Přehled ověřených výroků

Jiří Hynek popisuje, že ne vždy jsou českými prezidenty dodržovány některá nepsaná pravidla, tzv. ústavní zvyklosti.

Hynek konkrétně popisuje dvě z nich. První takovou jmenovanou zvyklostí, která je v čase opouštěna, má být představení 101 podpisů poslanců (tedy sněmovní většiny) člověkem, který by měl být/chce být jmenován premiérem.

Je pravdou, že v průběhu let některé hlavy státu toto požadovaly – např. Václav Klaus žádal představení takové většiny. Miloš Zeman tak učinil po pádu Nečasovy vlády, ale např. u aktuálního formování vlády žádný požadavek nevznesl a veřejně deklaroval oba pokusy pro Andreje Babiše, bez dalších podmínek. Je tedy pravdou, že tento krok při formování českých vlád není nijak striktně dodržován a v čase je využíván různě. V daném případě tak může být diskutabilní, zda jde stále o zvyklost, nicméně Jiří Hynek popisuje, že problémem je z jeho pohledu právě ona nekonzistentnost.

Hynek také korektně popisuje, že další ne vždy dodržovanou zvyklostí je jmenování vítěze voleb předsedou vlády. Jmenování předsedy jiné strany proběhlo pouze jednou, a to konkrétně v roce 2010, kdy prezident Klaus jmenoval premiérem Petra Nečase, jehož ODS ve volbách skončila druhá za vítěznou sociální demokracií. V ostatních případech hlava státu po vítězných volbách vždy jmenovala premiérem předsedu vítězné strany.

V prvorepublikovém Československu neexistovalo žádné kvórum neboli uzavírací klauzule. V tehdejší době dále opravdu proběhlo několik skandálů a došlo k pádům vlád. Tomáš G. Masaryk byl však v prezidentské volbě vždy zvolen v prvním kole, výrok je proto hodnocen jako nepravdivý.

Volební systém pro parlamentní volby v období První republiky byl založen na principu poměrnosti. Jedním z jeho důležitých znaků byla neexistence uzavírací klauzule, což vedlo k vysokému počtu stran zastoupených v parlamentu a roztříštěnosti stranického spektra (Politický systém českých zemí 1848-1989, 2007: str. 55). Důkazem roztříštěnosti stranického spektra jsou získané mandáty (.pdf, str. 12–15) politických stran ve všech prvorepublikových parlamentních volbách.

V prvorepublikovém Československu se událo několik afér či skandálů spojených s politikou. Jednalo se např. o uhelnou aféru Jiřího Stříbrného, který coby ministr železnic nakupoval předražené uhlí pro státní dráhy od společnosti vedené jeho bratrem. Jiným skandálem byla lihová aféra, jejímž hlavním aktérem byl tehdejší předseda Senátu Karel Prášek. Prášek byl současně předsedou Družstva hospodářských lihovarů a správcem lihovarnického dispozičního fondu, z něhož zpronevěřil přibližně 30 mil. Kčs. Z této sumy přitom použil 3 mil. Kčs jako úplatek.

V průběhu První republiky docházelo opakovaně k pádům vlád, což dokládá např. počet vlád ustavených během prvorepublikového období. Počet vlád byl několikrát větší než voleb konaných v tomto období.

Tomáš G. Masaryk byl do funkce prezidenta vždy zvolen v prvním kole prezidentské volby. Poprvé k tomu došlo v jeho nepřítomnosti při ustavující schůzi Revolučního národního shromáždění v listopadu 1918, a to jednomyslně, aklamací 221 přítomných poslanců. V květnu 1920 získal Masaryk v prvním kole 284 z 411 odevzdaných hlasů a byl zvolen. Prezidentský mandát obhájil Masaryk v květnu 1927 díky 274 hlasům získaným v prvním kole prezidentské volby. O sedm let později hlasovalo pro Masaryka v prvním kole 327 zákonodárců, což znamenalo Masarykovo opětovné obhájení postu prezidenta (Politický systém českých zemí 1848-1989, 2007: str. 62-63).

Česká republika je 13. na světě v exportu vůči HDP, ze zemí OECD je v podílu exportu na 7. místě. Figuruje tedy v horních příčkách žebříčků, proto hodnotíme výrok s jistou tolerancí jako pravdivý.

Podíl vývozu na hrubém domácím produktu v České republice činí cca 80 %.

Podle údajů Světové banky má Česká republika 13. nejvyšší podíl vývozu na hrubém domácím produktu ze sledovaných států.

Česká republika má však 7. nejvyšší podíl vývozu na hrubém domácím produktu v rámci 35 členských států Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj OECD.

Evropská komise opravdu zažalovala Českou republiku za nedodržování jednorázového programu přerozdělování žadatelů o azyl v EU.

Evropská komise na začátku ledna 2018 zažalovala Českou republiku, Polsko a Maďarsko u Soudního dvora Evropské unie z důvodu odmítnutí programu přerozdělování žadatelů o azyl z přetížených států v rámci EU. Konkrétně za nerespektování dohody, která byla na úrovni Rady přijata. Na každý stát je podána samostatná žaloba a budou řešeny ve zvláštním řízení.

První slyšení však neproběhne dříve než v září 2018 a žaloba do té doby může být stažena, pokud se záležitost mezi státy a Evropskou komisí vyřeší jiným způsobem.

Tato žaloba následuje prosincové vyjádření Evropské komise, kdy zhodnotila plnění programu tří států jako nedostatečný. Česká republika například nepřijala žádného žadatele o azyl od srpna 2016, a to i přes rozhodnutí Soudního dvora EU ze září 2017, kdy Soud potvrdil platnost programu přerozdělování a zamítl tak žalobu Maďarska a Slovenska, jež se ho snažili zvrátit.

Hilšer o sobě opakovaně tvrdí, že nikdy nevstoupil do žádné politické strany (viz např. zde) a podle dostupných informací skutečně v žádné straně nikdy nebyl. Podle údajů na transparentním účtu v kampani Hilšera podpořilo několik miliardářů, jako například Dalibor Děde k částkou 50 000 Kč v srpnu loňského roku nebo firma Isolit-Bravo, jejímž ředitelem a jednatelem je miliardář Kvido Štěpánek, částkou 30 000 Kč v červenci téhož roku. Tyto částky jsou však pouze zlomkem peněz vybraných na jeho transparentním účtu. Drtivá většina Hilšerových darů je v řádu několika stovek či tisíců korun a pochází od velkého množství dárců

Vzhledem k novele zákona o volbě prezidenta republiky, která zavedla povinnost uvádět kromě jiných údajů také číslo svého občanského průkazu nebo cestovního pasu, nebylo až do března 2017 jasné, jaké budou přesné podmínky pro podporu petic prezidentských kandidátů. První zmínka o Hilšerově petičním stánku na sociálních sítích tedy pochází z 22. března 2017 a jednalo se skutečně o náměstí I. P. Pavlova.

Z veřejných zdrojů nelze vypátrat, odkdy byl Marek Hilšer členem, protože Karlova Univerzita elektronicky archivuje zasedání Akademického senátu 1. Lékařské fakulty až od roku 2005. Nicméně předsedou senátu byl Hilšer zvolen 13. prosince 2004, jak dokládá tato výroční zpráva (.pdf, str. 10).

17. prosince 2007 svůj post obhájil s hlasy 24 pro a 5 proti (z celkem 30 členů).

Na přímý dotaz nám bylo sekretariátem 1. LF UK odpovězeno, že kandidát Hilšer byl předsedou senátu po tři volební období (sám Hilšer na svých stránkách píše o jedné obhajobě). Podle výroční zprávy z roku 2010 (.pdf, str. 5) odstoupil Hilšer z pozice předsedy právě během zmíněného roku.

K protestu proti transformaci univerzitních nemocnic došlo v květnu 2008. Marek Hilšer jako mluvčí studentské iniciativy složené ze zástupců studentů lékařských a farmaceutických fakult vystoupil proti záměru tehdejší Topolánkovy vlády provést přeměnu nemocnic. Studenti jednali i s ministerstvem zdravotnictví.

Julínek byl tehdy podle zpráv z médií z postoje studentů rozpačitý, nicméně jasné stanovisko o tom, že by nechtěl vést veřejný dialog se neobjevilo. Důvod, proč chtěl Julínek jednat se studenty, také stanovit nedokážeme. Zda bylo skutečným účelem jednání utišení studentů, aby se věc nedostala na veřejnost, nebo konstruktivní dialog o průběhu změn, se nám podložit nepodařilo. Jedná se tak o pouhou Hilšerovu spekulaci. I z tohoto důvodu výrok hodnotíme jako neověřitelný.

Problematické je ovšem pojmenování „skrytá privatizace“. V jednom z minulých Hilšerových výroků jsme tento proces převodu fakultních nemocnic na akciové společnosti již ověřovali. Tento výrok je hodnocen jako neověřitelný. Interpretace, zda obsah navrhovaného zákona měl vést k privatizaci fakultních nemocnic, se u jednotlivých aktérů v dané době značně lišila a z našeho pohledu nelze autoritativně na základě dostupných zdrojů potvrdit, zda tomu tak skutečně bylo.

Podstatné je, že Hilšer byl tehdejším studentem a aktivně se účastnil protestů. Podle archivní tiskové zprávy Univerzity Karlovy byl Marek Hilšer mluvčím a předsedou Akademického senátu 1. LF UK. Podle serveru iDNES.cz přišli studenty podpořit i odborníci z řad lékařů. Julínek vyjádřil nesouhlas. „Byl bych raději, kdyby po čtyřhodinovém jednání, které jsme ve čtvrtek měli, od akce ustoupili,“ uvedl.

Tomáš Julínek jako tehdejší ministr zdravotnictví vyjádřil znepokojení se studentským postupem.

Podle ČT Julínek reagoval na protest studentů politováním, že nereflektovali společné několikahodinové jednání. „Myslím si, že studenti mají reprezentovat progres, nikoli boj proti progresu“.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, neboť v květnu 2008 reálně uskutečněný protest studentské iniciativy a odmítavý postoj Karlovy univerzity nebyly jedinými dvěma důvody, proč Topolánkova vláda ustoupila od záměru transformovat fakultní nemocnice. Proti chystanému záměru se totiž postavilo několik dalších aktérů – další dvě univerzity, koaliční lidovci, opozice či Česká lékařská komora.

Vedle Karlovy univerzity se proti záměru transformovat fakultní nemocnice vyslovily také Masarykova univerzita a Univerzita Palackého v Olomouci – tedy všechny univerzity, jichž se připravovaná reforma týkala. Veřejné vyjádření proti připravovanému zákonu pochází z února 2008.

Proti změnám se postavila také tehdy (duben 2008) vládní KDU-ČSL, která případné schválení považovala za velmi vážný problém pro koaliční spolupráci.

Po nátlaku univerzit i koaličního partnera premiér Topolánek v červnu 2008 v Poslanecké sněmovně oznámil, že od plánovaného projektu přeměny fakultních nemocnic na akciové společnosti upouští.

Proti záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. Jak informuje archivní tisková zprava Univerzity Karlovy, Hilšer figuroval od května 2008 na pozici mluvčího studentské iniciativy k transformaci fakultních nemocnic. Studenti pražských lékařských vysokých škol včetně Marka Hilšera, zastoupeni ve studentské iniciativě, uspořádali v květnu 2008 proti chystanému záměru ministerstva zdravotnictví protest.

Tyto veřejné Hilšerovy aktivity pochází z doby, kdy proti návrhu protestovala celá řada aktérů. Hilšer má tedy pravdu v tom, že se studentská iniciativa postavila proti diskutovanému věcnému návrhu zákona o univerzitních nemocnicích a že návrh zákona odmítla také Karlova univerzita. Skutečnost, že zákon nakonec nebyl ani poslán do Poslanecké sněmovny, byla výsledkem soustředěného odporu řady dalších aktérů – opozice, dalších dvou univerzit, koaličního partnera KDU-ČSL a dalších. Jelikož Hilšer ve výroku mluví pouze o angažovanosti studentské iniciativy a zapojení Karlovy univerzity a pomíjí řadu dalších tehdejších účastníků, je výrok hodnocen jako zavádějící.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný z důvodů nedostatečně dlouhé časové řady v datech. Mezera mezi počty pracovníků, kterým se blíží odchod do důchodu, a mladými techniky, se – pokud tu opravdu je – více projeví až v následujících letech.

Nejstarší oficiální (na internetu dostupná) data o počtech absolventů středních škol rozlišená podle druhu vzdělávání pocházejí pochází od Českého statistického úřadu a vztahují se až ke školnímu roku 2006/07. V tomto roce absolvovalo střední odbornou školu (.pdf) nebo učňovský obor (.pdf) na 90 tisíc studentů. Podrobně je statistika rozepsána v grafu.

Kromě dat ČSÚ existují i dokumenty Ministerstva školství, které však nerozlišují maturitní obory všeobecné a odborné. Nicméně i s přihlédnutím k nim lze konstatovat, že počet absolventů středních odborných škol a odborných učilišť od roku 1990 klesá.

To nicméně není důkazem pro tvrzení, že se střední odborné a učňovské školství „rozpadlo“. Nepochybně tu takto vzdělaných lidí přibývá méně než před Kulhánkem prezentovanými 30 lety. Jde však o komplexnější problém zahrnující například pokles porodnosti či proměnu společnosti a vzdělání, kterého si sama žádá z důvodu automatizace nebo svých nároků.

Kromě již řečeného je však podstatné i uplatnění absolventů. Nezaměstnanost učňů a lidí s odborným vzděláním se ještě v roce 2016 pohybovala nad 12 %. V dubnu 2017 se již snížila na 6,2 %, respektive 6,3 %. Tento pokles je obecně odrazem snižující se celkové míry nezaměstnanosti, která ve stejném období činila 3,0 %. Z hlediska nezaměstnanosti je také faktem, že v absolutních hodnotách (.zip) během posledních tří let (od listopadu 2014) došlo k úbytku uchazečů o práci s učňovským vzděláním téměř o 100 tisíc, zatímco počet volných míst vyžadujících tento druh vzdělání stoupl ve stejném období o cca 24 tisíc.

O budoucím nedostatku pracovníků, o němž mluví Kulhánek, se v médiích vyjadřují odborníci v souvislosti se změnou věkové a vzdělanostní struktury populace.