Výrok hodnotíme jako neověřitelný, nepodařilo se nám totiž dohledat data s počty poloautomatických zbraní držených občany ve všech členských státech EU. Nejsme proto schopni posoudit českou specifičnost, o které Chovanec mluví.

Na teroristické útoky v Paříži v listopadu 2015 reagovala Evropská komise návrhem na zpřísnění držení střelných zbraní v EU. Cílem návrhu je posílit ochranu evropských občanů a zabránit teroristům v přístupu ke zbraním. Zpřísnění se mimo jiné týká i některých poloautomatických zbraní, jejichž držení by dle návrhu komise mělo být zakázáno soukromým osobám.

Podle Analýzy možných dopadů revize směrnice 91/477/EHS o kontrole nabývání a drženístřelných zbraní (.pdf) vypracované ministerstvem vnitra (MV) tento návrh dopadá na legálně držené zbraně, které však nejsou využívány k páchání teroristických útoků. Jako jeden z hlavních důvodů, jenž rozporuje návrh směrnice, uvádí Analýza přeřazení většiny samonabíjecích (= poloautomatických) zbraní mezi zbraně zakázané (.pdf, str. 1).

Dne 10. června 2016 Rada Evropské unie ve složení ministrů vnitra podpořila zpřísnění dané směrnice. Česká republika reprezentovaná ministrem Chovancem návrh nepodpořila.

20. prosince 2016 pak schválili zástupci členských států EU kompromisní verzi textu zpřísnění směrnice o držení zbraní dojednanou mezi Evropským parlamentem, EK a Radou EU. MV na svém webu v souvislosti s tímto prosincovým krokem ve strukturách EU ubezpečuje občany, že i nadále bude trvat její odmítavý přístup ke zpřísnění dané směrnice.

Důvodová zpráva k návrhu novely ústavního zákona o bezpečnosti, kterou ministr vnitra aktuálně předkládá, uvádí:

„Na rozdíl od většiny členských států Evropské unie, kde jsou v naprosté většině rozšířeny toliko lovecké zbraně, je podstatná část zbraní v držení českých držitelů zbrojních průkazů představována zbraněmi vhodnými pro ochranu života, zdraví či majetku (krátké zbraně, samonabíjecí pušky apod.). K 1. prosinci 2016 mají držitelé zbrojních průkazů registrováno 798 424 zbraní všech kategorií. Z tohoto počtu je 357 338 zbraní kategorie B – podléhajících povolení, které by mohly být nejspíše použity k ochraně života zdraví nebo majetku.Při bližším pohledu na strukturu registrovaných zbraní se jedná o následující zbraně:• samonabíjecí pistole 231 327 kusů
• revolver 63 961 kusů
• samonabíjecí puška 28 926 kusů.“

Konkrétní počty zbraní v dalších členských státech EU ovšem nejsou jednotně dohledatelné, nelze tedy potvrdit zmíněnou specifičnost, o které ministr mluví.

V neděli 22. ledna oznámil ministr Chovanec v pořadu Otázky Václava Moravce, že se ČR chystá podat žalobu na zmíněnou směrnici.

Na základě doplňujících informací bylo změněno hodnocení výroku z původní hodnoty pravda.

Andrej Babiš zavádí, když tvrdí, že Kalousek vytvořil úpravu umožňující vydávat nedaněné jednokorunové dluhopisy. Ve skutečnosti tato možnost měla právní základ položen v 90. letech. Následně byla návrhem Kalouskova ministerstva financí ze zákona krátce vypuštěna, záhy vrácena zpět (opět MF pod Kalouskem) a nakonec opět vypuštěna (pozměňovacím návrhem hospodářského výboru.) V krátkém období, kdy byla možnost vrácena zpět do zákona, pak Kalousek vydal v několika vlnách sérii státních korunových dluhopisů, které v nastartovaly vlnu takových emisí. Z tohoto pohledu nejde de facto o to, že by Kalousek takovouto možnost nově vytvořil, nicméně takovou možnost "oživil" a výrazně se tak zasadil o boom korunových dluhopisů.

Pátráme-li po původu nedaněných korunových dluhopisů, dostaneme se až do 90. let. Nezdanění takových dluhopisů zakládá na dvou ustanoveních - zaprvé umožňujícího zdanění jednotlivých cenných papírů (nikoli v jejich souhrnu), zadruhé ustanovení zaokrouhlujícího takto určenou daň směrem dolů. Z korunového dluhopisu je pak daň zaokrouhlena na nulu.

Ustanovení o zdanění jednotlivých dluhopisů stejného emitenta najdeme v zákoně o daních z příjmů k počátku roku 1995 (bod 128, odst. 3). Ustanovení o zaokrouhlení má původ již v roce 1993, a to v novele zákona o správě daní a poplatků (bod 41). V této době však Kalousek působil jako náměstek na ministerstvu obrany, jejich tvorbu mu tak nelze připsat.

V roce 2009 (s účinností 2011) je zákon o správě daní a poplatků zrušen novým daňovým řádem, navrženým ministrem financí Kalouskem. "Zaokrouhlovací" ustavení pro zvláštní sazbu daně v něm tehdy nebylo obsaženo,daň na dluhopisy od účinnosti zákona dopadala podle obecnéhopravidla zaokrouhlování nahoru. S odůvodněním, že při této změně zákonů však došlo k vytvoření dvojího rozporného postupu, byla ovšem takto vybraná daň subjektům následně vrácena a novela zákona o daních z příjmů, předložená opět ministrem financí Kalouskem, zaokrouhlování dolů (ergo nedanění korunových dluhopisů) do daňového systému vrací.

Ne ovšem na dlouho. Tři měsíce po účinnosti této novely byla navržena další změna zákona o dani z příjmů, tentokrát vládou zastoupenou ministerstvem průmyslu a obchodu. Opětovné zaokrouhlení nahoru (a prakticky tedy zdanění korunových dluhopisů) je pozměňovacím návrhem hospodářského výboru, přičemž ovšem ze záznamu z jednání výboru nelze zjistit, kdo je jeho autorem.

V mezidobí, tedy od poloviny roku 2011 do poloviny roku 2012, Miroslav Kalousek vydal několik sérií nedaněných korunových dluhopisů. Podle serveru Kurzy.cz byl stát prvním emitentem takových papírů, a to v roce 2011, kdy byl Kalousek ministrem financí. To spustilo vlnu dalších emisí, zejména ze strany soukromých subjektů, vzestup na konci roku 2011 následovalo markantní vyvrcholení na konci roku 2012. Od roku 2013 totiž měly být nově úroky z těchto dluhopisů zdaněny (bod 6) výše zmíněným návrhem z pera MPO.

Z technického hlediska tedy Kalousek úpravu, která umožňuje korunové dluhopisy nedanit, nevymyslel, její základ byl položen již mnoho let zpět. Nicméně podílel se na oživení takového zákona a ač (alespoň dle vyjádření TOP 09) šlo o krátkou, provizorní úpravu, kdy bylo nedanění dočasně umožněno, vydal v tomto období několik sérií korunových dluhopisů, což povzbudilo další subjekty k témuž postupu.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, poslanec Pfléger je opravdu autorem pozměňovacího návrhu, který omezuje mj. povinnost operátorů informovat účastníky smlouvy o změnách v ní. Zároveň také přiznal, že autorem jím předloženého pozměňovacího návrhu je Asociace provozovatelů mobilních sítí, jejímiž zakládajícími a řádnými členy jsou tři hlavní operátoři působící na území České republiky.

Poslanec Pfléger je jedním z členů hospodářského výboru Poslanecké sněmovny, který se novelou zákona o elektronických komunikacích zabýval. Hospodářský výbor projednával návrh novely dvakrát, poprvé (.pdf, str. 21–22) 22. května 2014 a podruhé (.pdf, str. 5–6) 3. září 2014.

Poslanec Pfléger předložil svůj pozměňovací návrh na druhé schůzi, jeho podstatou je podle zápisu (.pdf, str. 5) „taková úprava,kdy by podnikatel byl povinen informovat účastníka o možnosti ukončení smlouvy bez postihu a možnosti ukončení této smlouvy pouze v případě změny podstatných náležitostí smlouvyvedoucích ke zhoršení postavení účastníka. "

Konkrétně se jedná o změnu (.pdf, str. 3, pozměňovací návrh A3) § 63 odstavce 6, který oproti předchozímu stavu omezil mj. povinnost operátorů informovat druhou stranu smlouvy o její změně. Nově musí operátoři informovat o změně smlouvy jen ty účastníky, kteří mají ve smlouvě sankci za její předčasné ukončení, a to pouze o podstatných změnách smlouvy (předchozí znění obsahovalo pojem podstatné náležitosti, jejichž výčet byl novelou také zrušen).

Tento pozměňovací návrh prošel jak hlasováním (.pdf, str. 5) hospodářského výboru, tak hlasováním Poslanecké sněmovny a zákon ve znění poslance Pflégera nakonec nabyl i účinnosti.

Co se týče spolupráce poslance Pflégera při přípravě pozměňovacího návrhu s Asociací provozovatelů mobilních sítí (mezi jejíž zakládací a řádné členy patří tři hlavní operátoři působící v České republice), sám poslanec Pfléger se v pořadu 168 hodin (čas 15:20) 18. září 2016 vyjádřil následovně:

„Bylo to na popud Asociace provozovatelů telekomunikačních služeb, který měli v tý době výhrady k současnému zákonu a připravili tenhleten pozměňovací návrh."

Výrok ministra Mládka hodnotíme jako pravdivý.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, ačkoliv podle zpráv z médií minimálně francouzská Národní fronta získává peníze v Rusku, konkrétně půjčky od První česko-ruské národní banky. Nelze však dohledat, zda taková strana existuje „v každé evropské zemi“, jak říká Stropnický.

V lednu letošního roku informoval list The Telegraph, že americká Národní zpravodajská služba dostala od Kongresu USA za úkol přezkoumat tajné ruské financování evropských politických stran v horizontu posledních deseti let.

Západ se obává ruských snah rozložit evropskou jednotu ve strategických rozhodnutích (například oslabení NATO, sankce EU proti Rusku). Z informací listu The Telegraph vyplývá, že ruské vlivové operace byly zahájeny zejména ve Francii, v Nizozemsku, Maďarsku, Rakousku a ČR. Existuje podezření, že z ruských peněz mají být financovány krajně pravicové strany napříč Evropou: například maďarský Jobbik, Zlatý úsvit (Řecko), Národní Fronta (Francie), Liga Severu (Itálie), nebo bulharská strana Útok.

V Evropě lze identifikovat značné množství stran, které názorově souzní s Ruskou federací. Pokud jde konkrétně o otázku financování, jedná se však pouze o podezření, které je ve fázi prověřování. Prokázané je pouze financování francouzské politické strany Národní Fronta ze strany Ruska. Již v roce 2014 poskytla Národní frontě půjčku ve výši 11 milionů eur První česko-ruská národní banka se sídlem v Moskvě. Letos pak tato strana požádala ruské banky o půjčky v celkové výši 27 milionů eur na kampaň před francouzskými parlamentními a prezidentskými volbami.

Informace týkající se prokázaného ruského financování francouzské Národní fronty pochází z veřejných zdrojů. Výrok je hodnocen jako neověřitelný, neboť nelze vyloučit, že ministr Stropnický ve svém výroku vycházel z informací, které jsou neveřejné povahy.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, neboť v nedávné minulosti byla panovníkovi (resp. panovnici) v Nizozemsku odebrána kompetence z důvodu, že příliš ingerovala do politických jednání v neprospěch jedné ze stran.

Nizozemsko se řadí mezi tzv. konstituční monarchie, panovníkova moc je stanovena a omezena ústavou. Současným králem Nizozemska je od roku 2013 Vilém Alexandr.

Od roku 1948 ústava stanovuje (.pdf, články 42–49, anglicky), že pouze ministři (a nikoliv panovník) jsou odpovědni za vládní rozhodnutí a zároveň jsou odpovědni parlamentu.

Ministři jsou taktéž odpovědni za svého panovníka a jeho projevy, tzv. ministerská odpovědnost. To znamená, že panovník nemůže být nucen abdikovat, zatímco ministři mohou.

Možnou politickou angažovanost popisuje ve své práci Formální pravomoce současných evropských monarchů a jejich reálné využitíJan Kozubík. Autor (strany 21 a 22) s odkazem na primární zdroje a další prameny k danému uvádí:

„Také nizozemská ústava uvádí ve svém 42 a 43 článku, že „vládu tvoří král a ministři; ministerský předseda a ostatní ministři jsou jmenování a propuštěni královským výnosem.“ Jak uvádí Colomer, formální i neformální pravidla a role panovníka při sestavování vlády byla v Nizozemském království téměř totožná s těmi belgickými. Po nových volbách jmenoval monarcha informatéra, jehož úkolem bylo nalézt stabilní kombinaci stran, které mohou utvořit většinovou vládu. Na základě těchto informací vybral formátera, který měl určit vhodného kandidáta na premiéra (většinou sama sebe) a ukončit vyjednávání ohledně programu příští vlády.

Všechny tyto kroky měly vést ke stabilní vládní koalici, přičemž reálná role panovníka v tomto procesu byla významná a silně ovlivňovala celý vyjednávací proces. Skrze informatéra a svůj vlastní vliv přispíval k rozhodnutí, které strany budou/nebudou zahrnuty do vyjednávání atd.

To se však v nedávné době změnilo. Mezi lety 1990-2012 se v Nizozemsku uskutečnily sedmery volby (1994, 1998, 2002, 2003, 2006, 2010, 2012), přičemž královna jmenovala po výše uvedené proceduře premiérem vždy předsedu vítězné strany. V tomto období byl obecně sledován pomalý, ale nesporný vzrůst moci a vlivu panovnice, nazývaný „beatrixmus“. To se projevilo zejména v roce 1994, kdy královna Beatrix nedala na názor většiny stran v parlamentu a jmenovala do čela vlády Wima Koka.

Tento akt panovnice byl označován jako „státní převrat“. Vznikla tak totiž tzv. purpurová koalice a poprvé od roku 1918 nebyli do vlády zahrnuti Křesťanští demokraté. Situace se však radikálně změnila v roce 2012, kdy role panovníka ve výše uvedené proceduře přestala platit. Královně bylo vyčítáno, že při volbách v roce 2010 zašla ve své roli příliš daleko, když dělala vše proto, aby vyloučila anti-imigrantskou stranu VVD z vyjednávacího procesu.

Nizozemský monarcha tak byl 139a článkem jednacího řádu dolní komory parlamentu z povolebního vyjednávání vyloučen. Jeho roli převzala Poslanecká sněmovna, která zahájí ihned po volbách plenární zasedání, kde prodiskutuje výsledky voleb a zvolí informátéra a později formátera. Tímto aktem byl panovník Nizozemského království zbaven jedné ze svých nejvýraznějších reálně využívaných pravomocí.“

Autor dále píše (str. 32): „Do roku 2012 bylo možné považovat za poměrně silného panovníka nizozemskou královnu Beatrix, která výrazně zasahovala do formování nové vlády. Jak bylo však uvedeno výše, tato výsada jí byla odebrána a lze se domnívat, že výraznější role byla spojena se samotnou osobností panovnice spíše než s institucí nizozemské hlavy státu.“

Současný panovník Vilém Alexandr se pak např. ve své veřejné řeči 19. září 2013 vyjádřil, že období sociálního státu, jak jej obyvatelé Nizozemska znají, pomalu končí. Toto popisuje např. The Independent. I z této události je patrné, že přísně apolitický panovník v Nizozemsku není. V daném případě souzněla jeho řeč s vládou. Šlo navíc o věc, která je velké politikum a nejde tak říci, že by i v tomto byl panovník přísně neutrální.

Výrok tedy s odkazem na výše uvedená fakta hodnotíme jako nepravdivý.

Stanislav Polčák hovoří o žalobě na neplatnost právního aktu, což je jeden z nástrojů, kterými Evropský soudní dvůr může ovlivnit unijní normotvorbu. Vedle Evropské komise a Evropské rady ji mohou podat také členské státy, za splnění dalších podmínek také další subjekty.

Pro úspěch žaloby je třeba podat ji do 2 měsíců od vydání směrnice či jiného právní aktu EU a tvrdit jednu z následujících situací:

1. Nepříslušnost instituce, která akt vydala (tj. unijní orgán neměl pravomoc k vydání aktu).

2. Porušení podstatných procesních náležitostí při přijímání aktu.

3. Porušení smlouvy ES nebo kteréhokoliv právního pravidla týkajícího se jejího provádění napadeným aktem (tj. konflikt s tzv. „ústavním pořádkem“ EU, zde například článek 5 Smlouvy o EU).

4. Zneužití pravomoci (tj. unijní orgán měl k vydání aktu pravomoc, ale využil ji nelegitimním způsobem).

Výrok je tedy korektní.

Takzvaný proces extradice se v České republice obecně od r. 2013 řídí zákonem o mezinárodní justiční spolupráci. Obecně proto, že jednotlivé procesy vydání se mohou lišit podle toho, jaké smlouvy mezi sebou státy uzavřely, viz § 3.

Podle § 95 zákona o mez. justiční spolupráci o vydání rozhoduje krajský soud. Předseda Senátu pak ze zákona musí předložit rozhodnutí ministerstvu spravedlnosti. Do tří měsíců od vydání rozhodnutí pak může ministr spravedlnosti podat návrh na přezkum Nejvyššímu soudu, pokud toto rozhodnutí zpochybňuje. Pokud Nejvyšší soud návrh ministra spravedlnosti nezamítne, pak toto rozhodnutí zruší a buď vrátí věc soudu k novému rozhodnutí, nebo rozhodne sám.

Zda skutečně ministerstvo zahraničí pro každý jednotlivý případ dodává vyjádření ministerstvu spravedlnosti, není z veřejně dostupných zdrojů jasné. Obrátili jsme se s dotazem na ministerstvo zahraničí a výrok na základě odpovědi doplníme.

V dubnu 2016 schválila Poslanecká sněmovna novelu (.pdf), která by rozšířila pravomoci Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ). Ten by tak mohl kontrolovat hospodaření s veřejnými prostředky v obcích, krajích a ve firmách, kde mají obce, kraje či stát podíl.

Následně hlasoval o této novele Senát, který ji vetoval. Horní komora zároveň vládě doporučila, aby novelu předložila znovu, avšak v souladu se svým programovým prohlášením souběžně s návrhem na odstranění duplicit kontrolních systémů.

Poslanecká sněmovna, jíž byl návrh vrácen Senátem, jeho veto podpořila a zákon nepřijala potřebnou většinou.

Celý proces projednávání novely zákona o NKÚ v obou komorách Parlamentu lze nalézt na webu Poslanecké sněmovny zde.

Ze zveřejněného návrhu ČSSD není jasné, zda by se změna týkala i OSVČ. Pokud by to tak bylo (i podle současné úpravy je sazba daně z příjmů společná pro zaměstnance i pro příjmy z podnikání), pak si podle odhadů skutečně polepší více než čtyři miliony osob. Z toho důvodu výrok hodnotíme jako pravdivý.

Jak vyplývá z kalkulačky zveřejněné ČSSD i z našeho grafu, podle reformy navrhované sociální demokracií by si polepšili ti, kdo mají hrubou mzdu pod 48 955, tedy více než 90 % zaměstnanců (podle ČSÚ je hranice desátého decilu, tedy deseti procent lidí s nejvyšší mzdou, částka 43 349 Kč).

Podle statistiky počtu zaměstnanců (ČSÚ) to bylo v třetím čtvrtletí 2016 celkem 4,066 milionů osob. Budeme-li pro zjednodušení počítat s 90 % zaměstnanců, kterým změna pomůže, jedná se přibližně o 3,660 milionů osob.

Stejným zákonem se řídí i výpočet daně z příjmů osob samostatně výdělečně činných (OSVČ), kterých je podle České správy sociálního zabezpečení necelý milion. Není bohužel veřejně k dispozici podrobnější statistika o rozvrstvení jejich příjmů. Pokud by to bylo podobně jako u zaměstnanců, polepšilo by si po daňové změně asi 900 tisíc osob. Dohromady by tedy změna skutečně pomohla více než čtyřem milionům lidí.

Graf založený na vlastním výpočtu za předpokladu, že poplatník uplatňuje pouze základní slevu na dani.

Dle posledních dat Českého statistického úřadu z třetího čtvrtletí loňského roku činila průměrná měsíční mzda ve Zlínském kraji 24 087 Kč.