Přehled ověřených výroků

Vyjádření předsedy KSČM Filipa se vztahuje k působení Zdeňka Ondráčka v Pohotovostním pluku Veřejné bezpečnosti při zásahu během Palachova týdne v lednu 1989. Výrok hodnotíme jako pravdivý, přestože nejsme na Filipovu otázku schopni objektivně odpovědět.

V běžně dostupných zdrojích není dohledatelný jakýkoli záznam o prošetřování Ondráčka zmiňovanou komisí. Lze však předpokládat, že se jedná o totéž vyšetřování, o kterém mluví historik Tomáš Malínek v České televizi (čas: 47:26):

„Po tom sedmnáctém listopadu samozřejmě probíhalo vyšetřování, které neskončilo žádným obviněním nebo něčím podobným, ale ti lidé včetně velitele Pohotovostního pluku byli dotázáni na to, jak se dívají na ten zásah, zda souhlasili s těmi rozkazy. A tam, i vlastně včetně toho velitele Břetislava Zdráhaly, tam zaznělo, že s ním třeba vnitřně nesouhlasili, že nechtěli takhle postupovat, kdyby to bylo na nich.“

Tímto je zároveň řečeno, že Ondráček, stejně jako velitel Pohotovostního pluku Zdráhala, pouze plnil rozkaz. Z výpovědi (.pdf) Zdráhaly Generální prokuratuře ČSSR k poslednímu lednu 1990 rovněž vyplývá, že rozkazy pocházely od jeho nadřízených, nikoli od něj. Dá se také předpokládat, že i Ondráček prošel přísahou Pohotovostního pluku.

Posouzení zákonnosti či protizákonnosti ponecháváme na uvážení čtenářů. Není naší úlohou vynášet soudy v takto sporných věcech a přepouštíme tímto prostor nezávislé justici. Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu označuje mimo jiné režim mezi 25. únorem 1948 a 17. listopadem 1989 za nelegitimní a zároveň porušující„základní zásady demokratického právního státu, mezinárodní smlouvy i své vlastní zákony“ a stavějící „vůli a zájmy komunistické strany a jejích představitelů nad zákon.“

Tento zákon však zákonnost nebo protizákonnost konání Pohotovostního pluku neřeší a v tuto chvíli nelze podle platného práva a z naší pozice vyvozovat vinu či nevinu poslance Ondráčka za potlačování demonstrací během Palachova týdne.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť Zdeňku Ondráčkovi nebyla vytýkána jeho odbornost, nýbrž to, že se jako zasahující člen pohotovostního pluku Veřejné bezpečnosti (VB) podílel na potlačování demonstrací v roce 1989, za což se odmítl omluvit.

Jak jsme již v minulosti ověřovali, Ondráček byl v předchozím volebním období 2013–2017 členem Stále komise pro kontrolu činnosti Bezpečnostní informační služby (Komise), nezastával funkci předsedy. Předsedou Komise byl poslanec Marek Benda, zvolený za ODS.

Během jednání o volbě předsedů komisí vystoupili k Ondráčkově nominaci někteří poslanci, kteří si jeho volbu nepřáli. Argumentace byla ovšem taková, že Ondráček je jako předseda nepřijatelný z toho důvodu, že se v lednu 1989 jako člen pohotovostního pluku VB podílel na zásazích proti demonstrantům v rámci Palachova týdne a nijak to nereflektuje, resp. se za to neomluvil.

Explicitně na mikrofon také někteří poslanci uváděli, že nezpochybňují kompetenci Ondráčka – vadila jim ovšem jeho předlistopadová minulost. Například poslanec Vít Rakušan (STAN) dne 15. prosince v Poslanecké sněmovně uvedl:

„Dámy a pánové, já jistě nezpochybňuji odbornou erudici pana Zdeňka Ondráčka. Já opravdu nezpochybňuji, že je to policista s velkou zkušeností a jistě i profesními výsledky. Ale jsme v roce 2017, jsme tady 28 let po sametové revoluci a myslím si, že stále ještě nenazrála doba na to, aby se předsedou takovéto důležité komise stal člověk, který s obuškem v ruce vystupoval v roce 1989 proti demonstrantům.“

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť v komisi pro dohled nad GIBS nemá každá strana svého zástupce. TOP 09 a hnutí STAN nemají žádného zástupce, hnutí ANO zde má 4 členy z 10.

Z ustanovení § 47 odst. 2 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, vyplývá: „Pro činnost a jednání komisí se užije přiměřeně ustanovení o činnosti a jednání výborů.“

Dle těchto ustanovení, konkrétně pak dle § 36 odst. 1, „schůze výboru svolává a řídí jeho předseda nebo jím pověřený místopředseda“a dle § 36 odst. 3 „předseda výboru navrhuje pořad jednání výboru a dobu a způsob projednávání jeho jednotlivých bodů.“ Je tedy pravda, že předseda komise pro kontrolu GIBS by měl komisi organizačně řídit.

V jednacím řádu Poslanecké sněmovny však nelze nalézt zmínku o zastoupení všech stran v této komisi, což rovněž potvrzuje aktuální složení komise, kde chybí zástupce za strany TOP 09 a STAN; ANO je pak zastoupeno hned čtyřmi poslanci.

Předseda KSČM v minulosti skutečně veřejně kritizoval ministry ze jmenovaných resortů. Pokud jde o ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha (nestr. za ANO), Vojtěch Filip mu na tiskové konferenci vyčítal odvolání Svatopluka Němečka z funkce ředitele ostravské nemocnice:

„Legitimita těch rozhodnutí, pokud není podložena vnější kontrolou, je pochybná. Já chápu jeho (Adamovu) odvahu některé personální kroky dělat. Ale považuji to za krok velmi špatným směrem.“ Ministr průmyslu a obchodu Tomáš Hüner (nestr. za ANO) byl Filipem kritizován za záměr podepsat dodatek k memorandu o těžbě lithia. Poslanecká sněmovna se přitom v září 2017 usnesla, že memorandum není právně závazné, což podle Filipa nedává smysl. Na toto téma se vyjádřil v České televizi 28. ledna 2018 (čas 44:55):

„...A co mě na tom naštvalo nejvíc. Jestliže hlasy ANO, KSČM a SPD v zářijové schůzi (.....) jsme schválili, že to memorandum je právně nulitní, tak nemůžu k tomu právně nulitnímu dokumentu dělat nějaký dodatek.“ Pro deník Echo24 Filip uvedl, že pokud by byl dodatek podepsán, přestal by o toleranci Babišovy vlády vyjednávat: „Pokud chce ministr Hüner dodatek skutečně podepsat, tak s nimi nemá cenu dál jednat.“ Staronového ministra dopravy Dana Ťoka kritizoval Filip ještě před volbami, v květnu 2017 v Českém rozhlase za prodloužení smlouvy s firmou Kapsch (čas od 4:13): „Ta vláda má problém jako celek (...) Pokud jde o ministra Ťoka, to přece ví každý, že se propadl ten termín, kdy měla být přijata nová pravidla na mýtný systém, a radši se prodlužovala smlouva s Kapschem“ (více zde).

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože z vyhodnocení programů podpory ministerstva kultury plyne, že finančně podporovány jsou jak církevní památky, tak i další kulturní pamětihodnosti. Kostelů, far a podobných objektů je v těchto příspěvcích asi polovina (budeme-li brát v potaz např. Program záchrany architektonického dědictví nebo Podporu obnovy kulturních památek prostřednictvím obcí).

Daniel Herman byl ministrem kultury od začátku roku 2014 do konce roku 2017. Podle vyhodnocení Programu záchrany architektonického dědictví 2016, který vyhlašuje ministerstvo kultury, tvořil církevní majetek zhruba 53 % podpořených památek.

Jednalo se přitom o 138 kostelů a 13 klášterů, jiných památek bylo pak celkem 101. V letech 2014 a 2015 se jednalo pokaždé o cca 54 % církevních památek podpořených v tomto programu.

Nejde o jediný program ministerstva kultury – dále existuje např. program Podpora obnovy kulturních památek prostřednictvím obcí s rozšířenou působností. Z jeho vyhodnocení plyne, že v rámci obcí bylo podpořena asi polovina památek církevního charakteru, jsou zde ovšem zastoupeny i hrady, zámky, památky lidové architektury a tak dále.

V rámci hodnocení jsme hledali, nakolik si pirátské strany vedou ohledně zastoupení v národních parlamentech. V tomto ohledu se výrazně prosadili Piráti na Islandu a v České republice. V dalších zemích jde prozatím spíše o dílčí úspěchy sestávající v zisku europoslaneckého křesla. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Pirátské strany jsou zakládány všude po světě, jejich seznam lze najít na Pirate Parties International, tedy nadnárodním sdružení pirátských stran.

Na Islandu zaznamenala tamní Pirátská strana v parlamentních volbách v roce 2016 úspěch, kdy získala 14,5% voličských hlasů a 10 křesel v Parlamentu.

Švédská Pirátská strana v roce 2009 získala jedno z křesel Švédska v Evropském parlamentu.

V Německu měla Pirátská strana vcelku nadějné pozice po úspěchu v roce 2012, avšak její popularita poté klesla.

Ve Finsku se Piráti do vyšší politiky ještě nedostali, avšak objevují se v politických funkcích na nižších úrovních.

V kontextu evropské politiky, jak shrnuje článek Evropské rady pro mezinárodní otázky, se pirátské strany mohou jevit jako rebelské hlasy úzké skupiny společnosti. Vzhledem k tomu, jakými otázkami se zabývají, a vzhledem k jejich rostoucí popularitě na různých úrovních politiky by ale neměli být opomíjeni.

V České republice získali Piráti v posledních parlamentních volbách 10,79 % hlasů, tedy 22 mandátů.

Pirátské strany většinou nehrají prim ve vyšší politice jednotlivých států, Island a Česká republika jsou prvními státy s výrazným zastoupením členů Pirátské strany v parlamentu. V ostatních zemích se Piráti zapojují spíše do regionální politiky a jejich zisky ve volbách nejsou nijak závratné.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože v rámci EU hrají prim národní státy. Jejich rozhodnutím jsou přijímána zásadní rozhodnutí, jako např. velmi často zmiňované kvóty.

V první řadě je nutné připomenout, že Evropská unie vznikla na základě rozhodnutí národních států, a právě národní státy podmiňují její měnící se podobu. Národní státy jsou zastoupeny ve všech klíčových institucích EU, stejně tak je zastoupena veřejnost těchto států prostřednictvím volených zástupců v Evropském parlamentu.

Jsou to právě národní státy, které rozhodují o přijetí a následné ratifikaci jakýchkoli smluv o EU. Postup, kterým přijmou a ratifikují tyto smlouvy, je však ve výhradní kompetenci jednotlivých států a jejich ústavních úprav. Svalovat vinu (například v souvislosti s postupem při ratifikaci Lisabonské smlouvy) na EU a vyjímat ze zodpovědnosti národní státy a veřejné mínění proto není na místě.

Mezi základní instituce EU patří:

• Evropská rada, ve které zasedají jak hlavy členských států, tak čelní představitelé Unie,
• Evropský parlament, který je přímo volený občany EU a reprezentuje tak názory veřejnosti,
• Evropská komise, která má za úkol střežit zájmy EU, přičemž jednotliví komisaři jsou jmenováni členskými státy, a
• Rada Evropské unie, která zprostředkovává postoje vlád členských zemí k jednotlivým oblastem politiky.

Jsou to právě národní státy, které obsazují posty jednotlivých institucí EU a které se v první řadě podílejí na jejich rozhodování. Základní přehled fungování EU je k dispozici zde, přehled jednotlivých institucí EU společně s jejich složením a činností lze nalézt zde.

Vojtěch Filip se odvolává na referendum o Lisabonské smlouvě. Její ratifikaci předcházelo v první řadě hlasování o Smlouvě o ústavě pro Evropu. V tomto případě na základě rozhodnutí několika národních států bylo nutné schválení ústavy v celostátním referendu. Pro přijetí ústavy byla nutná ratifikace ústavy všemi členskými státy EU.

V roce 2005 referendum ve Francii dopadlo negativně. Proti přijetí evropské ústavy se vyjádřilo téměř 55 % obyvatel. Stejný scénář následoval i v Nizozemí, kde se proti ústavě vyjádřilo téměř 62 % obyvatelstva. Zamítavý postoj veřejnosti byl respektován a jednání o přijetí evropské ústavy se nenaplnila.

Členské státy rozhodly myšlenku ústavy opustit a místo toho přijmout novou smlouvu, která by přinesla reformu a zpřehlednění EU (nakolik jde o oprávněný nebo úspěšný krok, nehodnotíme). Výsledkem těchto snah byla Lisabonská smlouva v roce 2007.

O přijetí Lisabonské smlouvy se muselo hlasovat v referendu jen v Irsku, protože to přímo vyžaduje irská ústava. Irové však v prvním referendu podobu Lisabonské smlouvy odmítli. Proto bylo nutné její podobu opětovně projednat a upravit podle potřeb Irska. K tomu došlo, Irové nehlasovali o zcela stejné věci a byly jim poskytnuty některé záruky.

V takto upravené podobě bylo vyhlášené druhé referendum o schválení Lisabonské smlouvy, které Irové 67 % nakonec schválili v říjnu 2009.

Prvotní referenda ve Francii a Nizozemí o přijetí evropské ústavy byly především rozhodnutím politických špiček národních států. Z hlediska EU dopadly negativně a EU tyto výsledky musela respektovat. To, že se o přijetí Lisabonské smlouvy znovu nerozhodovalo v rámci referend, bylo rovněž v pravomoci jednotlivých členských států, které se rozhodly pro schválení smlouvy v rámci vlastních parlamentů.

Co se týče irského případu, prvotní odmítnutí bylo respektováno. Irsku byl nabídnut upravený text Lisabonské smlouvy, který na národní úrovni opětovně prošel testem veřejného mínění.

Hnutí SPD v čele s Tomiem Okamurou předložilo do Poslanecké sněmovny návrh na vydání ústavního zákona o obecném referendu. K jeho vyvolání je skutečně potřeba během dvou let od začátku sběru nashromáždit 100 tisíc podpisů (čl. 3, odst. 4 návrhu).

Andrej Babiš na svém facebooku v lednu oznámil, že hnutí ANO je pro referendum a pro jeho vyvolání by mělo být potřeba kvórum 10 % oprávněných voličů, což je cca 800 tisíc lidí.

Hnutí ANO a hnutí SPD mají v oblasti exekucí jiné návrhy. Vláda v demisi za ANO se zaměřila na změnu procesu oddlužování v novele insolvenčního zákona, což by mělo vést ke snadnějšímu návratu dlužníků do normálního života. Hnutí Tomia Okamury mluví o „lichvářské a exekutorské mafii“ a o parazitování státu na exekucích. Tuto problematiku by rádi vyřešili zestátněním exekutorů a zrušením DPH práce u exekucí, což mají ve svém předvolebním programu.

Doposud však poslanci SPD daný návrh nepředložili, neprošel tak jednáním na vládě ani Poslaneckou sněmovnou. Z veřejně dostupných zdrojů nelze dohledat, že by hnutí ANO bylo proti tomuto návrhu, nicméně odmítavý postoj mohl padnout během jednání za zavřenými dveřmi. Výrok tudíž hodnotíme jako neověřitelný.

Přestože nejnovější data ohledně počtu zemí s nějakou formou zastropování úroků pochází z konce roku 2014, dá se předpokládat, že na tomto poli nedochází k překotným změnám a existuje alespoň polovina zemí v Evropské unii, která jistým způsobem úroky úvěrů reguluje.

Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury v minulém volebním období předložil Sněmovně návrh novely zákona o spotřebitelském úvěru, který měl limitovat RPSN, aby kvůli vysokému úroku nedocházelo k lichvě. Takzvaná roční procentní sazba nákladů (RPSN) je číslo zahrnující celkové náklady úvěru, tedy „úroky, provize, poplatky pro zprostředkovatele úvěru a jiné poplatky související s úvěrovou smlouvou“ vyjádřené formou ročního procenta z celkové výše úvěru.

Návrh novely se odvolával na právní stav v Belgii (.pdf, str. 4), předseda Okamura pak na svém blogu zmiňoval 13 zemí v Evropské unii, které mají zastropovány úroky u spotřebitelských úvěrů, konkrétně Německo, Polsko a Francii. Novela Úsvitu však neprošla třetím čtením.

Vládní návrh zákona o spotřebitelském úvěru projednávaný v roce 2016 ve své důvodové zprávě odmítl (.pdf, str. 178) zavádět Úsvitem prosazovanou regulaci RPSN. Při druhém čtení návrhu zákona, v půli dubna 2016, poslanec David Kádner zopakoval, že 13 zemí EU nějakým způsobem reguluje sazby spotřebitelských úvěrů. Od schválení nového zákona o spotřebitelském úvěru se na plénu Sněmovny neobjevil nový návrh zákona, který by limitoval RPSN.

Podle knihy Usury Laws: A legal and economic Evaluation of Interest Rate Restrictions in the European Union z pera německých finančníků Udo Reifnera a Michaela Schröde z roku 2013 existuje čtrnáct zemí s nějakou formou zastropování úroků. Z dokumentu Světové banky k říjnu 2014 pak vyplývá číslo patnáct (.pdf, str. 7), jelikož zde byla připočítána i Velká Británie.