Přehled ověřených výroků

Tomio Okamura se takto vyjádřil (23:50) v pořadu Hydepark 4. 11. 2013.

Z důvodu nedostatku veřejných elektronických zdrojů a rozsahu tohoto tématu, jež se hodí spíše pro historickou práci, hodnotíme výrok jako neověřitelný.

Státoprávní uspořádání skutečně mělo nést jisté prvky švýcarského modelu, avšak rozsáhlá samospráva a kantonální členění nakonec aplikováno nebylo.

Co se týče přímé demokracie, tak v díle Světová revoluce se o ní Masaryk vyjadřuje (.doc, str. 20) jako o ideálu, v praxi se však dle něj pro celostátní úroveň hodí spíše demokracie nepřímá.

Z hlediska ekonomické vyspělosti dle historiků Z. Kárníka a E. Kubů Československo nepatřilo mezi nejrozvinutější ekonomiky na světě. V jistých odvětvích však dle knihy Mýtus a realita hospodářské vyspělosti Československa mezi světovými válkami dosahovalo poměrně solidních výsledků.

O Masarykově podílu na zavádění konkrétních prvků přímé demokracie za první republiky se nám nepodařilo dohledat informace.

Na výroky Tomia Okamury o Masarykovi a přímé demokracii se objevily jak souhlasné, tak nesouhlasné reakce.

Při hodnocení výroku vycházíme z materiálu Strategie financování a řízení státního dluhu, na který se ve studiu odvolává i sám Andrej Babiš. Data uvedená v tomto dokumentu však byla ministrem Babišem dezinterpretována. Zmíněných 298 miliard totiž nejsou peníze uložené Ministerstvem financí.

Podle čtvrtletních údajů (.pdf) Ministerstva financí činil dluh ke konci roku 2013 skutečně 1 683 miliard korun (str. 13; v tuto chvíli už je to daleko více vzhledem k tempu růstu zadlužení o více než 3 tisíce korun za vteřinu). Úroková sazba za nejdražší, 10leté, dluhopisy se pak během roku 2013 držela pod třemi procenty p.a. (str. 16). Sazby pro dluhopisy s kratší splatností (3 roky, 5 let) byly ještě nižší.

Materiál Strategie financování a řízení státního dluhu (.pdf, 9727 kB) pak ukazuje saldo státní pokladny (str. 51), které skutečně ke konci prvního pololetí činilo 298 miliard (ke konci roku to bylo už jenom 278 miliard, v dubnu 2013 pak podle grafu vystoupala hodnota až na 350 miliard). Materiál však také vysvětluje, co způsobilo tento nárůst v prvním pololetí 2013. V roce 2013 totiž došlo k příbytku účtů, patrně také na základě metodického pokynu (.pdf) ministerstva.

Účty vedené u ČNB spadající pod státní pokladnu tak patří například SŽDC, obcím, vysokým školám či ROPům. Jedná se často o prostředky na každodenní provoz, zčásti pak o státní rezervu, která ale byla během roku rozpuštěna až pod hodnotu 50 miliard na konci roku. Prostředky na účtech státní pokladny jsou pak ministerstvu k dispozici ke krytí případné neočekávané výpůjční potřeby v průběhu kalendářního roku. Andrej Babiš dříve prohlásil, že by tyto peníze mohly být použity ke snížení státního dluhu, ekonomové se ale shodují v tom, že to není možné.

Informaci tedy hodnotíme jako nepravdivou, nejedná se v žádném případě o peníze Ministerstva financí. Stejně tak výše úroků, které podle Babiše platíme, je mírně nadhodnocená.

Je třeba zmínit, že srovnávání recidivy napříč zeměmi je některými studiemi považováno za poněkud sporné. Ovšem ze získaných informací je patrné, že míra recidivy je skutečně nízká například ve Skandinávii, která je proslulá svým jiným přístupem k vězeňství.

Průměrná evropská míra recidivy se v minulosti dle článku Daily Mail, který se odkazuje na výzkum provedený v severských státech, pohybovala kolem 70–75 %, zatímco v Norsku dosahovala jen 20 %.

Lídr hnutí Změna Jan Korytář se takto vyjádřil (23:35) v Interview Daniely Drtinové 11. listopadu 2013.

Hlavní bankovní účet politického hnutí Změna spolu s účty jeho krajských organizací najdete na tomto seznamu transparentních účtů. Podle výpisu z hlavního účtu poskytl miliardář Karel Janeček hnutí 26. 8. 2013 celkem 2 985 984 Kč s přáním „hodně úspěchů :)". V naší metodice tolerujeme u částek tohoto typu odchylku 10 %. Jan Korytář se v této toleranci pohybuje. Výpůjčku potvrzuje Janeček na svém blogu (informaci dále uvádějí např. i Parlamentní listy). Zdali Změna částku vrátí, samozřejmě ověřit nemůžeme.

Na základě výše uvedeného označujeme výrok jako pravdivý.

Apolitičnost olympijského klání do jisté míry deklaroval – v souvislosti s právě probíhajícími hrami v Soči – např. prezident Mezinárodního olympijského hnutí Thomas Bach, který prohlásil, že světoví lídři používají zimní olympijské hry jako politickou platformu, " kterou pokládají na bedra sportovcům ", a urážejí hry, aniž by na ně byli pozváni (více např. tisková zpráva agentury Reuters).

V obdobném duchu se vyjadřuje např. i šéf Českého olympijského výboru Jiří Kejval v rozhovoru v diskuzním pořadu Dvacet minut Radiožurnálu s Martinem Veselovským.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
"Neobáváte se toho, a teď to si nevymýšlím, narážím například jednoho z australských sportovců, který, když slyšel o tom, že řekněme ruská legislativa je o něco striktnější než například australská nebo evropská v tomto ohledu, tak říkal, že on se rozhodně zříkat jakýchkoliv projevů své homosexuality nebude. Tak není možné, že ta situace příští rok bude naopak o něco více vybuzena?"

Jiří KEJVAL, předseda Českého olympijského výboru:
"Víte co, já si myslím, že tohle to jsou politický tlaky, s kterýma my nechceme mít co společnýho. Jsme přesvědčení, že existují země jako třeba některé arabské země, kde náboženství a náboženské důvody mají, jsou daleko ostřejší třeba k homosexualitě a také se tam konají sportovní podniky a také je to součástí mezinárodního společenství a nikdo to neřeší. My to vnímáme jako čistě účelovou politickou záležitost. Až některý stát, až Spojené státy začnou stahovat velvyslance a svoje zastupitelské úřady zavírat v Rusku, tak my to budeme řešit, ale my to považujeme za politickou záležitost a provokaci a my s politikou nechceme mít tady v tomto případě co společného."

Co se týká části o cudném mlčení ze strany zástupců MOV, lze s ohledem na výše uvedená vyjádření a absenci dalších zdrojů, které by potvrzovaly tuto kritiku, hodnotit i ji jako pravdivou. Jen pro ilustraci pak můžeme přidat zprávu ČTK (dostupnou na Idnes.cz), která mluví o kontroverzním zákonu a doslova uvádí: "Vedení MOV je přesvědčeno, že Rusku na pořádání her záleží natolik, že se za každou cenu postará, aby skončily úspěchem. Na pořádání olympiády, nejnákladnější v historii olympijského hnutí, už Moskva utratila 50 miliard dolarů (970 miliard korun). MOV volí podle AP prostředky "tiché diplomacie", aby zajistil, že ruská policie nebude porušování homofobního zákona stíhat."

Ukrajinský historik Serhy Yekelchyk (Ukraine: Birth of a Modern Nation. New York: Oxford University Press, 2007, 147) shrnuje poválečné teritoriální změny hranic Ukrajinské sovětské socialistické republiky tak, že na základě jednání v Jaltě v únoru 1945 byly v rámci změn hranic Polska k Ukrajině přičleněny oblasti východní Haliče, západní Volyně a část Polesí.

SSSR dále získal severní část Bukoviny původně patřící Rumunsku a původně československou Podkarpatskou Rus. Autor dochází k závěru, že to bylo vůbec poprvé v moderní historii, kdy jednotlivá území obývaná etnickými Ukrajinci byla zahrnuta do jednotného státního útvaru.

Poloostrov Krym byl k Ukrajině připojen v roce 1954. Mezi roky 1919 a 1945 měl Krym status autonomní republiky v rámci Ruské sovětské federativní socialistické republiky, přičemž později došlo k jeho překlasifikování na "autonomní oblast". Jeden z historických výkladů dokonce skutečně interpretuje připojení Krymu k Ukrajině jako "dar" Nikity Chruščova (Taras Kuzio, Ukraine: State and Nation Building London: Routledge, 1998, 106-107).

Z našich poznatků vyplývá, že argumentace obsažená ve výroku koresponduje s výkladem historiků zabývajících se vznikem a vývojem Ukrajiny, a proto jej hodnotíme jako pravdivý.

V průzkumech volebního potenciálu jednotlivých stran, který zkoumaly pro Českou Televizi agentury STEM/MARK a Median, získávala opravdu strana Tomia Okamury pravidelně přes 5%. Jako příklad přikladáme odkazy na průzkumy ze Středočeského kraje, Moravskoslezského kraje, Jihomoravského kraje od výsledků z těchto průzkumů se pak odvíjela častá účást zástupců Úsvitu v předvolebních debatách.

V pěti vlnách volebního modelu průzkumu společnosti TNS Aisa pro Českou televizi se pak Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury téměř vždy nad pěti procentní hranice (pouze ve třetí vlně dostal míň).

Ve volebním modelu společnosti CVVM ze září (pdf.str.3) ukazoval, že Úsvit má šanci získat pouze 2,5% a volební model stejné společnosti z řijna (pdf.str.3) přisoudil straně Tomia Okamury zisk 5%.

CVVMÚSVIT SPOZHLAVU VZHŮRUzáří2,5%5,5% ostatníříjen5%3,5 ostatní

Ve volební modelu společnosti STEM dopadl Úsvit velmi podobně - v druhé půli zář í získal 2,5 % a v druhé polovině října už v průzkumu téže společnosti dostal 5,9%.

STEMÚSVITSPOZHLAVU VZHŮRUzáří2,5%5,5%1%říjen5,9%3,1%1%

Společnost SANEP ve svém volebním modelu z první poloviny září pak přisuzovala hnutí Úsvit 3,7 % a v druhé polovině října už to pak bylo 5,3%.

SANEPÚSVITSPOZHLAVU VZHŮRUzáří3,7%6,9%3,3%říjen5,3%5,2%3,5%

Pohled na tyto volební průzkumy popírá tvrzení Tomia Okamury, že by jeho uskupení autoři výzkumu podceňovali a naopak navyšovali hodnoty SPOZ a Hlavu vzhůru. V některých zářijových průzkumech strana dosahovala menších preferencí, ty však postupně rostly, když hnutí Úsvit rozjelo svou volební kampaň oficálně až v druhé polovině září.

Navíc Tomio Okamura nerozlišuje mezi různými druhy šetření,což už je samo o sobě poměrně zavádějí, protože například srovnání volebního potenciálu s volebním modelem je z hlediska výsledků velmi problematické. Součet volebních potenciálů stran je totiž více než 100 %. A to proto, že respondent, který se rozhoduje (například) mezi dvěma stranami a vážně zvažuje jejich volbu, vstupuje do volebního potenciálu obou těchto stran (což u klasického volebního modelu není možné).

Výrok Vojtěcha Filipa hodnotíme jako nepravdivý na základě informací z Rady pro zahraniční věci Evropské unie a zpravodajských portálů. Celý text asociační dohody Evropské unie a Ukrajiny je navíc dostupný například na stránkách Evropské služby pro vnější činnost.

Na tiskové konferenci z 16. prosince 2013 po jednání Rady pro zahraniční věci v Bruselu Vysoká představitelka Evropské unie pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku Catherine Ashtonová uvedla (angl.), že je podpis dohody plně kompatibilní s existujícími obchodními dohodami, Rusko bude profitovat a Ukrajina může mít dobré vztahy se všemi svými sousedy.

Kompatibilitu, tedy vzájemnou slučitelnost, asociační dohody i Euroasijské celní unie potvrdil (angl.) také předseda Evropské rady Herman Van Rompuy na tiskové konferenci z 28. ledna 2014 po summitu EU-Rusko.

V neposlední řadě ve svém proslovu (angl.) proneseném již 20. září 2013 v Jaltě hovoří o problematice asociační dohody a ruských obav i eurokomisař Štefan Füle. Mimo jiné uvádí, že "asociační dohoda přináší benefity nejen Evropské unii a Ukrajině, ale i dalším zemím, mezi nimiž bude definitivně i Rusko." Vyjádřil přání, aby byla tato asociační dohoda a zóna volného obchodu, kterou zavádí, viděna jako příležitost k vytvoření zóny volného obchodu od Lisabonu až po Vladivostok a zmínil se i o snaze překonat nekompatibilitu.

Útvar, o kterém Jiří Rusnok hovoří, se jmenuje Útvar pro ochranu ústavních činitelů. Tento útvar má poskytovat osobní ochranu a bezpečnostní dopravu trvale chráněných ústavních činitelů. Působnost útvaru je v souladu s nařízením vlády č. 468/2008 Sb., o zajišťování bezpečnosti ústavních činitelů České republiky. Podle tohoto nařízení patří mezi ústavní činitele, kterým má být zajištěna bezpečnost, prezident, předseda Poslanecké sněmovny, předseda Senátu a předseda vlády.

Na základě reformy Policie ČR (.pdf) v roce 2008 mělo dojít i k modernizaci vozového parku. V roce 2008 bylo zakoupeno 1400 nových vozidel a obměna zastaralých vozů měla dále pokračovat. Z veřejně dostupných zdrojů nebylo možno dohledat, zda se tato modernizace týkala také Útvaru pro ochranu ústavních činitelů. O dané informace jsme požádali Odbor veřejných zakázek Policejního prezídia, který má tyto věci v kompetenci. V případě odpovědi informace doplníme.

Výrok Milana Urbana zazněl 22. listopadu během rozhovoru pro Radiožurnál (v čase 16:20) a na základě dostupných informací z médií ho hodnotíme jako pravdivý.

Německá energetická politika prochází v posledních letech poněkud turbulentním obdobím. V roce 2007 rozhodla německá vláda, že uzavře do roku 2018 všechny uhelné elektrárny a opustí těžbu uhlí, zejména z důvodů nerentability a nekonkurenceschopnosti. Koncem roku 2011 se v reakci na havárii jaderné elektrárny Fukušima německá vláda usnesla ukončit provoz všech jaderných elektráren do roku 2022 a nahradit je energií z obnovitelných zdrojů při snižování celkové spotřeby elektřiny.

Velmi rychle se však ukázalo, že přechod na obnovitelné zdroje (solární a větrné) bude zdlouhavým procesem a energetickou mezeru nyní paradoxně zaplňují uhelné elektrárny, které zažívají renesanci i vzhledem k nízké ceně emisních povolenek. V roce 2012 Německo spustilo nové uhelné elektrárny poblíž Kolína nad Rýnem či Boxbergu, v minulém roce pak například nedaleko Duisburgu a města Lünen. Pod záštitou společností RWE či Vattenfall probíhá stavba elektráren u Hamburku či Mannheimu, s čímž také souvisí rozšiřování dosavadních hnědouhelných těžebních oblastí, např. povrchového dolu Garzweiler, kde dochází k vysídlování obyvatel, či snahy o rozšíření těžby v oblastech bývalé Lužice s centrem v Chotěbuzi (dnes součástí Braniborska). Absence jasné a kontinuální energetické politiky je v německém případě zřejmá. Dotace pro obnovitelné zdroje energie navíc prodražují koncovou cenu elektřiny pro domácnosti a průmysl.