Ani jedna komora Parlamentu ČR nezaslala EU odůvodněné stanovisko, kterým by mohla vetovat návrh revize směrnice o kontrole držení a nabývání zbraní. Pokud by odůvodněné stanovisko zaslala třetina národních parlamentů členských států EU, jednalo by se o tzv. oranžovou kartu. Odůvodněné stanovisko však zaslalo pouze Polsko a Švédsko.

Lisabonská smlouva zavedla do unijního práva takzvaný systém včasného varování (.pdf, str. 8), který má zajišťovat, že EU nenaruší princip subsidiarity, tedy že nebude rozhodovat o věcech, které by měly spadat výlučně do národních kompetencí. Pokud si tedy národní parlament myslí, že návrh EU narušuje princip subsidiarity, může evropským institucím zaslat odůvodněné stanovisko a dát tak návrhu veto. Pokud takové odůvodněné stanovisko reprezentuje třetinu národních parlamentů EU, Komise musí návrh podržet, změnit nebo úplně stáhnout. Tento mechanismus se nazývá „žlutá karta“. Odmítá-li návrh prostá většina národních parlamentu, jedná se o tzv. oranžovou kartu, a o budoucnosti návrhu rozhodne Evropský parlament a Rada EU.

Odůvodněná stanoviska národních parlamentů musejí být zaslána ve stanoveném období. K návrhu revize směrnice EU o kontrole nabývání a držení zbraní zaslal odůvodněné stanovisko pouze švédský parlament (.pdf) a polský senát (.pdf). Termín pro zaslání odůvodněných stanovisek skončil v únoru.

Ani jedna komora Parlamentu ČR odůvodněné stanovisko nezaslala. Senát ČR pouze zaslal Komisi své usnesení (.pdf) z 20. dubna 2016, ve kterém nesouhlasí „s opatřeními obsaženými v návrhu směrnice, která by vedla k omezení legálních držitelů střelných zbraní a narušení vnitřní bezpečnosti České republiky, aniž by to mělo zjevný preventivní či represivní účinek na osoby držící zbraně nelegálně; taková opatření by byla v rozporu se zásadami subsidiarity a proporcionality.“

Sněmovna a Senát tak neuplatnily možnost vetovat návrh. Jak správně líčí Polčák, takovou iniciativu provedl pouze švédský a polský parlament. Opravujeme však drobnou záměnu termínů - oranžové veto není to samé jako odůvodněné stanovisko. Takzvaná oranžová karta by byla návrhu udělena v případě, kdy by více než polovina národních parlamentů byla proti návrhu. Až na tuto drobnou nejasnost je Polčákův výrok pravdivý.

Nástupci poslance Fialy ve funkci ministra školství zrušili celoplošné testování žáků 5. a 9. tříd, testování žáků 9. tříd však nebylo úplně zrušeno, neboť České školní inspekci zůstalo oprávnění provádět výběrová testování žáků jakýchkoliv ročníků škol včetně žáků 9. tříd. Co se týče jednotných přijímacích zkoušek na střední školy, jejich hlavní funkcí je stejně jako u celoplošného testování zjistit znalosti žáků, oproti celoplošnému testování však nezjišťuje znalosti žáků z cizího jazyka. Výrok přesto hodnotíme jako pravdivý.

Plán plošného testování žáků 5. a 9. tříd navrhl tehdejší ministr školství Dobeš, žáci měli být testováni z češtiny, matematiky a cizího jazyka. První celoplošná zkouška testování byla ministrem Dobešem provedena (.pdf, str. 1) v květnu a červnu 2012, druhou celoplošnou zkoušku pak stanovil jeho nástupce, současný poslanec Fiala, na květen a červen 2013 (.pdf, str. 1). Další celoplošné testování žáků se však neprovedlo, Ministerstvo školství jej totiž v únoru 2014 zrušilo. Od té doby provádí Česká školní inspekce na základě pověření ze školského zákona pouze výběrová šetření, která se zaměřují na určitý počet škol, tříd a předmětů. V květnu 2015 tak Česká školní inspekce provedla šetření přírodovědných a společenskovědních znalostí žáků 9. tříd základních škol, v letošním roce zase prošetřila znalosti žáků 6. tříd základních škol a 3. ročníku středních škol.

Co se týče druhé části výroku, jednotné přijímací zkoušky na střední školy zakončené maturitní zkouškou (kromě těch, které mají stanovenou talentovou zkoušku) zavádí ke školnímu roku 2016/17 novela školského zákona, a to z českého jazyka a matematiky. Organizaci a vyhodnocení výsledků žáků pak provádí Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání (CERMAT). Ministerstvo školství si od zavedení jednotných přijímacích zkoušek slibuje „objektivnější zjištění předpokladů pro studium jednotlivých uchazečů."

V rámci podpory vývoje a výzkumu jsou zavedeny daňové odpočty ve formě uznatelných nákladů. Ministerstvo financí a finanční úřady upozorňují na možná rizika této daňové podpory (.pdf,str. 43). K daňovým optimalizacím tak určitě dochází, tato činnost však není nelegální.

Správce daně však upozorňuje např. „na to, že právě v posledních letech byla zaznamenána u některých firem nabízejících různé poradenské služby také ‚ nová podnikatelská aktivita ' v té podobě, že oslovovaly jednotlivé poplatníky a za úplatu vyjádřenou v procentech z úspory na dani z příjmů jim nabízely zpracovat projekt výzkumu a vývoje (mnohdy i zpětně) s tím, že výzkum nebo vývoj určitě provádějí, ale pouze ve svůj neprospěch neuplatňují předmětný odpočet.“ Je tedy nutné zjistit, jestli projekt skutečně podniku slouží k výzkumu a inovaci. Finanční správa ale často nemá prostředky ani odborníky, kteří by byli schopni to posoudit.

Na problémy s uplatněním odečitatelné položky daně si stěžují i některé podniky. Často totiž nevědí, jestli finanční úřad posoudí projekty výzkumu a vývoje jako dostatečně inovativní. V tomto případě by jim hrozila pokuta.

Josef II. v rámci svých reforem zrušil řadu církevních institucí, zejména klášterů. Jejich majetek putoval do zřízeného Náboženského fondu (matice), což byla ve své době jakási pokladna pod státní správou. Majetek byl pak využíván pro církevní potřeby a vznikaly například nové farnosti. K následným majetkovým poměrům mezi státem a církví pak vyvstávají otázky.

Věc řešil až Císařský patent z listopadu 1855. Článek XXXI říká, že: "Majetky, z nichž pozůstává náboženský a studijní fond, jsou podle svého původu vlastnictvím církve a budou jménem církve spravovány."

Z expertíz poskytnutých třemi právnickými fakultami a Ústavem státu a práva AV ČR plyne, že nelze hovořit o zbavení církve vlastnictví nad majetkem. Totéž potvrzuje Ústavní soud ve svém nálezu přezkoumávajícím zákon o restitucích (. pdf, např. odst. 342). Režimy, kterými si církevní majetek prošel od Josefa II., popisují také historici v rozhovoru pro Českou televizi.

Na základě tohoto tedy hodnotíme Filipův výrok jako nepravdivý.

Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi definuje finanční náhrady pro celkem 17 církví a náboženských společností. Z nich jedna, Luterská evangelická církev a.v. v České republice, se v roce 1995 zaregistrovala jako samostatná církev. Do té doby bylo součástí velké luteránské církve sdružující několik evangelických uskupení, Slezské církve evangelické augsburského vyznání v Československu.

Kontroverze se točí rovněž kolem Apoštolské církve, která vyrovnání původně dokonce odmítala (pdf., str. 67). Ta potvrzení své existence získala až v roce 1989. Do té doby vytvářela aktivity v ilegalitě pod hlavičkou zaregistrované Jednoty českobratrské a průběžně až do devadesátých let usilovala o vlastní registraci.

Ani v jednom z těchto případů nejde o církve, které by před rokem 1989 neexistovaly. I ostatní církve prošly po Sametové revoluci transformacemi (např. Rada židovských náboženských obcí se změnila na Federaci židovských obcí v České republice), vyvozovat tedy ze samotného roku registrace církve i její nárok na vyrovnání se státem je zavádějící.

Evropská Unie stojí na čtyřech základních svobodách, a to svobodě pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu. Mezi členskými státy Unie v těchto oblastech tak až na výjimky neexistují vnitřní hranice, protože by narušovaly volný pohyb. Vnější hranice EU a jejích členských států se tak přesunuly na hranice krajních členských států.

Pro určení hranic je základním dokumentem Schengenská dohoda (.pdf) podepsaná v roce 1985, která se dostala do evropského práva v roce 1999 prostřednictvím Amsterdamské dohody. Státy Schengenské dohody se dohodly na zrušení vnitřních hranic mezi sebou a zakotvením jednotných vnějších hranic, které lze překračovat pouze na stanovených místech. Seznam členských států, který zahrnuje i některé státy, které nejsou členy EU (a naopak některé členské státy EU nejsou stranami Schengenské dohody) najdete na mapě dole.

Co se týče České republiky, její hranice se vůči členským státům schengenského prostoru zrušily v roce 2007 (.pdf, str. 15). Vůči osobám z nečlenských států však vnější hranice České republiky pořád existuje, a to prostřednictvím mezinárodních letišť, ze kterých se létá do a ze zemí nacházejících se mimo schengenský prostor. Tyto osoby pak podle zařazení země v nařízení Rady musí na letišti předložit vízum či cestovní pas, doklady odůvodňující účel pobytu a prokázat, že mají dostatečné finanční prostředky na pokrytí nákladů během pobytu. Pro osoby cestující jiným dopravním prostředkem se stává vnější hranicí hranice krajního členského státu schengenského prostoru se stejnými podmínkami jako pro cestující letadlem.

Pokud by státy schengenského prostoru své hranice nadále kontrolovaly, mohly by čelit řízení před Soudním dvorem EU pro porušení povinnosti. Přesto státy mohou ve výjimečných případech na ochranu veřejného pořádku či bezpečnosti státu dočasně zavést kontroly na svých vlastních vnějších hranicích, a to v přiměřeném rozsahu. V takovém případě by museli na hranicích daného státu prokazovat doklady i občané členských států Schengenu, postačil by však pouze platný cestovní pas či občanský průkaz.

Vnější hranice České republiky tak stále existují, byť pouze pro osoby z nečlenských zemí schengenského prostoru, a to prostřednictvím mezinárodních letišť, ze kterých se létá do a ze zemí mimo schengenský prostor. Výrok hodnotíme jako zavádějící.

Poslední listopadový týden poslanci schválilinovelu zákona o střetu zájmů, tzv. lex Babiš, poprvé o něm hlasovali už 15. září, senátoři však návrh vrátili s pozměňovacími návrhy, které zákon ještě více zpřísňují. Poslaneckou sněmovnou prošla právě senátní verze návrhu. Jeho součástí je omezení vlastnictví médií veřejnými funkcionáři. Společnosti, které alespoň ze čtvrtiny vlastní člen vlády, se nesmějí ucházet o veřejné zakázky, nebudou mít nárok ani na nenárokové dotace či pobídky

Andrej Babiš, majitel skupiny Agrofert, sdružující více než 250 subjektů, včetně mediální divize, pod kterou spadá např. mediální dům Mafra, hudební televize Óčko nebo Rádio Impuls. Podle novely tedy nebude moci tyto média vlastnit a být současně členem vlády. Vlastnictví jeho firem mu zůstane, ty se však nebudou moci ucházet o veřejné zakázky a veřejné dotace, pokud bude současně ministrem (předsedou vlády).

Podle výroční zprávy (.pdf - str. 59) skupiny Agrofert za rok 2015 získal koncern celkem 1,47 miliardy dotací (jde o dotace provozní i investiční - nárokové i nenárokové). O všechny by potenciálně Babiš nepřišel, nárokových dotací se novela netýká.

Novela se týká také poslance Tomia Okamury, vlastnícího společnost Mebius s.r.o., vydávající tištěný Pivní magazín. To je v porovnání s Andrejem Babišem ovšem marginální.

Zákon ale nepamatuje na internetová média, tzn. že senátor Ivo Valenta, spoluvlastnící server Parlamentní listy se svého podílu nebude muset vzdát. Zda se bude muset vzdát se regionálního listu Dobrý den s kurýrem, jehož je Valentova skupina Synot akcionářem, je otázkou. Formálně je skupina Synot W, která list vlastní, ovládána matkou WCV WORLD CAPITAL VENTURES CYPRUS LIMITED z Kypru.

Je tedy zřejmé, že Babiš bude novelou zákona postižen skutečně nejvíc, ostatní případy jsou neporovnatelné.

Návrh novely zákona o střetu zájmů alias „lex Babiš“ byl v horní komoře projednáván 19. října 2016 . Senátor Kubera byl jedním ze tří senátorů, kteří hlasovali proti němu. Návrh zákona byl nakonec vrácen Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy.

Pro přijetí návrhu, jenž Senátu postoupila Poslanecká sněmovna v září 2016, bylo nutné 35 hlasů. V hlasování se pro přijetí vyslovilo 61 senátorů, proti 3 a 5 se zdrželo. Návrh zákona tak byl přijat, nakonec se však Senát usnesl na vrácení návrhu dolní komoře. Jaroslav Kubera mu vyčítal špatnou připravenost a poukazoval na nepřehlednost a jeho snadné obejití.

Europoslanci tlačili na ostatní orgány EU prostřednictvím usnesení, která se týkaly zavedení evropské pohraniční a pobřežní stráže.

Evropský parlament (EP) totiž nemůže navrhovat zákony, nicméně může k iniciativám vyzývat ty orgány, které navrhovat zákony mohou. V dubnu 2014 tak učinil skrze usnesení (.pdf, str. 12), ve kterém uvedl, že: „vnější hranice schengenského prostoru by měly být do budoucna hlídány za podpory evropské pohraniční stráže“. Na hlavní navrhovatele zákonů, Evropskou komisi, naléhal také ve svém usnesení (.pdf, str. 5) ze dne 6. července 2016, kde požaduje po komisi zajištění rychlého zahájení činnosti pohraniční a pobřežní stráže.

Poté, co komise předloží návrh zákona, EP se angažuje při formulování jeho konkrétní podoby. Koncem června tak výbor EP pro občanské svobody schválil vyjednávací mandát k návrhu posílení kontrol na vnějších evropských hranicích. Poslanci v něm podpořili zavedení povinných a systematických kontrol občanů EU.

Usnesení a práce EP v legislativním procesu dokazuje, že EP podporuje posilování vnějších hranic EU. Výrok Stanislava Polčáka proto hodnotíme jako pravdivý.

Mýtný systém od roku 2006 provozovala s desetiletou smlouvou firma Kapsch. Do roku 2016 tedy mělo dojít k výběru nového provozovatele. Termíny připravovaného výběrového řízení se ale stále odsouvaly. Otevřené výběrové řízení dosud nebylo vypsáno a ministerstvo muselo nakonec přistoupit ke krizové variantě, v níž byla o tři roky prodloužena smlouva s firmou Kapsch.

Ministr Prachař chtěl připravit tendr pro výběr nového provozovatele mýtného systému, což uvedl již v roce 2014. Už v prosinci 2014 ale nastoupil na post ministra dopravy Dan Ťok a další jednání o mýtném bylo jeho úkolem.

Cílem ministra Ťoka bylo vypsat otevřené výběrové řízení. Ministerstvo dopravy se přípravou na toto řízení zabývalo delší dobu. Veřejné přísliby ministra jsou shrnuty v Otázkách Václava Moravce (čas 11:20).

Celý proces však doprovázela řada komplikací, např. z technických důvodů může systém mýtného provozovat pouze firma Kapsch. Problematickým byl i výběr poradce pro přípravu zakázky. Ťok slíbil vytvoření soutěže původně do konce roku 2015. Tento termín ale nestihl.

V listopadu 2015 vláda schválila časový harmonogram, který předpokládal realizaci (.doc, str. 2) výběrového řízení v březnu až září 2016. K realizaci tedy nedošlo ani ve slibovaném termínu v roce 2015, ani později v roce 2016. Protože k výběrovému řízení nakonec nedošlo, byla stávající smlouva s firmou Kapsch prodloužena o další tři roky, a to skrze vypsání výběrového řízení bez uveřejnění. V novém časovém harmonogramu plánuje ministerstvo dopravy realizaci výběrového řízení v roce 2018 (.doc, str. 17).

Výrok je hodnocen jako pravdivý, protože ministerstvo dopravy pod vedením Antonína Prachaře a následně i Dana Ťoka skutečně mělo za úkol připravit otevřené výběrové řízení. Ministr Ťok ohlásil, že k tomuto řízení dojde na jaře roku 2016, což se však nestalo.