Musíme si také říci, že ten největší počet poslanců, kteří odešli do toho, do té zóny těch nezařazených, tak byl hodně třeba například ze strany Věci veřejné.
Podle údajů z webových stránek PSP ČR je k 8. červenci 2013 v dolní komoře evidováno 17 nezařazených poslanců. Tři z nich byli zvoleni původně na kandidátce ODS, další tři na kandidátce ČSSD a zbylých jedenáct bylo zvoleno za VV.
Výrok Miroslavy Němcové hodnotíme jako pravdivý.
My máme dneska fakultní nemocnice, máme nemocnice, které patří krajům, máme soukromé nemocnice a je to samozřejmě o přerozdělování jako zdravotních pojišťoven, které mají vlastně, máme 7 zdravotních pojišťoven, které vyberou asi 260 miliard.
Základní rozdělení nemocnic dle vlastnické struktury je na veřejné a privátní, veřejné se dále dělí na krajské či městské, fakultní a specializované.
Počet zdravotních pojišťoven působících v České republice je roven sedmi. Dle výsledků ke konci minulého roku výnosy zdravotních pojišťoven (.pdf) dosáhly výše 231,8 mld. Kč.
Andrej Babiš uvádí ve svém výroku přibližný výnos 260 mld. Kč, což nás vede k označení výroku za pravdivý (ač je výnos za minulý rok nižší než řečená částka).
Je pravda, že syrský režim má asi největší zásoby chemických a obávám se i bakteriologických zbraní na světě.
Sýrie je jednou ze sedmi zemí, které odmítly podepsat tzv. Úmluvu o chemických zbraních (Chemical Weapons Convention). V této dohodě se jednotlivé státy zavázaly zničit své zásoby chemických zbraní a nijak se nepodílet na vývoji dalších. Zásoby chemických zbraní v Sýrii tedy nejsou pod žádnou mezinárodní kontrolou a jejich stavy je možné pouze odhadovat. Z toho důvodu hodnotíme výrok jako neověřitelný. Nicméně přidáváme zdroje, které se shodují s názorem Karla Schwarzenberga.
Zprávu o chemickém programu v Sýrii (fr, en) zveřejnila francouzská vláda na svém webu 2. září. Uvádí v ní mimo jiné odhadované stavy chemických zbraní vlastněných syrskou vládou. Tyto zásoby jsou zde označeny jako jedny z nejvýznamnějších na světě (one of the world’s most important operational chemical weapons stockpile).
Stejně hodnotí syrský chemický arzenál i deník New York Times, který se odvolává na americké diplomatické zdroje.
V tom spotřebním koši člověka, který bere průměrnou mzdu, tak potraviny hrajou obrovský, obrovskou roli, stejně tak jako nájem. Kdežto u člověka, který bere třeba 60, 70 tisíc plat měsíční, tak ty potraviny naopak tvoří poměrně malou část a on utrácí většinu toho, toho platu za služby a za výrobky, které jsou v té vyšší sazbě.
Pro ověření výroku Martina Peciny jsme použili nejnovější data (Vydání a spotřeba domácností, tabulka 5c) Českého statistického úřadu. Domácnosti jsou v této studii rozděleny do deseti pásem podle svých příjmů na osobu.
Například pro páté nejnižší pásmo domácností, které lze označit jakožto domácnosti s průměrnými příjmy, je v průměru podíl vydání za potraviny a nájem (bez dalších nákladů na bydlení, energií atp.) na celkové sumě vydání 17,5 % a 4,9 %, dohromady tedy 22,4 % ze všech vydání.
U pásma s nejvyššími příjmy je situace následující: 10,3 % za potraviny a 12,2 % za nájem. Za potraviny a nájem tak tato vysokopříjmová skupina utratí 22,5 % svých příjmů.
Nehodnotíme, jaký podíl na výdajích je či není obrovský, to závisí na subjektivním posouzení. Pokud bychom však sečetli výdaje za potraviny a nájem, podíl na výdajích těchto dvou skupin (průměrné příjmy a vysokopříjmová) bude takřka shodný. V druhé větě svého výroku však Martin Pecina hovoří již pouze o potravinách.
Vydání za potraviny tvoří pro domácnosti s průměrným příjmem výrazně vyšší podíl výdajů než pro vysokopříjmové. Zároveň většina vydání uskutečněných vysokopříjmovými domácnostmi nespadá do snížené sazby DPH. Proto hodnotíme tento výrok jako pravdivý.
Premiér, který nese největší zodpovědnost za stát a zpovídá se všem má třeba menší plat, než třeba generální ředitel Českých drah. Premiér když odstoupí, dostane pár platů na odstupné a generální ředitel Českých drah dostane 24 platů.
Před svým odchodem z pozice generálního ředitele Českých drah pobíral Petr Žaluda plat ve výši půl milionu korun měsičně. Po odchodu mu bylo přiznáno odstupné ve výši 24 platů, tj. 12 milionů korun. Následně došlo v souvislosti s příchodem nového ředitele ke snížení platu na polovinu.
Plat předsedy vlády je oproti tomu přibližně 165 tisíc korun. Petr Nečas odstupné neobdržel, jelikož pokračoval ve výkonu funkce poslance. Pokud by tomu tak nebylo, má předseda vlády nárok na odstupné v maximální výši pěti platů.
Z důvodu vyššího finančního ohodnocení gen. ředitele Českých drah než premiéra České republiky považujeme výrok za pravdivý.
Podívejte se, já jsem dostal nějaké pověření od pana prezidenta, to je, myslím, zcela legitimní a jasné ústavní pověření, že mám sestavit vládu. Ta vláda má samozřejmě býti jmenována panem prezidentem. A posléze se má ujmout svých kompetencí vyplývajících ze zákona, z ústavy a zajistit hladký chod české státní administrativy. To je úkol, který jsem přijal.
Protože ani odborná veřejnost nemá jasno v tom, jestli prezident Zeman neporušil jmenováním Jiřího Rusnoka ústavní zvyklost, zda jmenování premiéra ústavní zvyklosti podléhá a jakou má tato právní váhu, hodnotíme výrok jako neověřitelný.
Článek 68 Ústavy ČR hovoří o pravomocech prezidenta takto: „(2) Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.". Dále však nespecifikuje kritéria jaká má premiér splňovat. Protože Ústava ČR je stručným, rámcovým dokumentem, existují ještě nepsané tzv. ústavní zvyklosti, které Ústavu doplňují.
V současnosti existuje více pohledů na to, zda Miloš Zeman ústavní zvyklosti porušil a zda jsou tyto zvyklosti závazné. Například ústavní právník Jan Wintr z Karlovy Univerzity v pořadu Hyde Park hovořil takto: „Myslím, že na jmenování premiérů nikdy ústavní zvyklost jasná nebyla. Kromě ústavních zvyklostí ale vznikají ještě úzy, způsoby, jak bylo jednáno. Jedná-li se jiným způsobem, což je i případ jmenování premiéra, není to protiústavní, ale může to být předmětem kritiky. Dosud byl premiérem jmenován ten, kdo v daném okamžiku měl největší šanci sestavit většinovou vládu. Ať už vítěz voleb, nebo v roce 2010 předseda druhé nejsilnější strany, který měl předjednanou většinovou koalici. Nebo úřednický premiér, u kterého bylo jasné, že za ním stojí podpora poslanecké většiny." Právník a politolog Marek Antoš pak zase tvrdí: „Prezident postupoval proti ústavním zvyklostem. O tom, jestli jsou ústavní zvyklosti závazné, se mohou vést spory,".
Co se týče druhé části výroku tak prezident skutečně dle článku 68 Ústavy ČR nejprve jmenuje předsedu vlády a na jeho návrh teprve další členy a pověřuje je řízením jednotlivých ministerstev a úřadů. Vláda poté musí do třiceti dnů od jmenování požádat Poslaneckou sněmovnu o vyslovení důvěry.
Takže tady se bohužel v uplynulých letech stalo to, že zdraví se proměnilo v jakousi obchodní komoditu a buď máš peníze, tak budeš zdravý, máš naději na vyléčení. A pokud nemáš, tak máš prostě smůlu.
Člověk bez příjmů může být pojištěn na náklady státu a využívat stejnou péči jako ostatní občané ČR.
Tomáš Vandas má zřejmě na mysli, že lidé bez příjmů nemají přístup ke zdravotní péči. Na lidi v takové situaci však pamatuje zákon o veřejném zdravotním pojištění.
Člověku, jehož přijmy a životní situace opravňují k pomoci v hmotné nouzi (podmínky upravuje zákon), hradí stát zdravotní pojištění (§7 z. č. 48/1997 Sb.) a je mu prominuta povinnost platit regulační poplatky (§16a). Standardní zdravotní péči (§13) pak získává zcela bezpoplatně.
Pokud pak Vandas narážel na zavedení tzv. nadstandardů, tedy zpoplatněné varianty zdravotní péče, je jeho výrok nepravdivý hned dvojím způsobem: předně, nadstandardy zrušil Ústavní soud ve svém nálezu z 20.června 2013. Dále, nabízení nadstandardní péče bylo zákonem povoleno mj. s tou podmínkou (ve zrušené verzi §13), že všechny nabízené varianty péče "mají stejný terapeutický účinek".
Nikdy tedy nebylo zpochybněno, že osoba využívající standardní péči, a to i člověk bez přijmů, jehož pojistné hradí stát, má mít stejnou naději na vyléčení, jako kdokoli majetnější.
My jsme navrhovali, aby prezident byl odpovědný z výkonu funkce, ať už to bude kdokoliv. Tehdy jsem to navrhoval v rámci té pracovní skupiny a tehdy ODS byla zásadně proti. Tehdy zástupci ODS, nebyl to tedy pan exministr Pospíšil, ale byli to jiní zástupci ODS, kteří trvali, že to tak není možné.
V původním návrhu novelyÚstavy z pera ČSSD byla obsažena odpovědnost i za závažné porušení Ústavy, konkrétně se jednalo o rozšíření článku 65: "(2) Prezident republiky může být stíhán pro velezradu, a to před Ústavním soudem na základě žaloby Senátu. Prezident republiky může být stíhán též pro jiné závažné porušení ústavního pořádku, a to před Ústavním soudem na základě žaloby Poslanecké sněmovny. Trestem může být ztráta prezidentského úřadu a způsobilosti jej znovu nabýt". V témže dokumentu byla zahrnuta možnost (nový článek 66a) odvolat prezidenta pomocí lidového hlasování: "(1) Prezident republiky může být odvolán z funkce před skončením volebního období lidovým hlasováním. Lidové hlasování o odvolání prezidenta republiky vyhlašuje předseda Poslanecké sněmovny na základě usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu, a to do třiceti dnů od přijetí usnesení tak, aby se lidové hlasování konalo do šedesáti dnů od jeho vyhlášení". Strana od možnosti odvolání prezidenta pomocí lidového hlasování ustoupila s tím, že: "...nejpravděpodobnější variantou, o níž nyní politici v souvislosti s odvoláním hlavy státu diskutují, je možnost „impeachmentu". Pokud by z ústavou daných důvodů obě komory parlamentu chtěly vědět, zda prezident porušil ústavní pořádek, rozhodoval by o tom Ústavní soud". ČSSD též navrhovala omezení trestní odpovědnosti prezidenta pouze na dobu jeho mandátu.
Projednávání volby prezidenta probíhalo na úrovni stranických expertů, kteří dojednávali, v jaké formě bude změna představena parlamentu. Zde se projevila rozdílnost názorů mezi vládní koalicí a ČSSD na postavení prezidenta, kdy zástupci ODS např. řekli: „Byl silný hlas, který říkal, že bychom spíše neměli měnit pravomoci prezidenta. Kolegové z ČSSD mají trochu jiný názor", či zástupce TOP09 Stanislav Polčák, který se vyjádřil, že: "...ústupkem ČSSD od požadavku odvolání prezidenta všelidovým hlasováním padl „největší příkop" budoucí možné dohody".
Jsou už vzory ve Švýcarsku, to je snad před 5 lety, bylo na toto téma referendum. Vláda se pokusila zvýšit švýcarským občanům zákonem daně a občané byli nespokojeni, protože měli pocit, že vláda špatně hospodaří s jejich penězi. A to byly daně ve výši 7 procent, to ne jak u nás, 7 procent. Ale švýcarským občanům se těch 7 procent zdálo příliš vysokých a prostě zrušili ten vládní zákon.
Petr Cibulka ve svém výroku odpovídá na otázku ohledně možnosti rozhodnutí o zvýšení daní pomocí procedury referenda. Bohužel jím uvedený příklad je popsán velmi obecně a nelze jednoduše zjistit, jakou konkrétní úpravu má kandidát na mysli.
Patrně nejvíce se danému případu blíží vládní návrh (ang.) referenda o zvýšení daně z přidané hodnoty ze 7,6 % na 8 % z roku 2009. Nicméně tato iniciativa byl pro navrhovatele úspěšná a ke zvýšení daně tedy došlo (ang.). Na druhou stranu, referendum na obdobné téma se ve Švýcarsku konalo již v roce 2004, kdy byl naopak vládní návrh občany zamítnut.
Ačkoliv argumentace obsažená ve výroku je postavena na reálném základě, konkrétní příklad odpovídající jeho přesnému znění se nám z dostupných zdrojů dohledat nepodařilo, a proto hodnotíme výrok jako neověřitelný.
Všichni prezidenti od roku 90 při jmenování premiéra respektovali většinu či alespoň šanci na většinu, nikdy se nestalo, že by byla jmenována vláda bez jakéhokoli politického subjektu v poslanecké sněmovně, který si ji přál nebo aspoň podporoval.
Od roku 1990 lze sice najít případy, kdy byl prezidentem jmenován premiér, který pouze počítal s tolerancí opozice a nedisponoval tedy nutně šancí na většinu, přesto zde určitý předpoklad většiny na základě dohod existoval.
Prvním takovým případem byla druhá vláda Václava Klause po volbách v roce 1996, kdy se pro vyslovení důvěře vlády vyjádřilo pouze 98 poslanců, avšak vláda získala důvěru díky toleranci ČSSD (61 poslanců nepřihlášeno).
Dalším případem je pak například sestavování vlády Miloše Zemana z roku 1998, kdy tento menšinový kabinet získal důvěru pouze díky opoziční smlouvě, na jejímž základě se 63 poslanců ODS zdrželo hlasování a ČSSD tak získala převahu s pouze 73 přítomnými poslanci.
Dále pak například vláda Mirka Topolánka v roce 2006 nezískala potřebný počet hlasů pro vyslovení důvěry (pro 96, proti 99). Lze tedy říct, že prezident ČR při jmenování premiéra od roku 1990 bral ohled na přání sněmovny a možnost zisku většiny, resp. u 1. vlády Mirka Topolánka byla vzata v úvahu podpora případné vlády nejsilnější stranou ve Sněmovně.
Nikdy však nedošlo k situaci, kdy by vláda neměla prakticky žádnou podporu ve Sněmovně.
