A pan Cícer, já jsem s ním mluvil. A on zůstane v strukturách Ministerstva financí. A z rodinných důvodů požádal o přeložení do jiného útvaru v rámci Ministerstva financí a bude tam zachována kontinuita.
Výrok hodnotíme jako pravdivý, jelikož byl potvrzen dr. Cícerem v rozhovoru pro média.
JUDr. Milan Cícer v rozhovoru pro Lidovky.cz potvrdil, že 10. února 2014 nastupuje do Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, a tím pádem, že končí ve vedení Finančního analytického útvaru, a to na základě dohody s ministrem Babišem. Důvod této změny nebyl uveden. (Lidovky.cz, 2. 2. 2014)
Jak Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, tak Finanční analytický útvar patří do struktury Ministerstva financí ČR.
Jsou exemplární případy, kdy to nefunguje, vzpomeňte si na to, když se přijímaly zásady o tom, že se nesmí doslazovat vína a tak dále (...) tohleto si prosadili zástupci jižních zemí, vznikl blok, který si toto prosadil, aby převálcoval konkurenci zemí z té střední a severnější části Evropy.
Reforma trhu s vínem, o níž mluví Miloslav Ransdorf, tak jak byla definitivně Evropskou unií schválena v dubnu 2008, neobsahovala zákaz doslazování vín řepným cukrem.
Tento bod se objevil pouze v návrhu reformy z roku 2007, ovšem vyvolal značné spory mezi členskými státy EU. Blok, o kterém mluví Miloslav Ransdorf, tvořili jen Italové a Španělé, podporovaní Řeky a částečně i předsedajícími Portugalci. Tábor odpůrců tvořených většinou zeměmi střední Evropy pak vedli Němci. Ostře protestovali i Češi.
Proti návrhu reformy tehdy vystupovala například i česká europoslankyně Zuzana Roithová: "Protestuji proti zákazu doslazování vín ve střední Evropě včetně Moravy, aniž by bylo zakázáno zase dokyselování vín na Jihu. Nechápu, proč by vinaři z Moravy měli nakupovat drahé mošty od jižanů, aby tím nahradili dvousetletou tradici doslazování cukrem a měnit tak tradiční vůni a chuť svých kvalitních vín. Je to v rozporu s principy vnitřního trhu a s tím nemohu souhlasit".
Sporný bod o zákazu doslazování vín, jak už bylo zmíněno v úvodu, ale z konečného znění reformy vypadl, a tak nelze hovořit o bloku, který si něco prosadil, aby převálcoval konkurenci.
Prosím, já odkazuji na ten, odkazuji na ten rozhovor, kde v témže rozhovoru, kde popisuje tuto teoretickou možnost, kde v témže rozhovoru ale zdůrazňuje, že v praxi je to nemožné (Kalousek mluví o rozhovoru Schwarzenberga pro Týden - pozn. Demagog.cz).
Ve zmiňovaném rozhovoru pro časopis Týden zaznělo na téma spolupráce s ČSSD mimo jiné následující:
"Jak známo, pan prezident nám to zakázal. Pan prezident si sociální demokracii dostatečně podmanil, a tak o tom neuvažuji. Výslovně dvakrát řekl, že toto nepřijme.
(...)
Pokud by to byla samostatná demokratická strana, je možné s ní hovořit. Ale jak říkám – existují předpoklady, že tahle možnost nebude."
Tak to bylo v roce 1999 v Jugoslávii, my si to dobře pamatujeme. Bylo těžké tomu uvěřit, já jsem nevěřil svým očím, ale na konci 20. století byly na jedno z evropských hlavních měst, na Bělehrad, vedeny v průběhu několika týdnů raketové a bombové útoky a poté následovala skutečná intervence. Existovala snad rezoluce Rady bezpečnosti OSN ohledně této otázky, která dovolovala takovéto jednání? Nic takového.
Ačkoliv vzdušné útoky byly provedeny bez souhlasu OSN, na přítomnost bezpečnostních sil v Kosovu již existovala rezoluce. Proto výrok Vladimira Putina o neexistenci rezoluce hodnotíme jako zavádějící.
V březnu 1999 byly zahájeny vzdušné útoky NATO na cíle v Jugoslávii. Operace trvala od 24. března do 10. června 1999 bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN, který vetovalo Rusko a Čína.
Následně byla dne 10. června 1999 v OSN přijata rezoluce 1244, jež schvalovala rozmístění mezinárodních civilních a bezpečnostních sborů v Kosovu. S jejich přítomností souhlasilo i Kosovo.
Mírové síly Severoatlantické aliance KFOR vstoupily do Kosova 12. června 1999 na základě mandátu OSN. Cílem bylo nastolit a udržovat bezpečné prostředí, přičemž mohlo být dodržování dohod v případě potřeby vynuceno. Z počátku bylo přítomno 46 000 osob.
Kromě mise NATO byla v Kosovu přítomna i mise OSN s názvem UNMIK. Tato mise byla civilní a za úkol měla dočasnou správu Kosova. V roce 1999 bylo přítomno až 4 718 policejních příslušníků, 38 vojenských styčných důstojníků a další civilní osoby.
Vojenský útok NATO tedy nebyl podpořen souhlasem OSN, ale přítomnost jednotek v Kosovu byla výsledkem přijaté rezoluce 1244.
Tak komisař Öttinger přišel s nápadem zátěžových testů, tzv. stresstest, (...) a zvolil absolutistický přístup na úkor garance předpokládatelných situací. Tzn., my musíme zaručit, že ta elektrárna vydrží i v nereálných případech – když bude zřícení dvou letadel, bude zemětřesení, představte si zemětřesení u nás, vyšší než 4 stupně Richterovy škály, stoletá voda (...). Tenhle absolutistický přístup byl napaden národními orgány, ale stejně to pokračuje dál.
Evropský komisař pro energetiku Günther Oettinger byl iniciátorem tzv. zátěžových testů jaderných reaktorů, jejichž nápad vznikl v důsledku událostí ve Fukušimě. Hlavním cílem testů bylo posoudit bezpečnost a spolehlivost jaderných elektráren v případě mimořádných přírodních událostí (povodně, zemětřesení).
Členské státy vyjádřily nesouhlas s původním plánem zátěžových testů, který neobsahoval testy simulující havárie letadel. EU se následně v květnu 2011 shodla na parametrech zátěžových testů, dle nichž byly zahrnuty do specifikace zátěžových testů účinky zřícení letadel na bezpečnost jaderných elektráren. Zátěžové testy následně proběhly a potvrdily vysokou úroveň bezpečnosti.
Tento výrok hodnotíme jako zavádějící. Je pravda, že s nápadem stresstestů přišel komisař Öttinger, a tyto testy jsou koncipovány na extrémní situace. Národní státy ale nesouhlasily s původním plánem zátěžových testů nikoli z důvodu jejich přehnanosti, ale naopak nedostatečnosti. Jejich názor byl navíc následně akceptován a zohledněn ve schváleném plánu.
„(reakce na předchozí výrok Ivana Bartoše) Není to pravda, není to na věčné časy.“
Ministr Žák ve svém výroku přímo navazuje na předsedu Pirátů. Rozporuje tedy fakt, že vláda měla přiklepnout Microsoftu smlouvu tzv. na věčné časy.
Zmínku o časovém vymezení této nové smlouvy zmiňuje Český rozhlas, který uvádí: ” Vláda v demisi prodlouží smlouvu na počítačové softwary se společností Microsoft. Kritici upozorňují na dlouhodobost nových smluv a množství peněz, o kterých v zakázce rozhoduje vláda bez politického mandátu těsně před koncem svéhopůsobení ve Strakově akademii. Centrální rámcová smlouva na software pro státní správu by se měla podepsat do konce roku. Je prodloužením strategické smlouvy státu s firmou Microsoft z roku 2008. Ta vyprší na konci listopadu a ministerstvo vnitra ji chce prodloužit na další čtyři roky. ”
Toto potvrzuje i vyjádření ministerstva vnitra:" Nová rámcová smlouva byla prodloužena na čtyři roky. Stát si však zatím nic neobjednal ani se k ničemu nezavázal, smlouva nebrání úřadům ve využívání jiných licencí. Nová smlouva o strategické spolupráci pouze dává státním úřadům garantovanou možnost pořizovat licence na produkty společnosti Microsoft s nejnižší možnou cenou, kterou lze v Česku získat. "
V každém případě Komunistická strana Čech a Moravy po ustavení vlády je v tomto ohledu nejsilnějším opozičním klubem Poslanecké sněmovny.
Dle výsledků voleb se Komunistická strana Čech a Moravy umístila na třetím místě se ziskem 14,91 % hlasů. Vzhledem k tomu, že ČSSD i ANO 2011, kteří se ve volbách umístili před KSČM, jsou součástí vládní koalice, KSČM je skutečně nejsilnějším opozičním klubem Poslanecké sněmovny.
No, nejde jenom o iniciativu několika našich poslanců. Ta novela služebního zákona, kterou předložila sociální demokracie 23. prosince, tak už byla připravována v době, kdy jsme byli v opozici, a tehdy se na ní podílely i neziskové organizace a my jsme ji tehdy připravovali jako alternativu vůči návrhu Nečasovy vlády.
Poslanecký návrh novely tzv. služebního zákona skutečně předložila ČSSD již v červenci 2013, tedy v době, kdy byla ještě v opozici. Návrh byl formulován jako alternativa k návrhu Nečasovy vlády, který byl také poslán do sněmovny k projednání. Oba návrhy spadly pod stůl s rozpuštěním sněmovny.
V novém volebním období pak skupina poslanců ČSSD předložila tento návrh znovu. Podporu této novele vyjádřila skupina neziskových organizací sdružených v projektu Rekonstrukce státu. Martin Fadrný z organizace Frank Bold a zároveň jeden z expertů Rekonstrukce státu pak na e-mailový dotaz potvrdil, že "návrh tohoto zákona ve stadiu draftu připomínkovali zástupci nevládních organizací".
Jeho kolegyně Lenka Petráková z občanského sdružení Oživení pak v e-mailu dodává: "Osobně jsem se zúčastnila 2-3 setkání, a to neformálně, společně s kolegy z good governance. Podali jsme několik připomínek, námětů či komentářů, nicméně ne všechny byly v plné míře do novely zapracovány. Novelu jsme před jejím dokončením (finální verzi) neměli příležitost podrobně komentovat a to také z kapacitních důvodů".
Proto je tam také ta potřeba sto tisíců podpisů na sesbírání (k vyvolání referenda podle návrhu Úsvitu – pozn. Demagog.cz), což já tady mám i tabulky zahraničních zemí, to je standardní, jedna až dvě procenta oprávněných voličů, když sesbírá petici na nějakou otázku, tak je to ta hranice palčivosti.
Výrok, na základě dohledatelných informací, hodnotíme jako pravdivý.
Potřeba nasbírat minimálně 100 000 podpisů je skutečně uvedena v Návrhu ústavního zákona o celostátním referendu, a to ve čtvrtém odstavci článku 3:
"Petiční výbor shromáždí podpisy nejméně 100 000 oprávněných občanů nejpozději do 2 let od zahájení sběru podpisů".
Co se týče druhé části výroku, zde je situace poněkud složitější. Nezanedbatelná část evropských zemí například neumožňuje lidovou iniciativu k vyvolání referenda na národní úrovni. Mezi tyto země patří Velká Británie, Dánsko, Finsko, Belgie, Francie, Irsko a Švédsko.
Na druhé straně země jako Itálie (.pdf, str. 17) či Španělsko (.pdf, str. 13) vyžadují pro lidovou iniciativu 500 000 podpisů oprávněných voličů, Švýcarsko (.pdf, str. 24) 100 000, což by danou podmínku 1–2 % splňovalo.
Necítím se ohrožený, ale Petr Nečas byl výjimka. Tak jak jsem se díval do historie, tak premiéři a i úspěšní premiéři, které Česká republika měla, tak v zásadě využívali možnosti tedy ochrany ze strany ochranné služby a popravdě řečeno...
Předseda vlády by musel ochranku výslovně odmítnout, nezjistili jsme pak, že by to kromě Nečase některý premiér udělal.
Zákon o Policii ČR dává vládě možnost (§49) stanovit seznam ústavních činitelů s nárokem na ochranu. Vláda svým nařízením (č. 468/2008 Sb., dříve č. 138/1998 Sb.) nejméně posledních 15 let premiéra do tohoto seznamu osob zařazovala. Vládní nařízení pak vůbec nepočítají s možností odmítnout, v praxi je však ochrana na souhlasu osoby závislá a právě Petr Nečas (Lidovky.cz) ji díky tomu odmítnout mohl.
Nepodařilo se nám dohledat, že by služby Útvaru pro ochranu ústavních činitelů odmítl nějaký další předseda vlády ČR. Kupř. Jiřího Paroubka měla ochranka hlídat ještě několik měsíců po demisi (Novinky.cz). Soudíme tedy, že Nečas opravdu představoval výjimku.
