Přehled ověřených výroků

Jaroslav Faltýnek výrok pronesl v tom kontextu, že politici tlačí na Andreje Babiše kvůli zveřejňování příjmů a majetku, ale ostatní politici podobné dlouhodobé a podrobné zprávy nepodávají. Na ministra financí je však tento tlak vyvíjen kvůli nesrovnalostem v údajích, které o svých financích uváděl, a kvůli podezřelému nákupu korunových dluhopisů společnosti Agrofert (tedy s nedaněným výnosem), u nichž panovalo podezření, že na ně Andrej Babiše neměl dostatek financí a že tento nákup akcií byl ve skutečnosti nezdaněnými dividendami. Nejedná se tedy o situaci, ve které by se mohl jednoduše ocitnout kterýkoliv politik a nelze tedy takto zobecňovat. Někteří další politici či kandidáti navíc své příjmy zveřejňují (i když třeba ne za celých 20 let). Výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

V březnu 2017 ministr Babiš zveřejnil prostřednictvím auditorských firem své příjmy za roky 1996–2015. Ani v těchto „zprávách o zjištění“ však nelze dohledat konkrétní výše částek z majetkového přiznání za rok 2013.

Poslanci za ANO podali svá prohlášení o majetku (tedy nikoliv zveřejnění kompletních příjmů) v roce 2013, ovšem pouze zčásti. Zároveň se dohodli na tom, že nebudou uvádět veřejně údaje o výších hypoték či cenných papírů. Před volbami v roce 2013 zveřejnil svůj majetek (.pdf) i předseda hnutí ANO Andrej Babiš.

Jako další příklad transparentně zveřejněné výše majetku poslouží senátor Václav Láska. Svůj majetek odhalil i prezidentský kandidát Michal Horáček, který však ještě není politikem. Odměňování veřejně ukazují i pražští Piráti.

Hnutí ANO se skutečně účastní krajských koalic napříč politickým spektrem. To však Andrej Babiš avizoval již před volbami s tím, že pro budoucí koalice jde o konkrétní osoby v různých regionech. Např. v domovském kraji europoslankyně Konečné (Moravskoslezském) předseda hnutí explicitně dopředu vyloučil koalici s ČSSD a jejím lídrem, bývalým hejtmanem Novákem. Důvody pro tvorbu neidentických koalic tedy nejsou z pohledu ANO programové, jak Konečná naznačuje, ale jde o otázky personální. Proto je výrok hodnocen jako zavádějící.

Andrej Babiš v období před volbami i po nich upozorňoval, že hnutí ANO jde v případě regionální politiky o charakter konkrétních lidí v politických stranách, tudíž není směrodatné, o kterou politickou stranu se jedná. V rozhovoru pro server iDNES.cz ze září 2016 pak Babiš uvedl:

Reportér: „Co se týče krajských voleb, když budete mít možnost podílet se na koalicích v krajích, jaký typ koalic byste preferoval?“

Babiš : „Čím méně stran, tím lépe. Nejlepší by byly dvojkoalice, ale se slušnými lidmi.“ Reportér: „Takže to záleží na lidech, ne na stranách?“

Babiš: „Samozřejmě. Přece nemůžeme někde sedět s Haškem, který je sedmilhář, nebo (Miroslavem) Novákem. To je gambler, má peníze, majetek, který nemůže nikdy prokázat. A panu premiérovi nevadí, že takovíto lidé tam sedí.“

Hnutí ANO se po krajských volbách 2016 stalo součástí devíti krajských koalic ze třinácti, přičemž spolupracuje s pravicovými i levicovými stranami. Nelze však říci, že kooperuje se všemi, protože nikde netvoří koalici například s KSČM. Hnutí ANO sice s KSČM koalici vyjednávalo poměrně dlouho v Ústeckém kraji, avšak nakonec vznikla koalice bez ANO. Dále hnutí nikde netvoří krajskou koalici s SPD-SPO.

Zatímco např. v Moravskoslezském a Zlínském kraji vládne mimo jiné s KDU-ČSL a ODS, naopak v mnoha dalších krajích - např. v Jihomoravském a Jihočeském - vládne s ČSSD. Jinde se na vedení podílejí dohromady strany ANO, ČSSD, ODS a další celostátní či regionální strany.

Kraj Složení koalice Středočeský ANO, ODS, STAN, TOP 09 Jihočeský ANO, ČSSD, Jihočeši 2012 Karlovarský ANO, ODS, Piráti, SPO, HNHRM Liberecký ANO, ODS, ČSSD, STAN Vysočina ČSSD, ANO, ODS, Starostové pro Vysočinu Moravskoslezský ANO, KDU-ČSL, ODS Olomoucký ANO, ČSSD, ODS Jihomoravský ANO, ČSSD, Starostové pro jižní Moravu,

TOP 09 Žít Brno Zlínský KDU-ČSL, ANO, STAN, ODS

Na harmonizaci předpisů v rámci vnitřního trhu se v Bruselu samozřejmě podílejí i zástupci České republiky a výrobky z nepasterizovaného mléka podléhají řadě evropských předpisů. Zakázány však nejsou, a proto výrok hodnotíme jako nepravdivý.

Od svého vstupu do EU je Česká republika součástí vnitřního trhu, ve kterém je uplatňován volný pohyb zboží, služeb, osob a kapitálu. Volný pohyb zboží není založen pouze na odstranění celních poplatků, sjednocují se také předpisy dané legislativou jednotlivých členských států. K této harmonizaci dochází např. proto, aby členské státy za účelem ochrany domácích výrobců záměrně neupravovaly své předpisy tak, aby prakticky zabraňovaly vstupu výrobků z ostatních zemí vnitřního trhu.

Legislativní návrhy předkládá Komise Evropskému parlamentu, kde zájmy českých občanů zastupuje 21 europoslanců, a Radě, kde Česko zastupuje příslušný ministr. Tyto dvě instituce pak spolurozhodují o přijetí návrhu. Přijat je obvykle jako přímo závazné nařízení nebo ve formě směrnice, která určuje pouze požadovaný konečný výsledek. Způsob zapracování do národní legislativy je ponechán na rozhodnutí členských států. Řadu překážek vnitřního trhu odstranily také rozsudky Evropského soudního dvora.

V českých médiích se čas od času objevují zprávy o tom, že Brusel zakazuje některé potraviny. Mezi nejznámější patří kauza pomazánkového másla nebo tuzemského rumu. Ve skutečnosti se však nejedná o zákaz dané potraviny, ale o úpravu označení výrobku. Logika je přitom taková, že všechny výrobky nesoucí kupříkladu označení máslo musí splňovat odpovídající podmínky. Evropský spotřebitel se tak v nabídce lépe zorientuje bez ohledu na to, v jaké zemi EU zrovna nakupuje. Podrobněji se tomuto tématu věnuje například think-tank Evropské hodnoty.

Produkce nepasterizovaného mléka a mléčných výrobků je regulována nařízením č. 853/2004, které obsahuje řadu hygienických předpisů a výrobcům přináší povinnost produkty z nepasterizovaného mléka označovat. Nepasterizované sýry tedy musí splňovat předpisy dané evropskou legislativou, jejich produkce však na evropské úrovni zakázána není.

Co se syrečků týče, České republice se v roce 2010 podařilo získat pro Olomoucké tvarůžky chráněné zeměpisné označení, které zaručuje, že produkty pochází pouze z dané lokality. V létě letošního roku se po českém internetu šířily zprávy, jejichž titulky naznačovaly vlnu změn v označování mléčných výrobků. Vycházely přitom z červnového rozsudku Soudního dvora, který stanoví pouze to, že označení jako „mléko“ nebo „sýr“ mohou být používána pouze pro produkty živočišného původu, nikoliv například pro vegetariánské potraviny vyrobené ze sóji nebo tofu.

Miloš Zeman byl během své politické kariéry jak předsedou Poslanecké sněmovny (v letech 1996–1998), tak i předsedou vlády (1998–2002). V roce 1996 byl zvolen poslancem a na základě politických dohod také předsedou dolní komory českého Parlamentu.

V roce 1998 do Sněmovny kandidoval opět, jako lídr strany byl rovněž kandidátem na předsedu vlády. Sociální demokracie pod jeho vedením volby vyhrála a uzavřela jednobarevnou menšinovou vládu na základě tzv. opoziční smlouvy (za tolerance ODS). Zeman se tedy stal premiérem a nezůstal ve stejné pozici jako před volbami, ovšem fakticky svou funkci v těchto volbách obhajoval, neboť procházel sítem stejných voleb podruhé za sebou.

V české politice není obvyklé, aby se politici ucházeli o hlasy voličů v parlamentních volbách jako kandidáti na předsedu Poslanecké sněmovny, a to ani v případě, že se jedná o předsedu Poslanecké sněmovny z předcházejícího volebního období. Obecně se logicky snaží jednotliví kandidáti profilovat na posty v exekutivních (vládních) funkcích.

V parlamentních volbách 2002 Miloš Zeman funkci premiéra skutečně neobhajoval, neboť svou kandidaturu odmítl. V průběhu období ohlásil, že se nebude ucházet ani o post premiéra v dalším období, ani nebude znovu kandidovat do čela sociálních demokratů. Namísto něj vedl ČSSD do voleb její předseda Vladimír Špidla. Zde je vhodné rovněž připomenout, že post předsedy sociálních demokratů zastával Zeman v letech 1993–2001, byl tedy do této funkce zvolen celkem čtyřikrát (v dvouletém cyklu).

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, neboť Miloš Zeman obhajoval post předsedy Poslanecké sněmovny tím, že vedl ČSSD do parlamentních voleb 1998 jako její lídr. Premiérský post skutečně neobhajoval. Rovněž pak opakovaně kandidoval do funkce předsedy strany, kam byl zvolen celkem čtyřikrát v řadě.

Jak vyplývá z informací na webu Nadace Ivany Zemanové, je skutečně pravda, že první dáma se velmi často věnuje návštěvám dětských domovů. Z uvedených webových stránek se lze například dozvědět, že Ivana Zemanová navštívila od ledna letošního roku dva dětské domovy, v lednu se jednalo o Dětský domov Kašperské hory a vúnoru o Dětský domov ve Dvoře Králové nad Labem.

Ivana Zemanová navštěvovala dětské domovy i v minulých letech. V letech 2013-2016 navštívila například Dětský domov (DD) v Polsku (společně s polskou první dámou), DD Býchory, DD ve Vřesovicích, DD v Hrabové, DD ve Zvíkovském Podhradí nebo Dětský domov Pardubice.

O Fond ohrožených dětí, provozující Klokánky, se prezident Zeman zajímal v souvislosti se špatnou finanční situací zmíněného fondu poté, co mu vláda v létě 2015 odmítla pomoci. Na konci srpna 2015 prezident Zeman oznámil, že Fondu pomůže penězi z prezidentského Nadačního fondu (.pdf) na splácení státního dluhu, který založil. V říjnu 2015 oznámil šéf prezidentova fondu Jan Vaněk, že Klokánky dostanou v prosinci téhož roku 2, 5 milionu korun.

Výše doplatku na bydlení opravdu odpovídá výši nájemného, za které lze pořídit byt ve městech. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Petr Mach poukazuje na tzv. „obchod s chudobou“, o kterém informovali např. v dubnu 2017 Reportéři ČT. Jde o byznys, kdy majitelé a provozovatelé ubytoven profitují z ubytování lidí pobírajících sociální dávky na bydlení. Ubytovny jsou často předražené a v nevyhovujícím stavu.

Hlavním zdrojem dávek je doplatek na bydlení, upravený v zákoně o pomoci v hmotné nouzi. Nárok na příspěvek na bydlení je posuzován podle příjmu osoby, popř. podle celkových majetkových a sociálních poměrů. Podmínkou nároku na doplatek na bydlení je hmotná nouze žadatele. Hmotná nouze se posuzuje podle přiměřených nákladů na bydlení a tzv. částky živobytí, která je určena zákonem.

Na podzim 2014 byl novelizován zákon o hmotné nouzi. Novela definuje vhodné bydlení a určuje, jak musí vypadat byt, na který dostane žadatel v hmotné nouzi dávky – jedná se hlavně o zakotvení stavebních a hygienických standardů. Navíc zavádí, že místo doplatku na bydlení poskytovaného na jednu osobu je doplatek poskytnut na jednu místnost ubytovny (jeden byt), bez ohledu na to, kolik lidí v ní žije.

Druhá novela zákona o hmotné nouzi cílí přímo proti byznysu s ubytovnami, respektive upravuje a zpřísňuje podmínky, za kterých může žadatel získat doplatek na bydlení umožňující mu bydlet v „substandardních formách bydlení“ (tedy takových, které neodpovídají stavebně-technickým standardům). Žadatel musí mít důvod v takových prostorách bydlet (např. jedná se o místo blízké k jeho zaměstnání) a musí spolupracovat na motivačním plánu. Zároveň se novelou snížila výše dávky, kterou mohou žadatelé pro bydlení na ubytovnách získat (z 90 % pokrytých nákladů na bydlení na 80 %).

Výše doplatku na bydlení obsahuje důvodová zpráva (.pdf, str. 23) k novele, přičemž doplatek odpovídá výši nájemného, za které lze pořídit ve městech nájem bytu.

Situaci měl za cíl vyřešit návrh zákona o sociálním bydlení, který počítal s tím, že by osoba v bytové nouzi nebo osoba vynakládající nepřiměřeně vysoké náklady na bydlení měla nárok na sociální bydlení. Bytový fond by zajišťovala primárně obec, a to s regulovanou cenou nájmu. Tím by v podstatě vymizela potřeba těchto lidí hledat si bydlení jiným způsobem – tedy v ubytovnách – a zamezilo by se tzv. „obchodu s chudobou“. Návrh zákona však Parlamentem neprošel a proto po volbách tzv. spadne pod stůl.

Základní způsob financování zdravotních pojišťoven prostřednictvím odvodu pojistného, které činí 13,5 % a dále se mezi zdravotními pojišťovnami přerozděluje, odpovídá výroku europoslance Macha. V rámci nabídky preventivních programů a doplňkových služeb se pojišťovny sice odlišují, jde ovšem o velmi malý segment v rámci celého systému. Výrok hodnotíme tedy jako pravdivý.

Veřejné zdravotní pojištění v rámci ČR poskytuje sedm zdravotních pojišťoven, z nichž největší je Všeobecná zdravotní pojišťovna (VZP). Stručný popis fungování systému zdravotního pojištění v ČR je dostupný na stránkách ministerstva zdravotnictví:

„V České republice je systém poskytování zdravotní péče založen na principu solidarity, kdy je podle Bismarckovského modelu zdravotnictví pro všechny občany povinné odvádět platbu za zdravotní pojištění do fondů zdravotních pojišťoven. Všichni pojištěnci odvádí platbu 13,5 % z vyměřovacího základu. Týká se to jak zaměstnanců (1/3 hradí zaměstnanec a 2/3 zaměstnavatel), tak osob samostatně výdělečně činných (OSVČ) a osob bez zdanitelných příjmů (OBZP). Za zákonem vymezené skupiny občanů (např. seniory, studenty, nezaopatřené děti atd.) je plátcem pojistného stát.“

Zdravotní pojišťovny se od sebe liší svou velikostí, nastavením preventivních programů a doplňkových služeb. Není tedy pravda, že by jejich nabídka byla totožná. Pojištěnci si mohou mezi pojišťovnami vybírat a maximálně jednou za 12 měsíců svou pojišťovnu změnit. Prezident Svazu zdravotních pojišťoven ČR v článku (.pdf) pro Medical Tribune uvádí, že tato konkurence mezi pojišťovnami není dosud plně využívána, ačkoliv je nutí pracovat efektivněji. Překážku vidí v legislativních omezeních a silné roli ministerstva zdravotnictví v otázce financování zdravotní péče.

Jednotlivé činnosti zdravotních pojišťoven jsou financovány prostřednictvím fondů, jejichž zůstatky jsou od ledna 2015 dostupné na stránkách ministerstva. Vybrané pojistné je mezi pojišťovnami přerozdělováno na základě zákona č. 592/1992 Sb. za účelem vyrovnání příjmů z pojistného a nákladů spojených s hrazením zdravotní péče.

Propuknutí krize na Ukrajině a především anexe Krymu vedly EU k zásadní proměně vzájemných vztahů s Ruskou federací. K omezení styků došlo ze strany EU na několika úrovních od března 2014, kdy byla zavedena tzv. restriktivní opatření v reakci na situaci na Ukrajině.

Jedno ze zásadních opatření na individuální úrovni bylo omezení možnosti cestování do EU a zmražení majetku osobám, které dle EU nabourávaly či ohrozily teritoriální integritu, suverenitu a nezávislost Ukrajiny. Tato omezení se týkala 152 fyzických osob a 37 osob právnických. Jmenný seznam včetně odůvodnění a legálních podkladů, které specifikují jejich zařazení na sankční list, je dostupný zde (. pdf).

Pro ilustraci - Sergey Valeryevich Aksyonov je po anexi Krymu uvedený na seznamu jako předseda mezinárodně neuznané Nejvyšší rady republiky Krym, jehož zvolení bylo označeno tehdejším ukrajinským prezidentem Turchynovem v březnu 2014 jako neústavní. Byl aktivním proponentem pro uskutečnění referenda z 16. března 2014 o statusu Krymu. Je jedním z podepsaných pod smlouvou o připojení Krymské republiky k Ruské federaci z března 2014. Je také zvoleným nejvyšším představitelem tzv. Krymské republiky. Samozvaně sloučil ve své osobě funkci předsedy vlády a prezidenta. Je členem Státní rady Ruské federace.

V listopadu 2016 bylo na seznam přidáno šest jmen nově zvolených poslanců ruské dumy za anektovaný Krym. Je nutné zmínit, že podobný, ne tak rozsáhlý a legálně odůvodnitelný, seznam 89 nežádoucích osob vystavila i RF v roce 2015.

Je tedy pravdou, že sankce jsou cíleny na konkrétní osoby, které jsou zásadně spojeny s narušením suverenity Ukrajiny a anexe Krymu (dle EU).

Jak vyplývá z informací na webu Buckinghamského paláce, Alžběta II. byla britskou královnou korunována v červnu 1953, avšak na trůn usedla již v roce 1952, po smrti svého otce krále Jiřího VI.

Britského premiéra sira Winstona Churchilla, který byl ve funkci v letech 1951–1955, Alžběta II. znala, setkávali se v rámci svých ústavních funkcí, nicméně Alžběta se s ním seznámila již v roce 1950, kdy byla ještě princeznou. Jejich vztah byl pravděpodobně vřelý, neboť Alžběta si pochvalovala, že ji při každém setkání velmi pobavil.

Italská vláda i agentura Frontex se snaží o zastavení pašeráctví migrantů do Evropy, vzhledem k mezinárodnímu právu jsou však v případě tonoucích se migrantů povinni k jejich záchraně a nenavrácení do původního státu, kde jim hrozilo nebezpečí. Do této činnosti se zapojují i některé neziskové organizace. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Mach zmiňuje situaci ve Středozemním moři, kde se ze států severní Afriky, zejména Libye, plaví migranti do Evropy, přičemž jejichž hlavním příjemcem je vzhledem ke geografické poloze Itálie.

Cílem italské vlády spolu s dalšími členskými státy EU v rámci operací ve Středozemním moři však není převádění, nýbrž zastavení pašeráctví migrantů do Evropy. Když už však na moři působí, jsou vázáni mezinárodním právem, a to zejména Úmluvou o záchraně lidí na moři z roku 1979, podle které jsou přímořské státy povinny podat pomocnou ruku lidem, kteří se na moři ocitnou v nebezpečí.

Proto již v roce 2013 vznikla italská Operace Mare Nostrum, podporována Evropskou komisí, která měla za úkol vyhledávat a zachraňovat uprchlíky, kteří by jinak byli v ohrožení utonutí – za rok fungování operace bylo zachráněno přes 150 000 lidí. Tato operace byla v roce 2014 nahrazena operací Triton, která funguje pod agenturou EU pro pohraniční a pobřežní stráž Frontex dodnes.

Státy jsou zároveň vázány zákazem navrácení osob do původního státu, kde jim hrozilo nebezpečí, což případ Libye splňuje. Migranti jsou proto převáženi do Itálie, která bezpečným státem je.

Co se týče rolí neziskových organizací, mnohé z nich jsou ze strany italské vlády obviňovány z pomoci pašerákům tím, že převáží migranty, kteří se snaží dostat do Evropy přes Středozemní moře. Zpráva (str. 6) Frontexu z prosince 2016 pak zmiňuje první případ pašeráctví přímo na lodi neziskové organizace.

Podle zpráv Frontexu (.pdf, str. 34) a Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky je však role neziskových organizací pozitivní, neboť jsou považovány za důležitý prvek (.pdf, str. 9) v záchraně životů uprchlíků. V roce 2016 byly neziskové organizace zodpovědné až za 26 % všech záchranných operací ve Středozemním moři.

Operace a činnost neziskových organizací, států a mezinárodních organizací tedy mají za úkol zachraňovat uprchlíky, kteří jsou již na cestě přes Středozemní moře a kvůli špatným podmínkám na plavidlech, která pašeráci používají, jsou ve vysokém ohrožení života. Nejedná se tedy o žádné převaděčství migrantů, naopak jde o povinnost států a o pomoc neziskových organizací, která je státy převážně ceněná.

Co se týče českých zákonů o převaděčství, za převaděče se považuje osoba, která „pro jiného organizuje nedovolené překročení státní hranice nebo jinému umožní či mu pomáhá nedovoleně překročit státní hranici nebo jinému po nedovoleném překročení státní hranice umožní či mu pomáhá přepravit se přes území České republiky nebo takové přepravení organizuje…“ V popisované situaci se však nejedná o úmyslné přepravování cizinců přes státní hranice, nýbrž o záchranné akce.