Přehled ověřených výroků

Europoslanci v debatě zmiňují americký Inflation Reduction Act (česky Zákon o snížení inflace) jako alternativní přístup k dosažení uhlíkové neutrality oproti evropské Zelené dohodě pro Evropu. Podle nich v USA zákon funguje jako pobídka pro podnikatele, aby více dbali na ochranu životního prostředí. Europoslanec Marcel Kolaja uvádí, že Evropská unie (EU) podle něj nemá k dispozici mechanismy k zavedení obdobného nástroje, kterým by za určitých podmínek docházelo k odpouštění daní podnikatelům v členských zemích EU.

Inflation Reduction Act

Inflation Reduction Act (IRA), byl přijat v srpnu roku 2022. Na jeho základě chce americká vláda do obnovitelných zdrojů a na snížení emisí investovat dohromady zhruba 369 miliard dolarů (cca 8,9 bilionu korun v tehdejších cenách). Jedním z cílů balíčku je snížení emisí oxidu uhličitého do roku 2030 až o 44 % oproti roku 2005. Kromě klimatických opatření se zákon také zaměřuje na zdravotní péči, především na omezení cen léků.

Zákon zahrnuje několik dotací a daňových úlev na ekologické technologie. IRA úlevu na dani poskytuje například při produkci nebo investování do elektřiny z obnovitelných zdrojů (.pdf, str. 13–20), při tuzemské výrobě součástek pro solární a větrnou energii, střídačů, baterií a kritických minerálů (str. 30), při nákupu ekologických vozidel, elektromobilů (str. 49–53), při využití bionafty, obnovitelné nafty nebo alternativních paliv (str. 58–59).

Spotřebitelé např. mohou získat daňové zvýhodnění až ve výši 7 500 dolarů při koupi elektromobilů. Výsledná částka se liší v závislosti na tom, kolik součástek bylo vyrobeno v USA, Kanadě nebo Mexiku. Úlevy na daních pak při splnění podmínek platí pro firmy i spotřebitele.

V praxi to podle bývalého ministra zahraničních věcí (2018–2021) Tomáše Petříčka (ČSSD) znamená, že se americká Demokratická strana „prostřednictvím daňových úlev, dotací či půjček (…) snaží podpořit rozsáhlejší a rychlejší uplatnění čistých technologií, zvýšit po nich poptávku a zároveň výrobní schopnosti v USA, což má do budoucna také přispět k snížení ceny těchto technologií.“

Výdaje na dotace a daňové úlevy má naopak pomoci pokrýt zavedení minimální 15% daně pro firmy s ročními zisky přes jednu miliardu dolarů. Vedle daňových úlev tak IRA obsahuje i mimořádnou daň pro korporace s vysokými zisky.

Zákulisí přijetí zákona

Přijetí zákona v roce 2022 předcházely téměř roční debaty a neshody. Zákon ve Sněmovně reprezentantů původně navrhl zástupce Demokratické strany John A. Yarmuth jako tzv. Build Better Act. Původní balíček byl ve výši kolem 2 bilionů amerických dolarů o dost ambicióznější než následná IRA.

I z důvodu vysokých finančních nákladů senátor Joe Manchin v prosinci 2021 odmítl zákon podpořit, čímž znemožnil celkové odsouhlasení zákona. Jako další důvod uvedl zejména pochybnosti o rychlém přechodu na čistou energii, na který USA podle něj ještě nejsou technologicky připravené. Legislativa se tak na několik měsíců zasekla.

Nakonec sám Joe Manchin spolu s lídrem demokratické senátní většiny Chuckem Shumerem později představil právě Inflation Reduction Act. Návrh tehdy přišel jako překvapení, jelikož finální debaty ohledně klimatického a daňového zákona tito dva politici řešili v téměř naprostém utajení. Zákon poté senátem prošel většinou jednoho hlasu díky viceprezidentce Kamale Harrisové, která je zároveň z titulu své funkce předsedkyní Senátu, kde hlasuje v případě rovnosti hlasů.

Nejen Evropská unie, ale také Japonsko a Jižní Korea se proti přijatému zákonu ohradily. Podle nich může poškodit zahraniční firmy, které na americkém trhu působí. Kritici např. zákonu vyčítali, že dotace pro výrobce automobilů, kteří nakupují americké součástky, sníží evropskou konkurenceschopnost.

Závěrečné hodnocení

Inflation Reduction Act je americký federální zákon, který opravdu poskytuje firmám i spotřebitelům úlevy na daních například při nákupu elektromobilu vyrobeným na americkém kontinentu nebo při produkci elektřiny z obnovitelných zdrojů. Výrok Marcela Kolaji tak hodnotíme jako pravdivý.

Europoslanci v kontextu výroku diskutují o konkurenceschopnosti výrobců v Evropské unii oproti jiným částem světa, kde platí odlišné podmínky pro ochranu klimatu. Marcel Kolaja zmiňuje přeshraniční uhlíkové vyrovnání, které by podle něj ke snížení produkce emisí mělo motivovat i zbytek světa. Veronika Vrecionová tuto uhlíkovou daň a hlavně kontrolu vyprodukovaných emisí v zemích výroby zpochybňuje.

Uhlíková daň

Pomocí mechanismu uhlíkového vyrovnání na hranicích, kterému se přezdívá „uhlíková daň“, chce Evropská unie zabránit tzv. úniku uhlíku – tedy situacím, kdy se firmy vyhýbají přísným unijním standardům omezujícím vypouštění oxidu uhličitého do ovzduší. Samotná EU v této spojitosti připouští, že závazky a dohody jako Zelená dohoda nebo Pařížská dohoda, jejichž cílem je přispět k ochraně klimatu v EU, nemusí být mimo členské státy dodržovány. Pokud by se tedy výroba v některých odvětvích kvůli nárůstu nákladů v Unii přesunula do jiných zemí, mohlo by podle EU dojít k celosvětovému nárůstu produkce emisí skleníkových plynů.

Nové nařízení tak nastavuje, že na celní území EU smí zboží dovážet jen schválení deklaranti, kteří podávají celní prohlášení (.pdf, str. 16–17). Ti si od členských států musí koupit certifikáty, které fungují na podobném principu jako emisní povolenky v rámci EU (.pdf, str. 19, 27). Pokud tedy bude někdo chtít zboží dovážet, musí získat takové množství certifikátů, které odpovídá vyprodukovaným emisím při jeho výrobě. Cena certifikátů se podle schváleného nařízení bude vždy odvíjet od průměrných cen evropských emisních povolenek (.pdf, str. 28).

Dovozci mají od října 2023 do konce roku 2025 pouze oznamovací povinnost. Uhlíková daň pak začne platit až od začátku roku 2026 (.pdf, str. 35, 38).

Hlasování v Europarlamentu

Europarlament o nařízení hlasoval v dubnu 2023, kdy se pro jeho přijetí vyslovilo celkem 487 europoslanců, proti 81 a hlasování se jich zdrželo 75 (.pdf, str. 14–15).

Europoslankyně za ODS Veronika Vrecionová pak skutečně hlasovala proti přijetí tohoto nařízení (.pdf, str. 15). Z dalších českých europoslanců byli proti také ostatní zástupci ODS, hnutí ANO 2011 a také europoslanec za SPD Ivan David a nezávislý Hynek Blaško (.pdf, str. 15). Pro naopak byli europoslanci za Piráty, KDU-ČSL, STAN a TOP 09 a Dita Charanzová (.pdf, str. 14), která byla do Europarlamentu zvolená za hnutí ANO, později se s ním ale rozešla.

Závěr

Cílem uhlíkové daně je zabránit úniku uhlíku, tedy přesunutí výrobních odvětví s velkou produkcí emisí mimo EU, kde je výroba díky jiným nařízením na ochranu klimatu levnější. Europoslankyně Veronika Vrecionová skutečně hlasovala proti tomuto nařízení. Její výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Poslanec Evropského parlamentu Ondřej Knotek výrok zmiňuje v kontextu diskuze o tzv. přeshraničním uhlíkovém clu, které se vztahuje na „dovážené suroviny a výrobky ze třetích zemí, jejichž výroba je spojena se zvýšenou emisí skleníkových plynů“. Knotek se k tomuto mechanismu staví skepticky a podotýká, že ačkoliv některé státy mají podobný cíl v boji proti klimatické změně, cesta, jak jej dosáhnout, se liší. Jako příklad uvádí Austrálii, která podle jeho tvrzení hodlá být do roku 2050 klimaticky neutrální, v případě potřeby ale neplánuje zastavit energetické zpracování uhlí do roku 2049.

Austrálie a emise

Austrálie obsazuje přední příčky mezi všemi zeměmi v produkci emisí oxidu uhličitého (CO₂) na obyvatele. V roce 2022 se jednalo o 15 tun emisí CO₂ na obyvatele, což je například ve srovnání s Čínou téměř dvojnásobek. Na čelních místech se Austrálie dlouhodobě nachází i ve statistice, která vyčísluje množství emisí všech skleníkových plynů (včetně metanu a oxidu dusného) na obyvatele.

Podle zprávy energetického think-tanku Ember měla Austrálie v roce 2021 také nejvyšší emise CO₂ z uhlí na obyvatele mezi zeměmi G20, a to i přes pokroky v oblasti solární a větrné energie. Ember zároveň zemi kritizuje za vývoz zásob uhlí do zahraničí, což dlouhodobě přispívá k růstu emisí. Austrálie je totiž po Indonésii druhým největším exportérem uhlí na světě.

Uhlíková neutralita do roku 2050

V říjnu 2021 tehdejší premiér Scott Morrison zveřejnil plán, ve kterém se Austrálie zavázala do roku 2050 dosáhnout nulových čistých emisí uhlíku – tedy že stát bude do ovzduší vypouštět stejné množství oxidu uhličitého, jaké z ní bude odstraňovat, a výsledná bilance tak bude nulová. Tím se Austrálie připojila k řadě dalších států, které usilují o uhlíkovou neutralitu. Odborníci a opoziční představitelé však zpochybňovali účinnost australské strategie především kvůli chybějícím průběžným cílům.

Morrisonův plán spoléhal především na investice ve výši více než 20 miliard australských dolarů do nových technologií, které by umožnily snížení emisí v následujících letech. Tehdejší premiér však neplánoval zastavit ani omezovat využívání fosilních paliv, aby dle jeho slov nebyla ohrožena konkurenceschopnost průmyslu.

V parlamentních volbách v roce 2022 po devíti letech zvítězila Labouristická strana a novým premiérem se stal Anthony Albanese. V září téhož roku australský parlament schválil vládou navrhovanou legislativu, která obsahuje závazek snížit emise všech skleníkových plynů (nejen oxidu uhličitého) o 43 % do roku 2030 a dosáhnout klimatické neutrality do roku 2050. Do roku 2030 Austrálie také plánuje dodávat 82 % elektřiny na australském národním trhu s elektřinou (NEM) z obnovitelných zdrojů.

Uzavření uhelných elektráren

Australský operátor trhu s energií (AEMO) vydal nový Plán integrovaného systému (ISP) pro rok 2024, který navrhuje efektivní rozvoj australského trhu s elektřinou v průběhu příštích 20 let (.pdf, str. 3, 7). Plán obnáší tři možné cesty, jak energetických cílů dosáhnout – skoková změna, postupná změna a vývoz zelené energie (str. 8).

Nejpravděpodobnějším scénářem je podle plánu tzv. skoková změna, která předpokládá vyřazení 90 % zbývajících uhelných elektráren v Austrálii do roku 2034 či 2035 a vyřazení celkové uhelné výroby do roku 2038 (.pdf, str. 9, 18).

Téměř stejnou pravděpodobnost ale plán uvádí i u tzv. postupné (progresivní) změny (.pdf, str. 8–9), která počítá s tím, že se množství elektřiny vyráběné z uhlí bude snižovat pomaleji. V úvahu totiž bere obtížnější ekonomické podmínky a pomalejší investování do moderních technologií (str. 40). Zmíněná varianta proto předpokládá, že se od roku 2040 do roku 2050 bude kapacita australských uhelných elektráren pohybovat stále okolo 3 GW (str. 9). Pro srovnání, česká uhelná elektrárna v Prunéřově má instalovaný výkon 0,75 GW.

Shrnutí

Australská vláda v čele s Anthonym Albanesem v roce 2022 v parlamentu prosadila legislativu, ve které se stát zavázal k dosažení klimatické neutrality do roku 2050. Podle Australského operátora trhu s energií existuje více možností, jak Austrálie této klimatické neutrality dosáhne. Jedna z variant, která reflektuje obtížnější ekonomickou situaci a pomalejší investování do nových technologií, opravdu počítá s tím, že některé uhelné elektrárny budou v provozu i v letech 2040 až 2050. Výrok Ondřeje Knotka tak hodnotíme jako pravdivý.

Europoslankyně Veronika Vrecionová (ODS) mluví o dostavbě bloků jaderné elektrárny Temelín, od které bylo v roce 2014 upuštěno v reakci na postoj vlády Bohuslava Sobotky. Ta se rozhodla negarantovat minimální výkupní ceny elektřiny, načež energetická společnost ČEZ, jež je většinově vlastněna státem, zrušila tehdy probíhající výběrové řízení. Europoslankyně Vrecionová tvrdí, že zásadní vliv na postoj vlády měl bývalý premiér Andrej Babiš (ANO), který v té době vykonával funkci ministra financí.

Plán dostavby jaderné elektrárny Temelín

Výstavba jaderné elektrárny Temelín byla dokončena v roce 2002. V původních plánech se počítalo s celkem čtyřmi jadernými bloky, nakonec ale byly postaveny a zprovozněny jen dva.

O dostavbě třetího a čtvrtého bloku se nicméně hovořilo po spuštění elektrárny. ČEZ v roce 2011 předal zájemcům zadávací dokumentaci k veřejnému výběrovému řízení na dostavbu bloků. Řízení se zúčastnily celkem tři subjekty: americký Westinghouse, francouzská Areva a konsorcium složené z ruských státních společností Atomstrojexport a Gidropress a z české Škody JS.

Francouzská společnost ale byla později z tendru vyloučena a dál se tak rozhodovalo jen mezi zbylými dvěma subjekty. Vzhledem k postupnému poklesu velkoobchodních cen elektřiny se projekt dostal do bodu, kdy nebylo jisté, zda by investice byla pro ČEZ návratná. Začalo se proto hovořit o možné minimální výkupní ceně elektřiny, kterou by ČEZu garantoval stát. 

Postoj Sobotkovy vlády

Premiér Sobotka ale vyloučil státní garanci minimální výkupní ceny elektřiny už ve svém projevu v Poslanecké sněmovně 6. února 2014. O pár měsíců později o problematice jednala vláda a k této variantě se postavila odmítavě. Tehdejší ministr financí Andrej Babiš jednání komentoval slovy, že „si nemůžeme dovolit garantovat ceny elektřiny“. ČEZ následně zareagoval na postoj vlády tím, že celý tendr zrušil.

Generální ředitel ČEZu Daniel Beneš přitom už před klíčovým jednáním vlády avizoval, že pokud společnosti nebude garantována minimální výkupní cena elektřiny v souvislosti s dostavením bloků, bude tendr pravděpodobně zrušen. Dodejme že negativní postoj k možné státní garanci výkupní ceny měli i někteří představitelé opozice, např. Miroslav Kalousek (TOP 09).

Neshody v roce 2021

O tom, kdo se na odmítavém postoji vlády podílel nejvíce, se rozběhly spory po vánočním projevu prezidenta Miloše Zemana až v roce 2021. Prezident Zeman v něm kritizoval váhavý postoj předchozích vlád k výstavbě nových jaderných bloků. Andrej Babiš poté na platformu X (dříve Twitter) napsal, že on při jednáních v roce 2014 prosazoval pokračování tendru.

Na Babišovo vyjádření pak reagoval např. prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR Tomáš Prouza, jenž se jednání Sobotkovy vlády účastnil. Prohlásil, že za postojem vlády stál především sám Babiš: „Andrej Babiš vždy na jednání chodil a vykřikoval tam, jaký je to tunel, jak to nedovolí, že nebudou žádné záruky pro ČEZ na výstavbu a že to ČEZ musí postavit sám (…)“ Jeho slova následně potvrdil i tehdejší místopředseda vlády pro vědu, výzkum a inovace Pavel Bělobrádek (KDU-ČSL) a někdejší premiér Sobotka, který řekl: „Babiš byl v roce 2014 největší odpůrce pokračování tendru na Temelín ve vládě.“

Závěr

Tím, kdo zrušil výběrové řízení na dostavbu třetího a čtvrtého bloku jaderné elektrárny Temelín, tedy byla společnost ČEZ. Tehdejší ministr financí Andrej Babiš byl ale jedním z těch, kteří odmítali garantovat minimální výkupní ceny elektřiny, což byla hlavní podmínka ČEZu pro pokračování tendru. Ačkoli mezi Babišem a ostatními účastníky vládních jednání není shoda o tom, jak tato jednání probíhala, Babiš garance pro ČEZ odmítl i ve svém veřejném projevu. Nepřímo tak tendr skutečně zastavil. Výrok Veroniky Vrecionové tak hodnotíme jako pravdivý.

Europoslanec Ondřej Knotek (ANO) mluví o dostavbě bloků jaderné elektrárny Temelín, od které bylo v roce 2014 upuštěno v reakci na přístup vlády Bohuslava Sobotky. Ta se rozhodla negarantovat minimální výkupní ceny elektřiny, načež energetická společnost ČEZ, jež je většinově vlastněna státem, zrušila tehdy probíhající výběrové řízení. Europoslanec Knotek ale tvrdí, že váhavý postoj k projektu měly i starší vlády, během kterých se tendr zdržel.

Plán dostavby jaderné elektrárny Temelín

Výstavba jaderné elektrárny Temelín byla dokončena v roce 2002. V původních plánech se počítalo celkem se čtyřmi jadernými bloky, nakonec ale byly postaveny a zprovozněny jen dva. Zmiňme, že možnou dostavbu podporoval z pozice premiéra například Mirek Topolánek.

O dostavbě třetího a čtvrtého bloku se nicméně hovořilo už po spuštění elektrárny. ČEZ v roce 2011 (tedy během vládnutí Nečasova kabinetu) předal zájemcům zadávací dokumentaci k veřejnému výběrovému řízení na dostavbu bloků. Řízení se zúčastnily celkem tři subjekty: americký Westinghouse, francouzská Areva a konsorcium složené z ruských státních společností Atomstrojexport a Gidropress a z české Škody JS. Francouzská společnost ale byla později z tendru vyloučena a dál se tak rozhodovalo jen mezi zbylými dvěma subjekty.

Výkupní cena elektřiny

K výběru vítěze tendru mělo dojít v roce 2013. Vzhledem k postupnému poklesu velkoobchodních cen elektřiny se projekt dostal do bodu, kdy nebylo jisté, zda by investice byla pro ČEZ návratná. Začalo se proto hovořit o možné minimální výkupní ceně elektřiny, kterou by ČEZu garantoval stát.

O tomto možném schématu, kdy by stát dotoval ČEZu nízké ceny a při vysokých cenách by naopak ČEZ odváděl přebytky do státního rozpočtu, se mluvilo především v první polovině roku 2013. Vláda Petra Nečase samotný projekt dostavby podporovala, před svou rezignací nicméně nedošla k žádnému závěru ohledně státní garance minimální výkupní ceny elektřiny.

ČEZ v červenci 2013, kdy už vládl úřednický kabinet Jiřího Rusnoka, oznámil, že o výherci výběrového řízení nerozhodne na podzim téhož roku, jak původně plánoval, ale až o rok později. Ředitel divize strategie ČEZu krok vysvětloval mimo jiné tím, že vláda do té doby nerozhodla o možné státní garanci minimální výkupní ceny elektřiny.

V roce 2014 o výkupní ceně elektřiny jednala vláda Bohuslava Sobotky, která se k této variantě postavila odmítavě. Tehdejší ministr financí Andrej Babiš jednání komentoval slovy, že „si nemůžeme dovolit garantovat ceny elektřiny“. ČEZ následně zareagoval na postoj vlády tím, že celý tendr zrušil.

Generální ředitel ČEZu Daniel Beneš přitom už před klíčovým jednáním vlády avizoval, že pokud společnosti nebude garantována minimální výkupní cena elektřiny v souvislosti s dostavením bloků, bude tendr pravděpodobně zrušen.

Závěr

Nečasova vláda tedy tendr na dostavbu jaderné elektrárny Temelín opravdu zdržela, jelikož během svého působení nestihla projednat možnost zavedení minimální výkupní ceny elektřiny. Andrej Babiš jakožto ministr financí v Sobotkově vládě byl jedním z těch, kteří tyto ceny odmítli garantovat, což odůvodnil tím, že si to stát nemohl dovolit. Tato garance se přitom stala podmínkou ČEZu pro pokračování tendru. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý. Dodejme ale, že mezi Topolánkovým a Nečasovým kabinetem byla u moci ještě úřednická vláda Jana Fischera.

Europoslanec Ondřej Knotek říká, že Evropská komise zamýšlela prosadit návrh, který by od roku 2030 zakázal produkovat elektřinu z fosilních paliv. V našem odůvodnění se tak zaměříme na to, zda EK takový cíl někdy zmiňovala.

Podle nejnovějších dat Eurostatu k roku 2021 pocházelo 37,9 % elektřiny vyprodukované v Evropské unii (EU) z obnovitelných zdrojů, 25,2 % elektřiny vyrobily jaderné elektrárny a 36,6 % bylo ze všech fosilních zdrojů dohromady, tedy např. z uhlí nebo zemního plynu.

Evropská komise (EK) si v rámci programu REPowerEU dala za cíl navýšit do roku 2030 kapacitu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů na 42,5 %. Do roku 2050 si pak EK dala za cíl vytvořit klimaticky neutrální Evropskou unii, což znamená, že by členské státy vypouštěly do atmosféry pouze tolik emisí, kolik by byl kontinent schopen znovu absorbovat.

V žádném z cílů se ovšem nemluví o zákazu spalování fosilních paliv, ani o jejich naprostém nahrazení obnovitelnými zdroji. Ani v jiných dokumentech EK nemluví o takovém záměru. Taktéž v přehledu právních předpisů Evropské unie se žádný takový návrh nenachází a o tomto cíli nemluvila ani předsedkyně EK Ursula von der Leyen. Výrok Ondřeje Knotka tak hodnotíme jako nepravdivý.

Pařížská dohoda je úmluva o ochraně klimatu, která byla přijata na mezinárodní klimatické konferenci v Paříži v roce 2015. Té se zúčastnily smluvní strany Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (UNFCCC). Dohoda vstoupila v platnost v listopadu 2016 a Česká republika ji ratifikovala o rok později. Společně s ostatními členskými státy EU se tak mj. přihlásila ke snížení emisí skleníkových plynů nejméně o 40 % ve srovnání s rokem 1990.

Dlouhodobým cílem Pařížské dohody (.pdf, str. 2) „je zlepšit globální reakci na hrozby změny klimatu, a to v návaznosti na udržitelný rozvoj a úsilí o vymýcení chudoby“.Klíčové je dle této dohody udržet nárůst průměrné globální teploty pod hranicí 2 °C v porovnání s obdobím před průmyslovou revolucí. Současně by státy měly usilovat o to, aby nárůst teploty nepřekročil hranici 1,5 °C, a to opět oproti preindustriálním časům (.pdf, str. 2). Výrok Marcela Kolaji tak hodnotíme jako pravdivý.

Německý Spolkový účetní dvůr, ekvivalent českého Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ), vydal na začátku března 2024 „Zvláštní zprávu o stavu provedení energetické tranzice s ohledem na bezpečnost dodávek, cenovou dostupnost a slučitelnost dodávek elektřiny s životním prostředím“ (.pdf). Adresoval ji oběma komorám německého parlamentu a vládě.

Zpráva uvádí, že německá energetická transformace nejde s ohledem na dodávky elektřiny podle plánu. Podle autorů „je ohrožena bezpečnost dodávek, elektřina je drahá a spolková vláda není schopna komplexně posoudit dopad energetického přechodu na krajinu, přírodu a životní prostředí“ (.pdf, str. 6).

Dokument kritizuje německou vládu i Spolkovou agenturu pro sítě (BNetzA), jejíž monitorovací zprávy považuje za zkreslené (.pdf, str. 28–29). Podle auditorů vychází pouze z nepravděpodobných „nejlepších“ případů, tzv. „best-case“ scenarios, zatímco prognózy jiných analýz jsou pesimističtější. Auditoři také uvádí, že podle Evropské sítě provozovatelů přenosových soustav elektřiny (ENTSO-E) nejsou německé dodávky elektřiny do roku 2030 zajištěné (.pdf, str. 29).

Německá obdoba Nejvyššího kontrolního úřadu tedy skutečně vydala zprávu, podle které zemi hrozí nedostatek energie. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Moderátorka v kontextu výroku zmiňuje, že ministr financí Zbyněk Stanjura dříve řekl, že lidé už od Fialovy vlády do konce volebního období nemají čekat žádné velké reformy. Ptá se tak na to, jestli snaha Národní ekonomické rady vlády (NERV), která připravila 37 opatření pro udržitelný ekonomický růst (.pdf), nepřišla nazmar. Stanjura citaci následně upřesňuje a uvádí, že žádný z těchto návrhů by podle něj neměnil desítky zákonů, a nejedná se tak o velkou reformu, o kterých dříve mluvil.

Reformy nebudou

Zbyněk Stanjura už na začátku ledna řekl, že „žádné radikální přelomové reformy nepřijdou“. Zároveň z jeho vyjádření vyplynulo, že dle jeho názoru nelze jednoznačně říct, jaký krok vlády se dá označit za reformní. Podobně se vyjádřil i o pár dní později, když prohlásil: „Pokud se mě ptáte, jestli přijde nějaká dramatická změna legislativy, tak nepřijde.“ Svůj postoj odůvodnil tím, že velké reformy neodpovídají zájmu voličů a ani volebnímu cyklu. I v tomto případě ale upozorňoval na to, že pro každého může být reformou něco jiného.

Své vyjádření poté ministr financí korigoval na síti X, kde napsal, že nerad používá slovo „reforma“ a o změnách připravovaných Fialovou vládou spíše hovoří jako o parametrických změnách. Dále uvedl, že „v tomto kontextu řekl, že dramatické reformy upravující desítky zákonů jako třeba u ozdravného balíčku (…) tato vláda už nepřijme“.

Vůči těmto slovům se následně ohradili koaliční partneři ODS. Například ministr vnitra Vít Rakušan (STAN) a ministr pro místní rozvoj Ivan Bartoš (Piráti) ujistili, že vláda bude v provádění reforem pokračovat. Rakušan vyzdvihoval hlavně změnu důchodového systému, schválení korespondenční volby nebo proměnu školství a energetiky. Bartoš pak řekl, že Piráti trvají zejména na reformě sociálních dávek nebo legalizaci marihuany. Se Stanjurovými slovy nesouhlasil ani ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka (KDU-ČSL) a přiblížil, že předloží „minimálně tři věci, které považuje za reformy“.

Stanjury se naopak v rozhovoru na CNN Prima News zastal předseda vlády Petr Fiala. Podle jeho slov již současná vláda zásadní změny učinila (video, čas: 4:26). Fiala jako příklad uvedl ozdravný balíček, jehož cílem je snížit deficit státního rozpočtu. Dále zdůraznil, že se jeho kabinet bude nadále zabývat důchodovou reformou a začnou se projevovat reformy v oblasti digitalizace (video, čas: 8:00). Dodejme, že Marian Jurečka představil návrh penzijní reformy na začátku března.

Závěr

Ministr financí Zbyněk Stanjura tedy na začátku ledna řekl, že žádné výrazné reformy, které by vyžadovaly rozsáhlé legislativní změny, v tomto volebním období nepřijdou. Jeho výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Ministr financí Zbyněk Stanjura mluví o návrhu 37 opatření (.pdf), které Fialově vládě poskytla Národní ekonomická rada vlády (NERV). Jeho cílem je přispět k vyššímu dlouhodobě udržitelnému ekonomickému růstu. Podle moderátorky si premiér Fiala vybral deset dílčích kroků, které chce prosadit. Stanjura říká, že podle něj by bylo vhodnější zavést ještě menší počet opatření. Uznává ale, že dříve řekl, že vláda vybere nejvýše deset opatření.

Uveďme, že NERV je odborný poradní orgán vlády pro oblast ekonomických opatření, strategických hospodářských plánů, veřejných investic a systémových reforem. Jeho základním úkolem „je iniciovat a navrhovat zásady a parametry reformy veřejného sektoru, které mají dominantní vliv na dlouhodobý rozvoj české ekonomiky“ (.pdf, str. 1).

Stanjura na konci ledna 2024 uvedl, že vládě doporučí vybrat si pět nebo sedm opatření, díky kterým podle něj hospodářství poroste. Přiblížil, že se bude snažit odstraňovat překážky zejména v podnikání a v přílivu soukromých investic do české ekonomiky. Jedním z opatření, které chce ministr prosadit, je snazší propouštění zaměstnanců, kteří by mohli dostat výpověď bez udání důvodu (.pdf str. 14).

Podle ekonomického deníku E15 Zbyněk Stanjura avizoval, že si Fialův kabinet z návrhu NERVu vybere pět až deset opatření, která stihne zrealizovat do konce tohoto volebního období. Zjevně tak naráží na ministrova slova ze začátku února, kdy řekl, že resort financí vládě doporučuje „abychom si vybrali, možná ne deset, ale pět opatření“ z návrhu NERVu (video, čas 17:30).

Ministr financí Stanjura se tedy dříve skutečně vyjadřoval v tom smyslu, že vláda z navrhovaných 37 opatření na podporu ekonomického růstu vybere nejvýše deset. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý. Dodejme ale, že se přikláněl k tomu, aby se Fialův kabinet snažil prosadit ještě méně navržených kroků.