Přehled ověřených výroků

Topolánek ve svém výroku reaguje na nařčení od Marka Hilšera, že jeho vláda chtěla privatizovat pokoutně fakultní nemocnice. Jak vysvětlujeme ve výroku Hilšera i zde v samotném odůvodnění, z dostupných zdrojů nelze danou věc jednoznačně posoudit, a to zejména z toho důvodu, že zdroje informací se různí a zejména pak kvůli tomu, že daný návrh nebyl nakonec vůbec předložen.

V letech 2007 a 2008 skutečně došlo na ministerstvu zdravotnictví v rámci připravované reformy zdravotnictví i k návrhu na vytvoření zákona o univerzitních nemocnicích. Ten měl kromě dalšího měnit vlastnickou formu u fakultních nemocnic.

V obecné představě resortu (k naplnění této věci nedošlo) měly být fakultní nemocnice transformovány na akciové společnosti s účastí státu a univerzit. Proti tomuto záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. Proti návrhu se zejména postavila jak tehdejší opozice, tak i univerzity, Česká lékařská komora a další aktéři včetně koaličních partnerů tehdejšího ministra Julínka, který měl danou věc v gesci.

Julínek měl výše zmíněný plán podložen věcným návrhem zákona (.pdf), který na svém jednání v dubnu 2008 schválila usnesením č. 373 Topolánkova vláda.

Důsledkem připravovaného zákona o univerzitních nemocnicích a pracovištích mělo být „nahradit fakultní nemocnice existující již v překonané formě státních příspěvkových organizací univerzitními nemocnicemi, které budou mít podobu akciových společností, a upravit standardní právní vztahy mezi univerzitní nemocnicí a univerzitou, v jejichž rámci bude přesně vymezeno jejich postavení v systému poskytování zdravotních služeb a v systému vzdělávání, vědy a výzkumu.“ Obecně měl zákon přinést řadu změn, v rámci výroku se soustředíme toliko na transformaci vlastnické struktury, o níž Hilšer mluví. Sám ji popisuje jako privatizaci. Pokud se ovšem podíváme do věcného záměru zákona, zjistíme, že rozložení akcií mezi stát a příslušnou univerzitu byl v poměru 66:34 pro stát. Podstatný je zejména bod 34 věcného záměru zákona (.doc), v němž se uvádí:

„Podíl na základním kapitálu ve výši 34 % bude univerzitě garantovat kvalifikovanou účast na rozhodování valné hromady. Proti vůli univerzity tak nebude možné změnit stanovy, rozhodnout o zvýšení či snížení základního kapitálu, schválit smlouvu, na jejímž základě dochází k převodu podniku nebo jeho části, smlouvu o nájmu podniku nebo jeho části nebo smlouvu zřizující zástavní právo k podniku nebo jeho části, rozhodnout o zrušení univerzitní nemocnice s likvidací, změnit druh nebo formu akcií, změnit práva spojená s akciemi, vyloučit nebo omezit přednostní právo na získání vyměnitelných a prioritních dluhopisů, vyloučit nebo omezit přednostní právo na upisování nových akcií, schválit ovládací smlouvu nebo smlouvu o převodu zisku.“

Daný záměr, který vláda schválila v dubnu 2008, ovšem není samotným návrhem zákona. Na základě záměru měl být zákon teprve zpracován a předložen. K tomu ovšem nedošlo . Proti záměru ministra Julínka, potažmo vlády Mirka Topolánka, se ostře vymezily Karlova univerzita v Praze, Masarykova univerzita (prostřednictvím tehdejšího rektora Fialy, dnešního předsedy ODS) v Brně i Univerzita Palackého v Olomouci – tedy všechny univerzity, jichž se připravovaná reforma týkala. Proti privatizaci se postavila také tehdy vládní KDU-ČSL, která hrozila odchodem z vlády.

Po nátlaku univerzit i koaličního partnera premiér Topolánek oznámil v červnu 2008, že vláda od plánovaného projektu na přeměnu fakultních nemocnic na akciové společnosti upouští. Premiér tehdy v Poslanecké sněmovně (6. června 2008) uvedl:

„Já chci tady jednoznačně veřejně garantovat, že k převodu na akciové společnosti u fakultních nemocnic ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády nedojde. (...)V této chvíli jednoznačně garantuji to, že fakultní nemocnice ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády převáděny na akciové společnosti nebudou.“

Proti záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. O této jeho aktivitě z roku 2008 se zmiňuje například zpravodajský server info.cz. Jak informuje archivní tisková zpráva Univerzity Karlovy, Hilšer figuroval od května 2008 na pozici mluvčího studentské iniciativy k transformaci fakultních nemocnic. Hilšerovu angažovanost v dané věci potvrzuje také např. článek serveru iDNES z 20. května 2008.

Jak jsme uvedli výše, věcný záměr zákona obsahoval ustanovení, které mělo univerzitám garantovat, že nemocnice či jejich části nebudou rozprodány. Nicméně podle dobových zpráv tyto garance neobsahovalo paragrafované znění návrhu, které měl Julínek (potažmo ministerstvo zdravotnictví) projednávat se zástupci univerzit. O tom píše např. server Aktuálně 2. května 2008 s odkazem právě na paragrafované znění. Jelikož však nedisponujeme samotným návrhem, není možné posoudit, nakolik šlo reálně o privatizaci. Navíc se zde poměrně různí interpretace jednotlivých stran. Pokud přihlédneme k tomu, že samotný návrh zákona nebyl vůbec předložen a neprošel tak parlamentním schvalováním, je fakticky nemožné posoudit na základě dostupných zdrojů, zda ze strany vlády šlo o skrytou privatizaci fakultních nemocnic. Výrok tudíž hodnotíme jako neověřitelný.

Výdaje na investice jsou ve státním rozpočtu značeny jako kapitálové výdaje. Jelikož se jedná o aktuální rok, nepoužili jsme jako u údajů z ostatních let skutečné výsledné rozpočty, ale ten schválený. Tady je na investice podle informačního portálu ministerstva financí vyčleněno 103 874 milionů korun, a z celkových příjmů (.pdf, str. 4) 1 249 272 milionů korun to je tedy 8,31 %. Pro srovnání jsme připojili ještě aktuální plnění tohoto rozpočtu k 30. září 2017.

Návrh (.zip, Příloha 4) státního rozpočtu na rok 2018 jsme nemohli započítat, protože v něm kapitálové výdaje nejsou zvlášť vyčleněny.

Pokud procentuální zastoupení investic ve státním rozpočtu srovnáme s předchozími lety, jedná se kromě minulého roku o nejmenší podíl. Proto dáváme panu Pietrovi zapravdu, investice v dlouhodobém měřítku spíše klesají nebo udržují stávající stav.

Vratislav Kulhánek, jenž je podporován obnovenou Občanskou demokratickou aliancí podnikatele Pavla Sehnala, oznámil svoji kandidaturu na začátku července 2017. Deklaroval, že chce nasbírat jak podpisy občanů, tak i podpisy senátorů a poslanců. Za necelé čtyři měsíce se podařilo Kulhánkovi a jeho týmu nasbírat přes 35 tisíc podpisů občanů a 20 podpisů poslanců, které mu zajistily se účastnit volebního klání.

Kulhánek se při sběru podpisů snažil využít i soutěže, ve které mohli petenti vyhrát osobní automobil.

Zdroj: Kulhaneknahrad.cz.

Jiří Drahoš byl předsedou Akademie věd ČR (AVČR) od 13. března 2009 do března roku 2017. Během tohoto období se vystřídalo pět vlád a pět premiérů – konkrétně šlo o kabinety Mirka Topolánka, Jana Fischera, Petra Nečase, Jiřího Rusnoka a Bohuslava Sobotky.

Jiřímu Drahošovi se dařilo vyjednávat s politiky – např. v roce 2009 s tehdejším premiérem Janem Fischerem, kdy AVČR dostala o půl miliardy větší rozpočet (viz dříve ověřovaný výrok), nebo také s Nečasovou vládou. K jednání, mimo jiné o zvýšení rozpočtu, došlo i za Sobotkovy vlády, kdy Sobotka v březnu při svém projevu na půdě AVČR prohlásil:

„Dovolte mi, abych při této příležitosti poděkoval profesoru Drahošovi za jeho práci ve prospěch dobrého jména české vědy a ve prospěch rozvoje Akademie věd. Jak zde zmínil, jeho funkční období, která zahrnovala celých 8 let, byla obdobími, které byly velmi bouřlivé. Rozhodovalo se o budoucnosti české vědy, rozhodovalo se v nich do značné míry o bytí a nebytí Akademie věd jako klíčové vědecké instituci v naší zemi.“

Dle těchto informací má tedy Jiří Drahoš opravdu zkušenosti s jednáním s politiky. Co se týče jeho členství v politické straně, nejsou dostupné informace, které by jakékoli členství potvrzovaly. Dá se tedy předpokládat, že Jiří Drahoš nikdy členem politické strany nebyl, což uvádí i na svých stránkách.

Michal Horáček pro potřeby prezidentské kampaně zřídil transparentní volební účet (což je zákonná podmínka). Nastavil jej tak, že jedinou osobou, která sem může posílat finance na kampaň, je on sám. Nepřijímá tedy příspěvky od sponzorů, firem ani od jednotlivých občanů. Horáčkova kampaň vytvořila rovněž další transparentní účet, přes který jsou dohledatelné jednotlivé výdaje.

Jedinou osobou, která posílá finance na tento účet, je skutečně Michal Horáček. Konkrétně zaslal prostředky na účet spolku Máme na víc (spolek, který má za cíl podporovat Horáčkovu kandidaturu a zajišťovat jeho kampaň) v květnu, srpnu a říjnu. Žádný další dárce již dohledatelný není.

Horáčkův výrok hodnotíme jako pravdivý, je skutečně jediným člověkem, který přispívá na svou kampaň.

Marksová sice nebyla přítomna projednávání na výboru, který návrh zákon řešil (navýšení příspěvku nebylo jediným obsahem předlohy), tato absence ovšem nebyla důvodem, proč vládní předloha nebyla přijata.

Michal Horáček tuto interpretaci projednávání zákona o sociální podpoře veřejně uvádí opakovaně, např. na svém Facebooku.

Celý výrok se týká vládní novely zákona o sociálních službách. Ta v sobě obsahovala řadu bodů. Michal Horáček správně uvádí, že s novelou zákona by se měl zvýšit příspěvek osobám (do 18 let věku i nad) spadajícím do stupně IV. (úplná závislost) a nepodléhajícím péči dle § vyjmenovaných zde (.pdf, str. 3) na 19 200 Kč. Stávající zákon o sociálních službách přisuzuje osobám spadajícím do kategorie úplné závislosti 13 200 korun.

Vládní návrh, o kterém Horáček hovoří, prošel ve Sněmovně prvním čtením 17. května 2017, přičemž lhůta určená pro projednání ve výborech byla stanovena na 80 dní. Právě na jedno jednání garančního výboru (pro sociální politiku) Marksová nedorazila.

Konkrétně se jednalo o zasedání 11. července 2017. To dokládá zápis z jednání zmíněného výboru. Absence Marksové vyvolala hlasování o odložení projednávání a k jednání se výbor vrátil po dvou dnech. 13. července 2017 Marksová nebyla rovněž přítomna, na jednání ji však zastoupila její náměstkyně.

Výbor hlasoval o tom, že se návrh bude projednávat i přes nepřítomnost ministryně Marksové. Záznam z jednání uvádí:

„Poslankyně Hnyková navrhla vzhledem k okolnostem i k blížícímu se konci lhůty projednání tohoto zákona procedurální návrh, ve kterém by výbor se rozhodl projednat tisk i bez účasti ministryně práce a sociálních věcí. Hlasování č. 1 bylo prohlášeno za zmatečné.V hlasování č. 2 se pro pokračování v jednání vyslovilo 15 poslanců, návrh byl přijat.“

Absence ministryně práce tedy neznamenala, že by se návrh neprojednal. Výbor přijal usnesení, v němž doporučil poslancům, aby návrh zamítli. Pro tento návrh hlasovalo deset poslanců, tři se zdrželi a tři byli proti. Zmíněná novela se již do konce období nedostala na pořad jednání Sněmovny, takže nebyla ani přijata, ani zamítnuta. Pro její projednání chyběla tedy spíše politická vůle a většina ve Sněmovně. Pokud by většina poslanců měla zájem novelu projednávat, na pořad schůze by daný návrh prosadila.

Horáček má tedy pravdu v tom, že zákon nebyl projednán. Ovšem není to tak, že by za tuto věc mohla ministryně Marksová tím, že se nedostavila na jedno z projednávání. Důvodem neprojednání tak byla chybějící podpora pro celou novelu, návrh samotný pak vláda podala do Poslanecké sněmovny poměrně krátce před koncem volebního období.

Pro úplnost uveďme, že dle údajů Fondu dalšího vzdělávání (veřejná instituce –příspěvková organizace MPSV) z roku 2015 činí počet neformálních pečovatelů v České republice přibližně 250 tisíc. Jiný zdroj uvádí odhad mezi 250 až 300 tisíci pečovateli.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť lidovci podpořili svým hlasováním platný zákon o evidenci tržeb, který skutečně dopadá na všechny subjekty, jak byly navrženy vládou, resp. ministerstvem financí. V závěrečném hlasování o návrhu zákona, jenž zavádí současné nastavení EET, bylo 13 poslanců KDU-ČSL pro (všichni přítomní).

Doplňme, že zástupci KDU-ČSL prosadili rozfázování EET do celkem čtyř vln, z nichž třetí a čtvrtá proběhnou až po volbách do Poslanecké sněmovny. Touto věcí se zabýváme v předchozím výroku.

Budeme-li se dívat na konzistentnost klubů z toho pohledu, kolik jejich členů je opustilo v posledních dvou obdobích, je skutečně pravdou, že TOP 09 patří mezi ty úspěšnější. Jediný poslanec, který klub opustil, byl Karel Tureček. To byl ovšem člověk z TOP 09, nereprezentoval Starosty a nezávislé.

Poslanecký klub TOP 09 a Starostové fungoval celkem dvě volební období, konkrétně od roku 2010. V obou těchto letech patřil skutečně mezi ty nejstabilnější a to z toho pohledu, že poslanci, kteří byli zvoleni na kandidátce tohoto subjektu, z klubu nepřebíhali. Jedinou výjimkou byl poslanec Karel Tureček, který v tomto volebním období přešel k hnutí ANO.

Volební období 2010–2013 provázely poměrně významné personální posuny v Poslanecké sněmovně. To zapříčinilo, že se na konci období mimo některý z poslaneckých klubů, které byly vytvořeny na začátku, vyskytlo hned 24 poslanců.

Největší odchody byly spojeny s rozkladem strany Věci veřejné, která se v průběhu let 2010–2013 drolila a později úplně rozštěpila. Z jejich poslaneckého klubu odešlo v těchto letech celkem 13 poslanců z 25, kteří byli za tuto stranu zvoleni. Část jich založila stranu LIDEM, Stanislav Huml přešel do klubu ČSSD, za niž byl v roce 2013 opět zvolen, poslanec Šťovíček pak přešel do klubu TOP 09.

Odchody se nevyhnuly ani dalším stranám. Vládní ODS přišla v průběhu období o pět poslanců, kteří opustili poslanecký klub. Šlo např. o Pavla Béma (ten se do klubu opět vrátil), poslance Doktora, Floriána, Radima Fialu (současný první místopředseda hnutí SPD – Tomio Okamura) či Tomáše Úlehlu.

Sociální demokraté pak v průběhu volebního období přišli kromě Davida Ratha (z pochopitelných důvodů) o tři poslance, kteří klub opustili a jali se založit nový politický subjekt LEV21. Šlo o pány Paroubka, Šlégra a Petra Bendu.

Je tedy pravdou, že v období 2010–2013 TOP 09 nepřišla byť o jediného poslance, který byl za ni do Poslanecké sněmovny zvolen, tak, že by klub opustil. Totéž se podařilo ještě KSČM, která tento monolitický primát drží i v současném končícím období.

Pokud se podíváme na právě aktuální období, tak v březnu 2016 byl z klubu TOP 09 a Starostové vyloučen Karel Tureček. Ten byl zvolen jako člen TOP 09, v roce 2015 z této strany vystoupil. Spolustraníci pro jeho vyloučení hlasovali především proto, že dlouhodobě hlasoval a jednal jinak než Poslanecký klub TOP 09. Například při hlasování o EET, zatímco ostatní členové klubu opustili sál, Tureček tam jako jediný zůstal a hlasování se zdržel. Vyloučený poslanec nakonec přestoupil do poslaneckého klubu hnutí ANO.

V roce 2017 se ke klubu přidala Kristýna Zelienková, zvolená za ANO. Ta aktuálně také vede kandidátku strany ve Zlínském kraji.

Již jsme zmínili KSČM, která ani v tomto volebním období o své poslance nepřichází (ani se k ní nikdo nepřidává). Značné posuny byly spojeny mezi dalšími subjekty zejména s hnutím Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury. Tento subjekt získal ve volbách 14 poslanců, v průběhu let se ovšem rozpadl, ze strany (o devíti členech) odešel zejména Tomio Okamura a s ním také Radim Fiala a Jaroslav Holík. Ti jsou tedy aktuálně nezařazení mezi poslanci.

Kromě zmíněných poslanců se postupně od klubu Úsvitu odloupli další jednotlivci, celkově jich je nyní osm, což je výrazný pokles oproti minulému období.

Propuknutí Ukrajinské krize skutečně vedlo až k nezákonné anexi Krymu Ruskou federací. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Ukrajinská krize oficiálně vypukla v listopadu 2013 sérií protestů označovaných jako Euromajdan. Tyto občanské nepokoje byly reakcí na pozastavení asociační smlouvy Ukrajiny a EU. Ve svém důsledku vedly až k útěku bývalého proruského prezidenta Janukovyče ze země a k ustavení prozatímní ukrajinské vlády.

Reakcí Ruské federace byla anexe Krymu. Existuje řada důkazů o zásahu ruských sil na Ukrajině, například v oblasti Donbasu. Koneckonců prezident Putin tuto skutečnost zpětně oficiálně přiznal. Dne 16. března 2014 proběhlo referendum o nezávislosti Krymu a jeho přidružení k Rusku, přičemž se pro spojení Krymu s Ruskem vyslovilo neuvěřitelných 96,8 % obyvatelstva. Již 21. března 2014 podepsal Putin krymsko-ruskou smlouvu o přidružení, čímž uzavřel ruskou ústavní proceduru anexe.

V souvislosti s Ukrajinskou krizí je rovněž nutné připomenout tzv. Budapešťské memorandum. Memorandum, podepsané představiteli Ukrajiny, Ruské federace, Velké Británie a Spojených států 5. prosince 1994, mělo poskytnout Ukrajině jisté bezpečnostní záruky. Tyto státy se prostřednictvím šesti bodů memoranda zavázaly (výměnou za připojení Ukrajiny ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní z roku 1968) respektovat nezávislost a suverenitu Ukrajiny. Slíbily rovněž, že se zdrží vyhrožování silou či jejího použití proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti Ukrajiny.

Ruská anexe Krymu vedla k zásadní změně vztahů mezi EU a Ruskem. K omezení styků došlo ze strany EU na několika úrovních od března 2014, kdy byla zavedena tzv. restriktivní opatření v reakci na situaci na Ukrajině.

Senátní volby se konají na základě dvoukolového většinového systému, tak jak stanovuje Zákon o volbách do Parlamentu ČR (§ 76). Získá-li kandidát v prvním kole senátních voleb nadpoloviční většinu hlasů (tj. 50 % hlasů jeden hlas), ve volbách vítězí a druhé kolo se již nekoná. V případě, že tato situace nenastane, koná se druhé kolo senátních voleb, do něhož postupují dva kandidáti s nejvyšším počtem hlasům. Ve druhém kole pak vítězí ten, kdo má vyšší počet hlasů, v případě rovnosti počtu hlasů rozhodne los.

Zákon nestanovuje žádnou potřebnou volební účast, aby byly volební výsledky platné, proto se druhé kolo voleb dlouhodobě potýká s nízkou volební účastí (průměrně okolo 20% účasti oprávněných voličů, z toho důvodu můžeme průměrně říci, že ke zvolení kandidáta do Senátu stačí 10 % hlasů). V doplňovacích volbách do Senátu je pak volební účast ještě nižší, příkladem mohou být doplňovací volby v Praze 10 v roce 2014, kdy se ve druhém kole voleb zúčastnilo pouhých 8,75 % oprávněných voličů v tomto obvodu. Reálně tedy o senátorce zvolené za tento obvod rozhodla 4,37 % voličů.

V posledních volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2013 mělo možnost jít k volbám 8 424 227 oprávněných voličů. Podíváme-li se na počet voličů, kteří se účastnili druhého kola senátních voleb např. v posledních senátních volbách v roce 2016, vidíme, že platný hlas odevzdalo 424 089 voličů, což tvoří pouhých 5 % z celkové počtu voličů.

Co se týče změny Ústavy, článek 9 Ústavy říká, že změna Ústavy je možná pouze přijetím ústavního zákona, přičemž změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná (tj. nemůže být změněno demokratické jádro Ústavy). Zároveň článek 39 Ústavy říká, že k přijetí ústavního zákona je potřeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů, přičemž prezident takový zákon nemůže vetovat (článek 50 Ústavy). Senátoři tak Ústavu sami nikdy změnit nemohou.