A druhý balík, kam jsme dávali peníze, byly oběti trestných činů. Jsme prosadili nový zákon o obětech trestných činů a vznikl jakýsi malý fond, z kterého se budou platit náhrady.
Zákon o obětech tresných činů byl skutečně předložen sněmovně 27.2. 2012 a zástupcem navrhovatele byl ministr spravedlnosti, tedy Jiří Pospíšil. Dle vyjádření Ministerstva spravedlnosti však žádný fond, ze kterého by se platily náhrady, nevzniknul a výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.
O právu na peněžitou pomoc pojednává Díl 6 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů (.pdf, ke stažení zde). Neříká však nic o vytvoření fondu, ze kterého by se měly platit náhrady. O vytvoření takového fondu se pouze zmiňovala Petra Vitoušová, prezidentka organizace Bílý kruh bezpečí, která pomáhá obětem trestných činů. Ta pro Český rozhlas uvedla:
„Z výnosů, které teď zatím patří státu, a jsou to výnosy z trestné činnosti, bude vytvořený fond a oběti trestných činů, které se připojí s nárokem na náhradu škody a od pachatele ji nebude možné vymoci, se budou moci obracet na tento státní fond.“
Vyjádření Ministerstva spravedlnosti ke vzniku fondu:
„Pokud jde o vyplácení peněžité pomoci, pak žádný fond nevznikl. Tato částka nemá charakter odškodnění (byť ji za ministerstvo spravuje odbor odškodňování), ale jde spíše o „sociální dávku“, která má oběti pomoci překlenout zhoršenou finanční situaci. Tato pomoc je ministerstvem poskytována osobám, které jsou uvedeny v § 24 zákona o obětech trestných činů. Dále jsou oběti trestných činů podporovány nepřímo, a to prostřednictvím dotací, které jsou poskytovány ministerstvem neziskovému sektoru."
Třeba na zahraniční politiku náš teďka nový poslanec, který se jmenuje Milan Šarapatka, je čtyřnásobný český velvyslanec České republiky, 12 let dělal diplomata, ve velvyslanecké funkci.
Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť Šarapatka působil na Ministerstvu zahraničních věcí celkově 14 let, nicméně v pozici velvyslance nebyl zmíněných 12 let, nýbrž "jen" v období let 98-02 a 06-09.
Podle informací serveru nasipolitici.cz byl Milan Šarapatka v letech 1997 - 2011 (14 let) zaměstnancem MZV ČR.
Postupně byl mimořádný a zplnomocněný velvyslanec a to v Indonésii, Bruneji a Papua-Nové Guinei (1998–2002) a Alžírska a Mali (2006–2009).
Tento fakt potvrzují např. i stránky hnutí Úsvit přímé demokracie, blog Milana Šarapatky na serveru iDNES či časopisu Týden.
V takovém případě bych postupoval stejně jako v případě docenta Putny, to znamená, jmenovací dekret bych sice podepsal, ale pověřil bych ministra školství, tak jak se to často stávalo i za minulých prezidentů, aby dekrety těmto profesorům předal.
Po červnovém sporu o jmenování profesorů Miloš Zeman skutečně pověřil tehdejšího ministra školství Petra Fialu, aby jeho jménem předal jmenovací dekret Martinu C. Putnovi.
K situaci, kdy prezident nejmenoval profesora, došlo v roce 2012. Ceremoniálu jmenování profesorů se nezúčastnil tehdejší prezident Václav Klaus, nikoliv však kvůli sporům s akademickou obcí, ale kvůli zranění kotníku. Jmenovací dekret podepsaný prezidentem předával ministr školství a ministr obrany.
V minulosti také existuje případ, kdy Václav Havel odmítnul jmenovat rektorem Petera Mikuleckého kvůli pozitivnímu lustračnímu osvědčení.
Rozhodně se tedy nedá říci, že by k podobným situacím v minulosti docházelo "často", což potvrzuje i ČTK, a výrok proto hodnotíme jako zavádějící.
Hodně dlouho tam (na ministerstvu spravedlonosti, pozn. Demagog.cz) byl právě pan Pospíšil
Jiří Pospíšil strávil ve funkci ministra spravedlnosti necelých 5 let, a to v období 2006 až 2009 a následně 2010 až 2012. Porovnáme-li jej s ostatními ministry spravedlnostiod roku 1993, je suverénně nejdéle působící osobou na tomto postu. Dáváme tedy Davidu Rathovi za pravdu.
Pro zajímavost, bereme-li v potaz i starší období, nejdéle tuto funkci vykonával poslanec KSČ Jan Němec, a to v období 1969 až 1981.
Kupříkladu Praha je jedním z nejbohatších regionů (v rámci EU, pozn.).
Na základě zprávy Eurostatu hodnotíme výrok jako pravdivý.
Podle tiskové zprávy (.pdf) Eurostatu z března 2013 je Praha 8. nejbohatším regionem EU.
Při vstupu do EU jsme sice měli povinnost euro přijmout, ale vezměme si příklad Švédska. To také nenaplnilo svůj závazek přijmout euro (...) a nic zásadního se nestalo.
Při vstupu do EU se Česká republika spolu s dalšími přistupujícími státy v roce 2004 zavázala k přijetí společné měny v Aktu o podmínkách k přistoupení (článek 4, .pdf).Tento závazek platí pro Českou republiku dodnes, avšak není stanoveno datum pro splnění kritérií, které jsou elementární podmínkou pro vstup do eurozóny.
Trvalou výjimku přijmout společnou měnu mají pouze Velká Británie a Dánsko. Jak uvádí server Euroskop.cz, Švédko si takovou výjimku v Maastrichtské smlouvě nezajistilo, avšak rozhodlo se neúčastnit se měnové unie již od jejího počátku. Stejně jako ostatní státy aspirující na vstup do eurozóny musí i Švédsko nejprve splnit konvergenční kritéria. Severská země se zatím vyhýbá naplnění konvergenčních kritérií a tím pádem i vstupu do eurozóny tím, že se neúčastní systému ERM II.
Česká republika stále stejně jako Švédsko konvergenční kritéria neplní, a proto zatím ani jedné výše uvedené zemi není vstup do eurozóny umožněn. Jestli by se měla Česká republika inspirovat postupem Švédska a svůj vstup do eurozóny sabotovat je strategickou otázkou měnové politiky, která se mění se změnou české politické reprezentace. Avšak země, stejně jako Švédko, povinnost vstoupit do měnové unie stále má. Výrok proto hodnotíme jako zavádějící.
Pro nás je důležité něco jiného: toto rozhodnutí (připojení Krymu k Ukrajině – pozn. Demagog.cz) bylo přijato se zřejmým porušením již tehdy platných ústavních norem. Otázka se rozřešila kuloárně, mezi přáteli. Samozřejmě, že v podmínkách totalitního státu se obyvatel Krymu a Sevastopolu na nic neptali.
Ústava Ruské federace z roku 1936, platná právě i v roce 1954, kdy došlo k připojení oblasti Krymu k Ukrajině, vysvětluje ve svém článku 18, že ke změně území nemůže dojít bez souhlasu dané svazové republiky.
Jakkoliv byl v té době právní systém relativní, vedení SSSR deklarovalo souhlas obou stran (ukrajinského i ruského parlamentu), tudíž připojení neodporovalo ústavním normám. Zdroje se ovšem v této oblasti rozchází, objevují se jak souhlasné názory, tak ty, které tvrdí, že k souhlasu nedošlo a jednání bylo jen jednostranné.
Nebyla porušená žádná jiná norma tehdejší ústavy, ústavně vyžadováno nebylo ani referendum. Přesto hodnotíme výrok jako neověřitelný, neboť nejsme v tomto případě korektně schopni posoudit, zda bylo připojení Krymu v roce 1954 konformní se sovětskou ústavou.
On to vlastně není až tak státní dluh (Kalousek je tázán na dluh Ukrajiny vůči České republice – pozn. Demagog.cz). Je to pohledávka, kterou vede zbytkový státní podnik ČPP Transgas, a jedná se zhruba o 75 milionů dolarů, což je samozřejmě významný dluh.
Na základě informací získaných z médií a webu Ministerstva financí hodnotíme výrok Miroslava Kalouska jako pravdivý.
Miroslav Kalousek hovoří o pohledávce, která vyplývá ze závazků tzv. Jamburgských dohod z roku 1985 mezi ČSSR a SSSR, podle nichž se Československo podílelo na vybudování plynárenské infrastruktury v zemích bývalého Sovětského svazu. Dané závazky se dlouhodobě snaží vymáhat Česká republika na Ukrajině a v Kazachstánu, zatím však bez úspěchu. Podle údajů Ministerstva financí ČR se jedná o společný dluh obou zemí vůči ČPP Transgas ve výši přibližně 4,566 mld. korun. Co se týče výše dluhu, který by měla splatit přímo Ukrajina, podařilo se nám nalézt pouze údaj z roku 2001, jenž uvádí částku 79,8 mil. USD, což by zhruba potvrzovalo slova Miroslava Kalouska.
Já na té demonstraci taky byl a ten dopis jsem nepodepsal. Nechtěl ho podepsat ani Karel Schwarzenberg.
Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť v otevřeném dopise premiérovi Sobotkovi ve věci uvalení sankcí Rusku nefigurují jména místopředsedy Kalouska ani předsedy TOP09 Karla Schwarzenberga.
Tento otevřený dopis byl projednáván na pochodu proti ruským intervencím na Krymu, jehož se místopředseda Kalousek také účastnil.
No, tak podívejte se, pane Moravče, já už jsem v pátek na tiskové konferenci řekl, že kdybych chtěl tuto vládu vyhodit do povětří, tak jak mně radí ústavní právník pan Kysela, není nic jednoduššího, než odmítnout jmenovat pana Babiše ministrem financí v souladu s lustračním zákonem.
Na základě dostupných mediálních výstupů hodnotíme výrok jako pravdivý. Jedním z témat tiskové konference (záznam tiskové konference je dostupný v archivu ČT, na dané téma prezident Zeman hovoří v čase 47:00), na níž prezident republiky vystoupil 10. ledna 2014, byla i překážka pro jmenování navrhované koaliční vlády v podobě platného znění lustračního zákona (451/1991 sb.).
Ačkoliv v rámci lustračního zákona není požadavek předložení lustračního osvědčení kandidátem na ministra explicitně zmíněn, ústavní právník Jan Kysela v rozhovoru pro Českou pozici představuje určitou právní konstrukci, na jejímž základě by byla tato podmínka pro jmenování ministra v souladu se současným zněním zákona.
Docent Kysela doslova uvádí: "Výklad zákona není zcela jednoznačný. Musíte si klást otázku, jestli ministr, který je šéfem správního úřadu, vám připadá podobnější spíše šéfovi statistického úřadu, anebo poslanci. Mně připadá podobnější šéfovi statistického úřadu. Když ve volbách voliči někoho volí, volí ho primárně jako poslance, avšak z toho automaticky neplyne, že by měl být ministrem."
