Přehled ověřených výroků

Americká tisková agentura Associated Press dne 18. května 2021 uvedla, že před začátkem květnové eskalace izraelsko-palestinského sporu mělo (podle izraelské armády) palestinské hnutí Hamás k dispozici 15 tisíc raket. Tuto informaci citovala i další zahraniční média (Politico, ABC, CNBC) a později i server iDNES.cz.

Komentátor Českého rozhlasu Jan Fingerland 12. května uvedl, že palestinský Hamás má k dispozici raket desetkrát více, tedy 150 tisíc.

Zmínku blízkovýchodního reportéra ČT Davida Borka o počtu těchto raket se nám však v archivu České televize ani v mediální databázi Newton Media nepodařilo dohledat. O upřesnění jsme tedy požádali asistenta poslance Kobzy. Ten v e-mailové odpovědi uvedl, že Jiří Kobza viděl reportáž Davida Borka v hlavních Událostech ČT v rozmezí 17. až 19. května. V Událostech ani v jiných pořadech ČT z těchto dnů se však vstup reportéra Borka, kde by mluvil o počtu raket, kterými hnutí Hamás disponuje, nenachází.

Poslanec Kobza nám tedy prostřednictvím svého asistenta potvrdil, že s Davidem Borkem například nemluvil osobně, ale že skutečně čerpá z vysílání ČT. Zároveň víme, že David Borek o počtu raket Hamásu na obrazovce České televize ve dnech předcházejících výroku nemluvil. Výrok Jiřího Kobzy proto hodnotíme jako nepravdivý.

Novým náměstkem ministra zahraničních věcí byl 17. května 2021 jmenován Jan Kohout, který ve funkci nahradil náměstkyni Michaelu Marksovou-Tominovou. Kohout na Ministerstvu zahraničních věcí (MZV) působil již dříve jako ministr, a to v letech 2009–2010 ve vládě Jana Fischera a poté v půlročním období od července 2013 do ledna 2014 ve vládě Jiřího Rusnoka. Opakovaně taktéž zastával pozici náměstka na Ministerstvu zahraničních věcí, nicméně dosud působil jako náměstek ministryně spravedlnosti Marie Benešové.

Jan Kohout během svého druhého ministerského mandátu v prosinci roku 2013 skutečně vydal diplomatický pas poradci prezidenta Martinu Nejedlému, a to na žádost prezidentské kanceláře. Dle zákona č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech, může být diplomatický pas Ministerstvem vydán také dalším osobám vedle těch v zákoně explicitně jmenovaných. Tyto další osoby získávají diplomatický pas se souhlasem ministra zahraničních věcí. Zákon navíc uvádí, že vydávání diplomatických pasů dalším osobám by mělo odpovídat mezinárodním zvyklostem.

Nicméně, co konkrétně znamenají „mezinárodní zvyklosti“, již v zákoně vymezeno není. Dle bývalé tiskové mluvčí Ministerstva zahraničí Michaely Lagronové při žádosti o diplomatický pas pro osobu výslovně neuvedenou v zákoně „Ministerstvo prověřuje, zda cizí státy vydávají osobně ve stejném či analogickém postavení diplomatický pas“. Martin Smolek, náměstek MZV pro řízení sekce právní a konzulární, k vydání diplomatického pasu Martinu Nejedlému uvedl: „Pas může být vydán jiné osobě se souhlasem ministra zahraničních věcí, pokud to odpovídá mezinárodním zvyklostem. Protože jsme takové země našli, to znamená taková mezinárodní zvyklost existuje, a protože tehdejší ministr zahraničních věcí vyjádřil s žádostí souhlas, tak jsme z toho důvodu podle zákona pas vydali.“

Podle tehdejšího tiskového mluvčího MZV Michala Bucháčka získal Martin Nejedlý diplomatický pas „s odůvodněním jeho působení coby poradce v doprovodu zahraničních cest prezidenta republiky a na základě zjišťované mezinárodní zvyklosti“. Bývalý ministr zahraničí Tomáš Petříček se zase nechal slyšet, že „podle mezinárodních zvyklostí poradce prezidenta diplomatický pas mít může“.

Nejedlého diplomatický pas se stal předmětem diskuze v listopadu 2020 v souvislosti s jeho cestou do Moskvy. Poslanec Jan Lipavský vyzval tehdejšího ministra zahraničních věcí Petříčka, aby Nejedlému diplomatický pas odebral. V reakci na tuto výzvu ministr Petříček uvedl, že Nejedlému diplomatický pas vzít nemůže, neboť Nejedlý neskončil ve funkci poradce prezidenta ani nespáchal trestný čin nebo přečin.

Platnost diplomatického pasu Martina Nejedlého uplyne v roce 2023, tedy po deseti letech od jeho vydání.

Z posledních zveřejněných dat Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) vyplývá, že složená daňová kvóta České republiky v roce 2019 činila 34,9 %, zatímco celkový průměr členských zemí OECD byl 33,8 %. V případě České republiky je tedy tento ukazatel (.pdf, str. 18) daňového zatížení skutečně o 1,1 procentního bodu vyšší, než je průměr všech zemí OECD. 

Upřesněme, že složená daňová kvóta je podíl (.pdf, str. 6) všech daní a příspěvků na sociální a zdravotní zabezpečení na HDP.

Doplňme, že nejnižší kvótu mezi zeměmi OECD mají Spojené státy, Jižní Korea a Japonsko, nadprůměrnou naopak evropské země. Pokud bychom tedy srovnali složenou daňovou kvótu mezi zeměmi Evropské unie, zjistíme, že složená daňová kvóta v Česku je spíše podprůměrná. Dle Eurostatu byla v roce 2019 průměrná složená daňová kvóta v EU 41,1 % HDP, v České republice jen 36,1 %.

Opoziční Piráti i vládní ČSSD skutečně mluví o zvyšování daní. Sociální demokraté jsou tak například pro zavedení sektorové daně pro banky či pro progresivní zdanění lidí s nejvyššími příjmy. Dále chce ČSSD například zavést tzv. digitální daň pro velké internetové firmy. Připomeňme, že návrh zákona o dani z digitálních služeb předložila vláda Sněmovně již v listopadu 2019, v současnosti však stále neproběhlo jeho třetí čtení.

Piráti pak například zvažují zvýšit zdanění komerčních nemovitostí. Uveďme, že se však nejedná o navýšení daní z nemovitostí určených k bydlení. Pirátská strana chce také zvýšit zdanění těžby nerostných surovin, podporuje pak podobně jako ČSSD zavedení digitální daně.

Snižování počtu státních úředníků zmínil premiér Andrej Babiš například v Poslanecké sněmovně 15. července 2018, kdy prohlásil: „(…) máme strašně moc úředníků. Ano, to taky řešíme.“ Vláda také ve svém programovém prohlášení z června 2018 uvádí: „Vyhodnotíme rozsah a efektivnost činnosti státních úřadů a institucí a uskutečníme potřebné organizační změny za účelem efektivního vynakládání prostředků na chod státní správy.“ O plánu snižovat počty úředníků pak premiér Babiš a ministryně financí Alena Schillerová mluvili například na začátku roku 2019.

Pro posouzení vývoje počtu úředníků se zaměříme na ukazatel vývoje počtu zaměstnanců. Zároveň se budeme snažit zaměřit na ty zdroje, které odpovídají obecnému významu slova úředník – vyloučíme tedy například učitele, hasiče či policisty.

Vývoj počtu zaměstnanců

Počet reálných zaměstnanců ve státní správě každoročně sleduje Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ). V jeho stanovisku k návrhu státního závěrečného účtu ČR za rok 2019 (.pdf, str. 38) lze například dohledat přehled (str. 40) vývoje počtu zaměstnanců ve státní správě. Mezi ně zde NKÚ nezapočítává ty, „kteří nemají status zaměstnance ve státní správě (např. učitelé, vojáci)“ (str. 39). Podle těchto dat tak od roku 2013 počet uvedených zaměstnanců postupně narůstal až na necelých 161 tisíc v roce 2019 (str. 40). 

Tento ukazatel však nelze bez dalšího označovat za počet „úředníků“ v pravém slova smyslu, jelikož mimo jiné zahrnuje více než 40 tisíc příslušníků Policie ČR či přibližně 10 tisíc hasičů (.pdf, str. 22–24).

Ve svém stanovisku NKÚ vychází z údajů obsažených v tabulkových přílohách státních závěrečných účtů. Ty obsahují data o plnění závazných počtů zaměstnanců v jednotlivých složkách státní správy. Graf níže tak zobrazuje vývoj počtu úředníků právě dle informací ze státních závěrečných účtů. Konkrétně se jedná (.pdf, str. 25) o zaměstnance v ústředních orgánech státní správy (str. 22) a organizačních složkách státu (str. 23). 

Vzhledem k obecnému významu slova úředník jsou v našem grafu vynecháni zaměstnanci obranných a bezpečnostních složek, Generálního ředitelství cel, soudů, Státního zastupitelství a Vězeňské služby (str. 24). Vynechána je také Agentura ochrany přírody a krajiny, která byla pod Ministerstvo životního prostředí včleněna až v roce 2019. Její zaměstnanci byli v roce 2019 formálně přesunuti mezi „úředníky“ (str. 23), pro lepší meziroční srovnání jsme je však i pro rok 2019 a 2020 ponechali mimo náš ukazatel. Pro rok 2020 vycházíme z aktuálního vládního návrhu Státního závěrečného účtu ČR za rok 2020.

Počet úředníků v letech 2016, 2017, 2018 a 2019 (vše .pdf, str. 22–24) rostl. V roce 2020 (.pdf, str. 22–24) podle vládního návrhu z konce dubna 2021 tento počet klesl o necelý tisíc. Zdůrazněme však, že finální Státní závěrečný účet za rok 2020 ještě Ministerstvo financí nezveřejnilo.

Dle nejnovějších údajů obsažených v návrhu státního závěrečného účtu za rok 2020 tedy došlo ke snížení počtu úředníků ve státní správě. Celkový počet v roce 2020 byl nižší než v letech 2019 i 2018. Přestože nelze nepatrné snížení počtu úředníků považovat za naplnění slibů vládních představitelů, není pravdou, že by vláda udělala „pravý opak“, tedy že by počet úředníků navýšila. Výrok Jana Skopečka proto hodnotíme jako nepravdivý.

Vývoj počtu míst

Závěrem doplňme, že některé oficiální zdroje zveřejňují také ukazatel počtu míst úředníků ve státní správě. Ministerstvo vnitra ve výroční zprávě o stavu veřejné správy České republiky za rok 2019 (.pdf), která se zabývá „úřednickými“ pozicemi, udává, že „v roce 2019 došlo k výraznému snížení počtu služebních a pracovních míst ve služebních úřadech, a to o 2 042 míst“ (.pdf, str. 58). K 1. lednu 2020 se přesně jednalo o pokles o 2 089 míst oproti předchozímu roku. 

Co se týče počtu míst státních úředníků zaměstnaných ve služebním poměru, v roce 2018 (.pdf, sešit B, str. 42) tento počet činil 67 752. Podle informací ve vládním návrhu zákona o státním rozpočtu na rok 2020 (.pdf) byl tento počet v roce 2019 67 029 (.pdf, sešit B, str. 29). V roce 2020 (.pdf, sešit B, str. 30) se pak počet míst státních úředníků zaměstnaných ve služebním poměru dále snížil na 64 842. Dodejme, že návrh zákona o státním rozpočtu 2021 počítá v letošním roce s mírným nárůstem na 65 114 míst. Stále se nicméně jedná o číslo menší než v roce 2018, a počet míst tedy zdánlivě klesá.

Uveďme však, že tato čísla zachycují tabulkové počty míst, bez ohledu na to, zda jsou reálně obsazena či nikoliv. Snížení počtu míst tedy nemusí automaticky znamenat i reálné snížení počtu úředníků, pokud např. byla jen zrušena neobsazená místa.

Odvody sociálního a zdravotního pojištění jsou povinnou platbou, kterou hradí zaměstnanci automaticky z platu a mzdy, osoby samostatně výdělečně činné pak platí sociální a zdravotní pojištění v rámci povinných odvodů. Zaměstnancům se tyto odvody automaticky strhávají z platu a část za ně platí i zaměstnavatel. Zdravotní pojištění tvoří celkem 13,5 % ze mzdy, z toho jednu třetinu platí zaměstnanec a zbytek zaměstnavatel. Sociální pojištění je celkem 31,5 % ze mzdy, z toho 6,5 % platí zaměstnanec, zbytek zaměstnavatel. Platba sociálního a zdravotního pojištění je vcelku významná částka. Tyto odvody platí nejen zaměstnanec, ale i zaměstnavatel, který odvádí celkem 34 % z vyplácené mzdy navíc státu za každého zaměstnance.

Podle dat Eurostatu má Česká republika šestý nejvyšší podíl nemzdových nákladů na zaměstnance v Evropě. Jedná se o podíl nákladů, které musí v průměru na zaměstnance zaměstnavatel zaplatit kromě mzdy a daně, na jeho celkových nákladech na zaměstnance. Podíl se liší v různých odvětvích, v roce 2020 činil v Česku průměrně 25,9 %. Nejvyšší podíl 32,1 % měla Francie. Podíl nemzdových nákladů v Česku v posledních letech nijak významně neroste.

Dle studie poradenské společnosti Mazars z roku 2020 patří Česká republika, společně se Slovenskem, mezi rekordmany v regionu střední a východní Evropy, co se týče výše odvodů na sociální a zdravotní pojištění, které musí odvádět zaměstnavatel. V Česku odvádějí zaměstnavatelé 33,8 % z hrubé mzdy, a na Slovensku dokonce 35,2 %.

Rovněž mezinárodní srovnání společnosti KPMG řadí Českou republiku na přední příčky, co se týče výše odvodů placených zaměstnavatelem. Podle srovnání je před Českem pouze Mexiko, Afghánistán, Francie, již zmíněné Slovensko a Bělorusko.

Zákon č. 23/2017 Sb. o pravidlech rozpočtové odpovědnosti, také známý jako fiskální nebo finanční ústava, byl v podobě běžného návrhu zákona předložen Sněmovně 25. února 2015. Předložila jej vláda Bohuslava Sobotky zastoupená tehdejším ministrem financí Andrejem Babišem. Prezident Zeman zákon schválil a podepsal v lednu 2017. V roce 2020 byl pak novelizován, aby odpovídal zhoršené hospodářské situaci způsobené pandemií covidu-19. Tato novela byla terčem velké kritiky ze strany opozice.

V roce 2016 byl tento návrh zákona projednáván i jako ústavní, ovšem tato verze schválena nebyla.

Ve vládních návrzích se myšlenka povýšení zákona na ústavní objevovala už od roku 2012, kdy s ní přišla (.pdf) vláda Petra Nečase, jmenovitě ministr financí Miroslav Kalousek. V tomto případě se jednalo o návrh (.pdf) ústavního zákona, který prošel prvním čtením, ale v druhém čtení bylo v červnu 2013 jeho projednávání přerušeno a koncem volebního období i ukončeno.

Tehdejší návrh finanční ústavy měl za úkol limitovat výdaje vlády tak, aby nepřesáhly kritickou mez. Původní Kalouskův návrh počítá s prvními zásahy, většinou nazývanými jako záchranná brzda, již v případě, že se státní dluh dostane nad 40 % HDP. Tehdy by mělo dojít k omezení výdajů a zpřísnění jejich schvalování. Hodnota 45 % pak znamená nutnost snížení výdajů o 3 % a zastropování výdajů na další 3 roky. Dalším krokem by pak mělo být například zmražení platů ve veřejném sektoru a snížení mezd státních představitelů. Hlavní hranicí je však 60 %, ta nesmí být překročena, je také součástí evropského fiskálního paktu (.pdf, str. 12). 

Stávající znění zákona počítá se spodní hranicí dluhu ve výši 55 % HDP oproti předchozím 40 % a také ostatní ustanovení nejsou tolik striktní.

Stanislav Grospič mluví o postoji KSČM k výsledné podobě návrhu novely volebního zákona, kterou Poslanecká sněmovna schválila 7. dubna 2021. Přijetí této novely bylo reakcí na nález Ústavního soudu, který části zákona zrušil pro porušení rovnosti volebního práva a šancí kandidujících stran.

Před hlasováním o novele volebního zákona se Stanislav Grospič na tiskové konferenci KSČM vyjádřil (2. část, v čase 3:30), že některé pozměňovací návrhy jsou nad rámcem nálezu Ústavního soudu. KSČM proto požaduje, aby jako kompromis byl přijat návrh poslance Marka Bendy ohledně prvního skrutinia a pozměňovací návrh poslance Radka Vondráčka ohledně druhého skrutinia. Tento kompromisní návrh (.pdf) byl skutečně přijat. V hlasování, které proběhlo 7. dubna, KSČM tento návrh podpořila.

Senát návrh novely volebního zákona schválil 29. dubna, prezident jej podepsal 4. května a zákon byl odeslán k publikaci ve Sbírce zákonů 7. května 2021.

Situace popsaná ve výroku se týká rakouských prezidentských voleb konaných v roce 2016. První kolo těchto voleb proběhlo 24. dubna 2016 a postoupili z něj dva kandidáti, Norbert Hofer a Alexander Van der Bellen. Druhé kolo proběhlo 22. května 2016 a zvítězil v něm Alexander Van der Bellen s 50,3 % hlasů. Vítězství bylo Van der Bellenovi připsáno až po přičtení korespondenčních hlasů, po sečtení hlasů odevzdaných ve volebních místnostech byl ve vedení Hofer.

Svobodná strana Rakouska (FPÖ), jejímž kandidátem byl právě Norbert Hofer, se poté rozhodla podat stížnost na průběh voleb k rakouskému ústavnímu soudu. Server iRozhlas.cz k tomu v roce 2016 uvedl: „Podle Svobodných byly některé hlasy sečteny dřív, než byl stanovený čas pro otevření obálek. Kromě toho měli obálky v některých případech otevírat lidé, kteří k tomu neměli oprávnění.“

Rakouský ústavní soud se stížností zabýval a 1. července 2016 rozhodl, že došlo k nesrovnalostem při sčítání korespondenčních hlasů. Zneplatnil proto výsledky druhého kola a nařídil jeho zopakování. Česká televize na základě rozsudku (.pdf) uvedla: 

„Předseda ústavního soudu Gerhart Holzinger ve zdůvodnění rozsudku uvedl, že neexistují žádné indicie o tom, že by členové volebních komisí s odevzdanými hlasy manipulovali. Podle něj je ale pro zpochybnění výsledků voleb postačující, že k takovým manipulacím kvůli chybám při otvírání obálek vůbec mohlo dojít. Chybný postup se podle něj týkal téměř 78 tisíc hlasů, což by vzhledem k těsnému rozdílu mezi kandidáty stačilo ke změně celkového výsledku.“

Na základě rozhodnutí ústavního soudu (.pdf) následně rakouská vláda stanovila termín konání nového druhého kola voleb na 2. října 2016. Ovšem i opakované druhé kolo voleb muselo být na začátku září 2016 odsunuto kvůli technickým problémům s obálkami určenými právě na korespondenční hlasy. Další volební termín byl stanoven na 4. prosince 2016. V tento den již skutečně došlo k řádnému zvolení nového rakouského prezidenta, jímž se stal Alexander Van der Bellen s 53,8 % hlasů.

Stanislav Grospič tedy správně uvádí, že z rozhodnutí ústavního soudu došlo k opakování voleb. Je však důležité upozornit na to, že se opakovalo jen druhé kolo hlasování, nikoliv volby celé. Vzhledem k této nepřesnosti hodnotíme výrok jako pravdivý s výhradou.

Sčítání lidu, domů a bytů proběhlo od 27. března do 11. května 2021. Podobu letošního sčítání lidu upravoval zákon č. 332/2020 Sb.

Po spuštění online sčítání stihli lidé odeslat několik tisíc formulářů. První problémy byly Českým statistickým úřadem (ČSÚ) zaznamenány v 6:00. Přibližně od osmi ráno nebylo možné se ke sčítání přihlásit. ČSÚ následně systém pozastavil. K obnově došlo po 17. hodině. Problémy však sčítání provázely i nadále, jelikož se cca do 20:00 některým lidem nedařilo odeslat již vyplněný formulář.

Předseda ČSÚ Marek Rojíček k výpadku systému podotkl, že „pokud nastala situace, že občané formulář vyplňovali a spadlo jim to v průběhu vyplňování, tak se bohužel budou muset - až systém naběhne - přihlásit znovu a ten formulář vyplnit.“

ČTK ohledně výpadku systému např. uvádí: „problémy s on-line sčítáním jsou podle odborníků s ohledem na délku příprav překvapivé a zvýraznily dlouhodobé problémy státu se systémy IT.“

Možnost kybernetického útoku jako důvodu problému byla vyloučena. Příčina problému byla dle Rojíčka v samotném systému, konkrétně se jednalo o závadu „modulu pro vyplňování adres, která způsobila zahlcení databázových serverů a přetížení systémů“.

Výše zmíněný zákon původně stanovil, že elektronický formulář musí být vyplněn ve lhůtě od 27. března do 9. dubna 2021 (§ 17 odst. 1). Kvůli výpadku se však elektronické sčítání prodloužilo až do 11. května 2021.