrhů legislativních aktů, jejichž cílem je reformovat společný azylový systém. Mezi jeden z návrhů patří reforma tzv. dublinského systému, pravidel určujících stát odpovědný za rozhodnutí o žádosti cizince. Nově nastoupivší maltské předsednictví usiluje v oblasti migrace mj. o posílení Společného evropského azylového systému za účelem rovnoměrnějšího rozložení migrační zátěže mezi členské státy. Systém povinných kvót se tedy sice „vrací“, nicméně v reformované podobě, která by měla napravovat nedostatky toho předchozího.

Co se týče názorů předsedy Evropské komise Junckera na povinný relokační mechanismus, sám předseda komise v květnu a září 2015 představil návrh relokace celkem 160 000 žadatelů o mezinárodní ochranu mezi jednotlivé členské státy. V lednu 2016 pak kritizoval členské státy za nepřijímání relokovaných žadatelů. V září 2016 uvedl, že „naše politika je silným znakem solidarity, které začíná být čím dál více, nicméně musí být dobrovolná a jít od srdce.“ Koncem měsíce pak dodal, že této náklonnosti ke kvótám se musí přivyknout a dát čas.

Tím ovšem nijak nevybočil ze své rétorické linky podporující kvóty. V říjnu 2016 již opět apeloval na členské státy, aby plnily stávající kvóty. Předseda komise Juncker tedy kvóty neodmítá, s výjimkou nepříliš určitého prohlášení v září 2016 intenzivně tlačí na dodržování naplňování kvót.

Europoslanci tlačili na ostatní orgány EU prostřednictvím usnesení, která se týkaly zavedení evropské pohraniční a pobřežní stráže.

Evropský parlament (EP) totiž nemůže navrhovat zákony, nicméně může k iniciativám vyzývat ty orgány, které navrhovat zákony mohou. V dubnu 2014 tak učinil skrze usnesení (.pdf, str. 12), ve kterém uvedl, že: „vnější hranice schengenského prostoru by měly být do budoucna hlídány za podpory evropské pohraniční stráže“. Na hlavní navrhovatele zákonů, Evropskou komisi, naléhal také ve svém usnesení (.pdf, str. 5) ze dne 6. července 2016, kde požaduje po komisi zajištění rychlého zahájení činnosti pohraniční a pobřežní stráže.

Poté, co komise předloží návrh zákona, EP se angažuje při formulování jeho konkrétní podoby. Koncem června tak výbor EP pro občanské svobody schválil vyjednávací mandát k návrhu posílení kontrol na vnějších evropských hranicích. Poslanci v něm podpořili zavedení povinných a systematických kontrol občanů EU.

Usnesení a práce EP v legislativním procesu dokazuje, že EP podporuje posilování vnějších hranic EU. Výrok Stanislava Polčáka proto hodnotíme jako pravdivý.