Výrok je hodnocen jako nepravdivý. Jako primátor města je Kubera v této situaci ve stejném postavení jako policista. Oba mají stejnou povinnost, zjistí-li porušení zákonného zákazu, zakročit proti podnapilým osobám. Ačkoliv Kubera zastupuje vlastníka radnice (město Teplice), je stejně jako policista také orgánem veřejné moci, na kterou tato povinnost dopadá také.

Jaroslav Kubera je kromě místopředsedy Senátu též primátorem města Teplice. Výrokem patrně naráží na § 18 odst. 1 písm. a) a k) zákona o o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek (tzv. protikuřáckého zákona,) podle nichž:

„1. Osobě, která je zjevně pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky a je ve stavu, v němž ohrožuje sebe nebo jinou osobu, majetek nebo veřejný pořádek, se zakazuje vstupovat a zdržovat sea) ve veřejnosti volně přístupném vnitřním prostoru, kde by mohla způsobit sobě nebo jiné osobě škodu,k) v prostoru budovy orgánu veřejné moci, nezdržuje-li se tam osoba v souvislosti s výkonem působnosti tohoto orgánu veřejné moci“.

Odstavec druhý, podle nějž je určitý výčet osob povinen zakročit na ochranu tohoto pravidla, mobilizuje i vlastníky veřejnosti volně přístupných vnitřních prostor podle písm. a). Ačkoliv by Kuberova povinnost mohla pramenit i z písmena a), pakliže přistoupíme na tezi, že radnice je v úředních hodinách volně přístupným vnitřním prostorem (přičemž vlastníkem radnice je podle katastru nemovitosti Statutární město Teplice, které by jako primátor zastupoval), jeho povinnost primárně pramení ze skutečnosti, že je jako primátor orgánem veřejné moci.

Jako takový je povinen, zjistí-li takovou okolnost, vyzvat osobu pod vlivem k opuštění prostoru nebo k vystřízlivění, ať už se zdržuje na kterémkoli ze zákonem vyjmenovaných míst (jde dále např. o MHD, nemocnice, školy atd.). Představa, že by byl povinen prohledávat úřad a zjišťovat stav příchozích, je ovšem mylná. Kromě toho mu za nedodržení povinnosti osobu z radnice vyprovodit nehrozí dle tohoto zákona žádná sankce.

Kubera dále v pořadu uvádí, že na rozdíl od něj, který tuto povinnost má, policista „sedící dole před radnicí“ opilce zastavit nemůže, neboť je budova v úředních hodinách volně přístupná. To ovšem není pravda. Stejně jako primátor je i policista orgánem veřejné moci a zjistí-li přítomnost osoby pod vlivem návykových látek, má stejnou povinnost jako primátor. Ani jemu nehrozí tento zákon žádnou sankcí.

Z tohoto důvodu tedy Kuberův výrok není pravdivý. Policista je stejně jako primátor oprávněn a povinen opilce vstupujícího na radnici zastavit, pakliže zjistí, že je ve stavu, v němž ohrožuje sebe nebo jinou osobu, majetek nebo veřejný pořádek.

Miloš Zeman se na Ústavní soud skutečně obrátil, nepodal ovšem ústavní stížnost, podal návrh na zrušení celého zákona, popř. některých jeho částí. Ve veřejném prostoru tyto formy podání často splývají. Výrok i přes tuto terminologickou nepřesnost hodnotíme jako pravdivý.

Jan Chvojka byl skutečně zpravodajem služebního zákona. Při schvalování této novely prezident Miloš Zeman návrh nepodepsal a vrátil jej zpět Poslanecké sněmovně. Sněmovna nicméně na původním návrhu setrvala a nesouhlas prezidenta přehlasovala. Zákon tak vešel v platnost.

Prezident Zeman poté prohlásil: „Vláda udělala jednu chybu, že podlehla panu Kalouskovi a zkur..la služební zákon.“

Zeman poté podal ústavní stížnost (pozn.: pro vyhledání je nutné v kolonce „navrhovatel“ zadat „prezident republiky“ a zvolit rozhodnutí Pl.ÚS 21/14) k Ústavnímu soudu. Ten posoudil návrh prezidenta na zrušení služebního zákona, popř. na zrušení dvaceti jednotlivých ustanovení tohoto zákona.

Ústavní soud nakonec vyhověl prezidentovi republiky pouze v návrhu na zrušení ustanovení, které umožňuje vedoucím sedmi ústředních orgánů státní správy oponovat vládě v jejím případném záměru snížit v rámci systematizace počet služebních míst nebo objem prostředků pro platy. Všechny ostatní návrhy byly zamítnuty.

První část Kalouskova výroku se týká „dědění“ státního rozpočtu v letech 2007 a 2010. Kalousek byl ministrem financí od ledna 2007 za vlády Mirka Topolánka, avšak Zákon o státním rozpočtu pro tento rok byl schválený (.pdf, str. 1) už v prosinci předcházejícího roku.

Obsahem tohoto zákona je právě konkrétní stanovování celkových příjmů, výdajů a schodků státního rozpočtu, na které tedy Kalousek skutečně ještě neměl dosah. Stejný princip platí i pro vládu Petra Nečase po roční úřednické vládě Jana Fischera, kdy Kalousek převzal post ministra financí včervenci roku 2010 ale Zákon o státním rozpočtu byl schválený vprosinci roku 2009 (.pdf, str. 2).

Druhá část výroku se týká tzv. strukturální části salda státního rozpočtu. Saldo, jako výsledek rozdílu mezi příjmy a výdaji státního rozpočtu, se nazývá strukturálním, když je očištěné o cyklické vlivy a můžeme na něm sledovat jak skutečně vláda plní svůj rozpočet, bez vlivů hospodářského cyklu, které by plnění mohli znemožňovat.

2011

2012

2013

HDP v mld.

4 022

4 041

4 077

Změna strukturálního salda v % HDP

1,3

1,1

1,4

Změna strukturálního salda v mld.

52,3

44,45

57

Zdroj: ČSU(.pdf), MFČR(.pdf,str. 3)

Během tří let, kdy působil Miroslav Kalousek jako ministr financí se snižovalo saldo o 1,1–1,3 % HDP, jak ukazuje tabulka. Při přepočtení na koruny vychází změna strukturálního salda dle dat v tabulce v průměru na 51,2 miliardy korun ročně. Nicméně ani jeden rok neklesalo saldo o 60 miliard a více, výrok je tedy hodnocen jako nepravdivý.

Miloš Zeman avizoval, že v případě, že bude jeho veto novely zákona o střetu zájmu přehlasováno, obrátí se na Ústavní soud. Doposud podal jeden návrh na zrušení zákona popř. jeho částí, konkrétně se jednalo o služební zákon. U zákona u střetu zájmů mu vadí zejména paragrafy, které dopadnou na Andreje Babiše. Lze tedy předpokládat, že využije možnosti podání návrhu na zrušení části zákona a ne instrument stížnosti. Jde spíše o terminologickou diferenci, která je ve veřejném prostu nezřídka zaměňována.

Prezident má skutečně právo podat stížnost k Ústavnímu soudu. Stejně tak může hlava státu podat návrh na zrušení zákona nebo jeho některých částí.

Ze zákona (§ 64, odst. 1) o Ústavním soudu citujeme:

„Návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení (...) je oprávněn podat
a) prezident republiky,
b) skupina nejméně 41 poslanců nebo skupina nejméně 17 senátorů,
c) senát Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti,
d) vláda (...)“ Každý občan má pak právo na podání ústavní stížnosti. To ovšem může využít, vyčerpá-li možnosti k domáhání se spravdlnosti u obecných soudů. Více o samotném průběhu řízení se dozvíte přímo na webových stránkách Ústavního soudu.

Předseda vlády má více pravomocí než její „běžný“ člen - je to právě on, kdo určuje, jaké personální složení bude vláda mít.

Je „rovným mezi rovnými“, pokud hlasuje ve vládě. Zároveň je ale „rovnější“ než ostatní, neboť má možnost rozhodovat o tom, zda daný člen vlády nadále jejím členem bude.

Z hlediska toho, jak vláda funguje, je to ze všech členů pouze premiér, kdo má pravomoc podepisovat zákony, zákonná opatření Senátu a nařízení vlády. Kontrasignuje také rozhodnutí prezidenta. Je to rovněž předseda, kdo určuje, jak budou jednání vlády probíhat. Vystupuje jménem vlády a reprezentuje ji.

Babiš s návrhem na změnu v reverse charge přišel již v červnu 2014, Evropská komise vyjádřila svůj návrh na konci roku 2016. Návrh se týkal změny v daňové povinnosti - u DPH by se přenesla daňová povinnost z dodavatelů na odběratele, a to u veškerého zboží a služeb. DPH tak nepřiznává dodavatel (prodejce), ale je povinností odběratele daň přiznat. Podle Babiše bylo účelem tohoto opatření bojovat proti daňovým podvodům v rámci EU. EK v prosinci 2016 představila návrh, Babiš proti němu ale měl výhrady.

Evropská unie předložila v dubnu 2016 Akční plán týkající se změn DPH. One stop shop systém spočívá v jednotném výběru a správě daní. „Zároveň by vznikl celounijní internetový portál, který by podnikům zajišťoval jednoduchý systém výběru DPH a členským státům spolehlivější výběr příjmů,“ uvádí tisková zpráva z dubna 2016.

Současný systém funguje tak, že jsou přeshraniční transakce osvobozeny od DPH. Firmy tak DPH nefakturují a prodávají za cenu bez DPH. DPH se až poté přidá k ceně a platí se ve státě, kde byl produkt nebo služba koupena. Nově by přeshraniční transakce měla být zdaněna tak, že se DPH zaplatí v původní zemi, tento stát následně tuto částku převede do státní pokladny země, ve které bylo za zboží/službu zaplaceno (.pdf, str. 2 a 3). DPH by tak fakturovaly všechny firmy, u nichž by docházelo k přeshraničním obchodům. Jedná se o návrh o správní spolupráci a boji proti podvodům v oblasti DPH z prosince 2016.

Agentura Standard & Poor´s ohodnotila Českou republiku v roce 2016 investičním stupněm AA-. Rating AA znamená„velmi silnou kapacitu k naplnění finančních závazků“, přičemž minus zobrazuje postavení uvnitř skupiny.

ČR je na tomto stupni hodnocení spolu s Čínou, Estonskem, Tchaj-wanem a Chile. Je pravdou, že ze zemí střední a východní Evropy má Česká republika nejlepší hodnocení, pokud vycházíme z klasifikace, jakou používá OECD, či pokud to chápeme jako prvenství mezi postkomunistickými zeměmi.

V některých jiných rozděleních je do centrální Evropy řazeno také Rakousko, které je však v hodnocení Standard & Poor´s výše se známkou AA+, nebo Německo, jež je hodnoceno nejvyšším stupněm jako AAA. Například Slovensko je o stupeň pod námi, tedy hodnoceno jako A+.

Pokud jde o ukončení intervence, Standard & Poor´s podle webu Roklen24.cz již ve své zprávě z roku 2015 opravdu uváděla, že česká koruna „byla schopna obchodovat ve volně plovoucím kurzu a reagovat na externí šoky“.

Návrh byl autorizován v polovině prosince 2016, mezi 15. a 30. prosincem pak prošel připomínkovým řízením. Z rezortů hnutí ANO zazněly zásadní připomínky z min. obrany, financí, dopravy, spravedlnosti a životního prostředí (vše .doc), bez připomínek pak zůstalo ministerstvo pro místní rozvoj.

Je však na místě poznamenat, že nejen některé rezorty hnutí ANO měly zásadní připomínky. Vedle nich je vzneslo také min. školství, mládeže a tělovýchovy, ministerstvo zahraničních věci a ministr pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu, oproti tomu ministerstvo průmyslu a obchodu zůstalo bez připomínek (všichni ČSSD). Ani Česká strana sociálně demokratická tedy není rozhodně bez výtek.

Mimo rezorty pak namítaly také Ústavní soud, Bezpečnostně informační služba a vedení Úřadu vlády (vše .doc). Bez připomínek byl místopředseda vlády pro vědu a výzkum Bělobrádek, nicméně pro Právo se vyjádřil, že „současná právní úprava je dostatečná, u tématu je trochu více hysterie než věcnosti, ale diskusi se nebrání“.

Rovněž pro deník Právo se Chovanec vyjádřil v tom smyslu, že po obdržení kritických připomínek vznikla druhá verze návrhu, zatím pouze pracovní, v systému ODok, není tedy zatím zveřejněná. Shodu se tedy prozatím najít nepodařilo, ministr Chovanec ovšem neuvádí hned několik skutečností. Zaprvé některé z rezortů ANO nejsou proti a zůstaly bez připomínek, naopak některá další ministerstva i jiné státní orgány rovněž mají vůči návrhu zásadní připomínky, předně některé rezorty ČSSD. Shoda tedy nevázne na hnutí ANO, jak ve svém výroku naznačuje.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, Babiš popisuje všechny části návrhu Aleny Dernerové a dalších senátorů korektně.

9. února 2016 předložila skupina senátorů zastoupených Alenou Dernerovou novelu zákona o elektronických komunikacích. Kromě Dernerové spolupředložili (samotný senátor nemá zákonodárnou iniciativu) návrh senátoři napříč politickým spektrem.

Návrh obsahoval některé změny. Předně znovuzaváděl větší ochranu spotřebitele za situace, kdy operátor mění podmínky smlouvy. Do té doby to fungovalo díky přijatým návrhům tak, že operátor měl o zásadních změnách informovat zákazníka. Tyto zásadní změny ovšem nebyly nijak specifikovány.

Návrh Dernerové (.pdf, str. 3) a spol. do zákona zavádí větu, kdy „Pokud se jedná o změnu podstatných náležitostí smlouvy uvedených v odstavci 1 písm. c) až p), nebo změny jiných ustanovení, které nevedou ke zjevnému zlepšení postavení účastníka, je podnikatel povinen prokazatelně informovat účastníka rovněž o jeho právu ukončit smlouvu ke dni nabytí účinnosti této změny, a to bez sankce, jestliženové podmínky nebude účastník akceptovat.“

Pod zmíněným odstavcem 1 písm. c) až p) se skrývá následující:

Je tedy zjevné, že šlo o posun v právech zákazníka. Zákon ovšem, jak Babiš správně uvádí, řešil i další body. Stejný návrh přidává v § 63 odst. 1 novou část. Ta uvádí (tučně je popsán návrh Dernerové a spol.):

„Ve smlouvě o poskytování veřejně dostupné služby elektronických komunikací nebo připojení k veřejné komunikační síti musí být srozumitelným, úplným a snadno přístupným způsobem uvedeno vždy ujednání o rozsahu možných jednostranných změn i způsobu jejich oznámení účastníkovi,včetně oznámení možnosti odstoupení od smlouvy.“

Důvodová zpráva k návrhu Dernerové se odvolává na § 1752 občanského zákoníku, který danou oblast skutečně popisuje. ČTÚ pak podle návrhu měl získat možnost, aby byl ze zákona operátory informován, mění-li oni smluvní podmínky. Stejně tak měl být nově jako správní delikt zaveden (změna § 118 odst. 14 písm. v) stav, kdy operátor o těchto změnách ČTÚ neinformuje.

V neposlední řadě návrh řešil i přenos čísla mezi operátory. Do § 63 příslušného zákona měla být přidána následující formulace:

„(12) Je-li účastníkem požadováno přenesení telefonního čísla podle § 34, smluvníujednání stanovující výpovědní dobu podle odstavce 1 písm. g), jakož i jiné ujednání o době trvání smlouvy, se nepoužijí; telefonní číslo musí být přeneseno ve lhůtě stanovené opatřením obecné povahy vydaného Úřadem, která počíná běžet dnem následujícím po dni, ve kterém účastník podal poskytovateli výpověď smlouvy.“

Podle opatření obecné povahy Českého telekomunikačního úřadu (.pdf) ze dne 30. října jde pak skutečně o čtyři dny. Opatření v článku 5 odst. 4 uvádí:

„Lhůta pro přenesení telefonního čísla, a to včetně aktivace tohoto čísla v sítipřejímajícího operátora, činí čtyři pracovní dny a začíná běžet prvním pracovním dnemnásledujícím po dni, ve kterém je žádost účastníka o změnu poskytovatele služby doručenapřejímajícímu poskytovateli služby, pokud se účastník a přejímající poskytovatel službyvzájemně nedohodli na pozdějším datu přenesení.“

Andrej Babiš ve svém výroku zaměňuje vydání dluhopisů, které byly emitovány v roce 2012 s nákupem dluhopisů. Ty nakoupil až v letech 2013 a 2014, což je podstatou výměny mezi ním a Niedermayerem. Výrok je z tohoto důvodu hodnocen jako nepravdivý.

Co se týče dluhopisů Agrofertu, ty skutečně byly emitovány v roce 2012. Nicméně Babiš je jako fyzická osoba koupil až v letech 2013 a 2014, tedy v letech, kdy již v politice prokazatelně byl. Nedokážeme však určit, zda Babiš 1. část nákupu provedl v době, kdy byl poslancem. V roce 2013 byl předsedou hnutí, které se účastnilo voleb do Poslanecké sněmovny a stal se poslancem, v roce 2014 již přímo zasedl do vládního křesla.

Výroční zpráva skupiny Agrofert (.pdf, str. 45) za rok 2014 dokládá, že v roce 2012 byly dluhopisy emitovány. Zpráva uvádí:

„Společnost AGROFERT, a.s. k 31. prosinci 2012 emitovala dluhopisy s pevným úrokovým výnosem v celkové jmenovité hodnotě 3 000 000 tis. Kč. Dluhopisy jsou splatné v roce 2022. K 31. prosinci 2014 činily prodané dluhopisy1 482 270 tis. Kč (k 31. prosinci 2013: 1 252 270 tis. Kč).“

Babiš byl, jak je známo, jediným kupujícím těchto dluhopisů. V roce 2013, jak uvádí výroční zpráva společnosti za tento rok na straně 44, byly prodány dluhopisy ve výši 1,252 mld. V roce 2014 pak došlo k prodeji další části ve výši 230 milionů korun. Média (např. iDNES.cz nebo Seznam.cz) s odkazem na Babišova majetková přiznání, která jsou uložena v Poslanecké sněmovně, informují o tomtéž.