Přehled ověřených výroků

Výběrové řízení nazvané Odstranění některých ekologických zátěží vzniklých před privatizací vypsalo ministerstvo financí (MF) dne 15. 12. 2008. Do dvoukolového tendru se uchazeči mohli hlásit do 9. 2. 2009. Jak vyplývá z tiskové zprávy MF z února 2009, do výběrového řízení se přihlásily tři samostatné firmy a dále jedno konsorcium dvou firem a dvě sdružení. Jedno zahrnovalo čtyři firmy, druhé dvě firmy. Do druhého kola tendru se dostaly tři firmy.

Zatímco probíhalo druhé kolo tendru, došlo k ustavení úřednické Fischerovy vlády, kdy Miroslava Kalouska ve funkci ministra financí nahradil Eduard Janota. Nejvhodnější cenovou nabídku ve výběrovém řízení měla vybrat hodnotící komise jmenovaná novou vládou.

V létě 2009 MF oznámilo, že posouvá termín pro podání nabídek ze srpna 2009 na 13. říjen téhož roku. MF tak učinilo na přání uchazečů, kteří potřebovali více času na zpracování rozsáhlé dokumentace. Následně stanovilo nový termín pro podání cenových nabídek na červen 2010. Učinilo tak poté, co Úřad na ochranu hospodářské soutěže vrátil do tendru dříve vyřazené konsorcium PPF. Znovu pak došlo k posunutí termínu pro podávání nabídek na prosinec 2010 kvůli nevyjasněné účasti konsorcia PPF ve výběrovém řízení.

Poté, co Úřad pro ochranu hospodářské soutěže vydal v září 2010 předběžné opatření, kterým MF uložilo pozastavení zadávacího řízení, došlo k obnově výběrového řízení až od počátku dubna 2011. Lhůta pro podávání nabídek byla vzhledem k předchozím událostem posunuta na září 2011, kdy skutečně k podání nabídek ze strany tří uchazečů z prvního kola došlo.

Dne 19. 10. 2011 tehdejší ministr financí Miroslav Kalousek v rozhovoru pro Český rozhlas vysvětloval, proč nejspíš nedoporučí vládě přijmout nejlevnější nabídku ze tří, které vzešly z druhého kola tendru. Nejlevnější nabídku učinila společnost Marius Pedersen Engineering - 56,8 miliardy korun. O tom, že ministr Kalousek není s vítěznou cenovou nabídkou spokojen, informovalo MF veřejnost tiskovou zprávou již 19. 10. 2011.

Nečasova vláda pak dne 21. 12. 2011 usnesením č. 956 rozhodla o zrušení zakázky, tedy o neschválení smlouvy na plnění veřejné zakázky.

Tvrzení, že „... tam někdo chtěl udělat kšeft za 30 miliard“, je prozatím třeba vnímat jako spekulaci. Andrej Babiš totiž z pozice ministra financí v roce 2015 oznámil, že státní kasa dokáže v totožné zakázce ušetřit až 30 miliard korun oproti částce, kterou nabídla v roce 2011 vítězná firma Marius Pedersen Engineering.

Jiří Drahoš svou kandidaturu na prezidenta republiky oznámil dne 28. března 2017 v Jablunkově, odkud pochází. Jiří Drahoš pro svou kandidaturu získal dostatečnou podporu od občanů, když na ministerstvo vnitra podal kandidaturu (.pdf, str. 1 a 282) s peticí se 141 455 platnými podpisy, přičemž dle zákona o volbě prezidenta je nutných alespoň 50 000 podpisů. Ke sběru podpisů od občanů nutných ke kandidatuře se rozhodli také Michal Horáček a Miloš Zeman.

Nikdo z devíti současných kandidátů na pozici prezidenta republiky není oficiálním kandidátem politické strany. Podporu senátorů pro svou kandidaturu využili Pavel Fischer, Marek Hilšer a Miroslav Topolánek, ovšem podpisy získali napříč politickým spektrem. Podporu mezi poslanci získali Petr Hannig, Jiří Hynek a Vratislav Kulhánek, taktéž napříč politickým spektrem.

Oproti první přímé volbě prezidenta v roce 2013 kandiduje pro nadcházející volbu méně kandidátů politických stran či hnutí. V roce 2013 se volby účastnili kandidáti těchto politických stran: Jiří Dientsbier ml. jako oficiální kandidát ČSSD, který získal podporu stranických senátorů; Přemysl Sobotka jako kandidát ODS a Karel Schwarzenberg za TOP 09, jíž tehdy předsedal – oba sbírali podpisy stranických poslanců. Jako nezávislí kandidáti sbírající podpisy občanů se v roce 2013 volby zúčastnili Jana Bobošíková, Jan Fischer, Táňa Fischerová, Vladimír Franz, Zuzana Roithová a Miloš Zeman.

Evropská federace chemického inženýrství (EFCE) byla založena v roce 1953. Československá společnost chemického inženýrství se k federaci připojila v roce 1966 jako první vědecká asociace z východní Evropy. Jiří Drahoš vykonával funkci ředitele EFCE od ledna 2006 do prosince 2007. Poté byl do této funkce zvolen znovu na další dva roky. Funkce prezidenta EFCE existuje až od roku 1993 a od tohoto roku pocházeli, až na profesora Drahoše, všichni prezidenti ze západní Evropy.

Pořadí prezidentů EFCE:

září 1993 – prosinec 1997, Prof. Hanns P.K. Hofmann, Německo (první prezident EFCE)

leden 1998 – prosinec 2001, Prof. Roel Westerterp, Nizozemsko

leden 2002 – prosinec 2005, Prof. Jean-Claude Charpentier, Francie

leden 2006 – prosinec 2009, Prof. Jiří Drahoš, Česká republika

leden 2010 – prosinec 2013, Prof. Richard Darton, Spojené království

leden 2014 – prosinec 2017, Prof. Rafiqul Gani, Dánsko

Ministr dopravy Dan Ťok spolu s ministrem vnitra Milanem Chovancem plánovali zavést sdílení fotografií mezi úřady v roce 2016. Podmínky pro zavedení tohoto opatření nebyly údajně připraveny, a tak sdílení fotografií bylo z připravovaného zákona vyškrtnuto. Farský na svém Facebooku v březnu 2017 popisoval, že chtěli zmíněnou úpravu po ministerstvu dopravy, to však mělo tuto změnu dva roky oddalovat. Zmíněnou komunikaci mezi lídrem STAN a resortem dopravy se nám nicméně nepodařilo dohledat.

Následně skupina poslanců zastoupená Věrou Kovářovou předložila návrh novely zákona o provozu na pozemních komunikacích v květnu 2016. Do skupiny poslanců předkládajících tuto novelu patřil i Jan Farský. Návrh novely prošel Poslaneckou sněmovnou, Senátem a byl podepsán prezidentem. Účinnosti má novela nabýt 1. června 2018.

Tato novela zákona o provozu na pozemních komunikacích zavede sdílení fotografií mezi úřady. Bude použita fotografie, kterou už veřejná správa má k dispozici (např. z občanského průkazu). Vlastní fotografii si žadatel bude muset přinést jen při vyřizování mezinárodního řidičského průkazu. Další změnou pro žadatele o řidičský průkaz bude to, že si o něj budou moci požádat v každé obci s rozšířenou působností. Doposud bylo nutné požádat o řidičský průkaz v místě trvalého bydliště (.pdf, str. 1).

Jan Farský několikrát vystoupil v Poslanecké sněmovně, aby podpořil novelu zákona o provozu na pozemních komunikacích. O postoupení zákona k projednání žádal už 14. září 2016 a znovu 18. října 2016, což se mu však nepodařilo. Později vystoupil během druhého a třetího čtení zákona. Při třetím čtení apeloval na poslance, aby byl podpořen jeho pozměňovací návrh, který by znamenal účinnost novely zákona od 1. července 2018.

Farského tvrzení odpovídá v tom, že ministerstvo dopravy původní avizovaný návrh neuskutečnilo i přes to, že o tom veřejně mluvilo. Ještě v dubnu 2017, kdy byl návrh projednáván, informovalamédia o tom, že se resort pokusí odložit případnou účinnost až o dva roky. Přestože tedy nemáme k dispozici samotnou komunikaci mezi Farským a ministerstvem dopravy, je faktem, že úřad sliboval změnu; reálně ji ovšem předložila skupina poslanců zastoupená Kovářovou a Farským. Ti jej také protlačili legislativním procesem – výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

V současné době česká ekonomika stále roste v odhadovaném tempu 3,6 % HDP. Dle expertů se v posledním roce na růstu podílel hlavně export, který za posledních šest měsíců vzrostl o 4,7 %. Obchodní bilance byla ve stejném období v přebytku 18,8 miliard korun.

Na současném růstu se rovněž významně podílí silná domácí spotřeba, jež v prvním čtvrtletí také vzrostla, a to o 2,7 %.

Růst těchto dvou položek potvrzuje trend, který česká ekonomika zahájila v roce 2016, jak ukazuje i tento graf příspěvků jednotlivých složek k meziročnímu růstu HDP. Z něj je patrný rostoucí podíl domácí spotřeby na růst HDP.

Zdroj: Statistika a my

Dle dostupných informací stojí za současným dobrým stavem českého hospodářství jak stabilní export a poptávka v zahraničí, tak i sílící domácí spotřeba. Výrok je tak hodnocen jako pravdivý.

Jedním z hlavních bodů programu hnutí Svoboda a přímá demokracie, jehož předsedou je Tomio Okramura, je „Konec diktátu EU“. Hnutí SPD je tak pro referendum a následné vystoupení z Evropské unie, Miloš Zeman pak tvrdí, že by byl pro referendum o vystoupení z EU, avšak sám by podpořil setrvání v evropském společenství. V tomto bodě je tak programový přesah jen částečný.

Dalším programovým přesahem má být dle Tomia Okamury stanovisko proti islámu. V programu SPD je cílem zakázat islámské náboženství jako takové. Ač Miloš Zeman v roce 2011 označil islám za nepřítele, tak podle prohlášení jeho mluvčího Jiřího Ovčáčka nikdy nebyl pro jeho zákaz na území České republiky.

Co se týče problematiky tzv. nelegálních imigrantů, tak hnutí Tomia Okamury hlásá ve svém programu „nulovou toleranci nezákonné migraci“. Miloš Zeman pak uvedl, že nelegální migrace je největší zkouškou pro EU a byl by pro uzavření vnějších hranic EU. Problém s ekonomickými migranty by pak prezident Zeman řešil jejich přemístěním na neobydlené řecké ostrovy nebo do prázdných míst v severní Africe.

SPD v tomto ovšem není osamoceno. O hlasy voličů se ucházejí strany, které akcentují striktní odmítání migrantů. Z menších stran jsou pro zamezení příchodu uprchlíků z „islámských zemí“BPI (stejně tak chtějí zákaz islámu), podobné kroky akcentují i např. Rozumní. Pokud diktátem Bruselu Okamura míní kvóty na uprchlíky, tak ty odmítají všechny politické strany včetně stran vládních (koneckonců česká vláda proti nim hlasovala). Diktát Bruselu lze chápat v praktickém ohledu také jako snahu o vystoupení z EU, což kromě Okamurovy strany podporují např. Svobodní (str. 7), hnutí Referendum o Evropské unii a další menší subjekty.

Názory jednotlivých stran na postavení České republiky v Evropské unii lze porovnat také na webu České televize.

Ač hnutí SPD ve svém programu nemá vyloženě bod, který by byl proti přijetí eura, Tomio Okamura deklaroval, že odmítají přechod k evropské měně. Miloš Zeman prohlásil, že přijetí eura by neuškodilo české suverenitě a že by se pouze změnil způsob, jakým se popisují ekonomické jevy. Zeman také opakovaně vyjádřil názor, že Česká republika by mohla společnou evropskou měnu přijmout, pokud by eurozónu opustilo Řecko.

Dalším bodem hnutí SPD v jejich programu pro nadcházející volby je „osmitýdenní základní výcvik pro mladé na obranu naší země“. Z dalších vyjádření vyplývá, že výcvik by měl být povinný. Miloš Zeman pak považuje povinný vojenský výcvik za vyhozené peníze. Prezident Zeman by byl spíše pro formu dobrovolnické domobrany s tříměsíčním výcvikem, která by nebyla součástí profesionální armády.

V říjnovém (nejaktuálnějším) průzkumu agentury CVVM (.pdf, str. 5), kterého se zúčastnilo 905 respondentů, uvedlo 27 % dotázaných, že Jiřího Drahoše neznají. Výzkumy dalších agentur nabízejí podobná čísla. Např. v listopadovém výzkumu společností MEDIAN a Kantar TS pro Českou televizi (str. 6) uvedlo 32 % lidí, že Drahoše nezná.

Aktuální data tedy potvrzují, že Drahošova neznámost v české veřejnosti dosahuje necelé třetiny voličů. Pokud se zaměříme na začátek kampaně, tak Jiří Drahoš svou kandidaturu oznámil na konci března 2017.

V prvním průzkumu veřejného mínění po ohlášení kandidatury (v dubnu 2017), uvedlo z 959 respondentů pro agenturu MEDIAN (.pdf, str. 5) 32 % dotázaných, ze Jiřího Drahoše nezná. Více výzkumů z počátku Drahošovy kampaně dostupných není, tudíž pro hodnocení výroku vycházíme z dat MEDIANu.

Z veřejně dostupných výzkumů se tedy zdá, že Drahošovo prohlášení neobstojí. Nicméně v daném případě nelze vyloučit, že měl prezidentský kandidát a jeho tým zpracován vlastní výzkum např. před ohlášením kampaně, který daná čísla potvrzovaly. Z tohoto důvodu je výrok hodnocen jako neověřitelný.

O výzvě na vysokorychlostní internet opravdu byly spory mezi ministry obchodu a vnitra, které přispěly k prodlužování jejího spuštění a následnému nezájmu firem. Výrok hodnotíme jako pravdivý, nicméně podotýkáme, že ještě není zcela jisté, že se peníze budou vracet – mohou být vyčerpány v druhé výzvě nebo přesunuty na jiné projekty, pokud EU tento přesun schválí.

Výzva Vysokorychlostní internet v rámci dotačního programu Podnikání a inovace pro konkurenceschopnost (OPPIK) byla otevřena 26. dubna 2017 a ukončena 26. září 2017. V rámci ní mělo být rozděleno až 11,5 miliardy, celkem však mohlo dojít k investicím ve výši až 14 miliard, což je číslo, které uvádí Farský. Peníze jsou určeny na modernizaci i výstavbu infrastruktury vysokorychlostního internetu do oblastí mimo Prahu. Cílem je zasíťovat i „bílá“ místa a pokrýt celou republiku.

Ministerstvu průmyslu a obchodu se však podle České televize přihlásili jenom tři zájemci – výzva je podle některých příliš byrokraticky složitá a organizace sdružující podnikatele v oboru vyjadřovaly v otevřeném dopise obavy, zda ve výzvě nejsou porušeny Pokyny EU a mohou si tak být jistí investicí.

Pokud jde o roli ministrů Mládka a Chovance, spor zde spočíval v kompetencích jejich úřadů. Rozvíjení infrastruktury totiž spadá pod ministerstvo vnitra (MV), služby na ní jsou však již záležitostí ministerstva průmyslu a obchodu (MPO). Ministerstvo vnitra rozsáhle připomínkovalo dokument MPO Národní plán rozvoje sítí nové generace, který vyhlášení výzvy předcházel, a prosazovalo vznik koordinátora tohoto rozvoje – firmy se obávaly, že peníze nakonec půjdou do vytvoření nového státního podniku a dojde tak k dalšímu zpochybnění celé dotační výzvy. Ministerstvo vnitra argumentovalo, že chce zajistit pokrytí i těch částí republiky, které by se soukromým firmám pokrýt nevyplatilo. Část peněz proto měla být přesunuta z operačního programu OPPIK do IROP (Integrovaný regionální operační program).

Dodejme však, že prodloužení procesu žádaly v jedné fázi i firmy, a to v červnu 2016 při projednávání Národního plánu rozvoje sítí nové generace, kdy Hospodářská komora a Svaz průmyslu a obchodu žádaly Mládka, aby mohly přezkoumat analýzy Českého telekomunikačního úřadu.

Výzvu MPO nakonec vypsalo až po tom, co se vedení úřadu dočasně ujal premiér Sobotka. Ten už dříve požadoval, aby ministr Mládek celý proces zrychlil, považoval čerpání evropských peněz na vysokorychlostní internet za jednu z priorit ministerstva.

Jan Farský má tedy pravdu, že kompetenční spory MV a MPO odložily vypsání dotace, navíc pravděpodobně přispěly ke znejistění firem, které by se o peníze potenciálně mohly přihlásit. Tyto spory a pochybnosti ohledně správného nastavení výzvy mohly (spolu se složitostí výzvy) přispět k tomu, že se přihlásili jen tři zájemci.

Na druhou stranu však ještě není jisté, že se peníze budou vracet: MPO plánuje druhou, jednodušší výzvu a v případě i jejího neúspěchu by se pak pravděpodobně pokusilo přesunout peníze na jiné projekty. To by však muselo být povoleno z Bruselu, což není jisté.

Výrok hodnotíme jako pravdivý. Francouzský systém je označován za poloprezidentský, ve kterém má prezident kromě případů tzv. kohabitace výsadní postavení – to ovšem nelze srovnávat s postavením prezidenta amerického.

Podle klasické definice Maurice Duvergera patří mezi poloprezidentské systémy režimy, ve kterých je prezident volen přímo občany a zároveň je vybaven silnými pravomocemi. Naproti němu však stojí premiér a ministři, kteří mají exekutivní a vládní pravomoci.

Současná ústava Francouzské republiky platí od roku 1958, prezident je volen přímo od roku 1962. Funkční období prezidenta i dolní komory parlamentu, Národního shromáždění, je pět let.

Topolánek naráží na problematiku kohabitace (soužití) – stavu, kdy prezident zastupuje jednu politickou stranu, zatímco premiér pochází z opačného tábora. Prezident se pak, jednoduše řečeno, nemůže opřít o vládnoucí většinu. V minulosti došlo ke kohabitaci celkem třikrát, typickým jevem tohoto stavu bylo zablokování průchodnosti zákonů parlamentem a vyostřené spory mezi vládou a prezidentem republiky. Ke kohabitaci došlo naposledy mezi lety 1997 a 2002. Aby dále ke kohabitacím nedocházelo, bylo v roce 2000 rozhodnuto, že se od roku 2002 zkrátí funkční období prezidenta ze sedmi na pět let. Druhým mechanismem, který kohabitacím předchází, jsou volby do Národního shromáždění uskutečňované vždy krátce po prezidentské volbě. Poslední prezidentské volby se uskutečnily v květnu tohoto roku, následované byly parlamentními volbami o měsíc později. Nově zvolený prezident Emmanuel Macron dovedl své hnutí En Marche k vítězství ve volbách do Národního shromáždění se ziskem přes 66 % voličských hlasů.

Z tradice francouzské politiky vyplývá, že dominantní roli představuje vždy prezident, který bývá zároveň i předsedou své strany – pokud má tedy jeho strana většinu v Národním shromáždění. Předseda vlády je ve stranické hierarchii na nižší pozici, a je tedy prezidentovi podřízený. Tato praxe tedy odpovídá Topolánkovu tvrzení, že prezident řídí i vládu.

Spojené státy americké jsou typickým příkladem tzv. prezidentského systému. Druhý článek americké ústavy svěřuje výkonnou moc prezidentovi – ten je jediným držitelem exekutivní moci a jmenuje vládu, která realizuje jeho politiku. Exekutivní moc tedy není sdílena, jako je tomu ve francouzském případě.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, s výhradou, že otázka prventství ohledně prosazení článku 5 Severoatlantické smlouvy ze strany České republiky není zcela přesná.

V době 11. září 2001 zastával Pavel Fischer funkci ředitele politického odboru kanceláře prezidenta republiky. Měl tedy ze své role přístup k tehdejšímu prezidentu Havlovi. Pravdou je i skutečnost, že se v daném období mohl setkat na jednání s předsedou výboru pro obranu a bezpečnost Petrem Nečesem, který tam působil v letech 1998-2002.

Pokud jde o rozhodnutí aktivovat článek 5 Severoatlantické smlouvy po teroristickém útoku z 11. září 2001 kancelář republiky se slovy prezidenta Havla vyjádřila tentýž den velice nepřímo:

"Milí spoluobčané, myslím, že nejen já, ale vy všichni jste otřeseni dnešními událostmi ve Spojených státech amerických. (...) Rád bych ubezpečil americký lid, že jsme na jeho straně a že jsme připraveni jakkoli pomoci v rámci svých možností. Chápu to jako útok na lidskou svobodu, jako útok na demokracii a domnívám se, že to je velké civilizační varování, které nás vyzývá k tomu, abychom maximálně zmobilizovali svou odpovědnost za tento svět. Fanatici a šílenci nás nesmí mít všechny jako své rukojmí."
Přesná souslednost událostí zřejmě nebyla uplně totožná s popisem Pavla Fischera. Dle rozhovoru pro Český rozhlas, ve kterém vzpomínal tehdejší události Karel Kovanda, jež byl bývalým velvyslanecem při centrále NATO v letech 1998-2005, bylo užití článku 5 spontálním rozhodnutím všech velvyslanců Severoatlantické Rady s tím, že není jasné kdo tuto možnost přednesl jako první. Karel Kovanda ve vzpomínkách dále také řekl, že byl mezi prvními kdo přiznal již ve večerních hodinách 11. září 2001, že nešlo o katastrofu, ale že šlo útok či dokonce o válku. Zároveň ale přiznává, že nebyl tím kdo by inicioval jako první užití článku 5. K oficiálnímu prohlášení o možnosti užít článek 5 došlo, až následujího dne 12. září 2001 v podvečer.

"The Council agreed that if it is determined that this attack was directed from abroad against the United States, it shall be regarded as an action covered by Article 5 of the Washington Treaty, which states that an armed attack against one or more of the Allies in Europe or North America shall be considered an attack against them all. (...)
Article 5 of the Washington Treaty stipulates that in the event of attacks falling within its purview, each Ally will assist the Party that has been attacked by taking such action as it deems necessary. Accordingly, the United States' NATO Allies stand ready to provide the assistance that may be required as a consequence of these acts of barbarism."