Přehled ověřených výroků

Rozpočet Ministerstva obrany České republiky byl původně na rok 2021 schválen ve výši 75,4 mld. Kč (.pdf, str. 6). Dne 27. ledna (.pdf, str. 1) 2021 a 29. března (.pdf, str. 1) 2021 nicméně došlo na základě usnesení vlády k posílení obranného rozpočtu celkem o 10 mld. Kč. Po tomto navýšení tvořil celkový rozpočet na obranu ČR 85,4 mld. Kč (.pdf, str. 6) a podíl výdajů Ministerstva obrany tak odpovídal 1,4 % HDP.

Ukrajinský parlament v roce 2018 přijal zákon o národní bezpečnosti Ukrajiny, kterým se stát zavazuje, že výdaje v sektoru bezpečnosti a obrany státu budou představovat nejméně 5 % HDP. Nejméně 3 % HDP přitom mají směřovat přímo na „financování obranných sil“ (čl. 35 odst. 1). Ne vždy se ale Ukrajině dařilo tento závazek dodržet. Tak v roce 2021 byla například realita diametrálně odlišná od schváleného zákona. Schválený rozpočet Ministerstva obrany Ukrajiny v tomto roce činil 117,6 mld. hřiven, tedy 92 mld. Kč, což je méně než 2,5 % HDP (.pdf, str. 1) země. Doplňme, že prostředky z ukrajinského obranného rozpočtu nejdou pouze na obranu, ale také na reformní (.pdf, str. 1) programy s ní spojené.

Na závěr tedy uveďme, že rozpočet českého Ministerstva obrany byl v poměru k HDP přibližně o třetinu nižší než obranný rozpočet Ukrajiny. V absolutních číslech však byly český i ukrajinský rozpočet sektoru obrany srovnatelné, rozdíl činil necelých 7 miliard korun (odchylka je v tomto případě menší než 8 %). Z tohoto důvodu výrok Jaroslava Bašty hodnotíme jako pravdivý.

Informace o počtu vojáků v armádách jednotlivých zemí světa lze nalézt na webu Světové banky, které ve svém přehledu vychází z dat Mezinárodního institutu pro strategická studia a jím vydávané ročenky The Military Balance. Statistika (.xlsx) Světové banky obsahuje data od roku 1985 do roku 2019. Pro porovnání dřívějšího a dnešního stavu evropských armád se proto v rámci našeho hodnocení zaměříme na počty vojáků z roku 2019 a roku 1989, případně 1993 (tj. u států, které získaly nezávislost až po roce 1989, a data pro tento rok tak nejsou dostupná).

V případě České republiky lze vycházet taktéž z dat (.xls) Armády ČR, která se nicméně mírně liší od dat, jež poskytuje Světová banka. To je dáno tím, že Světová banka uvádí počty příslušníků ozbrojených sil, do nichž započítává vojáky v aktivní službě, včetně příslušníků polovojenských sil, pokud jejich výcvik, vybavení, velení atd. „naznačují, že by mohly podporovat nebo nahradit běžné vojenské síly“. Počty jsou také zaokrouhleny na celé tisíce. Armáda ČR naopak ve svém přehledu uvádí počty vojáků včetně tzv. dispozic, kam spadají vojáci mimo aktivní službu.

Česká republika a Slovensko

Zaměřme se nicméně nejdříve na Českou republiku a Československo, které Jaroslav Bašta ve výroku zmiňuje. V roce 1989 bylo v československé lidové armádě skutečně přibližně 200 tisíc vojáků. Statistika Armády ČR z roku 2021 pak ukazuje (.xls), že ČR měla 26 928 vojáků z povolání, po odečtení členů armády v dispozici to bylo 26 410 vojáků, což odpovídá číslu, které uvádí Jaroslav Bašta. 

Uveďme, že po roce 1989 byl přijat zákon o civilní službě a vojenská základní služba se zkrátila z 24 na 18 měsíců, podle webu Armády ČR tak v důsledku došlo k poklesu počtu vojáků. V roce 1993, kdy vznikly samostatná Česká republika a Slovensko, měla (.xlsx) česká armáda 107 tisíc vojáků a slovenská armáda 33 tisíc. V následujících letech prošla Armáda ČR složitým procesem redukce početních stavů a vytváření nových organizačních struktur. V roce 2019, tedy na konci námi porovnávaného období, bylo v ČR cca 25 tisíc vojáků v aktivní službě (viz tabulka níže). Na Slovensku byl proces obdobný, slovenská armáda měla v roce 2019 16 tisíc vojáků.

Pokud tedy porovnáme čísla za celé Československo v roce 1989 a za samostatnou Českou republiku v roce 2019, pak se počet vojáků snížil přibližně na 13 % původního stavu. Při započítání české a slovenské armády dohromady poklesl stav na 21 %.

Bývalé země Varšavské smlouvy

Jak lze vidět v tabulce níže, ze zemí bývalé Varšavské smlouvy nejméněsnižovalo stavy Rumunsko, a sice z 207 tisíc na 126 tisíc k roku 2019, tedy na 61 %, a samotné Rusko, v jehož případě nastal pokles jen na 97 % úrovně v roce 1989. Nejvíc počet vojáků zredukovala Albánie, z 65 tisíc v roce 1993 na 8 tisíc k roku 2019, tedy na 12 %. Polsko, které Jaroslav Bašta ve výroku zmiňuje jako výjimku, snížilo počet svých aktivních vojáků z 350 tisíc na 189 tisíc k roku 2019, tedy na 54 %. Ve srovnání s ostatními zeměmi však Polsko v tomto případě za výjimku označit nelze.

Evropské státy NATO v roce 1989

Částečný proces demilitarizace probíhal po konci studené války i v tehdejších evropských členských zemích NATO. Počet vojáků se nejvíce snížil v Belgii ze 110 tisíc na 26 tisíc k roku 2019, tedy na 24 %. Pokud nepočítáme Lucembursko se zhruba tisíci vojáky, nejméně z evropských zemí, které byly členy NATO v roce 1989, snížilo počty vojáků Řecko. A to z 201 tisíc na 147 tisíc k roku 2019, tedy na 73 %.

Ukrajina

Co se týče Ukrajiny, ta se po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 stala nezávislým státem a v roce 1992 měla 430 tisíc aktivních vojáků. I tady nicméně docházelo k redukci počtu vojáků. V roce 2013 (rok před ruskou invazí na Krym) měla země 121,5 tisíc aktivních vojáků, stav se tedy oproti roku 1992 snížil na 28 %. Po invazi ruských vojsk na Krym se v roce 2014 počet vojáků začal navyšovat až na 311 tisíc v roce 2019.

Jaroslav Bašta ve svém výroku správně zmínil demilitarizaci Evropy, promítající se mimo jiné i do snižování počtu vojáků v aktivní službě. Zmíněné Polsko a Ukrajina ale nepředstavovaly ve srovnání s ostatními státy výjimku. V žádné z evropských zemí neklesl počet vojáků oproti roku 1989 na 10 %, podíl byl vždy vyšší. Z těchto důvodů hodnotíme výrok Jaroslava Bašty jako nepravdivý.

Německo dlouhodobě dováží velkou část primárních energetických surovin z Ruska. Jedná se především o zemní plyn, ale také např. ropu a uhlí. Tuto energetickou politiku Německo ještě podpořilo, když v reakci na havárii ve Fukušimské jaderné elektrárně v roce 2011 Spolkový sněm schválil vládní návrh na úplné opuštění jaderné energetiky v Německu. Současně s utlumováním jaderných elektráren v Německu probíhala výstavba plynovodů vedoucích z Ruska.

Pravděpodobně nejvýraznějším symbolem německé energetické závislosti na Rusku se stal plynovod Nord Stream 2. Projekt kritizovaly například Ukrajina, Polsko nebo Spojené státy americké. Uveďme, že v roce 2021 v Německu pocházelo z Ruska 55 % spotřebovaného plynu. Z Ruska se také importovalo 50 % uhlí a 35 % ropy.

K vybudování plynovodu Nord Stream a později i ramene Nord Stream 2 přispěla plynová krize v roce 2009, kdy po rozepřích mezi Ukrajinou a Ruskem ruský Gazprom zastavil dodávky plynu přes ukrajinské území. V letech 2011 a 2012 tak nejdříve došlo k dokončení plynovodu Nord Stream, který vede z Ruska po dně Baltského moře přímo do Německa a který vybudovala ruská státní plynárenská společnost Gazprom spolu s německými, nizozemskými a francouzskými firmami.

Na novém projektu Nord Stream 2, který kopíruje trasu plynového potrubí Nord Stream, se poté Gazprom dohodl v roce 2015 s firmami z Německa, Rakouska, Francie, Velké Británie a Nizozemska. V roce 2018 následně Německo „schválilo výstavbu a provoz plynovodu Nord Stream 2 ve svých vodách“. Nord Stream 2, jehož zprovoznění mělo zdvojnásobit vývoz ruského plynu přes Baltské moře do Evropy, byl dostavěn v září 2021 a na konci roku 2021 i naplněn plynem. 

Na přelomu let 2021 a 2022, kdy Rusko začalo u ukrajinských hranic soustřeďovat vojenské síly, Německo čelilo kritice kvůli neochotě obětovat spuštění plynovodu Nord Stream 2. Projekt totiž stále od německých regulačních úřadů nezískal povolení k provozu, zároveň ale německý kancléř Olaf Scholz uváděl, že rozhodnutí je pouze záležitostí úřadů a nebude odrážet politickou stránku věci. Zástupci německé vlády nicméně přes toto počáteční váhání nakonec v lednu potvrdili, že tehdy připravovaný sankční balíček EU počítá i s případnou blokací plynovodu Nord Stream 2. Poté co Vladimir Putin 22. února uznal nezávislost samozvané Doněcké a Luhanské lidové republiky a vyslal do těchto oblastí ruskou armádu, kancléř Scholz oznámil, že Nord Stream 2 povolení nedostane.

Německá spolková vláda si vytyčila za cíl do konce roku 2022 skoncovat s dovozem ruské ropy a uhlí, nicméně problém vidí v zastavení dodávek ruského plynu. Podle ministra hospodářství Habecka totiž Německo nedisponuje terminálem na dovoz zkapalněného plynu, díky kterému by země mohla získávat zemní plyn z jiných částí světa. Německá vláda má také obavy z těžkých dopadů na hospodářství a z vyšší inflace, které by přerušení dodávek plynu z Ruska mohlo způsobit, a tak v této otázce zůstává opatrná. Podle Habecka by k ukončení německé závislosti na ruském plynu mohlo dojít až v létě roku 2024. Zmiňme, že v současnosti již u našich západních sousedů klesl podíl dovozu plynu z Ruska zhruba na 40 %.

Německo skutečně do značné míry dlouhodobě budovalo svoji energetickou politiku na dovozu surovin (především zemního plynu) z Ruska. V minulosti proto realizovalo např. projekt Nord Stream 2. Výrok Marka Bendy tak hodnotíme jako pravdivý.

O společné obranné politice zemí Evropské unie hovořil francouzský prezident Emmanuel Macron už v roce 2017, kdy stanul v čele své země. V září 2017 v projevu na Sorbonnské univerzitě řekl, že by chtěl, aby v oblasti bezpečnosti Evropská unie měla „schopnost samostatně jednat“, a to prostřednictvím společných vojenských sil. Zároveň dodal, že tyto vojenské síly by měly doplňovat Severoatlantickou alianci, nikoliv ji nahradit. Evropa by podle francouzského prezidenta měla mít zároveň společnou obrannou politiku a sdílený evropský rozpočet na obranu.

Společnou evropskou armádu zmínil Emmanuel Macron například také v listopadu roku 2018. „Musíme být schopni bránit se proti případné agresi Číny, Ruska, ale také USA,“ řekl v rozhovoru pro rozhlasovou stanici Europe 1, „toho nemůžeme dosáhnout, dokud nebudeme mít jednotnou evropskou armádu“. Zpravodajský web Euractiv.cz k tomu ale zároveň uvedl, že „dle jednoho francouzského zdroje Macronova výzva souvisí spíše s intenzivnější a koordinovanější spoluprací v obraně nežli se skutečnou nadnárodní evropskou armádou.“ Aktuálně.cz zase na konci roku 2018 uvedlo, že zatím neexistuje ani na papíře návrh, jak by měla evropská armáda vypadat.

Dodejme, že nedlouho poté, co Emmanuel Macron poskytl rozhovor pro Europe 1, podpořila myšlenku společné evropské armády i tehdejší německá kancléřka Angela Merkelová. Evropa by dle jejích slov měla „pracovat na vizi, že jednoho dne budeme mít společnou evropskou armádu“. Klasické spojenectví v rámci Severoatlantické aliance by ale bourat nechtěla, evropský projekt označila pouze za „dobré doplnění NATO“.

Před volbami do Evropského parlamentu v květnu roku 2019 představilo Macronovo hnutí Republiko vpřed! volební program v podobě devíti bodů. Jedním z nich je i postupování směrem ke společné evropské armádě. Program dále zmiňoval, že „každá země si musí ponechat svou vlastní armádu“. Dva dny před evropskými volbami prezident Macron uvedl, že větší evropská vojenská spolupráce by NATO neuškodila. 

V listopadu 2019 pak například francouzský prezident kritizoval stav Severoatlantické aliance. Emmanuel Macron tehdy prohlásil, že „NATO momentálně zažívá mozkovou smrt“, a zároveň varoval evropské státy, že se už po nástupu Donalda Trumpa do úřadu amerického prezidenta nemohou spoléhat na obrannou pomoc ze strany USA.

Na začátku letošního roku, kdy Francie převzala předsednictví Rady EU, přednesl Emmanuel Macron na půdě Evropského parlamentu projev, ve kterém neopomenul zmínit problematiku evropské vojenské bezpečnosti. „Evropa musí na našem kontinentu vybudovat společný bezpečnostní řád,“ řekl tehdy francouzský prezident.

Předně uveďme, že Rada EU je spolu s Evropským parlamentem jedním z hlavních aktérů v evropském legislativním procesu. Každý členský stát má v Radě EU jednoho zástupce – většinou se jedná o ministra, jenž má ve své zemi na starosti oblast, kterou Rada zrovna projednává. Z tohoto důvodu se Rada EU označuje také jako Rada ministrů.

Rada Evropské unie přijímá rozhodnutí dle smlouvy o Evropské unii vždy jedním ze tří způsobů. Prvním z nich je přijetí rozhodnutí prostou většinou, kdy pro návrh hlasuje 14 členských států. Druhá možnost je přijetí kvalifikovanou většinou, kdy musí pro návrh hlasovat 55 % členských států, které zastupují alespoň 65 % obyvatelstva EU. Třetím způsobem je jednomyslné rozhodnutí. Který z těchto tří způsobů musí Rada EU použít, je přitom dáno druhem projednávané otázky.

Rada musí hlasovat jednomyslně v záležitostech, které členské státy považují za citlivé. Jedná se například o otázky financí EU, členství v EU nebo právě o otázky společné zahraniční a bezpečnostní politiky, a to „s výjimkou některých jasně vymezených případů, jež vyžadují kvalifikovanou většinu, například jmenování zvláštních zástupců“. (.pdf, str. 3–4) Výrok Markéty Gregorové proto hodnotíme jako pravdivý.

Maďarský premiér Orbán dne 15. března řekl ve svém projevu k příležitosti výročí Maďarské revoluce 1848–49, že by země měla za každou cenu zůstat vůči konfliktu Ruska a Ukrajiny nestranná. Viktor Orbán se vyslovil, že Maďarsko nepošle do konfliktu žádné své vojáky, ani zbraně a vojenské prostředky.

Jako hlavní důvod uvedl obavu, že by se Maďarsko mohlo v budoucnu samo stát vojenským terčem, a proto se tímto rozhodnutím chce distancovat od války, zachovat mír a soustředit se na blahobyt vlastních občanů. Za opačné, podle jeho slov „proválečné“, postoje kritizoval opoziční levicové strany. 

Co se týče logistické pomoci (tj. umožnění dovozu pomocného vojenského materiálu na Ukrajinu přes území státu), mluvčí maďarské vlády Zoltán Kovács na svém Twitterovém účtu uvedl, že takovou pomoc maďarská vláda odmítá a ani v budoucnu ji nepovolí.

Tlumočil tak slova maďarského ministra zahraničí Pétera Szijjártóa, který se takto vyslovil 28. února během jednání se svým protějškem, kosovskou ministryní zahraničí Donikou Gërvalla-Schwarzovou. Zdůvodnil to obavou, že by se takové dodávky mohly stát terčem nepřátelských vojenských akcí. 

Záměr nedovážet na Ukrajinu zbraně a nepovolit ani jejich přepravu přes území Maďarska pak 1. března také odsouhlasil maďarský kabinet. Podle premiéra Viktora Orbána se tak stalo především kvůli ochraně maďarské menšiny žijící na Ukrajině. Z těchto důvodů hodnotíme výrok Alexandra Vondry jako pravdivý. 

Jako masakr v Buče je označováno vraždění ukrajinských civilistů ve zmíněném městě ruskými vojáky. Jedny z prvních snímků následků tohoto masakru se objevily 1. dubna 2022 na oficiálních komunikačních kanálech Ukrajinské vlády. Kromě oficiálních ukrajinských zdrojů o zabíjení civilistů ruskými vojáky přinesly svědectví přímo z Buče také mezinárodní organizace Human Rights Watch, agentura AP či americká CNN. Podle ukrajinských úřadů v Buče zemřelo více než 300 lidí.

Maďarský staronový premiér Viktor Orbán zprvu sice odsoudil ruskou invazi na Ukrajinu, avšak nekritizoval konkrétně ruského prezidenta Vladimira Putina. Na rozdíl od ostatních států EU také maďarská vláda odmítla poskytnout Kyjevu vojenskou pomoc či povolit transport zbraní přes maďarské území.

Po kritice od polského vicepremiéra Jaroslawa Kaczyńského se však Orbán odhodlal k veřejnému odsouzení masakru v Buče. Novináře serveru Hungary Today o tomto stanovisku maďarského premiéra informoval šéf jeho tiskového úřadu Bertalan Havasi. Orbán údajně uvedl, že „tuto válku začalo Rusko napadením Ukrajiny“, což označil za agresi. Dodal, že Maďarsko v tomto sdílí postoj EU. Vyzval také k nezávislému vyšetřování zločinů na Ukrajině a uvedl, že civilisté musí být chránění a násilí vůči nim musí být jasně odsouzeno.

Navzdory opatrnému vyjadřování Viktora Orbána ohledně ruské invaze na Ukrajinu je tedy možné označit výrok Alexandra Vondry jako pravdivý. Viktor Orbán skutečně masakr v Buče odsoudil.

Strana Fidesz v čele s Viktorem Orbánem letos vyhrála maďarské parlamentní volby již po čtvrté za sebou, poprvé to bylo v roce 2010. O rok později maďarský parlament schválil nový volební zákon, který upravil některé aspekty (.pdf, str. 3) maďarského smíšeného volebního systému, v jehož rámci se část poslanců volí většinovým principem a část poměrným.

Změny spočívaly například ve snížení počtu poslanců z 386 na 199. Uveďme, že voliči v maďarských parlamentních volbách disponují 2 hlasy: jedním pro volbu kandidáta v jednomandátových obvodech a jedním pro kandidátní listinu strany na celostátní úrovni (výjimku mají voliči v zahraničí, kteří disponují pouze 1 hlasem pro celostátní kandidátku). 

Ze zmíněných 199 poslanců je nyní 106 voleno v jednomandátových obvodech jednokolově, kdy mandát získává kandidát s největším počtem hlasů (tedy „první na pásce“) (.pdf, str. 3). Upřesněme, že před rokem 2011 byl tento systém dvoukolový (.pdf, str. 86-87).

Zbylých 93 poslanců poté voliči volí z celostátních kandidátních listin. Tyto mandáty se rozdělují poměrně složitým způsobem, při němž se používá metoda D'Hondtova dělitele (.pdf, str. 86-87). Započítávají se přitom hlasy pro stranické kandidátní listiny, ale i hlasy pro nevítězné kandidáty z jednomandátových obvodů a nově také tzv. kompenzační hlasy pro vítěze. Pokud tedy v jednomandátovém obvodu kandidát zvítězil, hlasy, které získal navíc oproti druhému kandidátovi v pořadí, se převedou na celostátní úroveň a přičtou se jeho straně. Právě tyto kompenzace pro vítěze jsou podle politologa Jakuba Charváta (.pdf, str. 91, 83-84) hodnoceny jako kontroverzní, zejména co se týče znevýhodňování malých stran.

Volební reforma se týkala taktéž rozdělení volebních obvodů. Tyto změny pak byly podle Charváta (str. 90) často prováděny v souladu s politickými zájmy pravicového Fideszu. Obvody, kde vyhrávaly levicové strany, byly přeskupeny dvojím způsobem: buď obvod zůstal levicovou baštou, ale s výrazným nadprůměrem celkového počtu voličů, nebo byly spojeny s rurálními oblastmi, kde dominuje Fidesz, čímž se obvod stal vyrovnaným. Vyrovnané obvody byly zase rozděleny nebo spojeny tak, aby zvýhodňovaly kandidáty Fidesz.

Tento případ lze označit za tzv. gerrymandering (.pdf, str. 142), což je záměrná manipulace s hranicemi obvodů tak, aby zvýhodňovaly určité politické kandidáty nebo politické strany. Pojem pochází z voleb v americkém státě Massachusetts. Tamní guvernér Elbridge Gerry nechal za účelem volebního zisku před volbami v roce 1812 překreslit hranice volebních obvodů tak komplikovaným způsobem, že obvody na mapě připomínaly mloka. Označení této manipulace vzniklo spojením jména guvernéra a anglického slova salamander, tedy mlok.

Poprvé se vliv maďarské volební reformy projevil ve volbách v roce 2014, kdy strana Fidesz získala 44,9 % hlasů a 133 mandátů, druhá skončila Maďarská socialistická strana, která získala 25,6 % hlasů a 38 mandátů. Na těchto ale i následujících výsledcích maďarských voleb lze vidět efekt volební reformy.

Premiér Viktor Orbán a jeho vláda je dlouhodobě ve sporu s Evropskou unií, podle které omezuje principy demokracie a právního státu i svobodu médií. Orbán v minulém roce zahájil celoevropskou reklamní kampaň, kde se vymezuje proti současné podobě EU, konkrétně hovoří o evropském „superstátu“ nebo „evropském impériu“. Ve svých reklamách také obvinil maďarského finančníka židovského původu George Sorose, že spolu s americkou Demokratickou stranou udávají agendu EU prostřednictvím mezinárodních nevládních organizací. Kritiku vůči EU zopakoval i ve svém vítězném projevu při letošních parlamentních volbách.

Orbánova vláda v minulém roce odsouhlasila zákon zakazující šíření materiálů zobrazujících homosexualitu či změnu pohlaví mezi osobami mladšími 18 let. Zákon vzbudil kontroverzi mezi evropskými lídry, lidskoprávními organizacemi, LGBT+ aktivisty, ale i maďarskými občany, podle kterých zákon omezuje svobodu projevu a práva dětí. Zákon navazuje na dvě předešlá rozhodnutí Orbánovy vlády omezit práva LGBT+ osob: zabránit transsexuálům ve změně jména v úředních dokumentech a rozsáhle omezit právo adopce pro samostatně žijící osoby (a páry stejného pohlaví). 

Viktor Orbán se tedy nejen ve své předvolební kampani vymezuje vůči Evropské unii, Georgi Sorosovi i LGBT+ komunitě. Je také pravdou, že upravil volební zákon takovým způsobem, že více vyhovuje jeho straně Fidesz a úpravu volebních obvodů lze skutečně označit za garrymandering. Výrok europoslankyně Gregorové proto hodnotíme jako pravdivý.

Alexandr Vondra v diskuzi prohlásil, že maďarská opozice, která se postavila v letošních parlamentních volbách Viktoru Orbánovi a jeho straně Fidesz, vytvořila jakýsi „megakonglomerát“. Jeho slova si vykládáme jako tvrzení, že opoziční koalice Společně pro Maďarsko je spojením mnoha nesourodých stran s odlišným zaměřením v rámci politického spektra.

„Většina stran může být označena za středo-levicové. Ale je tam Jobbik, který býval extrémní pravicí. A lídr celé aliance Péter Márki-Zay se považuje za křesťanského konzervativce. Jsou tam nějaké liberální strany, jako je Momentum. Máme tam socialistickou stranu, což je nástupce komunistické strany, která existovala před rokem 1990. Máme tam Demokratickou koalici, což je odštěpek od socialistů. A jsou tam zelení, takže je to skutečně různobarevná aliance“, uvedl pro ČRo Plus k maďarské opoziční koalici politolog Zsolt Enyedi.

Vondra označuje stranu Jobbik za extrémně pravicovou. Je pravda, že Jobbik, neboli Hnutí za lepší Maďarsko, byl v minulosti za krajní pravici označován. V posledních několika letech se však strana začala posouvat do středu politického spektra, zmírnila rétoriku a nyní se definuje jako středopravicová.

Co se týče Vondrou zmiňované krajní levice, je třeba říct, že jednou ze stran koalice Společně pro Maďarsko je Maďarská socialistická strana (MSZP). Předchůdcem této strany, která vznikla (.pdf, str. 1) v říjnu 1989, byla Maďarská socialistická dělnická strana. Ta se ideologicky (.pdf, str. 188–189) hlásila ke komunismu a marxismu-leninismu. Za krajně levicovou (str. 417–418) MSZP v minulosti označovaly některé z ostatních politických stran Maďarska. Dnes je ale politické zaměření strany spíš sociálnědemokratické a proevropské a je popisována jako středolevicová. V Evropském parlamentu například patří do frakce evropských sociálních demokratů, stejně jako v minulosti ČSSD. 

Koalice Společně pro Maďarsko je tedy skutečně seskupením různorodých politických stran. Kromě středové liberální strany Momentum, zelených stran Dialog pro Maďarsko a LMP a středolevicové Demokratické koalice zahrnuje i Maďarskou socialistickou stranu a Jobbik. Je pravda, že v minulosti MSZP byla označována za krajně levicovou a Jobbik za stranu krajně pravicovou, v současnosti se ale obě strany posunuly směrem ke středu politického spektra. Vzhledem k této časové nesrovnalosti hodnotíme výrok Alexandra Vondry jako zavádějící.

Ve volbách do maďarského parlamentu (Országgyűlés) v roce 2018 zvítězila strana Fidesz v koalici s Křesťanskodemokratickou lidovou stranou, když celkově získala 49,3 % hlasů a obsadila tak 133 mandátů. 

V posledních volbách, které se v Maďarsku konaly 3. dubna 2022, obhájila tato koalice vítězství se ziskem 54,1 % hlasů a 135 mandátů. 

Koalice v čele s Viktorem Orbánem tedy skutečně obhájila své vítězství, přičemž získala téměř 5 procentních bodů navíc a o 2 mandáty více než před čtyřmi lety. Výrok Alexandra Vondry tedy hodnotíme jako pravdivý.