Přehled ověřených výroků

Článek L. 3141-3 francouzského zákoníku práce garantuje zaměstnancům 5 týdnů placeného volna. Pro zaměstnance pracující 6 dní v týdnu je to tak 2,5 dne za měsíc, celkem tedy 30 dní. Nejčastější základní výměrou dovolené je však ve Francii 25 dní. V 5denním schématu zaměstnanec dosáhne na 2,08 pracovních dní (tedy vyjma sobot) placeného volna měsíčně, což za rok činí 25 dní.

Ve Francii platí, že běžná pracovní doba je nastavena na 35 hodin za týden. U některých zaměstnavatelů však zaměstnanci mohou pracovat i více hodin týdně, maximálně 39. Těmto zaměstnancům pak náleží tzv. dny redukce pracovní doby, za hodiny odpracované nad rámec základních 35 hodin týdně tak mají nárok na určitý počet hodin či dnů volna. Jedná se o institut podobný českému náhradnímu volnu za práci přesčas.

Dodejme, že nárok na 25 dní placeného volna v ČR zmiňuje poslanec Dolejš v kontextu projednávaného návrhu (.pdf) novely zákoníku práce, který předložili poslanci KSČM, nejedná se tedy o současný stav. Momentálně má zaměstnanec v ČR podle § 212 zákoníku práce nárok na minimálně 20 dnů placeného volna.

Zvýšení minimální délky dovolené, kterou zákoník práce stanovuje na 4 týdny, rozebírají návrhy novel podané jak ČSSD, tak KSČM. 

Komunistická strana Čech a Moravy předložila svůj návrh novely zákoníku práce už v říjnu 2018. I přes fakt, že Hospodářský výbor i Výbor pro sociální politiku v prvním čtení doporučili návrh neschválit (.pdf), potažmo zamítnout (.pdf), se momentálně nachází ve 3. čtení. Uveďme, že tento návrh se zabývá (.pdf) pouze prodloužením minimální délky dovolené ze 4 na 5 týdnů. Požadavek na prodloužení dovolené byl také jedním z bodů, kterými KSČM podmiňovala svou podporu vládě Andreje Babiše.

Česká strana sociálně demokratická se s KSČM v pohledu na dovolenou shoduje. Skupina poslanců za ČSSD předložila vlastní návrh novely zákoníku práce letos v březnu. Vláda však k návrhu vydala (.pdf) nesouhlasné stanovisko. Tato novela, na rozdíl od té z pera KSČM, rozebírá kromě delší dovolené (.pdf, str. 5) i další témata. Nejdiskutovanějším se stalo pravděpodobně zkrácení (.pdf, str. 1) pracovní doby ze 40 na 37,5 hodin týdně, tedy 7,5 hodiny místo stávajících 8 za den. Jednalo se také například o automatickém výpočtu minimální mzdy, která by měla mít hodnotu 50 % mzdy průměrné. 

Českomoravská konfederace odborových svazů (ČMKOS) poukazuje na rozdíl v délce dovolených pro zaměstnance ve veřejném sektoru a ostatní pracovníky poměrně často. Pracovníci veřejného sektoru totiž dosáhnou na 5 týdnů dovolené. Další výjimku mají pak například pedagogičtí pracovníci, kteří mají volno 8 týdnů. Pravidelně se k tomuto tématu vyjadřuje i předseda ČMKOS Josef Středula. Argumentem, proč ke změně přistoupit, bývají právě číselné údaje o tom, kolik firem dává pátý týden dovolené jako zaměstnanecký benefit. Sám Středula uvádí, že až 87 % kolektivních smluv obsahuje takové ujednání.

Minimální délka dovolené je v České republice zákoníkem práce stanovena na 4 týdny. Výjimky pak platí například pro pedagogické pracovníky, kterým náleží osmitýdenní dovolená, zaměstnanci ve veřejném sektoru pak mají minimální dovolenou nastavenou na hranici 5 týdnů. Uveďme, že v České republice je období 4 týdnů chápáno jako 20 dní, tedy 4 pracovní týdny o pěti dnech. Od roku 2021 se dovolená čerpá v rámci hodin, kterých je možné celkem vyčerpat minimálně 160 za kalendářní rok.

Ze sousedních zemí se výrazně vymyká Rakousko, které patří k nejštědřejším také v rámci celé Evropy. V Rakousku záleží také na tom, zda zaměstnanec pracuje i v sobotu, tedy má šestidenní pracovní týden, nebo jestli se na něj vztahuje běžnější pětidenní týden. V obou případech je však hranice dovolené 5 týdnů v roce. V případě šestidenního týdne má zaměstnanec nárok na 30 dnů, u kratšího týdne pak 25 dnů. Jakmile pak zaměstnanec odpracuje více než 25 let, roční výměra dovolené se zvýší na 6 týdnů.

Další ze sousedních zemí, která je velmi často cílem českých pracovních sil, je Německo. V této zemi je minimální hranice totožná jako v České republice, tedy dovolená v délce 4 týdnů. Opět zde pozorujeme rozdíl mezi šestidenním a pětidenním pracovním týdnem. Ve dnech je to tedy 20 dní pro kratší a 24 dní pro delší pracovní týden. Velmi často je však v kolektivních smlouvách vyjednána dovolená delší.

Polská úprava počítá s minimální délkou dovolené totožnou jako v České republice, tedy 20 dní. V případě, že zaměstnanec pracuje pro svého zaměstnavatele více než deset let, získává 6 dní dovolené navíc.

Na Slovensku je minimální hranice stanovena taktéž na 4 týdny. Na 5 týdnů však dosáhne velký počet pracujících, neboť na ně má nárok každý zaměstnanec starší 33 let a také každý, kdo se stará o dítě.

V rámci Evropské unie není hranice 20 dní, tedy 4 týdnů, ničím výjimečným. Sdílí ji například Bulharsko, Maďarsko, Slovinsko, Itálie, Nizozemsko, Irsko nebo Lotyšsko. Maximem je pak 38 dní, kterých lze dosáhnout ve Finsku, ovšem jen v případě splnění příslušných podmínek. Pak následuje Rakousko s 30, potažmo až 36 dny a Estonsko i Velká Británie s 28 dny. V britském případě je však do konečného čísla zahrnuto i 8 státních svátků, což v Evropě není běžné. Státní svátky bývají propláceny zvlášť.

Celkově tedy nemůžeme říci, že ve všech okolních zemí mají delší dovolenou než v České republice. Minimální výměra je často totožná, rozdíl také vzniká tím, že je brán v potaz rozdíl mezi pětidenním a šestidenním týdnem. Také v České republice je navíc pátý týden dovolené velmi častým zaměstnaneckým benefitem i v soukromé sféře.

Co se týče změny délky dovolené, ta je na hranici 4 týdnů od tzv. harmonizační novely zákoníku práce, která vznikla v roce 2000 (bod 6.). Tehdy s účinností od roku 2001 došlo ke zvýšení základní dovolené ze tří na čtyři týdny. Původní zákoník práce, který vešel v platnost již v roce 1965, dokonce obsahoval základní výměru dovolené jen na úrovni 2 týdnů, v roce 1985 pak byla navýšena na týdny 3.

Výrok Jiřího Dolejše hodnotíme jako nepravdivý, zejména vzhledem k tomu, že v okolních zemích obecně platí stejná základní výměra dovolené v délce čtyř týdnů, výjimku představuje pouze Rakousko s pěti týdny. K poslední změně délky základní doby dovolené pak došlo v roce 2000, tedy až 11 let po roce 1989.

Dovolená zaměstnanců ve veřejném sektoru, tedy nejen zaměstnanců státních, ale např. i zaměstnanců krajů a obcí skutečně dle § 212 zákoníku práce činí 5 týdnů.

Stejně dlouhou dovolenou nabízí také velké firmy jako Škoda Auto, ČEZ, O2, Česká pošta nebo například Siemens.

Diskuze o prodloužení minimální dovolené pro všechny zaměstnance na 5 týdnů proběhla na mimořádné schůzi Poslanecké sněmovny, kterou svolala KSČM. ČSSD, která tento návrh podpořila, navíc navrhovala zkrácení pracovní doby na 37,5 hodiny týdně a zvýšení minimální mzdy. Kritici tohoto návrhu upozorňují, že by mohl mít negativní dopad na zaměstnavatele, kteří jsou navíc aktuálně zatíženi koronavirovou krizí. 

Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová z ČSSD k návrhu uvedla: „Založit ekonomiku na levné pracovní síle, na tom, že budu lidi sdírat z kůže, nenechám je odpočinout, nenechám je nabrat sílu, nenechám je zvyšovat svou produktivitu, je prostě špatně.“ Projednávání návrhu bylo v dubnu 2021 přerušeno.

V současném volebním období skutečně měla Poslanecká sněmovna nejvíce schůzí, doposud 111. Další schůze je svolána na 15. července 2021. Navíc zdůrazníme, že počet schůzí Sněmovny do konce volebního období pravděpodobně ještě poroste.

Zdroj: 1993–1996, 1996–1998, 1998–2002, 2002–2006, 2006–2010, 2010–2013, 2013–2017, od 2017

Závěrem doplňme, že 43 schůzím Poslanecké sněmovny v letech 1993–1996 předcházelo v roce 1992 20 schůzí České národní rady, která se pak k 1. lednu 1993 ve stejném složení transformovala na Poslaneckou sněmovnu.

Politička a představitelka běloruské opozice Světlana Tichanovská navštívila Českou republiku ve dnech 7. až 10. června 2021 na pozvání předsedy Senátu Miloše Vystrčila. 

Tichanovská zahájila návštěvu ČR v pondělí 7. června setkáním právě s Milošem Vystrčilem. Kromě něj se této oficiální schůzky zúčastnili také místopředsedové Senátu Jiří Růžička a Jiří Oberfalzer, předseda senátního Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Pavel Fischer a místopředseda Výboru pro záležitosti EU David Smoljak.

Následující den se lídryně běloruské opozice setkala na zámku v Lánech s prezidentem Zemanem. Odpoledne stejného dne, tedy 8. června 2021, ji přijal také premiér Babiš, a to v Hrzánském paláci. Dne 9. června 2021 poté proběhla schůzka Světlany Tichanovské s předsedou Poslanecké sněmovny Radkem Vondráčkem. 

Ve svém programu však Světlana Tichanovská neměla pouze setkání s nejvyššími ústavními činiteli. Ještě 9. června také vystoupila se svým projevem přímo na jednání Senátu a podle informací ČT absolvovala během prvních tří dnů celkem 39 schůzek. Kromě již zmíněných setkání se potkala například i s ministrem zahraničních věcí Jakubem Kulhánkem, předsedou Pirátské strany Ivanem Bartošem, předsedou Starostů a nezávislých Vítem Rakušanem nebo také s primátorem Prahy Zdeňkem Hřibem.

Během své návštěvy se tedy Světlana Tichanovská setkala se všemi čtyřmi nejvyššími ústavními činiteli, za které jsou považováni prezident republiky, premiér, předseda Poslanecké sněmovny a předseda Senátu. 

Miloš Vystrčil hovoří o „bývalém vrchním státním zástupci“, nicméně z kontextu výroku vyplývá, že má na mysli odcházejícího nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana. V § 6 odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb. o státním zastupitelství je uvedeno: „Soustavu státního zastupitelství tvoří Nejvyšší státní zastupitelství, vrchní státní zastupitelství, krajská státní zastupitelství a okresní státní zastupitelství; (…)“ Vrchní státní zástupce tedy není totéž co nejvyšší státní zástupce.

Dosavadní nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman oznámil rezignaci v polovině května 2021, skončí tak ke 30. červnu. Na pozici působil 10 let. Ohledně jmenování svého nástupce se Zeman vyjádřil, že preferuje „člověka zevnitř soustavy státního zastupitelství“. Dle serveru Lidovky.cz odcházející Zeman doporučil jako svého nástupce svého náměstka Igora Stříže, na jehož adresu se vyjádřil už v roce 2019: „Je nutné dívat se nejen na někdejší politickou příslušnost těchto lidí, ale zejména je zapotřebí zkoumat jejich odbornou, tedy profesní zdatnost, ale i morální kvality. Musím říci, že třeba na Nejvyšším státním zastupitelství, konkrétně v případě pana náměstka Stříže, nemám pochybnosti ani o jedné z těchto složek.“

Podle § 9 odst. 1 zákona o státním zastupitelství „nejvyššího státního zástupce jmenuje vláda na návrh ministra spravedlnosti“. Ministryně spravedlnosti Marie Benešová navrhla vládě jako nového nejvyššího státního zástupce Igora Stříže, který byl Zemanovým prvním náměstkem. Vláda nicméně v pondělí 28. června tento návrh na jmenování neprojednala.

Dle slov premiéra Andreje Babiše je možné, že nového nejvyššího státního zástupce bude jmenovat až nová vláda na podzim. Pokud tedy nebude jmenován nový nejvyšší žalobce, státní zastupitelství povede jako náměstek právě Igor Stříž.

Stříž zahájil pracovní kariéru jako čekatel u vojenské prokuratury v roce 1986, poté se stal prokurátorem. V roce 1987 se stal členem Komunistické strany Československa. Náměstkem nejvyššího státního zástupce pak byl jmenován před deseti lety.

Miloš Vystrčil tedy nesprávně označil Pavla Zemana za „bývalého vrchního státního zástupce“. Vzhledem ke kontextu výroku a dalším jeho částem, které odpovídají skutečnosti, však výrok hodnotíme jako pravdu s výhradou.

Premiér Andrej Babiš (ANO) připustil možnost, že nového nejvyššího státního zástupce jmenuje až nová vláda po říjnových volbách, jak žádá část opozice. Ministryně spravedlnosti Marie Benešová (za ANO) navrhla jako nástupce končícího Pavla Zemana jeho nynějšího náměstka Igora Stříže.

„Jedna možnost je, že pan Stříž bude pověřený a vybere to příští vláda, a druhá možnost je, že budeme akceptovat návrh paní Benešové,“ řekl Babiš v Partii Terezie Tománkové (video, čas 40:36). Poukázal na to, že jde o politickou záležitost. „Otázka je, když opozice říká, nedělejte nic, nechte to na nás, tak jednou z možností je, že jim vyhovíme,“ dodal (video, čas 39:47).

Babiš však podle Lidových novin Střížovu nominaci odmítl. Dokonce údajně Benešové řekl, že ji odvolá z funkce, pokud navrhne někoho ze Zemanova okolí. Premiér podle listu prosazoval, aby byl kandidát zvnějšku soustavy státního zastupitelství.

Rozpor ohledně jména kandidáta na nejvyššího státního zástupce mezi ministryní spravedlnosti a premiérem nepřímo přiznala i Marie Benešová. „Já jsem veřejně přislíbila, že to bude člověk ze soustavy – a holt půjdu proti zdi – a bude to člověk ze soustavy,“ uvedla v rozhovoru pro Seznam Zprávy 25. června 2021 s tím, že v tom nemíní ustoupit. „Ať se kočky pudrují, třeba mne i odvolají,“ dodala. Byť ministryně uvedla, že do konce týdne návrh nového nejvyššího žalobce „odbaví“ a dá na vládu, v pondělí 28. června se tímto bodem vláda na svém jednání nezabývala. Marie Benešová k tomu uvedla, že svůj úkol navrhnout nástupce Pavla Zemana splnila a že je nyní na premiérovi Andreji Babišovi, aby návrh zařadil na jednání vlády.

Senátní Výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost navrhl na začátku června 2021 ve svém usnesení (.pdf) omezit pravomoci prezidenta republiky. Jako hlavní důvod uváděla skupina senátorů neschopnost prezidenta vykonávat svůj úřad podle čl. 66 Ústavy („nemůže-li prezident republiky svůj úřad ze závažných důvodů vykonávat“).

Výklad článku není jednoznačný a profesor teorie práva a právních učení Jan Wintr uvádí, že článek 66 dosud nebyl použit a konkrétní obsah by mu mohly dát příslušné orgány. V tomto případě jde o Poslaneckou sněmovnu a Senát, u obou komor Parlamentu je nutná prostá většina poslanců a senátorů, s možnou následnou kontrolou Ústavním soudem.

V případě, že by se obě komory Parlamentu skutečně usnesly na tom, že prezident Zeman nemůže ze závažných důvodů vykonávat svůj úřad, mohl by se prezident obrátit na Ústavní soud. Ten by následně postupoval podle speciálních ustanovení zákona o Ústavním soudu, přičemž Ústavní soudci by o návrhu v plénu rozhodli do 15 dní od jeho doručení.

§ 112 zákona o Ústavním soudu ukládá Poslanecké sněmovně a Senátu povinnost předložit v rámci řízení o návrhu podle čl. 66 Ústavy důkazy o závažných důvodech, které znemožňují prezidentu republiky vykonávat jeho úřad. Z toho lze dovodit, že důkazní břemeno v řízení nesou právě obě komory Parlamentu (a nikoli pouze Senát, jak ve svém výroku uvádí Vystrčil). Pro tento závěr svědčí také relativně krátká lhůta 15 dní, ve které není možné provést rozsáhlejší dokazování ze strany Ústavního soudu, jak argumentuje emeritní ústavní soudce Pavel Holländer v komentáři k zákonu o Ústavním soudu (Filip, Holländer, Šimíček, 2007, str. 737–738).

Miloš Vystrčil výrok pronesl v reakci na usnesení (.pdf) zahraničního výboru Senátu, podle kterého Miloš Zeman není schopný vykonávat úřad prezidenta republiky. Toto usnesení senátního výboru vychází z čl. 66 Ústavy, podle kterého je možné zbavit prezidenta výkonu funkce, pokud jej nemůže vykonávat. Tento článek lze ovšem aplikovat pouze ze závažných důvodů, přičemž Miloš Vystrčil se nedomnívá, že současná situace okolo prezidenta Zemana by tato kritéria naplňovala.

Naopak předseda Senátu Vystrčil se přiklání spíše k použití čl. 65 Ústavy, který vyjmenovává podmínky, za nichž je možné zbavit prezidenta jeho úřadu, jakožto i způsobilosti jej znovu nabýt. K této situaci může dojít, pokud je shledáno, že se prezident dopustil velezrady, nebo že hrubě porušil Ústavu nebo jinou součást ústavního pořádku. Aby ovšem žalobu mohl Ústavní soud projednat, musí ji nejdřív v souladu s čl. 65 odst. 3 navrhnout Senát se souhlasem Poslanecké sněmovny. Senát musí návrh schválit třípětinovou většinou všech přítomných senátorů a v Poslanecké sněmovně pro něj musí hlasovat tři pětiny všech poslanců.

Princip hrubého porušení Ústavy vychází z předpokladu, že jednotlivé ústavní orgány plní své funkce, které jsou jim Ústavou svěřeny. Pokud by tedy prezident funkce neplnil, docházelo by pak k porušování Ústavy. Důležitým momentem ovšem je, že toto prezidentem zaviněné porušení Ústavy musí dosáhnout určité míry intenzity – proto hovoříme o hrubém porušení. Tento požadavek má za účel chránit prezidenta před stíháním pro bagatelní záležitosti. Ústava ovšem blíže nespecifikuje, kdy je tato míra intenzity naplněna.

Konkrétně by se za hrubé porušení Ústavy dala klasifikovat například nečinnost ohledně odvolání ministra kultury Antonína Staňka. Na tomto závěru se shodla část českých ústavních právníků, mezi kterými byli například Jan Kysela nebo Jan Wintr. Podle ústavního právníka Jana Kudrny lze porušení ústavního pořádku spatřovat i „v některých Zemanových výrocích kolem zpravodajských služeb a navržení Karla Srpa do Rady Ústavu pro studium totalitních režimů, ač patrně nesplňoval zákonné podmínky“.

Pro úplnost dodejme, že Senát již v roce 2019 navrhl v režimu čl. 65 ústavní žalobu (.pdf) na prezidenta Miloše Zemana. Návrh na podání ústavní žaloby nicméně nebyl úspěšný, protože neprošel Poslaneckou sněmovnou, kde jej nepodpořily požadované tři pětiny všech poslanců.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, protože čl. 65 Ústavy skutečně upravuje možnost zbavit prezidenta jeho úřadu na základě jednání, kterým se dopustil hrubého porušení Ústavy nebo ústavního pořádku.