Přehled ověřených výroků

Jan Hamáček před celou akcí pro server Lidovky.cz uvedl:

„Jedná se o soukromou iniciativu Jaroslava Foldyny. Proto bych byl velmi nerad, kdyby byla ČSSD jakkoliv s průjezdem této kontroverzní motorkářské skupiny spojována.“

Po události, na které se místopředseda ČSSD Jaroslav Foldyna dostal do konfliktu s protiruskýmmi aktivisty, prohlásil předseda sociální demokracie na svém facebookovém profilu:

„Jenže tady už nejde jen o politické neshody, které by se měly řešit výhradně uvnitř strany. Tohle prostě Jaroslav Foldyna přehnal, jako místopředseda strany se musí kontrolovat a měl by se za své chování omluvit.Jako předseda sociální demokracie budu v pátek na jednání předsednictva s Jaroslavem Foldynou o včerejším incidentu a jeho chování osobně mluvit.“

Jan Hamáček tak zpočátku skutečně nekritizoval samotnou přítomnost Jaroslava Foldyny na akci ruských motorkářů, pouze vyloučil spojitost ČSSD s jejich podporou. Po akci Nočních vlků už předseda ČSSD odsoudil chování Jaroslava Foldyny na Olšanských hřbitovech a výrok je proto hodnocen jako pravdivý.

Výrok je hodnoce jako pravdivý, protože stanice metra včetně přístupových bodů patří provozovateli dráhy, kterým je Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost - DPP (pdf., s. 6), jehož jediným akcionářem je Hlavní město Praha.

Metro jako takové se řídí ustnovením drážního zákona č.266 /1994 Sb., kde je označeno jako speciální dráha v § 3 písmene f tohoto zákona.

Vyhláška ministerstva dopravy č. 177 /1995 Sb., pak ve svém § 27 určuje co je považováno za součást dráhy specální - dle písmene d jsou součástí dráhy "stanice, které tvoří nástupiště pro cestující a služební nástupiště, vestibuly, přístupové a výstupní cesty, výtahy, pohyblivé schody a chodníky, dopravní zařízení pro osoby s omezenou schopností pohybu, vyprošťovací štoly pro výtahy, pevná schodiště, staniční prostory a zařízení pro služební účely a odbavování cestujících".

Tuto skutečnost potvrzuje i aktulní judikatura Nejvyššího správního soudu.

Provozovatelem a vlastníkem podezmní dráhy v Praze je DPP, jehož jediným akcionářem je se 100% podílem Hlavní město Praha. I přes určitá omezení vyplývající ze vztahu akcionář-firma je možné tvrdit, že je Magistrát hl. města Prahy skrze DPP faktickým vlastníkem stanic metra.

Výrok je hodnocen jako pravda, jelikož vláda Andreje Babiše ještě neskončila a svůj odchod z ní už ohlásili tři dlouholetí ministři. Spor Karly Šlechtové a Martina Stropnického přes média skutečně odhalil personální problémy mezi jednotlivými členy vlády.

Opuštění vlády Andreje Babiše oznámili v posledních týdnech 3 ministři, kteří zasedali už v předešlé Sobotkově vládě. Konkrétně se jedná o ministra zahraničí Martina Stropnického, ministra spravedlnosti Roberta Pelikána a ministra dopravy Dana Ťoka. Stropnický a Pelikán se vládního angažmá nezříkají kvůli pochybením v čele resortů. Pelikán se rozchází s názorovou většinou hnutí ANO a Stropnický zase označil Sněmovnu jako místo s příliš negativní energií a míří na velvyslanectví do Izraele.

Spor Karly Šlechtové a Martina Stropnického ohledně několika miliardového nákupu mobilních radarů, ve kterých narazila inspekce Ministerstva obrany na „závažné nálezy“, vyústil až ve svolání Bezpečnostní rady státu. Na setkáni Rady se bude také řešit sledování ministryně obrany neznámými pachateli, proti kterým musela zasahovat i ochranka.

Ministr Stropnický se ke Karle Šlechtové vyjádřil také v rozhovoru pro server lidovky.cz, ve kterém se podivoval nad prohlášením čerstvé ministryně, ve kterém prohlásila, že resort obrany a jeho nákupy budou podrobeny auditu.

Předseda vlády Andrej Babiš se ke sporu jeho ministrů zatím dlouze nevyjadřoval. Skrze média Šlechtové pouze vzkázal, že je přepracovaná a měla by si odpočinout. Mediální přestřelka pokračovala, Karla Šlechtová prohlásila: „Nebudu dělat nikomu vola a nejsem něčí poskok.“ V rozhovoru pro Idnes.cz ministryně obrany také zmínila, že předseda vlády s ní nekomunikoval ani v záležitosti nákupu radarů.

Není pravdou, že by všechny strany s výjimkou SPD, ANO a KSČM řekly, že chtějí být v opozici. Stejně tak není pravdou, že by ostatní strany nespolupracovaly na programových otázkách a pro své návrhy nehledaly podporu. Například návrh zákona na úpravu EET předložilo pět stran včetně Okamurovy SPD.

Mluví-li Okamura o tom, že kromě ANO, SPD a KSČM ostatní strany řekly, že chtějí být v opozici, není to pravda. Zejména ČSSD aktuálně vyjednává s hnutím ANO o vstupu do možné koaliční vlády. V únoru se také veřejně vyjádřilo hnutí STAN, že by bylo ochotno jednat o podmínkách podpory pro vládu hnutí ANO. Předseda SPD sice korektně uvádí, že další strany nechtějí jednat s ním, to ovšem neznamená, že nejednají o vládě nebo o svých návrzích zákonů.

Před volbami zveřejnila ODS svou Vyšehradskou deklaraci, což byl seznam podmínek pro vstup do budoucí vlády. Stejně tak Piráti zveřejnili před volbami svou povolební strategii, která jim spolupráci s SPD nebo přímou účast ve vládě ANO zapovídala. Obě strany se tak drží svých předvolebních slibů. Nejde o vyčerpávající výčet stran, ale o nastínění motivace dalších subjektů.

Okamura se rovněž mýlí v tom, když uvádí, že další strany nespolupracují a nehledají podporu pro své návrhy zákonů. Dokladem toho jsou zákony, které strany mimo vznikající koalici předložily do Poslanecké sněmovny, a které jim již prošly do druhého čtení.

Za všechny jmenujme návrh hnutí STAN, aby kancléř prezidenta musel mít prověrku na stupeň „přísně tajné“, dále návrh napříč spektrem na výjimky ze systému EET. Druhý zmíněný návrh předložili poslanci STAN, ODS, Pirátů, TOP 09 a hnutí SPD – to vyvrací Okamurův výrok, že by na programových věcech s ním (vyjma ANO a KSČM) nikdo nespolupracoval. Dodejme, že jde pouze o příklady předložených zákonů, reálně je jich více.

Úřad, který Tomio Okamura zmiňuje, se nazývá Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí (ÚDHPSPH). Ten se zabývá kontrolou transparentnosti financování politických stran.

Hnutí SPD dostal o od úřadu v červnu 2018 nejvyšší možnou pokutu za čtyři přestupky, které souvisely s kampaní před sněmovními volbami v říjnu 2017 a doplňovacími volbami do senátu v lednu 2018.

Okamura má pravdu v tom, že pokuty se týkaly i jiných politických subjektů. Konkrétně ve zmiňovaných sněmovních volbách dostalo pokutu 18 politických stran a hnutí z různých důvodů, např. nezveřejnění dárců, kteří přispěli na volební kampaň.

Co se týče úniku informací, tento úřad své tiskové zprávy vždy zveřejňuje anonymně, s ohledem na neveřejnost řízení. Server Seznam Zprávy informoval jako první o tom, že se jedná o stranu SPD s odvoláním na „velmi důvěryhodný zdroj“. Server iROZHLAS k tomu poté dodal, že z kontextu zprávy je jasné, o jakou stranu se jedná, což je pravda. Tisková zpráva úřadu popisovala přestupek „hnutí, které je v Poslanecké sněmovně a má e-shop“. Takové je jen jedno.

Kdo přesně má být zdrojem médií v tomto případě ovšem není jasné. Ta mohla dovodit, o které hnutí jde, nicméně přísně vzato danou informaci úřad nepublikoval.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože OLAF sice vyšetřoval společnost Volkswagen kvůli úvěru 400 milionů euro od Evropské investiční banky, zpráva o tomto vyšetřování však není veřejná. Nelze tedy ověřit, co OLAF Volkswagenu skutečně vyčítá.

K dispozici máme vyjádření šéfa Evropské investiční banky (EIB) Wernera Hoyera: „Jsme velmi zklamáni tím, co tvrdí vyšetřování OLAFu. Konkrétně že EIB byla uváděna v omyl společností Volkswagen ohledně zařízení umožňující podvody s emisemi. Stále nemůžeme vyloučit, že jedna z našich půjček ‚ Volkswagen Antrieb RDI ' ve výši 400 milionů euro byla spojena s technologiemi pro regulaci emisí, které byly vyvinuty v době, kdy byl navržen a používán software umožňující podvody s emisemi.“

O zmíněné aféře jednal i Evropský parlament a poslanci svým usnesením vyzvali EIB ke zveřejnění zprávy OLAFu. EIB však tuto výzvu odmítla, a zpráva tak zůstává stále neveřejná.

Tomio Okamura má zřejmě na mysli tento blog z května 2015. Miroslav Poche v něm píše o tom, že Česká republika by na základě kvót měla přijmout 525 uprchlíků, což považuje za „symbolické humanitární gesto, kterému by se Česká republika neměla vyhýbat“. Dále poukazuje na to, že přijetí uprchlíků není jen humanitárním aktem vůči běžencům, ale zároveň solidárním aktem vůči ostatním zemím EU. To, že ČR musí přijetí uprchlíků zvládnout, Poche takto explicitně nepíše.Nicméně vzhledem k celkově jednoznačnému vyznění blogu hodnotíme výrok jako pravdivý.

Pavel Kováčik (KSČM) mluvil o této straně jako o radikálně levicové v roce 2011 v pořadu ČT Hyde Park (8:50), kdy řekl: „(...) dopouštíme se jedné věci: jsme tady jako ostře opoziční, radikálně levicová strana a to mnohým možná vadí (...)“

Dále mluvil Kováčik o KSČM jako o radikálně levicové straně v rozhovoru v lednu 2018 pro deník Haló noviny. Výrok je tedy hodnocen jako pravdivý.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť Brabec se v politice pohybuje od začátku 90. let. A to konkrétně v politice komunální. Od roku 2000 byl krajským zastupitelem. Poslancem a ministrem je Brabec zhruba 4 a půl roku.

Richard Brabec vstoupil do politiky v roce 1990, když byl za Občanské fórum zvolen do zastupitelstva Kladna. Stejný post obhájil ve volbách 1994 již v barvách ODS.

V roce 1998 pak Brabec v Kladně opět kandidoval do městského zastupitelstva, a to na kandidátce koalice Občanské demokratické aliance a Unie svobody. Ze 3. místa ovšem neuspěl, neboť byl přeskočen dalším kandidátem.

V prvních volbách do zastupitelstev krajů v ČR (v roce 2000) se Brabec stal zastupitelem Středočeského kraje. Konkrétně zde reprezentoval Čtyřkoalici. Svůj post o 4 roky později neobhájil.

V roce 2013 a 2017 byl Brabec opakovaně zvolen do Poslanecké sněmovny za hnutí ANO (v Ústeckém kraji), od roku 2014 zastává funkci ministra životního prostředí a od roku 2017 je rovněž také místopředsedou vlády Andreje Babiše.

Analýzu toho, jak hlasují jednotliví poslanci a strany, vypracoval Michal Škop z projektu KohoVolit.eu a byla publikována ve spolupráci s datovým oddělením Českého rozhlasu.

Analýza ve zkratce sleduje, nakolik podobně hlasují poslanci, a také to, jak často spolu hlasují celé strany. Na úrovni jednotlivých poslanců lze sledovat, že u zmíněných stran mají k sobě nejblíže ANO s KSČM. SPD pak stojí poměrně vzdáleně od ostatních stran, což vysvětluje Kamil Gregor, politolog a analytik sdružení KohoVolit tak, že hnutí SPD hlasuje v některých případech zcela proti všem ostatním subjektům, což jej tlačí právě do okrajové pozice.

Tabulka, kterou Škop zveřejnil na svém facebookovém profilu a kterou přikládáme, sledovala, nakolik jednotlivé strany hlasují spolu. Pro uznání „koalice“ (resp. pro společné hlasování) bylo v tomto případě třeba, aby byla přítomna alespoň polovina poslanců dané strany a aby více než 2/3 poslanců klubu hlasovalo stejně. Tato metrika měla pokrýt hlasování, která jsou důležitá (je na nich větší počet poslanců) a kdy se hlasuje stranicky.

Z tabulky plyne, že hnutí ANO, komunisté a SPD spolu hlasují nejčastěji. A to platí pro všechny tři strany. Výrok je hodnocen z tohoto důvodu jako pravdivý, i když je korektní zmínit, že jde o stav platný k dnešnímu dni a do budoucna se může vyvíjet.

Dodejme, že autor výzkumu na svém Facebooku popisuje některé metodologické záležitosti, které jsou pro jeho výstup zásadní. Jako podstatné se jeví, že menší váha při hledání společné míry hlasování mezi stranami je přikládána hlasováním, kde je jednoznačná shoda (aby se omezila míra např. hlasování o námitce, kde hlasují vlastně všichni stejně). Oproti tomu hlasování, která jsou vyrovnaná (a je zde tedy předpoklad, že je zde mezi stranami střet), mají pro výsledek větší váhu.