Přehled ověřených výroků

Jak přesně došlo ve věci vydání Nikulina k jeho extradici, není veřejně dohledatelné. Všechny aspekty této události nejsou jasné, a není tedy možné posoudit, nakolik je výrok Filipa přesný.

O tom, že k vydání Nikulina a jeho odjezdu ze země těsně před svátky skutečně došlo, svědčí vyjádření samotného ministra Pelikána. Ten pro server iROZHLAS.cz uvedl:

„Vylučujete tedy, že by načasování vydání na noc před svátky bylo účelové? Šlo skutečně o nejbližší možný termín?Byl to nejbližší možný termín. Tak to prostě vyšlo.

O vydání svého klienta se právní zástupce Sadílek podle svých slov dozvěděl až z médií. Proč jste ho předem neinformoval?
Právní zástupce pana Nikulina je skutečně právní zástupce, není to jeho opatrovník, není to někdo, koho bychom se chodili ptát před tím, než učiníme nějaké opatření, které máme právo učinit. Nevidím na tom nic divného.

Nebyla potřeba z vašeho pohledu informovat právního zástupce předem?
Absolutně ne. Zároveň je nutno říci, že z bezpečnostních důvodů bylo vhodné, aby o tom, že bude pan Nikulin transportován na letiště, vědělo co nejméně osob.“

Jak plyne z dřívějšího rozhodnutí Ústavního soudu (které je ministr povinen respektovat), není možné, aby Pelikán o vydání rozhodl před pravomocným rozhodnutím soudu o tom, zda bude J. Nikulinovi udělena mezinárodní ochrana, či nikoliv. Pokud by tak učinil, jednalo by se o postup rozporný se zákonem a o porušení ústavně zaručených základních práv. Výrok ovšem hodnotíme jako neověřitelný, problematická k hodnocení je jak otázka mezinárodního práva, tak i fakt, že porušení práva by měl v tomto případě konstatovat nezávislý soud.

V případě hackera Nikulina byla před soudy zároveň vedena dvě řízení. První se týkalo toho, zda může být vydán do USA k trestnému stíhání, v druhém řízení soudy posuzovaly jeho žádost o udělení azylu.

O vydání Nikulina do USA byla veřejnost informována 30. března 2018. Již v květnu 2017 o přípustnosti Nikulinova vydání jak do USA, tak do Ruska rozhodl kladně Městský soud v Praze, což následně potvrdil i Pražský vrchní soud. Věcí se zabýval také Ústavní soud, který však Nikulinovu stížnost odmítl. V takové situaci přešlo finální rozhodování na ministra spravedlnosti.

Vedle tohoto vydávacího řízení však souběžně probíhalo řízení o udělení azylu. Nikulinovu žádost o azyl nejprve zamítlo ministerstvo vnitra a následně toto rozhodnutí potvrdil také Městský soud v Praze. Proti jeho rozhodnutí však podal Nikulin kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.

Jak na Twitteru upozornil ústavní právník a asistent soudce Ústavního soudu Martin Kopa, prakticky totožnou situací se v jiném případu již v minulosti zabýval Ústavní soud; ten rozhodl, že v případě, kdy jsou současně vedle sebe vedena řízení o vydání a řízení o udělení azylu, je povinností ministra vyčkat s rozhodnutím o vydání, až pravomocně skončí řízení o udělení azylu. Opačný postup podle Ústavního soudu vede k závěru, že došlo k porušení ústavně zaručených základních práv.

Pokud v případě Nikulin rozhodl ministr Pelikán o vydání před soudním rozhodnutím o udělení azylu, postupoval v rozporu se zákonem a s tímto dřívějším rozhodnutím Ústavního soudu. Ústavní soud totiž navíc uvedl, že ministr spravedlnosti má ze zákona povinnost zkoumat, zda nebyl dané osobě udělen azyl nebo jestli řízení o udělení azylu před soudy stále neprobíhá.

Pokud by Nejvyšší správní soud rozhodl o tom, že Nikulin má na udělení azylu nárok, ministru Pelikánovi by navíc jeho vydání výslovně zakazoval § 91 odst. 1 písm b) zákona o mezinárodní justiční spolupráci.

Nikulin byl do USA vydán na konci března 2018, dle ministra spravedlnosti pro větší důvodnost žádosti oproti té ruské. Vydání do USA veřejně kritizoval například prezident Zeman, i přes svůj odlišný názor však poznamenal, že respektuje právo ministra spravedlnosti rozhodnout v dané věci.

Václav Klaus mladší se opakovaně zmínil, že by koalici ODS a hnutí ANO podpořil, ačkoli několik dní po zvěřejnění výsledků voleb se v Parlamentních listech nechal slyšet, že případnou koalici ODS a ANO neschvaluje.

Přibližně o měsíc později, v rozhovoru z listopadu loňského roku pro Novinky.cz zaznělo:

„Nedávno jste napsal, že vás voliči zvolili proto, abyste měnil školství, ne proto, abyste byl profesionální kritik. Znamená to, že byste byl pro, aby ODS šla do vlády s ANO?I takhle se to dá interpretovat.“

Vzhledem k tomu, že aktuálnější z vyjádření Václava Klause ml. koalici podporuje, hodnotíme výrok jako pravdivý.

Jistý názorový vývoj dokládá také výsledek vyhledávání Klausova postoje k dané věci v Googlu.

Pavel Kováčik (KSČM) mluvil o této straně jako o radikálně levicové v roce 2011 v pořadu ČT Hyde Park (8:50), kdy řekl: „(...) dopouštíme se jedné věci: jsme tady jako ostře opoziční, radikálně levicová strana a to mnohým možná vadí (...)“

Dále mluvil Kováčik o KSČM jako o radikálně levicové straně v rozhovoru v lednu 2018 pro deník Haló noviny. Výrok je tedy hodnocen jako pravdivý.

Komunisté prostřednictvím svého předsedy navrhli 20. března na jednání Poslanecké sněmovny nový bod, který se jmenuje Nezaplacené podniky privatizované vládami ODS, ODA a KDU-ČSL v letech 1992 až 1996. Pro zařazení tohoto bodu hlasovaly kluby KSČM, hnutí ANO, Pirátů a většina přítomných z klubu SPD.

Bod tak byl zařazen a poslanci budou diskutovat nad těmito otázkami. Nakolik samotné jednání může vést k tomu, že se reálně s některou privatizací či jejími důsledky něco stane, nehodnotíme.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, protože vyjádření Marie Zacharovové – ředitelky tiskového oddělení ruského ministerstva zahraničí – naznačuje obvinění, že se Česko spolu s dalšími zeměmi podílelo na výzkumu látky novičok. Zacharovová navíc tvrdí, že látka použitá při útoku v Anglii s velkou pravděpodobností pochází z některé z těchto zemí, a tudíž na ně částečně padá i vina za způsobení tohoto útoku. Zcela přímé obvinění z tohoto činu nám však přisouzeno nebylo, byť fakticky o obvinění jde.

Celá záležitost vznikla na základě rozhovoru ředitelky tiskového oddělení ruského ministerstva zahraničních věcí, Marie Zacharovové pro ruskou televizní stanici Rossiya 24. Zacharovová v něm odpovídala na otázky ohledně obvinění Ruska z použití jedu novičok k útoku na bývalého ruského vojenského zpravodajce Sergeje Skripala dne 4. března 2018 v Anglii. V rozhovoru se vyjádřila k původu jedu novičok takto:

„I want to state once more today, on live TV in your studio, that the most likely source of this compound is one of the countries that since the late 1990s have been actively studying compounds of the project 'Novichok'. As we already stated, it was developed neither by the Russian Federation, nor by the USSR. I listed these countries, but I will do so again: the UK, Slovakia, Czech Republic, Sweden, possibly the US. The data showing this are on the Internet.“

Její slova potvrdila i ruská tisková agentura TASS. Ruská obvinění z podílu na vývoji a výrobě novičoku česká strana opakovaně odmítla jako zcela lživá, nepodložená a urážlivá.

Pokud jde o přirovnání užití semtexu – plastické výbušniny – a toxických bojových látek skupiny novičok, můžeme jen připomenout, že užití plastických výbušnin není specificky omezeno žádnou mezinárodní smlouvou (na rozdíl od použití bojových plynů a látek, jako je novičok). Rusko se jako signatář Úmluvy o chemických zbraních z roku 1997 zavázalo takovéto látky nevyužívat, nevyvíjet a již vyrobené přiznat a zničit. Ruská federace i přes obvinění nikdy oficiálně nepřiznala vývoj, výrobu ani vlastnictví toxinu ze skupiny novičok.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť konkrétně do Všeobecné zdravotní pojišťovny (VZP) jsou zcela obvykle nominováni jako zástupci politických stran jejich poslanci. To platí i pro KSČM, kterou v největší pojišťovně dlouhá léta reprezentuje Soňa Marková, donedávna poslankyně strany.

Do správní rady Všeobecné zdravotní pojišťovny jmenuje 10 členů vláda a 20 členů volí Poslanecká sněmovna.

Členkou správní rady VZP je stále od roku 2010 Soňa Marková, která je i členkou KSČM. Marková byla poslankyní v letech 2002–2017. Marková tedy byla sedm let souběžně poslankyní i členkou správní rady VZP.

Doplnění:

Praxe je taková, že strany do správní i dozorčí rady pojišťovny nominují a volí své zástupce podle síly v Poslanecké sněmovně. To je ošetřeno zákonem o Všeobecné zdravotní pojišťovně.

Zákonem není nijak ošetřeno, že by se nemohlo jednat o poslance, je pouze na vůli stran samotných, které své zástupce navrhnou. Jak dokládáme na příkladu bývalé poslankyně Markové, je obvyklé, že v dozorčí radě VZP sedí právě poslanci. Koneckonců drtivá většina navolená Sněmovnou je tvořena právě poslanci – současnými i bývalými (kromě Markové např. Marek Ženíšek za TOP 09).

Že jde o vůli stran, koho do rad nominují, dokládá krok Pirátů – ti na místa, jenž jim díky úspěchu ve volbách připadla, vypsali výběrové řízení.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť politické strany své zástupce do rad ČT, ČRo a ČTK přímo nevysílají, nicméně v rámci volby v Poslanecké sněmovně navolili do zmíněných rad i své bývalé poslance nebo osoby, které mají ke stranám blízko. V poslední době byl např. do rady ČTK zvolen Petr Žantovský, kterého nominoval poslanec ANO Kolovratík s odůvodněním, že jej nikdo jiný nenapadl.

Politické strany do těchto rad kandidáty navrhovat nemohou. Poslanecká sněmovna ale z kandidátů vybírá členy a může tak ovlivnit, kdo se do těchto rad dostane. Celý proces má zákonem jasně stanovený průběh.

Podle zákona o České televizi volí a odvolává členy Rady ČT Poslanecká sněmovna, a to tak, aby v ní byly zastoupeny významné regionální, politické, sociální a kulturní názorové proudy. Návrhy na kandidáty posílají Sněmovně organizace a sdružení představující kulturní, regionální, sociální, odborové, zaměstnavatelské, náboženské, vzdělávací, vědecké, ekologické a národnostní zájmy.

Stejně pak probíhá také volba členů Rady ČRo. Cílem obou rad by mělo být uplatnění práva veřejnosti na kontrolu činnosti České televize a Českého rozhlasu, ne uplatnění vlivu politických stran v těchto veřejnoprávních orgánech.

V Radě ČT jsou dva členi, kteří byli nebo jsou v nějaké politické straně – Ivana Levá (KSČM, 2002–2013) a Jaroslav Maxmilián Kašparů, který je aktuálně v KDU-ČSL. V Radě ČRo jsou Ivan Vodochodský (nestraník za VPN Hradec Králové, 2012–2016) a Vítězslav Jandák (KDU-ČSL, 2006–2010 a ČSSD, 2010–2017).

Zákon o České televizi a zákon o Českém rozhlase dále obsahují také jasné vymezení, kdo může a nemůže zastávat funkci člena jedné z rad.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, jelikož řádně byl Zdeněk Ondráček zvolen předsedou komise pro kontrolu GIBS (Komise) pouze jednou. Ve druhém případě byla jeho volba prohlášena za zmatečnou.

Komunistický poslanec Zdeněk Ondráček byl zvolen do čela Komise 2. března 2018. V tajné volbě obdržel 79 hlasů z celkového počtu 155, přičemž kvorum pro jeho zvolení bylo 78 hlasů.

První volba předsedy Komise se přitom konala již v prosinci 2017 a byla dvoukolová. Ondráček byl jediným kandidátem. V prvním kole nebyl zvolen kvůli nedostatečnému počtu hlasů, neboť získal 85 hlasů ze 186 hlasovacích lístků.

Ve druhém kole volby obdržel Ondráček 95 hlasů ze 179 hlasovacích lístků, volba však byla předsedou Sněmovny Radkem Vondráčkem prohlášena za zmatečnou kvůli nejasnostem týkajícím se kvóra. Pro volby bylo totiž vydáno 191 hlasovacích lístků, avšak 12 poslanců své hlasovací lístky k volbě předsedy Komise vrátilo.

Dodejme, že Ondráček několik dní po svém zvolení do čela Komise sám na tuto funkci rezignoval.

Vyjádření předsedy KSČM Filipa se vztahuje k působení Zdeňka Ondráčka v Pohotovostním pluku Veřejné bezpečnosti při zásahu během Palachova týdne v lednu 1989. Výrok hodnotíme jako pravdivý, přestože nejsme na Filipovu otázku schopni objektivně odpovědět.

V běžně dostupných zdrojích není dohledatelný jakýkoli záznam o prošetřování Ondráčka zmiňovanou komisí. Lze však předpokládat, že se jedná o totéž vyšetřování, o kterém mluví historik Tomáš Malínek v České televizi (čas: 47:26):

„Po tom sedmnáctém listopadu samozřejmě probíhalo vyšetřování, které neskončilo žádným obviněním nebo něčím podobným, ale ti lidé včetně velitele Pohotovostního pluku byli dotázáni na to, jak se dívají na ten zásah, zda souhlasili s těmi rozkazy. A tam, i vlastně včetně toho velitele Břetislava Zdráhaly, tam zaznělo, že s ním třeba vnitřně nesouhlasili, že nechtěli takhle postupovat, kdyby to bylo na nich.“

Tímto je zároveň řečeno, že Ondráček, stejně jako velitel Pohotovostního pluku Zdráhala, pouze plnil rozkaz. Z výpovědi (.pdf) Zdráhaly Generální prokuratuře ČSSR k poslednímu lednu 1990 rovněž vyplývá, že rozkazy pocházely od jeho nadřízených, nikoli od něj. Dá se také předpokládat, že i Ondráček prošel přísahou Pohotovostního pluku.

Posouzení zákonnosti či protizákonnosti ponecháváme na uvážení čtenářů. Není naší úlohou vynášet soudy v takto sporných věcech a přepouštíme tímto prostor nezávislé justici. Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu označuje mimo jiné režim mezi 25. únorem 1948 a 17. listopadem 1989 za nelegitimní a zároveň porušující„základní zásady demokratického právního státu, mezinárodní smlouvy i své vlastní zákony“ a stavějící „vůli a zájmy komunistické strany a jejích představitelů nad zákon.“

Tento zákon však zákonnost nebo protizákonnost konání Pohotovostního pluku neřeší a v tuto chvíli nelze podle platného práva a z naší pozice vyvozovat vinu či nevinu poslance Ondráčka za potlačování demonstrací během Palachova týdne.