Přehled ověřených výroků

Podobně jako Zaorálek se v minulosti vyjádřil také předseda KDU-ČSL, který uvedl, že programové prohlášení vlády z podstatné části konvenuje s programem strany.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože je mimo naše možnosti porovnávat volební programy koaličních stran s programovým prohlášením vlády a následně srovnat, nakolik se tyto jednotlivé dokumenty překrývají. Jednak jde o problém rozsahu a navíc se často do finálního prohlášení nepřenášejí totožné body, ale jejich kompromisní znění, jak se na tom shodli koaliční partneři. Je tedy téměř nemožné zcela korektně popsat, který daný bod ještě odpovídá programu jednotlivé strany a který s ním již nemusí být v souladu.

Připomínáme ale naši velkou analýzu plnění vládních slibů, ve které jsme ověřili, jak si koalice jako celek vedla v naplňování měřitelných slibů obsažených v programovém prohlášení vlády.

Marek Dospiva studoval podle svého profilu na diplomatické škole, na Státním institutu mezinárodních vztahů v Moskvě (MGIMO) v letech 1987–1993. Škola MGIMO byla založena v roce 1944 a brzy se stala elitní školou sloužící především pro výcvik sovětských a ruských diplomatů. Vzhledem ke svému zaměření se na její studenty zaměřila i tehdejší sovětská tajná služba KGB, která zde (jako i na ostatních sovětských univerzitách) verbovala některé své kádry. V menší míře to platí i o nástupci KGB, ruské federální službě FSB.

Škola MGIMO je známá tím, že její absolventi se i po ukončení studií stýkají a tvoří jakýsi neformální spolek. Vzhledem ke kontaktům s tajnými službami a často velice úspěšnému uplatnění studentů v byznysu a politice zde opravdu existuje určité riziko, že tito studenti budou zneužiti tajnými službami Ruska k získávání informací a vlivu. Blíže to popisuje například bývalý ředitel BIS Karel Randák v článku pro Český rozhlas:

„Znáte to, když se sejdete s kamarádem na nějakém srazu, tak toho řeknete víc, než když se sejdete s cizím člověkem. A pro ruskou službu není žádný problém vytipovat z ruských absolventů MGIMa lidi, kteří mají stejný předmět podnikání jako někteří čeští absolventi.“

Jen ale nutné poznamenat, že ono vytěžování studentů nemusí být vždy vědomé a většina z nich se do hledáčku ruských tajných služeb ani nedostane, jak pokračuje Karel Randák.

Pokud jde o podporu Realistů panem Dospivou, tak ta vyplývá jednak z vyjádření samotných Realistů, zároveň se dá určit i z jejich transparentního účtu: v lednu 2017 daroval straně 3 miliony, v červnu pak další 2 miliony Kč. Výrok hodnotíme jako pravdivý. Je pravdou, že Marek Dospiva studoval na MGIMO a že vzhledem k elitnosti a úspěšnosti této vysoké školy se během let stala pro tajné služby místem rekrutování. Tajné služby mohou těchto vazeb využít, i když třeba bez vědomí bývalých studentů. Pravdou jsou i vazby mezi Realisty a Markem Dospivou, který ji podporoval, a to i finančně.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť i když v Rusku skutečně dochází k nepřirozeným úmrtím novinářů, nejde o zemi, kde se tak děje nejvíce.

Podle žebříčku nejnebezpečnějších zemí pro novináře zveřejňovaného americkou neziskovou organizací Committee to Protect Journalists, která se již od roku 1992 zabývá sběrem dat ohledně ohrožení svobody a života novinářů po celém světě, je Ruská federace s 58 zavražděnými novináři sedmou nejnebezpečnější zemí světa pro mediální profesionály.

První místo v žebříčku zaujímá Irák (186 zavražděných novinářů), druhé místo připadá Sýrii (114 zavražděných novinářů) a třetí místo Filipínám (78 zavražděných novinářů). Udávané počty jsou sumou všech zaznamenaných případů za celé 25leté sledované období.

Pokud bychom se podívali na postavení Ruské federace v rámci indexu svobody médií, ani zde tato země nezaujímá zrovna lichotivé umístění. V roce 2017 se umístilo Rusko na 148. místě ze 180. zemí ve světě.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, především z důvodu toho, že obecně nejsou známé bližší přímé vztahy mezi Mirkem Topolánkem a Martinem Nejedlým; přesto je možné, že se mohli poznat skrze blízké spolupracovníky.

Martin Nejedlý byl podle všeho v kontaktu s blízkým spolupracovníkem Mirka Topolánka, Markem Dalíkem, a bližší kontakt mohl nastat například i skrze bývalého ministra dopravy Topolánkovy vlády Aleše Řebíčka, který se považuje za dobrého známého Martina Nejedlého.

Je pravdou, že Mirek Topolánek mohl mít povědomí o Martinu Nejedlém i jinak. Martin Nejedlý byl na přelomu 80. a 90. let profesionálním volejbalistou a se Zbrojovkou Brno se stal mistrem Československa ve volejbale v sezóně 89/90. Sám Topolánek o volejbalu veřejně moc nemluví, ale při rozhovoru ke dni dětí v roce 2007 přiznal, že k němu měl vztah, protože ho jako dorostenec hrál závodně.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože se nepodařilo dohledat přesné počty vězňů, kteří byli po amnestiích znovu odsouzeni, a zda se jich tedy vrátila většina. Dodáváme, že velké množství vězňů opravdu skončilo opět ve vězení a počty vězňů se do tří let dostaly na původní úroveň.

Poslední dvě amnestie vězňů byly v ČR vyhlášeny v letech 1998 a 2013. V roce 1998 bylo v důsledku amnestie propuštěno podle dostupných údajů 930 vězňů, v roce 2013 bylo propuštěných 6 471.

Řada vězňů se v průběhu několika let vrátila zpět do vězení. Během dvou let od vyhlášení amnestie z roku 2013 policie znovu obvinila 3 400 amnestovaných, což činí více než polovinu původního počtu. Ovšem dostupné údaje o tom, kolik z těchto obviněných skončilo ve vězení, chybí. Na počátku roku 2015 jich za mřížemi bylo 1 498, tedy necelá čtvrtina původního počtu.

Podobně neexistují dostupná data ani pro amnestii z roku 1998. Pro srovnání lze uvést, že během dvou let po velké amnestii z roku 1990 se zpátky do vězení vrátila zhruba polovina vězňů.

Zprávy z médií z minulých let vyvracejí tezi, že by Topolánek od roku 2006 vůbec nespolupracoval s Markem Dalíkem. Z textu níže vyplývá, že ke spolupráci obou mužů došlo po roce 2006 minimálně ve dvou případech.

V roce 2014 řekl Topolánek u soudu v Kauze pandury na Dalíkovu adresu, že do roku 2006 pro něj byl nepostradatelný, protože ho připravoval na debaty v médiích a psal mu projevy.

V téže výpovědi u soudu Topolánek ovšem také řekl, že jeho služeb využíval i jako premiér. Dalík Topolánka například zastupoval na schůzkách, kam premiér nesmí.

Konkrétně Topolánek uvedl:

„Byl to klíčový člověk, jehož služeb jsem využíval i jako premiér. Jeho služby nebyly nijak institucionalizovány.“

Jednou z takových schůzek byla schůzka se zástupci společnosti STEYR v roce 2007, jejímž prostřednictvím pořídila Česká republika pandury. Z toho vyplývá, že určitá spolupráce mezi oběma muži pokračovala i po roce 2006.

Jistá je také spolupráce Topolánka s Dalíkem z roku 2009. Tehdy měl Dalík na Topolánkovo přání a jeho jménem žádat redaktora České televize Dalibora Bártka, aby nezveřejňoval reportáž o policejním vyšetřování poslance Petra Wolfa.

To po odvysílané reportáži přiznal i Topolánek, když uvedl:

„Požádal jsem Marka Dalíka, aby pomohl Wolfovi v té štvanici, aby mu pomohl s určitým mediálním tlakem a pomohl mu na tu situaci reagovat.“

Wolf již v roce 2008 vystoupil z poslaneckého klubu ČSSD a poté i ze strany. Následně svým hlasem v Poslanecké sněmovně podporoval některé návrhy Topolánkovy vlády. Wolf podpořil svým hlasem Topolánkovu vládu také v březnu 2009, přesto však byla této vládě vyslovena nedůvěra.

Ke spolupráci s Topolánkem se vyjádřil také Marek Dalík, a to v rozhovoru pro server Neovlivní.cz ze dne 4. 1. 2017. Na otázku redaktorky Sabiny Slonkové, proč Dalík nepřestal s Topolánkem spolupracovat poté, co se stal premiérem, Dalík uvedl: „Nedokázal jsem odejít. Mockrát jsem chtěl.“

Výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť po proběhlém katalánském referendu (které ovšem ještě neznamená, že se tato část Španělska odtrhne) se některé firmy skutečně rozhodly změnit své sídlo.

Španělská vláda schválila nařízení, kterým se ulehčil proces přemisťování sídel firem z Katalánska do jiných částí Španělska. Vedení firem už k přesunu sídla nepotřebuje souhlas valné hromady akcionářů.

Některé společnosti vyjádřily záměr přemístit svá sídla mimo Katalánsko až po uskutečněném referendu o nezávislosti Katalánska, protože měly obavy z následujících událostí. Jednou z nich byla i třetí největší španělská banka Caixbank a nadace Caixa, která ji kontroluje. Dále to byl finanční dům Banco Sabadell, distributor plynu a elektřiny Gas Natural, biotechnologická firma Oryzon Genomics a telekomunikační společnost Eurona Wireless Telecom.

O dalších společnostech pak referuje např. CNN.

Řada britských deníků zastávala v období před referendem pozici opustit Evropskou unii. Jednalo se především o bulvární média, která podle Huffington Post mohla ovlivnit dohromady 4,8 milionu svých čtenářů oproti 3 milionům čtenářům deníků, které byly pro zůstání v EU.

Mezi deníky, které proklamovaly postoj opustit Evropskou unii, byl Daily Mail, The Sun, The Telegraph, Express, Star a The Sunday Time. Například na titulní straně Daily Mail se objevily zprávy jako: If you believe in Britain, vote Leave (Pokud věříte v Británii, volte odchod), Who will speak for England? (Kdo promluví za Anglii?); v The Sun se pak objevilo například BeLeave in Britain (Věřte/opustit v Anglii) a po referendu Sun wot won it (Sun to vyhrál).

Naopak důležitost zůstat v EU zdůrazňovaly serióznější noviny. Mezi nimi například The Guardian, The Financial Times (Britain should vote to stay in European Union – Británie by měla volit za setrvání v Evropské unii), The Times, Daily Mirror, The Mail nebo The Observer.

Daily Mirror například v jednom ze svých vydání uvedl, že i přes některé neshody, které tento list měl s Evropskou unií, na své čtenáře apeluje, aby volili pro setrvání.

Opustit Evropskou unii:

Daily Mail a The Sun

Zdroj

Express

ZdrojZůstat v Evropské unii:

The Times

Zdroj

The Guardian

Zdroj

Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý, neboť britská média nepodporovala plošně hlasování proti Brexitu – naopak některé velmi vlivné tituly zcela zřetelně uváděly, že by měli Britové hlasovat pro opuštění Evropské unie.

Velvyslanec mezi ústavní činitele nepatří, neboť jeho působnost není vymezená v Ústavě, nýbrž v běžném zákoně. Ústava se o velvyslanci zmiňuje pouze co do vymezení jedné z kontrasignovaných pravomocí prezidenta republiky. Výrok tak hodnotíme jako nepravdivý.

Mezi ústavní činitele patří osoby, které jsou členy orgánů (nebo případně samy funkci daného orgánu vykonávají, například prezident), jejichž působnost vymezuje Ústava. V České republice jsou tak ústavními činiteli prezident republiky, poslanci a senátoři, členové vlády, a dále soudci (bez ohledu na soud, na kterém působí) prezident a viceprezident NKÚ a členové bankovní rady ČNB. Někdy se mezi ně řadí i členové zastupitelstev územně samosprávných celků (obcí a krajů), jejich působnost však v Ústavě není zakotvena.

Co se týče velvyslanců, jedinou zmínku o nich najdeme v článku 63 Ústavy upravující kontrasignované pravomoci prezidenta republiky. Prezident má pravomoc velvyslance pověřovat funkcí a také je z funkce odvolat. Funkce velvyslance tak sice obsažena v ústavě je, nikoliv však jako funkce jednoho z ústavních činitelů, nýbrž jako jedné z osob, jejíž pověřování do funkce a odvolávání z ní přísluší prezidentu republiky. Působnost velvyslance Ústava nijak neupravuje.

Vymezení působnosti velvyslance nalezneme až v běžném zákoně (o zahraniční službě), který velvyslance definuje jako nejvýše postaveného stálého představitele České republiky v přijímajícím státě. Do jeho působnosti spadá například " jednání se zástupci přijímajícího státu nebo mezinárodní organizace a se zástupci diplomatických misí jiných států." Z tohoto pak nutně vyplývá, že velvyslanec je aktérem zahraniční politiky, který však dle zákona zastupuje Českou republiku, nikoli prezidenta či vládu.

Pro úplnost doplňme, že o prezidentovi Akademie věd se Ústava nezmiňuje.

Německo se skutečně připravuje na start určité formy evidence tržeb, z veřejných zdrojů jsme se však nedozvěděli, zda stážisté z německé finanční správy sbírají zkušenosti opravdu v Česku.

Hlavní sdělení dovětku Andreje Babiše je tedy pravdivé. Zda k nám jezdí němečtí zástupci na stáž, ale nehodnotíme.