Přehled ověřených výroků

Prezidenta nelze přímo odvolat. Jediný způsob, jak může přijít o svou funkci, je uvedený v Ústavě České republiky čl. 65 odst. 2: „Senát může se souhlasem Poslanecké sněmovny podat ústavní žalobu proti prezidentu republiky k Ústavnímu soudu, a to pro velezradu nebo pro hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku; velezradou se rozumí jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu. Ústavní soud může na základě ústavní žaloby Senátu rozhodnout o tom, že prezident republiky ztrácí prezidentský úřad a způsobilost jej znovu nabýt“. K přijetí návrhu ústavní žaloby proti prezidentu je nutný souhlas tří pětin přítomných senátorů a tří pětin všech poslanců.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť zmíněná investice sice skutečně není doprovázena striktním určením, že zaměstnanci mohou být pouze z České republiky, vláda ovšem nemá kompetenci, aby takové rozhodnutí učinila. Jelikož je Česká republika součástí volného pracovního trhu EU, je možnost takové regulace vyloučena, a je tudíž nekorektní přisuzovat danou věc vládě.

Jihokorejský výrobce pneumatik Nexen Tire Corporation působí v průmyslové zóně Triangle na Žatecku od 25. června 2014, kdy byla podepsána investiční smlouva mezi firmou Nexen na jedné straně a vládou ČR, ministerstvem průmyslu a obchodu (MPO), agenturou CzechInvest, Ústeckým krajem i městem Žatec na straně druhé. Objem peněz investovaných firmou Nexen činí v první fází 22,8 mld. korun, v další fázi by mohlo dojít k nárůstu investic až na 45 mld.

V Ústeckém kraji dojde k vytvoření až 2 300 nových pracovních míst, z nichž maximálně pro 1 500 vytvoří Česká republika investiční pobídky dle zákona č. 72/2000 Sb., o investičních pobídkách. Český stát se zavazuje podpořit vznik jednoho pracovního místa částkou 200 000 Kč – vynásobeno 1 500 místy vychází suma 300 mil. korun. Další investiční pobídky v hodnotě 3,5 mld. korun budou vynaloženy na slevy na dani, kompenzaci Ústeckému kraji nebo na hmotnou podporu v rámci strategické investiční akce. Návratnost investice ČR má však být podle tehdejšího ministra průmyslu Jana Mládka dvojnásobná.

Společnost Nexen se zavázala, že nová pracovní místa obsadí pouze „občany České republiky nebo státními příslušníky jiného členského státu Evropské unie nebo jejich rodinnými příslušníky.“ Již v roce 1968 bylo vydáno Nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 (.pdf) o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství. To ve svém prvním článku (str. 3) obsahuje tvrzení, že „každý státní příslušník členského státu má právo (...) na přístup k zaměstnání a na jeho výkon na území jiného členského státu“ a „na území jiného členského státu požívá zejména stejné přednosti pro přístup k volnému zaměstnání, jakou mají státní příslušníci tohoto státu.“ To samé pak říká zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Na pracovníky ze zemí EU se tak musí nahlížet stejně jako na pracovníky z ČR a národnost nerozhoduje.

Podle žebříčku Paying Taxes 2017 (.pdf, str.116), který mimo jiné zkoumá právě časovou náročnost daňové administrativy u tří typů daní (daně z příjmu firem, zaměstnaneckých daní a spotřebních daní), v České republice zaberou daně firmám v průměru 234 hodin, čímž se ČR zařadila na 26. místo z 32 Evropských států.

Žebříček však nerozděluje státy podle vyspělosti, nelze tedy přesně zjistit, na kterém místě by se ČR umístila. Můžeme se však podívat například na země OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj), které mají většinou vysoký index lidského rozvoje a dají se považovat za „vyspělé země“. Zde se z 32 zemí Česká republika umístila na 27. místě, což český daňový systém řadí k těm více komplikovaným. V celkovém žebříčku, který posuzuje komplikovanost placení daní, je pak Česká republika na 53. místě ze 190 zkoumaných států. Tyto údaje se však nezaměřují pouze na časovou náročnost - zahrnují také výši daní nebo počet příspěvků, které středně velká firma odvede státu za rok.

Jak můžeme vidět, Česká republika je skutečně v komplikovanosti daňového systému a v počtu hodin, které firmy potřebují na vyplnění všech daňových formalit, na spodních příčkách jak v porovnání se zeměmi Evropy, tak v porovnání se zeměmi OECD. Počet hodin, které daně firmám zabírají, je ovšem ještě vyšší, než byl původní odhad Tomia Okamury. Výrok je přesto hodnocen jako pravdivý.

Součástí Poslanecké sněmovny jsou strany ANO 2011, ČSSD, KDU-ČSL, KSČM, ODS, TOP 09 a poslanci za dřívější Úsvit. Referendum o vystoupení z Evropské unie prosazuje jako hlavní subjekt dnešní SPD, což je i součástí jejich volebního programu. Naproti tomu s referendem o vystoupení z Evropské unie nesouhlasí např. TOP 09 a ČSSD (OVM 2. 7. 2017, od 50:40). ANO 2011 má dokonce ve svém volebním programu bod o pevném ukotvení České republiky ve fungující a akceschopné Evropské unii. Podobný postoj má také KDU-ČSL. V květnu loňského roku byl bod projednání o referendu zařazen do programu v Poslanecké sněmovně, následující den byl však na návrh právě lidoveckého poslance Miholy vyřazen jako „nesmysl“. Výjimkou není ani zahraničněpolitický volební program ODS, ve kterém se hovoří o nutnosti setrvat v EU. KSČM souhlasí se zavedením obecného referenda, mnohem více se ovšem angažuje v iniciativách o vystoupení z NATO. Návrh na vyřazení bodu programu o referendu o vystoupení z EU však ve Sněmovně nepodpořili (viz výsledky hlasování ve Sněmovně).

Budeme-li důslední, měli bychom zmínit, že další parlamentní stranou (tedy stranou, která je součástí Senátu, nikoliv však Poslanecké sněmovny) usilující o vystoupení České republiky z Evropské unie je SPO, Strana práv občanů. V tomto konkrétním výroku Tomia Okamury však hodnotíme strany Sněmovní, vzhledem k tomu, že byl rozhovor poskytnut v souvislosti s nadcházejícími volbami do Poslanecké sněmovny.

Nepodařilo se nám zjistit, jaký konkrétní projekt má předseda SPD na mysli.

Peníze na pořízení dotace tvoří její nezanedbatelnou část. Většinou se jedná o provizi externí firmě za samotné sepsání dotace a podíly ze schválené dotace (tzv. success fee). Pokud dotaci sepíše sám žadatel, hradí zase náklady za práci jeho zaměstnanců. Z nálezu (.pdf) Nejvyššího kontrolního úřadu vyplývá, že v minulém programovém období mařili žadatelé peníze z EU zbytečně na propagaci daného operačního programu.

K přijetí eura se Česká republika zavázala nikoliv podpisem Lisabonské smlouvy, ale již podpisem přístupové smlouvy, který proběhl 16. dubna 2003 v Aténách. Přistoupení České republiky bylo potvrzeno i lidovým referendem ve dnech 13. a 14. června 2003. Pro přistoupení bylo 3 446 758 občanů, tedy 77,33%.

Článek číslo čtyři (.pdf, str. 2) totiž praví: „Každý nový členský stát se účastní hospodářské a měnové unie ode dne přistoupení jako členský stát, na který se vztahuje výjimka, ve smyslu článku 122 Smlouvy o ES.“

Státy musí ale splňovat několik podmínek, aby mohly zavést euro. Právě kvůli tomu je zde zavedená výjimka, aby státy mohly splnit konvergentní podmínky, které jsou k přijetí eura nutné podle Maastrichtské smlouvy (později Smlouva o fungování Evropské unie). Těmi jsou (.pdf, článek 140, str. 63):

1. dlouhodobě udržitelný stav veřejných financí patrný ze stavu veřejných rozpočtů nevykazujících nadměrný schodek

2. dosažení vysokého stupně cenové stability patrného z míry inflace

3. dodržování normálního fluktuačního rozpětí stanoveného mechanismem směnných kurzů Evropského měnového systému po dobu alespoň dvou let, aniž by došlo k devalvaci vůči euru

4. stálost konvergence dosažené členským státem, na který se vztahuje výjimka, a jeho účasti v mechanismu směnných kurzů, která se odráží v úrovních dlouhodobých úrokových sazeb

Smlouva o fungování EU také v článku 119 (.pdf, str. 52) v druhém odstavci vytyčuje euro jako jeden z cílů Evropské unie v hospodářské politice.

Ze Smlouvy o přistoupení ČR k EU a primárního práva vyplývá, že se Česká republika zavázala k přijetí jednotné měny. Nedodržení tohoto závazku by znamenalo porušení evropského i mezinárodního práva (neplnění mezinárodní smlouvy je v rozporu se zvykovým právem – Pacta sunt servanda).

Výrok hodnotíme jako zavádějící, neboť v Lisabonské smlouvě není zmiňováno, že by stát musel přijímat uprchlíky. Tomio Okamura však svůj výrok mohl zamýšlet tak, že v rámci touto smlouvou nastavených rozhodovacích pravidel se umožnilo přijmout toto ustanovení většinou členských států, což by podle starých pravidel nešlo. Nicméně smlouva jako taková toto neobsahuje, v daném konkrétním případě šlo o rozhodnutí národních států.

Nejdůležitějším bodem vztahujícím se k tomuto problému je článek 63 (.pdf, str. 82), odstavec 3 Lisabonské smlouvy, který zní: „Ocitnou-li se jeden nebo více členských států ve stavu nouze v důsledku náhlého přílivustátních příslušníků třetích zemí, může Rada na návrh Komise přijmout ve prospěch dotyčných členských států dočasná opatření. Rada rozhoduje po konzultaci s Evropským parlamentem.“

Rada v tomto případě rozhodovala kvalifikovanou většinou, která je definována článkem 9c (.pdf, str. 25), odstavcem 4. Kvalifikovaná většina je vymezena jako nejméně 55 % členů Rady tvořených nejméně patnácti z nich a zastupujících členské státy, které představují nejméně 65 % obyvatelstva Unie.

Kvalifikovaná většina je tedy definována jinak, než tomu bylo v případě Smlouvy z Nice (2003). Podle článku 3 (.pdf, str. 52), odstavce 1i by v případě takového hlasování bylo potřeba k přijetí usnesení nejméně 169 hlasů z 345, které by vyjadřovaly souhlas alespoň dvou třetin členů. Hlas každého státu měl totiž tehdy jinou váhu.

Není tedy pravda, že by nás Lisabonská smlouva zavazovala k přijetí uprchlíků. Nastavila však pravidla, kterými se musejí státy řídit v oblasti migrační politiky. Pokud by ministři vnitra jednotlivých členských států nepodpořili návrh na přerozdělování uprchlíků a nehlasovala by pro něj kvalifikovaná většina, nebylo by možné uprchlíky přerozdělovat. O přerozdělování migrantů tak rozhodli ministři jednotlivých členských států, nikoliv Lisabonská smlouva.

Předseda Okamura má zřejmě na mysli průzkum volebního potenciálu, který říká, kolik by teoreticky mohla daná strana získat hlasů, kdyby se k ní přiklonili všichni voliči, kteří její volbu zvažují. V tomto typu průzkumu může respondent uvést více politických subjektů současně a zahrnuti jsou všichni respondenti, tedy i ti nerozhodnutí.

Podle výzkumu společnosti Behavio skutečně dosahuje SPD 13% volebního potenciálu.

Pokud bychom se podívali na volební model CVVM (.pdf) – který zahrnuje pouze respondenty, kteří jsou rozhodnuti jít k volbám a vědí, koho budou volit – vidíme, že zde SPD dosahuje 7,3 % hlasů.

Doplnění (28. října 2017): V původním odůvodnění výroku jsme uvedli, že vyjma ODS na svém webu žádná ze stran nevede počet členů. Toto konstatování je mylné. Česká pirátská strana uvádí na svém fóru seznam všech členů strany. K dnešnímu dni jich je 484.Rovněž doplňujeme proces přijímání členů hnutí SPD. Ze stanov vyplývá, že členem tohoto subjektu se může stát člověk po uplynutí nejméně dvouleté čekatelské lhůty (bod Členové hnutí). V prosinci 2015 SPD na své 1. ideové konferenci v rámci usnesení uvedla, že "K dnešnímu dni je členy hnutí 263 osob a členství se vyřizuje u 1 818 zaregistrovaných členů – čekatelů, které se postupně navyšuje z celkového počtu 8 590 žádostí o členství."Bližští konkrétní informace o počtu členů SPD nejsou dostupné.Daný aktuální počet tedy nejde reálně u SPD nijak doložit, výrok hodnotíme jako neověřitelný.

Původní odůvodnění:

Aktuální počet členů jednotlivých politických stran je těžko dohledatelný a tyto údaje zveřejňuje pravidelně na svých stránkách pouze ODS, která měla ke květnu letošního roku 14 005 členů.

U ostatních stran oficiální údaje neznáme a máme dostupná data pouze z médií od mluvčích jednotlivých stran. Počet členů KSČM v roce 2015 byl 42 994, druhou nejsilnější stranou, co do počtu straníků, je KDU-ČSL s 26 420 členy (červenec 2016). Dále patří mezi stranicky silné subjekty ČSSD, která měla k prosinci loňského roku 21 356 členů. Pokud se tedy budeme řídit údaji, které poskytli představitelé SPD o počtu svých členů, je SPD skutečně pátou největší politickou stranou.

ODS ve svém volebním programu v roce 2006 slibovala „nižší a spravedlivé daně ve výši 15 procent pro každého“ a také „snížení DPH z 19 na 15 procent“.

V roce 2007 navrhla ODS změny v daňovém systému, v rámci kterých se ale zavedení daně ve výši 15 % objevilo jen v některých případech. ODS naopak navrhla zvýšení (.pdf, str. 68) snížené sazby z 5 % na 9 %. Sazba 19 % měla zůstat zachována (pdf., str. 70). ODS ale navrhla zavedení (.pdf, str. 77) superhrubé mzdy a zavedení jednotné sazby daně z příjmu fyzických osob ve výši 15 %.

Zavedení rovné daně ve výši 15 % se v zákoně (část čtvrtá) nakonec skutečně neobjevilo.

Ke snížení daně na 15 % došlo v roce 2016, ale pouze v oblasti stravovacích služeb. Narovnat daně na stejnou výši se tedy zatím nepodařilo.