Přehled ověřených výroků

Pandemický plán ČR (.pdf) je základním dokumentem vytvořeným vládou, který slouží k řešení pandemické situace. Obsahuje postupy včetně systému reakce na chřipkovou pandemii. Je zveřejněn, spolu se souvisejícími dokumenty a pandemickým plánem rezortu zdravotnictví, na stránkách Ministerstva zdravotnictví či na stránkách vlády (.pdf). Právě z webu ministerstva je zřejmé, že pandemický plán pochází z roku 2011.

První český pandemický plán byl vytvořen v roce 2001 (.pdf, str. 1), přičemž novelizace plánu z roku 2011, je již čtvrtým vydáním. Toto novelizované vydání reflektuje získané zkušenosti s chřipkovou epidemií, nové poznatky o šíření chřipkového viru, stejně jako doporučení Světové zdravotnické organizace či Evropské unie. Poslední novelizace pandemického plánu tedy proběhla v roce 2011, a to v době vlády Petra Nečase. Tato vláda byla koaliční a skládala se ze tří subjektů (.pdf, str. 2), konkrétně ODS, TOP 09 a Věcí veřejných. Skončila v důsledku demise premiéra Petra Nečase v červnu 2013. 

Následující vlády ČR tedy žádnou revizi pandemického plánu již neprovedly. Konkrétně se jedná o vládu Jiřího Rusnoka, vládu Bohuslava Sobotky a dvě vlády Andreje Babiše. Rusnokova vláda, která nezískala důvěru Poslanecké sněmovny, byla úřednická. Sobotkova koaliční vláda se skládala ze tří subjektů (.pdf, str. 1), a to konkrétně ČSSD, ANO a KDU-ČSL. První Babišova vláda se skládala pouze z členů hnutí ANO a nestraníků nominovaných za ANO, avšak nezískala důvěru Poslanecké sněmovny. Aktuální druhá Babišova vláda je tvořena hnutím ANO a ČSSD, přičemž se jedná o menšinovou vládu s podporou KSČM. 

Pandemický plán je multisektorální (.pdf, str. 1). Na jeho obsahu se tedy podílí více sektorů, ministerstev či orgánů. V plánu (.pdf, str. 16–51) jsou specifikovány konkrétní kompetence a opatření, které pod jejich působnost v případě propuknutí pandemie spadají. Těmto kompetencím a opatřením je věnován největší prostor, přičemž jejich kategorizace podléhá pandemickým fázím stanoveným Světovou zdravotnickou organizací.

Co se týče dalšího obsahu pandemického plánu z roku 2011, prostor je věnován definicím a charakteristikám pandemie či chřipkového viru, a to včetně jejich vzniku a šíření, konkrétním pandemiím 20. a 21. století nebo cílům a hlavním principům daného plánu.

Jedním z hlavních cílů plánu (.pdf, str. 5) je zachování kontinuity společensko-ekonomického života stejně jako minimalizace škod způsobených pandemií. Mezi konkrétní cíle plánu tedy patří například: posílení systému rychlého varování pro jeho včasné zachycení, rychlá identifikace nového chřipkového viru u zvířat, rychlé zachycení vzniku nového subtypu viru chřipky v populaci, minimalizace šíření viru, zabezpečení léčby nemocných, zabezpečení informovanosti, minimalizace ekonomických ztrát či kontrola dodržování opatření. 

Jak již bylo řečeno, na stránkách Ministerstva zdravotnictví jsou kromě pandemického plánu ČR zveřejněny i související dokumenty. Jedná se o navazující pandemický plán rezortu zdravotnictví (.doc), který byl vydán v červenci roku 2012. Ten se pak konkrétně věnuje vakcinačním či komunikačním strategiím, činnosti orgánů ochrany veřejného zdraví nebo činnosti poskytovatelů zdravotních služeb. 

Připravenost České republiky na možné šíření nemoci covid-19 chtěli opoziční poslanci projednávat 28. ledna na 40. schůzi Sněmovny. Poslanec opoziční ODS Bohuslav Svoboda tehdy navrhoval zařadit jako první bod na projednání „Informace vlády ČR k opatřením souvisejícím se šířením koronaviru”. Ze strany vlády tak chtěl slyšet její další možné kroky a veřejnost dle jeho slov měla dostat ujištění, že „je vláda schopna reagovat, pokud se věci nebudou vyvíjet tím směrem, jakým bychom si všichni přáli“.

Konkrétně Bohuslav Svoboda žádal o informace, jak je stát na situaci připraven: „Zajímá mě několik věcí. Jaké lůžkové kapacity má Česká republika připravena pro případ většího počtu pacientů s podezřením na infekci koronavirem? Máme nachystaný dostatečný počet zdravotních pomůcek, ochranné oděvy, dezinfekce, masky atd.? Máme dostatek personálu, který je připraven na možné nenadálé situace? Jaký bude postup v případě rozšíření viru do okolních zemí? A jaký postup bude v případě rozšíření České republiky? Spolupracujeme na těchto otázkách se sousedními zeměmi, například s Francií, která už nějaká opatření proti koronaviru přijala? Jak budeme vychytávat rizikové cestující a návštěvníky? Domnívám se, že tam je nutný aktivní přístup, že pasivní přístup je v takovéto situaci málo. Jak jsme připraveni na to, že ten virus mutuje?”

V reakci na to vystoupil tehdejší ministr zdravotnictví Adam Vojtěch. Ten odmítl, že by ze strany vlády došlo k podcenění situace. Naopak uvedl, že vláda aktivně koná a komunikuje, riziko nové nákazy si uvědomuje, tudíž přípravu ochranných prostředků nezanedbává: „Nemyslím si, že je něco, co bychom zanedbali, nebo že bychom nebyli na něco připraveni.” Na závěr pak zmínil, že se jeho rezort celou problematikou zabývá „na denní bázi“ a že nemá problém o dalších nových informacích pravidelně informovat. 

Při hlasování o samotném zařazení bodu do pořadu schůze nicméně nebyl Svobodův návrh přijat. Přítomní poslanci vládních stran ANO a ČSSD se totiž (až na pár výjimek) hromadně zdrželi, stejně tak i vládu podporující komunisté. Naopak opoziční poslanci za ODS, Piráty, KDU-ČSL, STAN, TOP 09 či také SPD hlasovali pro zařazení bodu. Dostatečným počtem hlasů ale nedisponovali, tudíž se tento bod dále neprojednával.    

Zdali je Česká republika materiálně připravená na pandemii koronaviru, projednávala Poslanecká sněmovna již 28. ledna, tedy měsíc před oznámením prvních případů onemocnění covid-19 u nás. Na dotazy poslance Bohuslava Svobody, jestli má Česko mj. připravené dostatečné zásoby zdravotních pomůcek, ochranných oděvů, dezinfekcí či masek, zareagoval tehdejší ministr zdravotnictví Adam Vojtěch: „(…) Nemyslím si, že je něco, co bychom zanedbali, nebo že bychom nebyli na něco připraveni. Teď se zdá, že velké mediální téma jsou roušky. Samozřejmě, mediální panika způsobila, že se lidé snaží chránit, byť reálně ty roušky příliš nechrání, to asi jako lékaři velmi dobře víte, jsou spíše dobré jako protekce právě pro ty, kteří jsou třeba nachlazeni nebo mají chřipku, aby nenakazili ostatní. (…) Na druhou stranu, prověřoval jsem u dodavatelů roušek, že jich bude dostatek, že se připravuje další dodávka 25 tisíc roušek, a jeden český výrobce jich má v tuto chvíli celkově milion na skladě, takže roušky skutečně budou. Možná byl jeden den výpadku, kdy byl nějaký run na lékárny v některých částech, ale jinak by s rouškami žádný zásadní problém být neměl.”

Za další tři dny, tedy 31. ledna, ovšem Vojtěch přiznal, že v lékárnách větší zásoby roušek nejsou a na řadě míst je vyprodáno. Podle jeho slov však měli distributoři během následujících týdnů dodat na trh minimálně 200 tisíc kusů roušek. 

K množství ochranných pomůcek se také vyjádřil předseda Správy státních hmotných rezerv Pavel Švagr, jenž taktéž na konci ledna uvedl, že zásob je v řádech tisíců. „Ve skladech máme pro tyto situace speciální bioboxy, ochranné oděvy, rukavice a brýle a roušky. Pokud jde o bioboxy, tak tam hovoříme o desítkách a u ostatního zdravotnického materiálu jsou to tisíce kusů, přesně podle krizového plánu ministerstva zdravotnictví.” O situaci pak hovořil zpětně ještě v půli března v rozhovoru pro iROZHLAS, kdy specifikoval, že se nejednalo o roušky, ale respirátory. „Dezinfekci nemáme, nebyl tam požadavek. Respirátorů jako filtračních polomasek tam bylo deset tisíc. Klasické roušky, ústenky v rezervách nebyly. Opět na ně nebyl požadavek. (…) Vydali jsme deset tisíc respirátorů a stejný počet ochranných brýlí.” Podle jeho slov Ministerstvo zdravotnictví vycházelo ze svých požadavků z let 2017–2018 a o navýšení tehdy nepožádalo.

O mimořádném posílení rezerv rozhodlo Ministerstvo zdravotnictví až koncem února, žádost se týkala 200 tisíc respirátorů. K tomu však nakonec podle slov Švagra nedošlo, neboť se ministerstvo rozhodlo provádět nákupy centralizovaně.

Tehdejší ministr zdravotnictví Vojtěch opravdu v lednu 2020 tvrdil, že je Česká republika, co se týče ochranných prostředků, na epidemii připravena, neargumentoval však tehdejším stavem ochranných prostředků ve skladech Státní správy hmotných rezerv. Ministr upozorňoval na to, že dodavatelé a výrobci jsou připraveni státu roušky poskytnout. Je sice pravdou, že v lednu 2020 měl stát zásobu 10 tisíc respirátorů (předsedkyně Pekarová Adamová nepřesně uvádí roušky), ministr Vojtěch však před poslanci neargumentoval tehdejším stavem zásob, ale zajištěním dodávek v budoucnu. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

V souvislosti s nástupem druhé vlny koronavirové pandemie, o které ve výroku hovoří Markéta Pekarová Adamová, byla v České republice již od 10. září 2020 zavedena povinnost nosit roušky ve vnitřních prostorách. Nouzový stav byl vyhlášen v ČR 5. října. Od 12. října došlo například k zákazu hromadných akcí nad 10 osob (.pdf, str. 1) ve vnitřních prostorách, k zákazu divadelních, hudebních či filmových představení a také k omezení (.pdf) prezenční školní výuky (kromě prvního stupně základních škol).

14. října pak bylo toto omezení ještě zpřísněno (.pdf), výuku přímo ve školách musely omezit i první stupně základních škol. Spolu se školami byly zavřeny i restaurace a zakázány byly hromadné akce nad 6 osob (.pdf, str. 1). Od 22. října (.pdf) byl zakázán maloobchodní prodej s výjimkou prodejen potravin, lékáren a některých dalších méně rizikových prodejen, jako jsou autoservisy atd. Od stejného dne také začal platit (.pdf) zákaz volného pohybu, který se nicméně nevztahuje například na cesty do zaměstnání atd.

V Německu byla plošná opatření zavedena 2. listopadu, poté co počet nově nakažených výrazně vzrostl. Německo se ve všech svých spolkových zemích rozhodlo uzavřít restaurace, bary, divadla či kina. Obchody a školy zůstaly otevřené. Tato opatření zde mají platit do konce listopadu. Od 2. listopadu Německo svým občanům doporučilo omezit soukromé cesty včetně návštěv příbuzných, nejedná se však o zákaz volného pohybu jako v České republice. V zemi není zaveden nouzový stav.

Plošná nařízení byla v ČR v souvislosti s druhou vlnou onemocnění covid-19 zaváděna v období od 12. do 22. října, kdy se počty nově prokázaných případů covidu-19 denně pohybovaly nejdříve okolo 450 a později okolo 930 případů na milion obyvatel. Německo plošná opatření zavedlo 2. listopadu již při zhruba 180 nových případech na milion obyvatel.

Dle dostupných informací se názory Američanů na Čínu v roce 2020 ve srovnání s dřívějšími lety zhoršují. Podle aktuálního průzkumu z října 2020 amerického Pew Research Center se 73 % Američanů dívá na Čínu negativně, což je nejvyšší procento zaznamenané od roku 2005 (.pdf, str. 21).

Přibližně devět z deseti dospělých Američanů (cca 90 %) pak podle průzkumu z dubna 2020 vnímá moc a vliv Číny jako hrozbu. Z toho za „významnou hrozbu“ považuje čínský vliv zhruba šest z deseti dotázaných Američanů (62 %) – pro srovnání, v roce 2017 takto odpovědělo jen 41 % dotázaných.

Ve veřejně dostupných zdrojích se nám nepodařilo dohledat, že by byla zveřejněna aktuálnější data. Jelikož se číslo, které ve výroku zmiňuje Alexandr Vondra (75 %), liší od údaje uváděného americkým Pew Research Center (cca 90 %) o více než 10 %, hodnotíme výrok jako nepravdivý.

V únoru 2013 tehdejší prezident Spojených států amerických Barack Obama, předseda Evropské komise José Manuel Barroso a předseda Evropské rady Herman Van Rompuy ve společném prohlášení uvedli, že zahajují jednání o tzv. Transatlantickém obchodním a investičním partnerství (TTIP). Cílem bylo vytvořit největší zónu volného obchodu na světě, odstranit překážky v obchodních vztazích mezi EU a USA (.pdf, str. 13) a podpořit jejich hospodářský růst. 

Dne 17. června 2013 na summitu G8 ohlásili Obama, Barroso, Van Rompuy a někdejší premiér Spojeného království David Cameron oficiální začátek vyjednávání o TTIP. Nicméně o obsahu dohody měla veřejnost málo informací, což spustilo vlnu kritiky. Kromě netransparentnosti mnozí kritizovali i dopady na životní prostředí a zhoršení ochrany spotřebitelů, potravinářských i pracovních norem. Protesty proti TTIP se konaly po celé Evropě, zejména v Německu.

Nejvýrazněji se vůči TTIP ohradila Francie v srpnu 2016, kdy francouzský ministr zahraničí Matthias Fekl požádal o zastavení těchto jednání a kritizoval, že jsou nevyvážená a ve prospěch americké strany. Také německý vicekancléř a ministr hospodářství Sigmar Gabriel uvedl, že rozhovory o zóně volného obchodu mezi EU a Spojenými státy „de facto ztroskotaly“. Naopak Bílý dům a Evropská komise tvrdily, že jednání pokračují i navzdory některým překážkám. 

Barack Obama neměl zpočátku pro Transatlantické obchodní a investiční partnerství ani podporu vlastní strany. Odpor demokratů se ukázal 13. května 2015, když zablokovali zahájení debaty o zákonu, kterým by Obama získal mandát k takzvanému zrychlenému řízení. Díky tomu by Obama mohl po dokončení dohody v rámci Transpacifického partnerství (TPP) a TTIP předat dokument Kongresu, který by ale nemohl prosadit žádné dodatky ani úpravy. Demokraté se obecně k dohodám o volném obchodu staví kriticky a obávají se ztráty pracovních míst kvůli volnějšímu obchodu.

Nicméně jednání se nakonec protáhla natolik, že se dohodu nepodařilo uzavřít během Obamova mandátu. Po nástupu Donalda Trumpa do úřadu se vyjednávaní o TTIP pozastavila. 

V rámci obchodních vztahů mezi Spojenými státy a Spolkovou republikou Německo skutečně převládá export ze strany Německa do USA, jak vyplývá například z dat federální agentury United States Census Bureau.

Na stránkách vlády USA je pak například uvedeno, že za rok 2018 byla hodnota exportu zboží a služeb z USA do Německa přibližně 92,4 miliard dolarů. Import zboží a služeb z Německa do USA pak odpovídal 159,8 miliardám dolarů. Výsledný rozdíl exportu mezi oběma zeměmi tehdy činil 67,4 miliard dolarů a tvořil ho právě vzájemný obchod se zbožím. Nejvýznamnější dovozní artikly z Německa byly strojírenské produkty, vozidla, léky, optické a lékařské přístroje a elektrické přístroje.

Je pravda, že Německo podle dostupných údajů (.pdf, str. 3) v tomto roce pravděpodobně neutratí dvě procenta svého HDP za obranu, což vyžaduje jeho členství v NATO (konkrétně se jedná o závazek z roku 2006).

Pokud se podíváme na členské státy NATO v Evropě s nejvyšším počtem obyvatel (.xlsx), v letošním roce podle dostupných odhadů nesplňuje 2% závazek kromě nejlidnatějšího Německa ani Itálie nebo Španělsko. Uveďme, že v počtu obyvatel mezi evropskými státy NATO se tyto dvě země řadí na čtvrté a páté místo. Dodejme, že na 2% hranici nedosahuje také Turecko (s 84,3 miliony obyvatel).

Alexandr Vondra nezmiňuje, kterou konkrétní stranu a sjezd má na mysli, podle použitého výrazu „kdo bude vlastně kandidátem na příštího kancléře“ však předpokládáme, že se jedná o nejsilnější německou stranu dle aktuálních preferencí, tedy Křesťanskodemokratickou unii (CDU).

Strana CDU opravdu přesunula kvůli zhoršení situace spojené s pandemií covidu-19 svůj sjezd ze 4. prosince 2020 na rok 2021. Na tomto sjezdu mělo dojít k volbě nástupce Annegret Krampové-Karrenbauerové v pozici předsedkyně strany a celkově nového vedení strany. Vyvstala také možnost, že celá událost proběhne pouze online a volby vedení strany se uskuteční korespondenční formou. 

Jeden ze tří kandidátů do čela strany a možný nástupce Angely Merkelové v pozici kancléře, Friedrich Merz, se proti přesunutí ohradil. Konkrétně uvedl, že k přesunu došlo, jelikož si část strany CDU nepřeje jeho zvolení, a že důvodem posunutí tedy nejsou obavy z možného šíření koronaviru.

Kromě sjezdu CDU oznámili přesunutí zemských sjezdů Svobodní (FDP) a Zelení. Nicméně s ohledem na kontext výroku, v němž Alexandr Vondra zmiňuje kandidáta na kancléře, předpokládáme, že hovoří právě o nejsilnější německé straně CDU. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Za nedostatečné plnění závazků v podobě nízkých výdajů na obranu kritizoval členské státy NATO během svého funkčního prezidentského období i Barack Obama. Například během svého druhého volebního období v roce 2014 při březnové návštěvě Bruselu opětovně připomínal princip kolektivní obrany, do níž musí připívat všichni členové – přičemž také poukázal na postupné snižování výdajů států na obranu.

Svůj apel, aby každý člen aliance své závazky plnil, pak zopakoval v červnu stejného roku při návštěvě Polska: „Součástí toho, co jsme projednávali s generálním tajemníkem NATO Rasmussenem a nyní s novým generálním tajemníkem Stoltenbergem, je nutnost zajistit, aby úsilí o kolektivní obranu bylo silné, aby tato obrana byla připravena a náležitě vybavena. To znamená, že každý člen NATO na tom musí mít patřičný podíl. Samozřejmě máme každý rozdílné kapacity. Spojené státy mají rozdílné kapacity než Polsko; Polsko má rozdílnou kapacitu než Lotyšsko. Ale každý má kapacitu na to podílet se spravedlivým dílem, odvést poměrnou částku, abychom zajistili, že budeme mít zdroje, plánování, integraci, výcvik, abychom byli efektivní.“ (překlad Demagog.cz)

Svou kritiku pak zintenzivnil v roce 2016 během posledního roku svého druhého prezidentského mandátu. Například v dubnu pro americký časopis The Atlantic řekl, že jej rozčilují „ti, co se jen vezou”, tedy státy, které využívají síly Severoatlantické aliance (potažmo USA), ale samy přispívají na obranu málo. Obama měl tehdy například pohrozit britskému premiérovi Davidu Cameronovi, že v případě nedodržování závazků v podobě vynaložení 2 % HDP na obranu přestane mezi USA a Velkou Británií platit vzájemný „speciální vztah”.

Obamovy výtky a apely byly směřovány právě hlavně evropským členům NATO, jak ostatně opět zopakoval v dubnu 2016. Evropské státy totiž dlouhodobě neplní daný závazek vynakládat na obranu 2 % HDP. 

Jak ukazuje graf níže, z evropských členských zemí NATO v roce 2009 (.pdf, str. 9), tedy v prvním roce I. funkčního období Baracka Obamy, svůj 2% závazek vůči NATO splňovala Velká Británie, Řecko a Francie. Nad hranicí 2 % se tehdy pohybovalo i Turecko. 

V posledním roce Obamova mandátu, tedy v roce 2016 (.pdf, str. 8), měly z evropských států výdaje na obranu větší než 2 % HDP pouze Velká Británie, Estonsko a Řecko. Stejná situace pak nastala i v roce 2017. Připomeňme, že právě v roce 2017 nastoupil do prezidentského úřadu Donald Trump, který neplnění 2% závazku kritizoval také – po nástupu do funkce i před ním. Předpokládáme však, že na stav výdajů na obranu mohl mít v roce 2017 vliv ještě Barack Obama.

Dodejme, že v celkovém součtu v roce 2015 došlo u evropských států k zastavení sestupného trendu, a naopak k menšímu navýšení jejich celkového objemu výdajů (viz graf níže). Podobně pokračoval vývoj i v roce 2017 (.pdf, str. 4). I přesto však hodnotíme výrok jako pravdivý. Nelze sice objektivně zhodnotit, zda Barack Obama „nedosáhl vůbec ničeho“, jak ve výroku uvádí Alexandr Vondra, za doby Obamova prezidentského mandátu však nedošlo k navýšení počtu evropských států, které by na obranu vynakládaly 2 % HDP.