Přehled ověřených výroků

Výrok poslance Haška je zavádějící, neboť v Ústeckém kraji jsou kauzy kolem využívání evropských peněz také dlouhodobějšího rázu, nicméně nově se také minulý týden začaly prověřovat kauzy aktuální (kolem ROP Severozápad), což Hašek ve svém výroku opomíjí.

Kauza v Jihočeském kraji se týká podezření na manipulace v ROP (Regionální operační program) Jihozápad, kam spadá kromě tohoto kraje ještě také Plzeňský kraj. 15. března 2010 policie začala stíhat 2 vysoké úředníky, kteří byli podezřelí z manipulace s evropskými projekty.

Problémy ve severních Čechách (primárně kraj Ústecký a také Karlovarský) jsou rovněž dlouhodobějšího rázu. Kauza v Ústeckém kraji (v oblasti nakládání s evropskými penězi) se dlouho týkala především Krajské zdravotní, která sdružuje krajské nemocnice v regionu a kde se vyskytly pochybnosti s předražováním tendrů. Nicméně v posledních dnech provedla policie nově také razii v regionu v souvislosti s problémy v rámci ROP Severozápad, což je kauza zcela nová.

Výrok Michala Haška tak hodnotíme jako zavádějící, neboť i přes skutečnost, že v jižních Čechách jde skutečně o kauzu starou několik let, tak v Ústeckém kraji jde kromě dlouhodobých otázek okolo Krajské zdravotní také nově o problém s evropskými fondy v rámci Regionálního operačního programu Severozápad.

Tento výrok hodnotíme na základě vyjádření předsedkyně představenstva Českomoravské drůbežářské unie Ing. Dagmar Tůmové za zavádějící, protože ministr Bendl nezohlednil dotační možnosti, které mohou čeští drůbežáři při splnění směrnice Rady EU 1999/74/ES využít.

V roce 1999 byla skutečně vydána směrnice Rady 1999/74/ES, která stanovila minimální požadavky na ochranu nosnic v EU a od 1. ledna 2012 zakázala chov nosnic v jiných než tzv. „obohacených klecích“.

Ministr počítá s nákladem 2,8 miliardy korun pro české drůbežáře na investice spojené s aplikací této směrnice Rady EU. Toto číslo zveřejnila již 25. ledna 2012 na tiskové konferenci předsedkyně představenstva Českomoravské drůbežářské unie Ing. Dagmar Tůmová.

Ing. Dagmar Tůmová nám na základě emailové korespondence ze dne 5. dubna částku potvrdila. Uvedla však i širší souvislosti: „Celkový náklad na výměny technologií a s tím spojené stavební a jiné úpravy bude po ukončení cca 2,8 miliardy Kč.Z této částky bude vyplacena cca 0,9 miliardy Kč jako dotace z PRV (Program pro rozvoje venkova Státního zemědělského intervenčního fondu, pozn.), je to v průměru 40% pro chovatele, kterému byla dotace přiznána. Musíme říci, že dotaci získala většina chovatelů. Z těchto 40% je 25% ze státního rozpočtu a 75% z rozpočtu EU. Z toho plyne, že průměrné náklady chovatele tvoří 60% investované částky.K 1. 1. 2012 bylo proplaceno cca 250 miliónů Kč a požádáno o cca 50 milionů Kč. Je třeba také říci, že chovatele celou investici musí nejdříve zaplatit a teprve po administrativním zpracování podat žádost o proplacení, ale to neprobíhá ihned a výplata má určitý posun. Tuto agendu zajištuje SZIF.Každý chovatel, kterému je přiznána dotace má 24 měsíců na realizaci investičního záměru. V ČR je dokončeno cca 80% výměn technologií a zbývajících 20 % probíhá převážně v tomto období.“ Z citovaného vyjádření je patrné, že náklady českého drůbežářství na aplikaci směrnice Rady EU nebudou dosahovat celkového nákladu 2,8 miliard Kč potřebného na rekonstrukci systému chovu nosnic, ale pravděpodobně se vyšplhají na částku okolo 60% celkových nákladů kvůli dotacím ze státního rozpočtu a operačních fondů EU.

Vzhledem k tomu, že tento premiérem zmíněný mandát není celý zvěřejněn (např. prostřednictvím nějakého dokumentu), není možné tento výrok reálně ověřit.

Na naši emailovou žádost o poskytnutí tohoto mandátu reagoval po čase Odbor informování o evropských záležitostech (konkrétně paní ředitelka tohoto odboru) s tím, že se nejedná o veřejný dokument. Za tuto odpověď děkujeme.

Výrok lze hodnotit jako zavádějící. Opatření deklarovaná v Protokolu o uplatňování Listiny základních práv jsou již z velké části obsažena v samotné Listině základních práv a svobod, a pokud jde o možnou retroaktivitu, tak k té se Protokol vůbec nevyjadřuje.

Europoslanec Zahradil argumentuje, že Protokol je potřeba přijmout, aby mimo jiné nebyla právní ustanovení Listiny uplatňována v oblastech práva, které nespadají pod právo EU. V tomto případě ale není taková deklarace nutná, protože článek 51 Listiny základních práv a svobod (.pdf) udává, že Listina nemůže mít rozšiřující účinek na pravomoci a úkoly, které smlouvy svěřují Unii a že: „Ustanovení této Charty jsou při respektování zásady subsidiarity určena institucím a orgánům Unie a členským státům, pokud aplikují právo Unie.“ To znamená, že se vztahují jen na oblasti, kde je uplatňováno právo Unie (Hlava I. Konsolidovaného znění Smlouvy o fungování Evropské unie (.pdf)) a nemůžou být aplikována mimo tento rámec. Článek 2 Protokolu č. 30 (.pdf) pak pouze poukazuje na to, že tam, kde ustanovení Listiny odkazuje na vnitrostátní právní předpisy a zvyklosti zemí, vztahuje se toto ustanovení na dané země jen v takovém rozsahu „v jakém jsou práva nebo zásady v dotyčném ustanovení obsažené uznávány v právních předpisech nebo zvyklostech“ v dané zemi

Otázka možné retroaktivity Listiny, která má být podle europoslance Zahradila v Protokolu ošetřena, jednak není v samotném Protokolu vůbec zmíněna, navíc zákaz retroaktivity je obecný právní princip, který platí i bez jakýchkoliv dodatečných ustanovení.

Pokud jde o možný nesoulad s českým právním řádem, tak tomu se Protokol č. 30, ke kterému se chce ČR připojit, věnuje v prvním odstavci článku 1: “Listina nerozšiřuje možnost Soudního dvora Evropské unie ani jakéhokoliv soudu Polska či Spojeného království shledat, že právní a správní předpisy, zvyklosti nebo postupy Polska či Spojeného království nejsou v souladu se základními právy, svobodami nebo zásadami, které Listina potvrzuje.“ Ustanovení lze interpretovat tak, že Evropský soudní dvůr (ESD) a vnitrostátní soudy zmíněných států mají možnost shledat, že právní a správní předpisy, zvyklosti nebo postupy země nejsou v souladu se základními právy. Listina pak tuto možnost dále nerozšiřuje. Na základě tohoto ustanovení neexistuje žádná možnost, aby Soudní dvůr vykonával přezkum souladu právních předpisů, tedy i souladu s právem Unie, jestliže mu takováto pravomoc není svěřena.

.

Tento výrok hodnotíme jako zavádějící neboť Evropská komise sice má jediná právo navrhovat zákony, jejich schvalování je ovšem na volených zástupcích.

Evropský parlament prošel od svého vzniku v roce 1952 (tehdy ještě jako Shromáždění ESUO) výraznými změnami a rozšiřováním pravomocí. Výhradní právo předkládat legislativní návrhy má sice stále úřednická Komise, čímž se evropský model liší od modelu národních států, kde mohou poslanci v parlamentu předkládat vlastní návrhy legislativních aktů, ale schvalování těchto návrhů je plně v kompetenci přímo voleného Evropského parlamentu a Rady EU, složené ze zástupců vlád národních států.

Nejčastějším způsobem přijímání legislativy v EU je procedura spolurozhodování, kterou Lisabonská smlouva rozšířila na drtivou většinu oblastí. Konkrétně se jedná o volný pohyb pracovních sil, právo podnikat a žít v jiném členském státě, služby, vnitřní trh, školství a vzdělávání (pobídková opatření), spotřebitelská politika, transevropské sítě (pokyny), životní prostředí (všeobecný akční plán), kultura (pobídková opatření) a výzkum (rámcový program). Po přijetí Lisabonské smlouvy se procedura spolurozhodování používá v 95 procentech případů. V rámci této procedury je postavení Parlamentu na stejné úrovni jako postavení Rady EU. Projednávaný legislativní návrh tak musí schválit obě instituce, jinak není přijat. Evropský parlament má tedy reálné právo veta a ne jen možnost legislativní proces zpožďovat.

Vedle procedury spolurozhodování, tzv. řádného postupu, existují ještě zvláštní postupy. Ty se používají u politicky citlivých rozhodnutí. Ani v těchto případech však neleží legislativní pravomoc pouze v rukou Komise a její návrh musí být přijat buď Radou spolu s vyádřením Parlamentu (v případě tzv. konzultace), nebo Radou po vyjádření souhlasu Parlamentu (v případě tzv. souhlasu).

(zdroj EurActiv)

Na základě informací dostupných na oficiálních stránkách Evropské komise hodnotíme výrok Hynka Fajmona jako pravdivý.

Evropská komise dne 25. dubna 2012 skutečně předložila návrh rozpočtu (.pdf) pro rok 2013. V návrhu samotném se na straně devět lze dočíst, že návrh rozpočtu předpokládá pro platby výrazné navýšení vyplývající z předchozích závazků. Celkově by se mělo jednat o 134,3 miliard eur vyčleněných na platby, což je o 6,8% více než v roce 2012.

Slovy „zaplatit, to co slíbila“ je pravděpodobně Hynkem Fajmonem myšleno splatit své smluvní závazky z minulých a současných let. Toto je opravdu jeden z důvodů navýšení - v roce 2013 by měla být dokončena řada projektů odsouhlasených v minulých rozpočtech. Komise plánuje také navýšení investic do hospodářského růstu, výzkumu a nových pracovních míst.

V letech 2002 - 2006 vládla ČSSD spolu s KDU-ČSL a US-DEU. Tyto strany měly dohromady opravdu pouze těsnou většinu 101 mandátů. Sociální demokraté získali ve volbách 70 poslaneckých křesel, koalice KDU-ČSL a Unie svobody obsadila 31 mandátů.

Výrok hodnotíme jako pravdivý. Pro návrh novely ústavního zákona, kterým se ruší doživotní imunita poslanců, senátorů a ústavních soudců (Sněmovní tisk č. 469) se skutečně vyslovili poslanci napříč všemi politickými stranami v Poslanecké sněmovně a nebyl zde žádný poslanec, který by hlasoval proti. Z celkových 161 přítomných poslanců se pro návrh vyslovilo 156, zbylých 5 poslanců se zdrželo hlasování. Byli mezi nimi: Jiří Koskuba (ČSSD), František Dědič (ODS), Vojtěch Filip (KSČM), Gabriela Hubáčková (KSČM), Michal Doktor (nezařazený). Odkaz na konrétní podobu hlasování naleznete zde.

Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako pravdivý. V Poslanecké sněmovně návrh na novelu ústavního zákona, kterým se ruší doživotní imunita poslanců, senátorů a ústavních soudců prošel hladce.

Výrok hodnotíme jako pravdivý.

Statistika EU-SILC (Statistics on income and living conditions), která je k vidění na stránkách Českého statistického úřadu, uvádí, že meziročně přibylo 86 tisíc osob s příjmem pod hranicí chudoby. I přesto, že údaj uvedený Bohuslavem Sobotkou se liší o 6000 tisíc, brali jsme při našem hodnocení v potaz skutečnost, že v celkovém kontextu se nejedná o zásadní rozdíl a tato odchylka také nijak nepřispívá k vylepšení mediálního obrazu ČSSD.

Níže uvádíme konkrétní výňatek z této statistiky: "Z výsledků šetření Životní podmínky 2011(pdf.)byla (na základě zjištěných příjmů za rok 2010) vypočtena hranice chudoby ve výši 113 040 Kč na spotřební jednotku domácnosti. Uvedeného příjmu nedosáhlo 9,8 % osob žijících v soukromých domácnostech ČR. Za poslední rok tak přibylo téměř 86 tisíc osob žijícíchv domácnostech s příjmem pod hranicí chudoby. Nejvíce přitom míra chudoby vzrostla u osob žijících v domácnostech nezaměstnaných, v nichž je podíl osob ohrožených chudobou dlouhodobě nejvyšší."

Na základě výše uvedených skutečností tedy hodnotíme výrok jako pravdivý.

Výrok je zavádějící, protože prováděcí předpisy zákona o zdravotní péči sice stanovují standardy hodnocení kvality péče pacienty v případě lůžkových zařízení, nikoli ale pro všechny druhy lékařské péče obecně.

David Rath v tomto případě se vší pravděpodobností hovoří o zákonu č. 372/2011 Sb. (.pdf), o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování. Ten v 9. části o hodnocení kvality a bezpečí zdravotních služeb stanovuje, že minimální hodnotící standardy kvality a bezpečí pro jednotlivé formy zdravotní péče stanoví prováděcí předpis.

Tyto standardy jsou pak ovšem definovány pouze v prováděcím předpisu č. 102/2012 Sb. (.pdf), o hodnocení kvality a bezpečí lůžkové zdravotní péče. Vyhláška jako jeden ze svých standardů stanovuje "sledování a vyhodnocování stížností a podnětů týkajících se lůžkové zdravotní péče". Standard je pak mj. splněn, jestliže "je vedena evidence všech stížností a podnětů pacientů (...) včetně způsobu jejich vyřízení."

Jestli má být tato evidence opravdu vedena formou "knihy přání a stížností", o které hovoří David Rath, či jiným způsobem, žádný ze zákonů nebo předpisů explicitně nedefinuje. Tuto připomínku můžeme ale považovat pouze za technickou. Hlavní ovšem je, že se jedná o hodnocení kvality pouze v případě lůžkové zdravotní péče (tj. primárně nemocniční zařízení), Rath ovšem mluví o "lékařích" obecně, zahrnuje zde tedy i jiné formy poskytování lékařské péče než lůžkové, které ovšem zákonem ani vyhláškou takto upraveny nejsou.

Ani vyhláška č. 92/2012 Sb. (.pdf), o požadavcích na minimální technické a věcné vybavení zdravotnických zařízení, která velmi jasně a přesně vyjmenovává veškeré obligatorní vybavení (nejen) lékařských ordinací, žádnou věc jako knihu a přání stížností nevyžaduje. Výrok poslance Ratha tedy hodnotíme jako zavádějící.