Přehled ověřených výroků

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, a to i přesto, že v první části výroku pojednávající o Budapešťském memorandu Mach operuje s pravdivými fakty.

Memorandum bylo podepsáno v prosinci 1994 a Ukrajina se v něm zavázala eliminovat jaderné zbraně vyskytující se na jejím teritoriu. " Taking into account the commitment of Ukraine to eliminate all nuclearweapons from its territory within a specified period of time..." (.doc, str. 2).

Výměnou za ukrajinský akt se USA, VB a Rusko zavázaly respektovat nezávislost, suverenitu a existující hranice Ukrajiny.

" The Russian Federation, the United Kingdom of Great Britain andNorthern Ireland and the United States of America reaffirm their commitment toUkraine, in accordance with the principles of the Final Act of the Conference onSecurity and Cooperation in Europe, to respect the independence and sovereigntyand the existing borders of Ukraine" (.doc, str. 3).

Nepravdy se Mach však dopouští v případě hodnocení reakce Velké Británie a Spojených států vůči dění na Ukrajině jako lhostejné. Obě země totiž přijaly množství opatření, kterými daly najevo svůj striktní nesouhlas s aktivitami Ruské federace v pozadí ukrajinské krize. Nechybí diplomatické nástroje ani hojně diskutované sankce. V rámci prvně jmenovaných tak naposled 14. listopadu došlo k setkání lídrů EU s prezidentem Spojených států, přičemž diskutován byl další postoj vůči Rusku. Dále o bě země uvalily množství sankcí na osoby, které hrály roli v eskalaci ukrajinské krize. V rámci nich je těmto osobám zamezeno cestovat a dochází ke zmrazení jejich majetku. USA uvalila sankce na jednotlivce (i na společnosti) 19. března, 20. března, 28. dubna, 16. července a 12. září. Sankční list EU byl publikován 17. března, 23. března, 29. dubna, 12. května, 25. července, 30. července a 12. září. EU navíc 31. července vydala ekonomické sankce namířené na některé sektory ruské ekonomiky, včetně toho finančního. Součástí těchto sankcí byly i obchodní restrikce vztahující se k energetickému a bezpečnostnímu průmyslu.

Sporné je také vyjadřovat se o Krymu jako již nepatřícímu Ukrajině.

Jako následek referenda konaného na Krymu, které však většina zemí označila za nezákonné, došlo k změně statusu Krymské republiky jako suverénního a nezávislého státního útvaru následně připojeného k Ruské federaci. Naprostá většina zemí OSN však toto připojení Krymu k RF vidí jako akt anexe a nepřikládá mu mezinárodně-právní legitimitu. Ztělesnění nesouhlasu bylo provedeno odhlasováním Rezoluce OSN 68/262, v níž země OSN vyzývají k zachování teritoriální integrity Ukrajiny.

Nelze však popřít fakt, že Ukrajina nemá nad Krymem kontrolu a ten se tak dostal plně pod sféru vlivu Ruské federace.

Výrok hodnotíme jako pravdivý s výhradou. Je pravdou, že Miloš Zeman proslul jako autor tvrzení o "podvodu století" a Viktoru Koženému sliboval pobyt za mřížemi, avšak nepovedlo se nám dohledat tvrzení spojené s Tomášem Baťou, které by pocházelo z devadesátých let.

Pokud je u termínu „podvod století“ uváděn jeho autor, vždy jím je Miloš Zeman. Např.:

"...jenže například už Miloš ZEMAN tenkrát nějak přišel na to, že jde o podvod století" (Český rozhlas, Jiří Ješ; 3. 4. 1999).

"Zeman už dlouho předtím prohlašoval kuponovou privatizaci za "podvod století", přes televizi sliboval kontroverznímu obchodníkovi Viktoru Koženému, že coby premiér ho dá hned zavřít" (Respekt, Jaroslav Spurný – Akce špinavé ruce; 15. 3. 1999).

"Já si dovolím poopravit s těmi generály po bitvě, že Miloš ZEMAN hned od začátku říkal, že to je největší podvod století" (Frekvence 1, Václav Moravec – Pressklub; 8. 10. 1998).

"Tedy otec projektu, pro který současný premiér Miloš Zeman razí už léta název podvod století" (Respekt, Jindřich Šídlo – Ježek v čokoládě; 1. 2. 1999).

"Téměř geniálním politickým tahem bylo, když v době všeobecné pravicové euforie na podzim 1992 pochopil poptávku jiné části společnosti po radikální opoziční rétorice ("jít vládě po krku", "kuponová privatizace jako podvod století")" (Lidové Noviny, Bohumil Pečinka – Nereformovatelný Miloš Zeman; 8. 11. 1996).

"Ponechme stranou fakt, že jeden z nejvášnivějších odpůrců kupónové privatizace (Miloš Zeman – pozn. Demagog.cz) zřejmě změnil názor a nepovažuje ji již za "podvod století" (jinak by její výsledky nemohl respektovat)..." (Respekt, Vladimír Mlynář – Tři sta dnů Miloše Zemana; 13. 12. 1993).

První srovnání Tomáše Bati a Viktora Koženého z úst Miloše Zemana se nám podařilo nalézt pouze z roku 2004:

"Vždycky jsem říkal, že potřebujeme více Baťů, nikoli Kožených," poznamenal (Zeman) (ČTK, Tomáš Baťa oslavil na Hradě devadesátiny; 18. 9. 2004).

Použití tohoto termínu na začátku 90. let jiným politikem se nám dohledat nepodařilo.

Miloš Zeman podrobil Viktora Koženého kritice na půdě Parlamentu v dubnu 1992, kdy hovořil o "značněneseriózních postupech". Avšak toto vystoupení neobsahuje srovnání s Tomášem Baťou, jak jej zmiňuje prezident nyní.

V listopadu 2011 poslanci opoziční ČSSD zablokovali jednání ve Sněmovně na šest po sobě jdoucích jednacích dní.

Třetí čtení zákona o EET mělo podle původního plánu začít27. listopadu 2015. Jenže než vůbec přišel na řadu první bod jednání, opoziční poslanci TOP 09 a ODS načítali pět hodin změny programu a k otevření bodu o EET tedy vůbec nedošlo.

Obstrukce ve třetím čtení tedy opozice začala až při mimořádné schůzi 11. prosince 2015. Na schvalování zákona nedošlo ve třetím čtení ani o týden později. A obdobný průběh měla i první novoroční mimořádná schůze 8. ledna 2016.

Nemůžeme však tvrdit, že kvůli těmto obstrukcím kvůli jednomu zákonu je zablokovaná celá sněmovna. Od 27. listopadu, kdy se měla začít projednávat EET, prošlo třetím čtením hned několik zákonů, například branný zákon, novela zákona o ozbrojených silách, novela zákona o provozu na pozemních komunikacích nebo novela zákona o významné tržní síle.

Na základě judikátů Ústavního soudu hodnotíme výrok jako zavádějící, podle této instituce je vnitřní svoboda vyznání nedotknutelná.

Listina základních práv a svobod v článku 16, jenž se věnuje náboženským svobodám, v odstavci 4 skutečně říká: "Výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých".

Avšak svoboda vyznání, o níž Martin Konvička také mluví, je zakotvena v článku 15 Listiny. Svoboda náboženství se dělí na dvě složky – forum internum, které je obsažené v čl. 15 Listiny a jedná se o samotnou svobodu vyznání, o vnitřní přesvědčení, a na forum externum, tedy projevování svého náboženství navenek (čl. 16 Listiny). Ústavní soud k tomu ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/02 říká, že do vnitřní samotné svobody víry "není možno ze strany třetích osob a zejména veřejné moci zasahovat. Jde o tzv. status negativus, resp. libertatis (G. Jellinek), charakteristického vymezením svobodného prostoru jedince, do něhož veřejná moc nemůže vstupovat".V dalším z nálezů (sp. zn. Pl. ÚS 18/98) dodává: "Tato práva mají absolutní charakter v tom smyslu, že nikdo nemůže být podroben takovému opatření, jehož cílem je změna procesu a způsobu myšlení, nikoho nelze nutit, aby změnil svoje myšlení, náboženské vyznání nebo víru. Při jejich ochraně se jedná o respektování‚vnitřního‘rozměru těchto práv, který vylučuje jakýkoliv nátlak nebo ovlivňování myšlení, svědomí a náboženského vyznání. Tato práva v důsledku jejich absolutního charakteru není proto možné omezovat zákonem. (...) Vzhledem k vnitřnímu základu těchto práv i při využívání ústavního práva změnit svoje náboženské vyznání nebo víru nikdo nebrání (a ani nemůže bránit) oprávněné osobě, aby svoje náboženské vyznání nebo víru změnila“.

Do svobody projevu svého vyznání zasaženo být může, jak plyne také ze samotného čl. 16 Ústavy, avšak dle Ústavního soudu "omezení těchto práv může být učiněno jen zákonem a musí respektovat další obecné principy zakotvené Ústavou ČR a Listinou, zejména zákaz diskriminace".

Náboženská práva jsou obsažená také v Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod, kterou je Česká republika vázána, přičemž Evropský soud pro lidská práva využívá při zkoumání možnosti omezení tzv. trojstupňovou analýzu. K omezení základních práv musí být splněny tři základní podmínky: musí být stanoveno zákonem, musí směřovat k legitimnímu cíli a musí být nezbytným v demokratické společnosti. Tyto podmínky musí být splněny zároveň. Legitimními cíli se rozumí: veřejná bezpečnost, ochrana veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.

Právní expert Jan Čapek mimo to v komentáři k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv poznamenává: "Lidé, kteří se rozhodnou realizovat svou náboženskou svobodu, však nemohou rozumně očekávat, že budou chráněni před veškerou kritikou. Musí tolerovat a akceptovat, že jiní lidé budou odmítat jejich víru, popř. že budou propagovat doktríny nepřátelské jejich víře. Avšak způsob, jakým jsou náboženské doktríny podrobovány kritice, je problémem, který může založit odpovědnost státu, pokud jde o zajištění pokojného práva garantovaného článkem 9 Úmluvy"(ČAPEK, J. Evropská úmluva o ochraně lidských práv I. část – Úmluva. Komentář. Linde Praha a.s., 2010, s. 419).

Co se týká toho, že od islámu nelze odejít, tento bod není úplně jednoznačný. Výklady islámského práva šaría se sice liší, převážně je ale konverze muslimů k jinému náboženství považována za odpadlictví a je trestána.

"Uznáváme-li svobodu náboženství, kterou je třeba respektovat, tak musíme uznat, že existuje příkaz o trestu smrti za odpadnutí od islámu, který dal ten imaginární bůh, a který my chceme podřídit světským zákonům a společenské dohodě,"říká orientalista a honorární konzul Súdánu Petr Pelikán. Dodává ale, že většina států se tomu v praxi snaží vyhnout.

Právník Jan Potměšil ve svojí publikaci Šaría – úvod do islámského práva píše: "Konverze, resp. odpadlictví od islámu, je hříchem, trestným činem, sankcionovaným smrtí (žena ale není na rozdíl od muže popravena, ale opakovaně nucena k návratu k pravé víře, dokud se nepodvolí)".

Potměšil také uvádí případ "egyptského profesora literatury Nasra Ḥāmida Abū Zajda, jenž hájil možnost vykládat Korán s ohledem na historickou podmíněnost textu. Skupinou konzervativních právníků byl obviněn z odpadlictví od islámu a na soudu bylo mj. žádáno rozvedení jeho manželství, neboť je nepřípustné, aby muslimka žila s bezvěrcem".

Známý je také případ spisovatele Salmana Rushdieho. Tento případ je ale trochu odlišný, Rushdie se narodil v Indii, žije ve Velké Británii a k islámu se nehlásí. Jeho kniha Satanské verše obsahuje několik pasáží, které byly pokládány za urážku islámu a ajatolláh Chomejní vyhlásil tzv. fatwu, tj. prakticky trest smrti, na něj a na další osoby, které pracovaly na vydání knihy.

V Iráku a Sýrii se nachází minimálně 46 míst, kde džihádistické organizace mají výcvikové tábory. Výcvikové tábory v oblasti Sahelu se nacházejí na Sinaji, v jižní a východní Libyi, v severním Mali a v severní Nigérii. Tábory v těchto oblastech vznikají již několik let.

Současný Islámský stát byl vyhlášen 30. června 2014 džihádistickou militantní skupinou ISIL/ISIS. Tzv. chalífát, pod kontrolou organizace, se rozkládá na území Iráku a Sýrie. Islámský stát je také od této chvíle název pro samotnou organizaci. Jejím cílem je rozšířit hranice až za Jordánsko, Libanon a Palestinu, což aktivizuje muslimy po celém světě. Kořeny organizace můžeme vysledovat až do roku 2002 k Al-Káidě v Iráku (AQI), následně k zastřešující organizaci Islámský stát v Iráku (ISI) a v roce 2013 k Islámskému státu v Iráku a Levantě (ISIL) nebo také Islámskému státu v Iráku a Sýrii (ISIS), která se s vyhlášením chalífátu přejmenovala na Islámský stát.

Islámský stát jako fenomén tedy není dílem několika měsíců. O jeho vytvoření se džihádisté snaží po celou dobu své existence, tedy alespoň 12 let. Pokud však máme na mysli Islámský stát jako státní zřízení či konkrétní organizaci, jedná se o události z několika posledních měsíců.

Existence a vznik džihádistických výcvikových táborů v oblasti Sahelu je záležitostí především několika posledních let. Působení Islámského státu však není novinkou. Přestože samotný chalífát byl vyhlášen před několika měsíci, džihádisté se o jeho vytvoření snaží již několik let. Stejně tak organizace, která chalífát vyhlásila (ISIS/ISIL), existuje již delší dobu a její kořeny sahají desítku let do minulosti.

Senátor Doubrava uvádí: “Musíte si uvědomit, že byly dvě skupiny, jedna luhaňská a jedna roztocká (pozn. Demagog: zde Doubrava nejspíše myslí skupinu doněckou) . Já o těchto lidech jsem v Luhaňsku neslyšel. Tam byli s námi Srbové, byl tam Slovák, byl tam Řek” a “My jsme jezdili dva, já a Slovák… Jo, tři, já, Slovák a Srb.”

Jaroslav Doubrava byl do roku 2010 členem KSČM, po tomto roce kandidoval za hnutí Severočeši.cz.

Ze Slovenska do Luhansku přijel Viliam Longauer, který je tajemníkem ústřední rady Slovenského svazu protifašistických bojovníků.

Pokud jde o zástupce Srbska, nelze zjistit, jací lidé byli ve skupině se senátorem Doubravou. Nicméně existují potvrzené zprávy, že v Donbasu byli Vladimir Đukanović a Branislav Blažić, kteří jsou členové vládnoucí Srbské pokrokové strany, která je prezentována jako národně-konzervativní a která vznikla v roce 2008 právě proto, aby se odlišila od nacionalistů a radikalistů.

Dalšími Srby v Donbasu byli Slobodan Samardžić a Vladimir Kršljanin. Kršljanin je předsedou Hnutí za Srbsko (Pokreta za Srbiju), které má za cíl “osvobodit Srbsko od Angloamerické okupace, obnovit srbskou státnost a teritoriální indentutu (...) na základě jednoty a humanismu.” Samardžić je bývalý srbský ministr pro Kosovo-Metohiji a bývalý místopředseda Demokratické strany Srbska, která je prezentována jako národně-konzervativní a křesťansko-demokratická. Zmiňovány jsou i jména Dragana Trifkovic, která však pravděpodobně byla v Doněcké oblasti, a Stevica Dedjanski. Vzhledem k tomu, že není jisté, jaké členy konkrétně měla skupina pana Doubravy, ponecháváme tento výrok jako neověřitelný.

O vypracování Listiny základních práv EU bylo rozhodnuto v roce 1999, o rok později byla připojena ke Smlouvě z Nice, nicméně pouze jako nezávazná politická deklarace. V platnost vstoupila ovšem až začátkem prosince 2009, kdy začala platit Lisabonskou smlouva. Výjimka VB (.pdf, str. 11) se týká oblasti pracovního práva.

Velká Británie se při schvalování Maastrichtské smlouvy v roce 1992 vyjednala podmínku, že smlouvu schválí za předpokladu, že se VB nedostane do třetí fáze Hospodářské a měnové unie, tedy přijetí společné evropské měny.

V roce 1984 si na summitu ve Fontainebleau vyjednala VB speciální požadavek, který bývá označován jako britský rabat. Jde o slevu z odvodů do společného rozpočtu - vypočítává se jako 66 % z rozdílu mezi prostředky, které Velká Británie do společného rozpočtu odvede, a prostředky, které v rámci různých politik EU dostává zpět.

Slíbenému referendu o setrvání Velké Británie v EU má pak předcházet řada jednání Davida Camerona s představiteli Unie, která by mohla přinést další výjimky. Británie chce například omezit vyplácení dávek v nezaměstnanosti přistěhovalcům z jiných států EU, či chránit londýnskou City před evropskou regulací finančního trhu.

Schengenský prostor bez hraničních kontrol funguje od roku 1995. Základ mu byl položen už však o deset let dříve. V současnosti ho tvoří22 členských států Evropské unie, společně s Norskem, Islandem, Lichtenštejnskem a Švýcarskem. Velká Británie nikdy neměla zájem se do Schengenského prostoru začlenit, zejména kvůli ochraně svých hranic.

Výrok hodnotíme na základě dat z každoměsíčních zpráv Úřadu práce jako pravdivý. Souhrnná data s odkazy na jednotlivé zprávy obsahuje web Kurzy.cz. Pokud srovnáme meziroční pokles nezaměstnaných, tak v lednu a březnu jde o 83 tisíc, jak uvádí Sobotka, v únoru pak o 77 tisíc.

20142015 RozdílLeden639 274556 191 - 83 083 Únor625 390548 117 - 77 273 Březen608 315525 315 - 83 000

Ministr Stropnický odkazuje na rozhovor premiéra v deníku Právo z 5. září 2015 (Sobotka: Pomáháme, ale má to své meze. Okřikování odmítám; strana 7).

V rozhovoru mimo jiné zaznělo:

"Musí existovat seznam bezpečných zemí. Pokud přijdou lidé z těchto zemí, tak prostě nemají nárok na získání azylu. Když přijdete z České republiky do Spojených států, Kanady nebo do Austrálie, tak vám taky azyl neposkytnou, protože Česká republika je vnímána jako bezpečná země. Není přitom důvod, aby lidé třeba z Kosova nebo ze západního Balkánu žádali o azyl v Německu nebo u nás. Je klíčové, abychom byli schopni ekonomické a politické uprchlíky rozlišovat. Jestliže lidé utíkají ze Sýrie před válkou, jejich vesnici obsadil Islámský stát, řadu let se nebudou moc vrátit, tak je potřeba se o ně postarat, poskytnout jim pomoc. Není ale možné, aby Evropa neregulovaně přijímala neomezené množství ekonomických uprchlíků."

"V případě, že kapacity policie nebudou postačovat, budou nasazeni příslušníci armády, kteří budou mít stejné pravomoci. Zatím jsme ve fázi, kdy to není potřeba. To, co je pro nás důležité, je dostatek kapacit, kam můžeme po registraci umístit jak žadatele o azyl, tak migranty, kteří směřují jinam."

Premiér také v rozhovoru potvrzuje, že se na toto téma chystá pondělní setkání s rakouským kancléřem a slovenským premiérem.

Jak ale z výše uvedeného vyplývá, mnoho konkrétních návrhů v rozhovoru nenajdeme. Další aktivity, jako je summit V4 či setkání s představiteli sousedních zemí, však probíhají.

První část výroku, kde je tvrzeno, že Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra má dostatek lidí a odborníků, aby rozlišili ekonomického migranta a uprchlíka, nelze hodnotit, protože není možné vymezit pojem "dostatek".

Druhá část výroku, týkající se tříměsíčního správního řízení, je hodnocena jako nepravda. Ministerstvo vnitra může rozhodnout o povinnosti žadatele setrvat v přijímacím středisku až po dobu 120 dní, což se děje pokud ministerstvo vyžaduje od žadatele další dokumenty. Naopak ve zrychleném řízení je rozhodnuto do 30 dní. Jako základní doba pro vydání rozhodnutí Odboru pro azylovou a migrační politiku ohledně žádosti žadatele je určeno období 90 dnů, které však může být dále prodlužováno (str. 3,.doc).