Přehled ověřených výroků

Vrcholné unijní orgány se v posledních měsících snažily opakovaně řešit společnou strategii a přístup ke vzájemnému uznávání testů. V září 2020 Evropská komise (EK) zveřejnila (.pdf) doporučení (.pdf) pro společný přístup k testování na covid-19 ve všech členských státech EU. Jedním z doporučení bylo přijmout dohodu ohledně vzájemného uznávání testů při cestování mezi členskými státy EU (.pdf, str. 11). Jednotlivé členské státy se ovšem na vzájemném uznávání testů neshodly.

Dále ve dnech 15. a 16. října 2020 přijala Evropská rada závěry o onemocnění covid-19, v nichž vyzvala EK a členské státy ke koordinaci postupů při testování a mimo jiné i ke vzájemnému uznávání testů mezi členskými státy EU.

EK pak například 28. října 2020 přijala doporučení (.pdf) o strategiích testování na covid-19. Jedním ze sdělení EK také bylo, že „je nezbytné zajistit vzájemné uznávání testů, zejména v souvislosti s cestováním“. Následně vedoucí představitelé EU na videokonferenci konané 19. listopadu „zdůraznili, že je třeba usilovat o vzájemné uznávání testů a jejich výsledků“. 

Jak přitom vyplývá (.pdf, str. 2) z jednání členských států v rámci Výboru pro zdravotní bezpečnost i v rámci IPCR (Integrovaná opatření pro politickou reakci na krize), vzájemné uznávání testů de facto nepředstavuje problém. V praxi ovšem dochází ke komplikacím, pokud jde o formu či jazyk výsledného potvrzení, problémy se pak mohou týkat také obtížného ověření pravosti výsledků či obecně rozpoznatelnosti daného osvědčení. Do budoucna by se tak mohl zavést například i jednotný evropský formulář pro výsledky PCR testů nebo taktéž elektronický systém ověřující jejich pravost.

Co se týče České republiky, lidé přijíždějící do země mají povinnost se do pěti dnů od vstupu na území ČR podrobit PCR testování. Občané EU a občané třetích zemí s dlouhodobým či trvalým pobytem v EU se mohou otestovat metodou PCR také v jiném členském státě EU (.pdf, str. 6). Pokud se tedy tito občané prokážou negativním výsledkem PCR testu, který byl proveden v jiném členském státě EU a který není starší než 72 hodin, tento výsledek jim bude uznán. Doplňme, že toto opatření v České republice platilo již dříve.

V České republice došlo k zahájení očkování 27. prosince 2020, a to den poté, co do země dorazily první dodávky vakcín od společností Pfizer a BioNTech. V Nizozemsku byl symbolický start očkování původně naplánován na 8. leden 2021, hromadná vakcinace pak měla začít až 18. ledna. 

Po kritice a tlaku veřejnosti se však v zemi očkovat začalo již 6. ledna. Nizozemsko tak bylo posledním unijním státem, který celý proces zahájil. Země přitom měla již několik dní uskladněných cca 280 tisíc nevyužitých dávek od společností Pfizer a BioNTech. 

Ve Velké Británii je k vakcinaci skutečně používána i vakcína Oxford/AstraZeneca, která byla vyvinuta společností AstraZeneca ve spolupráci s Oxfordskou univerzitou. Tato vakcína byla schválena britskou lékovou agenturou MHRA 30. prosince 2020, k jejímu schválení ze strany Evropské komise však prozatím nedošlo. Stát by se tak nicméně mohlo 29. ledna.

Dodejme, že k datu 18. ledna 2021, kdy probíhal rozhovor, byly ve Velké Británii kromě vakcíny Oxford/AstraZeneca tamní lékovou agenturou schváleny také vakcíny od společností Moderna a BioNtech/Pfizer. Právě poslední zmíněnou vakcínou začalo Spojené království očkovat své občany nejdříve, první dávku dostala již 8. prosince 2020 91letá Margaret Keenan.

Vakcíny Oxford/AstraZeneca má britská vláda objednáno 100 milionů dávek, první člověk jí byl naočkován 4. ledna 2021. V následujících dnech začala distribuce vakcíny do očkovacích center. Data o aktuálním počtu naočkovaných vakcínou Oxford/AstraZeneca se nám ve veřejně dostupných zdrojích nepodařilo dohledat. Podle informací BBC však Spojené království k 21. lednu 2021 používá jen dvě vakcíny, a to Oxford/AstraZeneca a BioNTech/Pfizer.

Výrok je tedy hodnocen jako pravdivý, jelikož vakcína Oxford/AstraZeneca byla ve Velké Británii schválena a je zde používána.

Evropská unie se v červnu 2020 domluvila na společné strategii pro očkovací látky proti covidu-19. Cílem této strategie je zajistit, aby používané očkovací látky byly jednak bezpečné a účinné a jednak aby k nim měli všichni obyvatelé EU spravedlivý přístup.

V rámci této strategie (.pdf) EU investuje do vývoje vakcín, vyjednává s výrobci, koordinuje nákupy očkovacích látek a jejich distribuci jednotlivým státům (str. 3–4). Nicméně již v původním ujednání z června 2020 je zdůrazněno, že společný přístup „bude vždy respektovat zásadu subsidiarity a pravomoci členských států v oblasti zdravotní politiky: politiky očkování zůstávají v rukou členských států“.

Mluví-li zde Dita Charanzová o „očkovacích strategiích“, má zřejmě na mysli právě tyto politiky očkování, tj. konkrétní plány, jakým způsobem, kdy a koho očkovat. Jako příklad můžeme uvést očkovací strategii České republiky (.pdf). Z uvedených důvodů tedy výrok hodnotíme jako pravdivý.

V souvislosti s očkováním proti koronaviru řeší všechny státy otázku, jak proočkovat dostatečný počet lidí, aby společnost dosáhla kolektivní imunity. Velký problém ale představuje nedůvěra lidí k očkování a jejich neochota nechat se očkovat.

Proto se objevují diskuze, zda by očkování nemělo být ze zákona povinné. Nastolení plošné povinnosti se většina států brání, nicméně objevily se návrhy, které se tomu určitým způsobem přibližují. Zmínit můžeme francouzský návrh zákona – jehož projednávání však bylo nakonec odloženo – který by lidem bez očkování omezil mimo jiné přístup k veřejné dopravě. Dále uveďme například španělský návrh na registr osob, které odmítly očkování, nebo nejnovější řecký návrh týkající se mezinárodních očkovacích průkazů.

EU jako celek ale nadále stojí za tím, že očkování má být dobrovolné a že rozhodnutí nenechat se očkovat nemá být důvodem k diskriminaci. Podobný názor pak vyjádřili i francouzský prezident Emmanuel Macron, britský premiér Boris Johnson, německá kancléřka Angela Merkelová či maďarský předseda vlády Viktor Orbán. Možnost, že by vakcinace byla povinná, vyloučil i italský premiér Giuseppe Conte. Také představitelé Světové zdravotnické organizace (WHO) říkají, že než zavádět očkovací povinnost je lepší lidem vysvětlit výhody, které očkování přináší. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Celostátní výbor hnutí STAN schválil podobu koaliční smlouvy (.pdf) s Piráty ve čtvrtek 7. ledna 2021. Dohodu o spolupráci ve volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu podpořilo širší vedení Starostů 92 procenty hlasů.

Česká pirátská strana o koaliční smlouvě debatovala na celostátním fóru (video), které proběhlo v sobotu 9. ledna 2021. Hlasování probíhalo již od pátku 8. ledna 2021 a bylo ukončeno v úterý 12. ledna.

V internetovém hlasování koaliční smlouvu podpořilo necelých 79 procent členů České pirátské strany. Pro přijetí koaliční smlouvy se vyslovilo 668 z celkových 848 hlasujících. Pro přijetí návrhu bylo potřeba alespoň 60 procent odevzdaných hlasů.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, neboť koalice České pirátské strany a hnutí STAN má vysokou podporu jak mezi členy Pirátů, tak mezi členy Starostů.

Pro úplnost dodejme, že koalici Pirátů a STAN podporuje také strana Zelených. Zelení nabídli podporu koalice a také účast svých kandidátů na společných kandidátních listinách. O případném začlenění Zelených budou rozhodovat vnitrostranické orgány Pirátů a STAN.

Hnutí STAN vzniklo v roce 2004 ve Zlínském kraji pod názvem Nezávislí starostové pro kraj. Hnutí bylo založeno s úmyslem umožnit starostům kandidovat do krajských zastupitelstev a sdílet společné informace ve vrstvách regionální politiky (.pdf, str. 22).

V krajských volbách v roce 2004 Starostové kandidovali ve Zlínském kraji v koalici s Evropskými demokraty a získali jeden mandát. V roce 2008 již kandidovali (.pdf, str. 22) v Karlovarském, Olomouckém, Pardubickém, Středočeském a Zlínském kraji. V Libereckém kraji přijalo (str. 23) stanovy Starostů hnutí Starostové pro Liberecký kraj (SLK) a získalo sedm mandátů. V konečném součtu tak získali Starostové v rámci svých kandidátek (Starostové pro Liberecký kraj (SLK), Starostové a nezávislí pro Zlínský kraj (STAR + NEZ), v Karlovarském kraji Alternativa pro kraj („Altern“) a Nezávislí starostové pro kraj ve Středočeském kraji („NSK“)) v krajských volbách 2008 21 mandátů.

V roce 2009 došlo ke změně (.pdf, str. 23) názvu na aktuální podobu Starostové a nezávislí. V roce 2009 také započala spolupráce s TOP 09, která by se dala rozdělit na dvě období let 2009–2012 a 2013–2016 (str. 24). 

V koalici s TOP 09 Starostové kandidovali do Poslanecké sněmovny v roce 2010. Získali 11 poslaneckých mandátů (.pdf, str. 27), z nich však jen pět připadlo členům hnutí STAN a SLK. V roce 2012 vytvořili Starostové spolu s TOP 09 a partnerskými subjekty kandidátky ve všech třinácti krajích a získali dohromady 44 mandátů, z nichž 25 bylo navrženo Starosty (.pdf, str. 30). Martin Půta se stal v Libereckém kraji prvním hejtmanem hnutí STAN (přesněji za partnerské hnutí Starostů SLK).

V roce 2013 byla dohoda s TOP 09 revidována (.pdf, str. 31–33). V předčasných volbách do Poslanecké sněmovny v uvedeném roce kandidovali Starostové na kandidátce TOP 09 a obsadili 4 mandáty (.pdf, str. 33). V senátních volbách roku 2014 následně získali sami Starostové dva mandáty, a to včetně mandátu za uskupení Starostové pro Liberecký kraj. V koalici s TOP 09 následně kandidovali také ve volbách do Evropského parlamentu, kde získali 4 mandáty (.pdf) a v pořadí byli druzí. Uveďme, že v roce 2019 v evropských volbách jeden mandát ztratili.

V roce 2016 ve volbách do krajských zastupitelstev poté získalo hnutí STAN v rámci různých kandidátek spolu se Starosty pro Liberecký kraj 56 křesel (.pdf, str. 36–37). Ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2017 získali Starostové již samostatně 5,18 % hlasů a disponují 6 mandáty. V posledních senátních volbách v minulém roce získali Starostové (společně se SLK) 10 křesel. Pokud bychom započítali i senátora Davida Smoljaka (STAN), který kandidoval na společné kandidátce hnutí STAN, Pirátů a TOP 09, jednalo by se o 11 mandátů.

Úspěchem pro hnutí byly krajské volby 2020, v nichž spolu se SLK obsadili 91 křesel ve 12 krajských zastupitelstvech. Vyhráli samostatně ve dvou krajích, získali post hejtmana Středočeského, Karlovarského a Olomouckého kraje a hejtmanský post obhájil podruhé Martin Půta v Libereckém kraji. Koalici v krajském zastupitelstvu Starostové uzavřeli v devíti krajích. Od roku 2018 má STAN své zástupce i ve vedení hlavního města Prahy, kam kandidovali v koalici Spojené síly pro Prahu spolu s TOP 09 a KDU-ČSL.

Ke kontextu výroku dodejme, že hnutí STAN ve svých hodnotových prioritách uvádí, že jeho snahou je decentralizace výkonu veřejné moci a rozvinutá místní a regionální samospráva.

Vít Rakušan je členem sněmovního Výboru pro bezpečnost i předsedou Stálé komise pro kontrolu činnosti Vojenského zpravodajství. Bezpečnostní tematikou se zabýval jako statutární zástupce hejtmanky Středočeského kraje Jaroslavy Pokorné Jermanové (ANO) od října 2016 jeden rok, dokud se nerozpadla spolupráce politické strany STAN a hnutí ANO.

Pro hodnocení tohoto výroku použijeme výhradně citaci Ústavy České republiky. Konkrétně článek 68, který říká:

„(1) Vláda je odpovědna Poslanecké sněmovně.

(2) Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.

(3) Vláda předstoupí do třiceti dnů po svém jmenování před Poslaneckou sněmovnu a požádá ji o vyslovení důvěry.

(4) Pokud nově jmenovaná vláda nezíská v Poslanecké sněmovně důvěru, postupuje se podle odstavců 2 a 3. Jestliže ani takto jmenovaná vláda nezíská důvěru Poslanecké sněmovny, jmenuje prezident republiky předsedu vlády na návrh předsedy Poslanecké sněmovny.“

Právě odstavec čtvrtý zmíněného článku v Ústavě popisuje, že v případě nevyslovení důvěry při prvním pokusu se postupuje znovu stejným způsobem. Pokud však není vyslovena důvěra napodruhé, následuje třetí pokus, kdy je pravomoc vybrat předsedu vlády v rukou předsedy Poslanecké sněmovny.

Dodejme, že tento ústavní postup dává prezidentu republiky značný prostor pro vlastní uvážení. Zejména Ústava prezidentu neukládá, kdo by měl být v každém z pokusů na vytvoření vlády jmenován premiérem. Zpravidla se jedná o předsedu strany, která ve volbách zvítězila, svou roli však hraje také koaliční potenciál jednotlivých sněmovních stran. Připomeňme sněmovní volby v roce 2010, kdy zvítězila ČSSD, prezident Klaus však místo Bohuslava Sobotky pověřil sestavením vlády předsedu druhé ODS Petra Nečase, kterého následně jmenoval předsedou vlády.

Podobný případ nastal v roce 2013 po pádu Nečasovy vlády, kdy tehdejší předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslava Němcová měla 101 poslaneckých podpisů pro podporu případné nové vlády, prezident Zeman však místo ní pověřil sestavením úřednické vlády Jiřího Rusnoka a následně jej jmenoval premiérem.

Vít Rakušan svým výrokem poukazuje na to, že by prezident Zeman, v případě, že vítěz voleb pověřený prvním pokusem na sestavení vlády neuspěje, mohl jmenovat někoho jiného, například předsedu strany/koalice, která ve volbách skončila na druhém místě. Ani ve druhém pokusu na jmenování premiéra, který sestaví vládu s důvěrou, však není stanoveno, kdo by měl být jmenován, zejména že by to měl být „druhý na pásce“.

V roce 2018 například prezident Zeman jmenoval premiérem Andreje Babiše i poté, co jeho vláda nezískala důvěru v Poslanecké sněmovně. Podobná situace nastala i v roce 2006, kdy předseda vítězné strany Mirek Topolánek nezískal se svou jednobarevnou vládou důvěru ve Sněmovně. Prezident Klaus však při druhém pokusu nejmenoval předsedu druhé ČSSD Jiřího Paroubka a premiérem se i podruhé stal Topolánek. Po všech ostatních sněmovních volbách v historii ČR získala vláda důvěru Sněmovny na první pokus, a čl. 68 odst. 4 Ústavy tak nebyl použit.

V úvodu koaliční smlouvy pro volby do Poslanecké sněmovny konané v roce 2021 Piráti a Starostové a nezávislí označují (str. 4) svoji koalici za „středové a protikorupční uskupení“.