Přehled ověřených výroků

V České republice byla 1. listopadu 1992 zřízena pod ministerstvem průmyslu a obchodu ČR příspěvková agentura, a to Česká agentura pro zahraniční investice CzechInvest, která se v dnešní době věnuje podpoře zahraničních a tuzemských investic.

Podle výroční zprávy za rok 2016 dojednala agentura CzechInvest s domácími a zahraničními investory celkem 100 investičních projektů v hodnotě 64,4 miliard Kč, které by v budoucnosti měly vytvořit přibližně 12 tisíc pracovních míst (.pdf).

Pokud se zaměříme pouze na zahraniční investice v roce 2016, bylo vytvořeno 78 projektů v hodnotě 53,3 milionů Kč a počet nově vzniklých pracovních míst v budoucnosti by měl být kolem 10 tisíc (.pdf).

V České republice zatím převažují zahraniční investice nad domácími, což je možné ilustrovat i tabulkou níže, která ukazuje vývoj investic od roku 2012.

V den rozhovoru s Markem Hilšerem ve světě skutečně probíhal svátek Giving Tuesday, v Česku běžně označovaný jako den dárcovství. Konkrétně v České republice je podle dat (.pdf) ČSÚ příjmovou chudobou ohroženo asi 9,7 % obyvatel, téměř přesně jeden milion lidí.

Statistici údaje odvodili (.pdf) ze vzorku 11 tisíc dotazovaných domácností, tzv. míru ohrožení chudobou určuje úřad podle poměrně složité metody Eurostatu. Důležitou roli při výpočtech hraje tzv. ekvivalizovaný příjem, tedy podíl příjmu všech členů domácnosti vzhledem k jejím nezbytným životním nákladům. Zjištěná hodnota se pak přiřadí každému ze členů domácnosti – po vzestupném seřazení všech respondentů podle tohoto ukazatele je za hranici ohrožení příjmovou chudobou považováno 60 % mediánu. Míra se pak udává v procentech vzhledem k celému statistickému vzorku. Více informací o metodě lze naleznout například v měsíčníku ČSÚ.

Miloš Zeman se mýlí v tom, že v Poslanecké sněmovně leží podobný návrh. Ten poslanci nestihli doprojednat v minulém období, reálně již tedy na stole není, musí být případně načten znova. Navíc tento návrh neumožňoval, aby se jeho prostřednictvím uskutečnilo referendum o vystoupení z EU. Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý.

Sobotkova vláda v minulém volebním období předložila do Poslanecké sněmovny návrh zákona o celostátním referendu. Ten ovšem nebyl projednán. Dodejme, že nebyl projednán kvůli samotné vládní koalici, která jej nezařadila na program zasedání poslanců. To opakovaně navrhoval Tomio Okamura. Věnovali jsme se tomu v některých našich textech.

S koncem volebního období tak padl zákon pod stůl a nyní již v Poslanecké sněmovně vůbec není.

Co se týče použitelnosti návrhu na uspořádání referenda, to popisují články 1 a 2 návrhu. Případné hlasování o vystoupení České republiky z Evropské unie pak fakticky znemožňoval čl. 1, odst. 2.

Čl. 1
Základní ustanovení
(1) Tento ústavní zákon upravuje konání celostátního referenda.
(2) Tento ústavní zákon se nevztahuje na konání referenda podle čl. 10a odst. 2
Ústavy České republiky a referendum ve věci výpovědi mezinárodní smlouvy podle čl. 10a
Ústavy České republiky.

Čl. 2

Předmět referenda
(1) V referendu lze rozhodovat o věcech vnitřní nebo zahraniční politiky státu
s výjimkou rozhodování o
a) základních právech a svobodách,
b) státním rozpočtu a ve věcech znamenajících zásah do právní úpravy nebo správy daní,
poplatků nebo jiných obdobných peněžitých plnění,
c) porušení závazků, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodního práva,
d) ustanovování jednotlivých osob do funkcí a o jejich odvolávání z funkcí,
e) individuálních právech a povinnostech.
(2) Referendem nelze schvalovat právní předpisy.

Miloš Zeman korektně popisuje potřebný počet petentů (čl. 4 návrhu) a stejně tak výsledek SPD ve volbách. Nicméně libovolný počet hlasů/podpisů by SPD nezaručilo, že by podle návrhu (který ve Sněmovně neleží a navíc to podle něj není ani možné) bylo vyvoláno referendum o vystoupení z EU.

Dodejme, že Miloš Zeman během projednávání tohoto návrhu Sobotkovy vlády vystoupil v Poslanecké sněmovně a apeloval na poslance, aby návrh schválili.

Výrok je hodnocen jako pravdivý s výhradou k tomu, že nejsou nabízeny vyšší platy. V Německu si pochopitelně pracovníci přijdou na vyšší mzdy, k tomu ale skutečně mohou dostat další benefity. Je také pravdou, že řada Čechů z pohraničí v Německu pracuje.

Definitivně se brány Čechům na pracovní trh otevřely v roce 2011, kdy odpadla administrativní překážka v podobě nutnosti pracovního povolení. Před rokem 2011 pracovalo Čechů v Německu okolo 17 tisíc, po roce 2011 to už bylo přes 27 tisíc.

Podle Úřadu práce (.doc, str. 52) pracuje v sousední spolkové zemi Bavorsko přes 17 tisíc Čechů. V Německu je poptávka po široké škále zaměstnanců, od technických profesí přes prodavače až k lékařům, nelze zcela specifikovat jen jedno odvětví.

Pokud se podíváme specificky na zdravotní sestry, můžeme porovnat nabídku práce z domažlické nemocnice a např. z hodinu a půl vzdálené nemocnice v bavorském Regensburgu. Zatímco v Domažlicích sestrám nabízejí 16 500–27 000 korun měsíčně, v Řezně je to zhruba dvojnásobek. Konkrétně 43–48 tisíc korun.

Co se týče benefitů, jenž mají lákat české pracovníky do Německa, tak například zdravotnickému personálu, kterého je v Německu nedostatek, můžou být nabízeny služební byty, nebo příspěvky na přestěhování rodiny. U řemeslníků (např. u zmíněných svářečů) lze dohledat v nabídkách práce mezi benefity i přídavky na děti.

KDU-ČSL na straně 4 svého volebního programu z roku 2013 skutečně uváděla, že chce zavést registrační poklady. Nicméně nespecifikuje, že je chtěla zavádět pouze pro restaurace a hotely.

Konkrétně lidovci uváděli:

„Zavedeme pořádek ve výběru daní. Zavedeme registrační pokladny. Snížíme tak daňové úniky a zvýšíme kontrolu zboží. Zároveň je to účinný nástroj proti kauzám typu metanolové kauzy.“

Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý, protože lidovci sice měli skutečně ve svém volebním programu bod zavedení registračních pokladen, avšak nespecifikovali, že by měly být zaváděny přímo pro restaurace a hotely.

Marksová sice nebyla přítomna projednávání na výboru, který návrh zákon řešil (navýšení příspěvku nebylo jediným obsahem předlohy), tato absence ovšem nebyla důvodem, proč vládní předloha nebyla přijata.

Michal Horáček tuto interpretaci projednávání zákona o sociální podpoře veřejně uvádí opakovaně, např. na svém Facebooku.

Celý výrok se týká vládní novely zákona o sociálních službách. Ta v sobě obsahovala řadu bodů. Michal Horáček správně uvádí, že s novelou zákona by se měl zvýšit příspěvek osobám (do 18 let věku i nad) spadajícím do stupně IV. (úplná závislost) a nepodléhajícím péči dle § vyjmenovaných zde (.pdf, str. 3) na 19 200 Kč. Stávající zákon o sociálních službách přisuzuje osobám spadajícím do kategorie úplné závislosti 13 200 korun.

Vládní návrh, o kterém Horáček hovoří, prošel ve Sněmovně prvním čtením 17. května 2017, přičemž lhůta určená pro projednání ve výborech byla stanovena na 80 dní. Právě na jedno jednání garančního výboru (pro sociální politiku) Marksová nedorazila.

Konkrétně se jednalo o zasedání 11. července 2017. To dokládá zápis z jednání zmíněného výboru. Absence Marksové vyvolala hlasování o odložení projednávání a k jednání se výbor vrátil po dvou dnech. 13. července 2017 Marksová nebyla rovněž přítomna, na jednání ji však zastoupila její náměstkyně.

Výbor hlasoval o tom, že se návrh bude projednávat i přes nepřítomnost ministryně Marksové. Záznam z jednání uvádí:

„Poslankyně Hnyková navrhla vzhledem k okolnostem i k blížícímu se konci lhůty projednání tohoto zákona procedurální návrh, ve kterém by výbor se rozhodl projednat tisk i bez účasti ministryně práce a sociálních věcí. Hlasování č. 1 bylo prohlášeno za zmatečné.V hlasování č. 2 se pro pokračování v jednání vyslovilo 15 poslanců, návrh byl přijat.“

Absence ministryně práce tedy neznamenala, že by se návrh neprojednal. Výbor přijal usnesení, v němž doporučil poslancům, aby návrh zamítli. Pro tento návrh hlasovalo deset poslanců, tři se zdrželi a tři byli proti. Zmíněná novela se již do konce období nedostala na pořad jednání Sněmovny, takže nebyla ani přijata, ani zamítnuta. Pro její projednání chyběla tedy spíše politická vůle a většina ve Sněmovně. Pokud by většina poslanců měla zájem novelu projednávat, na pořad schůze by daný návrh prosadila.

Horáček má tedy pravdu v tom, že zákon nebyl projednán. Ovšem není to tak, že by za tuto věc mohla ministryně Marksová tím, že se nedostavila na jedno z projednávání. Důvodem neprojednání tak byla chybějící podpora pro celou novelu, návrh samotný pak vláda podala do Poslanecké sněmovny poměrně krátce před koncem volebního období.

Pro úplnost uveďme, že dle údajů Fondu dalšího vzdělávání (veřejná instituce –příspěvková organizace MPSV) z roku 2015 činí počet neformálních pečovatelů v České republice přibližně 250 tisíc. Jiný zdroj uvádí odhad mezi 250 až 300 tisíci pečovateli.

První fáze elektronické evidence tržeb (týkající se ubytování, stravování a pohostinství) byla zavedena1. prosince 2016. Andrej Babiš předložil pozměňovací návrh zákona o evidenci tržeb v listopadu 2016. Tento návrh vyžadoval výjimky pro platby online a pro podnikatele, kteří mají roční příjem pod 250 tisíc Kč. Tato výjimka se tedy týkala druhé vlny evidence, jež byla spuštěna v březnu 2017. Pokud se podíváme na schvalování zákona, jehož součástí byl tento pozměňovací návrh, celý legislativní proces byl podpisem prezidenta ukončen až v dubnu 2014.

Je tedy zřejmé, že tento návrh padl skutečně až na poslední chvíli, resp. v platnost by podle tohoto harmonogramu vstoupil až po rozjetí další vlny, na kterou se měl vztahovat. Sobotkův výrok je tedy korektní. Dodejme, že Babišovy návrhyneprošly.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, s výhradou, že otázka prventství ohledně prosazení článku 5 Severoatlantické smlouvy ze strany České republiky není zcela přesná.

V době 11. září 2001 zastával Pavel Fischer funkci ředitele politického odboru kanceláře prezidenta republiky. Měl tedy ze své role přístup k tehdejšímu prezidentu Havlovi. Pravdou je i skutečnost, že se v daném období mohl setkat na jednání s předsedou výboru pro obranu a bezpečnost Petrem Nečesem, který tam působil v letech 1998-2002.

Pokud jde o rozhodnutí aktivovat článek 5 Severoatlantické smlouvy po teroristickém útoku z 11. září 2001 kancelář republiky se slovy prezidenta Havla vyjádřila tentýž den velice nepřímo:

"Milí spoluobčané, myslím, že nejen já, ale vy všichni jste otřeseni dnešními událostmi ve Spojených státech amerických. (...) Rád bych ubezpečil americký lid, že jsme na jeho straně a že jsme připraveni jakkoli pomoci v rámci svých možností. Chápu to jako útok na lidskou svobodu, jako útok na demokracii a domnívám se, že to je velké civilizační varování, které nás vyzývá k tomu, abychom maximálně zmobilizovali svou odpovědnost za tento svět. Fanatici a šílenci nás nesmí mít všechny jako své rukojmí."
Přesná souslednost událostí zřejmě nebyla uplně totožná s popisem Pavla Fischera. Dle rozhovoru pro Český rozhlas, ve kterém vzpomínal tehdejší události Karel Kovanda, jež byl bývalým velvyslanecem při centrále NATO v letech 1998-2005, bylo užití článku 5 spontálním rozhodnutím všech velvyslanců Severoatlantické Rady s tím, že není jasné kdo tuto možnost přednesl jako první. Karel Kovanda ve vzpomínkách dále také řekl, že byl mezi prvními kdo přiznal již ve večerních hodinách 11. září 2001, že nešlo o katastrofu, ale že šlo útok či dokonce o válku. Zároveň ale přiznává, že nebyl tím kdo by inicioval jako první užití článku 5. K oficiálnímu prohlášení o možnosti užít článek 5 došlo, až následujího dne 12. září 2001 v podvečer.

"The Council agreed that if it is determined that this attack was directed from abroad against the United States, it shall be regarded as an action covered by Article 5 of the Washington Treaty, which states that an armed attack against one or more of the Allies in Europe or North America shall be considered an attack against them all. (...)
Article 5 of the Washington Treaty stipulates that in the event of attacks falling within its purview, each Ally will assist the Party that has been attacked by taking such action as it deems necessary. Accordingly, the United States' NATO Allies stand ready to provide the assistance that may be required as a consequence of these acts of barbarism."

Poslanec Farský ve výroku popisuje problematiku gold-platingu, která se v České republice objevuje, a to nejen ve stravování či maloobchodě. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Problém, o kterém poslanec Farský hovoří, se nazývá gold-plating a nastává při transpozici směrnic, tj. při převzetí jejich obsahu do právního předpisu. Gold-plating spočívá v tom, že se kromě ustanovení směrnice do předpisu vloží i nadbytečná ustanovení navrch, případně že zákon obsahuje více povinností než samotná směrnice vyžaduje.

Podle článku Euractivu z roku 2012 činí počet předpisů obsahujících povinnosti navrch třetinu až čtvrtinu ze všech transpozičních předpisů, oficiální číslo od Komise či české vlády se nám však najít nepodařilo. Některé konkrétní příklady gold-platingu popisuje článek (.pdf, str. 4–6) Asociace pro mezinárodní vztahy.

Co se týče gold-platingu v oblasti stravování, příkladem budiž povinnost balit koblihy do sáčků, kterou zavedla česká vyhláška ministerstva zdravotnictví provádějící nařízení EU, to však tuto povinnost vůbec neobsahovalo. Dalším překročením povinností vyplývající ze směrnice, které souvisí i s maloobchodem, bylo zavedení povinnosti zřídit bezdotykové baterie v umyvadlech pro zaměstnance ve stravovacích zařízeních, což znovu unijní směrnice nepřikazovala.

Povinná volební účast za první republiky skutečně existovala, obsahoval ji volební zákon č. 123/1920 Sb. (.pdf, str. 5 a 13), podle kterého se musel voleb účastnit každý volič mimo osob, které:

• byly starší než 70 let, nebo
• se nemohly dostavit pro nemoc nebo tělesnou vadu do volební místnosti, nebo nemohly k volbám přijít z důvodu neodkladné povinnosti svého úřadu či povolání, nebo
• byly v den volby vzdáleny od místa volby nejméně 100 km, nebo
• byly zdrženy přerušením dopravy nebo jinými nepřekonatelnými překážkami.

Neomluvená účast se trestala pokutou od 20 do 5 000 Kč nebo vězením od 1 dne do 1 měsíce.

V Belgii, Lucembursku i Austrálii volební povinnost v současnosti platí. V Belgii je dle volebního zákona volební neúčast postihována pokutou 5–10 eur (.pdf, str. 53 (čl. 210)), při opakovaném provinění může pokuta vzrůst na 10–25 eur (při dnešním kurzu to činí cca 640 Kč).

V Lucembursku voliči hrozí za neúčast pokuta, v praxi ale není vynucována (.pdf, str. 10); v Austrálii volič za nesplnění volební povinnosti zaplatí 20 australských dolarů (.pdf, str. 262 (čl. 245)), což je v přepočtu přibližně 360 Kč.