Přehled ověřených výroků

Eurostat bohužel neeviduje data o dluhu pro Švýcarsko, švýcarské hodnoty tedy bereme ze serveru Trading Economics. Podle tohoto serveru činil dluh Švýcarska v roce 2012 35,5 % HDP, což by jej řadilo v EU na čtvrté místo (za Estonsko, Bulharsko a Lucembursko).

Strana svobodných občanů obsazuje přední místa svých kandidátních listin na základě primárních voleb, ve kterých opravdu mohou hlasovat členové a registrovaní příznivci této strany. V pražských primárkách pro tyto parlamentní volby zvítězil Petr Mach.

Výrok Petra Macha tedy hodnotíme jako pravdivý.

Podle informací v médiích se skutečně v prosinci 2010 sešel tehdejší policejní prezident Martinů s tehdejším premiérem Petrem Nečasem. Na schůzce mělo policejní prezident prozradit premiérovi informaci z probíhajícího vyšetřování případu korupce na Státním fondu životního prostředí. Schůzky se měl zúčastnit i ředitel protikorupčního útvaru Libor Vrba.

Není však přesně známo, jaké informace podal policejní prezident premiéru Nečasovi ani zda ten některé z těchto údajů použil na K9. Vyšetřování této schůzky (viz další výrok) bylo policejní inspekcí uzavřeno bez konstatování pochybení.

Kvůli nedostatku veřejně dostupných informací tedy hodnotíme výrok jako neověřitelný.

Zastupitelský úřad v Lucemburku by se měl skutečně nově opět otevřít nyní v únoru 2014. Velvyslanectví České republiky v Lucemburku fungovalo již dříve do 31. prosince 2012 a jako velvyslanec zde působil Ing. Vít Korselt. V období neexistence českého velvyslanectví v Lucemburku byl akreditován pro výkon záležitostí spojených s Lucemburskem český velvyslanec v Bruselu.

Dne 20. února 2014 vyjednávali v Kyjevě ministři zahraničních věcí Polska, Německa a Francie s ukrajinským prezidentem Viktorem Janukovyčem. Jednalo se o dalším řešení ukrajinské krize, o zkrácení prezidentského období a o vypsání předčasných parlamentních voleb. V průběhu jednání byli ministři zahraničních věcí v kontaktu s ostatními šéfy diplomacie zemí EU, kteří se nacházeli v Bruselu. Ve stejný den se totiž v Bruselu konalo mimořádné zasedání ministrů zahraničí EU. Na programu jednání byly sankce a jejich uvalení na osoby odpovědné za násilí a použití nepřímé síly na Ukrajině.

Výrok hodnotíme jako pravdivý s výhradou. Obě jednání probíhala současně, nicméně mimořádné zasedání ministrů zahraničí EU se konalo v Bruselu (Belgie), nikoliv v Lucembursku.

V roce 2004 se konaly na Ukrajině v pořadí čtvrté (.pdf, str. 3) prezidentské volby od vyhlášení ukrajinské nezávislosti. Jejich vítěz měl vystřídat prezidenta Leonida Kučmu, který byl v úřadu dvě funkční období, což je ústavní limit na Ukrajině (článek 103 Ústavy Ukrajiny).

Přestože do voleb kandidovalo 26 osobností (.pdf, str. 7), byl už od počátku zřejmý souboj dvou oponentů. Tím prvním byl premiér Viktor Janukovyč, kterého se snažil Leonid Kučma protlačit do úřadu. Jeho protivníkem byl Viktor Juščenko, bývalý premiér a předseda strany „Naše Ukrajina“.

Od počátku voleb byla patrná manipulace a diskriminace. Prvním kolem, které se konalo 31. října, prošli již zmínění kandidáti s těsnými výsledky. Ačkoliv průzkumy veřejného mínění naznačovaly vítězství Viktora Juščenka ve druhém kole (21. listopadu), zvítězil s tříprocentním rozdílem Viktor Janukovyč. Přívrženci Viktora Juščenka po vyhlášení výsledků druhého kola vyrazili do ulic a započaly demonstrace a protesty proti výsledkům voleb (tzv. Oranžová revoluce), které měly mezinárodní podporu.

Nakonec Nejvyšší soud nařídil 3. prosince opakování druhého kola prezidentských voleb, které proběhlo za účasti mezinárodní volební pozorovatelské komise 26. prosince. Dne 28. prosince ústřední volební komise oznámila výsledky opakovaného druhého kola voleb, jehož vítězem se o necelých 8 % hlasů stal Viktor Juščenko.

Ukrajinská ústava z roku 1996 (v té době platná) se o prezidentských volbách zmiňuje v článku č. 103:

„Prezident Ukrajiny je volen tajným hlasováním občany na období pěti let na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva.“

„Regulérní volby prezidenta Ukrajiny se budou konat poslední neděli v březnu pátého volebního období úřadu prezidenta Ukrajiny. V případě předčasných voleb prezidenta Ukrajiny se budou konat do devadesáti dnů ode dne ukončení pravomoci.“

„Postup pro konání voleb na prezidenta Ukrajiny musí být stanoven zákonem.“

Volby byly provedeny (.pdf, str. 4) na základě Prezidentského volebního zákona, jenž vstoupil v platnost v dubnu 2004, a na základě zákona o ústřední volební komisi, který byl přijat v červnu 2004.

Článek 26, odst. 13 Prezidentského volebního zákona stanoví: „Územní volební komise, pokud jde o organizování příprav a průběhu volby prezidenta Ukrajiny, musí zajistit konání opakovaného hlasování podle rozhodnutí ústřední volební komise, dohlížet nad opakovaným hlasováním v prezidentských volbách, stejně jako nad konáním opakovaných voleb dle tohoto zákona“.

Výrok hodnotíme na základě uvedených informací jako zavádějící. Bylo sice uskutečněno "třetí kolo" volby prezidenta, nicméně šlo o opakování druhého kola voleb, což nebylo v rozporu s ústavou z roku 1996 ani s volebním zákonem z dubna 2004. Volební zákon umožňuje opakování hlasování v prezidentských volbách dle rozhodnutí ústřední volební komise, což se v tomto případě stalo.

Firma Veřejné zakázky s.r.o. již v minulosti pro Ministerstvo dopravy zakázky dělala a Zdeněk Žák s ní tedy nepřišel. Největší z nich bylo poradenství při výběru dodavatele k realizaci projektu mýtného v roce 2005 (viz Podrobné podmínky zadávací dokumentace, .doc), kdy zvítězila firma Kapsch.

Dle předběžných informací dostupných v databázi veřejných zakázek má firma Veřejné zakázky s.r.o. poskytovat poradenské a konzultační služby v souvislosti s výkonem funkce projektového manažera k výběrovému řízení na poskytovatele mýtného. Zdeněk Žák má tedy pravdu, že firma má na starosti administrativní záležitosti a výrok hodnotíme jako pravdivý.

Části výroku o prověření a obhájení firmy se věnujeme v hodnocení jiného výroku níže.

Výrok byl publikován 10. 2. 2014 na facebookovém profilu Tomia Okamury.

Švýcaři si skutečně odhlasovali, byť těsně, kvóty pro imigranty. Druhou část výroku o tom, že „bohaté Švýcarsko již nápor imigrantů nezvládá" z důvodů její subjektivnosti nehodnotíme. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

V neděli 9. 2. proběhlo ve Švýcarsku referendum, ve kterém občané rozhodovali o zavedení kvót pro počty přistěhovalců do země. Referendum,vyvolala Švýcarská lidová strana a zavazuje švýcarskou vládu do tří let přijmout imigrační kvóty pro všechny cizince, včetně občanů ze států EU. Přijetí tohoto imigračního omezení si vyžádá i změnu Švýcarské ústavy. Konkrétní kvóty ještě nebyly stanoveny, o těch později rozhodne vláda.

Referendum bylo přijato těsnou většinou 50,3 % hlasů a pomyslně tak rozdělilo zemi na dvě části. Na základě dřívějších referend s podobnou tematikou se ukázalo, že východ země, obývaný především německy mluvícími obyvately, se vyslovuje společně s italsky mluvícími obyvately pro kvóty, zatímco západ země, kde žijí převážně francouzsky mluvící obyvatelé, je znám svým kladným vztahem k EU a vyslovuje se ke kvótám spíše negativně.

Švýcarská spolková rada interpretuje výsledek tohoto referenda, jako odraz neklidu v zemi, který souvisí s nárůstem počtu cizinců, a to zejména v posledních letech.

Toto referendum může znamenat pro Švýcarsko do budoucna i velké problémy. Přestože není členem Evropské unie, tak ale patří do Schenghenského prostoru. Pokud země na základě referenda skutečně stanoví kvóty, které se budou týkat i obyvatel Evropské unie, tak tím dojde k porušení pravidel Schenghenského prostoru. Předseda Evropského parlamentu Martin Schulz se již nechal slyšet, že hrozí, že EU vypoví se Švýcarskem některé smlouvy. Například dohody, které švýcarským společnostem umožňují přístup k evropskému jednotnému trhu. Není totiž možné, aby Švýcarsko využívalo výhody vycházející ze spolupráce s Evropskou unií, ale na druhou stranu neakceptovalo podmínky ze strany EU.

Obavy též panují ve švýcarském bankovním sektoru, který považuje EU za nejdůležitější zahraniční trh. Problémy mohou postihnout i některé firmy, které jako levnou pracovní sílu využívají právě přistěhovalce.

Co se týče druhé části výroku, jak jsme avizovali výše, pro její subjektivnost ji nehodnotíme. Nevíme totiž, v jakém smyslu T. Okamura „nezvládání" myslel. Zda hovořil o sociálním systému, či např. nalády ve společnosti. Faktem ale také je, že do země se údajně každý rok stěhuje kolem 80 tisíc lidí. V oblasti sociální politiky se nám nicméně nepodařilo dohledat, že by švýcarský sociální systém nějakým způsobem významně kolaboval. Mezi dílčí problémy pak může patřit vyšší kriminalita u některých skupin přistěhovalců, např. z některých afrických zemí. Negativně může být ale také vnímána kvalifikovaná pracovní síla stěhující se či dojíždějící za prací ze zemí EU.

Názory na nadužívanost vazby se liší a data International Centre for Prison Studies o počtu vazebně stíhaných je možné interpretovat několika způsoby, výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

V České Republice (záložka „Further information“) je vazebně stíhaných 14 % ze všech vězňů, zatímco v Německu jich je 17 %, ve Švédsku 24 %, ve Francii 25 % a v Norsku 29 %. Česko má tedy v mezinárodním srovnání nízké počty vazebně stíhaných v poměru k vězněným.

Pokud je však český počet vězňů způsoben tím, že jsou celkově nadužívány tresty odnětí svobody, je potřeba sledovat i míru vazebně stíhaných v populaci. ČR se zahraničí v počtu vazebně stíhaných výrazně nevymyká; zvláště poté, co jejich počet klesl za třináct let o více než polovinu. Na 100 000 obyvatel má nyní Česko 22 vazebně stíhaných, Německo 14, Švédsko 16, Norsko 21 a Francie 25.

V poměru na počet obyvatel je tedy sice v Česku o polovinu více zadržovaných ve vazbě než v Německu, avšak při více než dvojnásobném počtu uvězněných. Určení, zda je česká vazba proti německé nadužívaná tudíž závisí na měřítku, k němuž jsou data vztahována.

Počty neoprávněně držených ve vazbě se v tuzemsku bohužel neevidují. V roce 2012 zůstávalo ve vazbě déle než půl roku 300 lidí, do jednoho roku 156 a do dvou let 204 osob. Déle než dva roky ve vazbě žilo 33 obviněných.

Helsinský výbor spolu s dalšími organizacemi přitom vyjádřil své „znepokojení nad nedostatkem konkrétních aktivit směřujících k reformě evropského systému vazby“ a žádal, aby se stanovily „společné minimální standardy pro užívání vazby. Systém vazby v členských státech EU se musí neodkladně reformovat, aby se ukončil tento neopodstatněný a často svévolný postih a zásadní porušení práv, které způsobuje.“

Po roce 2000 a velkém poklesu počtu vazeb však Výbor nezdůrazňoval nadužívání vazby jako specifického základního problému české justice. Varoval naopak před nadužíváním trestů odnětí svobody a upozorňoval na špatné podmínky ve vazebních věznicích.

Výzkum Fair Trials International (.pdf, str. 3) za hlavní problémy české vazby považuje její délku a přeplněnost věznic; o nadužívání se nezmiňuje.

Debata o vazbě se otevřela už v roce 2005 po sedmiměsíčním zadržováním Bohumila Kulínského. Tehdejší ministr spravedlnosti Pavel Němec i někteří další politici považovali používání vazby v české justici za excesivní. Nejvyšší státní zastupitelství na to reagovalo poukazem na to, že počet vazebně stíhaných klesl za pět let na polovinu.

Na základě níže předložených informací hodnotíme výrok Jiřího Dienstbiera jako pravdivý. V Okamurově návrhu figuruje tzv. péče řádného hospodáře, která ovšem představuje nižší úroveň, než jaká je v současné právní úpravě požadována.

V tomto případě Jiří Dienstbier hovoří o návrhu (.pdf) na změnu v zákoně č. 219/2000 Sb., o majetku ČR a jejím vystupování v právních vztazích, a v zákoně č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, který podal Tomio Okamura a další poslanci. Dle tohoto návrhu (str. 1) by zástupci státu a zástupci územních samosprávných celků měli jednat se svěřeným majetkem s péčí řádného hospodáře. Jak je ale uvedeno ve stanovisku vlády k tomuto návrhu (.pdf), v současné právní úpravě je v případě hospodaření s majetkem vyžadována vyšší míra odbornosti, než jakou navrhuje Okamura (str. 1).

V zákoně 219/2000 Sb. je v § 47 uvedeno následující: " Fyzické osoby, které z titulu svých funkcí nebo pracovního zařazení v organizačních složkách anebo z titulu pověření vykonávat jménem státu jeho práva akcionáře činí právní a jiné úkony týkající se majetku a plní další úkoly stanovené tímto zákonem, jsou povinny provádět tuto činnost s odbornou péčí a postupovat podle tohoto zákona, dalších právních předpisů a vnitřních předpisů, jimiž se hospodaření a nakládání s majetkem, popřípadě jeho správa řídí ". Je tedy nutná odborná péče.

O péči řádného hospodáře hovoří Nový občanský zákoník v § 159 následovně: " Kdo přijme funkci člena voleného orgánu, zavazuje se, že ji bude vykonávat s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí. Má se za to, že jedná nedbale, kdo není této péče řádného hospodáře schopen, ač to musel zjistit při přijetí funkce nebo při jejím výkonu, a nevyvodí z toho pro sebe důsledky ". Péče řádného hospodáře sice není přesně popsána, ale obecně se má za to (stanovisko vlády ji tak pojímá – str. 2), že vyžaduje znalosti informovaného laika. Díky této navrhované úpravě by tedy místo odborných znalostí stačily znalosti řádově nižší.