Přehled ověřených výroků

Výrok je hodnocen na základě dohledaných informací o změně gesce u zákona o státní službě jako pravdivý.

Původní (a schválený) návrh služebního zákona mělo skutečně v gesci Ministerstvo práce a sociální věcí a byla to až vláda premiéra Petra Nečase, která pověřila novým zpracováním této normy Ministerstvo vnitra.

Vládní návrh služebního zákona v roce 2000 předložil kabinet Miloše Zemana a záštitu nad ním mělo Ministerstvo práce a sociální věcí v čele s Vladimírem Špidlou.

Zemana vláda ve svém usnesení 1. listopadu 2002 (bod II) uložila Špidlovi, aby vypracoval verzi zákona, kterou následně předloží do legislativního procesu.

Tento zákon byl přijat v roce 2002 a stal se součástí sbírky zákonů, ovšem zatím stále ještě nenabyl účinnosti.

V únoru 2012 pak vláda Petra Nečase schválila základní teze nové podoby tohoto zákona a uložila Ministerstvu vnitra 15. února 2012 (tehdy v jeho čele stál Jan Kubice) aby jej zpracovalo.

Vláda zastoupená v této věci Janem Kubicem pak tento zákon předložila Poslanecké sněmovně 13.6.2013 - jeho projednávání však bylo ukončeno s koncem volebního období.

Zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, nabyl účinnosti 1. srpna 2013.

Jiří Pospíšil obdržel za přípravu tohoto zákona cenu Anděl od Bílého kruhu bezpečí - organizace, která se zabývá pomocí obětem trestných činů. Šéfka této organizace, Petra Vitoušová, tento zákon ocenila s tím, že pamatuje na všechny orgány a subjekty činné v trestním řízení.

Zákon pochválili také Helena Válková, místopředsedkyně České kriminologické společnosti, a Tomáš Gřivna, docent na katedře trestního práva Právnické fakulty UK, kteří o novém zákoně napsali článek Nový zákon o obětech trestných činů a jeho význam pro aplikační praxi pro odborný časopis Trestněprávní revue. V článku uvedli:

" Nový zákon o obětech znamená nepochybně správný krok vpřed, který významně zlepšuje postavení obětí trestných činů, rozšiřuje okruh jejich práv a zavádí korespondující povinnosti subjektům poskytujícím jim pomoc. "

Ohlasy občanů na tento nový zákon se nám bohužel nepodařilo dohledat. Pozitivní ohlasy odborné veřejnosti jsou však nesporné a výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Daná smlouva nezakazuje vládním institucím využívat software jiných firem, jednotlivá ministerstva si mají dané služby zajišťovat individuálně. Podle ministerstva vnitra či ČRo se navíc jedná o prodloužení na “pouhé” čtyři roky.

Usnesení Vlády ČR ze dne 25. září skutečně dokládá, že vláda schválila záměr uzavřít s firmou Microsoft smlouvu o strategické spolupráci a záměr uzavřít novou smlouvu mezi ní a českým státem. Usnesení vlády v této věci konkrétně zní:

“I. schvaluje (myšlena Vláda ČR)1. záměr uzavřít novou Smlouvu o strategické spolupráci se společností
Microsoft a záměr uzavřít nové smlouvy vytvářející obchodní rámec a definující
podmínky pořizování licencí k produktům Microsoft, smlouvy Microsoft Business and
Services Agreement, Enterprise Agreement a Enterprise Agreement Subscription,
Obchodní smlouvy a Servisní smlouvy se společností Microsoft,

2. realizaci významné veřejné zakázky zadávané formou centralizovaného
zadávání na uzavření rámcové smlouvy s jedním dodavatelem na poskytování licencí
k produktům Microsoft orgánům veřejné správy.”

Podle vyjádření Úřadu vlády ČR (níže) ovšem tato smlouva nebrání českým úřadům využívat software jiných firem, pouze dává možnost pořizovat licence na produkty Microsoft s garancí nejnižší ceny. Vzhledem k tomu, že se jedná o rámcovou smlouvu, nikoliv o objednávku služeb či zboží, leží na konkrétních úřadech, v jaké podobě si daný software zajistí.

Zmínku o časovém vymezení této nové smlouvy zmiňuje Český rozhlas, který uvádí, že :” Vláda v demisi prodlouží smlouvu na počítačové softwary se společností Microsoft. Kritici upozorňují na dlouhodobost nových smluv a množství peněz, o kterých v zakázce rozhoduje vláda bez politického mandátu těsně před koncem svého působení ve Strakově akademii.Centrální rámcová smlouva na software pro státní správu by se měla podepsat do konce roku. Je prodloužením strategické smlouvy státu s firmou Microsoft z roku 2008. Ta vyprší na konci listopadu a ministerstvo vnitra ji chce prodloužit na další čtyři roky.” Toto potvrzuje rovněž vyjádření ministerstva vnitra (níže).

Celé vyjádření Úřadu vlády:

"V případě Microsoftu vláda rozhodla o prodloužení smlouvy o strategické spolupráci vzhledem k tomu, že stávající smlouvy končí k 30. listopadu 2013. Pro Českou republiku je samozřejmě výhodné, aby měla i nadále smluvně upraveny podmínky pro pořizování licencí k softwaru Microsoft ve stávajících rozsahu a mohla tak využívat ze smluv plynoucí výhody. Není to však žádný závazek, který by bránil úřadům využívat softwary jiných firem. Smlouva o strategické spolupráci však dává možnost státním úřadům pořizovat licence na produkty společnosti Microsoft s garancí nejnižší možné ceny, kterou lze v Česku získat. Záměr vychází mj. z toho, že pro ty, kteří si již dříve koupili licence na produkty uvedené společnosti, je výhodné využít rámcové smlouvy a nakupovat levněji případný upgrade už nakoupeného softwaru.Důležité je také připomenout, že jde o rámcovou smlouvu. Stát ta zatím nic nezaplatil a nic neobjednal. Bude na konkrétních úřadech, zda a v jaké podobě si individuálně smluvně zajištěné služby objednají." Celé vyjádření MV ČR: "Nová rámcová smlouva byla prodloužena na čtyři roky. Stát si však zatím nic neobjednal ani se k ničemu nezavázal, smlouva nebrání úřadům ve využívání jiných licencí. Nová smlouva o strategické spolupráci pouze dává státním úřadům garantovanou možnost pořizovat licence na produkty společnosti Microsoft s nejnižší možnou cenou, kterou lze v Česku získat."

Výrok místopředsedkyně TOP 09 je hodnocen jako pravdivý, neboť korektně pojmenovává situaci z volebního období 2002-2006.

Posledními 2 předsedy vlády, kteří byli ze sociální demokracie, byli skutečně Stanislav Gross a Jiří Paroubek. Jejich vlády fungovaly v rámci volebního období 2002 - 2006 v koalici s KDU-ČSL a Unií svobody.

Helena Langšádlová zmiňuje také v negativní konotaci "situaci, která byla s vládami spojena". Připomeňme tedy specifika u obou zmíněných vlád. Je pravda, že u obou vlád bylo přítomno několik kauz, které obě vlády poškozovaly.

Stanislav Gross sám musel rezignovat na pozici premiéra poté, co nebyl schopen uspokojivě vysvětlit, kde získal finance na svůj byt. Navíc nejasnosti provázely také podnikání jeho manželky. Při hlasování o nedůvěře vládě Grosse se kabinet udržel pouze tak, že jej podrželi opoziční komunisté. Ti se zdrželi hlasování a zachránili tak Grosse, nicméně nakonec premiér rezignoval.

Vláda Jiřího Paroubka navázala na kabinet Stanislava Grosse. Některé kauzy z této doby také ovlivňovaly vládu/vládní koalici - např. Unipetrol, Biolíh nebo Ghanské kakao. Nicméně Jiří Paroubek dovedl vládu až k řádným volbám a podařilo se mu vytáhnout preference ČSSD až nad 30 % ve volbách v roce 2006. Zajímavost u tohoto kabinetu bylo také to, že premiér Paroubek a ČSSD v poslanecké sněmovně u některých zákonu fakticky obcházel koaliční partnery a prohlasovával legislativu s KSČM - dohromady měli 111 hlasů. Konkrétně šlo např. o zákoník práce a zákon o neziskových nemocnicích.

Na závěr je třeba připomenout, že součástí těchto vlád byla také KDU-ČSL. Obě tyto vlády získaly důvěru i díky hlasu současného 1. místopředsedy TOP 09 a ministra financí, Miroslava Kalouska.

Výrok Elišky Wagnerové ohledně evropského trendu zužování institutu parlamentní imunity hodnotíme podle dohledaných informací ze zpravodajských článků jako pravdivý, ačkoliv konkrétně oficiální stránky i dokumenty Parlamentu Spojeného království (Parliamentary Privileges: Current Issues (.pdf) a Parliamentary Privilege: Cm 8318 (.pdf)) mluví o připravovaných krocích týkajících se imunity svých členů především v souvislosti s jejich objasňováním, nikoliv zužováním.

Pro lepší pochopení situace je nutné připomenout, jak blíže uvádí například srovnávací studie (.pdf) Parlamentního institutu, že poslanecká imunita se dělí na dva druhy – na garanci „neodpovědnosti“ za svobodu projevu a hlasování na půdě parlamentu (tzv. indemita) a na garanci „nestíhatelnosti“ při provádění některých úkonů v právním řízení. V zemích Evropské Unie je indemita chápána podobně, naopak druhá část imunity je vykládána jednotlivými státy rozličněji.

Co se týče evropského trendu omezení imunity, tak například v roce 2009 italský ústavní soud zrušil zákon o imunitě čtyř nejvyšších představitelů státu (informuje server ceskenoviny.cz) a od září 2012 si poslanci na Slovensku zrušili trestněprávní imunitu (více na serveru aktualne.cz). V první polovině tohoto roku si také čeští poslanci, senátoři a ústavní soudci zrušili doživotní imunitu (blíže na serveru ihned.cz). Dle serveru Euroskop.cz je omezení imunity také aktuálním tématem v Polsku, kde chce premiér zamezit dalšímu zneužívání imunity polskými politiky, a to především při páchání dopravních přestupků.

Již zmiňované Spojené království se otázkou omezení imunity začalo intenzivněji zabývat od roku 2009, kdy byli čtyři členové parlamentu, dle oficiálních dokumentů království, obviněni z finančních podvodů. Oficiální zpráva (.pdf) z června 2013 ohledně imunity britských poslanců navazuje na zprávu z roku 1999, podobně ale jako studie (.pdf) věnována britskému parlamentu z roku 2012, má pouze formu informativní či doporučující s cílem (na straně 2) především objasnit stávající situaci.

Více se tématu porovnávání jednotlivých zemí Evropské unie na základě poskytování poslaneckých imunit zabývaly například Poslanecký institut nebo servery aktualne.cz a ceskenoviny.cz.

Ministerstvo vnitra eviduje dvě občanská sdružení odpovídajícího jména: " Svaz mladých komunistů " a " Svaz mladých komunistů Československa ". Vznik prvního jmenovaného předcházel o měsíc druhému občanského hnutí. Jelikož o prvním jmenovaném hnutí a jeho aktivitách nelze dohledat žádné další informace a pravděpodobně tak nevyvíjí žádnou výraznější činnost, Vojtěch Filip pravděpodobně hovoří o Svazu mladých komunistů Československa.

Svaz mladých komunistů Československa je občanským sdružením založeným v roce 2008 v reakci na rozpuštění Komunistického svazu mládeže ministerstvem vnitra. Od Komunistické strany Čech a Moravy se částečně liší ideologickou orientací, SMKČ je například na rozdíl od KSČM členem maoistické Mezinárodní koordinace revolučních stran a organizací, a obecně se projevuje větší radikalitou při kritice současných společenských poměrů.

KSČM se tak například distancovala od letáků SMKČ oslavujících smrt Václava Havla. V následné tiskové zprávě pak se pak předseda Komise mládeže ÚV KSČM distancoval také od některým dalších akcí SMKČ. V neposlední řadě pak v tiskové zprávě vydané nedlouho po vzniku dvou komunistických mládežnických svazů Vojtěch Filip uvádí, že " není vhodné, aby práci výše uvedených sdružení zastřešoval někdo z funkcionářů KSČM, navíc opakuji, že jsem nedal žádný souhlas k tomu, aby se mou osobou některá z organizací zaštiťovala. " Člen ÚV KSČM Ludvík Šulda v nedávném rozhovoru dodává: " Ve své každodenní činnosti a výstupech se SMKČ dlouhodobě negativně a ostře kriticky vyhrazuje vůči politice KSČM a vůči závěrům a usnesením jejich nejvyšších orgánů včetně VIII. sjezdu KSČM. Na základě rozhodnutí VV ÚV KSČM byli členové KSČM, pracující v této organizaci, vyzváni oficiálním dopisem k tomu, aby respektovali program a usnesení strany a následně bylo těmto členům doporučeno, aby ve svém politickém angažování více využili struktur krajských komisí mládeže KSČM před aktivitami v SMKČ."

Ačkoliv jsou tyto subjekty organizačně odděleny a jejich názory na některé otázky se liší, je zde patrná personální provázanost. Například předseda Svazu mladých komunistů Československa Lukáš Kollarčík kandidoval za KSČM ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2010, a to ve Zlínském kraji ze třetího místa.

Vztah těchto dvou subjektů tak lze označit za ambivalentní. Především z důvodu neexistence formálních či oficiálních vazeb mezi KSČM a SMKČ však hodnotíme výrok Vojtěcha Filipa jako pravdivý.

Po mnichovském diktátu, v období tzv. druhé republiky, docházelo v okleštěném Československu k oslabování demokratického étosu i institucí. Prvorepubliková demokracie byla napadána a prezentována jako slabá a neživotaschopná. Politická soutěž (.doc) byla limitována (vznikly státostrana Strana národní jednoty a symbolicky opoziční Národní strana práce), byla zaváděna cenzura či profesní omezení pro občany židovského původu.

Na příkladě tzv. zmocňovacího zákona (Ústavní zákon č. 330/1938 Sb.), který vybavoval prezidenta republiky v demokratickém státě nepředstavitelnými pravomocemi, lze vysledovat zásadní odklon od prvorepublikové a demokratické tradice.

S tím bylo spojené také mediální napadání osob, které byly symboly demokratického uspořádání. Vedle např. Edvarda Beneše či Karla Čapka se jednalo právě o (v té době již zesnulého) Tomáše G. Masaryka.

Vzorem, který tehdy v Evropě vítězil, myslí Karel Schwarzenberg nepochybně různé typu autoritářských či totalitních režimů, které Evropě na východ od Rýna na konci třicátých let početně i mocensky dominovaly.

Období druhé republiky trvalo pouhých 167 dní a bylo ukončeno nacistickou okupací v březnu 1939.

Zákaz použití chemických zbraní byl jako odpověď na zkušenost z první světové války zakomponován do Ženevského protokolu, který byl podepsán již v roce 1925. Na zákaz použití dále navázala Úmluva o chemických zbraních (Chemical Weapons Convention) vytvořená v roce 1992, která již směřovala také na zákaz vývoje, výroby a shromažďování s cílem tyto zbraně zničit. Země Summitu G20 se shodly, že v Sýrii byly chemické zbraně použity, což konstituuje porušení mezinárodního práva. Deset ze zemí G20označily režim Bašára Asada za viníka útoku (jmenovitě se jedná o USA, Austrálii, Kanadu, Francii, Itálii, Japonsko, Jižní Koreu, Saúdskou Arábii, Španělsko, Turecko a Británii).

Zmíněná "předchozí doba" nejspíše odkazuje na válku v Iráku, která byla podpořena zprávami o existenci zbraní hromadného ničení v držení režimu Saddáma Husajna. Tato zpráva (Iraq dossier) byla připravena britskou rozvědkou a prezentována premiérem Tony Blairem jako důkaz, na jehož základě koalice v čele s USA provedla útoky na Irák i bez podpory rezoluce Rady bezpečnosti OSN. Později se ukázalo, že Irák žádné zbraně hromadného ničení nevlastnil, protože jejich arzenál byl zničen v 90. letechv době sankcí OSN.

Výrok Martina Kuby je na základě dohledaných informací hodnocen jako pravdivý. Na úvod je třeba uvést, že ač Kuba využívá tuto konkrétní situaci ke kritice ČSSD, sám byl jedním z architektů tohoto stavu, neboť byl jedním z lidí, kteří za ODS dojednávali koalici se sociálními demokraty (.pdf) a měl tak vliv i na obsazení pozice předsedy kontrolního výboru.

Luboš Dvořák, o němž Martin Kuba hovoří, skutečně kandidoval ve volbách do zastupitelstev krajů v roce 2008 za KSČM jako „nezaměstnaný“ právník (kandidátní listina ze serveru volby.cz zde) a po sestavení vlády v jihočeském kraji stranami ODS a ČSSD, o níž přinesl informace například server iDnes.cz, je z usnesení Zastupitelstva Jihočeského kraje (.pdf) také zřejmé, že byl zvolen 1. předsedou kontrolního výboru. Bližší informace o Luboši Dvořákovi jsou dostupné například na stránkách nasipolitici.cz nebo na stránkách kscm.cz.

Co se týče zmiňované výše platu, na základě údajů z nařízení vlády č. 37/2003 o odměnách za výkon funkce členům zastupitelstev a údajů ze serveru mesec.cz, Luboš Dvořák, jako uvolněný zastupitel zvolený za kraj s více než 600 000 obyvateli, měl plat pohybující se kolem 50 000 Kč.

Ministerstvem zadaná Analýza možnosti pozastavení činnosti KSČM (.pdf, str. 12–13, 16, 27) dokládá pravdivost tohoto výroku.

Za spornou Analýza pokládá následující pasáž programu strany:

„Programovým cílem KSČM je socialismus, demokratická společnost svobodných, rovnoprávných občanů, společnost politicky a hospodářsky pluralitní, postavená na maximální občanské samosprávě, prosperující a sociálně spravedlivá, pečující o zachování a zlepšování životního prostředí, zabezpečující lidem důstojnou životní úroveň a prosazující bezpečnost a mír.

Program KSČM vychází z marxistické teorie otevřené dialogu s mezinárodním komunistickým a levicovým hnutím, novým myšlenkám a poznatkům. KSČM usiluje o to, aby byla stranou masovou, která pracuje na základě kolektivnosti jednání a rozhodování, samosprávných principů a široké vnitrostranické demokracie.“

Analýza však tuto pasáž komentuje:„v případě výše citovaného programu KSČM chybí odkazy na leninismus, osobnosti typu Stalina a zejména pak k diktatuře proletariátu a vlády jedné strany. Přestože je v programu zmiňován marxismus, jsou zároveň zdůrazněny demokratické principy (vnitrostranická demokracie, občanská samospráva, pluralita atd.). Není tedy možné dovodit, že by marxismem tak, jak je obsažen v programu KSČM, byl marxismus stalinského typu.“

Marta Semelová se skutečně projevuje radikálně, pro Hospodářské noviny uvedla, že Klement Gottwald „udělal mnoho dobrého pro lidi. Dějiny se falšují, souzeni byli jen ti, co se opravdu provinili.“

Analýza možnosti pozastavení činnosti KSČM se rovněž vyjadřuje k výrokům Marty Semelové: „projevy poslankyně Semelové tedy mohou vzbuzovat obavy z porušování zákona, zejména pak z trestného činu schvalování komunistického genocidia (§ 405 trestního zákoníku). Za takové výroky je však primárně odpovědná poslankyně Semelová v rámci své trestněprávní odpovědnosti. Nutno podotknout, že na poslankyni bylo právě v souvislosti s jejími výroky podáno trestní oznámení, které však bylo shledáno jako neopodstatněné.“

Nejvyšší správní soud stanovil, že „důvod k rozpuštění politické strany tedy vyplývá z kumulativního splnění několika podmínek:
1) zjištěné chování politické strany je protiprávní,
2) je této straně přičitatelné,
3) představuje dostatečně bezprostřední hrozbu pro demokratický právní stát a
4) zamýšlený zásah je přiměřený sledovanému cíli, tzn. není narušena proporcionalita mezi omezením práva sdružovat se v politických stranách a zájmem společnosti na ochraně jiných hodnot.“

Soukromé výroky Marty Semelové ani jiných radikálnějších členů KSČM tudíž skutečně nelze přičítat na vrub strany jako takové a nelze za to stranu zrušit.