Přehled ověřených výroků

Na základě dostupných informací hodnotíme výrok jako pravdivý.

Několikrát přepracovaný návrh zákona o úřednících byl schválen vládou na základě usnesení ze dne 12. června 2013 č. 434. Součástí usnesení bylo nařízení pro ministra vnitra ke zpracování konečného znění zákona, který měl být následně postoupen parlamentu. K přijetí zákona však již skutečně nedošlo.

Co se týče dalších zmiňovaných protikorupčních opatření, lze potvrdit, že jsou součástí aktuální protikorupční politiky vlády ČR. Zákon o střetu zájmů, zákon o svobodném přístupu k informacím, rozkrývání konečných vlastníků, ochrana oznamovatelů, finanční kontrola a audit představují dokonce tzv. prioritní úkoly vládní strategie.

S ohledem na veřejné komentáře prezidentů ČR a Ruska hodnotíme výrok jako pravdivý.

Prezident Zeman skutečně vyzývá ke vzájemnému zvyšování investic, a to i v energetické politice, zejména dostavby jaderné elektrárny Temelín.

K tomu se přiklání také ruský prezident Putin, který se při jmenování Vladimíra Remka velvyslancem v Rusku vyjádřil takto:

„Počítáme s důslednou realizací společných projektů v energetice, včetně jaderné, jakož i v humanitární a kulturní oblasti.“
Při události probíhajících olympijských her v Soči prezident Zeman jedná i se svým čínským protějškem o energetické politice a absolvuje i jiné bilaterární jednání právě o hospodářství a energetice.

Výrok moderátora Moravce tak hodnotíme jako pravdivý.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, jelikož mnohé národnosti – včetně krymských Tatarů – skutečně v Sovětském svazu trpěly represemi. Těm však byli vystaveni i Rusové, neboť perzekuce nestavěly pouze na národnostním základě, probíhaly i podle třídního, politického a náboženského principu.

Historik J. Otto Pohl popisuje osud Krymských Tatarů v Sovětském svazu: represe započaly ve 30. letech, kdy byly v rámci dekulakizace deportovány tisíce Krymských Tatarů na sever Ruska a na Ural. Stalinův režim dále omezoval kulturní autonomii a popravoval množství intelektuálů z řad Krymských Tatarů.

Za druhé světové války bojovali krymští Tataři na obou stranách fronty, přesto bylo v roce 1944 rozhodnuto o deportaci celého etnika do Uzbekistánu a dalších částí Sovětského svazu. Během pouhých třech dnů bylo z Krymu násilně vystěhováno 194 155 krymských Tatarů. Otto Pohl uvádí, že šlo o jednu z nejrychlejších a nejdůkladnějších etnických čistek ve světové historii.

Většina krymských Tatarů žila v Uzbekistánu za velmi špatných podmínek; při špatném ubytování, nedostatku potravin, oblečení i léků. V prvním roce a půl po deportaci zemřelo v Uzbekistánu 17,8 % krymských Tatarů, z čehož téměř polovinu tvořily děti. Příslušníci národa se přitom na Krym ve velkém začali vracet až v roce 1989.

Mimo krymských Tatarů měl Stalinův režim mnoho dalších obětí, odhady celkového počtů mrtvých se pohybují okolo 20 milionů osob. Historik Norman Naimark vypočítává, že počínaje třicátými lety Stalin popravil skoro milion lidí. Další miliony zemřely následkem nucených prací, deportace, hladomoru, masakrů, věznění nebo výslechů.

Podle odhadů bylo na Sibiř a do střední Asie deportováno v letech 1941–49 společně s krymskými Tatary téměř 3,3 milionů osob. Byli to nejen příslušníci některých etnik, ale i lidé vystěhovaní z náboženských nebo politických důvodů.

Počty příslušníků národností ve vyhnanství v roce 1946:

osob ve vyhnanství

národnosti774 000

povolžští Němci

> 400 000Čečenci a Inguši194 000

Krymští Tataři, Bulhaři a Řekové

84 000

Turkové a Kurdové

82 000

Kalmykové60 000

Karačajové

< 33 000

Balkaři5 000

Litevci (zdroj: geocurrents.info)

Výrok hodnotíme na základě dostupných informací jako nepravdivý. Je sice pravda, že byly zpracovány dvě studie ocenění církevního majetku, přičemž výsledná částka první studie byla následně prověřena a potvrzena druhou studií, avšak první studii nezpracoval auditor z Velké čtyřky a druhá nebyla vyžádána za doby Fischerovy vlády.

V roce 2007 (pdf., str. 7) byla vypracována Církevní komisí první studie ocenění majetku, který by měl být navrácen církvi. Studie byla zpracována na základě řady podkladů, včetně materiálů poskytnutých Výzkumným ústavem zemědělské ekonomiky a podkladů církví a náboženských společností. Výsledky byly následně schváleny vládní a expertní komisí, v níž zasedali zástupci Ministerstva kultury, Ministerstva zemědělství a Ministerstva financí. Podrobná metodika ocenění je zveřejněna na internetových stránkách Ministerstva kultury. Výsledný majetkový nárok vycházející z této studie byl vyčíslen na 134 miliard Kč.

V roce 2008 byla provedena druhá studie na žádost sněmovní komise, jejímž cílem byla kontrola podkladů a metodiky studie z roku 2007. Tuto kontrolu a následné potvrzení provedla mezinárodní poradenská firma Ernst & Young, která je součástí tzv. Velké čtyřky auditorských firem. V této době však byla u moci stále ještě druhá Topolánkova vláda.

Na základě vyjádření Vězeňské služby ČR hodnotíme výrok jako zavádějící.

David Rath v novele zákona o výkonu vazby skutečně navrhuje zpoplatnění televizních a radiových přijímačů, respektive zde (.pdf, strana 4) uvádí, že:&

"Ředitel věznice může za připojení do elektrické sítě stanovit denní poplatek odpovídající denní spotřebě elektrické energie."

V současném zákoně (§ 17) je pak uvedeno toto:

"Pokud jsou pro to ve věznici podmínky, může ředitel věznice povolit připojení radiopřijímačů a televizorů na elektrickou síť."

Nevohoří se zde tedy o zpoplatnění, ale pouze o tom, že ředitel může a nemusí připojení na elektrickou síť povolit.

Vyjádření Vězeňské služby ČR zní takto:
„Ve věznicích se umožňuje používat vlastní radiopřijímač napájený z vlastního zdroje po provedení kontroly technických parametrů ke zjištění, zda nebylo instalováno nežádoucí zařízení. O ponechání jiných věcí rozhoduje ředitel věznice nebo jím pověřený zaměstnanec vězeňské služby. Jedná-li se o elektrospotřebiče s příkonem vyšším než 100 W, ředitel věznice uzavře s odsouzeným písemnou dohodu o úhradě paušální náhrady za spotřebu elektřiny."

Z vyjádření vyplývá, že rozhodování o elektrických spotřebičích je výrazně v rukou jednotlivých věznic. Běžnou praxí je používání rádia, rozhodování o dalších spotřebičích je pak na řediteli, či jiném zaměstnanci věznice. Poplatky jsou zavedeny povinně pouze za odběr energie u spotřebičů nad 100 W a výrok tedy hodnotíme jako zavádějící.

V nedávné minulosti se skutečně objevovaly informace o možném krachu ČD Cargo. Ten byl alespoň dočasně odvrácen.

České dráhy se za generálního ředitele Petra Žaludy sice poměrně výrazně zadlužovaly, ve veřejně dostupných zdrojích se však nikde neobjevuje informace o tom, že by jim hrozila platební neschopnost (insolvence). Ta nestává teprve v situaci, kdy dlužník není schopen dostát svým závazkům, tedy splácet dluhy. Výrok ministra v demisi Žáka by tak byl v této části pravdivý pouze tehdy, pokud bychom přistoupili na předpoklad, že platební neschopnost teoreticky hrozí každému subjektu. Poté by však již ale nešlo tvrdit, že tato hrozba již neexistuje.

Od 1. července 2013 došlo ke zrušení 6 rychlíků a omezení dalších 18. V prosinci 2013 však bylo 10 z těchto spojů obnoveno. Rychlíků je však v České republice 437, nejedná se tedy o rušení třetiny rychlíků, ale o rušení či omezení pouze 5,5 % rychlíků.

K rušení (omezování) regionálních spojů dochází i za působení Zdeňka Žáka na ministerstvu. A to na Rakovnicku a v jižních Čechách.

Především z důvodu výrazného nadsazení počtu rušených rychlíků hodnotíme výrok Zdeňka Žáka jako nepravdivý.

Langer korektně uvádí část výroku o funkci náměstků ministra, nicméně jsme nebyli schopni dohledat profesní minulost poradců ministra. Z tohoto důvodu je výrok hodnocen jako neověřitelný.

Na základě dokumentu Parlamentního institutu, který vypracoval přehled (.pdf) náměstků na ministerstvech až do roku 2009, mediálních informací a tiskových zpráv Ministerstva vnitra ČR jsme zjistili, že za ministra Langera působili na ministerstvu následující náměstci:

Jaroslav Salivar - dříve působil jako krajský ředitel Hasičského záchranného sboru Plzeňského kraje

Zdeněk Zajíček - bývalý poslanec za ODS

Vladimír Zeman - dříve náměstek ministra vnitra pro sociální oblast a bývalý senátor

Blanka Vysoužilová - dříve ředitelka Finančního úřadu v Prostějově

Jiří Jirka - kvestor Univerzity Palackého v Olomouci

Lenka Ptáčková-Melicharová - dříve náměstkyně na Ministerstvu informatiky ČR

Podle veřejně dostupných informací ani jeden z nich dříve nepůsobil na žádné pozici v Policii ČR.

Langerem zmíněné pozice poradců v souvislosti s profesní příslušností (či minulostí) se nepodařilo dohledat.

Pravomoci Ministerstva financí vymezuje zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České socialistické republiky (byl převzat do právního řádu České republiky). § 4 tohoto zákona zní:

“(1) Ministerstvo financí je ústředním orgánem státní správy pro státní rozpočet republiky, státní závěrečný účet republiky, státní pokladnu České republiky, finanční trh, regulaci vydávání elektronických peněz a ochranu zájmů spotřebitelů na finančním trhu s výjimkou výkonu dohledu nad finančním trhem v rozsahu působnosti České národní banky, pro zavedení jednotné měny euro na území České republiky, pro platební styk, daně, pojistné na důchodové spoření, poplatky a clo, finanční hospodaření, finanční kontrolu, přezkoumání hospodaření územních samosprávných celků, účetnictví, audit a daňové poradenství, věci devizové včetně pohledávek a závazků státu vůči zahraničí, ochranu zahraničních investic, pro tomboly, loterie a jiné podobné hry, hospodaření s majetkem státu, privatizaci majetku státu, příspěvek ke stavebnímu spoření a státní příspěvek na penzijní připojištění, ceny a pro činnost zaměřenou proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a vnitrostátní koordinaci při uplatňování mezinárodních sankcí za účelem udržování mezinárodního míru a bezpečnosti, ochrany základních lidských práv a boje proti terorismu, posuzuje dovoz subvencovaných výrobků a přijímá opatření na ochranu proti dovozu těchto výrobků.

(2) Ministerstvo financí spolu s Českou národní bankou připravuje a předkládá vládě návrhy zákonných úprav v oblasti měny a peněžního oběhu a návrhy zákonných úprav, kterými se upravují postavení, působnost, organizace a činnost České národní banky, s výjimkou dohledu nad finančním trhem, platebním stykem a vydáváním elektronických peněz. (...)”.

Výpůjční potřeba se pak mezi lety poměrně různí, v roce 2012 byla podle ministerstva financí čistá výpůjční potřeba 172,8 miliard korun, hrubá (po započtení dluhopisů splatných v daném roce a dalších položek) pak 309,4 miliard. Pro rok 2014 hovoří materiály MF (.pdf, strana 30) o čisté výpůjční potřebě 113,6 miliardy.

Uvedené částky výpůjční potřeby se značně liší od Kalouskem uváděných 220 miliard a výrok tak hodnotíme jako nepravdivý.

Frakce Evropských konzervativců a reformistů (ECR) je dlouhodobě proti závazným cílům v oblasti klimatu a energetiky, v případě dopadů na národní státy je ECR pro spravedlivou alokaci zátěže politiky ochrany klimatu mezi členské státy EU (opět za předpokladu nezávaznosti jejích cílů). Příklady lze nalézt zvláště ve vyjádřeních evropského poslance Szymańského (např. zde, zde, zde a zde; eng).

Výrok hodnotíme na základě dostupných dat jako pravdivý. Podle Eurostatu (ang.) vydává Rakousko na aktivní politiku zaměstnanosti skutečně okolo 2 % HDP (v roce 2011 2,043 %) a Česká republika pouze 0,5 % (v roce 2011 0,556 %). Rakousko má také příznivější statistiky nezaměstnanosti: podle nejnovějších údajů (k prosinci 2013) byla míra nezaměstnanosti (ang.) v Rakousku 4,9 %, v České republice potom 6,7 %. Míra nezaměstnanosti v Rakousku byla vůbec nejnižší v celé Evropské unii. Česká republika se však také nachází v čele této statistiky.