Přehled ověřených výroků

Německá vláda vyjádřila svou snahu o dočasné ukončení diskuse o rovnoměrnějším přerozdělování uprchlíků. Toto prohlášení měl učinit německý ministr vnitra Thomas de Maiziére v rámci neformálního jednání unijních ministrů vnitra v Sofii. Za hlavní témata, na která je nutno se soustředit, považuje společná pravidla azylového řízení a podmínky pro další přijímaní uprchlíků. Diskusi o povinných kvótách se rozhodl dočasně odložit, aby se uvolnil prostor pro posun ve zmíněných otázkách.

Předseda německého spolkového sněmu Schäuble rovněž uvedl, že „prioritou je spíš přijít na to, jak kontrolovat vnější hranice (EU) a jak podporovat ty, které to zatěžuje“. Podle Wolfganga Schäubla je tak v současnosti skutečně důležitější otázka společné migrační a integrační politiky než kvóty samotné.

Co se týče Drahošova konzistentního přístupu, podobný výrok pronesl např. v rozhovoru pro Deník Právo 18. 1. 2018 - ten jsme ověřilijako pravdivý. Stejné stanovisko k problematice utečenců opakuje od ohlášení své kandidatury v dubnu 2017. Dle vlastních vyjádření kvóty nepodporuje, apelujena důležitost pomoci v místě, odkud lidé prchají a zdůrazňujepotřebu lepší obrany hranic Evropy, což lze vyčíst i z programu na jeho stránkách.

Mirek Topolánek poskytl neformální rozhovor při focení časopisu LUI v březnu 2010.

Jakub Starý, šéfredaktor časopisu, se Topolánka ptal mimo jiné na jeho názor na homosexuály a adopce dětí homosexuálními páry (celé znění rozhovoru).

Výrok, který v roce 2010 vyvolal kontroverzi, zněl celý takto: „Gusta Slamečka (tehdejší ministr, pozn. Demagog.cz), když jde opravdu do tuhého, tak jako ministr, mám pocit, že uhne, jo. A to ten Fischer prostě je Žid, není to gay a ten uhne ještě dřív, jo. To znamená, to prostě nesouvisí s tím, že je gay, to souvisí s jeho charakterem. To nesouvisí s tím, že je gay.“

Od 19. března se k rozhovoru začala vyjadřovat další média, například Blesk, iDNES.cz, Lidovky.cz, ale i Česká televize. Tato média nicméně přebírala z rozhovoru jen vybrané pasáže, což vyvolalo vlnu nesouhlasu jak mezi Topolánkovými spolustraníky, tak i mezi jeho politickými soupeři. Topolánek byl vyzván k rezignaci, a to jak na funkci předsedy strany, tak i na pozici lídra stranické kandidátky pro parlamentní volby. Topolánek sice celou dobu trval na tom, že jeho slova byla vytržena z kontextu, ale i přes zastání ze strany šéfredaktora Jakuba Starého i dotčeného ministra Gustava Slamečky ve své funkci předsedy strany skončil.

Zejména z posledních dvou vět inkriminovaného výroku je přitom patrné, že Topolánek nedává homosexualitu do souvislosti s žádným charakterovým rysem.

Dále se Topolánek vyjadřoval například těmito slovy: „Nemám žádný problém. Jako, je pravda, že já jsem to nikdy neřešil, já jsem to nikdy neměl jako problém.“

„Tak spolu žijou (Gustav Slamečka se svým přítelem, pozn. Demagog.cz), tak je to jejich právo, prostě tak proč ne.“

„Ty po mně chceš to klišé. Jestliže já se snažím tady demonstrovat, aniž bych něco přehrával, jo, snažím demonstrovat, že já rozdíl nevnímám, a kdybys mně neřekl, tak já prostě to neřešením pro sebe. Takže já neumím dát specifické adjektivum pro gaye a specifická adjektiva pro negaye, já je neumím. Já nevím, co chceš slyšet.“

Negativně se vyjádřil pouze na téma adopcí dětí homosexuálními páry:

„J á té touze rozumím, vychovávat děti a tak dál. Někde, ti říkám, je tam někde blok, teď já si nepřipadám, že jsem netolerantní, je tam někde blok, kterej já zatím nepřekročím. (…) To je můj osobní problém.“

Zároveň dodal, že jeho přítelkyně (později manželka) Lucie je pro adopci homosexuálními páry. Sám šéfredaktor časopisu LUI Jakub Starý popřel, že by se Topolánek vyjadřoval netolerantně: „Pan Topolánek prokazoval k menšinám toleranci.“

Mirek Topolánek se vyslovil v konverzaci proti přijetí zákona o adopcí dětí homosexuálními páry, což je zcela legitimní postoj. Ze zbytku rozhovoru skutečně plynulo, že je vůči homosexuální menšině tolerantní.

Nejvyšší íránský představitel ajatolláh Alí Chameneí skutečně hovoří o tom, že by měl být Izrael zničen v horizontu 25 let. Výrok tak hodnotíme, i když není zcela přesný, jako pravdivý.

Vysocí představitelé Íránu se opakovaně vyjadřují proti existenci Izraele (např. zde a zde), ajatolláh Chameneí v tom není výjimkou.

V roce 2014 zveřejnil Chamaneí 9 bodů, proč a jak by měl být zničen Izrael. Plán spočívá v uspořádání referenda na území Izraele a palestinských územích. V tomto referendu by však nemohli hlasovat lidé, kteří na tomto území žijí dnes, ale původní obyvatelé. Vyloučena z hlasování by tak byla valná část židovských obyvatel Izraele, která sem přišla až po druhé světové válce. Naopak by se mohli referenda zúčastnit muslimští obyvatelé, kteří z této oblasti uprchli po vyhlášení nezávislosti Izraele. Referendum by rozhodlo o dalším státním uspořádání v oblasti. Chamaneí upozorňuje, že Izrael se bude těmto snahám bránit a proto je potřeba vyzbrojit místní obyvatele Gazy a Západního břehu Jordánu (muslimové).

Samotný plán neobsahuje žádné časové určení, do kdy by měl být naplněn. Ve svých jiných vyjádřeních ale Chameneí hovoří o tom, že do 25 let nebude Izrael existovat.

Výrok Miloše Zemana hodnotíme jako neověřitelný, a to proto, že Martin Nejedlý spolupracuje s prezidentem republiky pouze na základě ústní dohody, nikoli písemné smlouvy.

Martin Nejedlý, jeden z nejbližších lidí Miloše Zemana, zastává funkci externího prezidentského poradce. Mimo jiné stojí ve vedení SPO, je jejím místopředsedou. Ve vztahu k Zemanovi má Nejedlý představovat poradce pro energetiku. Jelikož však nemá oficiální smlouvu s KPR a není oficiálním zaměstnancem, jeho náplň práce nelze ověřit ani dohledat. Hrad rovněž nezveřejňuje u Nejedlého jeho životopis.

Jisté však je, že se Zemanem udržuje kontakt již od jeho vstupu do funkce v roce 2013, dodnes patří k nejužšímu okruhu spolupracovníků a osobně ho doprovází na zahraničních cestách.

Do června 2015 působil jako jednatel firmy Lukoil Aviation Czech, která distribuovala palivo na česká letiště.

Koaliční jednání po zářijových volbách v Německu byla neúspěšná a vše nasvědčovalo tomu, že dojde k předčasným volbám. Podobný výrok jsme již ověřovali zde.

Koaliční jednání, která probíhala mezi stranami CDU/CSU, FDP a Zelenými, zkrachovala. Strana SPD, která byla členem předchozí vládní koalice s CDU/CSU oznámila svůj záměr odejít do opozice. O ukončení koaličních jednání informoval předseda FDP Christian Lindner, podle jehož slov se strany neshodly na představách o modernizaci země a nenašly ani vzájemnou důvěru. Avšak prezident Německa, Frank-Walter Steinmeier, s tímto krokem nesouhlasil. Následně se opět objevila možnost obnovení koalice mezi CDU/CSU a SPD, kdy prezident přizval obě strany k jednání na konci listopadu.

Tímto krokem se Steinmeier tedy opravdu snažil stranám domluvit, podpořil další jednání mezi koaličními stranami a postavil se tak proti předčasným volbám.

Vzhledem k tomu, že Česká republika vstoupila do Evropské unie referendem, by měla užít stejného nástroje i pro případ vystoupení. Pro vyhlášení „vstupního“ eferenda bylo nutné schválit speciální ústavní zákon o referendu, který dovolil vyhlásit referendum pouze o vstupu do EU. Z tohoto důvodu by nemělo být možné svolat referendum o vystoupení pomocí obecného referenda, tedy zákona, který by předkládal obyvatelstvu zákony či předpisy ke schválení nebo zamítnutí.

Znění ústavy však teoreticky připouští možnost vystoupení z EU prostřednictvím hlasování Parlamentu.

Obecné náležitosti vystoupení členského státu z EU upravuje článek 50 Smlouvy o Evropské unii, který stanovuje možnost vystoupení členského státu z Evropské unie pouze v souladu s ústavními předpisy příslušného členského státu.

Český právní řád však proces vystoupení z EU výslovně neupravuje. Je nepochybné, že případné oznámení Evropské radě o vystoupení přísluší vládě jako vrcholnému orgánu moci výkonné, zastupujícímu Českou republiku v mezinárodních vztazích. Vláda samotná však, vzhledem k dopadům, o vystoupení z Evropské unie rozhodnout nemůže.

Z hlediska ústavního práva je pak třeba zmínit, že Evropská unie je mezinárodní organizací, na kterou byly přeneseny určité pravomoci orgánů ČR. Unijní smlouvy (účinné v ČR na základě Smlouvy o přistoupení) jsou pak mezinárodními smlouvami podléhajícími režimu podle článku 10a Ústavy.

Pro tyto smlouvy platí oproti běžným mezinárodním smlouvám speciální režim schválení – ten spočívá buď v podmínce souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a přítomných senátorů, nebo souhlasu vysloveného v referendu konaném na základě ústavního zákona (tímto způsobem Česká republika vstoupila do EU).

V případě vystoupení z EU by musel být vypovězeny i unijní smlouvy. Vzhledem k tomu, že podmínky odstoupení od mezinárodní smlouvy jsou obdobné podmínkám pro její schválení (což potvrzují i oba jednací řády komor Parlamentu), musely by být pro odstoupení od unijních smluv splněny tytéž podmínky.

Ústava tak připouští možnost vystoupení jak hlasováním v Parlamentu, tak referendem. Vzhledem k tomu, že Česká republika vstoupila do Evropské unie referendem, jeví se jako legitimnější volbou z EU referendem také vystoupit. Pravdou však je, že referendum o vystoupení z EU by muselo být ústavně svoláno – nemohlo by se jednat například o obecné referendum.

Druhý dodatek americké Ústavy opravdu zaručuje občanům právo na držení zbraně. Jako většina oblastí, i držení zbraní je ve Spojených státech regulováno ze tří zdrojů – rozhodovací praxí soudů, federálními zákony a zákony jednotlivých států. Klíčový federální zákon je tzv. Gun Control Act z roku 1968, který společně s dodatkem z roku 1986 zapovídá držení zbraně např. osobám závislým na návykových látkách či duševně chorým. Konkrétnější pravidla pak přináší tzv. Brady Act (např. § 922 (d) omezuje okruh osob, kterým lze zbraň poskytnout).

Konkrétní podmínky k získání a držení zbraně však vymezují zákony jednotlivých států. Ty se ovšem zcela zásadně liší. Zatímco v Kalifornii vás čeká psaný test (.pdf) o bezpečnosti zbraní a ukázka (.pdf) bezpečného nakládání se zbraní pod dohledem instruktora, ve státě Idaho není třeba zbraň registrovat ani žádat o povolení, a závazné jsou tak pouze obecné federální normy. Zeman má však pravdu, když říká, že za dodržení dalších regulací mají Američané obecně právo držet zbraň.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, nicméně nad otázkou, kdo rozhodl o „darování” Krymu Ukrajině v roce 1954 dodnes panují otazníky.

Krymský poloostrov byl v únoru 1954 rozhodnutím Nejvyššího sovětu SSSR připojen k Ukrajině. Po smrti J. V. Stalina v březnu 1953 došlo k tzv. válce diadochů mezi jeho nástupci. Nikita Chruščov rozhodně nebyl v roce 1954 v tak silné mocenské pozici, že by mohl exekutivně rozhodnout o darování Krymu Ukrajině. Zasedání Sovětu, na kterém bylo o darování rozhodnuto, předsedal Georgij Malenkov a zákon podepsal Kliment Vorošilov. Iniciativa však patrně vzešla právě od Chruščova.

V roce 1994 bylo podepsáno Budapešťské memorandum, ve němž byl Krym mezinárodně uznán jako součást Ukrajiny. Ruské obsazení Krymu a následné referendum o jeho nezávislosti jsou všeobecně považovány za nelegální a nelegitimní. Protože Republika Krym, která po sporném referendu vyhlásila nezávislost, okamžitě požádala o připojení k Ruské federaci, spadá nyní poloostrov Krym pod ruskou správu i jurisdikci.

Zemanovy výroky na adresu Krymu jsou sporné. Například v roce 2014 řekl, že patří „… spíše k těm, kteří se snaží pochopit připojení Krymu. Jednak z toho důvodu, že tam bylo hloupé Chruščovovo rozhodnutí z roku 1954. Jak víte, Krym Ukrajině nikdy nepatřil. A jednak proto, že evidentně si většina obyvatelstva to připojení přála.”

O nelegálnosti anexe Ruskem se však prezident Zeman opravdu několikrát vyjádřil, například v rozhovoruse čtenáři Parlamentních listů vyzdvihl porušení mezinárodních dohod: „Anexe znamená porušení mezinárodních dohod a je nesporné, že byly porušeny dohody, které zajišťovaly územní integritu Ukrajiny.“

Společně s dalšími prezidenty Visegrádské skupiny se také shodli, že anexe Ruskem byla agresí. Slovenský prezident Kiska řekl, že „… všechny země V4 potvrdily to, že to, co se (v březnu) stalo na Krymu, byla anexe a agrese. Všechny země V4 se společně shodly, že je potřebný jednotný postup EU a že (protiruské) sankce byly potřebné.“

Výrok Jiřího Drahoše, kandidáta na post prezidenta republiky, jsme označili za pravdivý, protože z patnácti aktérů jednání, jak za ODS, tak ČSSD, se pouze Miloš Zeman v roce 2013 vrátil po desetileté pauze zpět do české politiky.

Opoziční smlouva, oficiálně Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice uzavřená mezi ČSSD a ODS, byla uzavřena v červenci 1998 s platností na následující čtyři roky. Pakt mezi nejsilnějšími politickými stranami 90. let byl uzavřen po předčasných volbách v roce 1998, kdy měl umožnit menšinové vládě Miloše Zemana ustát celé funkční období bez ohrožení opozicí.

Opoziční smlouva byla uzavřena 9. července 1998 a je pod ní podepsáno (.pdf, str. 2–3) patnáct zástupců, osm z ČSSD a sedm z ODS. Z řad signatářů za sociální demokracii zůstal politicky aktivní do dnešní doby pouze Miloš Zeman, který se v nejbližších dnech pokusí obhájit post prezidenta republiky. Avšak do roku 2016 zastával pozici místopředsedy Senátu Zdeněk Škromach, který ve volbách neobhájil post a z vrcholné politiky se stáhl, a Vladimír Špidla do roku 2010 působil jako eurokomisař pro zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitosti v Bruselu. Smlouvu dále podepsala Petra Buzková a Vladislav Schrom, kteří působí v soukromé sféře. Další tři – Zdeněk Vojíř, Stanislav Gross a Ivo Svoboda – již zemřeli. Na straně ODS jsou všichni majitelé podpisů již z politické hry venku. Václav Klaus odešel v roce 2013 po skončenídruhého prezidentského období, Miroslav Beneš byl členem Poslanecké sněmovny pouze do roku 2006, Libuše Benešová odešla z hradní kanceláře Odboru spisové a archivní služby do důchodu v roce 2015, Milan Kondr držel senátorský mandát za ODS pouze mezi lety 1996–1998, Ivan Langer se dnes angažuje ve Správní radě soukromé VŠ CEVRO Institut, Miroslav Macek se věnuje soukromému podnikání a Vlastimil Tlustý z ODS odešel v roce 2009 poté, co svým hlasem přispěl k pádu Topolánkovy druhé vlády.

Při srovnání s přehledem členů vlády v mezidobí 1998–2002 zastává volenou funkci aktuálně pouze Karel Březina, tehdejší vedoucí Úřadu vlády ČR a nejmladší ministr Zemanovy vlády. Ten nyní ovšem působí jako pražský zastupitel, nefunguje tak v rámci celostátní politiky.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, avšak s přihlédnutím k případu Karla Březiny.

Oprava: Výrok jsme původně hodnotili jako nepravdivý, nesprávně jsme vyhodnotili nepeněžní plnění a zaměnili jsme je za odměny pro uvedené členy týmu Petra Hanniga. Za chybu se omlouváme. Původní znení ponecháváme v nezkrácené podobě.

Na transparentním účtu Petra Hanniga se suma příjmů k 10. lednu 2017 zastavila na částce 50 896,41 Kč.

Na Hannigově volebním webu existuje odkaz na přehled financování volební kampaně, který obsahuje i výdaje pro spolupracovníky prezidentského kandidáta: Adama B. Bartoše, Josefa Votrubu a Jana Sedláčka.

K 10. lednu obdržel Votruba za práci během kampaně (například za „shánění podpisů a doprovod na akce“) 32 400 Kč, Bartoš za činnosti od příprav tiskových konferencí po vytváření webových stránek 19 350 Kč a Sedláček pak za práci na Facebooku a pomoc s grafikou 11 250 Kč. O bezplatné dobrovolnictví tedy nejde.