Přehled ověřených výroků

Jiří Drahoš oceňuje na stávajícím prezidentovi Miloši Zemanovi jeho kladný vztah k Izraeli. K nápadu na přesun velvyslanectví do Jeruzaléma se však staví lehce skepticky. Jako zavádějící jsme výrok označili z toho důvodu, že Miloš Zeman se sice na začátku prosince k nápadu Donalda Trumpa přesunout americkou ambasádu do Jeruzaléma připojil, avšak sám tuto alternativu navrhoval již v roce 2013.

Miloš Zeman skutečně nerozvířil debatu o přesunu české ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma poprvé. Stejný nápad už vznesl při zahajovacím ceremoniálu Dnů pro Izrael v Hradci Králové v roce 2013.

Z hlavního města se stáhly ambasády všech států po zahájení okupace východního Jeruzaléma Izraelci v roce 1967. Dokonce i USA vyslovily nesouhlas s tímto aktem – přesunem vlastních úředníků do Tel Avivu.

V pokusu o přesun českého velvyslanectví vidí Palestina pokus o narušení mírových jednání. Liga arabských států rovněž konstatovala vypovězení vzájemných vztahů se zeměmi, které svou ambasádu umístí do Jeruzaléma nebo toto město uznají za hlavní a nedělitelné.

Nejožehavějším tématem byl přesun v době Rusnokovy dočasné vlády. Zeman spoléhal, že při delším funkčním období právě tato vláda podpoří jeho návrh na přesun do Jeruzaléma. Jiří Rusnok se však od Zemanova přání distancoval a potvrdil, že ani jeho kabinet nepočítá s projednáváním této alternativy.

Na začátku prosince loňského roku přišel Donald Trump se stejným nápadem, totiž přesunout americkou ambasádu do Jeruzaléma jakožto hlavního města. Zeman jej podpořil se slovy, že Česká republika i Evropská unie by měly sjednotit krok s USA. Lubomír Zaorálek, tehdejší ministr zahraničí, však žádné vyjednávání mezi Českou republikou a Izraelem nepotvrdil.

Tímto návrhem jsme se již zabývali. Miloš Zeman už při návštěvě samotného Izraele v roce 2013 svůj výrok zmírnil. Jako podmínku přeložení ambasády ustanovil dokončení mírového jednání mezi Izraelem a Palestinou.

Mirek Topolánek svůj záměr kandidovat na post prezidenta ve volbách v roce 2018 oznámil médiím v neděli 5. listopadu 2017. V úterý 7. listopadu pak pořádal první tiskovou konferenci z pozice kandidáta na prezidenta, kde oznámil, že získal nutné podpisy senátorů ze čtyř senátorských klubů (video od 4:10).

Do kandidatury oproti jiným kandidátům vstoupil skutečně později – z devíti kandidátů oznámil Mirek Topolánek kandidaturu jako poslední, a to jen dva dny před posledním termínem odevzdání kandidátních listiny (7. listopadu 2017, do 16:00).

Chronologicky svou kandidaturu oznámili:

• Marek Hilšer dne 28. června 2016 na tiskové konferenci (od 1:30);
• Michal Horáček taktéž na tiskové konferenci, dne 3. listopadu 2016 (video od 0:12);
• Miloš Zeman na Pražském hradě dne 9. března 2017 pozvaným příznivcům (video od 0:18);
• Jiří Drahoš dne 28. března 2017 v Jablunkově (video z Twitteru Jiřího Drahoše);
• Vratislav Kulhánek dne 29. června 2017;
• Petr Hannig pak o pár týdnů později, dne 19. července 2017.
• Politická strana Realisté představila prezidentského kandidáta, kterého podporuje, Jiřího Hynka dne 21. srpna 2017 (video).
• Konečně, Pavel Fischer oficiálně oznámil médiím svou kandidaturu dne 5. října 2017.

Podle průzkumu agentury CVVM z října 2017 vyplývá, že 69 % dotázaných zastává názor, že by Česká republika neměla uprchlíky ze zemí postižených válečným konfliktem přijímat vůbec. Pohled na přijímání migrantů veřejnost dlouhodobě rozděluje. Průzkum ukazuje vztah Čechů k uprchlíkům z válečných oblastí, nikoliv však přímo nekontrolovatelnou migraci. K té bohužel nejsou průzkumy přímo k dispozici. Lze ovšem předpokládat, že výsledek takového průzkumu by byl velmi podobný. Obecně je trend lidí odmítajících migraci obecně rostoucí. Tento výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

69 % lidí je podle CVVM proti přijímání migrantů z válečných oblastí a čtvrtina dotázaných je pro přijetí uprchlíků do doby, než se budou schopni vrátit do země svého původu. Pouze dvě procenta lidí jsou pro přijetí uprchlíků a jejich následné usazení zde. Oproti předchozímu průzkumu z dubna 2017 se jedná zejména o zvýšení počtu lidí, kteří zcela odmítají uprchlíky. V dubnu 2017 bylo zcela proti přijímání uprchlíků 60 % dotázaných.

Nejčastěji odmítají Češi přijímání uprchlíků z oblasti Blízkého východu a severní Afriky. Proti přijímání uprchlíků z muslimských zemí je naprostá většina dotázaných i tehdy, pokud by to mělo znamenat ztrátu peněz z fondů EU.

Podpora přijímání uprchlíků se mírně zvyšuje s nejvyšším dosaženým vzděláním a se zlepšující se životní úrovní dotázaného. Z hlediska stranických preferencí jsou přijímání uprchlíků více nakloněni voliči TOP 09, KDU-ČSL a ODS, naopak ve zvýšené míře odmítavě se k němu stavějí rozhodnutí nevoliči a voliči SPD.

Jako výraznou bezpečnostní hrozbu vnímají občané uprchlíky zejména v evropském (88 %), ale i ve specificky českém (76 %) či světovém (78 %) měřítku.

Z průzkumu Evropské komise (.pdf, str. 6–7) z podzimu 2017 vyplývá, že migraci považuje za největší problém EU 58 % Čechů, čímž se Česká republika řadí mezi nejnegativnější země vůči migraci z celé EU. Ani tento průzkum nepopisuje přímo vztah Čechů k nekontrolovatelné migraci.

Že lidé v Česku považují za hlavní problém Evropské unie migraci vyplývá i z průzkumu Eurobarometru z března 2017, kdy ji za hlavní nebezpečí označilo 63 % Čechů. Češi tak zastávali nejnegativnější postoje z celé EU.

Z průzkumů tedy vyplývá, že migrace a přistěhovalectví rozděluje občany ČR. Proti přijímání migrantů z válečných oblastí je více než polovina dotázaných. Zároveň většina Čechů považuje migraci za největší nebezpečí pro EU. Tento výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Aktualizováno (4. ledna 2017 14:15): Výrok je hodnocen jako nepravdivý a to na základě získaných informací od Jana Pirocha z Oddělení vztahů s veřejností Správy uprchlických zařízení Ministerstva vnitra.Ten potvrdil, že všech 12 relokovaných migrantů u nás dostalo mezinárodní ochranu a žije na území České republiky.

Původní odůvodnění níže ponecháváme v plném znění:

Podle dat Eurostatu Česká republika přijala v srpnu 2016 pouze 12 uprchlíků z Řecka. Zda migranti, které Evropská unie rozděluje podle uprchlických kvót, na našem území stále jsou, nebo ne, však žádná zveřejněná statistika neobsahuje.

Kontaktovali jsme kvůli vyjádření ministerstvo vnitra a správu uprchlických zařízení a aktuálně čekáme na jejich odpověď. Na základě poskytnutých informací budeme výrok aktualizovat.

Mirek Topolánek má pravdu v tom, že žadatelé o azyl by k nám byli relokováni, přestože zažádali o azyl v jiném členském státě EU. Není ale pravdou, že by žadatelé nebyli kontrolováni. Také zatím neexistuje legislativa o harmonizaci sociálních benefitů pro žadatele o azyl na evropské úrovni.

Návrh nařízení Dublin IV. zavádí povinnost pro první stát, ve kterém podal žadatel o mezinárodní ochranu svou žádost, zkontrolovat (čl. 3 odst. 3), zda žádost není nepřípustná z důvodu, že žadatel přichází z první země azylu nebo bezpečné třetí země. Dále musí posoudit, zda žadatel nepřichází z nebezpečné země nebo nepředstavuje bezpečnostní riziko. Pokud se naplní jedno z kritérií, posuzuje žádost daný členský stát sám (čl. 3 odst. 4). Pokud naopak ani jedno z kritérií naplněno není, zahájí se řízení o určení příslušného členského státu k projednání žádosti o mezinárodní ochranu, který je určen na základě několika hledisek (kapitola III.).

Dublin IV. zavádí dále automatický relokační mechanismus (kapitola VII.), který se zahájí v případě přetížení některého ze států, v takovém případě nebude daný stát příslušným k projednání žádosti. Přesto však musí provést kontrolu výše zmíněných kritérií (5. bod důvodové zprávy, část II.).

Česká republika by tak v případě zavedení automatického relokačního mechanismu byla státem, který by posuzoval žádost o mezinárodní ochranu, již předtím by však musel být žadatel zkontrolován mj. ohledně toho, zda představuje bezpečnostní riziko. Tuto kontrolu by však vykonával první stát, ve kterém podal žadatel žádost o mezinárodní ochranu, nikoliv Česká republika.

V návrhu nařízení se taky nabízí možnost pro členské státy neúčastnit se relokací, a to prostřednictvím tzv. „příspěvků solidarity“, za každého odmítnutého žadatele zaplatit členskému státu, který se pak musí vyrovnat s přetíženým systémem, 250 000 eur.

Na úrovni EU neexistuje legislativa harmonizace sociálních benefitů pro žadatele o azyl. Podle analýzy Evropského parlamentu (.pdf, eng, 3.1.3) mají žadatelé o azyl právo na sociální benefity, ale pouze podle pravidel a výše ve státě ve kterém se nacházejí. Mirek Topolánek nejspíše hovoří o Evropském pilíři sociálních práv (.pdf), přijatém v roce 2017, ten ovšem není závazný a žadatele o azyl jako takové nezmiňuje. Anglicky dostupný zde.

Topolánek Sobotku spojuje s podpisem dokumentu, pod kterým však bývalý premiér podepsán není. Pokud přistoupíme na rozšířený význam slova „podepsal“ Sobotkova ministryně Marksová hlasovala v jedné ze spolupracujících institucí pro tuto podobu dokumentu, nicméně činila tak z pověření koaliční vlády jako celku. Úkon tak nelze expremiérovi bez dalšího připsat. Výrok obsahuje i další nepřesnosti, které vedou k udělenému hodnocení.

Předně ujasněme, že Topolánek nejspíš nemluví o Evropské sociální chartě, ale Evropském pilíři sociálních práv. Evropskou sociální chartu, lidskoprávní dokument Rady Evropy (mezinárodní.organizace mimo struktury EU), jsme přejali jako nástupnický stát ČSFR, resp. nastoupili jsme v r. 1993 jako signatář a v roce 1999 také ratifikovali. S tím však neměl Sobotka co dočinění.

O čem Topolánek hovoří, je Evropský pilíř sociálních práv (.pdf; anglicky potom zde, .pdf), společný nezávazný dokument Evropského parlamentu, Rady EU a Komise přijatý v listopadu 2017 závěrem summitu EU. Hlavy těchto tří orgánů zde také dokument podepsaly, tehdejší premiér Sobotka svůj podpis nikam nepřipojoval. V rámci procesu přijímání dokumentu k tomuto neměl pravomoci, tedy ani nemohl.

Procedura přijetí objasňuje, že klíčovými aktéry byl Evropský parlament (kde české zájmy zastupují volení europoslanci), Evropská komise (kde zájmy EU dané zakládajícími smlouvami hájí eurokomisaři pověření daným státem, avšak ti od něj nadále nepřijímají instrukce) a právě Rada EU (kde státy zastupují ministři příslušní podle agendy.)

V Radě pak dokument jednomyslně schválili ministři všech členských států včetně ministryně Marksové za Česko. Pokud se podíváme do spodních pater rozhodovací procedury, ministryně Sobotkovy vlády hlasovala v Radě EU také pro přijetí tohoto společného projektu tří unijních institucí. Marksová však jednala z pověření koaliční vlády jako sboru, není tedy možné ztotožňovat její hlas s vůlí Sobotky.

Dodejme, že na zmíněném summitu opravdu ČR zastupoval Sobotka, pro své působení zde dostal od vlády zmocnění, nicméně podle dostupných informací se pouze účastnil řečnického panelu a do přijetí dokumentu nijak nezasáhl. Na co Topolánek naráží „nezávazným podpisem“, je nejspíš skutečnost, že dokument sám není závazné povahy, jde o pouhý soubor doporučení státům. EU však povede průběžný monitoring (angl.) plnění cílů pilíře napříč všemi členskými státy.

Čeští občané v současné době nepotřebují vízum pro krátkodobý pobyt ve Spojených Arabských Emirátech. Pracovní vízum je zajišťováno ve spolupráci se zaměstnavatelem. Proces nabytí občanství je v SAE poměrně náročný. Je možné jej získat naturalizací, podmínky jsou ovšem omezující a ani po jejich splnění nemá takový občan zajištěna stejná práva jako běžní občané.

Podle ministerstva zahraničí mohou držitelé cestovních pasů ČR na základě Dohody mezi Evropskou unií a Spojenými arabskými emiráty o zrušení vízové povinnosti pro krátkodobé pobyty od 7. 5. 2015 pobývat na území SAE bez víza, a to po dobu nejvýše 90 dnů během jakéhokoli období 180 dnů.

Z federálního zákona č. 17 (str. 3, anglicky) vyplývá, že je možné, aby občan jiného státu získal občanství Spojených Arabských Emirátů, pokud je pro SAE důvěryhodný, žije zde po dobu alespoň 30 let, má legální způsob obživy, neporušuje tamější zákony a umí plynule arabsky. SAE také neumožňují mít duální občanství (str. 4) a je tedy nutné vzdát se toho původního. Po splnění těchto podmínek takový občan ovšem nemá aktivní ani pasivní volební právo a nemůže zastávat funkce v úřadech.

Mirek Topolánek poskytl neformální rozhovor při focení časopisu LUI v březnu 2010.

Jakub Starý, šéfredaktor časopisu, se Topolánka ptal mimo jiné na jeho názor na homosexuály a adopce dětí homosexuálními páry (celé znění rozhovoru).

Výrok, který v roce 2010 vyvolal kontroverzi, zněl celý takto: „Gusta Slamečka (tehdejší ministr, pozn. Demagog.cz), když jde opravdu do tuhého, tak jako ministr, mám pocit, že uhne, jo. A to ten Fischer prostě je Žid, není to gay a ten uhne ještě dřív, jo. To znamená, to prostě nesouvisí s tím, že je gay, to souvisí s jeho charakterem. To nesouvisí s tím, že je gay.“

Od 19. března se k rozhovoru začala vyjadřovat další média, například Blesk, iDNES.cz, Lidovky.cz, ale i Česká televize. Tato média nicméně přebírala z rozhovoru jen vybrané pasáže, což vyvolalo vlnu nesouhlasu jak mezi Topolánkovými spolustraníky, tak i mezi jeho politickými soupeři. Topolánek byl vyzván k rezignaci, a to jak na funkci předsedy strany, tak i na pozici lídra stranické kandidátky pro parlamentní volby. Topolánek sice celou dobu trval na tom, že jeho slova byla vytržena z kontextu, ale i přes zastání ze strany šéfredaktora Jakuba Starého i dotčeného ministra Gustava Slamečky ve své funkci předsedy strany skončil.

Zejména z posledních dvou vět inkriminovaného výroku je přitom patrné, že Topolánek nedává homosexualitu do souvislosti s žádným charakterovým rysem.

Dále se Topolánek vyjadřoval například těmito slovy: „Nemám žádný problém. Jako, je pravda, že já jsem to nikdy neřešil, já jsem to nikdy neměl jako problém.“

„Tak spolu žijou (Gustav Slamečka se svým přítelem, pozn. Demagog.cz), tak je to jejich právo, prostě tak proč ne.“

„Ty po mně chceš to klišé. Jestliže já se snažím tady demonstrovat, aniž bych něco přehrával, jo, snažím demonstrovat, že já rozdíl nevnímám, a kdybys mně neřekl, tak já prostě to neřešením pro sebe. Takže já neumím dát specifické adjektivum pro gaye a specifická adjektiva pro negaye, já je neumím. Já nevím, co chceš slyšet.“

Negativně se vyjádřil pouze na téma adopcí dětí homosexuálními páry:

„J á té touze rozumím, vychovávat děti a tak dál. Někde, ti říkám, je tam někde blok, teď já si nepřipadám, že jsem netolerantní, je tam někde blok, kterej já zatím nepřekročím. (…) To je můj osobní problém.“

Zároveň dodal, že jeho přítelkyně (později manželka) Lucie je pro adopci homosexuálními páry. Sám šéfredaktor časopisu LUI Jakub Starý popřel, že by se Topolánek vyjadřoval netolerantně: „Pan Topolánek prokazoval k menšinám toleranci.“

Mirek Topolánek se vyslovil v konverzaci proti přijetí zákona o adopcí dětí homosexuálními páry, což je zcela legitimní postoj. Ze zbytku rozhovoru skutečně plynulo, že je vůči homosexuální menšině tolerantní.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, neboť z veřejně dostupných zdrojů nejsou takové informace dohledatelné. Dodejme, že Topolánek v rozhovoru na otázku moderátora Jana Pokorného, zda může takové tvrzení nějak dokázat, uvedl:

" To nemůžu dokázat, klidně to ale můžu říct. "

Pro sestavení většinové koalice je potřeba nadpoloviční většina křesel v Poslanecké sněmovně. Do té se v roce 2017 dostalo devět stran a hnutí. Vyjdeme-li z přirozených limitů (obecně strany "Demokratického bloku" odmítají vstup do vlády s KSČM nebo SPD), je zřejmé, že v každé koalici musí být zastoupeno hnutí ANO. To získalo totiž 78 mandátů, přičemž zbytek sněmovny je výrazně fragmentovaný.

Alternativ pro vznik vlády je skutečně hodně. Řada stran před volbami deklarovala, že má problém jít do vlády s trestně stíhaným premiérem, což je limit skládání vlády s hnutím ANO. Pokud bychom ovšem sledovali primárně to, zda je vůbec možné postavit jinou než menšinovou vládu, lze Topolánkovi dát za pravdu.

Veřejně se probírala např. možnost o pokračování současné koalice ČSSD-ANO-KDU-ČSL (103 mandátů), nebo také koalice ANO-ODS (103 mandátů). Ale teoreticky jde namodelovat velkou řadu koalic. Např. s Piráty má hnutí ANO 100 mandátů, tudíž by mu chyběl jeden subjekt pro získání většiny. Je také možné sestavit vícero nadměrných koalic (to jsou koalice, v nichž je více členů, než kolik je potřeba pro zisk většiny).

Pokud bychom tedy k výroku přistoupili jako k teoretickému cvičení, ve kterém budeme ignorovat předvolební deklarace, lze modelovat skutečně velký počet koaličních půdorysů. Výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť je skutečně možné vytvořit celou řadu většinových uspořádání, i když s ohledem na veřejné deklarace a projevy se nezdá, že by byla tato možnost v tuto chvíli příliš pravděpodobná.