Přehled ověřených výroků

Úkrok hnutí ANO doleva v rámci politického spektra názorně popisuje v rozhovoru pro DVTV sociolog Daniel Prokop ze společnosti Median. Prokop v rozhovoru říká, že ANO nyní reprezentuje novou levicovou stranu: „Ne levicovou deklarativně, ale z hlediska toho, kdo ho volí a jaké mají preference ve zdravotnictví, důchodové reformě, ekonomické politice, protože velká část jeho voličů jsou bývalí voliči ČSSD. Sociodemograficky odpovídají elektorátu ČSSD.“

Společnost Median představila data z volebních modelů od roku 2014, s nimiž lze různě pracovat. Tato data potvrzují úkrok ANO doleva a postupné přebírání voličů ČSSD přibližně od jara 2016, což v rozhovoru ukazuje i Prokop. Např. průměrný věk voličů ANO (53,4 let) byl velmi podobný průměrnému věku voličů ČSSD (55,8 let). Podobné to bylo s podílem voličů v důchodu u obou stran (39 % voličů ANO, 44 % voličů ČSSD).

Ve druhé části výroku Jan Hamáček zjevně naráží na Jaroslava Ungermana, který je blízkým spolupracovníkem Andreje Babiše a zároveň jeho poradcem na Úřadu vlády. Po roce 1990 byl Ungerman členem sociální demokracie, radil bývalému sociálnědemokratickému premiérovi Vladimíru Špidlovi. Ungerman nyní již několik let spolupracuje i s odboráři, konkrétně pracuje jako makroekonomický expert pro centrálu konfederace odborových svazů.

V době před parlamentními volbami 2013, na něž Andrej Babiš připravoval v té době nové hnutí ANO, se Ungerman začal setkávat s lidmi, kteří měli na starosti přípravu programu hnutí ANO. Poté, co se Andrej Babiš stal ministrem financí, úzká spolupráce obou mužů pokračovala a pokračuje až dodnes.

8. prosince 2017 byl dolní komorou polského Parlamentu přijat zákon, který reformuje polský Nejvyšší soud. V platnost vstoupil 2. ledna 2018. Dle něj končí mandá t všech soudců Nejvyššího soudu dosažením 65 let, pokud jim není prezidentem udělena výjimka. Zhruba 40 % z 86 soudců Nejvyššího soudu věkového limitu dosáhlo již v době schvalování. Zákon nabude účinnosti až tři měsíce po vstupu v platnost, tedy začátkem dubna 2018.

Stropnický se staví odmítavě k Okamurovým výrokům o táboře v Letech, které dále v rozhovoru zmiňoval v souvislosti s výhradami vůči politickým extremistům. Stejně tak dříve odmítal případnou účast SPD ve vládě s ANO.

V Otázkách Václava Moravce z 25. února (2:02), při dotazu na výroky Okamury o táboře v Letech Stropnický reagoval následovně:

"..pro mě samozřejmě ty výroky jsou naprosto nepřijatelné. Naprosto nepřijatelné a tak, jak byly potom vysvětlovány, tak to mně přišlo trošku nedůstojné."

K případné účasti SPD ve vládě se dříve vyjádřil s tím, že taktikou SPD je "politika strachu, nenávisti a přehnaných emocí," a že vláda s SPD je pro hnutí ANO nepředstavitelná.

Janu Bartoškovi uznáváme pravdivý výrok, neboť spor v ČSSD má vyřešit stranické referendum a komunisté odmítají vstoupit do vlády, která by navyšovala počty českých vojáků v zahraničních misích.

Co se týče rozporu uvnitř ČSSD, dochází ke kolizi mezi předsednictvem sociálních demokratů a především klubem senátorů za ČSSD, za nejž do veřejného prostoru promlouvá předseda Senátu Milan Štěch či předseda senátorského klubu Petr Vícha.

Senátoři ČSSD vystoupili na konci dubna na tiskové konferenci, kde Petr Vícha prohlásil, že by pro důvody trestně stíhaného premiéra a riziko plynoucí ze spolupráce s KSČM a hlasovací koalici ANO/SPD/KSČM ČSSD do vlády s hnutím ANO vstupovat neměla. (čas 49.28)

„V senátorském klubu se dlouhodobě diskutuje tato situace a kupodivu máme poměrně jednotné názory na to, že sociální demokracie by měla být v tomto volebním období i na základě volebního výsledku v opozici, konsolidovat se tak jako to v minulosti udělala Občanská demokratická strana.“

V podobném duchu se vyjádřil v Interview ČT 24 v půlce května předseda Senátu Milan Štěch: „Vadí mi samozřejmě premiér a jeho chování v předchozím angažmá v koalici. On celou dobu, podle mého přesvědčení a nejen mého, pracoval na tom, aby sociální demokracii maximálně oslabil. Přivlastňoval si výsledky, které nebyly jenom jeho.“ (čas 0.48)

Na druhé straně barikády stojí předsednictvo ČSSD v čele s Janem Hamáčkem, který podle jeho slov nerozumí„takto razantnímu vystoupení senátorů uprostřed jednání o vládě,“ jelikož od 21. května 2018 probíhá vnitrostranické referendum o vstupu ČSSD do vlády s hnutím ANO za podmínek vyjednaných v programovém prohlášení a koaliční smlouvě. (čas 0.32)

Pokud jde o podporu vlády Komunistickou stranou, 12. května 2018 si stanovila KSČM novou podmínku, kterou musí vláda splnit, aby pro ni komunisté zvedli ruce. Nelíbí se jim část Programového prohlášení vlády, kde se mluví o zvyšování účasti českých vojáků na misích v zahraničí, například: „Posílíme účast na mírové a výcvikové misi v Afghánistánu (Resolute Support), zvýšíme přítomnost v Iráku.“

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť Zdeňku Ondráčkovi nebyla vytýkána jeho odbornost, nýbrž to, že se jako zasahující člen pohotovostního pluku Veřejné bezpečnosti (VB) podílel na potlačování demonstrací v roce 1989, za což se odmítl omluvit.

Jak jsme již v minulosti ověřovali, Ondráček byl v předchozím volebním období 2013–2017 členem Stále komise pro kontrolu činnosti Bezpečnostní informační služby (Komise), nezastával funkci předsedy. Předsedou Komise byl poslanec Marek Benda, zvolený za ODS.

Během jednání o volbě předsedů komisí vystoupili k Ondráčkově nominaci někteří poslanci, kteří si jeho volbu nepřáli. Argumentace byla ovšem taková, že Ondráček je jako předseda nepřijatelný z toho důvodu, že se v lednu 1989 jako člen pohotovostního pluku VB podílel na zásazích proti demonstrantům v rámci Palachova týdne a nijak to nereflektuje, resp. se za to neomluvil.

Explicitně na mikrofon také někteří poslanci uváděli, že nezpochybňují kompetenci Ondráčka – vadila jim ovšem jeho předlistopadová minulost. Například poslanec Vít Rakušan (STAN) dne 15. prosince v Poslanecké sněmovně uvedl:

„Dámy a pánové, já jistě nezpochybňuji odbornou erudici pana Zdeňka Ondráčka. Já opravdu nezpochybňuji, že je to policista s velkou zkušeností a jistě i profesními výsledky. Ale jsme v roce 2017, jsme tady 28 let po sametové revoluci a myslím si, že stále ještě nenazrála doba na to, aby se předsedou takovéto důležité komise stal člověk, který s obuškem v ruce vystupoval v roce 1989 proti demonstrantům.“

Výrok je hodnocen jako pravdivý, i když aktuální Programové prohlášení vlády neobsahuje jeden z požadavků komunistů - a to zdanění církevních restitucí, u kterých však ANO s ČSSD rovněž ustupují. Na začátku června (2018) se Andrej Babiš k církevním restitucím vyjádřil takto:

„Byly prodražené o 54 miliard a proto už pět let říkám, že je potřeba to zdanit.“

Dále řekl:

„My s tím souhlasíme dlouhodobě, předpokládám, že ČSSD se k tomu přidá. Není to nové téma, my jsme o tom ani nemluvili v rámci vyjednávání o nějáké podpoře KSČM.“

KSČM je ochotna zvážit toleranci menšinové koaliční vlády ANO a ČSSD, pokud bude v programovém prohlášení obsaženo sedm základních programových požadavků, a to: trvalý růst minimální mzdy, valorizace důchodů, ochrana přírodních zdrojů před zcizením do zahraničních rukou, zvýšení podílu veřejného sektoru v hospodaření s vodou, zdanění církevních restitucí, zabránění dalšímu nárůstu ceny bydlení a podpora výstavby obecních bytů, udržení kvalitní a dostupné péče bez zvyšování spoluúčasti pacientů.

27. června vláda Andreje Babiše schválila finální verzi Programového prohlášení vlády, které bylo zveřejněno na webu vlády. Oproti původnímu programovému prohlášení byla změněna věta týkající se zahraničních misí, které komunisti předtím kritizovali. Původní věta zněla takto:

„Posílíme účast na mírové a výcvikové misi v Afghánistánu (Resolute Support), zvýšíme přítomnost v Iráku.“

V aktuálním Programovém prohlášení vlády byla věta změněna následovně:

„V souladu se schváleným mandátem budeme pokračovat v účasti na mírových výcvikových misích v Afghánistánu (Resolute Support), Iráku a Mali.“

Právě posílení zahraničních misí kritizoval předseda komunistů Filip, který se kvůli němu sešel v květnu s Babišem a předsedou ČSSD Hamáčkem. Tehdy novinářům sdělil, že pokud bude prohlášení takový závazek obsahovat, tak KSČM nepodpoří vládu ANO a ČSSD.

Dle Hamáčka došlo v aktualizovaném prohlášení pouze ke kosmetickým změnám, k misím se konkrétně vyjádřil následovně:

„Příkladem jsou zahraniční mise. U těch došlo k aktualizaci v tom směru, že posílení zahraničních misí odsouhlasila na začátku června Poslanecká sněmovna. Kromě těchto drobností je programové prohlášení totožné s tím, které schválila socdem v referendu.“

Programové prohlášení vlády však stále neobsahuje všech sedm priorit KSČM - a to konkrétně zdanění církevních restitucí. Na dotaz o spokojenosti komunistů s programovým prohlášením reagoval předseda Filip takto:

„Uvidím, jak se k textu (prohlášení) zachovají nově jmenovaná ministři.“

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť politické strany své zástupce do rad ČT, ČRo a ČTK přímo nevysílají, nicméně v rámci volby v Poslanecké sněmovně navolili do zmíněných rad i své bývalé poslance nebo osoby, které mají ke stranám blízko. V poslední době byl např. do rady ČTK zvolen Petr Žantovský, kterého nominoval poslanec ANO Kolovratík s odůvodněním, že jej nikdo jiný nenapadl.

Politické strany do těchto rad kandidáty navrhovat nemohou. Poslanecká sněmovna ale z kandidátů vybírá členy a může tak ovlivnit, kdo se do těchto rad dostane. Celý proces má zákonem jasně stanovený průběh.

Podle zákona o České televizi volí a odvolává členy Rady ČT Poslanecká sněmovna, a to tak, aby v ní byly zastoupeny významné regionální, politické, sociální a kulturní názorové proudy. Návrhy na kandidáty posílají Sněmovně organizace a sdružení představující kulturní, regionální, sociální, odborové, zaměstnavatelské, náboženské, vzdělávací, vědecké, ekologické a národnostní zájmy.

Stejně pak probíhá také volba členů Rady ČRo. Cílem obou rad by mělo být uplatnění práva veřejnosti na kontrolu činnosti České televize a Českého rozhlasu, ne uplatnění vlivu politických stran v těchto veřejnoprávních orgánech.

V Radě ČT jsou dva členi, kteří byli nebo jsou v nějaké politické straně – Ivana Levá (KSČM, 2002–2013) a Jaroslav Maxmilián Kašparů, který je aktuálně v KDU-ČSL. V Radě ČRo jsou Ivan Vodochodský (nestraník za VPN Hradec Králové, 2012–2016) a Vítězslav Jandák (KDU-ČSL, 2006–2010 a ČSSD, 2010–2017).

Zákon o České televizi a zákon o Českém rozhlase dále obsahují také jasné vymezení, kdo může a nemůže zastávat funkci člena jedné z rad.

Tomio Okamura má zřejmě na mysli tento blog z května 2015. Miroslav Poche v něm píše o tom, že Česká republika by na základě kvót měla přijmout 525 uprchlíků, což považuje za „symbolické humanitární gesto, kterému by se Česká republika neměla vyhýbat“. Dále poukazuje na to, že přijetí uprchlíků není jen humanitárním aktem vůči běžencům, ale zároveň solidárním aktem vůči ostatním zemím EU. To, že ČR musí přijetí uprchlíků zvládnout, Poche takto explicitně nepíše.Nicméně vzhledem k celkově jednoznačnému vyznění blogu hodnotíme výrok jako pravdivý.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, neboť ČSSD si skutečně do koaliční smlouvy neprosadila podmínku odvolání politiků SPD z vyšších sněmovních funkcí. Zároveň ale v současné době neskončilo vyšetřování bývalého tajemníka poslaneckého klubu SPD Staníka, a nelze tak z veřejných zdrojů tvrdit, že se zmiňovaný incident skutečně stal.

Kvůli výrokům Tomia Okamury, které zlehčovaly realitu romského koncentračního tábora v Letech, chtěli opoziční poslanci (v té době včetně sociální demokracie) odvolat předsedu SPD z vedení dolní komory. Na mimořádné schůzi, svolané právě za účelem pokusu o odvolání Okamury, však hlasy opozice nestačily ani na to, aby byl schválen program, a na hlasování tak ani nedošlo. Nicméně z přihlášených poslanců ČSSD všichni hlasovali pro schválení programu.

Při jednání o koaliční smlouvě mezi ČSSD a hnutím ANO si původně sociální demokraté jako jednu z podmínek pro vstup do vlády kladli i odvolání jak Tomia Okamury z křesla místopředsedy Poslanecké sněmovny, tak odvolání dalších politiků SPD z předsednických pozic sněmovních výborů. Tato podmínka však byla z konečné koaliční smlouvy kvůli nelibosti hnutí ANO vynechána.

Jan Bartošek se také zmiňuje o bývalém tajemníkovi poslaneckého klubu SPD Jaroslavu Staníkovi, který podle bývalé ministryně za ČSSD Marksové-Tominové v jedné ze sněmovnách restaurací prohlásil, že „Židi, homosexuálové i cikáni by měli jít do plynu“. Podle bývalého poslance Marka Černocha, zvoleného za Okamurovu exstranu Úsvit, šel Staník s vyjádřeními ještě dál. Podle Černocha Staník vyzýval, aby se „všichni homosexuálové, Romové a Židé stříleli už po narození“. Staník tato tvrzení odmítá a i přes mnohá svědectví přítomných poslanců nelze potvrdit pravdivost tohoto tvrzení, jelikož nebylo prohlášeno veřejně, ale ve sněmovní restauraci.

Jaroslav Staník je v současnosti už bývalým tajemníkem poslaneckého klubu SPD, jeho nástupcem se začátkem května stal exposlanec ODS Zdeněk Mach. Staník je v současné době vyšetřován pražskou policií kvůli podezření z podněcování k nenávisti vůči skupině osob, omezování jejich práv a svobod a popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidy.

Výrok Petra Fialy se týká hlasovací koalice hnutí ANO, SPD a KSČM. Tyto 3 kluby spolu hlasují v Poslanecké sněmovně nejčastěji. To je nepochybně pravdou. Jsou ovšem hlasování, která lze považovat za klíčová, kde spolu tyto 3 subjekty nehlasují. Např. na úrovni formování vlády to lze doložit na tom, že SPD a komunisté nehlasovali (pochopitelně narozdíl od hnutí ANO) pro vládu Andreje Babiše při hlasování o důvěře.

Dále pak se strany neshodly při hlasování o vydání poslanců Babiše a Faltýnka. V neposlední řadě pak subjekty hlasovaly rozdílně na úrovni předkládané legislativy, kdy komunisté chtěli měnit Ústavu tak, aby poslanci ztráceli mandát při pravomocném odsouzení, resp. po přeběhnutí mezi kluby. Proti tomu bylo hnutí ANO.

Analýzu toho, jak hlasují jednotliví poslanci a strany, vypracoval Michal Škop z projektu KohoVolit.eu a byla publikována ve spolupráci s datovým oddělením Českého rozhlasu. Obsahuje data k 12. dubnu 2018.

Analýza ve zkratce sleduje nakolik podobně hlasují poslanci a také to, jak často spolu hlasují celé strany. Na úrovni jednotlivých poslanců lze sledovat, že u zmíněných stran mají k sobě nejblíže ANO s KSČM. SPD pak stojí poměrně vzdáleně od ostatních stran, což vysvětluje Kamil Gregor (politolog a analytik sdružení KohoVolit) tak, že hnutí SPD hlasuje v některých případech zcela proti všem ostatním subjektům, což jej tlačí právě do okrajové pozice.

Tabulka, kterou Škop zveřejnil na svém facebookovém profilu a kterou přikládáme, sledovala nakolik jednotlivé strany hlasují spolu. Pro uznání „koalice“ (resp. pro společné hlasování) bylo v tomto případě třeba, aby byla přítomna alespoň polovina poslanců dané strany a aby více než 2/3 poslanců klubu hlasovalo stejně. Tato metrika měla pokrýt hlasování, která jsou důležitá (je na nich větší počet poslanců) a kdy se hlasuje stranicky.

Z tabulky plyne, že hnutí ANO, komunisté a SPD spolu hlasují nejčastěji. A to platí pro všechny tři strany. Nicméně výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť strany spolu nehlasují stále.

Dodejme, že autor výzkumu na svém Facebooku popisuje některé metodologické záležitosti, které jsou pro jeho výstup zásadní. Jako podstatné se jeví, že menší váha při hledání společné míry hlasování mezi stranami je přikládána hlasováním, kde je jednoznačná shoda (aby se omezila míra, např. hlasování o námitce, kde hlasují vlastně všichni stejně). Oproti tomu hlasování, která jsou vyrovnaná (a je zde tedy předpoklad, že je zde mezi stranami střet), mají pro výsledek větší váhu.

Data, která Škop uvádí, nezahrnují aktuálně probíhající schůzi, kde 3 zmíněné subjekty spolu podpořily vyřazení bodu o Novičoku.